Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2., část 1. Zlatovláska a obraceč času

Hermiona Grangerová po svém třetím ročníku vrátila zapůjčený obraceč času na ministerstvo. Řekla jim, že je toho na ni moc, že nezvládá rozvrh… ale to nebyla celá pravda.

Nevěřila si s ním.

Cítila, jak ji to táhne, láká a svádí. Bylo to návykové. Ten pocit ztráty kontroly ji děsil. Stálo ji veškeré sebeovládání, aby se ho vzdala, ale dokázala to.

Ale pak… pak Snape zemřel a zanechal jí obraceč času. A ne jen tak ledajaký, ale takový, který sám zkonstruoval, který se uměl posunovat dopředu i dozadu, schopný pohybu v minutách i v letech.

Milovala ten adrenalin spěchu, to tajemno vzájemného proplétání se minulosti a budoucnosti.

Od jeho smrti cestovala v čase zpět i dopředu. Nebyla tak odvážná jako profesor, ale on neměl co ztratit. Využívala jen hodiny, někdy den, někdy několik dní, ale to jen když to opravdu hodně potřebovala.

Od chvíle, kdy poprvé pocítila, jak jí čas proplouvá vlasy, věděla, že s lineárním životem už nikdy nebude šťastná. Milovala ten pocit, když se jí čas vzdaloval. Bylo to jako stát v mělkých vlnách oceánu při odlivu s nohama zabořenýma v písku a cítit, jak se voda kolem ní žene a strhává písek s sebou, zatímco ona stojí nehybně v proudu.

Držela se dál od drog, vyhýbala se temné magii, ale nedokázala odolat vábení času.

Magie času nebyla temná magie, ale stále to byla mocná magie, sama o sobě nebezpečná.

Čas byl jejím spojencem i nepřítelem. Ovládala ho a zároveň jím byla ovládána. Byla jeho pánem i otrokem. Hleděla na malý přístroj ve své ruce. Věděla, že jím otáčel, ale ne, kolikrát. V minulosti pro něj nic nebylo… bylo jí jasné, že se vrhl do budoucnosti, ale netušila, jak daleko. A tak čekala, neboť věděla, že se každou chvíli může vynořit ze zapomnění. Připravovala se na to, zaměstnávala se věcmi, které bylo třeba udělat, ale stále s tím pocitem očekávání. Prosívala nekonečné moře vteřin a hledala jedinou jehlu v kupce sena, tu, po které tak zoufale pátrala. Mohla si hrát s časem, jak chtěla, ale nakonec jí nezbývalo nic jiného než čekat.

xxx

Temnota. Jediné, co spatřil, byla tma. A bolest. Bolest tak silná, že ji viděl na okrajích zorného pole, palčivě bílou na pozadí černočerné tmy.

„Už tě znovu nepohřbím,“ slyšel šeptat ženu. Kdo to byl? Proč ho pohřbila?

Všechno se mu vrátilo, Voldemort, Nagini, psaní závěti krví, otáčení obraceče času. Rozdělil sám sebe na dvě části, jednu, která zůstala v přítomnosti a zemřela, a druhou, která byla vržena do budoucnosti.

Takže tohle musí být budoucnost.

Přinutil se otevřít oči.

Nevypadalo to o moc jinak než v minulosti.

Jeho pohled se upíral vzhůru na ztrouchnivělý dřevěný strop Chroptící chýše. Ach ano. Což jedna jeho část vždy nevěděla, že tady zemře?

Byl už mrtvý?

Na hrudi ucítil drobné ruce. Mohl se jen domnívat, komu patří. Věděla, co dělá? Byla to jen studentka… Ne… připomněl si, čas pokročil. O kolik?

Oči se mu znovu zavřely, jak se tiše vytrácel do bezvědomí.

Severus prudce otevřel oči. Jak dlouho byl mimo? Když se probral poprvé, bylo zhasnuto, a teď byla temná místnost osvětlená pouze několika hořícími svíčkami. Mohl jen hádat, že to bylo přinejmenším několik hodin. Mohlo to být i několik dní.

Tak to tedy fungovalo. Jak daleko cestoval? Nepamatoval si, kolikrát jím otočil, jen ten zoufalý pocit, když jeho prsty kroutily drobnými kovovými součástkami, ten pocit beztíže, jako by byl tažen ven z času a pryč.

Ke rtům mu přiložili sklenici vody a on se napil. Studená voda zázračně působila na rozedřené hrdlo. Sklenice zůstala u jeho rtů, ale on ji odstrčil. Ne že by už nechtěl, jen musel vědět …

„Udělal… to… co…“ zaskřehotal chraplavě.

„Harry zabil Voldemorta. Je pryč. Navždy,“ odpověděla mu tichým hlasem. Zhluboka vydechl, dechem, který možná zadržoval víc než půl života. Konečně bylo po všem. Ten konec, opravil se, nastal už před nějakou dobou.

Poprvé se podíval na ženu, která seděla v křesle vedle jeho postele. Byla starší, mnohem starší, než když ji viděl naposledy, ale jisté rysy byly stále stejné jako u té nadšené osmnáctileté dívky, kterou znal. Její divoké hnědé vlasy a světlé oči jako by odolávaly tíži času.

„Šestnáct let?“ odhadoval, zatímco studoval její tvář.

„Dvanáct,“ stroze odvětila.

