Preklady fanfiction Harryho Pottera

21. kapitola – Cvičení z praktické archeologie

PP: Upozorňuju, že údaje o datech v úvodu kapitol nejsou samoúčelné – kapitoly totiž nejdou chronologicky za sebou; zejména teď budeme hodně skákat sem a tam v čase (Draco vyrazil do Austrálie na přelomu dubna a května 2007, Hermiona prožívala následující situace v Anglii o půl roku dříve.)

Grimmauldovo náměstí 12, Londýn
19. listopadu 2006, 6 hodin večer

V současné době Hermiona nenáviděla, když měla pravdu. Ve škole jí to nepřineslo zrovna popularitu, ale když tomu tak bylo, její kamarádi zůstali naživu a jí to zajistilo dobré známky. Dnes to ale vypadalo, že tou nejlepší odměnou, v jakou mohla doufat, je jen nedostatečné uspokojení, že její cynismus byl podle všeho oprávněný.

Samozřejmě, že se Malfoyové nezměnili; celou dobu věděla, co jsou zač, i když se přiměli k tomu ji na zásnubním večírku veřejně bránit. Bez ohledu na to, jak milé bylo zjištění, že má někoho za zády, měla sama sobě doporučit, ať se s tím nespokojí a nebere Malfoyovy a jejich loajalitu za bernou minci.

Dokud to Dracovým záhadným cílům vyhovovalo, on a Narcisa zjevně ctili fingované manželství, se kterým souhlasila, a chovali se k ní, jako kdyby byla čistokrevná debutantka, kterou by si vzal Draco za normálních okolností, kdyby neproběhla válka. Ta iluze neměla vydržet donekonečna. Při zpětném pohledu si Hermiona uvědomila, že v posledních měsících polevila v neustálé bdělosti a téměř se přesvědčila, že je k ní Draco otevřený. Nějak začala věřit, že si vytvořili skutečné přátelství, navzdory veškeré historii mezi nimi.

Byla to naprostá pošetilost a může si za to jenom ona sama.

Netoužila zatáhnout do celé té šlamastyky Rona; provdala se za Malfoye v dobrém i ve zlém a stěží by bylo spravedlivé do toho zapojovat Rona, když stejně nemohl nic dělat. Vzhledem k situaci s Ginny a Georgem ho ani nemohla žádat o nocleh. Vyhlídka na to, že by nechala Fleur, která měla manžela, jenž zbožňoval každý vlásek na její hlavě, nahlédnout do reálného stavu svého manželství, ji přiměla se přikrčit.

Totéž platilo pro Percyho. Bylo to dost zlé, když si Malfoye brala; nechtěla slyšet, jak by Percy kázal o tom, jak byla jeho temná varování prozíravá.

Vždycky tu byl Charlie, jediný svobodný Weasley, který bydlel sám, ale kdyby vyšlo najevo, že Hermiona přebývá u něj, tisk by měl žně. Charlieho společnost by byla právě teď vítaná; vždycky uklidňoval, pravděpodobně by ji dokázal odvést od aktuální situace vtipem nebo nějakou legráckou, ale nemohla to riskovat. Lenka byla v Andách a neexistoval způsob, jak by vysvětlila, proč potřebuje nocleh, paní Longbottomové.

Jelikož tímto vyčerpala všechny možnosti, ocitla se se všemi svými věcmi smrsklými do staré školní tašky v mudlovském hotelovém pokoji.

Noční televizní program jí poskytl vítaný únik od přemýšlení. Nechtěla se už zaobírat tím, jak byla hloupá, protože toho už si byla plně vědoma. Ani budoucnost nepřinášela žádné lákavé vyhlídky; bude muset pokračovat ve spolupráci s Malfoyem, aby dostála svým slibům a protože sdílela jeho znepokojení ohledně vyhlídek kouzelnického světa. Jediné, co se teď změnilo, bylo to, že právo na rozvod se posunulo na první místo v seznamu reforem, které chtěla zavést. Spolu s čímkoliv dalším, co by Malfoyovi ztrpčilo život.

