Poslední vůle a testament 4
Autor: A plus
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jacomo
Kapitola 3.
Ležel v posteli a poslouchal zvuk sprchy z vedlejší místnosti.
Během mrknutí oka se toho tolik změnilo. V jediné chvíli se přenesl z okamžiku své smrti v nejtemnějších časech, jaké kdy kouzelnický svět poznal, do relativně klidné budoucnosti. Dvanáct let uplynulo během jediného nádechu.
Jak vždycky věděl, svět šel dál bez něj. Jen nečekal, že ho dožene.
Nikdy ani netušil, že by chtěl přežít válku, dokud ho neuštkl had; tehdy hluboko v sobě pocítil instinktivní nutkání žít. Tolik let čekal na smrt, ale teprve když po něm vztáhla ruku, uvědomil si, že to není to, co chce. V té chvíli ho přepadla nepotlačitelná touha žít. Možná to byla právě ta část jeho samého, která vždycky chtěla to, co nemohla mít, ale přesto po tom bažila silněji než kdykoli předtím.
V tom divoce zoufalém okamžiku naškrábal její jméno vlastní krví, protože navzdory všem těm letům, které ve své třídě strávil její kritikou, v té chvíli, kdy na tom závisel jeho život, věděl, že ona jediná má schopnosti i vůli. Nikdo jiný to být nemohl.
A měl pravdu. Navzdory všem předpokladům jeho šílený plán vyšel; vyšel, protože ona ho uskutečnila, připomněl si. Položil si ruku na hruď a pod prsty cítil rovnoměrný rytmus tlukotu vlastního srdce, stále plný údivu nad tím, že je naživu, zatímco jiná verze jeho samého už dvanáct let tlí v zemi. Vkradl se do něj zvláštní pocit. Odhadoval, že by to mohla být naděje. Oba jeho páni byli mrtví, vlastně už docela dlouhou dobu. Konečně byl volný a poprvé v životě cítil, že by mohlo být možné cokoli.
Jeho pozornost se znovu obrátila ke zvuku sprchy. Kdo byla ta žena, se kterou strávil noc? Nikdy o ní takhle nepřemýšlel, ne když byla jeho studentkou. Proč s ní teď tak toužil skočit do postele?
Říkal si, že to udělal z vděčnosti, protože byla tak laskavá, že zasvětila svůj život jeho přežití, ale znal se dost dobře na to, aby věděl, že je to lež. Byl zmijozel, nikdy neudělal nic, co by nebylo v jeho vlastním zájmu. Pravda byla taková, že ji chtěl.
Jen letmo ji zahlédl, tu ženu, kterou se stala. Tu, která toho prožila příliš mnoho, a pak na sebe vzala ještě víc. Nikdy by nikomu nedovolil, aby ho poznal tak dobře jako ona, ale nebyl tu, aby zaklapl své deníky a trval na tom, aby přestala narušovat jeho soukromí. Byla to úleva a trochu překvapení, že se někdo dostal tak blízko, aby mu skutečně viděl do duše, a nenechal se vyděsit. Ale přestože si přečetla každý řádek jeho duše, stále pro něj zůstávala záhadou.
Ne že by si stěžoval na aktivity, které jim půlku noci nedaly spát… láskyplně si vybavoval vzpomínky. Trvala na tom, že to bylo kvůli jejímu výzkumu, aby otestovala účinky cestování časem na dlouhé vzdálenosti na výdrž. Poskytl jí přesvědčivý důkaz, že výdrž nebyla ovlivněna. Ale ona byla srdcem i duší vědec a nikdy by se nespokojila s jediným pokusem.
Bolelo ho, když na ni jen pomyslel, když si vzpomněl na to, co jí slíbil udělat, až se osprchuje…
Z přízemí se ozval zvuk kroků, který ho vytrhl z myšlenek. Instinktivně sáhl po hůlce.
Voldemort byl mrtvý, ale on ještě nepátral po tom, jaká nová nebezpečí může tato doba skrývat.
„Hermiono?“ ozvalo se zdola. Byl to hlas, který se za ta léta změnil, stal se hlubším a unavenějším, ale přesto byl rozpoznatelný.
Natáhl si kalhoty a vyšel na chodbu. Otevřela Harrymu Potterovi letaxový přístup do jeho domu… jak jinak. To bude muset rychle zarazit, jakmile ten kluk odejde.
„Hermiono?“ ozvalo se znovu, tentokrát následovaly rychlé kroky do schodů.
Severus si zastrčil hůlku do kalhot a čekal.
Potter došel na vrchol schodiště a ve tváři se mu objevil šok.
„Pane profesore,“ zašeptal, jako by si nebyl jistý, zda temný čaroděj, kterého viděl, byl skutečný, nebo jen halucinace z jeho vzpomínek na dětství.
