Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Happy Days in Hell

Kapitola 5.

Happy Days in Hell
Vložené: Lupina - 19.09. 2022 Téma: Happy Days in Hell
Lupina nám napísal:

Šťastné dny v pekle

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: www.fanfiction.net/s/1252201/1/Happy_Days_in_Hell

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 5. Důstojnost až do konce

 

Snape měl pocit, že nikdy dřív nezažil takové trýznění jako teď. Hodiny jen stál vedle Voldemorta a sledoval Harryho převážně tiché mučení. Bezmocně přihlížet fyzickému týrání se téměř nedalo snést, i když přesně věděl, že samotné kletby byly bolestivější a trýznivější. Nesnesitelný byl pouhý pohled na někoho, kdo se dotýká Harryho a zraňuje ho. Nikdy předtím se tak necítil. Srdce mu tlouklo jako o závod, dlaně se mu potily, nevolnost ho dusila a cítil bolest. Bolest. Bylo to zvláštní, nikdo se ho ani nedotkl, a přesto cítil, jak ho mučí absolutní fyzické utrpení.

Přinutili ho sledovat Averyho práci s břitvou, stále se zvětšující kaluž krve pod chlapcovým chvějícím se a úplně nahým tělem. Občas Harry otevřel oči a hledal v těch jeho pomoc. Zřejmě se mu pokaždé ulevilo, když se jejich pohledy setkaly.

Ale každý řez zraňoval Snapea víc než kouzla, než bití, než Cruciaty, které obdržel během svého vlastního mučení, a měl pocit, že mu pukne srdce.

„Aaaaaaa!“ zasténal Harry, když Avery opatrně rozevřel prsty další řeznou ránu. Snape se skrčil.

„Ale, ale, Severusi. Nelíbí se ti moje malé představení! Proč? Pamatuji si dobu, kdy jsi při tom nalézal rozkoš! Plánoval jsem to jen pro tvé potěšení.“

Snape zoufale hleděl na chlapcovu tvář, nechtěl o tomto hovořit s Voldemortem, nechtěl si připomínat své staré hříchy, současná situace byla dostatečně bolestivá. Vůbec nechtěl mluvit s Voldemortem nebo s kýmkoliv jiným.

„Proč mám pocit, že už jsem kdysi viděl velice podobnou scénu? Tebe, zbaběle sledujícího chlapce… chlapce odvážnějšího víc, než jsi kdy byl ty… Máš také tento pocit déjà-vu, Severusi?“

Voldemortova slova mu pronikla do mysli a posílila jeho vlastní úvahy a váhavé myšlenky. Snape jen taktak své zoufalství skryl. Ten zatracený parchant měl pravdu. Byl zbabělec. A Harryho chování bylo skutečně podobné tomu Quietusovu. Ale to už si dávno uvědomil, před dlouhou dobou, na začátku tohoto všeho…

Harry během sezení a rozhovorů v cele jednal podobně jako Quietus, jediná osoba, které si Snape opravdu cenil a miloval z celého svého srdce. Quietus, malý a mazaný Quietus, vřelý a starostlivý Quietus, který stál před Pánem zla, krvácel a vrávoral, ale beze strachu prohlašoval ‚nikdy nebudu tvůj‘, a měl pravdu.

Quietus, který zemřel právě tady, v hlavní síni Nightmare Manor, po šestém kole mučení, a on, Severus, mu nedokázal pomoci…

Toho dne se Severus rozhodl zemřít.

Odsud pramenila jeho nenávist k Moodymu, tomu zatracenému bystrozorovi. V osamělé tmě Azkabanu, kde trčel šest měsíců, mnohokrát prožíval ty hrůzostrašné okamžiky svého života – Quietusovo umírání, jeho sténání, svíjení a třes z neuvěřitelné bolesti, kterou na něj seslali. A nakonec jeho tělo bez života uprostřed síně… v jeho mysli se odvíjel nekonečný film, celou akci sledoval od prvního okamžiku, až po pohřeb na hřbitově v Prasinkách. Věděl, že to všechno bylo vypáleno do jeho očí, do jeho mysli, obrazy, na které nikdy nezapomene, které si nemůže nepřipomínat.

Voldemort toto představení viděl jen jednou. Ale pro něj to bylo až moc známé. Chlapec důstojně stojící uprostřed haly, hlavu vztyčenou, oči zavřené. Černé oči – a zelené oči. Quietusovy oči a Harryho oči.

Snape si nevšiml slz na své tváři, když stál vzpřímený s očima hrůzou dokořán. Cítil se jako v transu; Harryho tvář se náhle přeměnila do Quietusovy a zase zpět. Viděl pohled plný bolesti, bolesti, ale také plný života, přijetí, odpuštění. Bolest bez zlomení se, síla bez agrese, smrt beze strachu…

„Jsem opravdu spokojený, můj drahý profesore, že si to konečně vychutnáváš,“ zamumlal mu do ucha Největší bastard, až pak si svých slz všiml. Neotřel je. Bylo příliš pozdě. Voldemort jeho slabost zaznamenal i jeho city k chlapci. S největší pravděpodobností svým chováním Harryho zradil, ale nemohl si pomoci. Zkusil Harrymu pohledem nějak dodat sílu, duševně jej podpořit. Zoufale by chtěl být na Harryho místě, převzít místo něj tu bolest, dát svůj život za chlapcův… zachránit jej…

Ale nemohl. Lilyina slova mu zřetelně zněla v uších: ‚Přísahej! Přísahej na Quietusovo jméno, zrůdo!‘ a on přísahal a teď mu prostě nebyl schopen pomoct… ‚Řekni: Budu ho chránit svým vlastním životem,‘ – a on přísahal na Quietuse, protože Lily Evansová věděla, že toto byla jediná přísaha, kterou by nikdy neporušil…

Tato přísaha se teď zdála tak vzdálená… A už na ní nezáleželo. Už nebyla důležitá. Trpěl kvůli Harrymu, jenom Harrymu, nikomu jinému. Nezáleželo na přísaze, na jeho mrtvém bratrovi. Jen na tomto mladém, bezbranném klukovi, který před ním stál v kaluži vlastní krve a umíral.

Zoufale chtěl Harryho zachránit kvůli němu, ne kvůli Lily nebo Quietusovi. Oni byli mrtví. Chlapec byl naživu. Zatím.

Když se Harry konečně zhroutil na zem, Snape ihned opustil své místo a klekl si vedle něj. Jen v sobě dusil řev, když se díval na Harryho tělo. Chtěl ho zvednout ze země, ale nemohl najít žádné celistvé místo, za které by jej mohl uchopit tak, aniž by mu způsobil ještě víc bolesti…

Voldemort jim však nařídil, aby se vrátili do jejich cely, takže opatrně zvedl Harryho do náruče, jeho hlavu si položil na rameno, co nejvíc jej zabalil do vlastního oblečení a odnesl jej do cely. 

Sedl si do jejich rohu, stále držel chlapce na rukách. Jeho slzy se mísily s chlapcovou krví. Oba je zabalil do svého pláště a zoufale prosil nějakého boha o pomoc. Roztržitě hladil chlapce po vlasech a už asi po sté monotónně opakoval: „Všechno bude dobré, Harry, všechno bude dobré…“

Ale sám už svým slovům nevěřil. I kdyby se jim podařilo přežít všechny dny mučení, Harry s tím vším bude muset žít, se vzpomínkami, bolestí, protože ta tu bude vždycky – Voldemortova ruční práce nebyla úplně vyléčitelná. Nic už nebude stejné. Už víckrát ne. Už víckrát ne (1), zakrákal mu Poeův havran do ucha. Pokud přežijí, bude muset najít způsob, jak Harrymu pomoct s tímto vším se vyrovnat. Bude-li to možné.

Ne, možné to nebylo.

Pod vlivem Cruciatu byl jenom několikrát, ale čím dál nesnadněji se s tím vyrovnával v nočních můrách. Bylo to těžší – ne, ne fyzicky, ale mentálně a emocionálně, protože sny tu úplnou bezbrannost, ponížení a strach mnohem víc vyzdvihly. V těchto nočních můrách vždy věděl, co bude následovat, bylo to nevyhnutelné. Noční můry vždy následovaly po vypjatých scénách… a ani během posledních čtrnácti let se nenaučil, jak jim uniknout, jak se vzbudit. Vždy je musel prosnít celé.

Noční můry… a toto byla živá noční můra, Nightmare Manor – Panství nočních můr. Zatracený Největší bastard! A nebylo odsud úniku. Žádné probuzení.

Po chvíli se cítil klidnější a slzy na tvářích uschly. Harryho krvácení se zastavilo, ale třásl se ztrátou krve. Snape sklonil hlavu a oba je co nejlépe přikryl, aby uvnitř udržel teplo.

Byl vyčerpaný a k smrti unavený, ale nemohl spát. Pokaždé, když zavřel oči, viděl Harryho tiše trpět, nebo jeho beznadějný pohled, občas se mu to míchalo s výjevy Quietusova utrpení… Obtočil těsněji ruce kolem chlapce, jako by jej takto mohl ochránit před možnými děsivě podobnými událostmi dalších dnů…

Noční můry jej přepadaly i teď, přestože nespal.

Zatraceně!

Najednou v klíně ucítil slabý pohyb.

„Harry?“ zašeptal tiše.

„Bolí to,“ dítě se chvělo. „Všechno mě pálí… celé tělo… kůže…“

„Šššš,“ kolébal opatrně bezmocného chlapce. „Zkus si odpočinout.“

„Pane profesore,“ začal slabě. „Myslím, že umřu… Je mi to líto…“

„Všechno bude v pořádku, Harry. Jenom si trochu odpočiň.“ Snapea chlapcova slova vyděsila. Zopakoval svoji větu, pokoušel se ujistit Harryho stejně jako sebe sama. „Ne, Harry. Ty neumřeš. Všechno bude v pořádku. Věř mi.“

„Je mi to líto…“ slyšel slabé zamumlání. „Nechám vás tu samotného a za to se omlouvám…“

„Ne, Harry,“ začal, ale nemohl pokračovat. Zalykal se, neměl v plicích vzduch na to, aby řekl nějaké další slovo. Znovu jej stiskl v náručí, jako by ho tak mohl fyzicky ochránit proti… Ne. Harry nemohl umřít. Musel žít, přežít.

Když chlapcovo tělo v jeho náruči ochablo, byl to pro něj strašlivý šok a dlouhou dobu nebyl schopný vůbec myslet. Ne! zvolal neslyšně.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že chlapec jenom ztratil vědomí, že neumřel. Mučily ho různé pocity, cítil se nemocný a měl závrať. Ale neodvážil se pohnout, odložit chlapce ze svého klína a náručí. Tyto nově nalezené pocity zahřály jeho srdce, silná touha chlapce chránit a pečovat o něj byla nepředstavitelně velká.

Na začátku jejich zajetí si přísahal, že už nikdy toho kluka nezraní. Nyní cítil, že to nestačí. Když seděl v rohu s chlapcem v klíně, složil jinou přísahu, tentokrát silnější – bude se o něj starat do své nebo Harryho smrti. Bude mu pomáhat všemi možnými způsoby. Pokusí se být tam pro něj. Až do konce jejich dnů. Amen.

Zlý hlas v jeho hlavě se uchechtl. Jsi tak sentimentální, Severusi. Asi stárneš. Nebo myslíš, že bude snadné tuto přísahu dodržet? Kluk v několika dalších hodinách umře, není to tak? Musel bojovat se svými starými reflexy, které chtěly, aby se vrátil ke svému někdejšímu sarkastickému a lhostejnému chování. NE! umlčel své myšlenky. Jaký smysl by mělo být tváří v tvář smrti lhostejný? Chlapec si zasloužil víc než jen jeho lhostejnost, krutost, sarkasmus a nenávist. Všechno tohle ty poslední roky snášel. Teď musel Harrymu nabídnout útěchu, péči… lásku?

Ach, to poslední znělo dokonale směšně. On a láska! Nevěděl, jak někoho milovat. Quituse taky milovat nedokázal. Pokud by to uměl… Možná, že by Quietus ještě žil.

Pokud by dokázal milovat, nebyl by tady. Nestal by se Smrtijedem… Vybral by si Havraspár, jak mu radil Klobouk. Pracoval by pro ministerstvo nebo Albuse už od první chvíle… Možná, že by měl taky rodinu… děti…

Už jen ta myšlenka ho šokovala. Zmeškal toho tak hodně? Chtěl se skutečně stát tímto současným člověkem? Osamělým, nenávidícím a nenáviděným bastardem, následovníkem monstra, profesionálním trýznitelem, vrahem nevinných lidí?

Pravdou bylo, že nikdy nechtěl žít průměrný život, mít typický způsob života, ale… Nebylo to trochu přehnané? A přeci doteď vedl život typický, v perverzním smyslu slova…

Ne. Už nezíská dostatečný čas k pokání za vše, co spáchal. Ani v tomto pekle. Nikdy mu nebude odpuštěno.

Tyto myšlenky jej trápily. Zamýšlel toto Voldemort, když je dal dohromady? Měl podezření, co se stane? Že ho zlomí jeho vlastní pocity, jeho odpor k sobě samému, jeho vlastní vina?

Vztekle zvedl hlavu, když uslyšel zavrzání otevírajících se dveří. Avery vstoupil.

„Co chceš?“ vyštěkl Snape nenávistně. „Je skoro mrtvý. Pokud máte v úmyslu pokračovat ve vašich akcích, musím vás upozornit, že to neucítí.“

Avery s ďábelským šklebem ve tváři pokrčil rameny. V podobných chvílích měl Snape pocit, že ten chlap není normální, ale kupodivu ho šílenství přepadalo, jen když ho byla potřeba.

„Jsem tu proto, abych prodloužil jeho utrpení, Severusi,“ ukázal Mistrovi lektvarů dvě lahvičky a zamával mu jimi před nosem. „Myslím, že je znáš?“ zeptal se s předstíranou zvědavostí.

Snape je samozřejmě znal. Protikrvácivý a posilovací roztok. Uvařil je on, stejně jako všechny ostatní, co používali ve Voldemortových službách. Ale nevěděl, co by pro Harryho bylo lepší – dostat léčivé lektvary, nebo zemřít?

Ale zoufale si přál, aby Harry žil. Chtěl se o něj starat, utěšovat ho, jednoduše být. Taky chtěl, aby mu chlapec odpustil, alespoň Harry. Ten byl stále naživu, na rozdíl od mnoha jiných, kterým dluží víc než jenom omluvu…

„Dej mi je,“ řekl nakonec čekajícímu Smrtijedovi.

„Ne. Dám mu je sám. Nevěřím ti, Severusi.“

Další dva Smrtijedi vstoupili.

„Polož chlapce na zem.“

Nechtěl poslechnout, ale jakmile se nadechl k protestu, Avery otráveně odsekl.

„Pokud neposlechneš, sešlu na vás oba Cruciatus.“

Snape se nad touto myšlenkou otřásl a opatrně chlapce položil na zem.

„Uhni!“

Když už nakročil, uslyšel najednou zašeptané Crucio a v dalším momentě sebou škubal na zemi. Seslali na něj zdánlivě nekonečný Cruciatus, který trval po celou dobu, co Avery dával chlapci spolknout obsah malých lahviček. Po jejich odchodu se Snape nedokázal několik dlouhých minut pohnout. Bolela ho hlava, oči ho pálily, svaly měl v křeči. Nakonec své tělo donutil doplazit se k Harrymu.

Ve vzduchu cítil vůni lektvarů, a to mu potvrdilo, že se skutečně jednalo o posilující a jeden ze specifičtějších lektvarů pro případy těžké ztráty krve pro obdobné případy jako tento. Najednou cítil potěšení sám ze sebe, že byl tak pořádný. V binci by tyto lektvary nikdy nenašli, ale on měl ve své kanceláři vše řádně označené a setříděné.

Vedle chlapce našel také zbytky oblečení, které tam pro něj přinesl zřejmě Avery. Ty cáry však nebyly víc než směšné, zakrvavené hadry. Ano, když sebral něco, co bylo kdysi kusem oblečení, vzpomněl si na Averyho nesnesitelně pomalé pohyby, jak Harryho břitvou svlékal během jejich úvodu a přitom ho párkrát pořezal. Už jen při té myšlence se mu zvedl žaludek. S povzdechem se posadil a zvedl si Harryho na klín.

Po chvíli usnul.

ooOOoo

Harry se s trhnutím probudil. Na svém hrudníku cítil podivný pohyb, jako by ho někdo sevřel v objetí a stiskl mu ruku.

„Počkej… Quietusi… Počkej…!“ slyšel.

Když Harry otevřel oči, těsně vedle své tváře uviděl Snapeovu, která se mračila pravděpodobně kvůli nějakému hroznému snu. V příštím okamžiku si uvědomil, že může tak jasně vidět profesorovu tvář, protože mu leží v klíně a opírá se o jeho hrudník. Muž jej držel v náručí. Držel v náručí? Ne, spíš by řekl, že ho k sobě tiskl, jako by ho chtěl ochránit, nebo zastavit.

To byla opravdu zvláštní situace. Bylo to trapné.

Ale zároveň to bylo uklidňující a tak… odlišné od brutality minulých dní, úplně jejich opak. Bylo to něco dobrého, co nikdy předtím necítil. Jako by byl malé dítě v náručí rodiče.

Stále ho pálila kůže, a když se pohnul, vzpomněl si hned na každý řez z předchozího dne. V každém z nich mu pulzovalo. Náhlá bolest ho zasáhla nečekanou silou, až sebou trhl, ale i ten pohyb byl bolestivý. Na okamžik lapal po dechu, popadl profesora za šaty a zavřel oči.

„Jsi vzhůru?“ zaslechl zašeptanou otázku. Harry stále bojoval s bolestí a pouze přikývl. „Cítíš se líp?“ uslyšel Snapeův starostlivý hlas.

Jakmile mohl znovu normálně dýchat, odpověděl.

„Trochu, pane. Ale…“ nevěděl, co říct. „Strašně to bolí. Ty řezy…“ cítil, jak se Snape zachvěl.

„Ano, umím si to představit, Harry. Musel jsem sledovat celý proces. Snaž se zůstat v klidu, to ti pomůže. Dali ti léčivé lektvary. Budeš se cítit líp.“

Harry zamyšleně zavřel oči. Po chvíli otevřel pusu.

„Já…“ začal, ale nakonec větu nedokončil.

„Ano?“

„Myslel jsem, že umřu, pane. Chtěl jsem to. Zkoušel jsem proti tomu bojovat, ale… Byl jsem slabý.“

„Ne,“ odpověděl mu prudce Snape. „Nebyl jsi slabý. Byl jsi silný, velmi silný. Silnější než kdokoliv, koho jsem dřív viděl.“

„Ale… Necítil jsem bolest jako znamení mojí síly, nebo toho ostatního. Chtěl jsem… jen, aby to skončilo. Kdybyste tam nebyl, určitě bych to vzdal.“

„Harry, přestál jsi to. Odolával jsi bolesti s důstojností. Byl jsi statečný a silný.“

„Ale chtěl jsem zemřít.“

„To není známka slabosti. Je to normální reakce na mučení.“

„Ale říkal jste, že to nesmím vzdát. Že nesmím zaprodat svou duši.“

„Pottere,“ povzdechl si Snape tak trochu otráveně. „Přirozené přání ukončit bolest není to samé jako zaprodat duši. Zradíš sám sebe, pokud jsi připraven udělat něco proti své vůli, jen aby mučení skončilo. Ale… je velmi obtížné vysvětlit rozdíl.“

„Aha,“ Harry se slabě usmál, a potom dodal, „ale myslím, že chápu, co tím míníte.“

Harry si uvědomil, že má stále zavřené oči. Opatrně je otevřel a v mihotavém světle pochodně studoval mužovu tvář. Když se pokusil polknout, zjistil, že má úplně sucho v ústech.

„Pane, mám žízeň,“ zašeptal.

„Přinesu ti vodu,“ nabídl mu Snape, ale Harry zavrtěl hlavou.

„Ne, myslím, že bude dobré, když se trochu protáhnu. A stejně potřebuji na záchod.“

„No dobrá…“ Harry si všiml jeho rozpačitého výrazu. „Ale jsi nahý, Harry. A myslím, že tvoje oblečení už není… ehm… nositelné.“

Harry zavřel oči a opřel si hlavu o Snapeovo rameno. Zmínka o nahotě ho nepřivedla do rozpaků, ale oživila v jeho mysli obraz Averyho s břitvou v ruce, bezmoc a paniku, když při pohledu na muže nevěděl, co čekat. A první řezy, první zaříznutí břitvou, první pořezání. Třásl se v šoku.

Snapeovy ruce se kolem něj znovu ovinuly a muž ho začal pomalu kolébat, sem a tam a sem a tam, jako když rodiče tiší malé dítě, dokud se neuklidní. Ale Snape ho hned nepustil, držel ho pár minut déle a Harry se cítil jako ve snu, ze kterého se nechtěl probudit.

Nicméně žízeň ho stále nepřecházela, a když zkoušel polykat hořké sliny, jenom tím podráždil svůj příliš vyschlý krk.

„Můžete mě pustit. Musím se napít,“ zamumlal tiše Harry, profesor jen přikývl a opatrně jej pustil. Přestože se mu točila hlava a byl slabý, Harry vstal a dopotácel se až k hromadě bývalého oblečení.

„Pane, myslím, že označení není nositelné je slabé slovo,” zašklebil se pobaveně, když zvedal něco, co bývalo kdysi tričkem. Možná tak před desítkami let. Bylo špinavé od krve a břitvou rozřezané na proužky. A jeho kalhoty… se už nedaly nosit. Harry si povzdechl, když se i přesto snažil obléct. Neodvážil se podívat na svoje vlastní tělo, věděl moc dobře, že rány na jeho těle tvoří pruhovaný vzor. Oblečený oděv pálící rány podráždil. Nevydržel to a nakonec se na sebe podíval. Musel připustit, že ten pohled byl ještě horší, než si myslel.

„Harry…“

Otočil se k Snapeovi. Byl na něj teď tak laskavý. Způsob, jakým ho držel, jak ho kolébal… Při pohledu na někdejší monstrum ze sklepení Harry cítil teplo v srdci. Dokonce i teď se o něj profesor strachoval, protože mu podával kus svého oblečení.

„Co…?“ zeptal se trochu zmateně.

„Můj svetr… tedy ještě před…“ Mistr lektvarů se na něj usmál. Na jeho tváři to vypadalo zvláštně. „Nebo to kdysi byl svetr… před několika dny.“

Harry se zamračil.

„Ale… vy ho také potřebujete, pane.“

„Vezmi si ho, Harry. Potřebuješ ho víc než já.“

Dlouhou chvíli se jen pozorovali.

„Nemůžu,“ řekl Harry nakonec. „Je váš. Ale stejně děkuji.“

„Jsi blázen, Pottere. Vezmi si ho, nebo se uchýlím k násilí a udělám to já,“ ušklíbl se s hraným vztekem. Harry obrátil oči v sloup, ale přijal nabízené oblečení a rychle se oblékl.

Svetr byl teplý a jemný na dotek, ale příliš velký jako všechno po Dudleym. Přes všechnu bolest se Harry musel smát, když se prohlédl.

„Vypadám směšně,“ zhodnotil se. Snapeův svetr mu byl skoro až po kolena a rukávy měl téměř dvakrát delší než ruce, takže je musel ohrnout. Zpod svetru mu vykukovaly zbytky kalhot… Sečteno dohromady, vypadal hůř než Ron při posledním Vánočním bále. Zachechtal se. „A nemám boty.“

„Já taky ne,“ přikývl Snape. „Ani si je nepamatuji na nohou, co jsme tady.“

Harry přikývl a nakonec udělal to, co chtěl už poměrně dlouhou dobu – šel se napít. Džbán byl jenom z půlky plný, takže si dal jen pár doušků, ale Snape na něj vyštěkl.

„Napij se víc!“

„Musíme šetřit vodou,“ protestoval Harry.

„Ne teď. Potřebuješ mít v organizmu vodu, aby ses zotavil.“

Harry se s ním nehádal a ještě trochu se napil. Po pár minutách se vrátil do rohu, kde seděl Snape. Nevěděl, co by měl udělat, tak se posadil vedle profesora.

„Pojď blíž, Harry. Bude ti zima,“ řekl Snape nečekaně laskavým hlasem, ale Harry se neodvažoval pohnout. Slyšel profesorův povzdech, když se posunul, přisedl si k němu a obtočil kolem nich hábit tak, jak to udělal včera. „Nemáme pořádné oblečení. Pokud se nechceme ke všem našim problémům ještě nachladit, musíme kolem sebe nějak udržovat teplo. Je to jasné?“

Harry jenom přikývl, ale cítil se mnohem líp, když se mu kolem ramen ovinula ruka. Bylo to opět jako… jako by byl dítě a profesor jeho rodič. Zavřel oči a přisunul se blíž ke zdroji nabízeného tepla.

Snape byl trochu překvapený, když se k němu chlapec přitiskl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně.

„Nemyslím si, že někdy budu zase v pořádku,“ odpověděl Harry a zívl. Až po chvíli dodal: „Chci říct, že i kdybych toto nějak přežil, myslím, že se už nikdy přes to… nedostanu. Je to prostě příliš… ale teď je mi fajn. Jste na mě tak… milý. Je to zvláštní, ale dobré… jako bych k někomu patřil…“ zamumlal rozpačitě.

Snape se zmateně pohnul, ale nemohl nic odpovědět.

„Kdo je Quietus?“ zeptal se Harry tiše po chvíli.

„Jak víš…“ zeptal se Snape ostře, ale hned toho tónu litoval. Harryho reakce byla rychlá.

„Omlouvám se, pane,“ sklonil hlavu a odtáhl se.

„Nemusíš se omlouvat, Harry,“ Snape sevřel Harryho v objetí, aby ho uklidnil a zároveň zadržel. „Jenom mě trochu… překvapilo, že o něm víš.“

„Vaše noční můry…“ Harry vydechl. „A včera po probuzení jste mě takto oslovil. Spletl jste si mě s ním?“

Najednou si Snape vzpomněl na péči… laskavost chlapce, který se ho dotýkal, jeho, odporného profesora ze školy, muže, který Harryho trápil po celá léta, vraha… Byla to tato laskavost, která změnila jeho pocity od tolerance až po péči o chlapce? Zdálo se, že každá pěkná věc v jeho životě byla nějakým způsobem spojená s Quietusem…

„Quietus byl můj bratr,“ ozval se tiše. „Občas mi ho připomínáš,“ dopověděl po chvilce.

„Je… mrtvý?“ zeptal se Harry co nejtišeji. Snape jen přikývl. „Jak…?“

„Voldemort ho zabil,“ Harry viděl, jak profesor zatnul zuby. Pak Snape zavřel oči a hluboce se  nadechl, aby se uklidnil. „Zabil ho tady, v hlavní síni Nightmare Manoru po šesti kolech mučení, protože se k němu nechtěl přidat, a můj otec se rozhodl ho k tomu donutit. Nakonec vzdoroval i Voldemortovi a ten ho zabil.“

Znovu se mu před očima začaly objevovat obrazy tak, jak se to dělo od doby, co byl v Azkabanu… umírající Quietus… pohřeb… Nepřítomně zesílil stisk Harryho ramen… Quietusových… na chvíli opravdu věřil, že sedí vedle svého bratra. Když si uvědomil, že to je Harry, koho drží, chtěl ho v rozpacích pustit, ale pak ucítil, jak ho pár paží obtočených kolem hrudi utěšuje. Tento projev péče uklidnil jeho rozpaky. Po dlouhé minuty pak takto zůstali a potichu drželi jeden druhého.

„Jsi stejně odvážný jako on…“ zamumlal tiše. „Způsob, jakým jsi snášel mučení a bolest, jak jsi s důstojností stál smrti tváří v tvář… jsi jako on.“

Harry nemohl nic říct. Zdálo se, jako by všechna témata končila smrtí někoho, kdo byl nějakým způsobem spojený s Mistrem lektvarů… Jeho láska, teď bratr… Přesně, jak říkal. Pokud budeme pokračovat v tomto rozhovoru o minulosti, potkáme víc smrti, než si dokážete představit. Možná byl toto důvod chladného a sarkastického chování Mistra lektvarů… Všechny ty ztráty, které utrpěl ve svém životě…

„Pane profesore?“ zeptal se náhle.

„Hm?“ broukl Snape nepřítomně.

„Proč je důstojnost tak důležitá? Pokud mám umřít, není to jedno?“

„No… ehm… možná z přísně materialistického hlediska,“ odpověděl Snape zmateně.

„Mluvíte o Brumbálových slovech?“

„Jakých slovech?“ zeptal se profesor zvědavě.

Pro spořádanou mysl je smrt jen dalším velkým dobrodružstvím. Řekl mi to po mé příhodě s Quirrellem.“ (2)

„Ne. Nechtěl jsem mluvit o posmrtném životě. Nevím, čemu věřit. Je to něco jiného…“ povzdechl si. „Myslím, že jsem se to naučil od Quietuse. Všichni umřeme, dříve či později, jen nikdy s jistotou nevíme, kdy. Musíme tedy své životy vést tak, abychom nikdy ničeho nelitovali…“

„Litujete svého života, pane?“ Harry nevěděl, jestli to byla moudrá otázka, nejspíš ne, ale už to bylo venku. Připravil se na ostré odmítnutí, ale Snape sebou jen trhnul.

„Mockrát ano. Lituji hodně věcí, ale to je jiný příběh. Nelituji mojí ztracené důstojnosti, protože jsem nikdy nebyl přinucen ji ztratit. Lituji jiných věcí.“

„Ach… ale pokud jsem si úplně jistý, že umřu, proč to prostě nemůžu vzdát?“

„Harry, poslouchej,“ Snape se zhluboka povzdechl. „Je velmi těžké to vysvětlit. Pokusím se ti dát příklad, ale není to perfektní odpověď na tvou otázku. Obávám se, že přesná odpověď ani neexistuje. Dobrá?“

„Ano, pane,“ odpověděl chlapec pokorně.

„Řekl jsem, že Voldemort zabil mého bratra.“ Harry přikývl. „Musel jsem se tohoto mučení od samého počátku účastnit. Jako v tvém případě…“ Harry zase cítil, jak se tělo jeho profesora chvěje. „Byl jsem jedním z jeho mučitelů, přestože jsem ho miloval víc než kohokoliv jiného ve svém životě. Nebo lépe řečeno, byl jediný, na kom mi skutečně záleželo a koho jsem miloval. A pak jsem byl jedním z těch, kteří mu způsobovali bolest. Snášel to s důstojností, a pak jsem pochopil, jaký omyl byl můj život. Jeho smrt mi ukázala něco o životě, co jsem do té doby nechápal. Světlo. Smysl. Být člověkem.“

„Myslím, že rozumím, pane,“ odpověděl Harry skoro neslyšně.

„Jak tě znám, věřím ti,“ Snape se usmál. „Ale nech mne dokončit ten příběh.“

Harry znovu přikývl.

„Po čtvrtém nebo pátém kole jsem už Quietusovi nemohl ubližovat. Jen jsem tam stál, neschopen se pohnout. Otec na mě seslal Cruciatus. A jeho zabili. Vzal jsem jeho tělo a přemístil jsem se k Bradavicím. Šel jsem do Brumbálovy kanceláře a přísahal jsem na Quietusovo jméno, že budu bojovat proti Voldemortovi tak dlouho, dokud nebude poražen.“

„Brumbál znal vašeho bratra? Jak?“ zvědavě se ptal Harry.

„Taky navštěvoval Bradavice. Byl prefekt a poslední rok primus. Všichni ho znali a měli ho rádi.“

„Ach tak…“ Harry byl zmatený.

Snape nechtěl pokračovat v rozhovoru o Quietusovi, a tak se rozhodl změnit téma.

„Pokud chceš další příklady na tvé otázky ohledně smyslu důstojnosti při umírání, mysli na svoji matku a otce,“ řekl tiše. „Nevěděli, že jejich odpor tě zachrání. Jenom umřeli stejně, jako žili.“ 

Harry se třásl po celém těle a Snape se ho úzkostlivě zeptal.

„Harry, jsi v pořádku?“

„Ano, ale je to tak… tak zvláštní…“ zamumlal Harry ztracený v myšlenkách.

„Co?“

„Z vašich příkladů by se dalo konstatovat, že smrt tohoto druhu dává… život… Z důstojnosti vzejde život… Nebo tak…“

Snapeovy oči se rozšířily, když se podíval na chlapce. Harry nebyl jen inteligentní, jak si to vyvodil z jejich minulých rozhovorů. Byl moudrý jako starý muž s tucty zkušeností. Dobrá, možná, že ten kluk nebyl starý, ale měl spoustu zkušeností, jak se zdálo.

Zůstali potichu sedět v pološeru jejich rohu. Harry brzy usnul a Snape si lehce třesoucího se chlapce zvedl do klína. Nevěděl přesně, proč to udělal. Zkrátka to… udělal. Zdálo se mu to jako dobrá věc. Bylo to něco, s čím nikdy předtím neměl zkušenosti, ale rozhodl se, že se mu to líbí. Opřel si hlavu o zeď, prázdným pohledem dlouze pozoroval nejbližší pochodeň, a stále dokola přemýšlel o své minulosti, ztracených příležitostech a zdánlivě neexistující budoucnosti. Láska, péče, rodina… slova, věci, které se nikdy nestanou pravdivými. Nicméně Harry byl živý, proto mohl něco takového cítit.

Ano. Toto byly vskutku šťastné dny před branami pekla. Ale oni nebyli v pekle. Ne, dokud byli schopni sdílet lidskost, důstojnost, péči, naději, sny…

Zvláštní myšlenky pro ubohého bezcenného Mistra lektvarů, pomyslel si sarkasticky. Ale ne tak divné na někoho odsouzeného na smrt.

Byli mrtvými muži kráčejícími pomalým krokem k místu smrti a jejich pocity odrážely pocity ostatních lidí, kteří s nimi sdílejí tento osud.

Uvědomoval si, že jeho pocity vyplynuly z jejich nynějšího psychického a mentálního stavu. Ale záleželo na tom? V běžném životě byly radost nebo smutek také důsledkem různých vnitřních nebo vnějších událostí…

Ztracen v myšlenkách Snape nakonec následoval Harryho do spánku.

ooOOoo

Jakmile před Doupětem zastavilo auto, dveře se ihned otevřely a ven vyrazila Hermiona.

„Rone!“ vykřikla, když zahlédla tvář svého kamaráda. Rozběhla se k zrzavému chlapci a skočila mu kolem krku. „Rone,“ zopakovala o něco tišeji a začala vzlykat.

Ron byl v rozpacích z projevu Hermioniny náklonnosti, ale nechtěl truchlící dívku ještě více zranit tím, že by ji od sebe odstrčil. Povzdechl si a zamumlal jí do ucha pár uklidňujících slov.

O chvíli později Rona zachránila z dívčina sevření paní Weasleyová, když ji objala a mávnutím ke dveřím pozvala Hermioninu rodinu dál.

Všichni už seděli v kuchyni u stolu, ale nikdo neměl odvahu přerušit ticho. Nakonec promluvil Hermionin otec.

„Hned po skončení školy jsme od Hermiony slyšeli znepokojující zprávy,“ začal s povzdechem. „A včera dostala noviny, kde se psalo, že její přítel Harry se pravděpodobně ztratil. Řekla nám, že byl určitě unesený, a že by si s vámi chtěla promluvit. A…“ okamžik se zdál zmatený, „Joan a já bychom chtěli slyšet víc. Protože podle mého názoru toto znamená začátek války.“

„To ano,“ ujistila ho paní Weasleyová pevně. „Nebo za nějaký čas tomu tak bude.“

Hermionin otec přikývl.

„To jsem si myslel.“

Po dlouhé pauze se Hermiona otočila k Ronovi.

„Víš něco víc o Harrym? Nebo tvůj taťka? Nebo Brumbál? Kdokoliv jiný?“

Ron jen zoufale zavrtěl hlavou.

„Nic. Ale počkáme na taťku, možná bude mít nějaké novinky, až se vrátí.“

„Ronův otec pracuje pro Ministerstvo kouzel,“ vysvětlila Hermiona své mamce. „A ohledně Ty-víš-koho? Popletal stále ignoruje jeho návrat?“

„Popletal je idiot,“ zamumlal si Ron pod vousy a k velkému Hermioninu úžasu paní Weasleyová svého syna nenapomenula.

„Popletal Brumbálovo prohlášení nepotvrdil, ale většina kouzelnického světa to ví.“

„Jo, od závěrečné hostiny…“ zamumlala Hermiona.

„Ministerstvo nechce jednat, přestože zreorganizovalo a rozšířilo trénink bystrozorů. Percy se rozhodl stát bystrozorem, protože jeho nový šéf netoleruje jeho vášeň pro práci.“

„Ach,“ Hermiona se pousmála. „To znamená, že Skrka nahradil někdo normální.”

„Ne, on není normální. Jen nemůže Percyho vystát. To není to samé,“ odpověděl jí Ron a paní Weasleyová si hluboce povzdechla.

„Rone, žádala jsem tě, aby sis dával pozor na jazyk.“

„Ale mami, taťka ti to říkal a ty jsi s ním souhlasila!“ vykřikl překvapeně.

Navzdory obecnému smutku se Hermionini rodiče rozesmáli a paní Weasleyová začervenala.

„Ronalde!“ neřekla nic jiného, ale její syn zavřel pusu a zapřel se do opěradla své židle.

„Přesto ještě není situace v kouzelnickém světě tak špatná,“ otočila se paní Weasleyová k mudlovským hostům. „Vy-víte-kdo pravděpodobně shromažďuje své síly a znovu dává dohromady své společenství dříve, než začne něco vážnějšího. Zdá se tedy, že máme čas, pokud chceme něco dělat. Ale ministerstvo Harryho příběhu nevěří,“ zarazila se a vrhla na manželský pár pohled, aby se ujistila, že vědí o událostech Turnaje tří kouzelníků.

„Hermiona nám vše vyprávěla,“ přikývl pan Granger a čekal na pokračování.

„Dobrá. Takže teď je čas proti nám. Kvůli ministerskému popírání jsme úplně bezmocní.“

„Ten… Vy-víte-kdo,“ Hermionin otec si znovu povzdechl. „Bude to mít nějaké důsledky pro svět mudlů?“

Paní Weasleyová svěsila hlavu.

„Obávám se, že následky budou velmi vážné. A nejen pro svět mudlů. Mudlorození kouzelníci budou ve stálém nebezpečí. Jako vaše dcera…“

Na kuchyň padlo nepříjemné ticho.

„Ale Bradavice jsou bezpečné, mami,“ řekl nakonec Ron. „Hermioně se tam nic nestane! Doma je ve větším nebezpečí.“

„Ano, to je pravda,“ uznala paní Weasleyová a zvedla pohled na Hermioniny rodiče. „Ale toto léto bude… bez nějakých incidentů, doufáme.“

„Jak to můžeme říct?“ zaječela náhle Hermiona. „Harry je unesený! Vy-víte-kdo už začal jednat!“

„Hermiono, Harry byl unesený, protože uprchl z domova. Ty-víš-kdo nebyl dost silný na to, aby přemohl ochranu jeho domu. A nezapomeň, že Harry byl, nevím proč, jeho prvním a stálým cílem.“ Ron Hermioně konejšivě položil ruku na rameno. „Doufám, věřím, že se Harry vrátí.“

Hermiona zavrtěla hlavou.

„Podívej, Rone. Pokud Harryho unesl, už ho zabil. Jsem si tím jistá.“

„Nemyslím si. Kdyby už Harryho zabil, věděli bychom to. Použil by jeho smrt k zastrašení kouzelnického světa…“

„Ale vždyť to je zatracený nesmysl!“ rozkřičela se znovu dívka. „Pokud Harryho unesl Vy-víte-kdo, nečekal by tak dlouho. Ne.“

„Nebo…“ všichni se otočili na paní Weasleyovou, která skoro neslyšitelně promluvila, „ho chce zlomit. Aby světu ukázal, že Harry není hrdinou, za kterého ho pokládáme.“

„Zlomit ho?“ otázal se Hermionin otec. „Co tím myslíte? Jistě ne fyzické týrání…“

Nejen fyzické týrání pane Grangere,“ hluboký smutek v hlase paní Weasleyové byl nepochybný. „A pokud mám pravdu, jakože si myslím, že mám, stejně jako Artur, bude určitě zlomený. Vy-víte-kdo měl spoustu času, aby dosáhl svého cíle.“

„To je neuvěřitelné, paní Weasleyová. Pro lásku boží, žijeme ve dvacátém století!“

„Právě toto století vyprodukovalo největší masakr nevinných. Pokud se nemýlím v kouzelnickém i mudlovském světě,“ odpověděla stroze a Grangerovi sklonili pohledy.

„Ach… ano…“ zašeptal pan Granger. „Ale… co můžeme proti tomu dělat?“

Paní Weasleyová položila tvář do dlaní.

„Nic,“ zamumlala. „Můžeme se jen modlit, aby se vrátil domů živý.“

 

 

(1) Použit překlad Vítězslava Nezvala.

(2) Přesné znění od pana Medka z knihy HP a Kámen mudrců.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: jerry - 20.07. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.01. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 5. Od: Aeidaill - 24.02. 2023
Děkuji za překlad. Skoro se mi nechce nic psát, jak byla ponurá. A z Doupěte a stoického - Vy-víte-kdo Harryho zlomí a bude nebo se šťastně vrátí domů, ale my pro jeho návrat nic neuděláme - je mi smutno.

Re: Kapitola 5. Od: Yuki - 20.09. 2022
Tolik pozitivity v Doupěti mezi Grangerovými a Weasleyovými je neuvěřitelný... Co můžeme dělat? Nic, prostě budeme čekat, až se Voldy s veškerou slávou objeví, oznámí, že zlomil a zabil slavného Harryho Pottera a svět se zblázní... Lily jako Havraspárka o dva ročníky níž než Severus a James, což je dosti zajímavá myšlenka :) Na jednu stranu jsem zvědavá na pokračování, na tu druhou si přeju, aby tomu mučení už byl konec...

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )07.10. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )06.10. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )04.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )03.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )30.09. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )29.09. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.09. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )26.09. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )23.09. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )22.09. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )20.09. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )19.09. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )16.09. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )15.09. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )13.09. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )12.09. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )30.11. 2021Úvod