Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola osmá – část 3/3

Rychle vykročili po zemi pokryté mrazem. V dálce za nimi se rýsoval hrad, většina jeho oken byla temná a zavřená jako oči dřímajícího obra.

„Jsme tady,” prohlásila Lily, která si třela studené ruce. Měla na sobě sice vlněný, ale proti chladu neadekvátně vyhlížející svetr. „Měsíc už skoro zapadl. Chceš trochu absintu?”

„Jasně,” kývl Harry. Vybavil si, že se o tom Lily zmínila už dřív, při večeři. Také si vzpomněl, že o tom mluvila i Hermiona, ale tehdy tomu nevěnoval pozornost. „Má to něco dělat?”

„Samozřejmě - liší se to od mudlovského absintu,” vysvětlovala Lily živě a zároveň vytahovala láhev jedovatě zelené tekutiny. Vyndala taky dvě skleničky a dvě zvláštní lžičky. „Ty jsou přímo na absint,” doplnila. „Musíš ho přecedit přes cukr, jinak to bude chutnat jako mnoholičný lektvar.”

„Aha,” kývl a otřásl se. Pak dodal: „Ty víš, jak chutná mnoholičný lektvar?”

Lily polekaně vzhlédla: „Pouze teoreticky, samozřejmě.” Rychle sklopila zrak a nalila absint do dvou sklenic.

„Chápu,” poznamenal Harry, který sledoval víření smaragdové kapaliny. „Teoreticky.”

Lily se možná začervenala, ale ve tmě se to dalo těžko poznat. Harry upíral zrak na skleničky. Veškerý okolní svět se nořil do odstínů šedé a bílé, jen absint jako by se třpytil a nabíral lesk a jas.

„Ono to září?” vydechl Harry.

„Jde o magickou reakci měsíčního světla a pelyňku,” vysvětlila Lily a podala Harrymu jednu lžičku. „Takže ano, září. Teď -” přehrabovala se v košíku, „- trochu cukru.” Otevřela sklenici a na obě děravé lžičky položila po jedné kostce.

„Vážně víš, co děláš, že jo?” podotkl Harry.

„Já - ehm - párkrát jsem to zkoušela v kuchyni,” přiznala a rychle dodala, „je to skvělé, opravdu je.” V očích jí zajiskřilo. Harry se uvědomil, že ji ještě nikdy neviděl tak veselou, kromě chvíle, kdy se jí konečně povedlo kouzlo Patronus. S touto myšlenkou si uvědomil, že to většinou vypadá, že je mezi nebelvíry nešťastná; neustále se někde choulila s knihou, buďto se hádala s Poberty nebo se soustředila na nějakou obtížnou pasáž. Jakých muselo být předchozích šest let? uvažoval. On by se bez Hermiony a Rona cítil zdrcený, naivní a zranitelný –

Nemysli na Rona. Nemysli na Voldemorta a na to, co mu udělal. Co jsi mu ty udělal.

„Dobře,” řekla Lily. „Podrž mi mou lžíci, ano? Potřebuju trochu vody.”

Harry jí vyhověl. Lily vytáhla džbán a ponořila ho do jezera. Když se vrátila, vzala si lžičku zpět a nalila na kostku cukru třpytící se proud vody. K Harryho překvapení se cukr téměř okamžitě rozpustil, jako by voda z jezera od sebe nedočkavě odtrhávala jednotlivá cukrová zrnka.

„La Fée Verte,” prohlásila Lily, zvedla skleničku a usmála se. Absint změnil barvu z jiskřivě zelené na temně bílou. „Proč si nepřipravíš svůj?”

Harry vzal džbánek s vodou ozařovanou měsíčním světlem a nalil ji na cukr na absintové lžičce. Jiskra a lesk okamžitě zmizely a zůstala poněkud neprůhledná směs.

„Mudlové cítí první účinky absintu,” spustila Lily a zároveň zvedla sklenici a podržela ji proti měsíci. Prosvítalo přes ni stříbřité světlo. „Je to takové slabé bzučení, něco jako ty drogy, které dnes užívají mudlovští puberťáci… A pak začne ta magická část, která trvá asi hodinu. Věci jsou… jasnější.”

