Preklady fanfiction Harryho Pottera

10. kapitola

Nejasná postava, jejíž jméno zapomněl - nebo ho možná nikdy neznal. Někdo sedící vedle něj v letním dni. Někdo na dosah ve světle krbu. Milenec? Přítel?

Posadil se, hlava se mu točila z rozespalosti a soustavně si přehrával útržky svého snu. Byl příjemný, to si pamatoval. Přikrývka se mu svezla z těla a on se otřásl. Studený vzduch ho zasáhl jako náraz ledové vody a okolní temnota byla větší, než jakou byl zvyklý.

Musel jít na záchod.

Když se jeho bosé nohy dotkly podlahy, sykl. Proč je tu taková strašná zima? Zvedl ruce před obličej a mžoural, zatímco se ve vzduchu formovala nejasná koule. Jakmile dohlédl ke krbu, uvědomil si, že je prázdný. Bez života. Domácí skřítci se o něj zapomněli postarat.

Levitoval před sebou světelnou kouli a drkotaje zuby se plížil ven z místnosti. Tady je mnohem tepleji, pomyslel si, když ucítil, jak se kolem něj teplo ovíjí jako obláčky kouře. Jak mohli domácí skřítci zapomenout? Nikdy nezapomínali.

Pokud tedy zapomněli. Soustředil se na míření do záchodové mísy a snažil se potlačit vzpomínky na červeně zbarvenou temnotu a krčící se stvoření kňourající Pane…

Zrudl. Dokonce i v koupelně bylo tepleji než v jeho pokoji. Do chvíle, kdy se bude muset úplně probudit, zbývala minimálně hodina a spánek byl vzácný. Vkradl se zpět do pokoje -

Severus! Hlavou mu prolétly vzpomínky na včerejší večer a rychle pospíchal k Severusově posteli, až se koule světla před ním houpala. Jak mohl zapomenout? Přeměnili další přikrývku z polštáře ležícího na židli, ale byla příliš tenká a přeměněné věci nevykazovaly velkou spolehlivost.

Severus ležel stočený do klubíčka, dlouhé paže omotané kolem polštáře. Takhle vypadal mnohem menší, mnohem podobnější dítěti. Mírně se třásl a štíhlé tělo měl napjaté zimou. S každým výdechem se mu před obličejem formoval obláček mlhy.

Harry prošel mezi postelemi, chňapl po své dece a přehodil ji přes spící postavu. Poté sledoval, jak se Severus mírně pohnul a jeho mračení se prohloubilo. Je mu teplo? Chystal se přeměnit pergamen na další přikrývku, když si vzpomněl na krb - může ho zapálit a ohřát vzduch v místnosti takto. Proč ho to nenapadlo dřív?

Klekl si ke krbu, přičemž ocenil, že je před ním položený kobereček. Bože, to je zima! Na roštu zůstal jen popel, ale to nevadilo - bude stačit magický oheň.

„Hoř,” zašeptal a sledoval, jak se z prázdnoty zformoval oheň v podobě zářivé koule červeno-oranžového plamene. To bude stačit, řekl si a couvl, aby zkontroloval Severuse. Přestal se třást. Vypadá tak… mírumilovně. Díval se a přemýšlel, jestli je Severus zvyklý spát v zimě, zvyklý spát v rozlehlé, prázdné místnosti, stejně nepohodlné a kruté jako přístěnek nebo sirotčinec.

Už ne, pomyslel si Harry s divokým odhodláním. Velmi jemně přejel dlaní po Severusově tváři, sebral ze stolu list pergamenu a přeměnil ho na deku pro sebe. Zavrtal se pod ni a otočil hlavu tak, aby mohl sledovat, jak Severus spí.

Severus.

Místnost se už ohřívala a temně rudé světlo ohně změkčilo hrany, které byly v bledém světle lumosu drsné a studené. Usmál se. Nemohl si pomoct. Bylo to směšné, ale svět byl prostě úžasné místo. Dnes bude snídat (se Severusem), pak mít formule (bez Severuse, ale může na něj myslet), a poté oběd (se Severusem), obranu (zase se Severusem), a nakonec bude mít spoustu volného času - se Severusem.

