Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Život neprožitý

1. Nové začátky - část 2/2

Život neprožitý
Vložené: Jacomo - 10.09. 2022 Téma: Život neprožitý
Jacomo nám napísal:

Život neprožitý

The Life Unlived

Autor: sshg316       překlad a banner: Jacomo       betaread: Ivet 

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 1: Nové začátky - část 2/2

 

„Co to všechno je?” zeptala se Hermiona, když se s Lenkou vracely do pokoje v prvním patře, následované vznášejícími se krabicemi a velkým kufrem.

„Uvidíš. Ulož to přímo sem,” řekla Lenka a hůlkou uvolnila místo uprostřed místnosti. „Možná se budeš potřebovat posadit. Chce to trochu vysvětlování.”

„Dobře,” kývla Hermiona a zvědavě pozvedla obočí, co má asi Lenka v úmyslu.

Lenka se usadila do křesla naproti pohovce a zeptala se: „Co si myslíš o Severusi Snapeovi?”

Hermiona zaskočená náhlou změnou tématu vyhrkla první věc, která ji napadla: „Byl to hrdina.”

Lenčin výraz byl vážnější, než u ní kdy Hermiona viděla. „Souhlasím. Stejně jako spousta lidí… minimálně alespoň teď. Určitě si to myslí i Britské muzeum magie. Plánují výstavu o válce a chtějí tam mít celou sekci věnovanou jemu a jeho roli.”

Přestože Hermionu mátlo, jak může mít Severus Snape něco společného s předměty, které právě stáhly z podkroví, přikývla. „Něco jsem o tom četla. Podle Věštce čeká ministerstvo, až mu dědicové profesora Snapea sdělí, které osobní předměty se uvolí poskytnout jako součást expozice.”

Lenka se usmála: „Ano, to je pravda.”

Hermiona čekala na další komentář, ale žádný nepřišel. Svraštila čelo a pomalu si tu skládanku dávala dohromady. „Chceš říct… že ty…”

„Ano. No, ve skutečnosti zanechal všechno mému otci a mně. Tohle -” ukázala Lenka na kufr a krabice, „je celý jeho majetek.”

„Promiň, Lenko, ale nerozumím tomu. Proč by profesor Snape ve své poslední vůli ustanovil tvoji rodinu jako dědice?”

„Ale to je jednoduché,” odpověděla Lenka bodře. „On a mí rodiče byli přátelé - velmi dobří přátelé.”

Vzhledem k tomu, že se Hermiona jednou nebo dvakrát s Lenčiným otcem setkala, měla o přesnosti tohoto prohlášení své pochybnosti, ale moudře nic nepodotkla.

„Vím, co si myslíš,” řekla Lenka, vstala a přešla přes místnost ke krbu. Zdálo se, že zvedla z římsy nějaký předmět a poklepala na něj hůlkou. V rukách se jí zatřpytil zarámovaný obrázek, který podala Hermioně. „Toto je jediná fotografie jich tří pohromadě.”

Hermiona se zadívala na fotku. „Kdy to bylo pořízené?” zeptala se tiše, protože ji neobvyklá skupinka zaujala.

„V roce devatenáct set osmdesát. Máma mě tehdy čekala, jak vidíš.”

Hermiona se smutně usmála. Ano, viděla to. Lenčina matka byla opravdu ve vysokém stupni těhotenství. Jedna její ruka spočívala na zvětšeném břiše a za druhou ji držel zřetelně hrdý manžel. Působili blaženě šťastní, radostně a zeširoka se usmívali. Xenofilius vypadal mladší, ale jinak téměř stejně, jedním okem šilhal na svůj nos a stříbřité vlasy mu poletovaly kolem ramen. Hermiona nikdy dřív neviděla fotku Englantiny Láskorádové, ale konstatovala, že se svýma temně modrýma očima a zlatými vlasy byla docela hezká. Co ale okamžitě upoutalo Hermioninu pozornost, byl Severus Snape a jeho pro něj neuvěřitelně netypická póza.