Pohlédla s očekáváním na Harryho: „Připravený? Stále je to dost hořké.”

„Mnoholičňák s kostkou cukru,” zamumlal Harry. „Dobře.” Viděl, jak Lily zvedla skleničku ke rtům a usrkla, a následoval jejího příkladu. O nic nejde, řekl si. Alkohol a drogy - minimálně ty nemagické, neuspávací druhy - nepatřily k věcem, kterým by někdy holdoval - ve skutečnosti si je nemohl dopřát. Pravda, byla tu káva, docela dost kávy, ale -

„Fuj,” zalapal po dechu. „Je to hnusné! Já - ty -”

Lily se rozesmála tak silně, že Harry zahlédl v jejích očích záblesk slz. Slabý úsměv si našel cestu i na jeho rty. „Vážně jsem nečekal, že to bude tak moc chutnat jako mnoholičňák. A myslím, že je horší. Absint.”

„Ale no tak! Byl to jen první doušek! Do toho, dej si ještě.” Zvedla znovu sklenici a Harry ve zděšené fascinaci sledoval, jak jí ta příšerná tekutina stéká do pusy. Zašklebila se a pak prudce vydechla. „A sakra,” hlesla. Harry měl dojem, že má trochu nesoustředěný pohled. „Do toho, Jonathane - opravdu se to zlepší.”

Harry plný úzkosti sklopil zrak. Možná bych mohl, pomyslel si a následoval nebelvírčina příkladu.

Tekutina ho pálila v krku a cestou do žaludku a ochromila mu chuťové pohárky tak, že si byl jistý, že mu žádné nezbyly. Pevně zavřel oči - mnoholičňák byl zlý, tohle bylo zlé, ale už zažil horší, mnohem horší věci, včetně stravy, kterou mu předkládali Smrtijedi, když byl zamčený ve sklepení -

„Jonathane?”

Otevřel oči. V hlavě mu bzučelo, chvění mu procházelo celým tělem i duší. Ten měsíc je tak jasný, pomyslel si. Téměř se ho mohl dotknout, téměř ho snést z oblohy… Je to opravdu krásné, pomyslel si líně. Kéž by tu byl Severus, vedle mě, aby to viděl…

„Haló? Jonathane?”

„Jo?” odpověděl a otočil se - celý svět se trochu točil - k Lily. Její tvář jako by zářila všemi barvami… „Možná to není tak hrozné jako mnoholičňák.”

„Aha,” řekla Lily a po tváři se jí rozlil poněkud hloupý úsměv, „takže ty taky víš, jak chutná mnoholičňák, ha?”

Harry pozvedl obočí: „Jen teoreticky.”

Lily se zasmála. Harry taky nechal úsměv, aby se mu rozlil po tváři, a zvažoval, jak se cítí - dutý, ale ne jako by byl uvnitř mrtvý. Místo toho měl pocit, jako kdyby měl v krku nový svět, širou čistou oblohu a vzduch v hrudi… „Tak jak se chystáš na ten… rituál?” Drmolím, pomyslel si. Jsem hrozný pijan. Opije mě dokonce i moje máma. „Víš, cítím se blbě, že ty děláš všechno. Měl bych se… nějak podílet.” Jako třeba zachránit svět před Voldemortem - před sebou. Pocit štěstí se při té myšlence zmenšil a stáhl se do ulity střízlivosti. Před sebou, zopakoval zasmušile. Přede mnou.

„Jsi tady se mnou a riskuješ vyloučení,” podotkla Lily. „Účastníš se při mých intelektuálních činnostech.”

„Ve skutečnosti by tě nevyloučili,” zabručel Harry, na kterého náhle dolehla deprese. Vzchop se, vynořila se vzdálená myšlenka, ale neměl chuť jí věnovat pozornost. „Brumbál nebelvíry obrovsky protěžuje. Všichni to vědí.”