Severus.

Jeho myšlenky se na dlouhou dobu ponořily do polospánku konejšivých fantazií, vyvolaných Severusem.

Stále ležel v temnotě. Díky světle z krbu viděl stínový obrys Severusovy tváře - zahnutý nos, odraz očí pod přivřenými víčky. V tom zvenčí zaslechl tlumené kroky.

Severus se otočil a jejich oči se setkaly. Harry zamrkal a náhle pocítil bodnutí strachu: co když se Severus znovu stáhne do ulity? Co když se rozhodne předstírat, že se včerejší večer nikdy nestal?

Severus ospale zamrkal a zamumlal: „Bré ráno.”

„Dobré ráno,” odpověděl Harry.

Severus se zamračil a ošil, a pak se posadil a zeptal se: „Naskládal jsi na mě tyhle deky?”

„Jo,” kývl Harry a taky si sedl.

„Není divu, že se cítím rozpálenější než břicho mantichory,” zamumlal Severus a zvedl se z postele. Harry sledoval, jak vyšel z místnosti, aniž by se ohlédl, a zavřel za sebou dveře.

Jde na záchod, pomyslel si. Na kůži pocítil závan studeného vzduchu zvenčí. Neznamená to, že se mě rozhodl znovu ignorovat. Dveře se zase otevřely a Severus vešel se zamračením a mrkáním, jako by právě zíval.

„Dobré ráno,” zopakoval. „Proč ses mě rozhodl udusit dekami?”

Harry se nohama dotkl podlahy. Byla podivně teplá. „V noci bylo chladno,” vysvětlil a pozorně při tom sledoval Severusovu tvář. V šeru místnosti toho viděl jen velmi málo. „Probudil jsem se a zjistil, že se třeseš. Tak jsem ti přidal další přikrývku.”

„V noci byla zima?” podivil se Severus a koutky úst se mu stočily do mračení.

„Ano. Domácí skřítci zapomněli zatopit v krbu. Zapálil jsem ho sám.”

„To je…” Severus se posadil na postel a podíval se nejprve na krb a pak na lůžko. „Nikdy by mě nenapadlo, že by domácí skřítci něco takového zanedbali.” Odmlčel se, sáhl po přikrývce a zblízka si ji prohlížel. „Ta je tvoje,” řekl.

„Ano,” přikývl Harry s jistými obavami. Zvenčí se ozvaly další kroky. Snídaně začala už před chvílí, brzy budou muset odejít. „Pro sebe jsem si ji přeměnil z pergamenu.”

Severus beze slova stočil půjčenou deku do ruličky a přešel s ní k druhé posteli.

„To není…” začal Harry, když mu ji Severus slavnostně podával, „… charita.”

„Já vím,” řekl Severus. Harry pln úzkosti vzhlédl. Ve spolužákově hlase, v té tváři bylo něco, co nedokázal rozluštit. Severus stál na místě, oblečený jen v noční košili a hleděl na něj. „Vím, že to není charita,” dodal tiše.

Harry natáhl ruku stejně jako Severus - a stiskli si je: krátký dotek štíhlých prstů a zdrsnělých dlaní, který způsobil, že Harrymu poskočilo srdce. Když vstal a Severus se vzdálil, cítil, jak ho brní ruka. „Snídaně brzy skončí,” řekl. „Musíme si pospíšit.”

„Máš na mě špatný vliv,” ozval se Severus z druhé strany místnosti, kde se převlékal z noční košile. Harry na něj krátce kradmo pohlédl a rychle odvrátil zrak. „Nikdy jsem nesnídal.”

„Pak jsem tvoje nejhorší noční můra,” prohlásil Harry, natahující si bradavický hábit.

„Jsem fakt vyděšený,” odtušil Severus suše. „Mimochodem, ponožky si nechávej na své půlce místnosti, Froste.”

Harry nerušeně pokračoval: „A zkazím tě, aby se z tebe stalo veselé ranní ptáče -”

Severus po něm náhle hodil srolovanou ponožku a Harry se se smíchem skrčil za postel.