Poprvé viděla svého bývalého profesora bez kabátu a učitelského hábitu. Měl na sobě úzké černé kalhoty a pomačkanou bílou košili s rukávy vyhrnutými až k loktům. Při pohledu na jeho Znamení zla se Hermioně rozšířily oči, ale zdálo se, že nikoho ze skupinky nezajímalo. Samozřejmě vypadal mladší, než si ho pamatovala, a předpokládala, že k tomu přispěla i nepřítomnost jeho obvyklého mračení. Stál vedle Lenčiny matky, pravou paži měl ležérně položenou kolem jejích ramen a zcela evidentně se smál. Ne jen usmíval - za školních let v Bradavicích ho párkrát viděla usmívat se během večeře - ale regulérně smál. Ramena se mu třásla a tmavé oči se leskly pobavením. Změna jeho výrazu byla zarážející.

Vypadal… svobodný.

Hermiona dumala, jak je to možné; fotografie byla pořízena v době, kdy stále působil jako aktivní Smrtijed. Možná se to stalo dřív, než si uvědomil, že věnoval svou věrnost šílenci, a ještě netušil, jak strašnou chybu udělal. Nebo možná bylo důvodem to, že Lily Potterová ještě nebyla zavražděna. Bez ohledu na důvody šlo o fascinující obraz skutečného muže předtím, než byla jeho duše rozervaná na kusy ztracenou lásku a manipulacemi dvou nejmocnějších kouzelníků světa. Uvědomila si, že měl přátele, opravdové přátele, kteří ho zjevně měli rádi, a které měl rád on. Prosté kamarádství zachycené na fotografii jí připomnělo přátelství, které donedávna sdílela s Harrym a Ronem.

Zvedla ruku, jako by se chtěl dotknout fotografie, ale zastavila se. Odtrhla oči od obrázku a slabě si odkašlala. „Předpokládám, že jde o velmi dlouhý příběh.”

„Zcela jistě,” souhlasila Lenka vesele. „Ale není na mně, abych ti ho vyprávěla.”

Hermiona jí neochotně vrátila fotografii. Zneklidnila ji, i když nevěděla proč.

Lenka vrátila zarámovaný obrázek na jeho místo na krbu, ale už se ho neobtěžovala skrýt zastíracím kouzlem, a vrátila se do křesla. Významně se zadívala na krabice a kufr. „Většina jeho oblečení a podobných věcí byla věnována charitě. Tohle je to, co zůstalo. Všechno musí být roztříděno a sepsáno, abychom se s tátou mohli rozhodnout, co poslat do muzea, co si nechat a co, bude-li to nutné, schovat nebo zničit. Měli jsme to na půdě od chvíle, kdy jsme to dostali - táta se až doteď nedokázal smířit s tím, že by měl probírat věcmi svého přítele. Myslí si, že výstava by mohla být dobrý způsob, jak se lidé mohou dozvědět pravdu o tom, kdo Severus Snape skutečně byl.”

Odmlčela se a poskytla Hermioně čas, aby zpracovala, co se po ní žádá. „Byl to dobrý muž, Hermiono, i když ne milý. A myslím, že by ti to poskytlo tolik potřebné rozptýlení, aspoň než se vrátí děti. Tak co říkáš? Pomůžeš nám s tím?”

***

Hermiona zívla a promnula si unavené oči. Slunce zapadlo už před několika hodinami a ciferník na stěně ji informoval, že je čas jít spát. Věděla, že by se nejspíš měla připravit na noc a pokračovat až ráno, ale všechno to bylo tak fascinující. Ještě se nedokázala přimět přestat.

Rozhlédla se po přeplněném pokoji - vládl v něm organizovaný chaos, všude kolem ní se vršily hromady knih a prázdné krabice ležely pohozené v rohu. Přebrala všechny krabice, které profesorovi patřily, zbýval jen kufr a jedna docela malá schránka s upomínkovými předměty.

Vypadalo to, jako kdyby ten, kdo vyklízel profesorovu pracovnu, jeho věci respektoval. Vše bylo zřejmě roztříděno podle kategorií, což Hermioně úkol v mnohém usnadnilo. První krabice obsahovala osobní a učební deníky. Vyvolaly v ní strašnou zvědavost a ona uvažovala, že si je přečte, ale nedokázala se přimět k tomu, aby narušila jeho soukromí. Takže je jen hůlkou označila jako katalogizované, odškrtla si je na pergamenu a odložila je stranou.