„Neprotěžuje,” prohlásila Lily důrazně. „Přísahám, že věděl, co Severus a já děláme, ale neřekl ani slovo.”

Harry zamrkal. „Severus?” zasyčel ledově. Severus? Severus - s Lily? V hrudi mu zahořela žárlivost. Jak se opovažuje brát si to, co je jeho! Jak se opovažuje - měl by ji hned tady na místě zabít a hodit její tělo do jezera, pak ho nechat vyplavat, aby každý věděl, že se nemá dotýkat toho, co patří jemu -

„Myslím Snapea,” hlesla Lily a v očích se jí objevil zastřený výraz, pohled, který si Harry pamatoval, že měla ve tváři, kdykoliv se ocitla v davu nebelvírů. „Tvého přítele.”

„Mého přítele,” zašeptal Harry, který vnímal, jak se mu po těle plazí noční vzduch. S vědomím, že jeho hlas je tak ostrý, že by rozřízl sklo, a tak chladný, že by zmrazil oceán, dodal: „Co jsi s ním, prosím tě, prováděla?”

Lily měla potíže na něj zaostřit. Zamračila se, trochu zmateně, trochu znepokojeně. „To bylo… před pár lety. Vlastně šlo o věštění z čísel. Víš, vždycky mě fascinovaly rituály a tyhle věci, takže…” Svraštila obočí. „Myslím, že to byl školní úkol. Každopádně jsme ho dělali spolu a on vždycky přinesl ty knihy z oddělení s omezeným přístupem, které by vůbec neměl mít…” Tvář jí potemněla a oči posmutněly. „To bylo předtím -” odmlčela se.

Ticho. „Před čím?” naléhal Harry. Cítil náhlou potřebu to vědět, i když ta strašná žárlivost se už vypařila. „Před čím to bylo?”

Roztřeseně se nadechla. „Pořád si myslím, že je dobrý člověk, někde uvnitř,” prohlásila tvrdošíjně. „Ale ublížil mi - hodně. Začal mi říkat - říkat mi ošklivými jmény, oslovovat mě ‘mudlovská šmejdka’, a -” Náhle zmlkla. Harry si uvědomil, že má slzy na krajíčku. Chvíli mlčeli a Lily si spěšně otírala oči. „To ten absint,” zamumlala. „Je v něm docela dost alkoholu.”

„Promiň,” vyhrkl Harry. Byl šílený - šílený z toho, že tak ztřeštěně žárlil - věděl, že to nebylo absintem - bylo to v něm - byl to Voldemort. „Omlouvám se. Někdy jsem takový a nenávidím to.” S obtížemi polkl. Proč jsem to řekl? zvažoval. Nezáleží na tom, že je to pravda. Nikdo nesmí vědět, že to jejich Zlatý chlapec nenávidí - A vzápětí přišla, zazněla skrz éterickou jasnost absintu, odpověď - nikdo nesmí vědět, že to jejich Pán nenávidí -

Škytl. Lily se na něj podívala a on odvrátil pohled. „Měsíc už skoro zapadl,” zamumlal. „Počítám, že zbývá ještě pár minut.”

„Neomlouvej se,” prosila Lily. Nezní opile, pomyslel si omámeně. Zajímalo by mě, jak to dělá… „To je v pořádku. Chápu to.”

„Chápeš?” zeptal se a ani se nesnažil skrývat skepsi.

„Jo, já - no, když jsem tě poprvé uviděla, vypadal jsi tak - opatrný a - osamělý - a já si říkala, že musíš být, když jsi sem právě přestoupil, ale…” Zřejmě se snažila najít slova. „Ale vypadal jsi víc než jen trochu ztracený z toho, že jsi tu nový. Jako kdybys celý život prožíval něco opravdu smutného, nebo že jsi nikdy neměl šanci být šťastný…” Zarazila se. „A do háje. Dělám ze sebe blázna, že jo?”

