Preklady fanfiction Harryho Pottera

Epilog - Epitaf

Dlouho se neskláněj
nad smrtí, životem.
Dál, jezdče, uháněj!

Epitaf, který si pro sebe napsal William Butler Yeats, závěr básně Pod Ben Bulbenem (překlad Jiří Valja)

Bradavická škola čar a kouzel, Skotsko
10. srpna 2014, 11 hodin dopoledne

Druhý pohřeb Severuse Snapea měl stejně slabou návštěvnost jako ten první. Tentokrát však nešlo o nedostatek ochotných účastníků, jako spíš o projev respektu. Snape vždy opovrhoval sentimentem a rychle by se vypořádal s kouzelnickým světem, který by chtěl slavit jeho památku dlouho poté, co se vytratila možnost, že to pro něj bude mít nějaký přínos. Seznam účastníků se tedy omezil pouze na ty, kteří ho skutečně znali, k nelibosti množství těch, kteří seděli během války za větrem a považovali za vhodnější vyhřívat se v odrazech slávy až poté.

Když Snape zemřel, neznala pravdu o jeho skutečné věrnosti živá duše. Hermiona dobře věděla, jaké to je, a od té doby, co se ponořila do Dracovy myslánky, ji pro něj bolelo srdce.

Od jejího návratu do kouzelnického světa si padouši a hrdinové jejího mládí dost matoucím způsobem vyměnili místa. Brumbál poslal bez viditelných výčitek Harryho zemřít a Snape bojoval, aby ho zachránil. Dokonce ani Lucius Malfoy už nemohl být dál považován jen za oportunistického Smrtijeda. I když už nikdy neuvidí Azkaban zvenčí, stále k ní měl blízko prostřednictvím lidí, které oba milovali. Byla to zvláštní ozvěna varování, které kdysi dala Dracovi, aby proti ní nepoužil lidi, kteří jsou jí blízcí.

Narcisa nakonec Dracovi odpustila, že poslal svého otce zpět do Azkabanu. Nic jiného jí nezbylo.

Jak Draco předpověděl, zůstala s Hermionou v přátelském vztahu i přes roztržku se svým synem, ale knihomolská mudlorozená snacha byla za jediné dítě jen slabou náhradou. Než uzavřeli mír, Draco překvapivě trval na podmínkách. Odmítl přijmout Narcisinu milost, dokud neuznala, že Lucius udělal chybu jak tím, že přivedl rodinu do centra války, tak svými pozdějšími machinacemi.

V mládí bývala Narcisa docela fanatickou zastánkyní čisté krve, ačkoliv se spokojila s tím, že ruce si špinili ostatní. Čas její přesvědčení hodně obrousil, potíž ale byla v tom, že přísahala stát při Luciusovi, ať se děje cokoliv.

Zatímco si Narcisa se zvážením Dracových požadavků dávala na čas, Hermiona se snažila ovládnout, aby se do toho nevložila a nepromluvila tchýni do duše. Později si uvědomila, že vysvětlovat si situaci z pozice mudlovské feministky by bylo zcela mimo mísu: Narcisa na oplátku očekávala stejnou loajálnost, což nakonec misky vah přehouplo.

Hermiona byla v době, kdy se Lucius rozhodl, že ji zlikviduje, aby vyčistil skvrnu na svém rodokmenu, v Narcisině domě hostem a váženou přítelkyní. Mladá slečna Blacková by nad tím přivřela oko, ale Narcisa Malfoyová věděla, že přátelé mohou být nestálí, a v průběhu života se naučila, že existují důležitější věci než čistá krev.

Dnes tu byla, dokonale oblečená do tmavé zmijozelsky zelené barvy. Díky ní se jí blond vlasy, rozprostřené po zádech a tančící ve větru, leskly jako zlato. Ani po válce nepojala Narcisa podezření, že by Snape byl někým jiným, než za koho se vydával. Přesto se zdálo, že je na něj po odhalení pravdy zvláštním způsobem hrdá. Zmijozelská kolej hrála svou roli až do konce a Snape využil jejích nejvýraznějších vlastností, aby oklamal dokonce i Pána zla až do jeho pádu.

