Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2: Známé a neznámé - část 2/2

Fotografie na krbové římse se jí vysmívaly, byly potvrzením života, na který si vůbec nevzpomínala. Zaplavily ji emoce: zmatek, zvědavost, strach. Jedna její část se chtěla podívat, spatřit důkazy o pěti letech života, které jí utekly, zatímco jiná se právě toho důkazu děsila. V té chvíli si uvědomila, že stále doufá, že se brzy probudí a ocitne se zpátky v Lenčině pokoji obklopená pozůstalostí profesora Snapea.

Sebrala odvahu a přešla ke krbu. Prvních pár fotografií znala - obrázky Rose a Huga coby miminek. Usmála se a posunula další fotku, tu kterou jí Lenka ukázala, její rodiče a Severus. Hermiona dumala, jestli je to kopie, nebo jestli mu ji Lenka a její otec dali.

Pohledem putovala k dalšímu snímku, tenhle byl nový… alespoň pro ni. Severus na něm stál v zahradě Láskorádových, v náručí držel malé nemluvně a při pohledu na jeho andělskou tvářičku se vřele usmíval.

„Moje kmotřenka.”

Hermiona málem vyletěla z kůže. Otočila se a tiskla si ruku k hrudi.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vylekat.” Severus položil šálky na nízký stolek, který stál u pohovky, a posadil se. „Čaj, silný, s kapkou mléka, žádný cukr,” vyjmenoval a posunul k ní šálek, když se pomalu usadila na druhý konec pohovky. Pokud si všiml jejího váhání, předstíral opak.

To, že věděl, jakému čaji dává přednost, bylo uklidňující i znepokojivé.

„Děkuju,” zamumlala a natáhla se po hrnku.

Přikývl a sám se napil.

Několik minut seděli v trapném tichu - nebo alespoň Hermioně připadalo trapné; vypadalo to, že Severus si blaženě neuvědomuje její nepohodlí, protože líně překřížil nohy v kotnících a dál popíjel čaj. Nakonec Hermiona poznamenal: „Lenka je tvoje kmotřenka?”

„Hm.” Polkl, odložil šálek na stůl a mírně se k ní naklonil. „Ano, je.”

„To je… zajímavé.”

Zasmál se a ona zjistila, že ji ten bohatý, hluboký zvuk hypnotizuje. „To určitě je. Přátelil jsem se s jejími rodiči od našeho prvního roku v Bradavicích. Jen Xenofilius a Englantina by požádali Smrtijeda, aby se stal kmotrem jejich dítěte.” Znovu se zasmál a zavrtěl hlavou, jako kdyby té žádosti i po tolika letech stále nevěřil.

Zabloudil očima k římse a Hermiona sledovala směr jeho pohledu. Svraštila čelo. Vypadalo to, že se dívá na nějakou vyřezávanou dřevořezbu, ale nedokázala rozeznat, co to přesně je.

„Můžu?” zeptala se a ihned vstala, aby se podívala blíž.

Pokrčil lhostejně rameny, založil si ruce na hrudi a tvářil se neutrálně.

Hermiona zvedla malý předmět a usmála se; do masivního dubového dřeva byli vyřezáni had, jezevec, havran a lev - čtyři bradavické koleje. Otočila se na Severuse. „Dárek ze školy?”

Usmál se a zavrtěl hlavou. „Tenhle jsem vyřezal během mého čtvrťáku v Bradavicích. Existují - nebo existovaly - tři další. Jeden má Xenofilius - byl v Havraspáru. Englantina, mrzimorka měla další - jsem přesvědčený, že je teď u Lenky. Já jsem byl samozřejmě zmijozel a do Nebelvíru…”

Odmlčela se a s očekáváním se na ni zadíval.

Jako by měla znát odpověď. Jako kdyby ten příběh o řezbě už mnohokrát slyšela.

„J- omlouvám se. Nevím.”

Jeden koutek jeho úst se zvedl v malém, uklidňujícím úsměvu. „To je v pořádku. Do Nebelvíru chodila Lily Evansová. My čtyři jsme si byli docela blízcí, i když musím přiznat, že jsme byli zvláštní parta. Jak víš ze svých školních let, moc často se nestává, aby se vytvořila blízká kamarádství mezi členy různých kolejí - zejména ne se zmijozelem,” dodal sebepodceňujícím tónem.

„Ano,” souhlasila Hermiona stále si prohlížející řezbu, „ale je to krásná myšlenka - čtyři přátelé, každý z jedné koleje.”

