Preklady fanfiction Harryho Pottera

22. kapitola - Dulce et decorum est

Lesní ulice 207, Palmyra, Západní Austrálie
1. dubna 2007, 14 hodin odpoledne

„Ale co dělá?” zeptala se paní Grangerová Draca poté, co zjistila, že v Hermionině životě se momentálně nevyskytuje žádná jednoznačná profesní kariéra. Dracova rodina měla na takové věci poněkud odlišný pohled, ale on byl natolik obeznámen s fixací Grangerové na důležitost správné práce, aby mohl její matce říct, co chtěla vědět.

Hermiona psala, lobovala, vedla kampaň a za malý nebo vůbec žádný plat fungovala jako obhájce pro ty, kteří potřebovali její pomoc, aby získali od ministerstva to, co ona klasifikovala jako základní práva. Za přemrštěnou kompenzaci pracovala také jako konzultantka pro Kratochvilné kouzelnické kejkle, vytvářela pomůcky jako třeba plánovače schůzek (variace na plánovače domácích úkolů, které Potter a Weasley tak nečekaně nedokázali ocenit), detekční kouzlo určené k nalezení klíčů a dalších předmětů, které kouzelníci, neobtěžující se mít své hůlky neustále u sebe, snadno ztráceli, a vizitky přizpůsobené pro kouzelnickou veřejnost přidáním doplňků, například s vůní levandule pro prádelnu na Příčné ulici nebo se zobrazením nejnovější speciální nabídky pro apatyku v Prasinkách. Všechny přinášely překvapivé množství příjmů.

Podle Rona občas George litoval, že na začátku souhlasil s tím, že dá Hermioně poměrně značné procento ze zisku, i když to bylo výměnou za to, že s ní už nebude muset nikdy mluvit.

Draco se vrátil ke Grangerovým den poté, co jim byly obnoveny vzpomínky. Nepotřeboval vytvářet žádné propracované schéma, aby ho vyzvali k návratu; dokonce i Grangerovým bylo zřejmé, že jim bylo řečeno jen to nejnutnější minimum z příběhu, který se odehrál na pozadí jejich exilu. Dosud se Dracovi dařilo vyhýbat prozrazení svého jména, i když se ho paní Grangerová přímo zeptala, jen řekl, že je to vyprávění na někdy jindy.

No, ta chvíle teď nastala. S nesmírnou úlevou, že už nemusí znovu absolvovat mudlovskou šarádu, přemístil se ke Grangerovým přímo do komory na prádlo. Naštěstí je nezapomněl o svém úmyslu předchozí den informovat, takže by neměli být jeho náhlým znovuobjevením u nich vyvedeni z míry.

Přesto, když je uviděl, vyzařovala z nich zmatená atmosféra lidí, kteří nejsou zcela přesvědčeni, že to všechno stalo. Jiní kouzelníci, víc obeznámení s jednáním s nic netušícími mudlovskými příbuznými, kteří náhle zjistili, že magie skutečně existuje, by jejich výrazy okamžitě poznali. Draco to také pochopil, ale své porozumění odvodil z toho, že prožil válku; byl důvěrně obeznámen s pocitem, že se svět kolem vás, o kterém jste si mysleli, že ho znáte, náhle zhroutil.

„Pojďte do kuchyně. Právě snídáme - dáte si aspoň šálek čaje,” nabídl mu pan Granger zdvořile navzdory okolnostem.

Byl pro Draca vyslán, když jeho příchod oznámilo tiché prásknutí následované tlumeným zaklením, protože povalil žehlicí prkno. Cestou po chodbě se mu podařilo nenápadně pohlédnout do zrcadla a s úlevou zaznamenal, že navzdory své smůle vypadá stejně nevzrušeně jako vždycky. Draco a pan Granger společně vešli do světlé kuchyně, kde paní Grangerová smažila klobásky a vejce.

Jakmile byl typicky anglická příprava pokrmu minulostí, Draco odložil šálek s trochu větší razantností, než bylo nutné, jako by chtěl oznámit, že zdvořilosti skončily.

Zcela pochopitelně se Grangerovi zajímali hlavně o svou dceru; ještě netušili, že mají důvod se nějak zvlášť zajímat i o Draca. Vyprávěl jim o Hermionině snažení a paní Grangerová se ho zeptala na jeho aktivity.

„Co děláte vy, pane -” Zamračila se. „Vy jste nám neřekl své jméno, že ne?”

„Ne, neřekl.”

„A je k tomu nějaký důvod?” naléhala dál a snažila se vzpomenout, co říkal včera. „Jste tedy Weasley?”

„Ne!” Draco na ten zápor položil trochu moc velký důraz a musel to vysvětlit. „Jsme jen vzdáleně příbuzní. Ve skutečnosti je mezi našimi rodinami poněkud rozpor.” To bylo mírné podhodnocení; než se do toho zamotali Romeo a Julie, měli spolu Montekové a Kapuleti pravděpodobně srdečnější vztahy, než se to v uplynulém století dařilo Weasleyovým a Malfoyovým. „Než vám povím, kdo jsem, mohu vás prosím požádat, abyste nezapomněli, že jsem ten, kdo obnovil vaše vzpomínky a znovu vás zkontaktuje s vaší dcerou?”

Grangerovi se na sebe podívali jedním z těch výmluvných pohledů, které dlouholetí manželé zřejmě umí dovést k dokonalosti. Pan Granger stručně přikývl na souhlas a paní Grangerová řekla: „Dobře tedy. Budeme to mít na paměti.”

Dracovo mladší já by považovalo za absurdní, že tak dychtil udržet si přízeň dvou mudlů; nyní, než začal mluvit, ho opatrnost přiměla pečlivě vážit slova.

„Mé rodinné zázemí je poněkud odlišné než u Rona Weasleyho. Je pravda, že jsme vzdálení bratranci, ale naše rodiny měly po staletí radikálně odlišné - politické názory, dalo by se říct.”

Paní Grangerová si asi vzpomněla, jak se Weasleyovi mezi kouzelníky odlišovali, a stiskla rty v očekávání, s čím Draco přijde. Panu Grangerovi musel pomoct mírnou nápovědou: „Názory mé rodiny na mudlorozené nebyly tak vstřícné jako u Weasleyových.”

Teď by bylo rozhodně slyšet spadnout svrček. Přesto mu dovolili pokračovat bez přerušení. Než znovu promluvil, zpříma se na ně zadíval.

„Neříkám to, abych omluvil své chování, ale abych vysvětlil prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Kam až moje paměť sahá, učili mě, že mudlorození jsou méněcenní, nehodní patřit do mého světa, a že mudlové nestojí za povšimnutí. Jakožto kouzelníci jsme se museli před bránit před mudlorozenými, kteří nerespektovali naše zvyky, a hrozilo, že si přivlastní náš svět.”

Ta slova jako by sem, do kuchyně z borovicového dřeva s magnetkami z cest po Americe na dveřích ledničky a s veselým cvrlikáním ptáčků za okny, nepatřila.

„Hermiona byla trochu překvapení, jak si jistě dokážete představit,” usmál se ironicky a pan Granger zareagoval polovičním úsměvem. Jeho žena se ale odmítala uklidnit, dokud neuslyší, kam toto směřuje. „Zahanbila všechny včetně mě. Neustále mi říkali, že bych měl zaujmout její místo, ale ať jsem udělal cokoliv, nikdy to zřejmě nestačilo.” Vzpomněl si na marnost snahy potěšit svého otce; vždycky žalostně selhal a Potter s Grangerovou posbírali veškerou chválu a pozornost, která měla patřit jemu.

„Bohužel, když jsem ji nemohl porazit ve školních výsledcích, uchýlil jsem se k šikaně. Obávám se, že jsem dělal cokoliv, abych jí a jejím kamarádům ublížil.” Pravděpodobně nebyl nejlepší čas dodat, že Potter byl po celé roky v Bradavicích jeho úhlavním nepřítelem a to až do doby, než se zaměřil na mnohem významnější cíl, než tehdy byl ufňukaný hloupý Draco.

„Jste Draco Mal- tak nějak, že ano?” pronesl k překvapení zbylých dvou přítomných pan Granger pomalu, jako kdyby se mu to jméno teprve při mluvení vracelo.

„Malfoy,” doplnil Draco ve stejnou chvíli, kdy se paní Grangerová tázavě otočila ke svému manželovi.

„Nevzpomínám si, že by se Hermiona zmiňovala o nějaké - nějaké šikaně! Ne takhle…” odmlčela se a pohlédla úkosem na Draca, jako kdyby přeháněl.

Pan Granger si povzdechl.

„Přiměla mě slíbit, že ti to nepovím. Když byla ve druhém ročníku doma na Vánoce, dostal ji nějaký pořad či co v televizi. Náhodou jsem právě v tu chvíli přišel do obýváku a nenechal to být, dokud mi neřekla, proč brečela.” V očích měl vzdálený pohled, jako by vzpomínal na malou holčičku, která teprve zjišťovala, že ne všechny problémy se dají vyřešit tím, že o nich poví dospělým. „Ukázalo se, že ve škole je kluk, který ji nenechá na pokoji a náhodou vypadá přesně jako nějaká postava z filmu, na který se dívala. Řekla, že je z čistokrevné kouzelnické rodiny a dává jí ošklivá jména…”

Draco sebou trhl.

„Ano, to jsem byl já. Nakonec jsem prováděl i horší věci,” připustil a všiml si, že na něj paní Grangerová hledí nesouhlasně, s neústupným a přísným výrazem. Pokud tohle byla její reakce na to, co se dělo, když byli dětmi, nevěstilo to pro zbytek jeho příběhu nic dobrého.

„Řekl jsem Hermioně, aby se nedala, že někdo takový nestojí za to, aby ho poslouchala,” pokračoval pan Granger a Draco si odfrkl.

„To udělala a ve třeťáku mě praštila přímo do obličeje!”

Paní Grangerová se na okamžik navzdory veškerému svému snažení zatvářila pobaveně.

„No a zasloužil jste si to?” zeptala se šelmovsky.

„Nejspíš ano. Už si ani nepamatuju, co jsem říkal, že to udělala.” Draco se nakrátko zahleděl na své ruce. Ve slunečních paprscích se rubín zasazený do masivního pečetního prstenu Malfoyových temně leskl jako dračí krev. Snubní prsten v jeho sousedství vypadal rezervovaně a decentně; byl to obyčejný zlatý kroužek, přesně takový, jako měl pan Granger. Dracovy ruce byly bledší, nedotčené sluncem, zatímco pan Granger zjevně trávil během australského léta hodně času venku. Na obou rukách byly mozoly; na Dracových od létání na koštěti a mávání hůlkou, u pana Grangera od zahradničení nebo hraní squashe (Draco včera zahlédl ve stojanu na deštníky pálku).

Jejich ruce se sobě pozoruhodně podobaly; oba měli dlouhé prsty a pevné, hranaté dlaně.

Draco si nevěděl rady s vysvětlením, proč si kdysi myslel, že je snadné uvěřit v zásadní odlišnost; že mudlové milují, žijí a umírají jinak než kouzelníci. Stačil jen velmi malý počet smrtijedských útoků a ukázalo se, že mudlovská krev, když je prolita, se pozoruhodně podobá čisté krvi a že nenašel v jejím prolévání žádné potěšení. Tehdy si to vyložil jako další známku své slabosti, ale později ho napadlo, jestli už tenkrát nezačal mít podezření, že byl krmený lží.

Pozvolna mu začalo být jasné, že nenávidí násilí, přestože ho celá jeho výchova předurčovala k opaku. Naprostá hrůza z toho, s čím se setkal, nakonec přiměla syna Luciuse Malfoye vidět, že mudlové jsou taky lidské bytosti. Pravděpodobně se mudlovském světě nikdy nebude cítit tak pohodlně jako Hermiona nebo i Weasley. Byl pro něj příliš cizí, i když v současnosti se s ním dokázal vypořádat tak, aby na sebe nepřitáhl nepřiměřenou pozornost. Moc na tom nezáleželo; už nevěřil, že mudlové a kouzelníci se kromě magických schopností nějak zásadně odlišují.

Příliš dlouho se zabýval svými myšlenkami. Grangerovi mezitím čekali, až bude pokračovat.

„Byl jsem mladý a hloupý a chtěl jsem se předvádět. Věřil jsem,” ušklíbl se s hořkostí někoho, kdo by mohl být dvakrát tak starý, „že svět by byl lepší, kdyby ho řídil Voldemort.” Této konkrétní představy byl poměrně rychle zbaven. „Takže jsem přijal Znamení zla a připojil se po boku svého otce a tety ke Smrtijedům.”

V místnosti nastalo takové ticho, že slyšeli, jak ulicí projíždí osamělé auto.

„Kolik vám bylo?” zeptala se paní Grangerová s podivným výrazem v obličeji.

„Šestnáct. Stalo se to těsně před začátkem našeho šestého ročníku.” Při té vzpomínce se Draco otřásl a opožděně ho napadlo ukázat jim pozůstatek po Voldemortovi na své levé paži. Byl by raději, kdyby se o tom dozvěděli teď, než aby tím museli procházet později a znovu křísit všechny ty vzpomínky.

„Tady. Tohle je Znamení zla, kterým byli označeni jeho následovníci.”

Grangerovi hleděli na lebku s plazícím se hadem, zpodobněné na Dracově ruce slabě šedým obrysem; nikdy úplně nezmizela a před lety se přestala vytrácet. I když ji skryl kouzlem, necítil se kvůli tomu jinak; většina lidí, s nimiž se setkal a kteří chápali, co Znamení zla je, stejně věděli, že ho má na ruce, a pro mudly to bylo jen bledé, zvláštní tetování.

„‘Dulce et decorum est’,” zamumlal si pan Granger pro sebe s pomyšlením na jiné mladé muže, kteří odešli do války, aby zjistili, jak vize slávy vybledne tváří v tvář bezduchému vraždění. Jeho dědeček bojoval ve Velké válce, která měla ukončit všechny války, ale později se o tom nikdy nemluvilo. Když zemřel, našli v otrhaném sešitě pokyny k pohřbu. Žádal, aby byla na obřadu přečtena báseň ‘Hymna odsouzenému mládí’ a jeho vnuk si stále pamatoval drsná slova naříkající nad tím, co bylo ztraceno na Flanderských polích.

Poprvé Alan Granger uvažoval, jak válka, kterou prožila jeho dcera, ovlivnila její současníky. Nebojovala se ve vzdálených zákopech, odkud se chlapci vraceli jako mlčenliví muži se stíny v očích; zuřila po celé Británii, a pokud se dalo Dracovi věřit, nikdo nebyl nikde v bezpečí.

Paní Grangerová pochopila význam odkazu na mudlovskou báseň a nečekaně mírně se obrátila na Draca: „Co se stalo potom, co jste se k nim připojil?”

Draco hleděl přímo před sebe, ale viděl daleko za úhledné řady derbyshirských talířů naskládaných v příborníku u protější zdi.

„Můj otec byl v nemilosti. Měl na starosti Smrtijedy na odboru záhad a jeho neschopnost dostat se k proroctví před Potterem Pána zla zklamala. Aby ho potrestal, dostal jsem úkol, který se očekávalo, že nebudu schopen splnit.” Draco předpokládal, že o té potyčce na ministerstvu věděli; nebyla při ní Hermiona zraněná?

„Jaký úkol by dali šestnáctiletému?” zeptala se paní Grangerová ve zjevné snaze zabránit jeho souzení.

Draco zvedl pravý koutek úst v ironickém úšklebku, který by spíš pasoval na otcovu tvář. Stále ho zaráželo, že opravdu věřil, že ho tím chtěl Pán zla poctít a nikoliv mu připravit jistojisté selhání. A věřil tomu až příliš dlouho. Odpálkoval matčiny obavy a užíval si gratulace, kterých se mu dostalo od otce. Byl naprostý blázen. Poté si přísahal, že už se nikdy nenechá oslepit lžemi, i kdyby se hodily do toho, čemu chtěl věřit.

„Zabít ředitele Bradavic,” odpověděl stručně.

„Počkat, myslíte Brumbála? Měl jste ho zavraždit? Zabít Brumbála?” Paní Grangerová měla zjevně problém tomu uvěřit.

„Ano. Jinak by Pán zla zabil celou mou rodinu.” A jeho teta by to sledovala a nehnula by na jejich obranu ani prstem.

Na tvářích Grangerových bylo vepsáno velké znepokojení, i když nebezpečí už evidentně dávno pominulo.

„Ale co jste dělal?” zeptala se paní Grangerová stále nevěřícným tónem. Čistý, jasný den venku, jednoznačně mudlovské zařízení kuchyně a dokonce i samotní Grangerovi a jejich prozaický vzhled způsobili, že i ta nejdelší léta vypadala neuvěřitelně. Kdyby jim měl všechno povykládat, byli by tu až do rána, a Dracovi nečinilo zrovna potěšení dělit se s nimi o každý ohavný detail, takže to velice zestručnil.

„Snažil jsem se, ale nakonec jsem se nedokázal přimět ho zabít. Místo mě to udělal Snape a později se mu podařilo ochránit mou rodinu před hněvem Pána zla.”

No, udržel je naživu. Vidět, jak Snape dokázal to, co se zdálo nemožné, bylo pro Draca konečným katalyzátorem, díky kterému uznal, že pro něj byl lepším otcem než kdy Lucius. Když mnohem později ve Snapeových vzpomínkách sledoval, jak se mistr lektvarů a Brumbál obětovali, aby zachránili jeho potrhlou nevinnost, byl to jeden z největších šoků v jeho životě.

„Zůstali jsme v nemilosti, ale aspoň nás většinou drželi stranou od války.” Draco musel pečlivě volit slova, když se dostal k neslavné roli, kterou Malfoyovi sehráli v pozdějších fázích války, a zápasil s tím, zda by měl Grangerovým povědět o mučení, které Hermiona z jejich rukou podstoupila.

Nakonec se to poněkud neuváženě rozhodl prozradit; kdyby to vyšlo najevo později, jen by to všechno zhoršilo, a Merlin věděl, že je potřeboval na své straně.

„Znovu jsem se s Hermionou setkal před koncem války,” připustil. „Byla s Ronem Weasleym a Potterem zajata a přivedena na Malfoy Manor. Do sídla mé rodiny,” objasnil, „kde v té době také pobýval Pán zla.”

I když se to stalo před devíti lety, Hermionini rodiče vypadali zděšeně.

„Musíte pochopit, že Pán zla prohledával Británii, aby Harryho Pottera našel. Přivést mu ho by pro mou rodinu znamenalo všechno: rehabilitaci, místo v nově nastoleném řádu…” Dracova tvář pobledla, jak se snažil toho zasmušilého chlapce, kterému z krveprolití drkotaly zuby, ale stále byl věrný své rodině, usmířit s mužem, jaký byl dnes. „Byl jsem doma na prázdninách a řekl jsem jim, že ten, koho chytili, je Hermiona. Potter byl maskovaný, ale nebylo těžké vydedukovat, že s ní musí být on.”

Draco udělal za svou krátkou kariéru Smrtijeda tolik věcí, že potvrdit identitu Grangerové se v té době zdálo jako maličkost, a on stejně neviděl žádné jiné východisko. Stěží čekal, že bude jednoho dne své činy vysvětlovat jejím rodičům.

„Můj otec by upozornil Pána zla, že má Pottera, kdyby nezasáhla moje teta. Vzpomínáte si, že jsem říkal, že i ona byla Smrtijed?”

Grangerovi s příslušně zachmuřenými obličeji přikývli. Kdyby to bylo v Dracově moci, udělil by paní Weasleyové Merlinův řád první třídy za to, že poslala jeho tetu do horoucích pekel, ale i když byla merlindíky mrtvá, nerad vytahoval i jen vzpomínky na ni.

„Byla tam taky. Zjistila, že Potter má u sebe něco, co mělo být v jejím trezoru v bance. Pokud by bylo zabezpečení trezoru narušeno, Pán zla by nás všechny zabil. Velmi pomalu.” Draco sklopil zrak ke svým rukám a vzpomínal, kdy všechny jeho předchozí volby vedly k ošklivým, brutálním a stručným následkům. „Takže moje teta Hermionu mučila, aby zjistila, kde to vzali. Potterovi a Weasleymu se naštěstí podařilo uprchnout a vzali Hermionu s sebou,” dodal spěšně, protože chtěl, aby věděli, že to mučení skončilo; jako kdyby si jinak mysleli, že Hermionu ještě stále drží na Malfoy Manor.

„Co vaše teta udělala mé dceři?” Divoký výraz na tváři paní Grangerové jí dával vzezření Valkýry a Draco zaváhal. Stále měl noční můry o Hermioně, která se zoufale svíjela v agónii na podlaze jejich přijímacího salonu. Stále měl noční můry o spoustě věcí.

„Moje teta použila kletbu, která způsobuje nesnesitelnou bolest. Je to jedna z Neodpustitelných kleteb - její použití obvykle znamená doživotí ve vězení.” Draco se chtě nechtě otřásl při vzpomínce na bolest naplňující každý sval, každou kost v těle dalece přesahující bod, kdy si myslíte, že přijdete o rozum. Stejně špatné byly i obavy z následků a přemýšlení o tom, jestli vás čas strávený pod kletbou už neposunul za hranu. Při cruciatu bylo šílenství vítanou úlevou; když muka pominula, byla vyhlídka, že se z kletby zblázníte napořád, hůř snesitelná.

„Pokud vím, Hermiona jí byla vystavena pouze jednou,” dodal poněkud roztřeseným hlasem. „V tu chvíli to byla nesnesitelná muka, ale nemá žádná trvalá poškození.”

Kromě nočních můr.

Jednou, těsně poté, co se Hermiona přestěhovala do Vdovského domu, zapomněla na svou ložnici použít tišící kouzla. Draca probudily tlumené výkřiky a horečně hrábl po hůlce. Teprve, když došel k jejím dveřím a uvědomil si, že se Hermioně musí něco zdát, srdce mu začalo znovu bít normálním tempem. Mlčky seslal na její pokoj kouzla zvenčí. Nemyslel si, že by ocenila, že slyšel její volání Pottera a Weasleyho, a pokoj byl pečlivě chráněn proti vetřelcům, takže pro ni nemohl nic udělat. I tak setrval nějakou dobu u jejích dveří, než se nakonec odplížil zpátky do postele.

Grangerovi se na sebe podívali.

„Byl jste také, ehm- prokletý?” zeptal se pan Granger jemně, přičemž se zajíkl na neznámém slově.

„Cruciatem? Párkrát,” potvrdil Draco neochotně. Měl dobrý důvod, proč o těchto věcech raději nemluvil; díky nim byl pro všechny pozorovatele příliš snadno čitelný a proklínal svou hloupost, která ho dostala do pozice, kdy musel mluvit o válce.

„A trpíte nějakými následky?” zeptala se paní Grangerová.

„Ne,” odpověděl úsečně a doufal, že to téma už nechá být. Ostatně to nebyla její věc.

Byl to však neškodně vypadající pan Granger, kdo na něj upřel svůj mžouravý pohled a položil další otázku. Vypadalo to, že s ní vyčkával do chvíle, až bude jeho protějšek dostatečně vyvedený z míry.

„Proč jste sem přišel, abyste nám obnovil vzpomínky? Podle toho, co jste nám včera říkal, se zdálo, že zbytek vašeho světa usoudil, že to nepůjde. Tak co vás přimělo najmout toho Schrödingera?”

Draco tuto konkrétní otázku očekával, i když si nedokázal představit, že poví dvěma mudlům o svých zážitcích z války víc, než pověděl svým přátelům. Tedy - příteli.

„Mám s Hermionou obchodní dohodu. Partnerství, chcete-li.” Přesně věděl, co říct dál - tuhle část rozhovoru si naplánoval se stejnou neúnavností a soustředěním na detail, s jakými Hermiona v Bradavicích přistupovala k psaní esejí.

„Když jsme ji uzavřeli, o válce jsme nemluvili. Bylo tu něco, co jsem pro ni mohl udělat, a ona mohla pomoct mně, takže jsem jí nabídl dohodu. Byl to obchod. Neprokazoval jsem jí laskavost bez vyhlídky na něco na oplátku a ve skutečnosti jsem jí nedal příliš na výběr, ale aspoň jsem k ní byl upřímný. Ale těsně poté jsem za jejími zády pošetile udělal něco, co se jí týkalo, a ona to nedávno zjistila.”

Na Dracově chování se během vysvětlování nic nezměnilo, ale prozradilo ho něco v jeho očích.

„Momentálně se mnou nechce mít nic společného a já se snažím náš vztah napravit. Byla to moje chyba a chci jí to vynahradit,” přiznal. Zdolal nejhorší překážku a uvědomil si, že pokračovat už je snazší. „Jen náhodou jsem si uvědomil, že jste nebyli prohlédnuti nezávislým odborníkem, a usoudil jsem, že by stálo za to získat další posudek.”

„A tak jsme tady,” dodal pan Granger tiše.

***

„Kdybychom měli znovu na výběr, nejsem si jistý, že bychom ji nechali jít do Bradavic,” sdělil pan Granger Dracovi. Seděli po západu slunce na zahradě a poslouchali cvrlikání a bzučení hmyzu, které proměnilo tmu v rušný svět, kde byli lidé pouhými návštěvníky. „Předpokládám, že vás také učila profesorka McGonagallová?”

Draco přikývl, a až pak si uvědomil, že to starší muž nemůže vidět.

„Ano.”

„Objevila se jednoho červnového dne na našem prahu v jakémsi tartanovém oděvu. Ani mě nenapadlo, že by to mohl být vtip. Nebyla ten typ.” Draco si odfrkl, ta stará dračice rozhodně neholdovala praktikování žertíků. „Později jsem si uvědomil, že musela mít hodně praxe. Začala mluvit o nadaných dětech a speciální škole, a až pak přešla k magii.”

Pan Granger hleděl do křoví obklopující jejich dům.

„Samozřejmě, že jsme si všimli pár věcí, ale říkali jsme si, že jsme si je jen představovali…” zasmál se krátkým štěknutím, které ustalo stejně náhle, jako začalo. „Chápejte, oba jsme diplomovaní vědci. Nikdy by nás nenapadlo, že je na naší dceři něco nadpřirozeného.”

Draco toužil ho opravit, že na magii není nic nadpřirozeného, že je stejně přirozená jako vzduch, který dýchají, ale moudře držel jazyk za zuby.

„Poté, co profesorka McGonagallová odešla, jsme se já a Helen nemohli úplně rozhodnout, jestli jsme všichni tři měli halucinace nebo ne. Až když se vrátila, uvědomili jsme si, že se musíme rozhodnout a že Hermiona už se rozmyslela.”

Pan Granger seškrábl poslední zbytky etikety z piva a pečlivě je nacpal do hrdla lahve.

„Pochopitelně, že o Voldemortovi se v našem krátkém úvodu do kouzelnického světa nemluvilo. Všechno to bylo o úžasných příležitostech, které by Hermiona měla. Kdybychom tehdy věděli, čemu všemu bude muset čelit, nevím, jestli bychom ji do toho vlaku posadili.”

Draco ze svého výzkumu věděl, že malý počet kouzelníků (často, ale ne nutně mudlorozených) nikdy nepřišel do Bradavic a následně zřejmě zůstal zcela mimo kouzelnický svět. Hermioně se podařilo vystopovat několik čistokrevných kouzelníků, kteří zmizeli z tváře kouzelnického světa a žili jako mudlové, ale ti byli výjimkou. Bez přístupu k bradavickým archivům a matrikám zaznamenávajícím všechna magická narození na Britských ostrovech bylo získat představu o celkovém množství kouzelnické populace nesmírně obtížné.

Draco nikdy doopravdy nepochopil, jak musí být pro mudlovské rodiče skličující poslat své děti na místo, které ani nemohou vidět. Později nechápal, co ho přimělo se zeptat.

„A co kdybyste to opravdu všechno věděli? Nechali byste ji jít, kdybyste věděli, kam to povede?”

Pan Granger velmi dlouho mlčel.

„Nevím,” povzdechl si nakonec. „Nevím. Zdá se to hodně egoistické, že ano? Chtít chránit vlastní dceru na úkor tolika životů. Ale zase… To pochopíte, až budete mít vlastní děti. Budete je chtít chránit před světem, ale zjistíte, že jste naprosto bezmocný.”

Draco zkřivil rty do hořkého poloúsměvu. Pravděpodobně nebylo moudré informovat pana Grangera, že jeho šance na vnoučata jsou mizivé až nulové. Ve tmě neviděl příliš dobře a věřil, že jeho uklouznutí zůstalo nepovšimnuté, ale těch pár částí, které z něj byly vidět, bylo ze strany staršího muže podrobeno pečlivému zkoumání.

Takže odtud tedy vál vítr. Měli by tomu věnovat pozornost. Podle zkušeností pana Grangera bylo jen velmi málo věcí imunních vůči změně a většina toho, co se mu ve dvaceti šesti letech zdálo neměnné, se v jeho čtyřicet sedmi totálně obrátilo naruby.

***

PA (s doplněním překladatelky):

Název kapitoly pochází ze stejnojmenné básně Wilfreda Owena a odkazuje na první část latinského citátu o tom, že ‘sladké a správné je pro svou zemi zemřít’ (lat. dulce et decorum est pro patria mori). Owen, který sám bojoval v zákopech první světové války, nesouhlasil. Báseň ‘Hymna odsouzenému mládí’ také napsal Owen - pro ty, kteří šli do války jako ‘na porážku’ (český překlad od Václava Pinkavy můžete najít tady https://www.vzjp.cz/verse.htm#Owen)

Zmínka o flanderských polích je také odkazem na první světovou válku a stejný název nese další slavná protiválečná báseň: https://cs.wikipedia.org/wiki/Na_flandersk%C3%BDch_pol%C3%ADch