Ostatní zmijozelové, kteří ve válce bojovali na špatné straně, měli ve tváři stejný, téměř vzdorovitý výraz. Hermiona shledávala jejich hrdost na Snapea poněkud matoucí, protože je zradil stejně, jako porušil slib daný Voldemortovi, ale po letech, kdy je ministerstvo doslova zbožně uctívající Harryho Pottera, přehlíželo, jejich touhu po spojení se Snapem chápala.

Samotné ministerstvo bylo v těchto dnech jiné; síť staré gardy byla méně mocná než dřív a veřejnost, pokud ji omrzel famfrpál a drby, mohla zkoumat vnitřní fungování kouzelnické byrokracie v míře dosud nepředstavitelné. Dracovo veřejné odhalení toho, jak ministerstvo spolupracovalo s jeho otcem, se zřejmě obrátilo proti současným představitelům moci jako přílivová vlna. Neproběhlo nic tak zlověstného jako puč, ale členové staré garnitury byli velmi pomalu nahrazováni mladšími úředníky neposkvrněnými válkou. Někteří, ale zdaleka ne všichni, vzešli z Ligy. V důsledku toho se Liga, se souhlasem Augusty Longbottomové, scházela stále v delších a delších intervalech. Povstání jaksi nestálo za námahu, když jste se proměnili v ty, které jste vyřazovali z činnosti.

Když jste věděli, kam se dívat, stále jste na novém ministerstvu našli špinavé spodní proudy nepotismu a obchodování s laskavostmi. Hlavním úspěchem Ligy bylo postarat se, aby nebyla shnilá celá struktura, a Hermiona celkem věřila, že to se jim podařilo.

Ministerstvo, které neustále činí moudrá rozhodnutí, je spíše snem; pokud se víceméně napravila většina věcí, na občasných selháních tolik nezáleželo. Hermiona, vycvičená v neustálé bdělosti, byla spokojená, že se v dohledné době nechystají znovu spadnout do občasné války. Kromě zasažení skutečně katastrofální epidemií se kouzelnická populace jevila jako udržitelná; nicméně Draco, čistě pro jistotu, hrnul finanční prostředky do výzkumného oddělení Svatého Munga.

Oproti tomu se necítila až tak spokojená s faktem, že domácí skřítci zůstali i nadále zotročení, ale ona s reformou světa ještě úplně neskončila. Skřítci Malfoyových získali rovnoprávnost před několika lety - Draco souhlasil, že je osvobodí výměnou za to, že Hermiona vypustí ze svého příjmení Granger. Stále ještě mu neřekla, že by s tím souhlasila i bez čehokoliv na oplátku. Nebylo nutné umožnit Dracovi, aby si myslel, že bude všechno podle jeho představ.

Hermiona si všimla na druhé straně provizorní uličky Rona a Jane a s povděkem si začala prorážet cestu mezi lidmi, kteří stále hledali dobré místo. Ron se účastnil pohřbu coby nejlepší přítel Harryho Pottera. Když mu to Hermiona konečně nemohla dál tajit, bez nadšení se vrhl do očišťování Snapeova jména, ale nikdy se netajil tím, že toho muže za jeho života vždycky nenáviděl.

Kdyby byl Snape ten typ člověka, který dává své mínění veřejně najevo, Hermiona tušila, že by si od něj Ron za svůj neoblomný postoj vysloužil alespoň malý potlesk. Minimálně jednal upřímně, na rozdíl od nedůstojného převlékání kabátů, které nastalo po vydání Hermioniny knihy. Dospělí kouzelníci a čarodějky se pod těmi nejprůhlednějšími záminkami o překot hrnuli tvrdit, že za Snapeovou nekompromisní fasádou vždy tušili něco jiného.

