Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 26 - Hvězda vždycky září jasně

Vdovský dům, Malfoy Manor, Wiltshire
3. srpna 2009, 13:30

Lucius Malfoy měl být propuštěn z Azkabanu a Hermiona se děsila jeho návratu mezi ně stejně, jako se coby dívenka bála bubáka. To bylo předtím, než si s ní rodiče sedli a vysvětlili jí, že věci jako magie, příšery a duchové nejsou skuteční. V době, kdy se to jednoznačně ukázalo jako omyl, měla Hermiona jedenáct a věci, ze kterých měla strach, už se jí nevešly pod postel.

Od dob, co se Draca bála, uplynulo hodně času; to pominulo, když našla Snapeovy vzpomínky a díky nim cestu k jeho pochopení. Hodně z Hermionina počátečního strachu pramenilo z toho, že by se Draco mohl změnit ve svého otce, zdvořilého aristokrata, který na příkaz šíleného pána bez váhání vrhá smrtící kletby na školou povinné děti.

Zkaženost Luciuse Malfoye, jak ji vnímala ve své hlavě, nijak nezmenšil ani čas. Když byla mladší, úplně si neuvědomovala, v jak ohromné míře je dospělí nedokázali udržet v bezpečí. Nyní, když skutečně pochopila, jak je člověk v sedmnácti zoufale mladý, zjištění, že Malfoy starší si vesele dělal, co chtěl, aby zneschopnil nebo zabil spolužáky svého nezletilého syna, se zdálo ještě zlověstnější.

A přece - nezasloužil si každý přece jen druhou, třetí, čtvrtou šanci?

Lucius Malfoy zaplatil své dluhy a odpykal si část trestu. Ministerstvo se náhle rozhodlo ho propustit, bezpochyby díky Narcissiným prosbám, které nevyhnutelně podpořilo Dracovo tahání za nitky v pozadí. Hermiona by přirozeně byla radši, kdyby tento ústupek nabral podobu, řekněme, navrácení Manoru, ale žebráci si nemohou vybírat.

Upřímně řečeno, nebylo těžké pochopit, proč se ministerstvo rozhodlo propustit Luciuse, aby uchlácholilo Draca a jeho rostoucí vliv: co byste si radši nechali, nejlepší kouzelnické obydlí v Británii, nebo zlomyslného bývalého Smrtijeda, kterého je nutno šatit a živit?

Hermiona byla v zásadě vždy zastánkyní rehabilitace vězňů a také hrdá na to, že není jedním z těch opovrženíhodných alibistů, kteří si myslí, že pravidla by měla platit pro všechny kromě nich. Byl to Dracův otec a Narcissin manžel: už jen kvůli nim musela pohřbít nenávist a strach hluboko v sobě.

Aby si všichni snáze zvykli na to, že je Lucius zase na svobodě, Hermiona se postarala, že zůstane na neurčito u rodičů. Také se přemístila na Grimmauldovo náměstí, aby se ujistila, že Ron (nebo pravděpodobněji Krátura) uklidil po posledním pánském mejdanu, pro případ, že by potřebovala trochu oddechu od rodičů.

Při zpětném pohledu se zdálo, že asi neměla Ronovi říkat, jak vyladit kouzlo Fidelius, aby se vyhnul trvalému prozrazení polohy domu, když někomu sdělí adresu. Ron, který si uvědomil, že jeho společenský život poněkud maří to, že stále žije s matkou, skočil poté, co se Hermiona přestěhovala zpátky do Vdovského domu, po šanci občas pobývat na Grimmauldově náměstí. Možnost pozvat hosty, aniž byste se museli obávat, že jim poskytnete stálý přístup, udělala pro oživení domu (a nejspíš i Ronova sexuálního života, ale na to se Hermiona velmi usilovně snažila nemyslet) víc než cokoliv jiného od doby, kdy se stal sídlem Fénixova řádu.

Náhodnému pozorovateli by pohled na Narcisu, když obdržela zprávu o brzkém manželově návratu, příliš nadšení neprozradil, ale bylo zřejmé, že to u ní vyvolalo zásadní změnu. Najednou působila šťastně a Hermiona konečně pochopila, jak moc se po válce lišila od svého normálního já. Narcisiny občasné záchvaty nemoci téměř vymizely a vypadala mnohem mladší, skoro jako na svém portrétu na rodokmenu Blacků na Grimmauldově náměstí.

***

Domácí skřítci ale tonuli v obavách. Pamatovali si pána až moc dobře, nebyl to trpělivý či odpouštějící muž. Budou mu sloužit ochotně, jak bylo jejich zvykem, ale jeho návratu domů se báli.

***

V den, kdy se očekávalo, že bude Lucius propuštěn do domácího vězení ve Vdovském domě, Hermiona taktně zmizela. Draco věděl, že si bude někde v Hyde Parku dočítat články, které jí utekly v novinách z minulého víkendu, a nabádat Weasleyho, aby se natřel opalovacím krémem. On sám strnule čekal ve vzpřímeném postoji vedle své matky, oblečený ve formálním hábitu. S myšlenkou na Hermionu, vyhřívající se na slunci, bylo čekání snesitelnější, ale jen tak tak.

Přesně v deset hodin dorazil letaxem úředník z ministerstva. Následovala ho vězeňská stráž, Lucius Malfoy a další strážný. Narcisa, jejíž domácí vězení skončilo před více než rokem, dokončila kouzlo potřebné k převzetí odpovědnosti za svého manžela, aniž by hnula brvou. Draco vykulil oči na ostrahu, ale jinak zůstal nehybný.

Jakmile Narcisa podepsala všechny pergameny, které jí byly předloženy, pan Irwill z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů znovu zkontroloval svůj seznam a pokynul strážcům, aby ustoupili. Poté namířil na Luciuse Malfoye hůlku.

Pouta na Luciusových rukou se otevřela a spadla na podlahu se zachrastěním, které se rozlehlo tichou místností a jednoho ze strážných polekalo tak, že málem srazil z podstavce vázu Ming. Odsuzující pohled Narcisy způsobil, že zčervenal až ke kořínkům tmavých vlasů, ale nikdo nic neřekl. Lucius pomalu zvedl ruce a protáhl si je, aby se mu znovu plně prokrvily prsty. Na tváři měl stále stejný blazeovaný výraz, jako kdyby viděl nějakou zajímavou událost někde v klášteře.

„Dobrá. Takže odcházíme,” oznámil pan Irwill. Krátce se uklonil Narcise a zamířil k letaxu, přičemž zcela ignoroval Luciuse, kterého míjel. Pro Luciusovo propuštění bylo neoddiskutovatelnou podmínkou, že bude mít zablokovanou magii, jinak by mu nedovolili opustit Azkaban, ale on stále vrhal na Irwilla opovržlivé pohledy za to, že s ním zacházel jako s kusem nábytku. Vzápětí jak úředník, tak strážní zmizeli v krbu a zanechali Malfoyovy stát mlčky proti sobě.

Narcisa setrvala úplně bez pohybu, dokud si nebyla jistá, že se letaxové spojení uzavřelo. Až pak se vrhla do Luciusovy náruče a došlo na šepot, polibky a něžné dotyky. Draco stál stranou a jen se díval. Vlasy jeho otce ve vězení zbělely; stejně jako ty jeho neměly nikdy příliš barvy, ale teď se z nich vytratily veškeré záblesky teplého odstínu. Muž byl vyzáblý a vypadal, že by ho porazil i slabý závan větru. Mohlo to být způsobeno jen Dracovou nedokonalou pamětí, ale otec se mu zdál také o něco menší, jako kdyby se snížil k zemi, jak se to stává starcům. Nakonec Lucius cosi zašeptal Narcise do ucha a vymanil se z jejího objetí.

„Draco,” vyslovil nezaujatě chraplavým hlasem a očima se hladově zaměřil na syna.

Nikdy nepatřili k rodinám, které dávají city příliš najevo. Draco na jejich zdrženlivosti neshledával nic špatného až do nedávné doby, kdy se blíž seznámil s objímáním Grangerových a poplácáváním Weasleyových. Sám se docela rád občas ostatních dotýkal, přestože mu stále bylo dost nepříjemné začít s fyzickým kontaktem jako první.

Nakrátko se zdálo, že oba neví, co mají dělat, dokud Narcisa neprolomila patovou situaci a nevtáhla je oba do náruče. Draco opatrně položil ruku na záda svého otce. Bylo to poprvé od okamžiku, kdy Draco ukradl Luciusovi hůlku v bitvě o Bradavice, co se dotkli.

