Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Happy Days in Hell

Kapitola 4.

Happy Days in Hell
Vložené: Lupina - 16.09. 2022 Téma: Happy Days in Hell
Lupina nám napísal:

Šťastné dny v pekle

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: www.fanfiction.net/s/1252201/1/Happy_Days_in_Hell

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 4. Kajícník

 

V mučírně stáli čelem ke zdi dvaadvacet hodin. Harryho zmáhala neuvěřitelná únava a z potřeby jít na záchod se mu dělalo extrémně zle. Občas pohlédl na vedle stojícího Mistra lektvarů, jen aby… ho zkontroloval? Ano, částečně, a také aby studoval mužovo chování. Bavil se tím od úplného počátku mučení, protože tentokrát je mučili oba dohromady. Voldemort se účastnil jen zajímavých částí a vždy dával pozor, aby mučení vedl svými dobrými radami. Mezi těmi hodinami bolesti byli nucení stát tiše čelem ke zdi.

Harry občas zachytil profesorův kontrolující pohled a jednou, když zůstali na pár minut sami, se ho Snape zeptal s obavami zračícími se v stále bledší tváři: „Pottere, jste v pořádku?“

„Ehm… skoro, pane, ale musím na záchod.“ Snape přikývl.

„To si umím představit. Ale vůbec na to nesmíte myslet. Chtějí vás co nejvíc pokořit. Nedovolí vám tam jít.“

Harry si povzdechl. Jeho podezření se potvrdilo.

„Co mám tedy dělat, pane?“

„Dopřáváte si snění, Pottere?“ zeptal se neobratně. „Jestli ne, je nejlepší čas začít. Myslete na něco veselého a přinuťte se ignorovat potřeby. Rozumíte? Musíte si udržet důstojnost, pokud chcete přežít.“

Přežít… jako by to bylo možné…

Zprvu Harry nevěděl, jaké sny by mohly být silnější než jeho potřeby a bolesti. Nejdřív sledoval Snapea a zkoušel ho napodobit. Zdál se tak pevný a neochvějný, že mu Harry tajně záviděl. Bude někdy tak silný jako on?  Těsněji k sobě přitiskl stehna a cítil, jak se vlivem tohoto pasivního mučení začíná potit. Nikdo jim neubližoval, ale na druhou stranu… tohle bylo mnohem horší než bití a kletby. Zoufale potřeboval něco, na co by se mohl soustředit dříve než… dříve, než se něco stane.

Povzdechl si a pozorněji se zadíval na Snapea. Pokusil se přijít na to, o čem muž sní. S největší pravděpodobností jeho fantazie obsahuje nějaký obzvlášť ohavný lektvar nebo srážení bodů Nebelvíru za domnělé přestupky… Byla to docela zajímavá hra, zajímavější než samo snění. Moc toho o profesorovi nevěděl, tak doplnil mezery ve znalostech imaginárními obrázky o Snapeově imaginárním životě a minulosti.

Byla to opravdu zábava. Oblíbenou představou se po chvíli stala ta, kdy se Snape prohání na koštěti jako odrážeč (například), profesorovy dlouhé, mastné vlasy vlají ve větru, odrážečku výhružně svírá v ruce… Nebo další oblíbená – Snape při sběru květin. Do lektvarů, samozřejmě, ale jen ta pouhá představa Snapea na rozlehlé louce, kterak trhá rozmanité barevné býlí, byla k nezaplacení. V jednu chvíli se málem rozchechtal a stěží udržel klid. Snape trhající květiny byl skoro tak povedený jako Snape a mytí vlasů… Harry se rozhodl, že jestli se mu podaří nějak dostat z tohoto pekla, musí se o to podělit s Ronem.

A pak, když se tamti vrátili a profesorovo mučení pokračovalo, se za ty myšlenky styděl a litoval jich. Poprvé, když viděl Snapea ve zjevném utrpení, zjistil, že se jeho pocity vůči tomu muži, postaršímu profesorskému zmetkovi, úplně změnily. Obavy a bolest ze ztráty toho muže byly horší než deset Cruciatů. Harry nechtěl, aby zemřel, ne, nikdy! I když se snažil tyto pocity zakrýt – nechtěl, aby jejich trýznitelé zvětšili profesorovu bolest jen proto, že to zraňovalo jeho, Harryho. Věděl dobře, že Voldemortovým cílem nebylo potrestání Snapea, ale hlavně jeho, Harryho zlomení. A že Největší bastard plánuje využít jejich stále křehkého pouta, aby vyvolal ještě větší utrpení.

Vydírání, ano, byl si jistý, že to byl Voldemortův záměr, když je dal dohromady. Jestliže Snape věděl o psychologických teoriích o bolesti a poutech, mohl je znát i Voldemort. A jestliže je znal, jistě si myslel, že bude jednodušší je zlomit. Byl to krutě naplánovaný, běžný způsob, jak lidi mučit, a oni určitě nebyli prvními oběťmi.

Sledovat Snapea v bolestech mu tak rvalo srdce, že skoro přivítal, když přišla řada na něj. Nikdy víc už nechtěl vidět Snapea tiše se svíjejícího v mukách. Byla horší než jeho hlasitá; ta tichá bolest… Snape byl skutečně velmi silný a i Harry takovou sílu chtěl mít. Proto se i on snažil co nejvíce zadržet výkřiky. Někde uvnitř věděl, že tím také chce ulehčit Snapeovi. Pokud by se mu podařilo bolestí nekřičet, možná by si Snape nemyslel, že ji zažívá tak velkou.

Bylo to páté nebo šesté kolo, kdy se mu konečně podařilo trpět v tichosti. Vyvolalo to uspokojivé pocity a najednou pochopil Snapeova slova o důstojnosti. Smysl dlouhého rozhovoru o využití bolesti se stával jasnějším a jasnějším. Jeho život již nebyl bezvýznamný. Ve chvílích bezhlasé bolesti cítil, že díky tomuto vědomí jeho síla roste.

Když poslední kletba odezněla a on ležel na podlaze a pokoušel se ztěžka dýchat, slyšel nenáviděný hlas namířený k profesorovi.

„Vidím, Snape, že jsi neztrácel čas a vysvětlil jsi panu Potterovi nějaké důležité věci o vítězství nad bolestí, že? Nebo tě jen napodobuje? Jste tak dobří přátelé? A tady si nemohu pomoci a zajímá mě, zdalipak jsi mu řekl, kdo byl tvůj učitel? A o tvých zkušenostech s druhou stranou hůlky? Tvých profesionálních dovednostech v mučení? Kletbách? Zabíjení? Už ses chlapci představil, nebo před ním jen hraješ roli toho dobrého chlapa?“

Harrymu se na chvíli zastavilo srdce. O čem to mluví?

Voldemort se zastavil u Harryho a nohou chlapce otočil na záda.

„Možná byste mohl vyzkoušet, pane Pottere, nějaký skutečně báječný lektvar vyvinutý tady profesorem, a tak bychom mohli zvětšit zajímavost tohoto našeho malého sezení. Souhlasíte, pane Snape?“ otočil se náhle k Mistrovi lektvarů.

Harry viděl, jak Snape hrůzou vytřeštil oči.

„Nech toho chlapce být,“ zachraptěl, ale Voldemort jen pokrčil rameny.

„Proč bych měl?“ zeptal se zvědavě.

Snape zasténal. Nemohl říct nic, co by přesvědčilo Pána zla, aby svoji oběť nechal na pokoji. Uvědomil si, že Voldemortovým hlavním cílem bylo zneužít křehké důvěry mezi nimi a oslabit jejich odpor zasetím semínka vzájemné nedůvěry. Byl si jistý, že jestli se Voldemort rozvykládá o jeho minulosti, chlapec mu už nikdy znovu neuvěří. A jestli mu Voldemort ty lektvary dá…

Po nekonečně dlouhou chvíli cítil, jak se ho zmocňuje panika. Nechtěl ztratit chlapcovu důvěru, ačkoliv nevěděl proč. Byl si jistý, že pokud by o ni přišel, jeho šťastné dny v pekle by skončily.

Harry zaznamenal změnu ve Snapeově tváři a najednou promluvil.

„Jsem připravený čelit celé pravdě.“ Jen doufal, že Snape pochopí, co tím chtěl říct.

„Uvidíme,“ otočil se k němu Pán zla s úsměvem.

Čas se stal nekonečnou řadou různých bolestí a po chvíli Harry nevnímal nic kolem sebe. Svět se rozostřil do hýbajících se postav, ale on jen ležel na podlaze, bojoval se všemi těmi druhy bolesti a občas nedokázal zadržet sten nebo výkřik. Cítil se smrtelně vyčerpaný, přál si zemřít nebo usnout nebo ztratit vědomí, ale Voldemort si dával pozor, aby na něj seslal Ennervate pokaždé, když omdléval.

Snape byl nucený celou akci sledovat a během velmi krátkých okamžiků mezi dvěma lektvary Harry viděl jeho hluboké utrpení. Navzdory skutečnosti, že byl profesor zodpovědný za všechnu tu bolest, nemohl se na něj zlobit. Ani nevěděl proč.

Po dalších dvou hodinách už jej Voldemort nedokázal pomocí Ennervate probrat. Byl při vědomí, ale jen tak tak. Cítil něčí ruku, jak jej opatrně objímá. Cítil vratké kroky toho, kdo jej jako malé dítě odnášel. Muži se podařilo dopravit jej až téměř do spodní části schodiště, než ho upustil, a on se skutálel do dveří cely. K jeho překvapení mu to neublížilo. Prostě to nebylo důležité. V té chvíli konečně ztratil vědomí.

ooOOoo

Když se vzbudil, ležel blízko dveří na podlaze známé cely. Snape byl stále v bezvědomí a Harry se rozhodl provést ranní rutinu vzhledem k tomu, že tady mohl. Ve džbánu překvapivě našel čerstvou a studenou vodu. Otřel si tvář kouskem vlhkého oblečení, očistil zbytky různých lektvarů ze rtů a tváří. Omluvil se sám před sebou, že plýtvá vodou, ale vypláchl i ústa. Nechtěl polknout hořké sliny ještě smíchané se zbytky tekutin, které mu vnutili. Nakonec se napil. Bylo to lepší než cokoliv, co kdy cítil ve svém životě. Potom se vrátil do svého rohu, sedl si, opřel se o zeď a zavřel oči.

Cítil, jak se mu točí hlava a má závrať, bylo mu špatně od žaludku. Svaly ho bolely a několik částí jeho těla ještě pulzovalo bolestí. Každý nádech byl utrpením, protože při zvedání a klesání žeber naprasklé kosti téměř explodovaly bolestí. Kašel, který ho čas od času přepadl, tuto bolest jen zdůraznil a činil ji neodvratnou. Slzy mu stékaly po tvářích v tiché agónii.

A toto byl opravdu teprve začátek. Co udělá s tou neustálou bolestí během následujících dní? Mohl by ji nějak zmenšit, nebo ji měl přijmout a naučit se s ní žít, dokud se Voldemort konečně nerozhodne to s nimi skoncovat? Nevěděl, ale vyhlídky nevypadaly nadějně.

A navrch k tomu všemu měl hlad a byla mu zima. Po všech těch lektvarech podobných kyselinám jeho žaludek volal po skutečném jídle, stahoval se bolestí a hladem. Nemohl si pomoci a přemítal o svých oblíbených pokrmech, což jen zvyšovalo pocit prázdnoty v břiše. Pokusil se najít jiné téma, o kterém by přemýšlel. Teplé oblečení. To byl další dobrý námět, ale stejně beznadějný jako jídlo. Zoufale si povzdechl, když uslyšel zvuk přicházející od Snapea. Harry otevřel oči a zaměřil svůj špatný zrak na scénu jen několik stop od něj. Profesor sebou házel na podlaze pravděpodobně v noční můře a něco si divoce mumlal.

„Quietusi, musíš… Ne… Nedělejte… Proč to nechápete? Počkejte… Nemůžu to udělat! Ne. Otče, otče, zabij mě! Zabij mě, zabij mě… Ne, ne jeho, ne Quietuse, prosím, ne jeho, Quietusi, ne! NEEEEE!“ Poslední slovo bylo hlasité a plné zoufalství. Harry se otřásl a připlížil se blíž k Snapeovi. V šoku zíral na to, co viděl. Slzy tekly muži po tváři a tiché vzlyky otřásaly jeho tělem. Harry cítil silnou potřebu něco udělat, nějak ho utěšit, ale nebyl si jistý… Opatrně se dotkl mužovy tváře a otřel slzy jemnými pohyby, hladil jeho líce a mumlal potichu pár laskavých slov.

Muži se pomalu ulevilo. Harry uviděl slabý úsměv, který se mu objevil na tváři.

„Quietusi?“ vřele se zeptal s očima stále zavřenýma. Jak neobvyklý tón od toho zmetka bez srdce, pomyslel si Harry.

„Ne, pane profesore,“ odpověděl klidně a pomalu a odtáhl ruku. „Jen já, Harry. Harry Potter.“

Snape dlouze vydechl a jeho úsměv zmizel. Harry viděl, jak zatnul čelist. Po chvíli otevřel oči.

„Dobré ráno, pane Pottere,“ pronesl svým obvyklým studeným hlasem. Ve skutečnosti byl pouze v rozpacích, když ucítil stopy slz v očích a na tvářích. Brečel před Potterem. Situace byla víc než trapná.

„Dobré ráno, pane,“ pozdravil zdvořile chlapec, ale v jeho odpovědi zaznělo něco jako zklamání.

Po krátkou chvíli Snape cítil, jak v něm narůstá vztek. Ale vzpomínka na laskavou péči do něj narazila a odehnala hněv pryč. Skutečně se ho chlapec dotýkal? Jeho, špinavého, umaštěného, hnusného zmetka? To bylo opravdu nepředstavitelné. Bylo jen málo lidí, kteří k němu byli milí a dobrovolně se ho dotkli. A teď ten chlapec… Proč?

Pokusil se posadit, ale když se mu to nepodařilo, opřel se o lokty.

„Proč, mohu-li se zeptat, jste se mě, Pottere, dotýkal?“ vyštěkl nervózně.

„Měl jste noční můru a plakal jste,“ odpověděl chlapec věcně. „A… chtěl jsem nějak… nějak…“

„Co?“ jeho hlas byl tvrdý a agresivní. Jak se mohl tenhle drzý spratek opovážit…?

Harry sebou cuknul, když uslyšel ten výhružný tón.

„Utěšit vás,“ zamumlal. „Jen utěšit, nic víc. Promiňte, pane,“ zašeptal poslední slova, ale hluboký smutek Snape dobře zaslechl. Když se chlapec obrátil k návratu do svého rohu, zastavil ho Snapeův hlas.

„Počkejte, Pottere.“

Harry se znovu otočil a zvedl pohled k profesorovi. Na dlouhou chvíli zavládlo úplné ticho.

„Děkuji,“ zamumlal nakonec Snape a teď to byl on, kdo se odvrátil od ztuhlého Harryho.

Znovu mezi nimi zavládlo nepříjemné ticho. Ani jeden nevěděl, jak začít rozhovor, nebo co by měli dělat, říkat. Harry se se zjevným úsilím odplížil zpět do svého rohu a posadil se s koleny u hrudi. Tento pohyb ho ničil, ale byl příliš promrzlý, aby se staral. Pevně si objal nohy a zavřel oči. Tato pozice přinášela největší uspokojení v chladu, který mu kůží pronikal až do morku kostí.

Ve sklepeních bylo vždy chladno, tohle nebylo výjimkou, a zbytky oblečení mu zmrzlé tělo nemohly zahřát. Po chvíli se začal třást.

Nevšiml si, že ho Mistr lektvarů pozoruje, dokud muž nakonec nevzdychl a nezakašlal, aby upoutal Harryho pozornost.

„Pottere, nevadilo by, kdybych si sedl vedle vás?“ zeptal se tiše.

Harry jen přikývl. Bylo mu to jedno. Snape beze spěchu vstal a občas syknul stejnou bolestí jako Harry, opatrně se sklonil a zvedl roztrhaný hábit, který tu zanechal před dvěma dny. Roucho bylo ztuhlé hustou krví a velmi špinavé, ale byla to jediná věc, kterou mohli použít jako pokrývku. Posadil se vedle třesoucího se chlapce a rozprostřel hábit těsně kolem nich. Snažil se nedotýkat Harryho, ale hábit nebyl tak velký, aby se mohl odsunout. A chlapec nakonec potřeboval něco teplejšího než hábit, tak nechal doteky stranou a zůstali v kokonu, který vytvořil.

„Pottere, myslím, že musíme hovořit,“ řekl jemně poté, co dokončil úpravu roucha.

Harry znovu přikývl a zoufale se snažil nepřemýšlet o trapnosti této situace.

„O čem chcete mluvit, pane?“ zeptal se s pohledem upřeným na svá kolena.

„Pamatujete si na otázku, kterou jste mi včera položil?“

„To bylo včera, co jsme mluvili?“ zeptal se Harry s předstíranou nedůvěrou. „Zdá se mi, jako by to bylo před dvěma či více dny. Nebo lety…“

„Čas nás mate, Pottere,“ slabě se usmál Snape. „Ale k mé otázce. Pamatujete…“

„Které otázce, pane?“ přerušil ho Harry a zívl. „Vedli jsme dlouhý rozhovor se spoustou otázek.“

„Vaše otázka, kterou chci nyní zodpovědět, se týkala mých aktivit coby Smrtijeda,“ vysvětloval Snape unaveně.

„Och,“ Harry se zatřásl. „A… pane… proč o tom chcete mluvit?“

Snape si projel rukou vlasy. Skutečně, proč? Ale tuto myšlenku zapudil.

„Myslím, že bude lepší pro nás oba, když vás o tom informuji já místo Voldemorta. Nemyslíte?“

„Jistě, pane. Ale nemusíte o tom mluvit, jestli nechcete. Vím, čeho tím Voldemort chce docílit… Cokoliv mi o vás řekne a cokoliv mi udělá, nic vám nebudu vyčítat. Je mi to jedno. Vůbec mu nevěřím.“

Snape sklonil hlavu neschopný slova. Potter se podobal Quietusovi v tolika směrech a to ho mučilo. Obětavost, vřelé srdce, přemýšlivost, starostlivost… A on nesnášel toho kluka po dlouhé čtyři roky… a zcela jistě by ho nesnášel do posledního ročníku, nebýt této nehody. Nejistý pocit mu rostl v hrudi a než zeslábl, cítil, jak mu svírá srdce.

Všechno bylo tak divné… On byl hnusný hajzl a neměl se takto chovat! Neměl mít srdce! A už vůbec ne bolavé srdce! Ale své pocity nemohl změnit. Ani je už nechtěl měnit, uvědomil si.

„Podívejte,“ začal pomalu, aniž by přesně věděl, jak pokračovat. „Vážím si vaši důvěry, ale… skutečně si ji nezasloužím. A Voldemort to ví.“

„Pane profesore,“ Harry ho opět přísně přerušil. „Nemyslím si, že toto je správné místo, kde bychom měli mluvit o tom, kdo si co zaslouží. Ztratilo to na významu. Zcela jistě se nebudu starat o to, co mi Voldemort řekne a věřím vám, protože… protože jste se mnou v této situaci a vybral jste si to jen kvůli mně. Nemám důvod vám nevěřit,“ nejistě zamumlal poslední slova. Doteď skutečně nevěděl, proč Snapeovi věří. Ale tato slova dávala smysl.

Snape se zájmem hleděl na chlapce. Kolik mu bylo? Třicet? Čtyřicet? Bylo neuvěřitelné, že mu bylo teprve patnáct. Zavrtěl hlavou.

„Přestaňte, Pottere, prosím,“ podařilo se mu nakonec promluvit. „Rozhodl jsem se vám to říct a chci vám to říct. Na druhou stranu, všechno vám to chci sdělit, protože vám taky věřím. Rozumíte?“

Harry zvedl oči ke Snapeovým.

„Děkuji, pane,“ poděkoval lehce zčervenalý.

Jejich vzájemné zpovědi je zklidnily a Harry se spontánně přiblížil k teplému Snapeovu tělu. Cítil, jak chvění mizí a jeho svaly to přijaly s velkou úlevou.

Aniž by se odtáhl, Snape se opřel o zeď a oči upřel do prázdna.

„Bylo mi osmnáct, když jsem se připojil k Voldemortovi hned poté, co jsem dostudoval Bradavice. Udělal jsem to svobodně a dobrovolně, nikdo mě k tomu nepřemlouval. Ani rodiče, ačkoliv byli stoupenci Voldemorta od samého počátku a má myšlenka je potěšila. Takže nemám žádné omluvy. Jsem zcela zodpovědný za své rozhodnutí.“ Snape se na chvíli odmlčel, pak se zhluboka nadechl a pokračoval. „První krok po této cestě jsem udělal, když mi bylo jedenáct a byl jsem zařazován. Moudrý klobouk se mě zeptal, jestli chci být v Havraspáru stejně jako hodně členů mé rodiny, ale já trval na Zmijozelu, tak mě zařadil tam. Moji rodiče byli šťastní, když jsem jim o svém rozhovoru s Kloboukem řekl, a já byl tak pyšný. To byla první prohraná bitva.“

„Pane, je skutečně tak důležité, do které koleje patříte?“ zeptal se Harry během krátké odmlky.

Snape na něj vrhl překvapený pohled.

„Dobrá otázka. O tom jsme skutečně hodně debatovali s Alb… ehm… ředitelem Brumbálem a on vždy trval na tom, že to není tak důležité, jak si představuji.“

„Naše současná situace je důkazem jeho tvrzení, ne?“ usmál se Harry.

„Proč?“ Snape byl zmatený.

„Jsem Nebelvír, vy Zmijozel, a přesto sdílíme stejný osud, ne?“

„Pottere, důvody, které nás sem dovedly, jsou zcela odlišné!“ odpověděl Snape podrážděně. Harry se ušklíbl.

„No… já nemám žádný důvod tady být, byla to jen pouhá náhoda, že mě chytili. Nikdy jsem neprojevil touhu tady být. Ale vy, pane profesore, vy jste se rozhodl sdílet můj osud. To je velmi nebelvírské, že ano?“

„Pottere,“ Snapeův tón byl pobavený a trochu smutný. „Nejsem Nebelvír. Jsem Zmijozel. Jsem tu spíše kvůli přísaze než statečnému srdci. Přestaňte si myslet, že jsem lepší, než jsem.“

„Nemyslím, že ten incident s vlkodlakem a pomoc mého otce jsou pro vás dostatečné důvody, abyste mě ochraňoval. Můj otec se pokoušel zachránit spíš Siriuse a profesora Lupina než vás. Takže podle mého názoru ke mně nemáte žádné životní závazky. A přesto jste mi život zachránil a jste tu teď se mnou.“

Snape zavrtěl hlavou.

„Zastavte. Děláte unáhlené závěry. Zaprvé, váš otec mi život zachránil a myšlenka, že spíš zachraňoval přátele, není důležitá. Dluh za život, je dluh za život, ať má váš zachránce jakékoliv důvody. Zadruhé, musíte vědět, že jsem se nesnažil zachránit vám život kvůli vašemu otci. Svůj dluh jsem splatil dlouho předtím. Měl jsem jiný důvod. Jak už jsem řekl, přísahal jsem.“

„Komu?“

„Vaší matce.“

Chlapec zvedl hlavu a podíval se na profesora. Jejich tváře teď byly velice blízko a Harry viděl Snapeův výraz dokonale.

„Vy jste znal moji matku?“ zeptal se nevěřícně.

„Ani ne. Znal jsem ji ze školy, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Víte, v mých očích byla jen šmejdka… přeci jen mudlorozená čarodějka… A já…“

„Aha,“ Harry cítil, jak mu obrovské zklamání sevřelo bolavou hruď. Šmejdka! Snape řekl šmejdka! Zatřepal několikrát hlavou, aby se zbavil těch zraňujících pocitů, ale nepomohlo to. Tolik to bolelo.

„Pottere,“ Snape se jemně dotkl jeho ruky. „Řekl jsem vám, že nejsem dobrý člověk. Nikdy jsem nebyl. Ale když jsem teď řekl šmejdka, chtěl jsem jen vyjádřit, jak jsem přemýšlel tehdy. Ne teď. To opravdu ne.“

Harry nemohl pronést ani slovo, jen přikývl. Slzy se mu pokoušely vytrysknout z očí a on zatnul zuby, aby s nimi bojoval.

„Pottere, nemínil jsem vás zranit, omlouvám se,“ slyšel ospravedlňující se Snapeův hlas jakoby z dálky. Potřeboval nějaký čas, aby se zase sebral.

„Prosím, pane. Pokračujte,“ řekl, když zase mohl myslet.

Snape přikývl, oči plné obav upřené na Harryho.

„Tak mě vaše matka přiměla přísahat.“

„Kdy?“

„Když jsem přišel k nim domů, abych je informoval, co s nimi Voldemort plánuje. V srpnu, pokud si dobře pamatuji. Poté se rozhodli použít Fideliovo zaklínadlo.“

„Ale jak vás mohla donutit? Tomu je těžké uvěřit. Jste mnohem silnější a jako… Smrtijed musíte být dobrý i v soubojích.“

„Ehm…“ Snape se napůl usmál. „Máte pravdu. Ale nic jsem netušil. Našel jsem ji samotnou doma. Informoval jsem ji, a když jsem se otočil k odchodu, ucítil jsem její hůlku na svém krku.“

„Ona na vás zaútočila!“ Harry si nemohl pomoci a poslední slova vykřikl.