Na druhou stranu to vypadalo, že si domácí skřítci konečně oddechnou.

Bude těžké se k němu na veřejnosti chovat zdvořile, ale sakra, zvládne to, i kdyby musela chodit na mudlovské lekce herectví nebo něco podobného. Odmítla mu dopřát uspokojení z pohledu na to, jak s tím zápasí, když on sám se na příští akci nepochybně objeví se stejným úšklebkem jako vždycky.

V tuto chvíli se jí podařilo ignorovat téměř všechno, co Malfoy řekl.

Později ji budou jeho slova pronásledovat, ale prozatím stačilo její v duchu vykřikované nadávky na jeho adresu udržet na uzdě pár lahviček z minibaru. Neměla ani energii na to plakat, křičet a ohánět se pěstí; zhroutila se vyčerpaně na postel a držela se jí, jako kdyby na tom závisel její život, jen si kouzlem přivolala novou láhev, když ta původní došla.

Vědomí, že by ji tu mohl Malfoy najít, kdyby chtěl, bylo jako svědění pod kůží a odmítalo jí dopřát klid. Na místnost přirozeně seslala ochrany, ale až ráno vystrčí hlavu ven, mohl by čekat přede dveřmi. Neexistoval žádný důvod, proč by to chtěl udělat, ale Malfoy ví, že ona si je vědoma, že ji může kdekoliv vystopovat, a to bylo v jejím vynervovaném stavu nesnesitelné. Nakonec usnula při Columbovi, který v ní podvědomně vyvolával uklidňující vzpomínky na otce a opatrné vykrádání pozdě v noci z postele, když byla malá.

S trhnutím se probudila do bledého ranního světla. Pro jednou ji netrápily žádné noční můry; místo toho si matně vybavovala exotické tvary a nějakou džungli.

Odpověď na její současnou tíživou situaci se jí zjevila někde mezi spánkem a bděním: půjde na Grimmauldovo náměstí. Pořád bylo pod Fideliem (jediný důvod, proč se neproměnilo v muzeum Harryho Pottera zaplněné školními výpravami z Bradavic, které by tam chodily na exkurze, pomyslela si nevrle). A i kdyby ji tam Malfoy našel, nemohl by se dostat dovnitř.

Mohl se klidně potulovat venku po náměstí a čekat, až se ona objeví. Doufejme, že si při tom užene zápal plic.

***

Ve svém počátečním nadšení opomněla vzít v úvahu, že Grimmauldovo náměstí bylo deset let opuštěné a jeho posledními obyvateli museli být Harry, Ron a ona, než pronikli na ministerstvo při lovu viteálů.

Procházela se po domě jako duch; nejprve aby se vyhnula neustálému kvílení paní Blackové, poté v tiché směsi smutku a pochybností. Malfoyova obvinění otřásla její už tak nejistou rovnováhou, nemluvě o tom, že byla den předtím unesena a málem zabita. Vidět znovu Grimmauldovo náměstí bylo příliš mnoho, příliš brzy, a Hermiona se ocitla katapultována zpátky v minulosti, kde se její představa o tom, co všechno zlé se může stát, při zpětném pohledu zdála poněkud naivní.

Než odešli na ministerstvo, ani se neobtěžovala do své korálkové kabelky zabalit jejich letní pláště. Visely nevinně v hale a zdálo se, že na ni útočí svými zmačkanými límci a doprovodnými vzpomínkami na večerní procházky u Doupěte.

Anglický slovník, zapomenutý v přijímacím pokoji, do kterého vešla, ji zastihl nepřipravenou. Byl to dárek od jejích rodičů ještě předtím, než dostala dopis z Bradavic. Otevřela ho a pohladila známý nápis ‘Naší Hermioně s láskou’. Poté ho znovu jemně zaklapla.