Severus přikývl: „To ano… dokud to trvalo.”

Chvíli zůstal potichu a Hermionu napadlo, že si pravděpodobně vybavuje události, které vedly ke konci jeho přátelství s Lily; nebyla si vědoma podrobností, ale Harry jí jednou řekl, že Severus a jeho matka byli přátelé, jenže se pohádali. Také řekl, že Severus byl do Lily zamilovaný… ale o tom Hermiona hodlala moudře pomlčet.

Severus si odkašlal a ten malý úsměv se vrátil. „Na tu dobu budu vždycky rád vzpomínat.”

Hermiona odvrátila pohled, rozhovor jako by nějak nabral velice intimní podobu. Rychle položila řezbu na římsu a vrátila se k pohovce a čaji v naději, že si Severus nevšimne, že se jí při zvednutí šálku mírně chvějí prsty.

„Hermiono,” začal a ona ihned věděla, že svou nejistotu nedokázala skrýt. „Je přirozené, že se cítíš dezorientovaná nebo ne ve své kůži. Prosím, nemysli si, že musíš předstírat, že jsi v pořádku.”

Jeho chápavost byla neočekávaná, ale vítaná. „Dezorientovaná je výstižný popis,” pronesla pomalu, s pečlivým odměřováním slov a pohledem upřeným do hrnku. „Cítím se v tomhle domě dobře, ale nic mi není povědomé. Je to matoucí.” Zvedla k němu zrak. „Umím si představit, že pro tebe to není o nic jednodušší.”

„Samozřejmě. Chybí mi moje žena.”

Hermiona se roztřeseně nadechla. Vypadal tak osaměle, tak opuštěně. Vidět takhle otevřeně jeho emoce bylo znepokojivé; byla zvyklá na masku, ne na skutečnou tvář. Nevěděla, co by měla říct, aby jeho bolest zmírnila. „Omlouvám se.”

„Není to tvoje chyba,” odpověděl. „Já-”

Ať už se chystal říct cokoliv, byl přerušen zvukem otevírání vstupních dveří. Hermiona se usmála - to musely být děti. Zoufale se jí stýskalo a nemohla se dočkat, až je uvidí.

Severus se krátce hlasitě zasmál, vstal a nabídl jí ruku, aby jí pomohl na nohy. „Pojď. Taky už tě chtějí vidět.”

Rychlé cupitání malých nožek jednoznačně předznamenalo příchod Rose a Huga a Hermiona se otočila ke dveřím, aby se s nimi přivítala.

Když vběhli do místnosti, zmizel jí nadšený úsměv z tváře. Mechanicky objala děti, které ji zřejmě znaly a milovaly… ale které jí byly zároveň důvěrně známé i naprosto neznámé.

Rose hodně vyrostla a tvář ji zeštíhlela - dětská kulatost téměř vymizela. Vlasy a oči měla stejné, ale byla mnohem vyspělejší než před třemi dny. A Hugo… její miminko, také vyrostl a štíhlé ruce a nohy naznačovaly, že bude vysoký jako jeho otec. Zrzavé vlasy mu ztmavly, poporostly a vlnily se mu přes uši a na zátylku. Hermiona stěží zabránila zalapání po dechu, když si uvědomila, že Rose bylo nyní deset, skoro jedenáct, a Hugovi sedm.

Obklopilo ji uvědomění, že ztratila nejen pět let svého života, ale i života svých dětí. Klesla na kolena a hleděla na ty dva radostné obličeje, které vesele žvatlaly, ptaly se jí, jestli se cítí lépe, vyprávěly jí o ‘prázdninách’ u prarodičů a informovaly ji, že jim dědeček dovolil jíst k snídani zmrzlinu.

„Hugo!” napomenula dívenka chlapce s rukami v bok. „To jsi neměl říkat!”

Pokračovaly ve vzájemném haštěření a Hermiona se zatím pokoušela popadnout dech. Její děti, její drobečci…

Vzhlédla k Severusovi a z očí se jí koulely slzy.

Rozpoznal její trápení a navrhl dětem - které, jak si Hermiona uvědomila, nyní děsivě mlčely - aby si šly vybrat hru, kterou si před večeří chtějí zahrát s babičkou a dědou. Dvě rusovlasé děti neochotně opustily místnost, opakovaně se ohlížely přes rameno a tvářičky měly plné starostí.