„Nechutně veselé ranní ptáče, které vstává neskutečně brzy a všechny zdraví rozjařeným ‘ahoj’,” žertoval dál Harry, který vylezl na postel a poskakoval na ní. Severus si založil ruce na hrudi a ušklíbl se. „Mimochodem, to od tebe bylo velmi nezralé,” pozvedl Harry obočí. „Skoro - troufnu si to říct? - nebelvírské?”

Severus se napřímil do celé své výšky a impozantně se zamračil. Harry se usmál, zvedl ponožku, kterou po něm hodil, a natáhl si ji na levou nohu. „Ty neoprávněná urážka se mi nelíbí,” odtušil Severus chladně. „A tvoje ponožky k sobě nepasují.”

„Jsem si jistý, že to nastartuje nový trend,” prohlásil Harry. „Chceš jednu z mých ponožek? Jsou velmi -” sáhl do kufru a našel ponožku s puntíky, kterou si koupil na Příčné ulici za Brumbálovy peníze, „- živé.”

„A poněkud hnusné,” ušklíbl se Severus.

Šťastný a rozesmátý Harry vzhlédl a chvíli oba mlčeli. Pak Severus sklonil hlavu - oči měl zavřené a ve tváři nevyzpytatelný výraz - a opustil místnost. Harry si oblékl druhou ponožku a rychle ho následoval, přičemž dumal, co ten poslední pohled znamenal - co znamenalo celé ráno, protože v tom všem muselo něco být. Vzpomněl si okamžik, kdy se dotkli, a znovu se mu rozbušilo srdce.

O několik minut později vstoupili do Velké síně a posadili se na své obvyklé místo. Harry mrkl k nebelvírskému stolu a zjistil, že Pobertové u něj viditelně schází - všichni kromě Blacka, který vstal a vydal se k nim.

Harry předstíral, že si nebelvíra nevšiml, a stejně jako Severus si mazal toust máslem. I Severus Blacka ignoroval a jeho tvář nic neprozrazovala, ani když se Black vyzývavě zastavil přímo před zmijozelským stolem.

„Nazdar, Froste,” pozdravil. Harry s nezaujatým výrazem vzhlédl. „A Snape.”

„Blacku,” opáčil Severus po krátké pauze nanejvýš pohrdavým tónem. Než se zakousl do klobásky, pozorně si ji prohlédl. „No, kde máš svoje kamarády? Konečně tě opustili?”

„Dávej si pozor na jazyk, Blacku,” varoval Harry rychle nebelvíra, který se naježil jako pes zahnaný do kouta a udělal krok vpřed.

„Nemysli si, že mě vyděsíš,” zavrčel a popošel ještě blíž. „A nemysli si, že mi zabráníš držet jazyk za zuby, pokud jde o tohohle malého špinavého -”

Black náhle vyjekl, protože uklouzl a sesunul na zem. Studenti okolo nich se podívali na upadlého nebelvíra a uchechtli se; několik zmijozelů se přímo rozesmálo. Harry pohlédl na Severuse a setkal se s jeho očima - a tím se jejich pobavení zdvojnásobilo, ztrojnásobilo - a Harry náhle zjistil, že se směje jako blázen. Bylo to hloupé, nevysvětlitelné, smál se bezdůvodně, ale bylo to úžasné, jako kdyby se jeho duše osvobodila z klece; a Severus - Severus se usmíval, usmíval se tak široce, že vypadal strašně mladě, a všechno bylo úžasné.

„Nesnaž se Severuse urazit,” doporučil Harry Blackovi poté, co se mu podařilo zkrotit svou veselost. Nebelvír se vyškrábal na nohy, uhladil si vlasy a mrzutě na všechny zahlížel. „Byl jsi prokletý. Podmínky souboje platí.”

„Sklapni, ty hade,” odplivl si Black a otočil se k Severusovi. „Jestli je Srabus tak ubohý, že se nedokáže bránit -”

Ozvalo se hlasité buch! a Black sebou trhl, zaklel a třel si zátylek.

