Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jdi mi z očí

Ron byl na hodině péče o kouzelné tvory a opíral se zády o venkovní zeď Hagridovy boudy s hluboce zamračeným výrazem ve tváři. Zatím nikdo nepřišel, aby mu řekl, že si má sbalit věci a odejít z bradavických pozemků k čertu, takže jestli měl při tom všem nějaké štěstí, pak to, že nebyl vyloučen.

Včera se vrátil do společenské místnosti tak rozzuřený, že ho Hermiona vzala za ruku a odvlekla ho skrz otvor v portrétu zpátky ven, aby zjistila, co má za problém. Sympatizovala s ním, ačkoli mu pořádně vynadala, že se neovládl, a poté mluvila deset nekonečných minut na téma ´chudák Harry´. Jako by to nebyla v první řadě Harryho chyba, že měl tyhle problémy. Přesvědčila ho, aby šel dnes na vyučování a předstíral, že se nic nestalo, ale nemohla ho donutit, aby se mu to líbilo. Civěl rozzlobeně na každého, kdo pohlédl jeho směrem, a tak ho radši nechali, aby osaměle sledoval Hagridovo zanícené básnění o třaskavci, kterého měl vypůjčeného z londýnské Magické ZOO. Ron ani nepředstíral, že si dělá poznámky.

Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb, který zaujal jeho pozornost. Zadní dveře Hagridovy boudy se se slabým zaskřípáním otevřely a poté zase vlastní vahou zavřely. Tesák, Hagridův lenivý lovecký pes, který doteď ležel rozplácnutý na svém místě pod schody u zadních dveří hájenky, zafuněl a postavil se na zadní nohy. Zdálo se, že se opřel přední packou o vzduch a pak byl jakoby odstrčen stranou. Rychle popoběhl pár kroků k nejbližším stromům, zastavil se, sedl si a začal slabě kňučet. Zamračený Ron se odlepil od zdi a vydal se směrem, kde pes seděl. Pozorně naslouchal, protože už měl podezření, co se tu děje, ale nechtěl tomu věřit. Jasně slyšel rychlý dech a v mdlém světle pod stromy zahlédl na krátký okamžik nohu obutou v tenisce. Pak znovu zmizela. ´Pod neviditelným pláštěm´, pomyslel si Ron pochmurně.

Ohlédl se přes rameno po svých spolužácích a viděl, že jsou všichni zcela zaujati výkladem. Se zlostným povzdechem řekl Tesákovi, aby zůstal, a zamířil do lesa. Ušel jen kousek, než před sebou zaslechl něco, co podezřele připomínalo vzlykot. Přicházelo to od velké skupiny kamenů.

”Accio Harryho plášť!” zamumlal rychle a s uspokojením sledoval, že k němu opravdu letí stříbrný balík látky.

Snadno ho chytil a očekával Harryho hlasité protesty nebo spíš zuřivou zlobu. Nic takového se nestalo. Ron opatrně obešel balvany, od kterých plášť přiletěl, a našel Harryho, jak sedí na zemi. Opíral se zády o kámen a jeho ruce objímaly skrčená kolena, jako by se snažil vypadat co nejmenší. Tvář měl schovanou mezi koleny a když se Ron přiblížil, ani nevzhlédl, ani ho nenapadlo ztichnout.

”Co tu děláš, Pottere?” zeptal se. Překvapilo ho, že jeho hlas byl spíš otrávený a odevzdaný než rozzlobený.

”Nech mě k čertu být,” zabručel Harry, a když zvedl hlavu, byly na jeho tváři vidět stopy slz. ”Předtím jsi to vyjádřil jasně. Nenávidíš mě. Jasný? Pochopil jsem to.”

Ron pocítil tam někde uvnitř srdce osten bolesti, ačkoliv by ještě nepřiznal, že to byl pocit viny. ”Co to je?” Nakopl malý pytel, který byl napůl zaklíněný pod Harrym.

”Zatraceně, řekl jsem, ať mě necháš být!” Harry se odtáhl od Rona tak daleko, jak mu kámen dovoloval. Což nebylo mnoho.

”Kam jdeš?” nenechal se Ron odbýt.

”Proč se do prdele staráš?”

”Proč odcházíš?” zeptal se Ron. Nakonec poodstoupil, posadil se na hliněnou zem a opřel se o kámen vedle Harryho. Nebylo to vůbec pohodlné.

”Rone,” řekl Harry unaveně. Bojovná nálada ho opustila. ”Jestli jsem někdy byl tvůj přítel, tak vypadni a zapomeň, žes mě tu viděl. Prosím.”

”Ne, pokud mi neřekneš proč,” řekl Ron tiše. Bylo zvláštní, jak mu najednou nebylo do řeči.

”Všechno je špatně, jasný?” řekl Harry a ignoroval slzu, která se mu kutálela po tváři. ”Když jsi včera odešel, řekl jsem pár věcí, abych ublížil Dracovi, a Snape mě slyšel. Teď je po všem. Nenávidí mě. Ty mě nenávidíš. Hermiona si myslí, že jsem nějaký psychopatický šílenec, který potřebuje ochraňovat.”

Ron zmateně zíral na Harryho: ”Snape tě vykopl?”

”Samozřejmě, že ne!” zaprskal Harry. ”Všechno to byla moje chyba. Nikdy jsem neměl říkat Dracovi takové věci a nikdy jsem neměl být tak nezdvořilý k mému ot– k profesoru Snapeovi.”

Ron si pomyslel, že Harry nemá daleko ke zhroucení. Jeho hlas zněl přiškrceně a nevypadalo to, že se stará o to, jestli mu teče z nosu nebo má slzy v očích. ”Když tě nevykopl, tak nemusíš utíkat…”

”Já vím, co dělám, Weasley,” řekl hrubě Harry.

Rona zabolelo, když slyšel, jak se Harry vyhnul jeho křestnímu jménu. Víc, než si myslel. Dokonce i když měl Ron nebetyčný vztek, Harry nikdy nepřestal s odhodláním chovat se k němu jako k příteli, i když mu to Ron neoplácel. Bolest v srdci vzrostla, jako by mu v něm otočil nožem. ”Myslím, že ne.”

”Co ty o tom víš?” zeptal se Harry jedovatě. ”Co se kurvafix staráš, jestli chci vypadnout? Nikdy jsi nic takového nezažil! Je to Hermiona, kdo za mnou vždycky přijde, aby mi řekla, jak jsem to zpackal. Zničím všechno, na co sáhnu! Všechno, na čem mi záleží, jde do háje!”

”To není pravda, že tě Snape nenávidí,” řekl Ron, ačkoli ho ta slova stála spoustu sil. Byla trpká a nikdy by si nepomyslel, že je bude schopen někdy říct. ”A ani já.”

”Dobrý pokus,” řekl Harry pochybovačně. ”Ale ještě nejsem tak pitomý, abych tomu věřil. Šel jsi mi z cesty, týdny jsi mě ignoroval a nechal mě přesně poznat, jak se cítíš. Řekl jsem Dracovi, že máš teď prostě jen špatné období, ale spletl jsem se. Tebe těší mi takhle ubližovat.”

”Harry,” začal Ron, ale nebyl si jistý, co má říct. Najednou se styděl, jak moc přispěl k Harryho současnému stavu.

”Tak teď jsem Harry?” ozvalo se posměšně.

”Harry,” řekl Ron znovu. ”Byl jsem naštvaný, ale není pravda, že tě nenávidím. A Snape taky ne.” Mluvil rychle a všechno šlo najednou ztěžka, zdaleka ne tak dobře jako poprvé. ”Měl... měl by ses vrátit.”

”Nemůžu.”

Žádné vysvětlení, jen smutek a vystrašený pohled v očích.

”Můžeš,” řekl Ron a cítil, že když už ksakru dělá správnou věc, měl by ji udělat pořádně. ”Zabavím Hagrida a ty se můžeš krbem vrátit zpátky.”

”Nemůžu,” opakoval Harry. ”Řekl jsem toho příliš moc; příliš moc neodpustitelných věcí. Věděl jsem, že Draco se stará víc o Snapea než o svoje peníze, ale v tu chvíli jsem mu chtěl ublížit! Byl jsem příliš rozzlobený, než abych mlčel a vypadl. Překročil jsem hranice a nemůže se to nikdy vrátit zpátky tam, kde to bylo. Bránil jsem tě. Jako pitomec. Ve skutečnosti jsem prosil mého-- profesora Snapea, aby ti to ulehčil. Teď je všechno pryč a já nemůžu…”

Ron vyděšeně poslouchal Harryho přerývaný dech, při kterém se z něj hrnula slova, která Ron vůbec nechtěl slyšet. Celou tu doby se Harry choval tak, jak by každý dobrý přítel měl, a Ron neudělal nic, aby si to zasloužil. ”Jako pitomec?” Byla to jen slova, pomyslel si, když to říkal. Znamenalo to, že má Harry pocit, že plýtval časem a námahou, protože už ho nepovažoval za přítele? Ta myšlenka způsobila, že i jemu vázl dech a začaly se mu třást ruce.

”Jo,” vydechl Harry a otřel si nos rukávem své bundy. ”Jako pitomec. Tehdy jsem to nechápal, ale Draco měl celou dobu pravdu. Měl jsi udělat svůj trest znovu, jak ti Snape řekl, a držet při tom svou nevymáchanou hubu. Kdyby to Draco řekl o McGonagallové, vyletěl by bez dalších poznámek, ale protože já jsem tvůj přítel, vyvázl jsi jenom s tím opisováním.”

Ronovi se vůbec nelíbilo, co slyšel, hlavně proto, že ho ta holá skutečnost nestavěla do příznivého světla. Náhle mu došlo, že jeho trest mohl být, ne, měl být mnohem horší, a on byl příliš rozzlobený a dotčený a... a žárlivý, aby si to uvědomil. A teď kvůli tomu ztratil svého nejlepšího přítele.

”Máš pravdu.”

Harry překvapeně zamrkal.

”Máš pravdu v tom, co jsi o mně řekl. Nenávidím Snapea a nenávidím Draca a nemohl jsem pochopit, proč ty ne,” řekl Ron bez obalu. ”Ale můžu ti říct, že během toho zasraného měsíce, který jsem strávil u stolu a psal ty stupidní řádky, jsem viděl, že se o tebe starají. Dokonce i ta debilní malá fretka se o tebe stará. Zatraceně. A štve mě, že to říkám, ale nezáleží na tom, co jsi jim řekl. Oni tě nebudou nenávidět.”

”Jak to můžeš vědět?” zeptal se ztrápeně a rozpačitě Harry.

”Protože tohle se v rodině nedělá,” řekl Ron. ”A ať se mi to líbí nebo ne, Snape je teď tvoje rodina. Jdi zpátky a promluv si s nimi. Pravděpodobně šílí strachy. Jdi, udělám zmatek a ty se můžeš proplížit zpátky k Hagridovi a použít jeho krb.”

”To nebude potřeba, pane Weasley,” ozval se za nimi známý hlas.

Harry a Ron v panice vyskočili. Učitel lektvarů se objevil pár stop od nich, jeho záda byla napjatá a ruce měl položené křížem přes hrudník. Mlčky je měřil pohledem, jak přešlapovali z nohy na nohu s obavami, co se teď stane. Jeho oči putovaly od neviditelného pláště k pytli u Harryho nohou a nosní dírky se mu na chvíli rozšířily.

”Pane, právě jsem-” začal Ron.

Profesor Snape pozvedl ruku, aby ho zadržel: ”Vím, co jste právě, pane Weasley. Slyšel jsem téměř všechno.” Pozvedl hůlku a oba chlapci sebou cukli, ale učitel lektvarů jednoduše řekl: ”Uděluji Nebelvíru tři sta bodů, vaší zásluhou. Vraťte se okamžitě do třídy a zítra večer se v mém bytě hlaste o trest jako obvykle.”

”Ano, pane profesore,” řekl rychle Ron, protože pochopil, že dostal milost a nebude vyhozen. Než se otočil a pomalu zamířil zpátky k Hagridovi, pokusil se Harrymu aspoň očima omluvit.

Jak odcházel, zaslechl, jak profesor Snape trochu roztřeseným hlasem ustaraného rodiče říká: ”Půjdeme domů a popovídáme si o tom, ty pitomé děcko.”

Konec