Slyšela, jak Weasleyovi dětem nabízejí, že je vezmou hrát si ven, a pak si Severus klekl k ní na zem a přitáhl si ji do náruče. Přitiskla se k němu, zaťala mu prsty do látky košile a opřela si čelo o jeho rameno. Hledala útěchu tam, kde jí byla nabízena.

„Vím, že je toho na tebe moc najednou,” konejšil ji. Jedna jeho ruka ji volně objímala kolem pasu a druhá ji hladila po vlasech. „Bude to v pořádku, Hermiono. Slibuju, že to bude v pořádku.”

Hermiona ztuhla, protože si uvědomila, že ji právě drží muž, kterého sotva znala, a pustila jeho košili. „Omlouvám se.”

Taky ji rychle pustil a pomohl jí vstát. „Není třeba se omlouvat. Chápu to,” zamumlal. „Dovol, abych ti ukázal tvůj pokoje. Večeře nebude dřív než za hodinu - můžeš si zatím odpočinout, jestli chceš.”

Hermiona okamžitě pochopila jeho záměr: nabízel jí soukromí a čas, aby se uklidnila. Rychle souhlasila a následovala ho, když ji vedl zpátky do chodby a po schodech nahoru.

Později si matně vybavovala, že ji informoval o umístění dětských pokojů, stejně jako své ložnice, koupelny a její pracovny v patře, ale v té chvíli dokázala jen přikyvovat. Její mozek nedokázal plně zpracovat ani jednu z vět, které vyslovil.

Otevřel dveře a Hermiona vešla a krátce si prohlédla místnost, která jí teď patřila. Všechno od zdí po nábytek zde bylo bílé.

„Je to pokoj pro hosty, ale myslím, že ti bude vyhovovat,” poznamenal Severus bez emocí.

Otočila se a uviděla ho stát nejistě ve dveřích s lehce zarudlými tvářemi. Odkašlal si a ukázal do rohu místnosti.

„Přinesl jsem naše rodinná alba. Léčitelka Merriweatherová doporučovala, aby ses na ně podívala - říkala, že by ti mohly pomoct.” Prohrábl si vlasy a Hermionu to nervózní gesto zaujalo; nikdy dřív toho muže neviděla v takovém stavu. „Zaklepu, až bude večeře hotová.” A s těmito slovy odešel, záda strnulá a tvář bez jakéhokoliv výrazu.

Hermiona nad jeho náhlou změnou chování zamrkala a poté zavřela dveře a otočila se, aby si ještě jednou prohlédla místnost. Nic nepoznávala, ale okamžitě se tu cítila uvolněně. Mozek se znovu pokusil vstřebat podivnou, nesourodou situaci známého v neznámém; ale pokus skončil neúspěšně. S touhou po pár minutách oddechu si lehla na postel a dovolila si upadnout do požehnané propasti spánku.

***

Jakmile byly děti uložené v posteli, Hermiona se rozhodla prozkoumat zahradu. V hlavě měla zmatek a po soumraku hledala venku klidné ticho. Objevila zahradu, která byla stejně krásná jako samotný dům. Plná květin, bylin a různých dalších rostlin, hotová svatyně hojnosti. Vzduch plnila opojná vůně v noci kvetoucího jasmínu a tak se Hermiona posadila na lavičku pod kuchyňským oknem a vdechovala jeho svěží vůni. Po několika minutách se její tělo i mysl konečně dokázaly uvolnit.

Večeře byla náročná záležitost.

Překvapivě - alespoň pro Hermionu - se k nim připojili Weasleyovi. Jedli v napjatém tichu; nikdo, Hermionu nevyjímaje, nevěděl, jak se chovat po tom, co se předtím přihodilo s dětmi. Snažila se jim ukazovat uklidňující úsměv, ale věděla, že pravděpodobně vypadal spíš jako grimasa.

Bude muset ten pocit dezorientace překonat… a to brzy, protože nevěděla, jak dlouho ještě vydrží smutné pohledy a opatrná objetí svých dětí. Připomněla si, že i když jsou starší, pořád jsou to její děti a miluje je víc než vlastní život. Rose a Hugo byli ta nejlaskavější, nejcitlivější a nejstarostlivější stvoření, jaká kdy poznala - nedovolí, aby je situace, ve které se ocitla, dál negativně ovlivňovala. Bude je prostě milovat a znovu poznávat. Jiná možnost není.

„Běž si sednout, Molly. Postarám se o mytí nádobí.”