Mnohem později se Lucius a Draco ocitli spolu sami v salonu. Narcisina neustálá přítomnost během dne znamenala, že ať už se mezi nimi schylovalo k čemukoliv, prozatím to bylo drženo na uzdě. Avšak ani mlhavá předtucha nemohla ženu přimět, aby se vzdala tradice do té míry, že by po večeři nenechala muže samotné v jejich útočišti. Koneckonců, jediné, v co kdy doufala, bylo, že se po válce zase vrátí k normálnímu životu. A co může být přirozenějšího, než že spolu otec a syn konečně stráví trochu času?

Když elegantně opustila místnost, Draco si vzpomněl na Hermionu a téměř se usmál. Ta by před odchodem hlasitě oznámila, že je nechává o samotě, aby si promluvili, a pravděpodobně by poslouchala za dveřmi. Stále neměla moc citu pro drobné lsti, pokud to nebylo nezbytně nutné.

Odsunul všechny myšlenky na Hermionu stranou a obrátil pozornost ke svému otci, který si bedlivě prohlížel Dracovu tvář, jako by zkoumal obzvlášť zajímavý předmět u Borgina a Burkese. Draco nedal najevo žádné nepohodlí, že se ocitl pod kontrolou, a bez jakéhokoliv výrazu prováděl vlastní zkoumání Luciusových strhaných rysů. První pobyt v Azkabanu zanechal stopy, stejně tak roky v nemilosti u Pána zla, ale při letmém pohledu se zdálo, že druhé uvěznění se nijak viditelně neprojevilo.

Vzpomínka na okamžik, kdy spolu byli naposledy sami, visela ve vzduchu, těžká a silná jako kadidlo nebo zápach bitvy.

Ticho se protahovalo, až nakonec bylo dlouhé a nepříjemné i pro ně. Ani jeden však nepromluvil. Vypadalo to, že starší muž zvážil a podléze zamítl nejméně půl tuctu témat. Draca to přimělo k úvaze, zda vězení neotupilo Luciusovu schopnost nezávazné konverzace, nebo jestli není v současnosti on lépe vyškolený v umění klamu a dokáže vnímat ty známky, které mu dřív unikaly.

Konečně Lucius prolomil ticho.

„Je tvoje matka v pořádku?”

„Mívá epizody. Někdy si potřebuje na den, dva lehnout. Od doby, co jí skončilo domácí vězení, se to zlepšuje,” odpověděl Draco vyrovnaně.

Následovalo několik dalších vět o léčitelích, lektvarech a Svatém Mungovi, načež se znovu rozhostilo ticho, které bylo přerušeno jen strnulým pokývnutím, když Lucius odcházel. Draco zůstal v potemnělé místnosti ještě dlouho poté a držel se skleničky ohnivé whisky, jako kdyby to bylo alibi.

***

Narcisa se už dávno naučila užívat si každé radosti. Několik dní se jednoduše vyhřívala v příjemném pocitu, že má svého manžela zpátky, a ignorovala všechny připomínky, že jsou pořád titíž lidé, jako byli před koncem války, a že skutečné lidi šťastné konce téměř nikdy nečekají.

Ironií bylo, že právě Narcisa zahájila první hádku.

„Kdy se Hermiona vrátí?” zeptala se jednoho rána u snídaně bezelstně.

Draco z toho vydedukoval mnohé: musela o tom už mluvit s Luciusem a přimět ho slíbit, že se bude chovat slušně, což bylo minimálně udivující.

„Nevrátí se,” informoval ji úsečně.

Narcisa vypadala vylekaně, ale tím, kdo promluvil, byl Lucius.

„Proč?” zeptal se prudce svým novým, příliš chraplavým hlasem.

„Existuje řada důvodů. Jsem si jistý, že si dokážeš udělat své vlastní závěry,” zahleděl se na otce Draco.

Lucius jeho pohled opětoval a zeptal se: „Ano? Jistě mi můžeš prokázat laskavost a o některý z nich se podělit.”

Kdyby šlo o jiný druh domácnosti, Narcisa by právě teď odnášela všechny cennosti do bezpečí. Místo toho nenápadně vytáhla hůlku a seslala na pokoj tišící kouzlo, aby zabránila domácím skřítkům něco zaslechnout.

„Například by se pravděpodobně raději vrátila zpátky mezi mudly, než aby s tebou sdílela dům,” odpověděl Draco suše.

Lucius zaklonil hlavu a srdečně se rozesmál, což vyděsilo Narcisu, která tajně sesílala ochranná kouzla na waterfordské křišťálové drobnosti uprostřed stolu. Vždycky je považovala za ohavné, ale jak pokaždé opakovala Dracovi, když se je snažil odsunout na nějaké méně viditelné místo, šlo o blackovské dědictví.