Hermiona si lokty a mumlanými omluvami klestila cestu kolem Nevilla a ostatních bradavických učitelů, kteří nebyli Snapeovými kolegy a tak byli odsunuti do zadnějších řad. Zachytila se vratké židle a s úlevným povzdechem se posadila. Když se otočila, aby pozdravila Jane a Rona, kteří se bavili s někým na druhé straně, vytřeštila oči.

To není možné, řekla si. Musela se zmýlit, vždyť už to bylo skoro dvacet let, co tu tvář viděla naposledy.

„Hermiono!” Jane ji konečně spatřila, zatuhlou uprostřed otáčení s pusou dokořán. Hermiona se pokusila sebrat a zamumlala pozdrav, ale stačil jediný pohled na Ronovo nepohodlí a věděla, že měla pravdu. Po druhém boku Jane skutečně seděla Harryho teta Petunie. Byla hubenější, než si ji Hermiona pamatovala z nástupiště devět a tři čtvrtě, když Dursleyovi neochotně přijeli k Bradavickému expresu vyzvednout Harryho. Léta k ní nebyla laskavá, všechna hořkost se jí hluboce vryla do vrásek ve tváři.

„Paní Dursleyová,” pronesla Hermiona ztěžka, neschopná vydolovat ze sebe nějaké nadšení. Přesto byla vděčná, že tam Harryho teta je - možná byla jediným živým člověkem, který Severuse Snapea znal, když byl ještě hubeným dítětem a měl celý život před sebou.

Připište to zvrácenosti osudu, že zrovna paní Dursleyová byla poslední přeživší nitkou z bohaté tapisérie lásek a ztrát, která spojovala Harryho, Lily a Severuse Snapea.

Že měl Brumbál pravdu, když tvrdil, že na tomto světě jsou mnohem horší věci než smrt, Hermiona zjistila už před dávnou dobou. Pravdivost jeho slov se vryla i do ponuré tváře Petunie Evansové Dursleyové.

„To je Hermiona Malfoyová - dříve Grangerová. Chodila s Harrym do školy,” doplnila Jane nápomocně a Hermiona se na ni usmála. Jane už teď věděla, proč bylo spojení Grangerová-Malfoy kdysi nemyslitelné, a co se stalo, že se ti dva setkali. Znala také příběh o Harrym Potterovi a o tom, odkud má Ron všechny ty jizvy, a proč se paní Weasleyové stále draly slzy do očí, když omylem prostřela stůl pro devět osob.

Přesto se to všechno nestalo jí osobně, takže byla schopná vykládat o minulosti způsobem, který Hermionu v hloubi duše nutil přát si, aby prostě zmlkla. Jane za to nemohla, že u toho nebyla, a Hermiona věděla, že je hrozné někomu něco takového přát, ale bylo by mnohem jednodušší, kdyby se víc podobala ostatním.

Ti byli potrhaní a pohmoždění, drsní na dotek; ve srovnání s veterány kouzelnických válek, kteří Jane obklopovali, bylo až bolestně zřejmé, jak je proti nim celistvá. Roky posloužily k tomu, že otupily jejich noční můry a vyléčily rány, ale stále v nich přetrvávala ostrost.

Nikdy nezapomenete na příchuť zoufalství nebo zápach bitvy, ani na konfrontaci se svým nejniternějším já, které je ochotné udělat cokoliv, cokoliv, aby bolest přestala.

Hermiona upřímně nevěděla, jestli by někdy našla s Dracem nějakou společnou řeč, kdyby oba nevěděli, jaké to je uzavřít smlouvu o přežití do dalšího dne. Co byste byli ochotni obětovat, abyste znovu viděli vycházet slunce - svou důstojnost? Přátele? Dali byste život někomu jinému? Jejich odpovědi se mohly lišit, ale když balancovali na hraně mezi životem a smrtí, čelili stejné nutnosti rozhodování.

Přesto to vypadalo, že Ron vzkvétal vedle Jane, která se jako zázrakem nezdála příliš rozrušená tím, že je obklopena lidmi, kteří bojovali a zabíjeli víckrát, než si pamatovali. Ale koneckonců to nebyla její válka, takže možná pro ni krev na jejich rukou nezářila tak jasně.

Hermionu napadlo, jestli si Jane vůbec těch maličkostí, které na nich byly špatně, všimla; cuknutí při náhlých pohybech nebo to, že všichni, kteří byli ve válce, trvali na tom, aby seděli zády ke zdi, i kdyby to znamenalo, že budou tři nebo čtyři sedět v jedné řadě a Jane proti nim sama.

„Gratuluji,” pronesla paní Dursleyová chladným tónem a protrhla tak nepříjemné ticho. „Kdy máte termín?”

Hermiona potlačila nutkání popřít, že je těhotná, a přísně si vyčinila, že by to bylo malicherné; tohle byl pohřeb a ona by měla projevovat úctu i těm, kteří si to nezasloužili.

„Za tři týdny. Nemůžu se dočkat,” dodala a nechala do hlasu prosáknout špetku upřímnosti.

„Vaše první?”

„Ano.”

„Trochu stará, ne? Musí vám už být - kolik, třicet čtyři?”

„Kouzelníci žijí mnohem déle než mudlové, víte,” prohlásila Hermiona s tím nejodpornějším sladkým úsměvem, jaký dokázala vyloudit. Paní Dursleyová unikla tomu, aby musela přijít s odpovědí, protože začal obřad; všichni kromě nenapravitelných opozdilců už zřejmě zaujali nějaká místa. Charlie se s červenáním vmáčkl vedle Fleur do řady vyhrazené členům Fénixova řádu - pokud si Hermiona pamatovala, nikdy v životě nepřišel nikam včas.

Když Draco pronášel řeč, musela Hermiona odolávat nutkání něco k ní dodat. Napsali ji společně, během týdnů hašteření a hromad pergamenů se zamítnutými nápady. Proti každému mudlovskému citátu o lásce a odvaze, se kterými přišla, našel Draco námitku a nějaký nejasný odkaz podporující jeho názor. Způsob, jakým ji odbýval s poukazováním na své vynikající znalosti o Snapeovi, ji uváděl do varu. O tom, jak dobře se Draco srovnal se svou minulostí, svědčilo to, že se Hermiona často uchýlila k jediné odpovědi, kterou měla k dispozici, ke skutečnosti, že aspoň bojovala na stejné straně jako Snape. Když na to v současnosti poukázala, Draco ani nemrkl.

Teď, když stál na provizorním stupínku, vypadal pobledle a vážně, v jeho chování po jeho obvyklé lenivé nonšalantnosti nebylo ani stopy. Nešlo jen o to, jak Snapea vnímala kouzelnická populace; pro Draca to byl jediný způsob, jak splatit to, co od tohoto komplikovaného muže dostal. Dlužil Snapeovi za svůj život, rozum a vykoupení a vyrostl v muže, který takové dary nebere na lehkou váhu.

Konečně se dostal na závěr proslovu. Dav, který popotahoval, šustil a pokašlával, jak už to na velkých shromážděních bývá, zcela utichl. Hermina si všimla, že klouby paní Dursleyové svírající kabelku zbělely. Draco bez fanfár elegantním švihnutím hůlky odhalil svítivě šedý náhrobek umístěný vedle Brumbálovy bílé hrobky.

Nápis na něm byl jednoduchý:

SEVERUS SNAPE
1960 - 1998

Nenásledoval žádný epitaf, žádné srdečné rozloučení od milovaných, žádná slova o víře, naději a lásce.

Hermionu krátce napadlo, že by vhodnou volbou bylo Snapeovo potvrzení o jeho přetrvávající lásce k Lily Potterové, které sdělil Brumbálovi. Představila si jednoduchý nápis: ‘Navždy’ a okamžitě se v rozpacích nad vlastní hloupostí přikrčila. Snape by to nenáviděl; nikdy nepotkala uzavřenějšího člověka.

Nepochybovala o tom, že její knihu by také hluboce nesnášel, kdyby žil a mohl ji vidět. Dokud by šlo o jediný způsob, jak jeho jméno očistit, Hermiona by ji i přes jeho nesouhlas stejně napsala, ale Snape by jí jistě dal pocítit svou nelibost. Protože prostě takový byl.

Nedokázala v sobě vyvolat truchlení pro chladného, zahořklého muže, který ji šest let učil. Až do oněch selhání, jak se jeho jednání jevilo navenek, ho respektovala, ale to, jak zacházel s ní a s jejími přáteli zajistilo, že na něj nebude plýtvat žádnými sympatiemi. Nepochybně to po celou dobu byl jeho záměr. Přesto mohla truchlit nad mužem, kterým se mohl stát, kdyby zázrakem přežil válku a následné procesy.

Hermionu šokovalo, když si uvědomila, že Snape zemřel ne o moc starší, než je ona teď; tehdy se jí zdál tak starý.

Ti, kteří válku přežili, byli unášeni vpřed neúprosným proudem času, a teprve když se nad tím Hermiona zamyslela, uvědomila si, jak rychle plynul rok za rokem v době míru. Viktorii už bylo patnáct a Teddymu Lupinovi šestnáct; velmi brzy bude starší, než byl Harry, když zemřel.

Na místě setrvávali jen mrtví, nehybní a neměnní.

Když obřad skončil, dav se zvedl. Hermiona bojovala s nutkáním zahnat paní Dursleyovou do kouta a nepustit ji, dokud Harrymu neporozumí. Chtěla jí vysvětlit, kým byl a proč byl tak důležitý, a jak to nemělo nic společného s magií a naopak všechno s tím, jaký byl on osobně.

Věděla však, že by to bylo zbytečné. Žena, která nechala bydlet malého chlapce deset let v přístěnku pod schody, nazývala ho zrůdou a lhala mu o jeho rodičích, si stejně nezasloužila to vědět.

Náhle se před ní objevil Draco a Hermiona se o něj vděčně opřela, aby trochu ulevila bolavým nohám. Objala ho kolem pasu a těšila se z hřejivé pevnosti jeho těla přitisknutého k sobě. Slabý závan jeho vůně připomínal domov; pach pergamenu, neuvěřitelně drahá kolínská a nepatrná stopa nebezpečí ji obklopily jako staří známí.

Draco přes svůj dlouhý nos opovržlivě shlédl na paní Dursleyovou a Ron ji rychle odvedl opačným směrem, než stihla něco říct.

Pro jednou nepotřebovali Hermiona a Draco žádná slova, jen si vyměnili dlouhý pohled, který jako by vyjadřoval vše, co potřebovali. Poté ji Draco políbil na čelo, krátce ji objal a znovu ji pustil.

Spolu se zbytkem davu se vydali směrem k Prasinkám a nechali poslední připomínku války proti Tomu Raddleovi za sebou.

* KONEC *

PP: Tak jsme došli na konec, milí čtenáři. Opět jsem si vybrala povídku, která se mi zavrtala pod kůži - zejména teď ve svém závěru - a velmi těžko se mi s ní loučí. Zamilovala jsem si ji přesto, že v ní není ‘happyend’ pro všechny, ale kdo ví, možná je to právě ten důvod. Syrová realita, která z ní často vystupovala, její romantickou linku spíše umocňovala a dělala pro mě překládání ještě přitažlivější.

Doufám, že jste si příběh užili alespoň tak moc jako já a děkuji vám za přečtení jeho překladu a vložené komentáře.

Hlavně ovšem musím z celého sovího srdíčka poděkovat milované betušce Ivet, která se opět ujala kontroly mých překlepů a doplňování slov tam, kde mně došla znalost angličtiny a představivost. Všechny zbylé nedostatky překladu padají čistě na moji hlavu.

Na přečtenou někdy příště, milí čtenáři!