Ne, pomyslel si Harry, ne, máš pravdu, mami, máš pravdu, ach, Merline, máš pravdu - Roztřeseně se nadechl. Severus, blesklo mu hlavou náhle, iracionálně. A pak se jako mrknutím vyjasnilo. Proto jsem ho chtěl mít blízko - proto ho chci mít vedle sebe. Vidí mě, a co víc, rozumí mi, a dotkl se mě, on - Umlčel ty myšlenky. „Musel jsem vypadat fakt uboze, viď?”

„Ne, ne! Tak ne - Bože, tak jsem to nemyslela. Myslela jsem, že - že jsi byl - že jsi jen -”

„Když jsem tě uviděl poprvé,” přerušil ji Harry suše, protože se ji rozhodl zachránit, „myslel jsem si, že jsi polovina páru snů. Lily a James.”

„Potter!? James Potter? To je tak arogantní, nafoukaný, prolhaný, tyranský spratek! On a jeho kámoš, Sirius Black, se naparují, jako kdyby jim škola patřila - až se mi z toho dělá špatně! Nebudeš věřit -”

Harry se nechtěně zasmál. „Dobře, chápu tvůj úhel pohledu.” Vzhlédl. „Měsíc zapadá.”

Lily také zvedla zrak k nebi a do očí se jí vrátil výraz intelektuálního vzrušení. „Ano,” souhlasila. Sáhla do košíku a vytáhla list pergamenu a brk. „V podstatě jsem chtěla, aby sis dělal poznámky o tom, co se stane, a zachránil mě v případě, že bych se začala křečovitě třást nebo něco takového,” prohlásila omluvně. „Promiň, že jsem si - ehm - zabrala tu vzrušující část -”

„To je v pořádku,” ujistil ji Harry, i když někde uvnitř se znovu cítil provinile. „Budeš z mých poznámek u vytržení, neboj.”

Lily se zasmála a její smích se nesl nocí jasně jako cinkání stříbra. Řekl jsem vtip, pomyslel si Harry. Já jsem řekl vtip. Naprosto očekával, že měsíc vybuchne ohňostrojem. To je tím absintem, rozhodl se. Nemůže to být ničím jiným.

„Měsíc, voda, míza země,” zamumlala Lily a ponořila ruce do vody v jezeře. „Máme všechno, co je potřeba…”

„Lumos,” zašeptal Harry a zapsal všechno, co Lily řekla, na pergamen. Chtěla poznámky, dostane poznámky.

„Otevírám se magii vzduchu, vody, země…” pokračovala Lily tiše. Skoro jako kdyby zpívala, napadlo Harryho. „Vyprazdňuju se pro vzduch, vodu a zemi…”

A pak to Harry ucítil, pulzování magie stoupající z jezera a spojující se s tou ze vzduchu a ze země. Spodní okraj měsíce se právě dotkl horizontu a modravou a narůžovělou oblohu zalila červánková záře nadcházejícího východu slunce.

„Is mise árthach do chumhachta. Tar isteach ionam.“ Lilyin hlas přešel do crescenda, stékal jí z úst jako řeka měsíčního světla. „Osclaím mé féin do dhraíocht an aer, an uisce agus an talamh! Folmhaim mé féin don aer, don uisce agus don talamh!“

Fungovalo to, uvědomil si Harry a zatajil dech. Byla volána. Bzučení z absintu se přeměnilo v jakési hyperuvědomění. Mohl cítit, jak se vzduch dotýká každého póru jeho kůže, jak se každé stéblo trávy ježí, i ten nejslabší závan vánku od jezera…

Lily se náhle otočila. Její oči, původně zelené, byly teď bílé jako měsíc, bledé stíny probouzející se oblohy -

Harry ztuhl.

Dívka na břehu padla na kolena. On zůstal stát a sledoval, jak uchopila jeho hábit a políbila ho, sledoval, jak vzhlédla s prázdným výrazem a třepotajícími řasami. Bylo to gesto služebníka vůči svému pánu a Harry si uvědomil, že mírně, shovívavě kyne rukou jako pán otrokovi, z pozice síly země, vzduchu, vody…

Náhle kouzlo skončilo.