Chaotické hromady knih, časopisů o famfrpálu a poznámek, které zůstaly v ložnici sdílené Ronem a Harrym, ji přiměly si navzdory všemu odfrknout – než spatřila na dně otevřené skříně zatoulaný pár čistých ponožek. Vzpomněla si, že je Harrymu dal Dobby. Harry si je schovával po tak dlouhou dobu, přestože byly téměř komicky ošklivé. Nikdy by nepohrdl dárkem daným s takovou láskou, jakou k němu choval Dobby, bez ohledu na to, jak moc byl křiklavý.

Pohled na ty ponožky, opuštěné a zapomenuté, jí téměř dokázal vyrvat srdce z hrudi.

***

Hermiona se probudila, když slunce zapadalo, a zjistila, že leží stočená do klubíčka na bývalé Harryho posteli.

Provést zběžnou prohlídku zbytku domu vyžadovalo značnou odvahu. Naštěstí byla příliš emocionálně vyčerpaná, než aby zvládla něco jiného než jen tupě zírat na stopy po jejich pobytu, když na ně narazila. Zdálo se, že v domě od té doby, co tu pobývali oni tři, nikdo nebydlel, ačkoliv nepochybovala, že ho po válce museli zbylí členové Řádu prohledat.

Nakonec skončila v kuchyni, držela hrnek překvapivě voňavého čaje objeveného ve skříňce nad dřezem a přemýšlela co dál. Navzdory svým obavám se rozhodla zůstat. Když už prošla většinu domu, to nejhorší má určitě za sebou, a neměla kam jinam jít. Tady ji ministerstvo nemohlo vystopovat, takže pokud bude opatrná, nikdo nezjistí, že už nebydlí s Malfoyovými.

Jakmile se rozhodla, rozložila si své poznámky a doporučené knihy na stole v knihovně v přízemí. Vždycky to bylo její území. Zatímco pracovala, téměř si dokázala představit, že Harry a Ron jsou na výzvědech u vchodu na ministerstvo, nebo znovu přehrabávají ložnici Reguluse Blacka.

Když známé prásknutí oznámilo, že se někdo přemístil do domu, málem spadla ze židle. S napřaženou hůlkou se plížila do haly a divila se, proč portrét paní Blackové ještě neexplodoval.

„Paní Malfoyová!” pozdravil ji rozzářený Krátura. Hermiona se téměř otočila, aby se podívala za sebe, jestli se Narcisa nějak nevplížila dovnitř. „Pro Kráturu je ctí znovu sloužit paní a navíc teď, když se tak dobře vdala!”

Hermiona se pousmála. Měla si uvědomit, že jeden obyvatel kouzelnického světa uvítá zprávu o jejím sňatku s nebetyčným nadšením. Od té doby, co Krátura změnil názor na Harryho a jeho přátele, zacházel s Hermionou jako s někým, kdo byl naneštěstí díky původu méněcenný, ale kdo mohl doufat, že to překoná dobrými skutky a odhodláním. K dosažení stejného výsledku zřejmě stačil i čistokrevný manžel.

„Ráda tě vidím, Kráturo,” začala zkusmo, přičemž ale zapomněla na nevyhnutelný důsledek toho, že se v hale mluví hlasitěji než šeptem.

„TY SAMOZVANÁ MUDLOVSKÁ ŠMEJDKO! TEĎ JSI PRONIKLA I MEZI MALFOYOVY, TY DĚVKO -” kvílela paní Blacková z plných plic a Krátura s Hermionou rychle utekli do kuchyně.

Tam se dozvěděla, že Krátura pracuje už od války v Bradavicích, ale často chodí na Grimmauldovo náměstí, aby se staral o dům. Neřekl, jak se to dozvěděl, ale byl informován, že vlastnictví domu přešlo z Harryho na ni. Od Hermionina návratu do kouzelnického světa trpělivě čekal, až se vrátí i sem.