Kuchyňské okno bylo kvůli příjemnému nočnímu vzduchu otevřené a Severusův hluboký hlas snadno dolehl až do zahrady. Hermiona zavřela oči a pokusila se ten fascinující, úzkost navozující zvuk zablokovat. Palcem otáčela kroužkem na svém prsteníčku.

„Nesmysl,” ozvalo se Mollyino odmítnutí. „Půjde to rychleji, když ti pomůžu. A ustup. Budu mýt a ty můžeš utírat.”

Hermiona si nemohla pomoct a při Severusově odpovědi ‘Ano, Molly’ se pousmála.

Na několik dalších minut zavřela oči a vychutnávala si noční vzduch a naslouchala tichému cinkání nádobí a šumění vody. Bylo to uklidňující. Mírumilovné.

„Měla bys Ronovi doporučit, aby nás v nejbližších dnech nenavštěvoval,” zamumlal Severus a jeho slova okamžitě Hermionin křehký klid rozbila. „Pro Hermionu je to jen pár týdnů od jejich rozvodu. Nevím, jak by na jeho přítomnost reagovala.”

Ron. Její manžel… bývalý manžel. Při vzpomínce na jeho zradu ji zabolelo srdce; pro ni byla stále čerstvá, pro všechny ostatní ale už zapomenutá a odpuštěná.

„Vrátí se z dovolené až koncem týdne, ale zítra jim pošlu sovu,” souhlasila Molly. „Vzhledem k okolnostem by bylo nejlepší, aby se Ron a Eleanor drželi stranou… aspoň prozatím.”

Jim. Štvalo ji, že když zjistila, že Ron je částí nějakého ‘oni’, zabolelo ji to. V koutku duše doufala, dokonce se škodolibě modlila, aby jeho vztah s Eleanor nevydržel déle než pár měsíců. Očividně se tak nestalo. Ne že by ho chtěla zpátky - to rozhodně ne - ale pokud měla být upřímná, doufala, že si uvědomí, jakou udělal chybu, že ji opustil, a bude žít sám a nešťastný v nějaké ubohé náhražce bytu a společnost mu budou dělat jenom krysy.

Dobrotivý Merline. Možná byla pomstychtivější, než si myslela.

„Souhlasím,” odpověděl Severus a přerušil tím proud jejích myšlenek. „Můžeš mu povědět, že budu děti na návštěvy zatím vodit já, dokud nebude Hermiona připravená ho vidět.”

„Nebo dokud si nevzpomene.”

Nastalo ticho a Hermiona si uvědomila, že při čekání na Severusovu odpověď zadržuje dech.

„Nebo dokud si nevzpomene,” zopakoval. Kdyby neposlouchala tak pozorně, byla by ta tiše vyřčená slova nezaznamenala.

„Ach, drahý chlapče,” vyhrkla náhle Molly konejšivě a Hermioně vykouzlil mozek bláznivý obraz bývalé tchýně vtahující Severuse do jednoho ze svých nechvalně známých objetí. „Vím, že je to těžké, ale všechno dobře dopadne. Hermiona tě miluje - vrátí se k tobě. Nepochybuj o tom.”

„Doufám, Molly. Nevím, jak dlouho bez ní dokážu přežít.”

To tiché zoufalství, ta touha obsažená v jeho hlase byly tak srdceryvné, tak bolestivé, že Hermiona utekla přes obývací pokoj, chodbu a po schodech nahoru do pokoje pro hosty, protože už to nedokázala dál poslouchat.

***

Když vběhla do ložnice, těžce oddychovala, jako by absolvovala maraton a ne jen krátký sprint po schodech. Zavřela za sebou dveře a na chvíli se zastavila, opřela si o ně čelo a rukama dál svírala kliku.

Zvládne to. Musí.

Otočila se směrem k posteli a do očí jí okamžitě padly fotoalba, která ležela na nočním stolku. Volaly na ni a sváděly ji, aby se aspoň v malé míře sdílela život, do kterého jí nabízely nahlédnout.

Pomalu se vydala přes místnost. Zvedla první ze tří těžkých knih, posadila se na okraj postele a položila ji před sebe. Několik minut jen zírala na obal a její zvědavost i zdrženlivost narůstaly. Nakonec album otevřela.

Během krátké chvilky ho zase zabouchla a odstrčila co nejdál od sebe; nemohla se podívat na víc než na první stránku. Hlava se jí zmateně točila - nic už nedávalo smysl. Zabořila obličej do polštáře a pokusila se zastavit proud horkých slz, řinoucích se jí zpod očních víček, protože oplakávala život, který si nepamatovala.