Nikdy nebylo dobré říkat ženě, že vypadá starší, než ve skutečnosti je. Ale ona se netvářila uraženě, vypadala… provinile. Myslel by si, že ji urazil, nebýt jejího pohledu, v němž se odráželo špatné svědomí. Nešlo o to, že by vypadala starší, než kolik jí bylo let. Jestli uplynulo jen dvanáct lineárních roků, hrála si s časem.

Oči mu sklouzly k jemnému zlatému řetízku kolem jejího krku, ztrácejícímu se pod límcem hábitu. Nepochyboval o tom, co visí na jeho konci, skryto před lidskými zraky.

Vztáhl ruku a s netypickou něhou ji pohladil po tváři.

„Ještě včera jste byla malá holčička.“

„Včera; bylo to před více než deseti lety, pane profesore.“

Vždycky mu to tak připadalo, když na veřejnosti narazil na bývalé studenty. Někdy už to byly roky, co naposledy poctili jeho hodinu, ale vždycky ho překvapilo, že už nejsou děti. Vždy měl pocit, že vyrostli během okamžiku… jako tentokrát ona.

„Povězte mi, jak to skončilo,“ požádal ji tiše, zvedl se a přehodil nohy přes okraj postele, ale ani náznakem se nepokusil vstát.

„Bylo to tu noc, kdy jste… z…ze-zmizel…“ Zemřel, chtěla říct. Vyprávěla mu ty události, znovu prožívala každou tragickou smrt, vyřkla jména, která už léta nevyslovila: Fred Weasley, Remus Lupin, Nymfadora Tonksová, Colin Creevey… Když skončila, zhluboka se klidně nadechla. Měla dvanáct let na to, aby se smířila s minulostí. On byl naopak viditelně rozrušený. Ona měla dlouhé roky na to, aby se vyrovnala s bolestí a ztrátou, ale pro něj to všechno skončilo teprve před několika dny.

„No, váš plán vyšel,“ řekla náhle a prolomila ticho ve snaze odvést jeho pozornost od morbidních myšlenek.

„Měl jsem jen malou naději, že se tak stane,“ přiznal s pobaveným úsměškem na tváři. „Tak daleko v čase ještě nikdo necestoval.“

„Ne, to ne.“

Zatímco mluvil, vytáhla zpod košile řetízek a prstem se dotkla obraceče času na jeho konci.

„Čekal bych, že mě to zabije.“

„Pravděpodobně ano, ale strávila jsem dva roky na univerzitě výzkumným projektem o účincích cestování časem na tělo a podařilo se mi identifikovat všechny postižené systémy a najít postupy, které zmírňují zátěž při cestování časem na dlouhé vzdálenosti.“

Ústa se mu mírně pootevřela, ale pak si připomněl, že koneckonců právě proto si ji vybral.

„Předpokládám, že to vyžadovalo určitou úroveň znalosti léčitelství…“

„Jsem aprobovaná léčitelka.“

Chvíli si ji prohlížel.

„Jistěže jste.“

Neodpověděla.

„Ale i pro zkušeného léčitele by kousnutí takového rozsahu od temného tvora, jako je Nagini, bylo téměř neléčitelné.“

„Získala jsem titul v oboru černé magie se zaměřením na temné tvory a vyvinula jsem lektvar, který uzdravení kousnutí od tohoto druhu usnadňuje.“

„Ale uvařit tak složitý lektvar by vyžadovalo…“

„Mistrovství v lektvarech, ano.“ Sklouzla očima ke svým rukám, aby se vyhnula jeho pronikavému pohledu.

„Kolik přesně máte titulů, slečno Grangerová?“

Následovalo neslyšné zamumlání.

„Kolik, slečno Grangerová?“

„No, potřebovala jsem aritmancii, abych mohla zkoumat cestování časem, pak léčitelství, temnou magii a lektvary, několik let přeměňování a titul z kouzelnického práva, protože zákony, které se zabývaly kouzelníky považovanými za mrtvé, skutečně nejsou to, co bych si přála, a…“

„Kolik?“

„Devět.“

Spadla mu čelist.

„Strávila jste posledních dvanáct roků studiem?“

„Ne zcela všechny,“ odpověděla rozhořčeně. „Co jste myslel, že udělám? Že budu jen čekat, až se objevíte, a dívat se, jak umíráte?“

Na chvíli se zastavila u okna a odvrátila se od něj. Měl zvláštní pocit, který nedokázal přesně pojmenovat. Nevěděl co, ale něco na té ženě se mu nezdálo být v pořádku.

„Ještě jsem vám nepoděkovala,“ řekla nakonec. Poděkovat mu za co? To ona mu zachránila život.

„Za co?“

Její rty se roztáhly v rošťáckém úsměvu.

„Za to, že jste mi zaplatil vzdělání.“ Jak jinak by mohla dosáhnout všech těch titulů?

Otevřel ústa, aby promluvil, ale ona ho přerušila.

„Nebojte se, začala jsem vydělávat na několika kouzlech, která jsem vytvořila. Vrátím vám to, jen to možná bude chvíli trvat. Nespotřebovala jsem celé vaše jmění.“

Kousla se do rtu, jako by se bála, že jí bude nadávat za to, že utratila jeho peníze… utratila je, aby získala schopnosti, které mu zachránily život.

Roztřeseně se postavil.

„Slečno Grangerová, ty peníze jsem vám zanechal. Není třeba…“

„Je.“

Chvíli ustrnuli na mrtvém bodě a zírali jeden na druhého. Znovu se objevil ten pocit, její zvláštní pohled mu říkal, že se v ní toho děje víc, než o čem věděl.