Hermiona se trochu zastyděla, že na něj naprosto zapomněla. A to si říkala bojovnice za skřítky.

Krátura bez váhání souhlasil, že zatají, že přebývá na Grimmmauldově náměstí, a ujistil ji, že se může uvolnit z Bradavic, aniž by vzbudil podezření. Od svých patnácti let už se Hermiona něco o domácích skřítcích naučila a tak věděla, že je lepší nevytahovat nějaké vyhlídky na jeho osvobození. Ale zapamatuje si to a slíbila si, že v budoucnu se bude o Kráturu lépe starat.

Jeho přítomnost zmírnila osamělost návratu do tohoto domu bez přátel a skřítkovi se také trochu podařilo odvést její pozornost od Malfoyovy proradnosti. Pobíhal sem a tam, uklízel za pochodu a odmítl její nabídku pomoci, takže se vrátila ke své původní činnosti. Dokonce získala zpět tolik vyrovnanosti, že poslala Malfoyovi krátký vzkaz, kterým mu připomněla, že se příští večer mají zůčastnit benefice. Kdyby ho nepopoháněla k odpovědnosti, nepochybně by se vyhýbal povinnostem.

Ve srovnání s jeho dalšími nedostatky je nezodpovědnost pravděpodobně jeho nejpřitažlivějším osobnostním rysem, pomyslela si hořce, když s rozzlobeným gestem podepisovala vzkaz.

***

Pobyt na Grimmauldově náměstí se znepokojivě podobal návratu k jejímu dřívějšímu životu.

Měla samoty dost na celý život a zvažovala, jestli tohle byl důvod, proč jí mohly Malfoyovy machinace tak ublížit. Jakési zdání života propůjčovala tomuto místu jen Kráturova přítomnost a Hermiona konečně pochopila, jak mohlo Siriuse tolik ovlivnit to, že se ukrýval v domě svých předků.

Zlepšilo se to; jakmile Ronovi řekla, kde je, mohl ji každých pár dní navštěvovat, což znamenalo nesrovnatelný pokrok. Sledovat jeho shledání s Kráturou bylo srdcervoucí. Slzy tekly proudem a na stůl přišel dlouho očekávaný steak a ledvinkový koláč.

Hermiona se nemohla přestat hádat sama se sebou. Bylo to jako strup, pořád se v tom šťourala a šťourala, aby se to jen zhoršovalo. Věděla Narcisa, že na ni Draco seslal krevní ochrany? Bylo ono váhavé porozumění, které během posledních měsíců mezi sebou nastolili, jen hrané? Jak se proboha mohla nechat Malfoyem ovlivnit, když celou dobu věděla, že mu nemůže důvěřovat?

Pevně věřila v poučení z chyb, ale tohle bylo tak zlé, až to bylo vlastně trapné.

Celé týdny se jí dařilo držet slova, která po ní Draco hodil, stranou, ale nakonec se jí vrátila, jako by se uhnízdila v zákoutích a skulinách Grimmauldova náměstí a čekala na svůj čas. Rýpnutí ohledně jejích rodičů bolelo nejvíc, protože bylo až příliš přesné. Výraz na tváři otce, když zvedla hůlku, aby mu změnila vzpomínky, nebyl strach, nýbrž hanba, jako by se styděl za to, koho přivedl na svět.

Potkat rodiče v Austrálii – zastavit se na šálek čaje v místní kavárně a popovídat si s prodavačem v zahradnictví a přitom předstírat, že jsou to naprostí cizinci – byla jedna z nejtěžších věcí, které kdy Hermiona dělala. Potřebovala všechny své nedávno získané dovednosti nitrobrany, aby se uklidnila natolik, že mohla projít kolem stolku, kde seděli, a zcela se ujistit, že si ji nepamatují.

