Preklady fanfiction Harryho Pottera

Úvod k povídce

Na tuhle povídku jsem narazila už celkem dávno a okamžitě mě napadlo, že bych ji hrozně ráda jednou přeložila pro Violetu, protože toho má tolik společného s Dracem v povídce. Nicméně kvůli tomu, že je povídka místy smutná, jsem překlad stále odkládala, ale teď jsem cítila, že už na ni zkrátka nastal čas. Povídka je jinak hrozně milá a samozřejmě s happyendem, takže věřím, že tohle vám plně vynahradí tu smutnější část.
Je to jednorázovka, ale naráz mi přišla dlouhá, takže bude vycházet po částech a aspoň nám déle vydrží :-).

Naprosto úžasný a dokonalý banner vytvořila LadyF a když jsem ho viděla, tak mi spadla brada, protože je o tolik lepší než zadání ode mě. Jsem z něj vážně nadšená – děkuju moc!!!

Violeto, přeju ti ty nejkrásnější narozeniny a moc doufám, že ti povídka udělá radost ♥ ♥ ♥.

Shrnutí: Mají tu výbornou kávu. Opravdu. A roztomilé kočky. To proto sem Harry chodí tak často.

1. část

Celý den foukal pozdně letní vítr a nad Příčnou ulicí se vznášely tmavě šedé mraky. Harry, který právě odchází od Gringottových, si všimne, že hustě prší, a tiše zakleje. Jeho Repellentus vždycky stálo za houby a deštník si zapomněl. S povzdechem si promne kořen nosu. Jak jinak. Příhodný konec tohoto týdne. Poté, co kdosi Gringottovým několikrát vyhrožoval útokem, přidělilo ministerstvo tomuto případu nejvyšší prioritu. Harry téměř prosil na kolenou, aby ho zařadili do týmu v terénu, ale Kingsley to zamítnul.

„Jsi v terénu až příliš často, Harry,“ oznámil mu stroze, aniž by zvednul hlavu od papírování. „Každý dobrý bystrozor si potřebuje vyzkoušet i jiné druhy činností.“

Harry přimhouřil oči. Věděl jistě, že Kingsley byl nedávno na večeři v Doupěti a pravděpodobně si vyslechnul Mollyino hořekování, že je z práce v terénu vystresovaný. Takže zatímco Ron a jeho tým analyzuje vzorky rukopisů a magických podpisů a sleduje stopy po celém Londýně, Harry byl umístěn ke Gringottovým, kde dohlíží na bezpečnost.

Ne že by Harry interakci se skřety nesnášel nebo tak něco. Vztahy mezi kouzelníky a skřety – přinejmenším ty politické – jsou nyní nejlepší za celá desetiletí. Nicméně, jak se Harry naučil během války od Griphooka, mnozí skřeti jsou zkrátka zákeřní. Když na vás celý den štěkají rozkazy, je otravné a vyčerpávající s nimi pracovat. A vzhledem k tomu, že Ronův tým stále nemá žádná spolehlivá vodítka, příští týden bude nejspíš probíhat stejně.

Harry si povzdechne, přetáhne si červený bystrozorský hábit přes hlavu a rozběhne se ze schodů, které vedou do banky. Je v pokušení přemístit se rovnou domů, ale je mu jasné, že pokud to udělá, bude mít k večeři jenom tousty, protože je příliš unavený na to, aby uvařil cokoli složitějšího. Vyčerpání nejlépe překonáš aktivitou, zaslechne v duchu Hermionin káravý hlas. Tak tedy jídlo s sebou. Pár bloků za Obrtlou ulicí zahne vlevo do Denní ulice. Bezprostředně po válce byla na podporu místní ekonomiky vystavěna zcela nová ulice s prázdnými budovami. Během posledních pěti let ji postupně zaplnily různorodé, rušné obchůdky nebo restaurace, což přispělo k oživení Příčné ulice. Před několika týdny zde otevřeli indickou restauraci, kterou Harry touží vyzkoušet a deštivý páteční večer po náročném týdnu se pro to zdá být ideálním okamžikem.

Zbylí opozdilci spěchají ulicí do obchodů, k Děravému kotli nebo domů – kamkoli, kde neprší. Harry jde s hlavu zvednutou k vývěsním štítům, aby restauraci neminul, když v tom do něčeho prudce narazí holení a málem zakopne. Co to sakra je? Skloní hlavu a přes déšť mlhavě zahlédne šedivou šmouhu, která se řítí ke koši na odpadky a s rámusem se ukryje do mezery mezi ním a cihlovou zdí blízké budovy. Déšť sílí, ale Harry se zastaví a otočí se ke koši. Přistoupí blíž a pozná, že šedá šmouha je ve skutečnosti přikrčená kočka. Pozoruje ho velkýma jantarovýma očima a dlouhou srst má úplně promočenou, takže vypadá rozcuchaně a zuboženě.

„Co ty tady děláš, když je venku tak hnusně?“ pronese Harry a dřepne si. Kočka se ustrašeně odtáhne. „No tak, to bude dobré.“

Nejistě natáhne ruku, aby si ji kočka mohla očichat. Nevypadá jako toulavka – přes mokré chlupy, které se jí lepí k tělu, nejsou vidět žebra, dredy ani rány a všimne si obojku kolem krku. Tohle stvoření se zřejmě ztratilo někomu, kdo se o ně dobře stará. Po dlouhé chvíli nedůvěry, která Harrymu připomene, jak se kdysi klonil před hipogryfem, přiblíží kočka k jeho ruce čumáček. Usoudí, že je jeho pach důvěryhodný, a otře se mu hlavou o prsty.

„Málem jsem se o tebe přizabil, víš to?“ poznamená Harry, pohladí ji po hlavě a opatrně ji zvedne. Čeká, že se bude vzpouzet nebo se pokusí utéct, ale ona se mu schoulí na hrudi a chvěje se. „Kde bydlíš? Kéž bys byla had, mohla bys mi to povědět.“

Jemně zvedne kočce hlavu a uchopí stříbrný medailonek, který jí visí na obojku. Paprička. Denní ulice 18. Rozhlédne se a zjistí, že nejbližší dům má číslo 23. Takže to není daleko. Hele, zatoulané kočky nejsou zodpovědností OUKZ¹, zaprotestuje unavená, hladová a mrzutá část jeho mozku. Ale on zkrátka nemůže tohle chuďátko nechat v dešti, zvlášť po tom, co se k němu přitulilo. Kočky nikdy neměl kdovíjak v lásce, většinou s nimi měl neutrální až špatnou zkušenost. Ale připadají mu roztomilé, a navíc to není nijak velká zacházka. Déšť přeroste v pořádný liják, proto se rozběhne a mžourá na čísla na budovách. Když konečně zahlédne kovovou osmnáctku, vtrhne dovnitř, aniž by se podíval na ceduli.

Stáhne si hábit, otřepe si z vlasů dešťové kapky a rozhlédne se. Nikdy předtím v tomto podniku nebyl a má pocit, že je nejspíš nový. Tvoří ho velká místnost plná různorodých pohovek, křesílek a kulatých dřevěných stolečků. Na jednom konci se nachází dlouhý pult s prosklenou vitrínou plnou dortíků a zákusků a celou stěnu za ním zakrývá křídová tabule. Nemá však dostatek času si vše prohlédnout, protože ho vyruší sborové mňoukání. Pohledem se vrátí k pohovkám a křeslům, kde zpozoruje půl tuctu koček, jak se protahují, seskakují na podlahu a vydávají se směrem k němu. Na moment ho to rozhodí a udělá krok zpátky k pultu.

„No tak huš, všichni, já vím, že máme zákazníka.“

Harry se otočí za hlasem, který k němu dolehne ze zadní místnosti, a neúmyslně přitom stiskne kočku v náručí. Ta zavrčí a pořádně ho kousne do ruky.

„Au!“ Harry s sebou trhne, zatímco kočka mu vyskočí z náruče a připojí se ke svým kamarádům na podlaze. Harry si ruku stiskne, znovu zvedne hlavu a spatří, jak na něj zpoza pultu zamračeně zírá Draco Malfoy. Draco Malfoy, s drobnou černou kočkou uvelebenou ve své náruči. Draco Malfoy v mudlovských džínách a svetru.

„Pottere? Co tady-?“ Malfoy si všimne promoklé kočky, která si právě čistí tlapku. Povzdechne si a položí černou kočku na kulatý sametový polštářek na pultu. „Ach, Papričko, ty jsi zase proklouzla ven?“

Harry udiveně sleduje, jak Malfoy obejde pult a dřepne si vedle Papričky.

„Ty bídná bestie,“ prohlásí něžně a zamíří na kočku hůlkou. Harry na okamžik ztuhne. Kočka zamňouká na protest, když jí kouzlo vysuší srst, avšak nijak jí to neublíží. „Snad tě procházka na dešti konečně naučila, že nemáš utíkat ven.“

Malfoy ještě jednou pohladí rozhněvanou kočku po hlavě, vzápětí se narovná a obrátí se k Harrymu. Hledí si vzájemně do očí, a přestože se Malfoy pečlivě snaží zachovat neutrální výraz, cukají mu koutky úst. Není se čemu divit, Harry nejspíš vypadá směšně – je promočený, ošlehaný větrem a tiskne si ruku, do které ho kousla Paprička. V místnosti panuje ticho a Harry se pokouší vymyslet doslova cokoliv, co by mohl říct. Páni, vždyť už je to šest nebo sedm let, co se viděli naposledy. Během soudních procesů.

„Takže,“ pronese váhavě Malfoy a několika kroky přejde zpátky k pultu. „Vítej v Kočičím šálku kávy².“

„Tobě to… tady patří?“ vysouká ze sebe Harry konečně.

Přijde mu, že Malfoyův pohled mírně ztvrdnul.

„Ano. Je tak těžké tomu věřit?“

„Ne, já jen… nečekal jsem, že tě uvidím, to je celé. Chodím do Denní celkem často.“

Malfoy ho ještě chvíli probodává pohledem, jako by posuzoval upřímnost jeho slov.

„Máme otevřeno teprve tři týdny. Kšefty jdou dobře, ale narváno tu nemáme. Překvapuje mě, že jsi to nevěděl. Párkrát tady byla Grangerová.“

„Cože?“ vyvalí Harry oči. „Vážně?“

„Ach, ano. Vodí sem toho svého polovičního maguára a tvrdí, že ho chce socializovat nebo tak něco. Podle mě je to nemožné, s takhle nespolečenskou potvorou jsem se ještě nesetkal.“

Harry shlédne k nohám, kolem kterých se mu otírá jasně zrzavý mourek. Ohlédne se a vidí, že většina ostatních koček se vrátila na svá místa na pohovky a křesla. Zlehka potřese hlavou a přemýšlí, jestli nemá halucinace. Že Malfoy vlastní kočičí kavárnu je to poslední, co by čekal. A Hermiona o tom věděla, jen se mu jaksi zapomněla zmínit.

„Chtěl bys něco k pití?“ zeptá se Malfoy a vrátí se za pult k pokladně. Bledou rukou pohladí po hlavě černou kočku, která se na polštáři schoulila do klubíčka.

Harry ví, že je nezdvořilé pořád takhle civět, ale byl to dlouhý den a on je opravdu překvapený.

„Ehm… ne, myslím, že ne. Musím jít.“

Malfoy pozvedne obočí a prsty přejede černé kočce po hřbetě. Ta natáhne přední nohy a ukáže drápky.

„Na účet podniku, za to, že jsi přinesl domů naši malou uprchlici.“

Harry vykoukne z okna. Nezdá se, že by déšť ustával a jemu kručí v žaludku. Ale kdy mu Malfoy znovu nabídne kávu zdarma?

„Dobře, můžu si ji vzít s sebou?“

„Určitě.“ Malfoy se zazubí a opře se o pult. „Tak co si dáš?“

„Ehm,“ Harry studuje úhledné písmo na tabuli. Zrzek se mu stále ometá kolem nohou a mňouká, aby upoutal jeho pozornost. „Tak třeba malou kávu týdne s troškou karamelu?“

„Smetanu a cukr?“ Harry přikývne a Malfoy se odvrátí ke kávovaru. „Pokud k tomu kousanci na ruce nechceš další do sbírky, měl bys pohladit Toustíka.“

Harry se zamračí a zadívá se na oranžové zvíře u svých nohou.

„Toustík? Co to je za jméno pro kočku?“ prohodí Harry, načež si dřepne, aby mohl poškrábat kocoura na krku. Toustík hlasitě přede a otírá se Harrymu o ruku.

„Už sem s ním přišel. Předpokládám, že ho pojmenovalo nějaké dítě.“

Harry znovu vstane a trošku se nakloní dopředu, aby viděl, jak Malfoy přidává do horké kávy karamel. Položí přitom ruku na pult a kočka na polštáři se zavrtí. Harry ji původně považoval za kotě, ale takhle zblízka si uvědomí, že bude docela stará. Srst na obličeji má prošedivělou a vypadá velmi ospale. Přesto mu ostražitě přičichne k ruce. Tolik koček pohromadě neviděl od dětství, kdy ho hlídávala paní Figgová.

„Jak se jmenuje tahle?“

„To je Klenot,“ odpoví Malfoy a postaví před Harryho kelímek s kávou. „Naše stará dáma.“

Znovu podrbe Klenot za ušima a konečně se na Harryho podívá.

„Tady to máš. Ještě jednou děkuju, že jsi přinesl Papričku zpátky. Řekni o nás všem kočkomilům, které znáš.“

„Jo, jasně. Ehm, díky, bylo… fajn tě zase vidět.“

Malfoy s přimhouřenýma očima sleduje, jak Harry – opatrně, aby nezašlápnul Toustíka – couvá ke dveřím.

„Tebe taky, Pottere. Někdy se zase stav.“

Venku se Harry postaví pod markýzu na budově a zhluboka se nadechne. Opravdu se to stalo? Sleduje průtrž mračen, usrkává kávu a stěží věří tomu, že dobrovolně pije něco, co mu připravil Draco Malfoy. Ale chutná to dobře, vlastně hodně dobře. Bohatá chuť teplého nápoje mu dodá energii vyběhnout do deště směrem k indické restauraci, kde objedná jídlo s sebou pro tři. Hermiona mu rozhodně má co vysvětlovat.

1 – Odbor pro Uplatňování Kouzelnických Zákonů

2 – V originále Cat's Brew Cafe – připomnělo mi to mou oblíbenou kavárnu Můj šálek kávy, takže jsem z toho udělala Kočičí šálek kávy

Poznámka ke kočičím jménům:
Jak mě správně upozornila LadyF – lidi, kteří sbírají toulavá zvířata, většinou mají pro legrační jména smysl. Takže překládáme! Paprička je v originále Pepper, Toustík je Sandwich a Klenot je Solitaire.