„No… ano. Pak mě přinutila přísahat, že vás budu v případě jejich smrti chránit.“

„Ale… proč chtěla vás a ne někoho jiného?“ zajímal se Harry.

„Nevím. Možná kvůli mé úloze špióna… si myslela, že vás můžu ochránit lépe než kdokoliv jiný. Nemohla vědět, že Voldemort zmizí těsně po její smrti…“

Harry uvažoval a přikývl.

„Jo… Jistě. Jen mi to přijde tak nějak… divné.“

„Mně taky. Dokud jste nepřišel do Bradavic, neměl jsem šanci svoji přísahu splnit. Albus mi řekl, že se svými příbuznými jste v bezpečí. Ale potom…“

„Je to trvalá přísaha?“ přerušil ho opět Harry.

„Jak to myslíte, trvalá?“ odpověděl otázkou Snape.

„Musíte mě chránit, dokud jeden z nás nezemře?“ Snape zdráhavě přikývl. „Och, to je tak… vtipné,“ mumlal Harry. „Vy jste byl mým zapřisáhlým ochráncem během všech těch let…“

Snape se nepohodlně zavrtěl.

„Ehm… ano.“

Harry vypadal, že nevnímá jeho nepohodlí.

„To nemohlo být jednoduché,“ přemítal. „Vy… neměl jste mě rád a přesto jste byl nucený mě ochraňovat…“

„Vskutku to nebylo jednoduché,“ ujistil ho profesor s úšklebkem.

„Vůbec by mě něco takového nenapadlo,“ řekl Harry, když přemýšlel o hodinách lektvarů. Zcela jistě se očekávalo, že ochránce bude přátelštější, nebo tak něco tím ochranným způsobem…

„Nikdy jsem vaší matce nerozuměl,“ ozval se Snape. „Znala mě dost na to, aby mi nevěřila stejně jako všichni ostatní. Vždy jsem byl arogantní, krutý zmetek z čistokrevné vznešené kouzelnické rodiny, Zmijozel, následovník Voldemorta, vrah, který si až do konce svých dní zaslouží hnít v Azkabanu, amen. A ona přinutila chránit vás, syna mudlorozené a Jamese Pottera, Nebelvíra, věrného partnera Albuse Brumbála, bystrozora ve Fénixově řádu, zachránce! Nemluvě o tom, že váš otec a já jsme se vždycky nenáviděli, od prvního okamžiku, co jsme se potkali! Z mé strany šlo o nepřetržitý hněv po dobu čtrnácti let.“

„Ach,“ Harry pobaveně zvlnil rty. „To byl ten důvod!“

Profesor sklonil hlavu.

„Ano. Ale nyní bych řekl, to byl ten důvod. A Albus mě vždy nabádal k tomu, abych vás lépe poznal. Abych poznal osobu, kterou po zbytek života musím chránit. Ale to já nechtěl. Styděl jsem ze za tento nechtěný úkol, za celou tu nemožnou situaci! A nemohl jsem s tím nic dělat! Smrt vaší matky učinila mou přísahu absolutní a neodvolatelnou.“

„Nikdo ji nemůže odvolat? Ani já?“ najednou se zeptal Harry.

„Vy byste to udělal?“ Snape byl ohromen. „Proč…?“

„Abyste mohl žít svůj život, pane,“ odpověděl chlapec prostě.

„Nemůžete ji stáhnout, dokud vám nebude dvacet pět nebo se neoženíte.“

„Myslíte tím, že mám spěchat do chomoutu?“ Harryho oči zajiskřily.

„Ne,“ usmál se profesor. „Neočekávám, že se oženíte. Stejně nevěřím, že byste mohl najít nějakou vhodnou osobu tady, na Nightmare Manor.“ Usmáli se jeden na druhého. „A… abych pravdu řekl, už netoužím po nikom, obzvláště ne po vás, abyste mne přísahy zprostil.“

„Myslíte tím…?“ zdálo se, že Harry ztuhl, oči se mu rozšířily překvapením.

„Myslím tím, že Albus měl pravdu. Měl jsem se pokusit vás poznat. Bylo by to pro nás oba lepší. Hlavně pro mne.“

Harry zčervenal.

„Proč jste to řekl?“

„Protože jste dobrý kluk, Harry, a přeji si, abych vás mohl chránit i v této situaci, ale nemohu. Promiňte.“

Seděli zamyšlení a pak se Harry rozhodl zeptat se na rodiče.

„Pane?“ opatrně se ozval. Nechtěl profesora rušit, ale nezdálo se, že by se tak stalo.

„Ano?“

„Můžete mi vyprávět o… mých rodičích?“

„Podívejte, Pottere, neznal jsem je dost dobře. Jak jsem řekl, s vaší matkou jsem nikdy nemluvil, mimo tu jednu situaci, pokud se to dá nazvat rozhovorem… Byla z Havraspáru, mazaná a talentovaná dívka o dva roky mladší než váš otec a já. Nepamatuji si přesně, kdy spolu začali chodit, možná v posledním ročníku vašeho otce.“ Po chvíli dodal. „Jsem si jistý, že do našeho pátého ročníku nebyli pár.“

„Proč, pane?“

Snape se ušklíbl.

„Byl to ten rok, co se přihodil onen slavný vlkodlačí incident, Pottere. Předtím jsme si vždycky šli po krku. Zaznamenal bych, kdyby s někým chodili, ale tak to nebylo. Nikdo z nich. Pak už jsem je nesledoval.“

„Bál jste se?“ nevěřícně se zeptal Harry. „Nikdy bych si nepomyslel…“

„Ne, nebál jsem se jich. Měl jsem jiné důvody.“

„Můžu se zeptat…?“

„Proč ne? V tu dobu jsem chodil s Anne-Marií Blackovou. Ve skutečnosti to byl hlavní důvod vtípku Siriuse Blacka. Chtěl zachránit svoji milovanou sestru před slizkým Zmijozelem. Nejdřív se snažil přesvědčit Anne, že jsem temný kouzelník, služebník Voldemorta a tak podobně.“ Snape se otočil k Harrymu. „V té době jsem nebyl, ještě ne. Každopádně po tom vlkodlačím incidentu se Anne v nebelvírské věži se svým bratrem hrozně pohádala. A my zůstali spolu.“

„Vy jste chodil s Nebelvírkou?“ Snape viděl v Harryho očích překvapení.

„Anne byla Havraspárka jako vaše matka. V mé rodině bylo hodně Havraspárů. Byl to vztah akceptovaný mými i Anninými rodiči.“

„Souhlasili? Jak?“

Snape se uchechtl.

„Tradice, Pottere.“

„Nerozumím,“ řekl Harry trošku naštvaně.

„Nuže, pokusím se to vysvětlit. V kouzelnickém světě žije hodně rodin, jak už jistě víte. Většina je smíšených, což znamená, že jeden z páru je mudlorozený. Pak jsou ty, kde oba z páru jsou z mudlovských rodin. A pak tu jsou ty čistokrevné.“

„O tom vím. Ron mi o tom vyprávěl.“

„Osvětlil i klasifikaci čistokrevných rodin?“

„Klasifikaci? Jak to myslíte?“

„Jsou dvě třídy čistokrevných – vznešené a obyčejné rodiny.“

Harry přikývl.

„Chápu. Vaše rodina byla vznešená a Annini rodiče, jako členové obyčejné rodiny, měli radost nad dceřiným štěstím, že?“

„To je téměř pravda, Pottere. Annini rodiče byli šťastní, ale měli jiný důvod ke štěstí. Rodina Blacků, stejně jako Snapeové, je jedna z nejstarších kouzelnických vznešených rodin v Anglii. A i když teď již je přijatelné, že si potomek vznešených vezme člena obyčejné rodiny, byť ne mudlorozeného, velká část vyšší třídy kouzelnické společnosti podporuje sňatky výhradně mezi vznešenými rodinami.“

„I mudlové mají podobné tradice,“ zmateně zamumlal Harry. „Nikdy jsem si nemyslel…“ po krátké pauze se zeptal. „Má matka byla mudlorozená, to vím. A co rodina mého otce? Byla to obyčejná rodina, že?“

Snape cítil nádech hořkosti v chlapcově hlase.

„Ano, ale co to znamená? Nic, Harry. Věřte mi,“ povzdechl si a pokračoval. „Bez ohledu na to, jak moc jsem nenáviděl vašeho otce, musím říct, že byl chytrý a odvážný, stejně jako vaše matka. Byli silní a věrní, oba dva. Jako vy.“

„Proč jsem nikdy neslyšel o Siriusově sestře?“ Harry pokračoval rychle, neměl v úmyslu se znovu červenat.

Snapeova tvář potemněla.

„Zemřela dřív, než jste se narodil.“

„Pro… promiňte, pane,“ koktal Harry nervózně.

„To je v pořádku, Pottere,“ povzdechl si Snape. „Ale pokud se rozhodneme pokračovat v tomto rozhovoru o minulosti, potkáme víc smrti, než si dokážete představit. Byly to nejtemnější roky tohoto století.“

„Proč mám pocit, že ty, co přijdou, budou ještě horší?“ otřásl se Harry.

„Pokud se toho dožijeme, uvidíme.“

„I když neuvidíme, můžou být horší, pane.“ Harry zívl. „Promiňte, pane profesore, ale myslím, že si před večerním představením trochu schrupnu,“ zamumlal, když se pokoušel ještě víc schoulit před ostrým chladem v cele.

Jakmile usnul, Snape pevněji přerovnal plášť přes roztřeseného chlapce a pokoušel se nemyslet na budoucnost.

ooOOoo

„Arture!“ skoro zavřískal hlas Molly Weasleyové. „Proč jsi mi o tom neřekl?“

„Co… co, zlato?“ zeptal se muž ospale. Bylo časné ráno a Artur Weasley vstal jen před pěti minutami. Pokusil se potlačit zívnutí a posadil se ke stolu vedle své ženy. „Molly, kde je džem?“ zeptal se, když chtěl trochu posnídat.

„Proč jsi mi to neřekl? Jsem si jistá, že jsi to věděl!“ křičela paní Weasleyová na manžela, který se snažil vyhnout odpovědi.

„O čem chceš slyšet, zlato?“ zeptal se zdvořile, ale nepřestával hledat džem v binci na stole. Toast mu chladnul.

„Harry se ztratil! A ty jsi mi o tom neřekl.“

„Jak to víš?“ Pan Weasley se okamžitě probudil, džem zcela zapomenut.

Denní věštec,“ ukázala Molly na noviny. Pod hlavními titulky byla velká magická fotka s bezmocně se potulujícími lidmi u domu číslo čtyři Zobí ulice. Molly na obrázku viděla Harryho strýce a tetu, ale nevypadali, že by je pozornost těšila. Harryho strýc byl viditelně podrážděný, teta se ustaraně rozhlížela po sousedech. Ale vůbec neviděla Dudleyho. Pravděpodobně byl ve svém pokoji a držel si zadek nebo si dlaní zakrýval ústa. „Ty jsi o tom věděl, Arture?“

Její manžel zrudl.

„Ehm… Molly… víš…“

„Takže jsi o tom věděl a neřekl mi o tom. Proč, jestli se můžu ptát?“

Pan Weasley hleděl bezmocně na svoji ženu.

„Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti. Pevně jsme doufali, že se někde objeví…“

„To nemyslíš vážně! V těchto časech!“ najednou velmi zbledla. „Arture…Ty-víš-kdo ho unesl, že?“

„Nevíme, Molly. O chlapci nemáme žádné informace. Popletal si myslí, že ho Brumbál ukryl, ale on trvá na tom, že neví, kde chlapec je. A já mu věřím. Ministra se nebojí, tak by řekl, kdyby o Harrym něco věděl.“

„Takže to byl on. Jak?“

„U Dursleyů proběhla rodinná hádka, která skončila tím, že Harry vyběhl z domu. Od té doby ho nikdo neviděl.“

„Jak je to dlouho?“

„Tři dny,“ pan Weasley sklonil hlavu pod probodávajícím pohledem své ženy.

„No. Co povíme dětem?“ vzdychla nakonec rusovlasá žena.

„Možná bychom to měli zatajit…“ váhavě odpověděl Artur.

„Arture… Umí číst a mají hodně přátel. Musíme jim o tom říct my, než to zjistí jinak.“

„Máš pravdu, Molly, jako vždy,“ přikývl pan Weasley.

„Mami, co se děje?“ ozval se najednou ospalý hlas ze schodů.

Fred stál na vrchu schodiště a protíral si oči.

Rodiče si vyměnili významné pohledy a pan Weasley to vzdal.

„Matka vám to řekne u snídaně,“ ignoroval ošklivý pohled své ženy a políbil ji na čelo. „Teď už musím jít. Uvidíme se odpoledne, zlato.“

„Myslíš večer,“ nervózně zamumlala paní Weasleyová. „Nebo budeš spěchat domů?“

„Nemůžu za to, Molly,“ omlouval se pan Weasley.

Oba si povzdechli.

„Já vím. Běž už,“ pobídla jej nakonec.

Po odchodu manžela ucítila paní Weasleyová ruku na rameni.

„Něco se stalo, mami?“ zeptal se Fred jemně.

„Harry se ztratil, Frede, před třemi dny.“

Fred ztuhl a ruka se mu zatřásla.

„Ne. To není pravda… Mami, řekni, že to není pravda… Co bude Ron dělat, jestli…?“

„Co bych měl dělat?“ zeptal se nový hlas.

Byl to Ron.

Paní Weasleyová a Fred jen stáli v naprostém tichu. Neodvažovali se cokoliv říct.

Ron pojal podezření.

„Hej, co se děje?“ zpytavě zdvihl obočí. „Co se stalo? Mami?“

„Drahoušku, pojď sem,“ odvětila paní Weasleyová a silně objala svého rozpačitého syna. „Harry se ztratil… před třemi dny,“ zamumlala Ronovi do ucha. Potřebovala veškerou svou sílu, aby náhle bezvládné tělo svého syna zadržela před pádem.

„Posaď se, drahoušku,“ pokynula potichu a s Fredovou pomocí posadila Rona na židli. Oba chlapci nesmírně zbledli, ale Ron byl na tom hůř.

„On… není mrtvý, že?“ zeptal se chvějící se Ron.

„To nevíme, drahoušku.“

„Byl to Ty-víš-kdo.“ To nebyla otázka.

„To ještě nevíme, Rone. I když já jsem si zcela jistá.“

Sevřela svého syna v objetí a začala ho houpat.

„Nevíme, je mi to líto.“

„Mami, nechci, aby zemřel!“ vykřikl bezmocně. „On neumře, mami, řekni, že neumře?“ opakoval a tichý vzlyk otřásl jeho tělem.

„Nezemře, Rone. Určitě ne,“ paní Weasleyová opatrně pohladila po vlasech svého syna. „Vrátí se, uvidíš!“

A pak, neschopná zadržet slzy, zabořila tvář do jeho vlasů.

„Vrátí se.“

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: jerry - 20.07. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.01. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 4. Od: Aeidaill - 24.02. 2023
Děkuji za překlad. Vůbec se Harrymu nedivím, že ho představa Snapea, jak trhá na louce květiny, rozesmála. Já se smála také a ta představa se mnou asi nějakou chvíli zůstane.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )07.10. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )06.10. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )04.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )03.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )30.09. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )29.09. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.09. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )26.09. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )23.09. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )22.09. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )20.09. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )19.09. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )16.09. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )15.09. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )13.09. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )12.09. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )30.11. 2021Úvod