Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola osmá - část 1/3

Ustoupil o krok dozadu a sledoval, jak jeho odraz také couvl. Právě když světlo v zrcadle začalo okraje jeho obrazu pohlcovat mořem zářivé bělosti, ohnivá písmena se v dokonale sehraném pohybu malátně přeskupila.

„Já Lord Voldemort.”

Zavrávoral a ucukl před světlem, jako kdyby ho opařilo. Přes přimhouřená víčka viděl v zrcadle, jak se krčí, a štěrbiny jeho rudých očí si ho prohlížejí s chladným pohrdáním.

S výkřikem se vrhl dopředu a sápal se po odrazové ploše. Jeho prsty se dotkly něčeho nad ní a při pádu látky plné prachu světlo pohaslo.

Temnota.

Cítil tu špinavou pokrývku na tváři jako chorobný povlak magie; mohl slyšet, jak částečky prachu při nádechu a výdechu v jeho vzdouvajícím se hrudníku hvízdají; mohl cítit, jak mu srdce buší tak hlasitě, až se to odráželo od ponurých tichých zdí; mohl slyšet panický jekot křičící ne ne nenene -

Znovu se zapotácel a couvl - něco ho uhodilo do holeně, až zasyčel bolestí - rudé oči, byly rudé – Jeho oči - ochutnal letitý prach, nerozvířené vrstvy špíny a nečistot - zrcadlo lže; nikdy nelže, ale tohle je lež, protože tak to nemůže být, já - prostě - nemůžu být - pokusil se stoupnout si, pokusil se znovu postavit na nohy, ale ta věc, které se dotkl, se převrátila a on spadl i s ní -

Bolelo ho celé tělo. Zdálo se, jako kdyby jeho dýchání rozeznělo ozvěnu. Nohy měl zamotané do neviditelného nepořádku a ve tmě se na něj cosi zřítilo.

Roztřeseně zvedl ruku a hlasem suchým jako starověký pergamen zašeptal: „Lumos.”

Hleděla na něj kostlivcova tvář. Cítil, jak mu v hrudi chrastí dech, vnímal, jak se k němu přitisklo vysušené maso ulpívající na žebrech kostry. Černé otvory v místech, kde se dřív nacházely oči, mu temně oplácely pohled a Harry se přistihl, že nedokáže odtrhnout zrak od scvrklých rtů a zbytků vlasů padajících přes vysušený obličej.

Ale před očima se mu něco pohupovalo, něco… něco jemného a malého, co viselo kostře na krku. Zvedl ruku a zachytil to. Náhrdelník, pomyslel si, když uviděl jemný stříbrný řetízek s přívěskem na konci - to není šperk, uvědomil si. Je to kost. Kost vyřezaná do tvaru růže v pětiúhelníku.

Otřásl se a na letmý okamžik se zamyslel, kdo asi mohl ten kostlivec být. Pohnul se a kostra se zašustěním podobným mačkání suchého pergamenu sklouzla na zem.

Vstal s hůlkou stále rozsvícenou. Nerozumím tomu, pomyslel si, teď už trochu klidnější, i když se stále třásl a houpal se mu žaludek. Jak můžu být Voldemort? Ale ty vzpomínky na podivné vzpomínkové sny, záblesky hněvu a nenávisti… Najednou to všechno dávalo smysl, strašný smysl.

Ale jak? divil se zarputile. Kdy se do něj nějak dostala část Voldemorta? Jak?

Obrátil se do jednoho z rohů. Mistři zakladatelé. Zeptám se jich, oni to budou muset vědět. Zvažoval: Rowena, Helga, Godrik nebo Salazar? Zapátral v myšlenkách a neochotně se rozhodl: Salazar. Salazar bude o tajném a smrtonosném umění magie duše vědět nejvíc.

Prodíral se smetištěm z pergamenů, rozbitého nábytku, rozházených svitků a prachu a vzpomínal přitom na pocity z jednotlivých Mistrů. Rowena byla přísná a chladná, Godrik vřelý a hlučný, Helga trpělivá a spolehlivá a Salazar - Zastavil se a nechal mysl zaplavit vzpomínkami. Salazar byl temný - temný a přízračný, plný přívětivých narážek a nuancí, šepotu o tajemství a moci, vždy skrývající záblesk krutosti…

Uchopil okraj mísy a zadíval se do čisté hladiny. Naštěstí nic neodrážela.

„Salazare,” zašeptal. Jeho hlas zněl velice hlasitě, jako kdyby Kolébka ztichla, aby ho slyšela mluvit. „Žádám o tvou pomoc.”

Průzračná hladina se jeho dechem zavlnila. O chvilku později ucítil, jak jím proudí vzduch, prohnal se jím, jako kdyby neexistoval -

Temnota. Stříbrný záblesk. Měsíční světlo pronikající oknem do chladné místnosti. Kruh maskovaných postav. Uprostřed muž - triumfující, jásající, muž s rudýma očima, mocnější než jakýkoliv jiný člověk na světě. Před ním klečel jeho zbitý protivník.

To si pamatuju, uvědomil si Harry. Tohle je moje vzpomínka, moje vzpomínka na poslední noc… Všechno se mu vrátilo: přípravy s Brumbálem, trik, jak se dostat do zajetí, noci plné mučení, během kterých se odpoutal od své mysli, a nakonec… poslední noc, noc, kdy zemřel…

Ale fungovalo to, řekl si. Sledoval, jak se svíjí v agónii na podlaze. Vzpomínka byla podivně tichá, ale uvědomil si, že po zvucích netouží. Bylo by to pak všechno až příliš reálné. Fungovalo to, odrazil jsem Avadu Kedavru…

Díval se, jak Voldemort namířil svou hůlku - viděl, jak se oči Pána zla přimhouřily tak jako vždycky, když se chystal seslat vražednou kletbu -

Všechno se zpomalilo. Z konce tisové hůlky vyšlehlo světlo a líně se neslo vzduchem. Harry to pozoroval jako přikovaný. Viděl sám sebe - stěží k poznání a celého od krve - vstát, viděl zelené světlo odrážející se v zelených očích, viděl, jak ho kouzlo konečně zasáhlo -

Okamžik. Další. A výbuch síly a zelené světlo se vrátilo s intenzitou slunce. Čas se zrychlil, světlo se prohnalo Voldemortem jako vítr beroucí duši a v zamrzlém okamžiku uviděl výraz Toma Raddlea - šok, nekonečný šok, jen po takový zlomek času, aby se šok stihl změnit ve zděšení a zuřivost, a pak…

Světlo zářilo příliš jasně. Když konečně zesláblo, tak náhle, že Harry cítil, jak lapá po dechu, čas se stále posouval velmi pomalu, hlemýždím tempem, a Harry uviděl to, co zahlédl jen na okamžik a ihned na to zapomněl.

Co to je? divil se a fascinovaně to pozoroval. Stříbřité, třpytivé a pohybující se tak rychle, že se zdálo, že to nepatří do tohoto času… Vznáší se to přesně tam, kde stál Voldemort. Hlavou mu proletělo na tisíc myšlenek. Může to být… ale to není možné, že ne? Já…

Svět se stále nacházel uzavřený v nehybném tichu a Harry ve vzpomínce viděl, jak ho obláčky stříbra zahalují jako opona. Na tohle si nevzpomínám, pomyslel si jen, protože nedokázal své myšlenky přimět k jakémukoliv složitějšímu uvažování. Jen pozoroval, jak mu ty obláčky stékají do očí a vsakují se mu do kůže. Připomínalo to červy zavrtávající se do země.

A náhle se čas zrychlil. Harry sledoval, jak se jeho vlastní tvář zkřivila bolestí, a v rozmazaném pohybu se svíjel na podlaze, mlátil kolem sebe a křičel - vybavil si doběla rozpálenou bolest těch okamžiků, bolest, kvůli které na to všechno zapomněl -

Zoufale lapal po dechu. V tlumeném světle, které na obrysu Mistra zakladatele rychle bledlo, tančily částečky prachu. Ležel na podlaze. Kolena měl jako z rosolu a žaludek se mu bouřil, připravený vyhodit svůj obsah v agónii nevolnosti.

Už věděl, co se stalo. Porozuměl, ačkoliv nemohl – ještě to nemohl pochopit. Ta stříbrná věc byla Voldemortova duše, pomyslel si roztřeseně. A je ve mně. Teď je ve mně. Mám duši toho monstra - v sobě.

***

Pospíchal bradavickými chodbami a věděl, že sní. I to řekl nahlas. Tohle je sen. Matně dumal, jestli to je sen o Voldemortově vzpomínce, nebo jen obyčejný sen, ale usoudil, že by to mohlo být obojí. Vzduch ve snu byl studený a on se snažil něco najít. Možná to je vzpomínkový sen, řekl si. Ale nevěděl, co se snaží najít.

Zahnul za roh a uviděl Brumbála. Mužovy vlasy nebyly tak bílé, jak si pamatoval, a jeho oči působily přísně, jako by ředitel zapomněl zamaskovat své pochybnosti a podezření, ale na tom nezáleželo. Musel něco najít a Brumbál mu stál v cestě.

Je to pro tvoje dobro, řekl Brumbál. Je to pro tvoje dobro.

To je pravda, řekl si Harry. Popošel a zjistil, že je stále v nějaké chodbě. V Bradavicích se nacházelo na tisíc chodeb a náhle vypadaly všechny stejně. Spěchal dál, věděl, že musí něco najít, věděl, že je to strašně naléhavé. Naléhavost se mu ovíjela kolem krku a držela se ho jako temné kouzlo.

Znovu před ním stál Brumbál. Harry potlačil bodnutí podráždění a vtrhl do Velké síně. Když jí procházel, kolem něj se míhaly tváře: Hermiona, která vypadala ustaraně a nesoustředěně listovala knihou; Ron, který seděl jako loutka a ve skelných očích měl nicneříkající výraz loutky; Terrance Lestrange, černooký prefekt, propichující ho upřeným pohledem. Spěchal dál, nezastavoval se, aby se ohlédl, i když věděl, že ten hlasitý šepot patří Jamesovi Potterovi a Siriusovi Blackovi a ty cupitavé, pelášivé krůčky tomu zrádci, Pettigrewovi -

Prudce se sehnul a tu krysu udeřil, s krátkým zábleskem krutého uspokojení ucítil, jak kosti zakřupaly, ale když zvedl pěst, nic pod ní nebylo.

Je to pro tvoje dobro, řekl Brumbál. Je to pro tvoje -

Sklapni! vykřikl Harry. Brumbál se znovu objevil před ním a měl stále stejnou tvář - přísnou, hrozivou, podezřívavou, ale oči byly pryč, tam, kde se měly nacházet pronikavé modré oči, zely díry, černé díry v kosti, podobné otvorům v lebce kostlivce.

Ale Brumbál mluvil dál. Je to pro tvoje dobro. Je to pro tvoje dobro. Takže mu Harry hlučně utrhl hlavu a po celé chodbě se rozstříkla krev, jako kdyby Brumbálovo tělo explodovalo, ale to se nikdy nestalo, to Bill Weasley vybuchl, když ho zasáhla Bellatrixina kletba. Ale Brumbál přestal mluvit, protože měl jazyk zaražený někde ve stropě.

Spěchal dál.