„Vy jste… vy jste naživu?“
„Pane Pottere,“ odpověděl Severus jízlivě a s uspokojením sledoval, jak kouzelník ucukl. Dvanáct let jeho nepřítomnosti zjevně nijak nevymazalo klukovy vzpomínky na zážitky v jeho třídě.
Než stačil zareagovat, vytáhl mladší muž hůlku a namířil na něj. Takže se opravdu stal bystrozorem, poznamenala část jeho mysli.
„Co jste udělal s Hermionou?“
Ušklíbl se… Ach, kdybys jen věděl, co všechno jsem s ní udělal.
„Seve-rusi,“ ozval se hlas zpoza zavřených dveří ložnice. V jejím hlase zněl tón, takový ten nezaměnitelný ženský tón, prosáklý sexem. Podle toho, jak Potterovi při tom zvuku poklesla čelist, tušil, že i on, který sotva prošel hodinami lektvarů, ví, co ten tón znamená.
Dveře se rozletěly a Hermiona vyběhla ven, oblečená jen do jedné z jeho bílých košil, u níž si nezapnula knoflíky.
„Myslela jsem, že jsem ti řekla, abys zůstal v posteli,“ durdila se, když vyšla na chodbu, „ještě jsem s tebou neskončila. Chtěla jsem…“ zarazila se, když si všimla třetí osoby v chodbě.
„Harry,“ zašeptala, zrudla, kousla se do rtu a oči jí klesly k podlaze.
„Co tu děláš?“
„Bál jsem se o tebe.“
Mávla rukou a knoflíky na košili se nenápadně zasunuly do dírek.
„Včera sis měla brát Rona. Nezdál se být překvapený, že ses neukázala.“
„Já vím.“
„Řekl jsem mu, ať už to nezkouší.“
„Děkuji.“
Očima znovu zabrousil k Severusovi.
„Takže celý tvůj výzkum byl úspěšný.“
„Ano.“
Sklopil hůlku, poprvé se zatvářil rozpačitě a nervózně si prohrábl vlasy.
„Promiňte, pane profesore. Celé roky jsem přemýšlel o tom, co vám řeknu, až se konečně objevíte… Napadla mě spousta věcí, které bych vám chtěl říct, ale žádná z nich nezahrnovala to, že bych vám strčil hůlku do obličeje a vyhrožoval vám. Jen jsem si nebyl jistý, jak zareagujete, až zjistíte, že Hermiona žije ve vašem domě. Myslel jsem, že byste se mohl naštvat. Ale řekl bych, že jste reagoval líp, než jsem čekal.“ Ještě jednou se nesouhlasně podíval na Hermioniny holé nohy a sotva zakrytý zadek.
„Co teď budeš dělat?“ zeptal se jí.
„Nevím.“
„Můžeš zůstat u mě, jestli potřebuješ. Postarám se, aby Ron nepřišel, pokud s ním nebudeš chtít mluvit.“
Zdálo se, že váhá, a koutkem oka se na Severuse kradmo podívala.
„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ řekl jí, „dny, týdny, měsíce,“ navždy říkaly jeho oči.
„Ano.“
„Pokud by vás neobtěžovalo odejít, Pottere, myslím, že jsem slečně Grangerové dal několik slibů, které hodlám dodržet. Ty sliby zahrnují věci, kterých byste pravděpodobně raději nebyl svědkem.“
„Ano, pane,“ zamumlal oslovený a zamířil ke schodišti.
„A co se tebe týká,“ otočil se k ní Severus, rukama vklouzl pod košili a objal její hebké tělo, „myslím, že je čas pokračovat tam, kde jsme skončili.“
„Ano, pane,“ odpověděla.
Ráno se přehouplo v odpoledne. Usnul v lepkavých následcích milování. Ležela vedle něj a pozorovala ho, jak spí.
Tohle by nemělo nikoho překvapit. Koneckonců, byla naprostá knihomolka. Zamilovala se do něj prostřednictvím jeho slov. Byly to jeho zápisky, něco víc než laboratorní kniha, i když by se v jeho přítomnosti neodvážila říct deník. Byly to kroniky jeho pokusů, které poskytovaly vhled do jeho brilantní mysli, s poznámkami načmáranými na okrajích, stížnostmi na studenty, nespokojeností s Brumbálem, náhodnými postřehy o kouzelnickém světě.
Ihned si všimla upřímnosti, kterou do těchto deníků vkládal. Za ta léta, kdy si pro všechny ostatní udržoval masku, potřeboval místo, kde by mohl každý večer odhalit svou duši, aby nevyklouzla v nevhodných chvílích během dne. A ona četla každé slovo.
A teď je řada na něm, pomyslela si, když tiše vyklouzla z postele. Ani se nepohnul, když přesunula deníky na noční stolek vedle něj, aby si je mohl přečíst, až se probudí. Byly to její deníky, které si vedla po celá léta svého výzkumu.
Koneckonců, bylo to spravedlivé.