Většina zbývajících krabic byla zřejmě plná knih - z jeho osobní knihovny. Široká škála titulů ji zároveň potěšila i překvapila. Očekávala knihy o lektvarech a obraně, ale to nebylo to jediné, co našla. V krabicích se nacházely historické, filozofické a lékařské texty, mudlovské i kouzelnické, a také široká paleta mudlovské literatury od pohádek přes Shakespeara po Hemingwaye. Byly tu biografie, romány všeho druhu i poezie. Dokonce našla několik kuchařek a malou sbírku starých mudlovských komiksů.

Beano1),” zamumlala si pod nos se slabým zachichotáním, když si vzpomněla na vlastní dětské vzpomínky na populární komiks. Profesorova sbírka byla malá, jen asi tucet čísel se zohýbanými rohy, jako by byly ty stránky čteny opakovaně. Usmála se, když si představila profesora Snapea jako malého chlapce, který se schovává pod dekou s baterkou a čte si Poděsa Denise.

Potlačila další zívnutí a rozhodla se, že projde věci z kufru a pak půjde spát. Obsah může sepsat ráno.

Klekla si k otevřenému kufru a nečekaně se jí sevřelo srdce. Samozřejmě věděla, že tam budou osobní věci, ale neuvědomila si, že na ni tak hluboce zapůsobí. Koneckonců to byl jen její profesor. A hrdina. A velmi si ho vážila. Možná proto se cítila tak rozrušeně.

Zhluboka se nadechla, sáhla dovnitř a zvedla těžký vlněný hábit, na který si pamatovala z Bradavic, kde ho na něm vídala každou zimu. Nos jí naplnila vůně přísad do lektvarů a bylin a v hlavě se vynořily vzpomínky na hodiny lektvarů, na profesora Snapea naklánějícího se jí přes rameno a na vůni prosycující vzduch, který vdechovala, když se díval do jejího kotlíku. Zavřela při té vzpomínce oči - ty šaty voněly jako on.

Pokárala se. Samozřejmě, že tak voněly. Patřily mu. Protočila oči nad vlastní hloupostí a jemně odložila oblečení stranou. Znovu sáhla do kufru a vytáhla kus opotřebované šedé látky. Rozložila ji a zalapala po dechu - byla to jeho noční košile.

„Dobře,” řekla si nahlas a okamžitě látku zase složila a vrátila ji do kufru. Procházet oblečení svého bývalého profesora - zejména jeho noční prádlo - bylo v tuto chvíli víc, než mohla zvládnout. „Je to trochu děsivé. Kufr si nechám na zítra.”

Vrátila do něj i hábit a zavřela víko.

Když si protahovala záda, zavadila pohledem o malou krabičku. Na jejím boku bylo jeho známým pavoučím písmem napsané jméno Englantina. Pokrčila rameny a rozhodla se pokračovat v sepisování obsahu. Namířila na ni hůlku a zarecitovala: „Wingardium Leviosa.” Krabička jemně proplula místností a Hermiona ji položila vedle sebe na podlahu.

Uvnitř se nacházelo jen pár věcí: hromádka dopisů převázaných žlutou stuhou a malé dřevěné těžítko.

Tedy, Hermiona předpokládala, že je to těžítko. Vylovila ho z krabice a uchopila kulovitý předmět oběma rukama. Byl docela hezký. Odhadovala, že má obvod asi dvacet centimetrů - víc než zlatonka, ale o něco méně než kriketový míček. Hladké, sytě zbarvené dřevo se ve světle ohně lesklo.

Otočila koulí v rukách a přemýšlela, jestli to nebyl dárek od profesorovy kamarádky. Potěšeně se usmála při myšlence, že to možná byla nějaká hádanka nebo že ta věc má nějaké magické vlastnosti. Pečlivě zkoumala povrch, hledala vady, rýhy nebo cokoliv, co by naznačovalo cestu dovnitř, ale nic nenašla. Neohroženě přitiskla prsty na každičký kousek dřeva pro případ, že by se jeho tajemství spouštělo dotykem.

„Hm. Možná je to magické,” zamumlala. Vzala do ruky hůlku, namířila ji na dřevěnou kouli a svraštila soustředěním obočí. „Specialis Revelio.”

Z koule vytrysklo světlo jasné jako sluneční paprsky a Hermionu zcela oslepilo. Upustila hůlku a štíhlý kousek dřeva zazvonil o podlahu.

„Lenko!” vykřikla tak hlasitě, jak jen dokázala. „Pomoc!”