„Výtečně! Ta dívka má rozhodně ducha,” chechtal se Lucius. „Řekni jí, že ji nekousnu.”

„Ani tak se sem nevrátí.”

Lucius se zamračil. Draco zaznamenal, že mu někdy po válce zbělalo i obočí; zvláštní, že si toho až doteď nevšiml.

„Jistě je smyslem celého toho vašeho -” začal Lucius, který pozvedl svůj aristokratický nos mírně nahoru a snažil se najít lepší slovo, než jaké se nabízelo, stejně jako se v dávné minulosti u stolu snaživě vyhýbal slovům jako vražda a zabíjení, „- uspořádání prezentovat sjednocený postoj. Nějak nechápu, jak lze tohoto cíle dosáhnout, když bydlíte odděleně.”

Jídelna teď vypadala zcela jinak než dříve; nádobí bylo vyrobeno ze stříbra a nikoliv z porcelánu. Dříve Dracovi visely nohy ze židle, protože byl příliš malý na to, aby dosáhl na zem, a nechtěl přiznat, že navzdory napomenutí, kterého se mu dostalo, znovu zapomněl polštářové kouzlo. Všechno bylo teď jiné, až na děsivě známé zjištění, že nesplnil otcova očekávání, a najednou mu bylo zase jedenáct.

„Já -” pípl a okamžitě si uvědomil, že má hlas posazený příliš vysoko. Pomocí mentálního cvičení, které se naučil od Severuse Snapea, aby se vypořádl s neschopností zabít Brumbála (někdy uvažoval, jaký dopad by mělo, kdyby neselhal a Brumbála zabil), se násilně vrátil do přítomnosti a začal znovu.

„Mám to pod kontrolou, otče,” dodal s úšklebkem hodným samotného Luciuse.

Všichni tři přítomní si byli velmi dobře vědomi nejméně deseti hádek, které vřely pod povrchem; Draco si pomyslel, že kdyby tu byla Hermiona, nejméně čtyři z nich by se rozzuřily současně.

Malfoyové tyto věci řešili jinak; ztráta vyrovnanosti nebyla výsledkem předchozího rozhodnutí, jak se to zdálo nebelvírům, ale ztrátou tváře. V tu chvíli bylo Dracovi ze všeho toho přestírání nanic, ale měl ho v sobě příliš zakořeněné, než aby to teď a tady změnil.

„Skvělé,” podotkl Lucius nevýrazně a jal se mazat si toast mudlovským způsobem, protože neměl hůlku. Škrabání nože o chleba se na půl minuty stalo jediným zvukem v místnosti a poté začala Narcisa zase normálně dýchat.

***

Jak týdny plynuly, vypadalo to, že se nad Vdovským domem natrvalo usadil neviditelný mrak; otáčel se ve vzduchu, neviděný a smrtící jako jedovatý plyn. Z Luciuse zbyla hořká slupka muže rozzuřeného na svět, který ho odhodil jako nepotřebného stranou a pokračoval dál bez něj, a zasmušile odhodlaného pohrdat vítězi. Mudlorozená snacha (zejména tato mudlorozená) byla poslední potupou, kterou mu osud uštědřil. Přestože na toto téma nepadlo jediné slovo, Draco si nedělal žádné iluze, že by jeho volba manželky nebyla vnímaná jako definitivní zrada rodového jména.

Kvůli Narcise se v němé dohodě vyhýbali přímé konfrontaci. Otec a syn si jen tak mimochodem vyměňovali fráze, jako členové jednoho pánského klubu, kteří shodou okolností sdílí ve stejnou dobu tentýž prostor, ale nemohou tak úplně najít bezpečné téma, na kterém by mohli založit konverzaci, jen musí vždy zdvořile smeknout, kdykoliv se potkají.

Po týdnech únavného balancování na hraně to Draco jednou pozdě v noci už nevydržel. V zoufalé touze po společnosti se s Hermionou, Ronem, Lenkou a Charliem vypravil k Marigoldovi. Přesné složení této skupinky rodičům zamlčel. V jiném životě mohlo být zábavné plížit se ven za zády rodičů, aby si mohl ve zralém věku devětadvaceti let vyrazit s partou, ale když uslyšel, jak ho Lucius volá z pracovny, jakékoliv vzrušení ze zakázaného ovoce ho opustilo.

Vzpomněl si, že to bývala jeho pracovna.

Bystrému pozorovateli netrvalo dlouho zjistit, že Lucius je opilý pod obraz; dokonce i bez velmi mírně váznoucí plynulosti řeči a nezvyklé prázdnoty v očích byla vůně ohnivé whisky natolik silná, aby na to Draca upozornila. Účinky několika půllitrů, které vypil on sám, zahnal střízlivějící lektvarem, který donesl Charlie neboli ‘Rozumný Weasley’, jak se sám tituloval. Draco poukázal na to, že konkurence není zrovna ohromující, přičemž použil jako srovnávací subjekt Rona. Ten v tuto chvíli pevně svíral svůj suvenýr z této noci, dopravní kužel ukradený cestou zpět do Hermionina bytu, který byl jejich neoficiálním přemisťovacím bodem. Nicméně než se Draco přemístil do Vdovského domu, vypil lektvar a teď byl přijatelně střízlivý.

Jako vždy byl u svého otce schopen číst náznaky, které by průměrnému pozorovateli unikly. Luciusovy oči byly stále bystré a pronikavé, a když Draco beze slova zareagoval na zavolání a vstoupil do pracovny, muž něco odhodil a Draco by vsadil Manor, že šlo o střízlivějící lektvar. Takže odtud vítr foukal; otec na něj musel čekat a čas si krátil pitím.

„Můj synu,” uvítal Lucius Draca povýšeným pokývnutím.

„Otče,” odpověděl Draco s předstíranou vážností.

„Teď už jsi muž, že ano? A pravý Malfoy. Musím přiznat, že jsem si nemyslel, že se dokážeš dostat tam, kde jsi teď. Společnost tě přivinula na prsa jako napraveného marnotratného syna. Vrácení Manoru musí být na spadnutí - dokonce se ti podařilo dostat mě z Azkabanu.” Méně vyrovnaný muž by točil svou holí nebo palci; Lucius Malfoy se jen opřel a nechal svět čekat, než začne zase mluvit. „Ukazuje to na skvělé mistrovství v politice,” dodal přehnaně. Draco nic neřekl.

„A přesto. Přesto na tom ani trochu nezáleží, protože jsi promarnil všechno, co jsme za tisíce let vybudovali, jediným bláznovstvím!” Lucius v neobvyklém projevu emocí smetl láhev whisky a řadu sklenic ze stolu na podlahu, aby dodal svým slovům na důrazu. Bylo to zbytečné; všechen jed, který by se dal očekávat od muže, který sedal po boku Pána zla, existoval i bez zvuku rozbíjejícího se skla.

Oba ty střepy ignorovali; na to tu byli domácí skřítci.

„Se vší pravděpodobností budeš poslední pravý Malfoy. Všechno, čeho jsem dosáhl, bude naprosto k ničemu. Požádal bych tě, abys neplodil žádné potomky, s tou šmej- mudlorozenou,” Lucius nebyl nic jiného než opatrný - v rámci podmínek své zkušební doby mohl být pod Veritasérem vyslýchán, zda nepoužíval určité hanlivé výrazy, „nicméně nechápu, proč by ses k tomu nesnížil, když už tak pliveš do tváře všem ostatním věcem, k jejichž respektování jsi byl vychován.”

Draco se neobtěžoval sdělit mu větu o adopci, kterou tak ochotně spolkla Hermiona; byl si dobře vědom otcových názorů na tuto konkrétní lest, jak zachovat čistotu pokrevní linie.

„Většina toho, co jsi kdy udělal, je dnes zcela k ničemu, takže nechápu, jak by můj výběr manželky mohl znamenat nějaký rozdíl,” odsekl Draco.

„Nevyhnutelnost boje proti povodni nečiní tento boj méně významným,” prohlásil Lucius povýšeně a Draco se zasmál, ale bez humoru. Po hodinách lehkého smíchu na Bermondsey Street mu to rvalo uši.

„Vždycky jsi mě učil, že záleží na vítězství. Škoda, že jsi sám neposlouchal,” ušklíbl se. „Pokud si dobře vzpomínám, boj za ztracený případ je lepší přenechat tlustým nebelvírům se slabým pudem sebezáchovy.”

„Také jsem tě učil ctít své jméno. Škoda, že sis to nezapamatoval.”

Dracovi se podařilo zdržet se odpovědi. Místo toho se přemístit o patro výš, protože už nechtěl strávit ve společnosti svého otce ani vteřinu.