„P-promiň!” vypískl mrzimorský prvák, který vyskočil ze sedadla a sehnul se, aby sebral ze země slánku. „Musela mi vyklouznout z ruky… jsem často takhle nešikovný, jsem -”

„Neobviňuj špatnou osobu, Blacku,” vložil se do toho Harry. Black odvrátil svou pozornost od mrzimora a Harry se uculil - posměšně. Kdyby byl sám, neudělal by to - ale vedle něj seděl Severus, dost blízko, aby cítil jeho vřelost, a usmíval se s jiskrou pobavení v očích.

„Snape,” zavrčel Black a výhružně se opřel o stůl. Těžce oddychoval, vlasy měl rozcuchané jako Potter a v očích poněkud divoký výraz. „Jsi ten nejslizčí, nejumaštěnější, nejhnusnější - nejnechutnější malý -”

„Siriusi?”

Black se otočil. Za ním stála Lily Potterová a další dívka, vysoká a pohledná, s krátkými hnědými vlasy. Harry se rychle usmál na Lily, překvapilo ho, že si jejího příchodu nevšiml. Ohlédl se na Severuse, ale vypadalo to, že ten se náhle věnoval jen pojídání svého toustu.

„Amando,” polekal se Black. „Proč jsi tady?”

Amanda si nebelvíra kriticky prohlédla. „No, dostala jsem - ehm - dopis, co jsi mi před pár dny poslal. Jsem - polichocená, opravdu, a ty růže byly nádherné. Ale teď právě chodím s Frankem Longbottomem -”

„Cože?” vybuchl Black. „S Longbottomem?  S tím nemotorným, hloupým, podřadným ubožákem?”

„Ubožákem? Jediný ubožák jsi tady ty!” odpálila ho Amanda prudce. „Hnusíš se mi. A slyšela jsem, že tě včera v noci zpráskali zmijozelové.” Zlomyslně se usmála a otočila se k Severusovi. „Dobrá práce, Snape.”

Severus pokrčil rameny a neutrálním tónem podotkl: „To byl Frost.”

Harry se mdle usmál, protože stále přemýšlel o Severusově náhlé odtažitosti. Stálo za ní náhlé objevení nově příchozích? „Brnkačka, fakt,” podotkl a sáhl po sklenici s pomerančovým džusem. „Škoda, že ti o tom Black nebude moct vyprávět.”

Zdálo se, že se Amanda chystá něco říct, ale Black ji odstrčil stranou a namířil hůlku na Harryho tvář.

„Co řekneš teď?” zavrčel. Hůlka mířila Harrymu přímo mezi oči. Harry ji ignoroval a klidně pil svůj džus.

„Být tebou, dal bych tu hůlku pryč,” zasyčel Severus mrazivě. Harry se ohlédl a uviděl, že má v ruce připravenou svou vlastní hůlku a míří s ní v pozici svinutého hada. Brání mě, pomyslel si s nepopsatelným pocitem, vyvolaným pohledem na odhodlání a strach odrážejících se v těch černých očí.

„Sklapni, Srabusi,” vyštěkl Black a dál hůlkou mířil na Harryho tvář. „Nikdo se tě neptal -”

„SIRIUSI BLACKU!”

Hlas McGonagallové se rozlehl po celém prostoru Velké síně a ona sama se k nim vrhla se zlověstně stisknutými rty.

„Co si pro Merlina myslíte, že děláte?” dožadovala se. „Vyhrožovat spolužákovi přímo ve Velké síně, během snídaně! No, pane Blacku? Čekám na vysvětlení.”

Black otevřel a zavřel pusu jako ryba na suchu.

„Nebelvír třicet bodů minus a vy týden trest s panem Filchem,” sdělila McGonagallová stručně. „Nechci už žádné další výtržnosti, pane Blacku. Ani u vás ostatních.” Přejela pohledem studenty, krátce se zastavila u Severuse a pak odkráčela.

„Výtečně, Blacku,” poznamenala Amanda suše. „Už půjdu. Uvidíme se na starobylých runách, Lily. Nashle.” Odešla, aniž by počkala na odpověď.

„Slyšel jsi, co řekla McGonagallová,” přisadil si Harry a znovu se napil, jako by se nic nestalo. Uvědomoval si, že Black sebou škube jako zombie zasažená bleskem. „Můžeš jít,” pokračoval nenuceně, když se Black nepohnul.

Nebelvír si něco zasyčel pod nos, ale příliš tiše, aby to Harry slyšel. „Ono na tebe dojde, Froste,” zavrčel. „A na tebe taky, Sra-” Zmlkl, jako zkrocený pes, kterému trhli vodítkem. „Snape,” dokončil.

„Dobří psi poslouchají příkazy,” dodal Harry a pocítil uspokojení, když se na Blackově tváři objevil strach a podezření. „Pokračuj v tom.”

Black naposledy bojovně zavrčel, a pak vystartoval pryč, přičemž při odchodu z Velké síně vrazil do několika lidí.

„Proč mu říkáš pes?” zeptala se Lily.

„Protože se tak chová,” zalhal Harry lehce. Uvědomil si, že dumá, proč Lily nenásledovala Amandu nebo Blacka. Pod zkoumavým pohledem nebelvírů se Severus na Harryho ani jednou nepodíval, dokonce to vypadalo, jako by si ani nevšímal jeho existence. Harry si řekl, že je to proto, jaký Severus je - velmi soukromý, osamělý a napjatý jako struna houslí. Přál si, aby zase byli zpátky v jeho ložnici, sami a izolovaní od okolního světa.

„Jo, no, souhlasím,” kývla Lily. „Snažila jsem se ho přimět, aby nám dovolil jít do rodinné knihovny Blacků hledat informace, ale odmítl.”

„Do rodinné knihovny Blacků?” zopakoval Harry. Vybavil si to zchátralé místo se zatuchlými závěsy a uťatými hlavami domácích skřítků a uvažoval, jestli se Lily nezbláznila, když si myslí, že ona - mudlorozená - bude mít dovoleno do té knihovny vstoupit, dokonce i se svolením marnotratného syna.

„Mají tu nejrozsáhlejší sbírku literatury o ne až tak světlé magii,” pokračovala Lily. Rozhlédla se, jako by ji zaujalo, jak začaly mizet talíře. „Dneska ráno jsem mluvila s Kratiknotem a on mi řekl, že máme povolení navštívit Bibliotheca Caeca v mudlovském Londýně.”

Harry zamrkal. „Cože?” Střelil pohledem po Severusovi, ale ten tiše chroupal toust.

„Myslím, že ji založil žák Nicholase Flamela,” vysvětlila Lily. „Měla by tam být jedna z největších světových sbírek starodávných rituálů. Měli bychom se tam podívat.”

„Je to v mudlovském Londýně?” podivil se Harry a zamračil se, protože jeho talíř i s nedojezenou klobásou zmizely. Proč o tom nikdy dřív neslyšel?

Lily přikývla. „Je to divné, ale Sirius říkal, že je jako staré sídlo Blacků - skryté přímo na očích. Přemýšlela jsem, že bych tam dneska odpoledne vyrazila - jestli ti to nevadí.”

Potlačil svůj první impuls říct ne. Nikam se mu nechtělo. Jediné, co chtěl, bylo trávit čas se Severusem, a nemyslel si, že toho nějak potěší, když bude trávit příliš mnoho času s Lily Evansovou. Ale věděl, že potřebuje Lily pomoct, aby upevnil budoucnost, a bude spousta času i zítra - lektvary, přeměňování a obrana.

„Dobře,” kývl přátelsky.

„Skvělé,” usmála se Lily. „Další máme formule, že jo?”

Harry potlačil bodnutí podráždění. Proč je prostě nemohla nechat na pokoji? V její přítomnosti byl Severus tak otevřený jako škeble a vzdálený jako zasněžený vrchol hory. Chtěl s ním být sám - i když jen na chvíli.

Severus vstal.

„Jdeš?” zeptal se ho Harry, jen aby slyšel jeho odpověď.

Severus přikývl a věnoval Lily chladný, nečitelný pohled. Pak se se svištěním roztřepeného hábitu otočil a rychle vyšel z Velké síně.

„Dnes je dost zamlklý,” podotkla Lily.

Aby jí mohl odpovědět, musel potlačit podráždění. „Ano, je,” řekl. Na to vstal a posbíral si věci, aniž by se na Lily jedinkrát podíval. „Tak tedy pojďme.”

***