Předmět v její ruce se začal třást a otáčel se stále větší rychlostí. Uvolnila držení a doufala, že pokud spadne na podlahu, kouzlo, které z něj vyzařovalo, ustane, ale koule jí zůstala pevně ležet na dlani. Od konečků prstů jí do paže vystřelila vlna magie a projela jí tělem až k čelu.

„Hermiono!” zvolala Lenka, která vběhla do pokoje s vytaženou hůlkou.

Bylo však příliš pozdě. Hermiona měla pocit, jako by byla chycena do svěráku, a když koule vyslala poslední impuls, magie ji sevřela ještě pevněji.

A pak všechno zčernalo.

***

Hermionu probudily hlasy muže a ženy. Měla dojem, že ten mužský poznává, ale nemohla si vzpomenout, kdo to je. Oba hlasy zněly divně, jako kdyby je slyšela z nějakého tunelu. Snažila se otevřít oči, ale byla příliš unavená. A tak jen poslouchala, jak nejlépe mohla.

„Je mi líto, pane. Nevíme, kdy se probudí.”

„A co, pokud se mohu zeptat, tedy víte, léčitelko Merriweatherová2)?” odsekl ten muž.

Hermiona slyšela v jeho hlase znepokojení, i když tón zněl ostře. Vytušila, že je v nemocnici, ale proč?

„Provedli jsme všechny myslitelné testy, ale neshledali jsme nic v nepořádku. Doufáme, že se probudí sama.”

„A kdyby ne?”

„Pak to budeme řešit, až k tomu dojde.”

V rozvoru nastala pauza a Hermiona zaslechla něco, co znělo jako zívnutí.

Lékouzelnice nesouhlasně mlaskla a spustila: „Jste tady od včerejšího večera a nezamhouřil jste ani na chvíli oko. Běžte aspoň na hodinu domů a zkontrolujte děti… a možná si trochu odpočiňte?”

„Děti jsou u prarodičů. Jsou v pořádku.”

„A co takhle šálek čaje? Slibuju, že tady zůstanu, dokud se nevrátíte. Když se zhroutíte vyčerpáním, nebudete své ženě nic platný.”

Muž musel souhlasit, protože Hermiona slyšela jeho slábnoucí kroky a pak zvuk zavírajících se dveří.

„To by bylo,” poznamenala lékouzelnice. Hermiona cítila, jak jí pevněji přitiskla přikrývku k bokům. „Vy jste ale šťastná čarodějka. Ten muž vás neopustil od okamžiku, kdy vás sem večer přivezli. Chudák, vypadá víc mrtvý než živý, tak jsem ho poslala na čaj. Ale nebojte se, jsem si jistá, že se vrátí stejně rychle jako Zložár.”

Hermiona vnímala, jak se lékouzelnice pohybuje kolem postele a upravuje jí prostěradlo na druhé straně.

„Ano, máte štěstí, že máte manžela, který vás očividně takhle moc miluje. Držte se ho.”

To znělo zvláštně. Mužův hlas jí byl povědomý, ale nemyslela si, že to byl Ron. A jasně si vybavovala, že s ním na jeho žádost rozvedla. Nemiloval ji, miloval Eleanor Branstoneovou. Sám jí to řekl a pak měl tu drzost přivést k ní tu čarodějku bez ohledu na její city. Proč by tedy hrál roli oddaného, milujícího manžela tím, že by seděl u její postele?

Ale lékouzelnice řekla, že to byl její manžel. Možná se Ron pokoušel zachránit nějakou malou část jejich přátelství. To dávalo smysl: nebylo by to poprvé, co ji Ron opustil a později se vrátil a prosil o odpuštění. No, tentokrát mu odpustit nehodlala. Rozvedl se s ní - ona s ním skončila.

Snažila se znovu nabýt plného vědomí, bojovala s mlhou, která jí zatemňovala mysl, aby mohla Ronovi říct, kam si může své omluvy strčit. Konečně zpod víček uviděla světla nad nemocničním lůžkem. Pomalu se přinutila otevřít oči a mrkala, dokud nerozeznala usměvavou tvář lékouzelnice.

„Zdravím, drahoušku. Jsem léčitelka Merriweatherová. Vidím, že jste se rozhodla k nám připojit. Měli jsme o vás docela starost.”

Hermiona chtěla říct lékouzelnici, ať přivede Rona, aby mu mohla říct, ať vypadne, ale zmohla se jen na hrdelní zasténání.