Lily zamrkala, její oči opět získaly zelenou barvu. Zasténala a unaveně se rozhlédla. „Jonathane? Co se to sakra stalo…” Zadívala se mu do tváře a zmlkla.

Harry couvl. V puse měl jako na Sahaře.

„Jonathane? Co se stalo, Jonathane? Vypadáš, jako bys viděl ducha, nebo -”

„Ne, nic,” vyhrkl rychle. „Jsem v pořádku. Jen mě to překvapilo, to je vše. Nečekal jsem to.” Ztěžka polkl. Co jsi udělal, Voldemorte? zakřičel v duchu. Muselo to být něco opravdu hrozného, když připoutal jinak nezkrotné síly vzduchu, země a vody - k němu -

Z dálky zavyl vlk.

„Do háje!” sykl Harry. „Vlkodlak!”

Lily se otočila směrem k Zapovězenému lesu. „Vlkodlak?” zopakovala zmateně. „Měsíc zapadl, nejsou -”

„Ne, o to nejde,” přerušil ji Harry. Zatraceně, jak jsem mohl zapomenout? Remus! Byl dnes v noci venku, s Dvanácterákem, Tichošlápkem a Červíčkem - Uklidni se, zavrčel sám na sebe. Už blázním, úplně blázním. To, že jsi slyšel Remusovo vytí, neznamená, že tě někdo z Pobertů viděl nebo cítil. A pokud ano, je to jedno, protože s tím se vypořádáš později.

„Vraťme se, než nás začnou postrádat,” prohlásil a spěšně sbíral brk, pergamen, džbán -

„Pulírexo,” mávla hůlkou Lily. „Versum.”¹⁾ Lžičky vystřelily z Harryho ruky ke koši a skleničky zapadly přímo do něj.

„Jasně. Magie,” zamumlal Harry, zvedl košík a rychle se rozhlédl. V dohledu nebyla živá duše. „Jdeme. Stejnou cestou?”

„Ehm… dobře,” kývla Lily s dost nejistým výrazem.

Harry se okamžitě zastavil. „Omlouvám se,” prohlásil upřímně. „Ale já prostě -” zmlkl a znovu stočil svůj pohled k lesu. Mohlo by to vypadat podezřele a on už toho pokazil dost. „To je jedno. Promiň.”

„Je to v pořádku,” řekla Lily. „Vážně, vyspi se trochu. Vypadáš jako troska.”

Nejspíš ano, souhlasil v duchu Harry, ale pak si vzpomněl na sen, který se mu zdál minulou noc, a otřásl se.

Nakonec si zdřímnul – dvacetiminutovým blaženým spánkem beze snů. Cesta zpátky do hradu byla rychlá a tichá a hned po opuštění chodby se rozdělili. Ve Velké síni už bylo pár studentů, ale Harry se cítil příliš vykolejený, než aby se pokusil vyhlížet normálně. Naštěstí ale, když se vplížil do ložnice, aby si vzal zpět Brumbálovo sledovací kouzlo, Snape spal, a on se na chvíli - nebo na dvě - zastavil a díval se na něj, než se mu podařilo odtrhnout a odejít.

Poté padl na postel a usnul dřív, než se mohl začít děsit snů. I dvouminutový spánek dokáže zázraky, řekl si, zívl a rychle se chystal na denní program. Tohle a kafe.

Když dorazil do Velké síně, bylo už docela pozdě. Víc prázdných míst po těch, kteří už jedli, než po těch, kteří ještě nezačali. Zahlédl, jak Lily vrávoravě vešla nebelvírským vchodem a vyslal k ní úsměv. Ulevilo se mu, že ho opětovala.

„Dobré ráno, S-nape,” řekl a vklouzl na své obvyklé místo. Málem jsem mu řekl Severus, uvědomil si trochu otřeseně. To není dobré. Podíval se na spolužáka a překvapilo ho, když viděl, že mu hledí kamsi přes rameno s neskrývaným odporem.

Otočil se a žaludek se mu zhoupnul. Ach, prosím, ne…

Ke zmijozelskému stolu se řítil James Potter se Siriiusem Blackem a Petrem Pettigrewem v závěsu. Všichni tři Pobertové vypadali pořádně opotřebovaně, jako kdyby ani jeden z nich nezamhouřil oka, ale Potter na tom byl zdaleka nejhůř. Jeho rozcuchané vlasy připomínaly nepovedené afro a bledá tvář byla zkřivená vzteky.

„Froste!” zavrčel a svým hlasem protrhl náhlé ticho. „Musím s tebou prohodit pár slov!”

Harry si uvědomoval pozornost celé síně, šepot, který se šířil po všech stolech, Brumbálův bystrý pohled, Severusovo překvapení.

Vstal s tváří ledové masky. „Můžeš mi je říct tady, Pottere.”

Ozvaly se rychlé kroky. „Jamesi! Siriusi, co -” Harry mrkl přes Potterovo rameno - spěchala k nim Lily a její tvář odrážela směs zděšení a obav.

Black se posunul tak, aby se jí postavil do cesty. „Nepleť se do toho, Lily,” prohlásil.

Dívka se zamračila: „Nebuď směšný, Siriusi, já -”

Ozval se vysoký hlas. „Zrádkyně!”

Harry pocítil, jak v něm vře krev, když se Lily otočila na Petra Pettigrewa. Jak se opovažuješ říct něco takového! - Ty, zrovna ty, který jsi je zradil! kypěl Harry. Zíral na tu mrňavou krysu se splihlými vlasy a zaplavovala ho jedna vlna hnusu a znechucení za druhou – okamžitě si představil, jak jsou ty zuřivé oči zredukované tisíci cruciaty na skelnou tupost – viděl tu čilou tvář scvrklou strachy a věkem; viděl -

„Petře,” vyštěkl Potter. „Sklapni.”

Lily pohlédla na Pottera se svraštělým čelem a varováním v očích. „Jamesi, co si myslíš, že děláš?”

„Já? Co si myslíš, že děláš ty? Nezapírej, Lily! Venku z hradu, v noci -” Potter se dusil vztekem.

Lily se zablýsklo v očích. „Nebuď pokrytec, Pottere. Okamžitě s tím nesmyslem přestaň, a -”

„Prosím,” přerušil je chladný, medový hlas, ze kterého Harrymu přešel mráz po zádech. „Přesuňte se s tou mileneckou hádkou někam jinam. Kazí mi chuť k jídlu.”

Tvář Siriuse Blacka se zkřivila vztekem: „Sklapni, Srabusi.”

Harry okamžitě vzplál hněvem. „Sklapni tu svou tlamu, čokle,” zavrčel, a když Blackova tvář šokovaně zrudla, pocítil nával uspokojení. Harry naopak nasadil vědoucí úsměv. A mám tě, pomyslel si divoce.

„Co to má znamenat?”

Celá šestice ztuhla a otočila se k profesorce McGonagallové, která na ně hleděla s velmi přísně sevřenými rty.

„Nic,” odpověděli Black a Potter monotónně. Lily, Severus a Pettigrew mlčeli.

Harry se pousmál a řekl: „Pouze jsme diskutovali o výhodách mezikolejního studijního partnerství.”

McGonagallová ho probodla kyselým pohledem. Ustál to. Nedosahovala kvalit Snapea, Brumbála, ani svého budoucího já.

„Není to tak, Jamesi?” dodal Harry, aniž by přerušil oční kontakt s profesorkou přeměňování.

Zdálo se mu, že slyší, jak si Potter skřípáním obrušuje zuby, až nakonec odpověděl: „Ano, je to tak.”

„Chápu,” podotkla McGonagallová a obrátila pohled k ostatním. „Ať je to, jak chce, musím vám připomenout, že v této instituci nejsou dovoleny žádné rvačky nebo bitky.”

