Preklady fanfiction Harryho Pottera

Undercover

Originál: https://www.fanfiction.net/s/3892579/1/ 

Autor: A plus

Překlad: denice      Beta: Sevik99       Banner: Jacomo

Povolení k překladu: O povolení zažádáno

Snamione

Rating: 16+  Kapitol: 1

Slov: 2 731

 Shrnutí: Hermiona jde za Snapem, aby jí pomohl uchránit její tajemství.

Éra/období: Bradavice 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží A plus. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

V utajení

Zahlédl ji na ministerstvem pořádaném večírku na oslavu vítězství. Vypadala starší, než si ji pamatoval, ale už to bylo rok, co ji viděl naposled. Nedokázal z ní spustit oči. Občas měl rád její osobnost – inteligentní, vtipnou, zralou, ale většinou se projevovala tak vševědoucně, že ho to dráždilo jako u nikoho jiného. Vždycky doufal, že z toho vyroste. Oznámili, že ti, kteří zameškali poslední ročník školy, se vrátí, aby dostudovali a složili své OVCE. Což znamenalo, že byl stále jejím učitelem, takže musel uhnout pohledem. Později vyšel s pitím ven, aby se na pár minut vzdálil z večírku a byl sám. Našel ji na terase samotnou, jak zírá do tmy. Neotočila se. Nevěděl, že ho slyšela vyjít ven, dokud nepromluvila.

„Slyšela jsem, že jste byl zproštěn obvinění z Brumbálovy vraždy,“ otočila se a usmála se na něj. „Věděla jsem, že jste nevinný.“

„Samozřejmě, vy víte všechno, že?“ ušklíbl se na ni, takže její úsměv zmizel. Dělal to nerad, ale potřeboval ji odstrčit co nejdál od sebe, a tak se jí posmíval.

„Malá slečna vševědka přece vždycky ví všechno. Měla byste být nejchytřejší čarodějkou své generace, že?“ odfrkl si.

Odvrátila se od něj a zamířila ke dveřím.

„Nejsem tak chytrá, jak o mně všichni říkají,“ šeptla si pro sebe, sotva dost nahlas, aby to slyšel, „jste jediný, kdo si toho kdy všiml.“

O dva měsíce později…

Severus seděl u stolu a dělal si poznámky. Byl vyčerpaný. Prokázalo se, že není vinen vraždou Albuse Brumbála, a ministerstvo ho požádalo, aby jim pomohl s přípravou určitých lektvarů. Starostolec pořádal formální vyšetřování závěrečné bitvy, aby se vyjasnilo, kdo hrál jakou roli ve zničení Voldemorta a jeho smrtijedů a kdo skončil na které straně. Nikomu se to nevyhnulo. Léto strávil vařením veritaséra a spal jen velmi málo. Měl ministerské úředníky odmítnout, ale vzhledem ke všemu, co se dělo, mu připadalo moudré jim vyhovět. Jeho myšlenky přerušilo tiché zaklepání na dveře.

„Vstupte.“

Vešla Hermiona Grangerová v mudlovském oblečení, tenké bílé halence a středně dlouhé hnědé sukni. Všiml si drobných změn v jejím vzhledu, třesoucích se rukou, bledé tváře. Zjevně byla rozrušená. Pozvedl obočí, a pak se vrátil ke svým poznámkám.

„Je léto, slečno Grangerová, mám ještě měsíc, než se budu muset vypořádat s drzými spratky, jako jste vy. Teď buď řekněte, co máte na srdci, ať to máme za sebou, nebo odejděte.“

Přistoupila až těsně k boku jeho stolu a zastavila se.

„Potřebuji… pomoc. Potřebuji vaši pomoc.“

„Ještě jednou, co chcete?“

„Nemůžu svědčit před Starostolcem pod veritasérem.“

Ještě nikdy předtím neviděl v jejích očích tak zoufalý výraz. Vždycky vypadala tak sebejistě, tak kontrolovaně.

Vysmál se jí.

„Nezdá se, že by slečna Kladná od hlavy k patě měla co skrývat.“

Na to zbledla.

„Nemůžu svědčit.“

„Věřte mi, cokoli jste mohla vidět, cokoli jste mohla udělat, určitě to není tak zlé, jak si myslíte. Ministerstvo to pochopí.“

Znovu se zahleděl do svých poznámek; očekával, že odejde.

„Ne, nepochopí.“

Vstal, zkřížil ruce na hrudi a zazíral na ni.

„A co čekáte, že s tím udělám já?“

„Vím, že veritasérum, které se bude používat, vaříte vy, a vy také odměřujete dávky. Chci, abyste to moje udělal dostatečně slabé, aby se zdálo, že jsem jím ovlivněná, ale abych s ním mohla úspěšně bojovat a uspěla.“

Při tomto prohlášení si odfrkl.

„Právě mě zprostili obvinění, tohle by mě mohlo dostat do pořádných potíží. Proč si myslíte, že bych byl ochotný kvůli vám riskovat Azkaban?“

„Nemůžu svědčit,“ zopakovala a znělo to ještě odhodlaněji než předtím. Přistoupila k němu o krok blíž a upřeně se mu zadívala do chladných očí: „Udělám cokoli.“

Znovu pozvedl jedno obočí, určitě nemohla navrhovat to, co si myslel, že naznačuje.

„Cokoli,“ zašeptala, udělala k němu další krok, takže se téměř dotýkali, a dívala se mu do očí se stejným zoufalstvím jako předtím.

„Cokoli budete chtít.“

Musel přiznat, že to bylo lákavé, ach bože, to bylo lákavé. Ona byla lákavá. Poslední rok nebo dva mu připadala žádoucí, ale dokázal se ovládnout. Ale teď tu stála a nabízela mu všechno, co si představoval ve snech. Na vteřinu zavřel oči a zvažoval své možnosti. Takhle ji samozřejmě využít nemohl. Koneckonců byl přece její učitel. Věděl, že ji musí z kabinetu vyhodit a splnit svou povinnost k ministerstvu. Otevřel oči, aby jí řekl, ať odejde, ale při pohledu do těch zoufalých hnědých očí, které na něj zíraly, cítil, jak ho opouští veškeré odhodlání. Zatraceně, chtěl jí pomoct. Přešel do zadní části místnosti a z police vzal malou lahvičku s průhlednou tekutinou. Otočil se zpátky k ní a promluvil.

„Než vůbec začnu uvažovat o tom, že udělám něco nezákonného, musím vědět, co skrýváte. Kdybych vám pomohl a pak se zjistilo, že jste byla smrtijed nebo něco podobného, šlo by i o můj krk. To nemůžu riskovat. Tohle je jediná možnost, jak bych o tom mohl začít přemýšlet.“

Neochotně přikývla, vzala si od něj lahvičku a jedním douškem vypila její obsah.

Vrátil se na židli za stolem, ona se posadila do křesla naproti němu. V další vteřině se jí zaleskly oči a Snape začal s rutinními otázkami, kterými začínal každý výslech pod veritasérem, než byly položeny jakékoli důležité otázky.

„Jaké je vaše celé jméno?“

„Hermiona Jane Grangerová.“

„Kde bydlíte?“

„V současné době na Grimmauldově náměstí, ale za měsíc už v Bradavicích.“

„Kolik je vám let?“

„Dvacet pět.“

Už se chystal přejít k další otázce, když si uvědomil její předchozí odpověď.

Podíval se na ni a znovu položil tutéž otázku.

„Slečno Grangerová, kolik je vám let?“

„Dvacet pět,“ zopakovala bez mrknutí oka.

Zavrtěl hlavou, nechápal, co se děje. Věděl, že používáním obraceče času zestárla, ale nemohlo jí to přidat víc než rok. Rozhodl se zkusit jiný přístup.

„Jaké je vaše datum narození?“

„19. září 1972.“

Oči se mu zúžily, jak na ni nevěřícně zíral.

Náhle se zvedla.

„Vidíte, teď znáte moje tajemství. Nejsem smrtijed, ani nic podobného.“

Otočila se a rychle zamířila ke dveřím. Vzala za kliku a začala otvírat, když se jí kolem hlavy protáhla ruka, zabouchla dveře a přitiskla ji k nim. Do ucha jí zašeptal hedvábný hlas.

„Ne tak rychle, slečno Grangerová. Máte toho hodně co vysvětlovat.“

Byla ještě silněji přitisknuta ke dveřím.

„Teď mi objasněte tohle. Znám vás od vašich jedenácti let. Jak je možné, že je vám dvacet pět?“

Bojovala a bránila se jak jeho sevření, tak působení veritaséra na jazyku.

„Jsem bystrozorka a posledních sedm let jsem v Bradavicích působila v utajení.“

Pustil ji a užasle ustoupil o krok zpět.

„Ale… nemohla jste přece celou tu dobu… používat mnoholičný lektvar… nebo kouzlo… To není možné.“

Poraženě se pomalu uvolnila a otočila se k němu čelem.

„Možná bych měla začít od začátku. Nejsem mudlorozená. Moji rodiče byli kouzelníci. Měli jen velmi malé spojení se zbytkem kouzelnického světa a rozhodli se, že mě budou učit kouzlit doma, místo aby mi umožnili navštěvovat kouzelnickou školu. Když mi bylo šestnáct, zabili je. Ujalo se mě ministerstvo. Jakmile si všimli mých schopností, zařadili mě do specializovaného výcvikového programu pro bystrozory. Následující dva roky mě intenzivně trénovali. Pak jsem byla vyslána na tajnou misi, chránit Harryho Pottera. Vyvinuli lektvar, který dokázal zvrátit stárnutí lidského těla. Protože jsem byla nejmladší bystrozorka a zbytek kouzelnického světa mě neznal, byla jsem ideální kandidát. Bylo mi tehdy osmnáct a lektvar mě omladil o sedm let. Tohle není žádný převlek, takhle jsem skutečně vypadala, když mi bylo osmnáct původně. Do Bradavic jsem nastoupila s úkolem spřátelit se s Harrym Potterem a udržet ho v bezpečí, a zároveň nikomu neprozradit svou pravou identitu.“

Hleděl na ni a mlčky vrtěl hlavou.

„Tak jste se stala otravnou vševědkou…“

„Hrála jsem to, aby nikoho nepřekvapilo, že jsem v tomhle věku znala kouzla, která bych znát neměla. Také to zajišťovalo, že mě Harry bude považovat za inteligentní a bude se řídit mými návrhy.“

Došlo mu to.

„V mých hodinách… jste mě záměrně dráždila.“

„Ano, je mi to líto, ale nemohla jsem dopustit, abyste mě měl rád jako ostatní učitelé, pokud jsem se chtěla kamarádit s Harrym a Ronem. Ale musím uznat, že mě docela bavilo vás takhle štvát.“

Šibalsky se na něj usmála.

Celé ty roky si myslel, že zoufale touží po jeho uznání, ale ona si s ním jen hrála.

„Lidé se jistě setkali s vašimi rodiči.“

„Mudlové, které jsem na jeden den dala pod Imperius, aby si mysleli, že jsou moji rodiče."

Znovu nad ní nevěřícně potřásl hlavou. Bylo to všechno tak neskutečné, že kdyby nebyla pod veritasérem, nedokázal by jí uvěřit, ale svým způsobem to dávalo jistý smysl. Vždycky měl dojem, že je v ní něco jinak, jakási vyspělost, kterou její vrstevníci neměli. Myslel si, že to jen hraje, ale uvědomil si, že tohle je její pravé já a že všechno ostatní byla jen přetvářka. Velmi dobrá přetvářka.

„Jestli vás k tomu přimělo ministerstvo, proč to před ním chcete tajit?“

„Mého zapojení si byli vědomi pouze tři lidé, z toho jen dva věděli, jaký mám úkol. Když byla mise zahájena, všechny záznamy o mé pravé identitě byly zničeny. Všichni tito tři lidé byli zabiti při něčím pokusu zjistit, kdo jsem. Neexistuje žádný způsob, jak prokázat, že jsem bystrozorka, a odhalení mé skutečné identity by mě jen vystavilo nebezpečí. Vrhlo by to stín pochybností na celou mou budoucnost. Padla by tomu za oběť moje přátelství. Harry a Ron by mi nikdy neodpustili, kdyby zjistili, kdo doopravdy jsem, a že jsem jim lhala celou dobu, co jsem je znala. Že celé naše přátelství bylo postaveno na přetvářce. Vím, že si o nich ani o zbytku řádu nemyslíte nic moc, ale moje rodina je mrtvá a z mého předchozího života mi nikdo nezbyl. Kdyby se to dozvěděli… neměla bych vůbec nikoho.“

Přikývl. Jestli něčemu rozuměl…

„Říkala jsem vám, že nejsem tak chytrá, jak všichni říkají,“ zašeptala a smutně na něj pohlédla.

Vzal její tvář do dlaní.

„To, co jste znala, co jste dokázala, by mě ohromilo i u kouzelníka o padesát let staršího, než jste vy. Vzhledem k vašemu věku to bylo ještě neuvěřitelnější. Máte před sebou zářnou budoucnost, ať už se stane cokoli.“

Chvíli tak stáli, jeho ruka na její tváři, a hleděli si do očí, dokud nepřerušila ticho.

„Tak co? Pomůžete mi?“

„Ano,“ povzdechl.

„Děkuji.“

Odstoupil od ní a vrátil se za svůj stůl. Následovala ho. Myslel si, že jejich dohoda byla uzavřena, tak proč tu tedy ještě byla?

Slyšel za sebou její hlas.

„Myslela jsem vážně, co jsem řekla předtím. Cokoliv budete chtít.“

Ztuhl. Už souhlasil, že jí pomůže. Proč se ho stále snažila svést?

Neotočil se, snažil se udržet si kontrolu.

„Vím, že to chcete,“ pokračovala, „viděla jsem, jak na mě zíráte, když si myslíte, že se nedívám. Viděla jsem, jak jste na mě hleděl na večírku na ministerstvu letos v létě.“

Sakra.

„Dokážu se ovládat, víte?“ vyštěkl.

„Jak moc?“ zašeptala a přistoupila k němu zezadu.

Cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech.

„Jen… stěží…dostatečně,“ zašeptal v odpověď, pevně stiskl víčka a snažil se zpomalit dech.

Natáhla ruku a přejela mu prstem po páteři.

„Líbil jste se mi od chvíle, kdy jsem vás poznala. Vážila jsem si vás, přitahoval jste mě. Jakmile moje tělo zestárlo natolik, že hormony začaly znovu pracovat, chtěla jsem vás. Celé roky jsem o vás fantazírovala a nebyla jsem dost stará na to, abych s tím něco udělala. Mému tělu je teď osmnáct, uvnitř je mi pětadvacet. Jsem dost zralá, abych měla to, po čem jsem tak dlouho toužila.“

Pomalu se otočil a stále se usilovně snažil nedívat se na ni.

„Pořád jsem váš učitel.“

„Škola začíná až za měsíc, jak jste podotkl na začátku našeho rozhovoru.“

Začala si rozepínat košili a usmála se.

„No tak. Osmnáctileté tělo mám jen dvakrát. Tentokrát bych toho měla opravdu využít. A to mám ještě ty rozbouřené pubertální hormony.“

Cítil, že se přestává ovládat, zvedl ji a položil na okraj stolu, nechal jí spadnout rozepnutou halenku z ramen a přesunul se mezi její nohy. Lehla si a on se nad ní sklonil, rukama se opřel o stůl a snažil se popadnout dech. Vnímala, jak se na ni tlačí jeho tělo, a jeho horký dech na holém rameni. Zasténala, když se jejich rty setkaly a jeho ruka jí vyhrnula sukni k pasu. Zavřela oči, když se jeho prsty dostaly pod kalhotky a začaly ji hladit.

„I když je ti dvacet pět,“ vydechl, „pořád jsem pro tebe moc starý.“

„Nejsi tak starý,“ odpověděla zadýchaně, „a je mi to vážně jedno.“

Rozepnula mu horní knoflík kalhot.

„Čekala jsem tak dlouho.“

Laskal ji silněji a silněji, dokud neucítil její vyvrcholení, a vzápětí ji následoval. Pak oba klesli na stůl a snažili se chytit dech. Zapnul si kalhoty, zatímco si oblékala halenku.

Otočila se k odchodu, ale jeho hlas ji zastavil.

„Jestli budeš letos potřebovat někoho… nějaký čas, ve kterém bys mohla být zase sama sebou, aby sis znovu zvykla na svou skutečnou osobnost, s potěšením bych se s tebou vídal.“

„To bych moc ráda,“ obrátila se k němu čelem.

„A kdybys ještě někdy chtěla něco fyzického… budu tady čekat, dokud nedokončíš školu.“

Na vteřinu se zamračila, on opravdu nehodlal ustoupit od toho, že je učitel a ona studentka.

„Fajn,“ řekla cestou ven, „počkám, ale až absolvuju, měl bys zajistit, že to čekání za to bude setsakra stát.“

Když vycházela ze dveří, zašeptal: „Ach, to rozhodně bude.“