„Nepokoušejte se mluvit. Nepřemáhejte se. Předpokládám, že chcete vidět toho vašeho skvělého kouzelníka. Byl tu celou noc, ale nakonec jsem ho přesvědčila, aby si skočil na trochu čaje. Slibuju, že se každou chvíli vrátí. Odpočívejte a já vám povím, co se stalo.”

Hermiona přikývla a zavřela oči. Možná tak bude schopná mluvit, až se ten muž vrátí, a povědět mu to pěkně od plic.

Lékouzelnice jí vysvětlila, že se včera večer v domě své kamarádky zhroutila a při pádu se udeřila hlavou o stůl. Hermiona se okamžitě pokusila vybavit události ze včerejška - probírala profesorovy věci, cítila se trochu divně ohledně těch osobnějších, a pak… Zamračila se. Po přivolání malé krabičky doprostřed místnosti si nic nevybavovala. Proč si nemohla vzpomenout, co se stalo potom?

Soustředila svou pozornost znovu na lékouzelnici, která jí řekla, že Lenka ji dopravila sem a kontaktovala jejího manžela. Jeho příchod byl zřejmě tak dramatický, že se to rozneslo po celém Svatém Mungovi.

„Nikdy jsem nic podobného neviděla. Ano, po válce jsme slýchali, že jsou takové věci možné, ale vidět to ve skutečnosti… No, bylo to docela strhující. Všechny ty omdlévající čarodějky a kouzelníci kypící žárlivostí.” Lékouzelnice Merriweatherová se zasmála a pokračovala ve vyprávění. „Přilétl přímo ke stolu recepční, ale koště nebylo nikde v dohledu. Dokonce vyvedl z míry i ji! Nikdy bych si nemyslela, že to někdy uvidím, to vám můžu říct. A pak se vydal po chodbě přímo do téhle místnosti. Jeho černý hábit za ním vlál jako bouřkový mrak.”

Hermiona přestala poslouchat. Nevěděla, koho lékouzelnice popisuje, ale rozhodně to nebyl její manžel. Ron by nikdy všechno neodhodil, aby utíkal k její posteli, neuměl létat bez koštěte a rozhodně neměl hábit, který by se vlnil.

Ve skutečnosti, kdyby nevěděla, že to není možné, přísahala by, že lékouzelnice právě popsala -

„Probudila se?”

Hermiona ztuhla; ten hlas zněl přesně jako -

„Ano! Před malou chviličkou,” potvrdila lékouzelnice Merriweatherová.

Ale to bylo nemožné. Byl už léta mrtvý.

„Hermiono?”

A i kdyby byl naživu, rozhodně nebyl a není jejím manželem!

„Otevři oči, Hermiono.”

Je to sen, rozhodla se. Otevře oči a bude ležet na Lenčině pohovce přikrytá pergameny a obklopená knihami. Pomalu nakoukla zpod řas, pak naplno otevřela oči a vytřeštěně hleděla na ustaranou tvář muže, který se nad ní tyčil.

Nevěděla, co jiného by měla udělat, a tak otevřela ústa… a rozkřičela se přímo do obličeje zcela živého Severuse Snapea.

***

Poznámky k překladu:

1) Beano – známý dětský komiks https://en.wikipedia.org/wiki/The_Beano

2) merriweather = holka/kluk do nepohody

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Ruby72 - 14.03. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 13.09. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre


Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Gift - 02.10. 2022
Ha! To byl sesup! Moc se mi libil zacatek. Jeste jsem o pratelstvi Severuse a rodicu od Lenky nikdy necetla a ten napad se mi moc libil. Uz jsem zacala v hlave spradat vlastni pribeh, jak ho Hermiona pres artefakty vypatra a pak... bum, najednou stoji nad ni v nemocnici, tedy u sv. Munga. Byl to sok nejen pro vsechny v okoli, ale i pro me. :-) Skvele se to rozjizdi, dekuji!

Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: zuzule - 20.09. 2022
Noooo, tak tohle bude zajimave... Dekuju!
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Jacomo - 20.09. 2022
To rozhodně bude :-) Díky za komentář.

Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Yuki - 12.09. 2022
Tomu říkám pořádná turbulence! Alternativní vesmír? Protože jestli je pro všechny Severus mrtvý, nic jiného mě takhle z plezíru nenapadá... Závěr mě pobavil Nevěděla, co jiného by měla udělat, a tak otevřela ústa… a rozkřičela se přímo do obličeje zcela živého Severuse Snapea. Pokračování hned, prosím! A děkuju.
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Jacomo - 13.09. 2022
Zvrat to byl vskutku pořádný a Hermioně se z něj bude ještě dlouho točit hlava. To nějaký vyděšený výkřik nespraví :-) Díky moc za komentář, Yuki.

Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Iva12 - 11.09. 2022
Poviedka začína skutočne zaujímavo a nezvyčajne, teším sa čo bude ďalej pretože si neviem predstavit, čo sa vlastne stalo a ako to bude pokračovať :-) Dakujem !
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Jacomo - 13.09. 2022
Něco se nám odkryje už v příští části, ale na většinu věcí si budeme muset počkat až do závěru povídky. Hodně toho není tak, jak se zdá. I já děkuji!

Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: denice - 10.09. 2022
Super kapitola! Severus jako čtenář Hemingwaye, to docela dává smysl... Mám pocit, že Lenka ví víc, než by se zdálo - „Zcela jistě,” souhlasila Lenka vesele. „Ale není na mně, abych ti ho vyprávěla.” - To mě docela navnadilo. Stejně jako ty děti u prarodičů ;-) Díky.
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Jacomo - 13.09. 2022
Taky si ho umím představit s knihou od Hemingwaye :-) Lenka rozhodně ví víc, to ona vždycky, jen jí málokdo naslouchá. No a pokud jde o ty prarodiče - možná bude překvapením, z které strany rodiny jsou ;-) Díky, Denice.

Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: kakostka - 10.09. 2022
No, ty joooo. Jacomo, takovej zvrat:-))) První překvapení bylo přátelství Láskorádů a Severuse, smějící se profesor, fííííháááá Pak Hermiona, třídící věci, OK, hábit nemá kapsy? čekala bych, že tam něco bude a pak rána a lup ho, je vdaná za Severuse? noooo, to jsem fakt zvědavá, co to je. Jiná realita? vesmír? změna budoucnosti? Rozhodně bych taky Ronalda poslala do brdiček... děkuju za překlad.
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Jacomo - 13.09. 2022
Zvrat to vzalo pořádný, to jo. Skoro jako by tím těžítkem dostala Hermiona po hlavě ;-) Vyrojené otázky trápí zjevně nejen ji, ovšem na odpovědi si budeme muset pár kapitol počkat. Ale můžu slíbit, že ty týkající se Rona nás rozhodně trápit nemusí ;-) Díky za komentář, kakostko.

Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: luisakralickova - 10.09. 2022
Severus, přítel Láskorádových, to je originální, tuhle variantu jsem ještě nečetla. A teď ještě manžel, ta rána do hlavy byla asi pořádná:) Copak si to schoval za magickou kouli, nebo že by se jen někde schovával? Jacomo, díky, vypadá to na parádní jízdu.
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Jacomo - 13.09. 2022
Taky jsem nic s tímto přátelským svazkem nečetla a byla to jedna z věcí, co mě přitáhla k překladu. A k tomu všechny ty otázky a problémy, co se vyrojí - no, myslím, že bude o čem číst. Díky moc za komentář.

Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Lupina - 10.09. 2022
Alternativní realita? Sen vyvolaný kouzelným předmětem? No to jsem vážně zvědavá. Hlavně že už je na scéně ON! Děkuji, děkuji, Jacomo, nesmírně se těším na pokračování.
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Jacomo - 13.09. 2022
To je otázka, že? A odpověď přijde až za hodně dlouho, nicméně čekání na odpověď nám zkrátí přítomnost našeho netopýrka ;-) A bude to zajímavé. Díky za komentář, Lupinko.

Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: ostruzinka - 10.09. 2022
Tak to je hustý. Myslela jsem si, že to Hermionu přenese do minulosti, ale tohle je zcela evidentně lepší. Určitě je to bomba.
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: Jacomo - 13.09. 2022
Myslím, že to ještě zhoustne. Hermiona je... někde jinde a docela dlouho nebudeme ani my, ani ona vědět, kde. A rozuzlení je rozhodně bomba. Díky za komentář, ostružinko.
Re: 1. Nové začátky - část 2/2 Od: ostruzinka - 15.09. 2022
Tak sem s další bombou, jsem naplá, jak kšandy.

Prehľad článkov k tejto téme: