Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Život neprožitý

2. Známé a neznámé - část 1/2

Život neprožitý
Vložené: Jacomo - 17.09. 2022 Téma: Život neprožitý
Jacomo nám napísal:

Život neprožitý

The Life Unlived

Autor: sshg316       překlad a banner: Jacomo       betaread: Ivet 

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 2: Známé a neznámé - část 1/2

 

Hermiona přestala křičet, ale vyskočila z postele. Při pohledu na mrtvého muže, který vypadal, že se ji chystá obejmout, zpanikařila. Co se to tu dělo?

„Držte se ode mně dál!” ječela a couvala k protější stěně, aby vytvořila co největší mezeru mezi sebou a mužem, o kterém si byla jistá, že musí být podvodník. Severus Snape byl mrtvý a to už velmi dlouho. Nenacházel se v jejím nemocničním pokoji a rozhodně nebyl jejím manželem.

Lékouzelnice Merriweatherová vyběhla z místnosti a chodbou se rozléhalo její pronikavé volání o pomoc. Hermiona se s vědomím, že se blíží posily, na okamžik uvolnila, ale pohled měla soustředěný pouze na muže před sebou a obezřetně pátrala po jeho možných úmyslech.

„Hermiono,” promluvil ten muž konejšivě. „Musíš zůstat v klidu. Způsobíš si další újmu. Vrať se do postele. Prosím.” Jeho oči žadonily, aby poslechla a udělala, co řekl.

Kdyby si předtím nebyla jistá, že je to podvodník, tak teď o tom nepochybovala; Severus Snape by nikdy nežadonil, neuklidňoval nebo neřekl prosím - ani jí, ani nikomu jinému.

Zavrtěla hlavou a čelem jí projela bolest. Jednu ruku měla nataženou před sebe, jako kdyby ho tím mohla zadržet, druhou poslepu šátrala na nočním stolku vedle postele s nadějí, že najde svou hůlku. „Nevím, čeho se snažíte dosáhnout,” nutila svůj hlas, aby zůstal klidný, „ale navrhuji, abyste odešel, než dorazí bystrozoři a odvedou vás.”

Muž pozvedl obočí. Při tom známém výrazu se Hermiona nadechla; ten muž byl dobrý, ale ji nedokázal oklamat. Výborně ovládal profesorova gesta, ale jeho tmavé oči byly příliš jemné, příliš laskavé.

Pokusila se ze sebe setřást jiskřičku zvědavosti, kterou ta myšlenka vzbudila, ale vzniklou otázku odmítla ignorovat: Kdyby bylo jeho cílem ublížit jí, proč by měl laskavý pohled?

„Co -?” začal a pak zmateně svraštil čelo. „Co se děje? Proč se chováš takhle?”

Obešel postel a pomalu, ale jistě se k ní blížil.

„Stát! Ne-nepřibližujte se!” Hermiona sebou trhla a v hlavě jí pulzovala agónie vyvolaná panickým výkřikem. Zdálo se, že její mysl není schopna zpracovat věci dostatečně rychle, a dokud nebude schopná správně myslet, bude se muset soustředit pouze na pud sebezáchovy.

Nicméně muž se zastavil až na konci postele, ani ne dva metry od místa u zdi, kde se nacházela. Vypadal zmateně a… ublíženě. Kdyby situace nebyla tak hrozivá, Hermiona by se rozesmála. Upřímně řečeno, ať už to byl kdokoliv, neprovedl pořádný průzkum záhad zesnulého profesora. Severus Snape by nikdy neprojevil něžnější emoce takto snadno a otevřeně.

Její zrádná mysl jí ale připomněla obrázek profesora Snapea s Lenčinými rodiči - ten, který ji tak zaujal. Bylo zřejmé, že emoce projevovat dokáže… když se tak rozhodne.

Odsunula tu myšlenku stranou a rychle zamrkala; bolest v hlavě si vybírala svou daň a ona si nepřála nic jiného, než se vyčerpaně sesunout k zemi. Obrnila se však, nechtěla vypadat slabě, než přijde pomoc.

Podvodník se znovu chystal promluvit, když se rozletěly dveře a v nich se objevila lékouzelnice Merriweatherová, svírající v ruce levandulově zbarvenou lahvičku a… ach, díky, Merline. Přivedla Harryho.

S úlevou a přesvědčením, že Harry bude schopný zvládnout jednoho poněkud špatně připraveného imitátora sám, dovolila svému tělu podlehnout bolesti a sesunula se po zdi, až dopadla zadkem na zem. Skrčila nohy, objala je rukama, položila si bolavou hlavu na kolena a přála si, ať bolest přestane.

„Co se to tu sakra děje?”

Hermiona se zamračila a zvedla oči k muži, který byl jejím nejlepším kamarádem téměř dvě desetiletí. Harry nevypadal ani šokovaně, ani pobouřeně, ani nevykazoval žádnou jinou emoci, která by v této situaci dávala smysl. Místo toho zůstal stát ve dveřích a zelené oči měl plné zmatku a obav. Hůlku ponechal v pouzdře.

Už se chystala poukázat na zřejmý problém - v místnosti se nacházel muž vydávající se za mrtvého hrdinu a prohlašující, že je jejím manželem - když Harry udělal něco naprosto nemyslitelného - obrátil se k onomu podvodníkovi a pronesl: „Severusi? Je v pořádku? Co se děje?”

Hermiona se vydrápala na nohy a začala intenzivně pátrat po své hůlce. Očividně se celý svět zbláznil. Harry mluvil s podvodníkem, jako by to byl starý přítel, lékouzelnice se na ni dívala, jako kdyby zešílela, a ten muž tady prostě stál a zíral na ni s jakýmsi bizarním očekáváním. Nevěděla, co se děje, ale nehodlala čekat, až to zjistí. Ignorovala jejich přítomnost v místnosti a dala se natolik dohromady, aby zformulovala myšlenku na přivolání hůlky. Bezhůlková magie nebyla jednoduchá, ale vzhledem k zoufalé situaci si řekla, že za pokus to stojí.

Accio hůl-

Než stihla formuli dokončit, byli u ní. Harry téměř přeskočil postel. Kopala, drápala a kousala, když s ní zápasili, hlava jí málem explodovala bolestí, ale nepřestávala. Něco nebylo v pořádku. Všechno bylo strašně špatně a ona je nemohla nechat vyhrát. Nemohla je nechat -

Sakra. Zapomněla na lahvičku v ruce lékouzelnice Merriweatherové. Ženě se podařilo dostat jí levandulový lektvar do úst a pomocí standardního léčitelského kouzla ji přiměla navzdory kašlání polknout.

„Zatracení mizerové,” prskala Hermiona, ale uklidňující doušek začal rychle účinkovat. Přestala ovládat končetiny a cítila, že je magicky připoutána k posteli. Snažila se s lektvarem bojovat, ale věděla, že je to zbytečné. Z očí jí tekly slzy a její mozek pomalu registroval Harryho zradu. Během posledních dvou týdnů se od ní odvrátili oba její nejstarší a nejdražší přátelé. Bylo toho na ni moc. Rty se jí zvlnily úšklebkem, i když slabým, téměř opileckým. „Et tu, Harry?”

Harry svraštil čelo a zmateně se podíval na falešného Snapea. Ale mužovy tmavé oči vnímaly jen Hermionu. Zvedl hůlku, a než mohla plně zpracovat, že Harry se vůbec nezatvářil vyděšeně, muž tiše seslal kouzlo.

Legilimens.

Kdyby měla Hermiona své schopnosti plně pod kontrolou, nikdy by se jí nedokázal dostat do hlavy. Za této situace tam ale vstoupil snadno a začal se jí hrabat ve vzpomínkách dřív, než si uvědomila, že tam je. Jeho vpád byl jemný, téměř něžný, a kdyby nezuřila a nebyla vyděšená a omámená, divila by se, kolik péče vynakládá na to, aby to pro ni proběhlo co nejpříjemněji.

Skončilo to stejně rychle, jako začalo, a on se stáhl z její mysli a zanechal za sebou jako jedinou stopu své přítomnosti tiché zašeptání jejího jména. Hermiona se pokusila otevřít oči - teprve teď si uvědomila, že je má zavřené - ale zjistila, že víčka nespolupracují. Buď jí dala lékouzelnice příliš mnoho lektvaru, nebo ho řízla lektvarem na spaní.

Na okraji vědomí slyšela Harryho ustaraný hlas. „U Merlinových koulí, Severusi. Neexistoval jiný způsob, jak zjistit, co s ní je?” Když nepřišla žádná odpověď, Harry si povzdechl a zeptal se znovu: „Co se děje? Co se jí stalo?”

Hermiona během tíživého ticha, které následovalo, cítila, jak víc a víc upadá do Morfeovy říše. Těsně předtím, než definitivně usnula, zaslechla přidušenou odpověď: „Nepamatuje si. Nezná mě.”

***

Hermiona se opatrně posunula na nemocniční posteli, stále trochu omámená uklidňujícím douškem, který jí lékouzelnice vnutila do krku. Byla vyděšená a zmatená. Věci, které okolí naznačovalo, byly absurdní - šílené. Přesto oni uklidňovali a zkoumali ji, jako by úplně přišla o rozum.

Ne, nebylo to šílenství; lékouzelnice Merriweatherová tvrdila, že jde o ztrátu paměti. Pět let, dvě měsíce a sedmnáct dní - pryč. A během té doby nějak získala nového manžela, muže, který byl kdysi jejím učitelem, zesměšňoval ji a opovrhoval jí - i když neochotně připouštěla, že to mohla být součást jeho role špeha… možná. Merline, viděla ho umřít. Tohle bylo nemožné, absurdní.

Objala se rukama, otočila se na bok, zavřela oči a zhluboka dýchala. Pak se ušklíbla. Jednou věcí, kterou vždycky na Svatém Mungovi nenáviděla, byl nedostatek pachů. Mudlovská nemocnice by páchla chemikáliemi používanými k dezinfekci; zaměstnanci Svatého Munga coby kouzelnického zařízení sesílali různá dezinfekční kouzla, která nezanechávala žádnou pachovou stopu. Absence jakéhokoliv zápachu byla znepokojivá… zejména proto, že to znamenalo, že cítila jen přetrvávající vůni bylin a přísad do lektvarů.

Což znamenalo, že tu stále je i on.

Ne že by si jinak nebyla jeho soustavné přítomnosti vědoma. Jak by taky ne, když jí pohledem vypaloval díru do zátylku? Pokud věděla, neopustil místnost od chvíle, kdy se probudila, ani na okamžik - ani když mu šokovaně křičela do tváře, ani když ucukla před jeho pokusy o uklidnění, dokonce ani poté, co ho kousla. Místo toho se stáhl do kouta, na židli odsunutou do nejvzdálenějšího rohu místnosti a usadil se čelem k ní. Černé oči měl intenzivně bdělé a tvář zvrásněnou bolestí a obavami.

Nevydržela se na něj dívat.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Hermiona slyšela, jak někdo vešel do místnosti.

„Pane Snape,” zašeptala lékouzelnice Merriweatherová. „Mohl byste vyjít na chodbu?”

Zamumlal souhlas a Hermiona slyšela, že se přiblížil k její posteli. Když se jí hřbetem ruky otřel o tvář, ztuhla. Zhluboka se nadechl, na to roztřeseně vydechl a odešel z místnosti na poradu s lékouzelnicí.

Hermiona zůstala sama a snažila se pochopit, proč se jí chce brečet.