Ani nemrkli a ona se i přes své přání dostat se bleskově od zahranictví co nejdál přinutila odejít pomalu. Její rodiče byli naživu a ona se s tím bude muset vypořádat sama. Kdyby musela, udělala by to všechno znovu, i přesto, když by od začátku věděla, že už nikdy nezískají zpět své vzpomínky. A nebylo to přesně to, z čeho ji Draco obvinil – že si myslí, že ví všechno nejlíp, bez ohledu na následky?

Přesně jak předpokládala, Malfoy se dostavil na benefici jejich nedávnou výměnou názorů naprosto nedotčený. Hermioně se podařilo odpovídat mu na úšklebek úšklebkem jen s vynaložením značného úsilí.

Pokaždé, když ho uviděla, ty důvěrně známé světlé vlasy a dokonale střižené hábity, trochu ji píchlo u srdce, než se znovu pokárala za svoji hloupost. Pomohlo jí, že se jejich interakce striktně soustředily na obchod, ale také si uvědomila, jak moc jí chybí jejich předchozí téměř přátelské žertování.

Malfoy byl prvním skutečným přítelem (falešným přítelem, připomněla si), se kterým se mohla podělit o své intelektuální zájmy, a plánování, pikle a hádky s ním si upřímně užívala. Slovní potyčky s Dracem představovaly zcela něco jiného, než na co byla zvyklá: udržoval ji ve střehu a na každém kroku představoval výzvu.

Bylo to vzrušující a teď to skončilo.

***

Byl den před Štědrým dnem a Hermiona se z donucení oblékala do slavnostního hábitu.

Před válkou měli Malfoyovi ve zvyku pořádat vánoční setkání pro nejbližší asi tak dvě stovky svých přátel. Letos Narcisa usoudila, že je možné tradici oživit, i když v menším měřítku. Bylo to poprvé, kdy se měla Hermiona setkat se svou tchýní poté, co zanechala Draca v původně naprosto dokonalém přijímacím salonu Vdovského domu, a nijak se na to netěšila.

Když dorazila letaxem do Vdovského domu, okamžitě zjistila, že místnost byla navrácena do původního stavu. Od přemístění ji odradilo nevlídné počasí; v Londýně visel sníh ve vzduchu a tady ve Wiltshire už padal v podobě těžkých, naštvaných vloček.

„Hermiono! Jaká radost vás znovu vidět, drahoušku,” přivítala ji Narcisa s napřaženýma rukama, což Hermioně připomnělo zdejší první návštěvu. Nabádala se, ať se nepřestává usmívat, a pamatovala si, že to všechno bylo hrané, teď stejně jako tehdy.

„Narciso! Také vás ráda vidím.” A byla to pravda, navzdory Hermionině nejlepší snaze, ale udělala vše, co mohla, aby své nevítané nadšení uhasila.

„Prosím, posaďte se na minutku – dala byste si šálek čaje? Nebo sklenici svařeného vína?”

Dvě sklenice, ze kterých se kouřilo, jim donesla známá dvojice sukovitých ruček. Miffy také potěšilo, že viděla Hermionu, která si nemohla nevšimnout úplné absence jakýchkoliv známek, že by se očekávalo více hostů. Přijímací pokoj bohatě zdobili vánoční andílci poletující mezi borovicovými větvičkami a tmavě rudými růžemi, vánoční stromek dosahující až ke stropu – zdánlivě se hemžil divokou zvěří, která dekorativně zůstávala na svých místech – a nádherná vůně skořice a exotického koření.

Na stolku, u kterého seděly, však byly položeny jen dva ubrousky. Pokud táhnout sem Hermionu hodiny před příjezdem hostů nebyla Malfoyova představa vtipu, rozhodně to bylo zvláštní. A Narcisa vypadala nervózně, což také bylo velmi zvláštní.

„Obávám se, že jsem vás sem přivedla pod falešnou záminkou, má drahá,” spustila hostitelka. Hermiona se kradmo ujistila, že má hůlku při ruce; Narcisa musela zaznamenat nepatrný pohyb rukávu, ale nekomentovala to. „Dnes večer se žádný večírek nekoná – byla to jen záminka, abyste sem přišla. Draco je pryč. Vůbec o tom neví, takže se obávám, že celá vina padá na moji hlavu,” dodala s ironickým úsměvem.

To Hermionu zaujalo; pozvedla obočí a mírně se naklonila dopředu, čímž Narcisu povzbudila, aby pokračovala. Vždycky mohla odejít později.

„Ráda bych vás ujistila, že na tom, co se děje mezi vámi a mým synem, nemám žádný podíl. Pověděl mi toho velmi málo, ale pokud jde o mě, jste moje snacha. Budu se k vám chovat stejně, jako bych se chovala, pokud by se oženil – ach, dejme tomu s Pansy Parkinsonovou.”

Hermiona nemusela udělat sebemenší gesto, aby vyjádřila svou nedůvěru k tomuto prohlášení; měla to napsané na obličeji velkým písmem.

„Myslím to zcela vážně, má drahá. Draco učinil volbu a teď jste jednou z nás, ať se vám to líbí nebo ne.” Narcisa se nakrátko zatvářila zadumaně. „Pamatujte, že taky nejsem původně Malfoyová.”

Ne, to nejste, pomyslela si Hermiona, a já právě teď žiju v domě vaší rodiny, který jste posledních třicet let nemohla vidět. Život ji nikdy nepřestane udivovat.

„To je od vás velmi šlechetné, Narciso,” dokázala ze sebe vypravit, hrdá na svůj upřímný tón.

„Je pochopitelné, že mi nevěříte,” pokračovala žena, jako kdyby Hermiona nepromluvila, „takže jsem ochotná složit Neporušitelný slib, že vám říkám pravdu.”

Hermiona zůstala s pusou dokořán; tohle nečekala. Po počátečním šoku se jí rychle vrátil zdravý rozum.

„Myslím, že tahle rodina už viděla až moc Neporušitelných slibů,” podotkla suše, ale s jistým zarmoucením. Bylo by hezké, kdyby mohla Narcise věřit.

„To máte pravdu, má drahá,” souhlasila Narcisa beze studu. „Proto jsem včera v obchodě s lektvary koupila veritasérum, poté, co jsem si – ehm, opatřila potřebné dokumenty z ministerstva.” A vytáhla lahvičku spolu s certifikátem, že je oprávněná ji použít.

Hermiona si ji prohlédla; měla známou, neporušenou pečeť obchodu, která potvrzovala, že s obsahem nebylo manipulováno. Z hodin lektvarů si pamatovala, že aby protilátky účinkovaly, musí být nasazeny půl hodiny před požitím veritaséra. Zdálo se, že Narcisa také provedla příslušný průzkum, protože následujících pětadvacet minut vyplnila drby o jejich společných známých. Až pak naznačila Hermioně, by jí dávku podala.

Po spolknutí tří odměřených kapek Narcisa milostivě pokynula, ať začne.

Hermiona nechtěla jednat příliš útočně, ale pokud by nedokázala získat potřebné informace, celá akci by byla zbytečná. Nejprve se rozhodla otestovat lektvar a uklidnit Narcisu – a také byla docela zvědavá na její blackovské dědictví, když teď žila na Grimmauldově náměstí.

„Jak se jmenuje domácí skřítek Blackových?”

„Krátura,” odpověděla Narcisa.

„A jméno jeho matky?”

„Olga.” Narcisu podle všeho překvapilo, že si to pamatovala; Hermionu, která tu vycpanou hlavu viděla brzy ráno v prvním patře, ne. Vypadalo to hrozně, i když jste patřili k Blackům.

Dobře, nemělo smysl dál otálet.

„Co jste přiměla přísahat Severuse Snapea v jeho domě v Tkalcovské uličce?” zeptala se Hermiona zpříma jako vždycky. Narcisa vypadala šokovaně, že o tom Hermiona ví, ale ta nedokázala vymyslet nic jiného, čím by otestovala, jestli lektvar funguje. Věděla, že mezihra ve Snapeově domě se po válce nestala veřejně známou záležitostí; pokud by byli žalobci schopni Starostolci ukázat, že Narcisa byla zapojena do plánování Brumbálova zabití, rozsudek by zněl mnohem přísněji.

„Že bude dohlížet na Draca, chránit ho, a pokud Draco selže, vykoná ten čin sám,” zašeptala Narcisa. Teprve poté si Hermiona uvědomila, že vzpomínka na Narcisino přiznání byla vyjednáváním sama o sobě; a tak ve splétání sítí, se kterým začali Snape, Belatrix a Narcisa Malfoyová, pokračoval nepravděpodobný tkadlec. Teď však nebyl čas o tom přemýšlet.

„Věděla jste, že na mě Ma- Draco seslal krevní ochrany?”

„Ne.” Narcisa se tvářila, jako by se jí ulevilo. Hermioně také.

„Víte, proč si mě vzal?” nemohla odolat, aby se nezeptala.

„Řekl mi, že je to součást jeho plánu na obnovení rodiny. Řekl… řekl, že kdyby si vás vzal, mohl by je přimět, aby propustili Luciuse. Ale nevím, jestli je to celá pravda,” pokračovala Narcisa poněkud rozčileně. Hermiona se rozhodla, že ve skutečnosti víc vědět nepotřebuje, ale pro jistotu položila poslední otázku.

„Podílíte se na něčem, co by se dalo označit jako spiknutí proti mně?”

Narcisa zrudla a vyhrkla: „Šla jsem za Ronaldem Weasleym a přiměla ho, aby mi pověděl, proč jste se s Dracem pohádali a proč se odmítáte vrátit.”

Hermiona v duchu zasténala; naučí se Ron někdy držet tu svou velkou pusu zavřenou?

„Potom jsem se rozhodla, že vás musím přesvědčit, abyste se sem vrátila -”

„Děkuju, to je v pořádku. Víc vědět nepotřebuju. Existuje ještě něco dalšího, co by bylo relevantní?”

„Ne.”

„Dovolte mi -” Hermiona se rozhlížela po místnosti, až uviděla Týdeník čarodějek a několik posledních čísel Denního věštce, „dovolte mi, abych si četla, než veritasérum nevyprchá.” Narcisa přikývla a společně seděly v přátelském tichu, dokud neuplynulo pětačtyřicet minut doporučovaných na etiketě lahvičky.

„Prosím, zeptejte se mě, jak se jmenuji,” požádala Narcisa zdvořile.

„Jak se jmenujete?”

„Ludivinia Smithová,” zněla pohotová odpověď doprovázená úlevných výdechem. Hermiona si také konečně dovolila se na Narcisu upřímně usmát.

„Děkuju vám. Bylo to od vás velmi statečné a velkorysé,” pronesla se skutečnou vděčností a s nemalým údivem. Nikdy by nečekala, že kvůli ní zajde Narcisa tak daleko; výrazně ji podcenila.

„Věděla jsem, že toho nezneužijete,” sdělila jí Narcisa. „V srdci jste opravdu milá dívka. Někoho takového jsme mezi Malfoyovými neměli už pěkných pár generací, takže si myslím, že bylo na čase. Je štěstí, že umíte být taky dostatečně rázná, takže si dokážete proti mému synovi prosadit svou.” Pokud Narcise vadilo, že Hermiona zmínku o Dracovi ignorovala, byla příliš dobře vychovaná, než aby to dala najevo.

Když se Hermiona letaxem vrátila na Grimmauldovo náměstí, měla dojem, že se cosi změnilo – stropy už na ni nepadaly takovou vahou jako předtím.