Chodba teď byla prázdná, prázdná a tichá. Nenáviděl ticho. Přál si, aby tu měl s sebou Nagini. Přál si, aby tu teď byla Nagini, láskyplně syčící a se slepou poslušností věrného mazlíčka. Ozval se zvuk, který skutečně mohl patřit Nagini, ale ona nebyla důležitá; bylo tu něco mnohem důležitějšího a on to musel najít, musel -

Chodba prudce zatočila a on se hnal do vlhké temnoty sklepení. Úzký průchod ústil do rozlehlé místnosti a on sebevědomě vešel a obklopili ho všichni jeho služebníci. Rozdělili se před ním se zavířením černých hábitů a bílých masek a on spatřil, co se před ním nacházelo.

Bledá kůže. Černé vlasy. Zlomený, zbitý, krásný. Ale to musel skrývat. Nemohl jim dát znát tuto nechutnou slabost, která zůstala navzdory tomu, kolika přeměnami prošel, bez ohledu na to, jak moc se s těmi mudlovskými šmejdkami snažil, než je zabil.

Zmizte, křikl a jeho služebníci hrubě srazili nahou postavu na zem a odešli. Zůstali sami a on znal kouzla, díky nimž se mysl rozplyne, mění bystře uvažující na zombie -

Svět se posunul, když sebou postava na zemi trhla. Vlasy se lepily ke zpocenému obličeji, víčka se pomalu pozvedala. Upřely se na něj černé oči.

A náhle se ocitl na zemi i on a po tvářích mu stékaly slzy. Severusi, šeptal a kolébal se sem a tam, cítil výčitky a lítost stejně hořkou a ostrou jako crucio. Severusi. Ale Severusovy oči byly prázdné a dívaly se mimo něj a on cítil, jak se mu srdce sevřelo a proměnilo se v led, a bolelo to, bolelo to víc, než si pamatoval, že to bolí –

Později, když už byl vzhůru a strnule zíral na baldachýn, uhnízdila mu v hlavě jediná myšlenka: že to nebylo skutečné, že to byla jen noční můra. Myslí mu probleskovaly obrazy: Brumbál se zejícími otvory místo očí; Ron apaticky hledící před sebe; bezchybný způsob, jakým se před ním Smrtijedi rozestoupili; ten zvláštní a neidentifikovatelný pocit horka a nevolnosti, který ho drásal, když viděl Severuse nahého a zkrvaveného na zemi; úzkost, když se jejich oči setkaly -

Věděl, že to nebyla jen noční můra. Ta noční můra byla realita. Byl Lord Voldemort.

***

Na snídani neměl vůbec chuť. Míchaná vejce mohla být stejně dobře žabí hlen a klobásky vnitřnostmi salamandra.

Dumal, co asi Voldemort obvykle snídal.

Jednání s domácím skřítkem bylo bolestivé, ale podařilo se mu ho uklidnit (doufejme) a poslat ho po své práci. Během té doby vybledly červánky do hřejivého ranního slunce. Nechtělo se mu ještě mezi lidi, ale ani nechtěl zůstat sám dole ve sklepení. Takže se teď hrbil u zmijozelského stolu a nepřítomně zíral na jídlo na talíři.

Aspoň nemasakruju mudlorozené, pomyslel si sklíčeně. Zatím. Do Velké síně vešlo několik dalších studentů. Myšlenky mu pomalu táhly hlavou, všechno bylo zaplavené a rozbité jako chatrný příbytek zasažený přílivovou vlnou. Smutně zavrtěl hlavou. Co jsem to za bojovníka? Bojovník musí i v nejhorších situacích zachovat klid a nepanikařit. Zpanikařil jsem hůř než prvák tváří v tvář drakovi.

Povzdechl si a donutil se sníst trochu vajíček. Nechovám žádnou nenávist k mudlorozeným, což znamená, že nejsem Voldemort, pomyslel si. Dodalo mu to trochu odvahy a vejce hned chutnala lépe. Ano, buď racionální, povzbuzoval se. Buď rozumný. Používej logiku. Odhodlaně snědl další sousto. Možná mám jeho duši, ale pořád to mám pod kontrolou. Zastavil se - tohle opravdu nedávalo smysl. Může mít člověk dvě duše? uvažoval. Nebo jsou naše duše… sloučené? Otřásl se. Přece tu nebude chodit sem a tam s Voldemort přilepeným k boku.