***

„Jsi připravená?”

Hermiona se odvrátila od okna, aby čelila muži, o které byla zpočátku přesvědčená, že je podvodník. Při pohybu jí kolem nohou povlával nepovědomý hábit. Zamračila se, nebyla si jistá, jak na tu otázku odpovědět. „Asi ano.”

„Výborně. Lékouzelnice Merriweatherová schválila tvoje propuštění. Můžeme odejít, kdykoliv budeš chtít.”

„Dobře.” Hermiona upřímně doufala, že to neznělo tak nervózně, jak se cítila. Odcházela… s ním. Potřebovala trochu času na uklidnění, otočila se tedy zpátky k oknu a pohrávala si se zlatým kroužkem na svém prstě.

Chtělo to několik hodin dotazování, hory oficiální dokumentů z ministerstva, analýzu hůlky a tři kapky veritaséra, než konečně uznala, že muž před ní je skutečně Severus Snape. Zřejmě se po válce ukryl, což umožnilo kouzelnickému světu uvěřit, že je mrtvý, takže nemusel čelit novému statusu hrdiny. Stále jí nebylo jasné, co vedlo k jeho návratu nebo k jejich svatbě. Severus - bylo divné mu tak říkat - pečlivě odpovídal na všechny její otázky, ale Hermiona nebyla ochotná o těchto tématech mluvit. Nebyla si jistá, zda chce slyšet odpovědi.

I když uznala, že je to skutečně Severus Snape, ještě nebyla přesvědčená o jejich manželství, i když ji všichni ujistili, že je to pravda. Předložili jí povolení k sňatku, které jednoznačně podepsala - inkoustem i magií. Přesto se jí to zdálo příliš absurdní, než aby o tom mohla i jen uvažovat.

Přesto se i navzdory své zdrženlivosti chystala s ním vrátit do jeho domova, do života, který si spolu údajně vybudovali. Zpočátku se zdráhala, ale lékouzelnice Merriweatherová ji dost přísně napomenula, že pokud si chce vzpomenout na posledních pět let, musí se vrátit ke svému životu a obklopit se známým prostředím.

„Pojď,” vyzval ji Severus a přerušil tak proud myšlenek. „Děti se nemůžou dočkat, až tě uvidí.”

Děti. Hermiona se odvrátila od okna a poprvé vyslala k Severusovi radostný úsměv.

***

Ukázalo se, že jeho domovem je bílý kamenný domek v Prasinkách s šedou břidlicovou střechou a červenými vchodovými dveřmi. Cestu k nim a truhlíky pod okny zdobily barevné květiny. Vedle domku rostl velký strom s několika nízko položenými větvemi a na jedné z nich visela dřevěná houpačka. Pozemek obklopovala nízká kamenná zídka, která ho oddělovala od sousedů. Bylo to okouzlující místo, naprosto odlišné od všeho, co si Hermiona představovala.

„Čekala jsi něco víc podobného sklepení?” zeptal se Severus za jejími zády.

Překvapená jeho pobaveným tónem otočila hlavu a opětovala mu úsměv. „Možná.”

Tiše se uchechtl a ten zvuk způsobil, že jí po zádech přešel mráz. „Tak to je mi líto, že jsem tě zklamal.” Otevřel dveře a pobídl ji ke vstupu. „Až po tobě.”

Jakmile Hermiona vešla, zastavila se hned na chodbě a rozhlédla se. Hned nalevo bylo schodiště do prvního patra a pak několik dveří, které vedly do vnitřku domu. Teple zlatožlutou barvu stěn doplňovalo krémové dřevěné obložení a podlaha ze širokých dubových prken působila útulně a příjemně.

„Děti to budou cobydup. Dala by sis šálek čaje?” zeptal se Severus, který za ní věšel svůj plášť na věšák.

Dovolila mu vzít i její plášť a odpověděla: „Ano, prosím.” Čaj zněl skvěle… a bylo to dobré rozptýlení.

„Výtečně. Klidně se tu porozhlédni. Za chvíli se vrátím,” dodal a odešel směrem, o kterém Hermiona předpokládala, že vede ke kuchyni.

Chvíli zůstala trapně postávat na chodbě. Musela přiznat, že je zvědavá. Podlehla tedy své zvídavé povaze, nakoukla do dveří napravo a objevila nejprve záchod a pak místnost, která vypadala jako Severusova pracovna. Toaleta měla světlou, pudrově modrou výmalbu, zatímco zdi pracovny zdobila sytě olivově zelená. I v těchto místnostech bylo dřevěné obložení a stejná dubová podlaha jako ve vstupní chodbě. Musí se táhnout celým domem, pomyslela si Hermiona.

Severus odešel rovně, krátkou chodbičkou, která musela vést do kuchyně, takže se otočila ke dveřím nalevo a vešla do jídelny. Stál v ní starožitný dubový stůl, očividně hodně používaný, ale také dobře udržovaný. Jeho bohatá patina zářila v pozdním odpoledním slunci, které pronikalo oknem. Usmála se, protože se úplně viděla, jak u něj sedí s Rose a Hugem u jídla a klábosení a smích naplňují místnost. Snažila se představit si, že se k nim připojuje Severus, ale bylo prostě nemožné takový obrázek vytvořit. Zamračila se a pokračovala v průzkumu.

Když procházela jídelnou, po jejím pravém boku se otevřel široký průchod. Aniž by jím prošla, ocitla se na prahu překvapivě moderní kuchyně. Jednoduché bukové skříňky a pracovní deska příjemně splynuly s tradičními prvky domku, zatímco moderní linie a povrchová úprava jim dodávaly současný nádech.

Severus stál u moderního mudlovského sporáku, zády k ní, a ohříval vodu. Poznala svou oblíbenou konvičku na čaj, která čekala vedle sporáku, a nějak věděla, že uvnitř už jsou připravené tři sáčky čaje.

Pozorovala ho a znepokojeně si kousala spodní ret. Od té doby, co se probrala, ji neopustil na víc než pár minut, ale ona si dosud nenašla čas, aby si skutečně prohlédla muže, který byl jejím manželem. Byl tak vysoký, jak si ho pamatovala, a tělo měl stále štíhlé, i když se zdálo zdravější, ne tak hubené. Kouzelnické geny způsobily, že i v padesáti měl vlasy stále stejně černé jako uhel, jako když ho viděla naposledy, téměř před dvaceti lety. Svlékl si hábit a redingot a přehodil je přes židli u malého kuchyňského stolu, takže zůstal jen v bílé košili a černých kalhotách. Ramena měl širší, než čekala, a ona sledovala, jak se mu při přípravě čaje pod bílou lněnou košilí hýbají svaly na zádech. Nemohla si pomoct a přejela pohledem po celém jeho těle. Musela uznat, že má docela pěkný zadek.

Ta myšlenka ji poněkud zmátla a ona si pospíšila přes jídelnu k dalším dveřím v místnosti. Vedly do velkého obývacího pokoje, který byl naprosto úžasný. Strop byl obložený o něco teplejším odstínem dubu, ale s odhalenými trámy, které místnosti dodávaly neformální atmosféru. Čalouněný nábytek měl sytě olivově zelenou barvu a stěny zlatavý nádech. Byly plné obrazů různých krajin. Do zahrady vedly francouzské dveře a u zdi se nacházel velký kamenný krb s římsou pokrytou nejrůznějšími fotografiemi a drobnostmi.

Podle toho, co v domě viděla, byl teplý a pohodlný, dokonce příjemný, a v úpravách a vybavení poznala vlastní vkus. I když si zde dokázala snadno představit sebe a děti, bolestně si uvědomovala, že je tu cizincem. Vůbec nic jí nebylo povědomé.

Fotografie na krbové římse se jí vysmívaly, byly potvrzením života, na který si vůbec nevzpomínala. Zaplavily ji emoce: zmatek, zvědavost, strach. Jedna její část se chtěla podívat, spatřit důkazy o pěti letech života, které jí utekly, zatímco jiná se právě toho důkazu děsila. V té chvíli si uvědomila, že stále doufá, že se brzy probudí a ocitne se zpátky v Lenčině pokoji obklopená pozůstalostí profesora Snapea.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 13.09. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre


Tak ted jsem take zmatena. Puvodne jsem si myslela, ze je Hermiona v jine dimenzi. Ted to vypada, jako by doopravdy 5 let spala? Hmm, at tak ci tak, cte se to uplne samo. Moc dekuji!

Re: 2. Známé a neznámé - část 1/2 Od: zuzule - 20.09. 2022
No, tohle musi byt hodne na palici... Jsem zvedava! Dekuju!

No tedy... tohle se zatím velmi dobře vyvíjí :) Harry, který není jejím Harrym a milý, vřelý Severus, s nímž má dvě děti. Fakt je mi za Severuse smutno, že ho nepoznává, ale tato alternativní realita, či kde se to vlastně ocitla se mi začíná líbit. Děkuju a těším se na další.

Re: 2. Známé a neznámé - část 1/2 Od: Iva12 - 19.09. 2022
Ach jaj.. veľmi sa mi páčia poviedky so zaujímavým, nezvyčajným dejom a práve tato sa začína takto vyvíjať :-) mam z toho radosť a neviem sa dočkať ďalších kapitol. Dakujem Jacomo! za všetky Snamione

Re: 2. Známé a neznámé - část 1/2 Od: ostruzinka - 18.09. 2022
Úžasné. Doufám, že se bude snažit si to užívat a ne všem dokazovat pravý opak. Děti budou pro ni asi velký šok.

Re: 2. Známé a neznámé - část 1/2 Od: miroslava - 18.09. 2022
Děkuji za super překlad. Povídka je fakt zajímavá. Těším se na pokračování.

Re: 2. Známé a neznámé - část 1/2 Od: alvap - 18.09. 2022
No moc pěkně se to začíná vyvíjet. Trošku Hermioně závidím. Už se těším na pokračování. Mám ráda takové "nenásilné" povídky. Děkuju.

Re: 2. Známé a neznámé - část 1/2 Od: denice - 18.09. 2022
Fantastický začátek. Hermiona zřejmě měla se Severusem krásný domov, ale teď jsem nejvíc zvědavá na ty děti, a hlavně taky jak se Hermiona vypořádá s tím, že v minulém - nebo reálném? - životě zanechala Rose a Huga... nebo je všechno jinak? Díky.

Re: 2. Známé a neznámé - část 1/2 Od: Lupina - 17.09. 2022
Severus Snape s pěkným zadkem? Uaaa, chci být na Hermionině místě. I s tou ztrátou paměti. Jsem strašně zvědavá, co pro nás autorka vymyslí. Hermiona se bude chtít vrátit k dětem. Tedy těm svým reálným. Jsem zvědavá, jestli nezačne pochybovat a nebude chtít tu ztrátu paměti přijmout, aby zůstala se Severusem. Možností je hodně. Děkuji moc, sovičku. Těším se na pokračování.
Re: 2. Známé a neznámé - část 1/2 Od: Jacomo - 19.09. 2022
Jsem si říkala, kdo se na tu poznámku chytí ;-) Máš pravdu, Hermionu čekají perné chvilky a bude mít problémy, jak se situací naložit. Věřím, že v podobné situaci člověk pochybuje o všem možném, včetně o vlastním rozumu. Ale Hermionu bude mít velkou podporu ve svém manželovi, ať už si o něm myslí cokoliv. Děkuju moc za komentář, Lupinko.

Prehľad článkov k tejto téme: