Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3: Smiřování se situací – část 2/2

„Nezapomeň na tohle… ano… dobrá práce, Rose. A teď zkus další, prosím.”

Hermiona odložila tašku u vchodových dveří a nakoukla do jídelny. Severus a Rose seděli u jídelního stolu nad domácími úkoly roztahanými po celé jeho desce, hlavy u sebe, sklonění nad mudlovskými papíry.

Hermiona cítila, jak se jí na rtech tvoří úsměv nad podobností se způsobem její vlastní práce. Část z ní toužila si k nim přisednout, zúčastnit se té domácké scény, ale nepřipadalo jí správné zasahovat do jejich soukromé chvilky. Stála tedy ve dveřích a pozorovala je, protože sice zatím nebyla ochotná se aktivně zapojit, ale zároveň se nedokázala aspoň malinko neúčastnit.

„Teď to chápu, Severusi! Děkuju!” zvolala Rose a nadšeně muže objala.

Hermiona se usmála typické nevázanosti své dcery, vděčná za to, že některé známé stránky osobnosti Rose stále neopustily. „Vidím, že všichni tvrdě pracují,” poznamenala a vešla do místnosti, protože se zdálo, že ti dva jsou už hotoví.

„Mami!” Rose pustila Severuse a spěchala ke dveřím, aby objala matku. „Severus mi právě pomáhal s matematikou. On je tak chytrý, že jo? Proto je asi učitel, nemyslíš?”

„Ahoj, zlatíčko,” zareagovala Hermiona laskavě. „Ano, Severus je velmi chytrý a velmi dobrý učitel. Jsem ráda, že ti mohl pomoct.”

Rose nadšeně přikývla a táhla ji do obývacího pokoje. Hermiona se ohlédla přes rameno a viděla, jak Severus mizí ve své pracovně. Její úsměv mírně pohasl; stále na ni byl naštvaný. Povzdechla si a dovolila Rose, aby ji odvedla vedle, kde ležel na podlaze Hugo a měl před sebou rozložené sběratelské karty slavných čarodějek a kouzelníků.

„Ahoj, mami,” hlesl s očima upřenýma na karty, které uspořádával systémem, pochopitelným jen pro něj.

Hermiona pozvedla obočí. „To je způsob, jak pozdravit svou matku, mladý muži?”

Hugo se vyškrábal na nohy s rozpačitým úšklebkem a s prskáním každým coulem připomínajícím jeho otce. „Promiň,” řekl, rychle ji objal a zase se vrátil na své místo na podlaze.

Hermiona obrátila oči v sloup a téměř se zhroutila na pohovku. Už si na tyto starší verze svých dětí zvykala a naštěstí necítila bolest, která zpočátku doprovázela jejich vzájemná interakce. Byly to tak milé děti, že bylo snadné ignorovat bolest ze ztracených let a prostě je milovat.

Rose ji následovala na pohovku, přitulila se k ní a povídali si o uplynulém dni a plánech na večer. Dívenka dodělala domácí úkol a těšila se na slíbenou lekci lektvarů se Severusem. Hugo naproti tomu úkol ještě nedokončil. „Po večeři, mami, ano?”

Občas bylo skoro děsivé, jak moc se podobal svému otci.

„Kde je Severus?” zeptal se Hugo a položil Paracelsea vedle Agrippy.

„Hm? Aha, myslím, že ve své pracovně. Proč?” zeptala se Hermiona.

Hugo pokrčil rameny: „Jen se ptam.”

„Ptám,” opravila ho Hermiona automaticky. Opřela si hlavu o pohovku a nepřítomně si pohrávala s pramenem Roseiných vlasů.

Dívenka si povzdechla: „Tohle má být společná hodinka. Není správné, že tu není, a vynechal ji každý den v tomto týdnu!”

„Společná hodinka?”

Hugo přikývl. „Jo. Před večeří máme být všichni spolu. Vždycky říkáš, že je to důležité.”