Vzhlédl od napůl snědené snídaně a koutkem oka zavadil o Brumbála. Okamžitě se mu v hlavě zformoval obraz muže se zejícími otvory místo očí, s utrženou bělovousou hlavou a krví potřísněný strop -

Modré oči se k němu stočily a Harry hned sklopil zrak. Příliš rychle, pomyslel si. Ví, že něco skrýváš. Ale nemohl se ubránit dojmu, že ten ohavný úšklebek a Znamení zla, které viděl v zrcadle, má stále vyryté na tváři, viditelné pro celý svět. Klid, pokáral se. Začínáš bláznit.

Dolétly k němu hlasy.

„Usekl sis ocas, Snape?” zavolal Black.

Potter se zahihňal pod nos, ale pak se neklidně otočil po Lily a okamžitě ztichl.

„Byl to skvělý ocas,” pokračoval Black. Několik studentů se zasmálo. „Perfektní hadí ocas pro malého slizkého hada.”

Harry vzhlédl. Do Velké síně vešel Severus. Cosi zavrčel Blackovým směrem, ale s pohledem upřeným na učitelský stůl rozmrzele zamířil ke zmijozelskému.

„Dobré ráno,” pozdravil ho Harry. Neočekával žádnou odpověď a žádnou nedostal. Předpokládám, že o tomhle včera mluvili havraspárští, pomyslel a dumal, jak asi Severus zrušil přeměnu. Pravděpodobně protitransfiguračním lektvarem, napadlo ho.

Severus se na něj zamračil: „Co je?”

Harry se rychle odvrátil. Neuvědomil si, že civí. „Nic,” řekl. Nemohl si pomoct, vzpomněl si na svůj sen z minulé noci - na tu zvláštní naléhavost, na odhalení, že to byl Severus, koho hledal, a pak na vzpomínku na Snapea, nahého, zbitého, ležícího na zemi před ním…

Ten obraz ho znepokojil. Zvedl k ústům vidličku s vejci -

A pak mu to docvaklo, tak náhle, že s hlasitým cinknutím vidličku upustil a kečup se rozstříkl po celém stole.

Několik zmijozelů se na něj zamračilo.

„Pardon,” zaskřehotal Harry. Nemohl dýchat. Vstal, aniž by byť jen mrkl Severusovým směrem, a vystřelil ven ze síně.

Jeho kroky byly klidné a tvář bez výrazu, ale mysl bouřila, když vzpomínal - na teplo nocí, kdy ho Severus utěšoval - na zjištění, že mu Severus připadá krásný, krásný - na lehkost a potěšení, které nacházel v pouhém pohledu, pohledu na Severuse - na nával štěstí, záplavu úzkosti a žár, který cítil - a na to nejhorší ze všeho, na sen z minulé noci, sen o Snapeově nahém těle a chtíči, který cítil.

Protože tohle to bylo - chtíč.

Najednou si připadal jako hnusný pedofil. Cítil znechucení, hnusil se sám sobě.

Chtěl Severuse. Od té doby, co sem přišel, propadl chtíči. Voldemort chtěl Severuse a teď on, protože byl Voldemortem a Voldemort byl jím - tak chtěl Severuse i on.

Prudce se zastavil a nepřítomně zíral do chodby. Na okamžik měl hlavu naprosto prázdnou - prázdnou jako smazaná tabule, prázdnou jako nebe nad pouští.

Ale pak za sebou uslyšel kroky a ihned zase vykročil vpřed. Má další hodinu. Formule. A pak to bude obrana a Merline… znovu tam bude Severus. Zalil ho momentální paralyzující strach. Severus.

***