Různé formy slov „ano, paní profesorko” zanikly v šumu rozhovorů, které se znovu rozběhly.

McGonagallová přikývla a zamířila k učitelskému stolu.

Harry sledoval, jak odchází. Pohledem bloudil sem a tam, dokud se nesetkal s Brumbálovýma očima. Ředitel ho obdařil shovívavým úsměvem a Harry mu oplatil poněkud omluvným pokrčením ramen. Takže ještě nemá podezření, pomyslel si s úlevou. Ten starý blázen.

„Nemysli si, že tím je to vyřízené, Froste,” zavrčel Potter.

„Dovol mi, abych ti něco sdělil, Jamesi Pottere,” prohlásil Harry chladně a přesunul váhu svého pohledu na nebelvírovu tvář. „Pokud si myslíš, že mezi Lily Evansovou a mnou se děje cokoliv romantického, tak se hluboce mýlíš.” Chtěl si pomoct rychlým mrknutím na Severuse. Zmijozelovy oči se dívaly jinam. „Spolupracujeme na projektu z formulí. Můžeme být…” odmlčel se a hledal vhodné slovo. Ke svému údivu ho našel. „Můžeme být přátelé, ale to je všechno.”

Black si odfrkl: „Slibná pohádka. Přátelé se neplíží ven z hradu ve čtyři ráno.”

„Vážně?” nadhodil Harry s pozvednutím obočí. Black zamrkal a zavřel pusu.

Potter si založil ruce na hrudi. Stále měl ve tváři kamenný výraz. „Tomu nevěřím,” prohlásil na rovinu. „Vím, o co se snažíš, Jonathane Froste. Znám tebe a tvoje slizké zmijozelské uvažování.” Nadechl se. „Já, James Potter, tě vyzývám na souboj.”

Nastalo ticho.

„Ne,” odpověděl Harry jednoznačně.

„Zbláznil ses, J- Pottere?” vystartovala Lily. „Přísahám, že jestli se do tohohle pustíš, povím to McGonagallové -”

„Potom jí já povím, že jsi v noci pobíhala venku se zmijozelem!” zasyčel Potter a otočil se zpět k Harrymu. „Jonathane Froste,” spustil, „vyzývám tě na magicky závazný souboj, a pokud tento souboj odmítneš, budeš magií donucen přistoupit na moje požadavky.”

Magicky závazný. To spojení rezonovalo Harryho myslí. Lámal si hlavu, jak by se z toho mohl vyvléknout, ale jedna jeho část, která stále viděla Pettigrewův rozhořčeně triumfální výraz a slyšela Blackův hlas pošklebující se „Srabusi”, nechtěla nic jiného než vytáhnout hůlku…

Severus vstal. „V tomto souboji se já, Severus Alexander Snape, zavazuji připojit k Jonathanovi Frostovi jako jeho sekundant.”

Harry se otočil na podpatku, srdce mu bušilo až v krku. Vyhledal Severusovy oči, ale zmijozel se díval přímo před sebe a vrhal na Siriuse Blacka pohrdavý a nenávistný pohled.

„NE!” vykřikla Lily.

Black si založil ruce na hrudi a zaujal arogantní postoj. „A já, Sirius Terebelus Black se zavazuji připojit k Jamesovi Earlovi Potterovi jako jeho sekundant.”

Harry cítil, jak se něco z něj snaží dostat ven. Uvolnil se a uvědomil si, že to byl úsměv. Budiž. Obrátil svou plnou pozornost k Jamesovi Potterovi a ignoroval Lilyin prosebný pohled. „Výtečně. Přijímám.”

***

AP - překlad gaelštiny:

Is mise árthach do chumhachta. Tar isteach ionam! = Jsem nádoba pro tvoji sílu. Vstup do mne!

Osclaím mé féin do dhraócht an aer, an uisce agus an talamh. = Otvírám se magii vzduchu, vody a země.

Folmhaim mé féin don aer, don uisce agus don talamh. = Vyprazdňuji se pro vzduch, vodu a zemi.

Poznámka k překladu: