Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šestá – část 1/2

Jeho první myšlenka patřila Severusovi.

Probral se ze spánkového omámení a okamžitě mu vytanulo v hlavě: Myslel jsem Snapeovi. Ne Severusovi. Kdy se z něj stal Severus? Zaslechl zvuky pohybu a chtě nechtě si letmo a vzpurně pomyslel: A proč by ne? Kroky se přiblížily a jeho srdce se rozbušilo rychleji.

Ale tím, kdo přišel, nebyl Severus.

„Ach, už jste vzhůru, pane Froste?”

Mlhavý závoj spánku odplul jako list utržený vichřicí a všechny myšlenky na Severuse (nebo Snapea) se rozplynuly, jakmile otevřel víčka a nasadil si svou nebelvírskou masku.

Nad ním se s úsměvem skláněl Albus Brumbál. Zářivé světlo proudilo z otevřených oken přímo do ředitelových zad a vrásčitý obličej zůstal zcela ve stínu.

Harry zformoval na tváři slabý úsměv. „Albusi,” zašeptal a úsměv se trochu prohloubil. Nastalo ticho. Rázem si uvědomil, jak snadné by bylo předstírat, že tento Albus je jeho Albus - rádce, přítel a tichá útěcha. Ale pak se ředitel znovu opřel v křesle, sluneční světlo zachytilo chladné modré oči a Harrymu nezbylo nic jiného než smutek, ostražitost a výčitky - jak mohl být tak sentimentální?

Ředitel nadále mlčel. V Harryho podvědomí se bez vyzvání vynořila myšlenka, která zažehla jiskru obav: Kde je Severus?

„Jonathane, můj drahý chlapče,” pronesl Brumbál tiše a Harry rychle opustil směr svých myšlenek. Starý muž se usmíval. „Jak se cítíš?”

Harry stiskl rty. „Líp.” Pak nechal úsměv pohasnout. „Já… co se stalo?” Byla to upřímná otázka, ačkoliv výraz ztraceného jehněte už ne. Přivřel napůl oči a ředitel se s povzdechem znovu odtáhl; chtěl zachytit myšlenky někoho, kdo nebyl zvyklý na ředitelovy úskoky. Ale Harryho mysl tápala ve vzpomínkách… Panika, vzpomněl si náhle, čirá panika; a zoufalé volání jména…

„Zdá se, že jsi upadl do magického kómatu,” sdělil mu Brumbál tiše a lítostivě.

Magické kóma. Harry tu informaci zpracoval a vybavil si, že magické kóma znamenalo, že jeho magické jádro zažilo tak silný šok, že se to odrazilo na jeho fyzickém stavu. Uvědomil si, že jde o velmi vážný, někdy smrtelný stav. Mohl jsem umřít, pomyslel si. Mohl jsem umřít. Ještě to nedokázal plně zpracovat.

Polkl, vyschlo mu v krku. „Jak?”

„Pan Snape přiběhl v noci za madam Pomfreyovou,” pokračoval Brumbál stále tím svým hlasem. „Byl značně vyděšený a sdělil jí, že nedýcháš…”

Sluneční světlo ozařovalo strop místnosti, ale Harry to neviděl. Mysl měl plnou temnoty, v duchu viděl chlapce, jak běží chodbou a vpadá do dveří holé, sterilní místnosti; viděl, jak se ve světle pochodní lesknou tmavé oči, zdivočelé strachem; viděl, jak se úzké rty - v zakouřeném světle pochodní rudé a v tlumeném světle hůlky bledé - otevírají a chvějí tou nejslabší -

Polkl. Teď si vzpomněl. Křičel na Severuse.

„Řekl, že jsi měl noční můru a pak jsi přestal dýchat…”

Pauza.

„Pane Froste?”

Chcete to vysvětlit, pane Froste? Co skrýváš, ty zmije? Harry zavřel oči. Bude si muset dávat pozor. Bylo tolik věcí, které nevěděl, tolik věcí…

„Zasáhla mě kletba,” řekl unaveně. Otevřel oči a důvěřivě pohlédl do těch ředitelových. Světle modrá jezírka byla skryta pod hustým bílým obočím, ale věděl, že zkoumají a prohledávají mentální štít obrazů, které vytvořil. „Někdy… před rokem? Zůstaly mi z toho noční můry, které… narušily moje magické jádro. Ale byly z větší části pod kontrolou. Myslím, že cestování v čase… to zhoršilo.”

Zbašti to, starče, pomyslel si Harry. Uvěř tomu.

„Hm,” zamumlal Brumbál přemýšlivě, tiše a mazaně. „Chápu. Pan Snape mi říkal, že jste měl v posledních dnech noční můry a že vás pokaždé vzbudil…”

… Snape, sedící se sklopeným zrakem před ředitelem a snažící se vypadat co nejmenší. Snape, váhavě - mrzutě - přiznávající stav věcí, jako stinný kout v rohu za oslnivě zářící lampou. Snape, vzhlížející se strachem, nejistotou a nedůvěrou a setkávající se s oním laskavým a soucitným pohledem modrých očí. Snape - Snape - Severus! pomyslel si Harry s náporem hněvu k řediteli. Jak se ten mizera opovažuje manipulovat se Severusem těmi svými jemnými, ale neústupnými metodami? Jak se opovažuje -

Snape, byla jeho další myšlenka, doplněná snahou o uhašení záblesku hněvu. Je to Snape, ne Severus! Uklidnil se a po tom náhlém náporu hněvu zůstalo jen mírné rozrušení.

„Ale tentokrát, tvrdil pan Snape, vás prý neslyšel a proto vás nedokázal včas probudit.”

Harry téměř neznatelně přikývl, i když v duchu se mračil. Neslyšel ho? Pocítil příval velké úlevy. Snape si zjevně nevylil řediteli srdce: nebyly to zvuky, co druhého zmijozela každou noc budilo. Byl to nehmotný pocit magie. Ale stejně záhadné bylo, jak to, že se dnes Snape neprobudil? A proč se probudil tolikrát předtím?

„Ach,” hlesl Harry, když ředitel nějakou dobu stále mlčel.

Starý muž si povzdechl. „Neznám povahu oné kletby, ale buďte si jist, že udělám, co bude v mých silách, abych našel způsob, jak ji zrušit. Prozatím jsem ale našel řešení, o kterém jsem si jistý, že vám bude vyhovovat.” Harry uslyšel v hlase toho starého lišáka úsměv. Zbystřil: jistě, Brumbál se usmíval, ale v očích mu výhružně jiskřilo. „Bradavice jsou, jak si, předpokládám, uvědomujete, obhospodařovány několika domácími skřítky. Včera v noci jsem našel jednoho, který je víc než ochotný se o vás starat, když spíte, a vzbudit vás při zachycení sebemenší známky nějakého druhu rozrušení.”

Brumbál přímo zářil.

„Ach,” pronesl Harry opatrně. Ty oči stále jiskřily. Má něco v plánu. Musel tomu skřítkovi říct, aby mě sledoval, špehoval nebo něco takového. „Vypadá to jako dobrý nápad, pane řediteli, ale možná by bylo lepší se nejprve domluvit s panem Snapem…”

„Jak ohleduplné,” podotkl Brumbál vesele. „Ale Snape už souhlasil, že se přestěhuje k panu Crabbemu. Budete mít pokoj pro sebe.”

Harry cítil, jak mu těžkne žaludek. „Snape už souhlasil?” zopakoval.

Ředitel přikývl a stále se usmíval jako sluníčko.

Na jazyku měl to slovo: ne! Ale neřekl nic, ústa mu paralyzovala věta: Snape už souhlasil… A dokonce ani Brumbál by nedokázal říct takhle nehoráznou lež.

Harry se přinutil k úsměvu. Bylo to jako ždímat krev z kamene. „Jsem si jistý, že to tak bude nejlepší.” Vzpomněl si na přítmí v místnosti a pošklebující se hlas, který uměl hřát i studit, na záblesk pochodně a ruku na zádech a ucítil ostrou, nekonečnou bolest. Snape už souhlasil…

„Skvělé!” zvolal Brumbál a zatvářil se vítězoslavně. „Teď, jestli dovolíte, už jsem dal přestěhovat věci pana Snapea. Vaše jsou nedotčené. A - aha.” Ozvaly se kroky a šustění hábitu. „Poppy.”

Ve výhledu se objevila madam Pomfreyová a vrhla na ředitele nesouhlasný pohled. „Albusi, měl jste mi oznámit, že se pan Frost probudil! Magické kóma je extrémně nebezpečné.” Otočila se k Harrymu a soucitně zakvokala: „Drahoušku, nechte mě, ať vám změřím teplotu…”

Harry se nechal podpírat, postrkovat a prohlížet. Brumbál odešel s úsměvem a zvláštním pomrkáváním. Harryho napadlo, jak by vypadal muž, který mohl deformovat životy a usměrňovat osudy mávnutím ruky, bez tohoto výrazu v očích. Uvažoval, jak by vypadal, kdyby měl místo modrých vychytralých prstenců jen zející otvory potrhaných nervů a masa…

S leknutím tu myšlenku zahnal. Na co to myslím? zarazil se a ten obraz, náhlá noční můra, se zavířením zmizel.

„A teď, drahoušku, otevřete ústa… ano, řekněte ‘á’...”

Díval se přímo před sebe a poslouchal lékouzelnici, jako kdyby byl pod imperiem. Mysl udržoval prázdnou, emoce otupělé. Teprve poté, co mu vesele řekla, že může jít, poté, co pocítil náhlou vlnu odporu, si uvědomil, že celou dobu vyčkával.

Nebuď směšný, vyčetl si chladně a vztekle. Nebuď sentimentální blázen. Vyšel rychle a tiše ze dveří a ignoroval záblesk zklamání, když ho venku nevítala žádná ušklíbající se ústa a žádné černé oči temně svítící ve tváři.

Chodba byla prázdná. Byl sám.

***

Čtyři velké stoly jako by hlukem a klábosením pulsovaly. Půlka nebelvírského stolu se bouřlivě smála nějakému vtipu, mrzimorové o něčem vážně diskutovali, malé hloučky havraspárských horlivě probíraly jakési téma a zmijozelové posměšně vykřikovali výsledky famfrpálových zkoušek.

Harry zamířil přímo na konec zmijozelského stolu. Snadno našel Snapea, jako vždy mírně shrbeného a nehybného jako skála, který metodicky pojídal svůj oběd.

„Ahoj,” pozdravil Harry tak nenuceně, jak jen dokázal, a vklouzl na prázdné místo vedle svého spolužáka.

Snape okamžitě ztuhl, přestal se hrbit a nasadil si ledově chladnou masku. Harry si toho všiml, ale nic neřekl, jen popadl svoji vidličku. Otevřel ústa, aby spustil, ale to už začal mluvit Snape.

„Na návrh profesora Brumbála teď bydlím s Crabbem,” řekl. Hlas měl chladný, zdvořilý, úsečný, beze stopy pohrdání nebo sarkasmu. „Předpokládám, že už tě o tomto novém uspořádání informoval.”

Harry prudce sklapl pusu. „Ano,” pronesl nakonec, ale jeho rty, jazyk a ústa jako by si žily vlastním životem. „Ano, informoval.” Ještě chvíli na Snapea hleděl, a pak sklopil zrak k talíři, ale svých rozmačkaných bramborů si vůbec nevšímal. Píchl do nich vidličkou; náhle vůbec neměl hlad. Ale přinutil se jíst, nacpal si bramboru do pusy a žvýkal ji, aniž by tušil, jak chutná. Hlavou mu vířil kolotoč myšlenek.

Odkašlal si a začal: „Pomfreyová mě pustila ven až teď, takže jsem vynechal lektvary a věštění z čísel.” Odmlčel se a pohlédl na Snapea. Ten stále nic neřekl. „Stalo se něco důležitého?” dodal téměř zoufale.

Snape strnule zavrtěl hlavou. „Ne, nic.” Znovu ten úsečný, mdlý tón.

Harry sáhl po rohlíku a zakousl se do něj s větší vervou, než bylo nutné. Přitom stále pozoroval druhého zmijozela a snažil se najít na hákovitém nose a pramenech vlasů nějaké stopy a tajemství. Něco bylo špatně. Snape ztratil svou ochablost a teď seděl zpříma jako postarší čistokrevný kouzelník. Jeho napůl přivřené oči hleděly před sebe a štíhlé prsty se pohybovaly jako oživlé hůlky.

Ticho mezi nimi se stalo nesnesitelným. „Uvažoval jsem…” začal Harry a rychle přemýšlel, o čem by měl mluvit. Nespouštěl oči ze Snapea, ale ten jako by ho ani neslyšel. „Uvažoval jsem, kdy bychom se mohli sejít v knihovně, abychom pracovali na výzkumu k lektvaru na bezesný spánek.”

Snapeovy prsty rozlomily rohlík a na kratičký okamžik zaváhaly. Harry ten pohyb zachytil a přehrával si ho znovu a znovu v hlavě, zatímco žvýkal svůj koláč a snažil se přijít na to, co znamenal.

„Obávám se, že dnes ne,” pronesl nakonec Snape stále stejně úsečně. „Musím - musím se učit na zkoušku ze starověkých run.”

Zkouška ze starověkých run? zamračil se Harry. Neříká pravdu. V hlavě mu stále vířila ona myšlenka: něco je špatně. Mohl za to Brumbál? Na kratičký okamžik zaťal zuby, aby potlačil vlnu vzteku. Musel k celé té věci přistupovat nezaujatě. Musel být klidný. Lhostejný. Pohlédl k učitelskému stolu; Brumbál se šklebil jako lebka a blábolil jako nějaká loutka.

Harry rychle sklopil zrak. Srdce mu bušilo jako splašené. Jeho vidlička. Byla mírně ohnutá.

„Snape, nelži mi,” prohlásil stručně. Slova jako kdyby z něj vycházela sama, bez zapojení mozku. Vzhlédl. Snape stále ztuhle hleděl před sebe. „Snape.”

„Myslím, že by se ti vyplatilo,” začal druhý zmijozel pomalu stále tím šíleně zdvořilým tónem, „aby sis našel… vhodnějšího kandidáta na projekt z lektvarů.”

Pauza. „Cože?” zasyčel Harry. Znělo to ostře a vynuceně a Snape strnul.

„Řekl jsem -”

„Já jsem slyšel, co jsi řekl, Snape,” šeptl Harry naštvaně. Musel na chvíli zavřít oči. Ztrácel nervy. On je nikdy neztrácel. Nepamatoval si, kdy ho naposledy donutily plameny vzteku šílet. Zachovej klid, zachovej klid, šeptal si v duchu, zachovej klid, zachovej klid, zachovej klid… Pokračoval stroze. „Vzhledem k tomu, že jsi to ty, kdo -” hledal správný obrat, „- se rozhodl naše partnerství ukončit, myslím, že si zasloužím aspoň vysvětlení.”

Upřel na Snapea pohled a ten rychle odvrátil zrak.

„Naše osobnosti nejsou kompatibilní,” pronesl Snape chladně, „a nebyli bychom produktivní.”

„Snape, zkoumali jsme to jen - kolik - dva dny?” Vím, že jsi v lektvarech skvělý a tak vůbec, ale myslím si, že jen těžko můžeme vynalézt lektvar pro bezesný spánek ani ne za týden.”

Snape vzdorovitě bodl do jídla a zůstal zticha. Harry zíral do hromady brambor bez chuti. Chtěl se najíst, ale jeho vnitřní hlas se utopil v hlubokém víru dění. Nemohl jíst. Nebylo možné nacpat si tu bílou škrobovou hmotu do úst a nepozvracet se. Bylo zbytečné se o to i jen pokoušet. Prostě ji nemohl polknout přes tu - tu drsnou bolest v krku. Najednou se cítil k smrti unavený, tak unavený, že ho únavou bolelo celé tělo.

Proč se tak cítíš? říkal si v duchu. Byla to směs frustrace, mrzutosti a bolesti. Je to jen Snape. Není to nic - osobního. Dlouho se učil, že klíčem k téměř čemukoliv je nedovolit, aby to bylo osobní, a pak to bylo snadné. Proč je to náhle tak těžké? Proč se najednou stará?

„Na tom nezáleží,” pronesl nahlas. Vstal a odstrčil židli. Musel se dostat pryč. Snape se okamžitě napjal, jako by očekával, že Harry udělá nějaký drastický krok. „Po vyučování budu pracovat v knihovně a prohlížet si některé Mengeleho experimenty.” Odmlčel se a zvažoval, jestli by měl něco dodat, jestli by měl Snapea výslovně pozvat, aby se k němu připojil, ale pak se prudce otočil a odešel. Teď to bylo na Snapeovi - ale nezáleželo na tom, co si Snape zvolí. Ne, vůbec na tom nezáleželo.

V duchu si to pořád opakoval a nechal tu myšlenku vířit hlavou, když procházel kolem ostatních hlučných studentů. Věděl, že na něj zírají a - vůbec na tom nezáleželo - snažil se to ignorovat a předstírat, že neví, které dva páry očí jeho odchod sledují: jedny modré a druhé černé. Zaťal pěsti a pomalu - vůbec na tom nezáleželo - je zase uvolnil.

Ale když opouštěl Velkou síň, uvědomil si ještě třetí pohled, třetí pár očí, mnohem temnější barvy, patřící černovlasému prefektovi. Na krátký okamžik zaváhal, ale pak síň opustil.

***

Harry dokončil svoje úkoly z přeměňování a z formulí ani ne za hodinu a esej na obranu proti černé magii za další dvě. Domníval se, že by bylo irelevantní hnát se vpřed a dělat si poznámky k další kapitole v Jak se chránit před těmi, kteří vám chtějí ublížit. Kniha samotná se nedala číst: nejen, že byla nudná a matoucí, ale byla v mnoha bodech chybná, takže si Harry podrážděně pomyslel, jaký lektvar to autor před psaním požil. Krátce zadoufal, že to není odraz charakteru profesorky Matellanové.

Ošil se.

Místo, které si vybral, se nacházelo v koutě knihovny, těsně za okrajem světla, které pronikalo jemnými vitrážemi vysokých úzkých oken. Nikdo ho nerušil. V knihovně bylo jen velmi málo lidí. Skupinka tichých havraspárů pilně pracovala, zatímco partička - přimhouřil oči - mrzimorských se chichotala něčemu, co zjevně nebyl domácí úkol.

S povzdechem vstal ze židle a o minutku později se vrátil s hromádkou knih k výzkumu lektvaru na bezesný spánek. Když se posadil, zdálo se mu, že u dveří zahlédl jakýsi pohyb, ale byl to jen nějaký nebelvírský druhák.

Otevřel knihu na náhodné stránce a ignoroval zklamání a ustupující vlnu adrenalinu. Bylo směšné být takhle rozrušený a plašit kvůli Snapeovi…

Slova mu prolétala hlavou. Josef Mengele, černokněžník, který se maskoval jako mudla, ale choval hlubokou zášť vůči mudlorozeným. Říkal si, že mu to jméno zní nějak povědomě: musel ho už někde číst. Experimentoval na židech a cikánech… Aha, už si vzpomínám, pomyslel si Harry. Koncentrační tábory v Osvětimi. Mengele zjevně podporoval experimenty prováděné starověkým vládcem Kyrusem „Krutým” a tím nejkategoričtějším způsobem dokázal, že spánek beze snů vede k šílenství, ztrátě magie a smrti. No, fakt super. I s obrázky, pomyslel si Harry.

Pohyb, který zahlédl koutkem oka, ho přiměl vzhlédnout a ve zlomku vteřiny se mu rozbušilo srdce. Ale uviděl, jak se k němu přes pruhy bledých slunečních paprsků přibližuje ne Snape, ale Lily Evansová.

„Ahoj, Jonathane,” řekla.

Harrymu se podařilo usmát. „Ahoj,” řekl a otočil stránku s příšernými ilustracemi. Když Lily přišla blíž, připadalo mu, že vypadá trochu nervóznější, než když ji viděl naposledy. Zastavila se před jeho stolem a chvíli mlčela.

„Vynechal jsi dneska hodinu,” řekla pak. „Nebyl jsi na věštění z čísel.”

Lily nechodí na moje hodiny věštění z čísel, uvědomil si. Někdo jí to musel říct. Nebo se zeptala. „Nebyl,” odpověděl klidně a pilně vymýšlel nějakou lež.

„Byl jsi nemocný?” zeptala se s pohledem upřeným na knihy, které držela v náručí.

„Jo,” kývl. Promyšleně pokrčil rameny. „Nic vážného, ale madam Pomfreyová udělala povyk, a tak jsem pár hodin vynechal.”

„Aha, dobře,” hlesla. Znělo to úlevně. „Myslela jsem -” váhavě vzhlédla, „- že tě mohl zranit ten rituál, co jsme včera provedli. Je mi strašně líto, že jsi - ehm - omdlel, když jsem ho vyvolávala, a pochopím, jestli si chceš vybrat jiné téma, nebo možná jiného partnera.”

Na kratičko zaváhal, ale pak si uvědomil, že rozhodnutí je snadné. Musel jsem ji pomoct naučit se kouzlo oběti, pomyslel si, musel jsem u toho být - být tady. A vidět ji, pracovat s ní nebolelo tak, jako by tomu bylo, kdyby musel spolupracovat s Blackem nebo Potterem. Byla - dokázal ji oddělit od své matky. Mohl předstírat, že není někdo se speciálním významem, že je jen další osobou v davu, který se hemží na druhé straně jeho masky.

„Nedělej si s tím starosti,” prohlásil Harry a konejšivě se usmál. „Nebyl jsem zraněný a vůbec to nebyla tvoje chyba.” Ten rituál by ve skutečnosti ani neměl fungovat.

„Díky,” řekla a věnovala mu upřímný úsměv. „Ale na rovinu, jestli chceš změnit téma nebo tak něco, prostě mi to řekni.” Její úsměv zmizel a oči zabloudily ke knize, kterou měl Harry před sebou. Otevřela pusu a vzhlédla, jako kdyby chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela a pusu zase zavřela. „No, tak zatím ahoj,” řekla nakonec.

„Ahoj,” odpověděl Harry. Získal jednoznačný dojem, že chtěla říct ještě něco dalšího. Zajímavé. Pak se ale jen znovu usmála, otočila se na patě a odešla.

Harry ještě chvíli pozoroval dveře. Za nimi se nacházela chodba, kde se světlo ztrácelo v podivných vzorech na zdech. Občas se objevil stín a Harry se dychtivě narovnal, ale pak stín zmizel nebo vešel dovnitř a sebral mu všechnu naději, a…

Proč sakra zírám do té chodby? sklopil Harry rozzlobeně zrak. Jak se mohl nechat tak snadno rozptýlit? Jak to? Proč? Dřív se dokázal soustředit celé hodiny, pracoval jako přízrak během nočních hodin, kdy se zastavil čas, dekódoval a kódoval zamotané zprávy, četl Hermioniny nekonečné poznámky, vyslýchal vězně, uklidňoval ty, kteří v té hodině smrti přestávali být lidmi a jen se třásli hrůzou uzamčeni v noční můře - nebo čekal. Čekal za bezesného bdění (někdy s Brumbálem) na východ slunce.

Čekání. To bylo to, co dělal teď.

Čekání? ptal se sám sebe co nejopovržlivěji. Na co? Na Snapea? Snažil se tu myšlenku odsunout stranou s takovou lehkomyslností, jakou si zasloužila. Nalistoval stránku se všemi těmi ohavnými černobílými fotkami. Prohlížel si každou zkřivenou tvář, každé nafouklé mrtvé tělo a chtěl se do těch příšerných obrázků ponořit.

Podíval se směrem k chodbě.

Slunce začalo zapadat a pruhy světla, které pronikaly do knihovny, se změnily z bílých na oranžové až načervenalé. Lidé přicházeli a odcházeli, někteří tiše, jiní se hihňali pod nos. A nikdo z nich nenakráčel divoce dovnitř se třpytivýma černýma očima; nikdo z nich nepřehlédl rychle místnost a nezaměřil se na něj s pohrdavým úšklebkem.

Harry zaklapl knihu a vstal. Po krátkém váhání ji zvedl a rázným krokem zamířil k madam Pinceové. Jeho ústa se pohnula, jazyk fungoval, svaly na tvářích nasměrovaly rty do úsměvu, ale pohled se stočil ke dveřím. Když mu knihovnice knihu podala zpátky, tlumeným hlasem jí poděkoval a rychle vyšel ven do potemnělé chodby.

I cestou do zmijozelských sklepení procházel tmavými chodbami. Přesouval se ze stínu do stínu a co nejvíc se držel mimo dohled a doslech.

„Carnificina,” vyštěkl a vchod do společenské místnosti se otevřel. Vešel a rozhlédl se: aristokraté ve svém dobře osvětleném koutě, nižší ročníky roztroušené sem a tam, famfrpáloví nadšenci překračující všechny hranice a shlukující se do šeptajících skupinek.

Vydal se do zakřiveného průchodu a otevřel dveře ke chlapeckým ložnicím sedmého ročníku.

„… u Merlina, nakrájím ti kůži na nudličky, usmažím je a donutím tě je sníst, ty denegenerovaný kromaňone, ne že bys rozuměl tomu, co říkám -”

Snape se uprostřed tirády odmlčel a polekaně se ohlédl. Harry mu pohled vrátil. Dveře do místnosti byly otevřené a Harry zahlédl dvě postele. Crabbe seděl na té blíže ke dveřím a Snape, který před chvílí zuřivě pochodoval z jedné místnosti do druhé a odhazoval spodní prádlo, jaké podle velikosti mohl nosit jenom Crabbe, stál mezi oběma postelemi.

„Zdravím, Snape,” pozdravil Harry po nekonečné odmlce.

Snape ztuhl. Ve tváři měl uzavřený výraz a záda narovnaná jako pravítko. „Zdravím, Froste,” odpověděl s prkennou zdvořilostí.

Ticho se protahovalo. Měl bych odejít. Měl bych jít do své ložnice, říkal si Harry. Věděl, že by tam neměl otálet, že měl před chvilkou odvrátit hlavu, že byla chyba se zastavit a dívat se, jak Snape vztekle přechází z jednoho konce místnosti do druhého. Měl bych odejít, pomyslel si znovu, ale neudělal to.

Crabbe otočil hlavu a hloupě zamumlal: „Kdo jsi?”

Harry nereagoval. Snape taky ne - Snape sevřel ruce v pěst a upřeně hleděl do země.

„Nepřišel jsi dnes do knihovny,” dodal Harry nakonec. Hlas měl tichý.

Snape zamrkal, pohlédl na Harryho a ušklíbl se. „Dobře vím, kde jsi během dne byl, Froste!” Ale v příštím okamžiku ostré rysy znovu zakryla maska zdvořilosti.

Pauza. „Pokud mě omluvíš, musím si vybalit,” pronesl Snape neutrálním hlasem komorníka. Na to se obrátil a začal se zaobírat něčím na své posteli.

„Hej, neignoruj mě,” dožadoval se Crabbe. „Kdo jsi?”

„Jsem Jonathan Frost,” odpověděl Harry, otočil se směrem ke dveřím své ložnice a otevřel je.

Zdála se mu pustá.

Snapeova postel byla pryč. Na jejím místě zůstala jen kamenná podlaha, nedotčená a šedá, obrovský prázdný prostor.

Harry slabým šťouchnutím dveře zavřel. Snape neměl mnoho věcí, ale i tak jich bylo mnohem víc, než kolik jich měl Harry… Místnost teď ve skutečnosti vypadala opuštěně. A nešlo jen o absenci věcí, bylo v tom - víc.

Harry si povzdechl a došoural se k posteli. Proč jsem kvůli Snapeovi tak vytočený? dumal zasmušile. Žiješ sám už tři roky. Proč jsi najednou začal toužit po společnosti? To je šílené. Zabořil hlavu do dlaní a masíroval si kořen nosu. A mám hlad.

S povzdechem vstal a zvažoval, jestli je Velká síň ještě otevřená. Nebo by se mohl proplížit do kuchyně. Ano, mysli na jídlo, nařídil si s ponurým smíchem v duchu. Mysli na jídlo. Bezděčně se zahleděl na zeď.

Nemysli na něj.

***

PP: Vím, Harry se v tom už dost dlouho jen tak "plácá", ale vydržte, slibuju, že se brzy dočkáme nějaké akce. Dokonce mám dojem, že přijde chvíle, kdy se vám té akce bude zdát až příliš. Ale to předbíhám :-)