„Chápu,” řekla Hermina se zamračeným výrazem. Dalo se odhadnout, že společná hodinka je něco, co by vymyslela a zrealizovala. „Takže je neobvyklé, že tu není?”

Rose a Hugo na to nic neřekli - nemuseli. Místo toho se na sebe podívali a Hermiona se nad tím bezeslovným rozhovorem neubránila úsměvu. Nakonec se Hugo podíval na ni a zeptal se: „Severus se na nás zlobí?”

„Ne!” vykřikla, protože se zděsila, že děti došly k takovému závěru. „Samozřejmě, že ne. Proč si to myslíš?”

„Nebývá tu na společnou hodinku,” vysvětlila Rose.

„Ale pomohl Rose s domácími úkoly a bude s ní vyrábět lektvary,” dodal Hugo smutně a podepřel si jednou rukou bradu, „takže se možná zlobí jen na mě.”

Hermiona se svezla z pohovky na podlahu. Hugo se jí okamžitě vyškrábal do klína a ona ho objala. „To je nesmysl, Hugo, rozumíš? Severus se na tebe nezlobí, vůbec ne! Neudělal jsi nic špatného.”

„Ale proč potom-?”

„Je naštvaný na mě,” přerušila ho Hermiona rozhodně. „Měli jsme malé nedorozumění, když jste byli u vašeho otce. To je vše. Slibuji ti, Hugo, a tobě taky, Rose, že to nemá nic společného ani s jedním z vás. Jasné?”

Dvě smutné tvářičky neochotně přikývly a Rose se na ni ustaraně zadívala. Hermiona si rychle uvědomila, že jako starší z dětí by si mohla matně vzpomínat na konec manželství svých rodičů a možná se obávat, že se její matka a nevlastní otec hádají.

„Není čeho se bát, slibuju,” ujistila je Hermiona s pohledem upřeným na Rose. Pak pevněji objala Huga a natáhla ruku, aby zahrnula do objetí i Rose.

„Takže společná hodinka, ano?” pronesla po několika minutách.

Dvě zrzavé hlavy horlivě přikyvovaly.

„No, předpokládám, že mu budu muset připomenout, že má být tady se svou rodinou, že ano?”

Hermioniny rty se stáhly do pokřiveného úsměvu - ona bude něco připomínat jemu. Jaká ironie.

***

Dveře byly zavřené, ale Hermiona se tím nenechala odradit. Zaklepala na dřevěnou bariéru a vstoupila, aniž by se obtěžovala čekat na vyzvání. Severus stál u okna zády k ní. Po jejím vstupu se prudce otočil.

„Omlouvám se, že ruším,” začala Hermiona opatrně neutrálním tónem, „ale děti mě informovaly, že vynecháváš společnou hodinku.”

Severus uhnul pohledem a pak úsečně přikývl.

Hermiona popošla dál do místnosti, což jí umožnilo vidět ho z profilu. „Podle Rose a Huga je to večerní záležitost, kterou jsi tento týden každý den vynechal. Zřejmě se ti to vůbec nepodobá, dokonce do té míry, že se Hugo ptal, jestli se na něj nehněváš.”

Na kratinký okamžik se zdálo, že její slova způsobila Severusovi velká muka, ale pak se znovu objevila maska netečnosti, kterou nosil celý uplynulý týden. Hermiona měla chuť do něčeho kopnout.

„Dnes připravím večeři já,” pokračovala, když bylo zřejmé, že on mluvit nebude. „Dětem chybíš, hlavně Hugovi.” Přistoupila blíž a zvedla ruku. Okamžitě se přesunul za stůl a Hermiona nechala ruku znovu klesnout. Snažila se ignorovat bolest, kterou jí to odmítnutí způsobilo, ale nedokázala setřást tíhu, kterou měla v srdci. Teď máš jistou představu, jak se cítí on, pomyslela si, když se jí lítostí sevřel žaludek. „Vím, že jsi na mě naštvaný, ale prosím tě, neodtahuj se od dětí. Očividně tě zbožňují a začínají dumat, jestli neudělaly něco špatně.”

Severus zůstal potichu s pohledem pevně upřeným na desku stolu. Nakonec přikývl a okolo stolu se vydal ke dveřím. Když ji míjel, Hermiona se natáhla a uchopila ho za ruku. Zastavil se. Záda měl ztuhlá a čelist zaťatou.

„Děkuju.”

Stiskla mu dlaň a chystala se ho pustit, ale jeho prsty pevně sevřely ty její. Otočil se k ní a stejně jako tu noc v kuchyni zvedl pravou ruku, aby ji pohladil po tváři. Tentokrát se Hermiona nezalekla pocitů, které v ní jeho dotyk vyvolal; chtěla mu být takhle nablízku, jako by to bylo přirozené… normální. Nevěděla, kolik času uplynulo, zatímco se dívali jeden druhému do očí, věděla jen, že ta chvíle pominula, když sklonil hlavu, přitiskl rty na její čelo a zamumlal: „Omlouvám se, že jsem takový miz-”

Rychle ho umlčela položením prstu na jeho ústa. „Ne. Už žádné omluvy.” Poté prst stáhla a on se ušklíbl a přikývl na souhlas.

„Už žádné omluvy.”

***

Hermiona zavřela vstupní dveře a s tichým brbláním si pověsila plášť na věšák. Dnešní den jednoznačně nestál za nic. Její současný projekt byl vyčerpávající a nadřízený požadoval jeho dokončení v nepřiměřeně krátkém termínu. Za takových okolností se jí obvykle dařilo, ale vzhledem k nevyrovnanému emocionálnímu stavu ji práce teď spíš vyčerpávala, než stimulovala.

Vyšla nahoru do svého pokoje a převlékla se do pohodlnějšího oblečení s nadšením, že se zbaví pracovního hábitu a nepohodlných bot. Problematickou obuv zahodila na dno šatníku a v duchu si udělala poznámku, ať si o víkendu koupí nový pár, protože ten současný jí tak úplně neseděl. Mezitím si na nohy natáhla své oblíbené vlněné ponožky a hned se cítila uvolněněji.

Rozpuštění vlasů a opláchnutí obličeje studenou vodou jí také nesmírně pomohly a tak zamířila zpátky dolů, aby zjistila, co Severus naplánoval na společnou hodinku. Během týdne se střídali ve výběru toho, jak stráví čas před večeří, a dnes byla řada na něm.

Našla je všechny v jídelně, společně usazené kolem stolu a přehrabující se v mělké obdélníkové krabici. Hugo uviděl matku jako první a pozdravil ji širokým úsměvem.

„Mami, podívej! Budeme hrát Příčnou ulici!”

Hermiona se zvědavě usmála. O této kouzelnické hře nikdy neslyšela. Zdálo se, že Severus v jejích očích rozpoznal otázku a podal jí víko. Přečetla si návod na spodní straně a usmála se. Hra se patrně podobala Monopolům, ale s kouzelnickými budovami a měnou.

„To zní jako báječný nápad,” odpověděla a při usazování na židli vedle Rose a naproti Hugovi potlačila zívnutí. Zároveň se usmála na Severuse, který ji pozoroval s přimhouřenýma očima.

„Jsi unavená.”

„Je to tak vidět?” optala se ironicky. „Ten projekt je noční můra.”

„Možná by sis měla před večeří odpočinout,” nadhodil Severus a starostlivě svraštil obočí.

Děti začaly protestovat a Hermiona se zasmála a zamítavě mávla rukou. „Jsem v pohodě. Půjdu si lehnout hned po večeři, slibuju, ale myslím, že právě teď si radši zahraju tuhle hru.”

A s těmito slovy sáhla do krabice a vytáhla z ní malou cínovou sovičku. Usmála se, protože figurka zakoukala a klovla ji do prstu. Umístila ji na hrací desku a nedočkavě si zamnula ruce, připravená zahrát si poprvé hru Příčná ulice.

„Ehm, mami?” ozval se Hugo váhavě. „Ta je moje. Vždycky hraju se sovou. Rose má knihu, Severus kotlík a ty brk.”

Hermiona vzhlédla a její úsměv se rychle vytratil, když ji konfrontovaly zmatené oči jejího syna. Pohlédla na Rose - ta měla skloněnou hlavu a ruce v klíně. Na to se otočila k Severusovi. Jeho výraz byl prázdný.

Polkla knedlík, který se jí náhle objevil v krku, a pokusila se o úsměv. „To mě moc mrzí, zlatíčko. Samozřejmě, že sova je tvoje. Já si vezmu brk.”

Hra začala a děti na její přešlap brzy zapomněly, protože došlo na nákupy majetků a výběry nájemného. Floreana Fortescuea rychle zabrala Rose a Hugo triumfálně zavýskl, když koupil vytoužené Ollivanderovy. Severus bručel, když byl poslán do Azkabanu, což způsobilo, že se děti vesele rozesmály. Procházeli po herní desce kolo za kolem. Jako poslední byly koupeny Krucánky a kaňoury a pak se každý snažil, seč mohl, udržet mimo Obrtlou ulici. Všichni se dobře bavili…

Až na Hermionu, která se navzdory maximálnímu úsilí nedokázala zbavit záchvěvu smutku, který jí přetrvával v srdci.

***

Hermiona stála uprostřed Děravého kotle a smála se. „Ahoj,” řekla.

Všichni hosté se k ní otočili, usmáli se a vřele ji pozdravili.

„Ahoj, Hermiono!”

„Čauky, Hermiono!”

„Hermiono, moc rád tě vidím.”

Potěšeně opustila hospodu a vešla na Příčnou ulici. Známá místa ozařovaly jasné sluneční paprsky a ona rychle zamířila do Krucánků a kaňourů, pak do Mžourova, k Floreanu Fortescueovi a Madam Malkinové, přičemž každé místo kupovala za pytlík galeonů, který vytáhla zpod pláště. Majitelé jí více než ochotně předávali listiny ke svým nemovitostem. Ve skutečnosti ji všude, kam šla, všichni šťastně vítali. Zdálo se, že každý, koho cestou potkala, ji znal, volal na ni jménem a mával, když ji míjel.

Nakonec zahnula za roh a vykročila po tmavé, klikaté cestě, která se tvořila Obrtlou ulici. I tam se lidé usmívali a mávali, laskavě ji zdravili jménem, když nahlížela do oken a prozkoumávala tajemná zákoutí. Nenašla nic, co by měla zájem koupit, tak zamávala usmívajícím se návštěvníkům Obrtlé ulice na rozloučenou, otočila se na patě a s prásknutím se přemístila.

Objevila se před domkem v Prasinkách a rychle se po pěšině vydala ke vstupním dveřím. Vešla a její příchod byl ohlášen rozjařenými dětmi.

„Ahoj, mami! Ahoj!” volaly a poskakovaly kolem ní.

Na chodbu vyšel také její manžel a Hermiona se zamračila. Oči mu zakrýval stín a bez ohledu na to, z jakého úhlu se dívala, nedokázala je úplně rozeznat.

„Oči jsou okna do duše,” zadeklamoval muž a Hermiona se usmála a souhlasně přikývla.

Náhle se ocitla v koupelně a ze zrcadla nad umyvadlem se na ni usmíval její odraz. I Hermiona se usmála, načež její zrcadlové já naklonilo hlavu na stranu a řeklo: „Ahoj. Kdo jsi?”

Hermiona se zamračila. „Jsem Hermiona.”

„Kdo jsi?” zeptal se obraz znovu.

„Hermiona.”

„Promiň,” odpovědělo její zrcadlové já, „ale kdo jsi?”

V hrudi se jí začala zvedat panika, zrychlil se jí dech a ruce svírající okraj umyvadla se roztřásly. „Já jsem ty! Chci říct… Já jsem já! Jsem Hermiona!”

„Kdo jsi?” posmívalo se jí zrcadlo a úsměv na jeho ploše se změnil na zlomyslný. „Kdo jsi?”

„Přestaň! To jsem já! Já!”

Její odraz se na ni jen zadíval, vrátil se ke své předchozí netečnosti a zeptal se…

„Ale kdo jsi?”

Hermiona se probudila s lapáním po dechu a noční košilí omotanou kolem nohou. Odhodila přikrývku, vyskočila z postele, prudce otevřela dveře a rozběhla se po chodbě. Další věc, co si pamatovala, bylo, že stojí ve dveřích Severusovy ložnice a třese se od hlavy k patě.

Severus se posadil na posteli a ve tmě na ni zamžoural. „Hermiono?”

Při zvuku jeho rozespáním zhrublého hlasu, vyslovujícího její jméno, ze sebe vydala slabý vzlyk, protože jí to připomnělo sen, z kterého se právě probudila.

„Co se stalo?” zeptal se a posunul se k okraji postele.

Hermiona nemohla mluvit, ten sen byl v její hlavě ještě stále příliš živý. Mírně nadskočila, když na ramenech ucítila Severusovy ruce; nevšimla si, že opustil postel. Kdyby nebyla tak mimo, asi by se při pohledu na muže v šedé noční košili zasmála. Takhle byla její mysl stěží schopná zpracovat, že je s ní ve stejné místnosti.

„Měla jsi noční můru?”

Přikývla, krátce a trhaně.

„Chceš si o tom promluvit?”

Oči se jí rozšířily děsem a zuřivě zavrtěla hlavou.

„Chápu. Chceš, abych ti přinesl trochu vody? Čaj?”

„Ne.” Nějak se jí podařilo to slovo protlačit ven, i když měla hrdlo stále sevřené strachy.

Severus si podrážděně povzdechl, ve tváři jasně vryté vyčerpání. „Mám se jít podívat pod tvou postel?”

Jeho netrpělivost a rodičovský tón způsobily, že se jí oči znovu zalily slzami a spodní ret se jí roztřásl.

Severus se okamžitě zatvářil kajícně, přitáhl si ji do náruče a šeptal jí do ucha uklidňující nesmysly. Hermiona se k němu přitiskla a on ji pevně držel, dokud její třesavka neustala.

„Chceš si o tom teď promluvit?”

Zavřela oči a sevřela ho ještě těsněji. „Všichni mě znali - všichni. Jen já ne,” zašeptala mu do krku. „Nevěděla jsem, kdo jsem.”

„Ach, Hermiono.” Několik dalších minut pokračoval v konejšení, tiskl ji k sobě a hladil ji po vlasech, dokud se její tělo konečně neuvolnilo a nezačala jí padat víčka. „Je dost pozdě. Pojď. Odvedu tě zpátky do tvého pokoje.”

Hermiona v jeho náručí okamžitě ztuhla. „Ne, já -” Věděla, co chce, ale nebyla si vůbec jistá, že on bude souhlasit. Nedokázala si zkrátka představit, že by spala sama. Ne teď. „Bylo by možné, abych dneska spala tady? Prosím?”

Ruka, která ji hladila po vlasech, se zastavila a Severus několik minut mlčel. Nakonec ji dovedl k posteli, uložil ji a pak si lehl vedle ní. Navzdory napětí, které z něj vyzařovalo, se Hermiona uvelebila u jeho boku, položila mu hlavu na rameno a jednou rukou ho objala. Cítila se v bezpečí a chráněná - cítila se pohodlně.

„Potřebuju jen trochu víc času,” zamumlala skoro už ze spánku, slova přerušovaná zíváním. „Neopouštěj mě. Prosím.”

O jeden úder srdce později ho slyšela, jak slavnostně pronesl slova, která jí umožní nerušeně odpočívat: „Nikdy tě neopustím. Přísahám.”

Vydechla úlevou, jeho přísaha ji zahřála u srdce. „Děkuju.”

Napětí v Severusově těle jako by se rozplynulo a on posunul svou paži tak, aby si ji mohl přitisknout k sobě. Druhou ruku si položil na břicho, vyhledal její prsty a propletl je se svými. Když zabořil nos do jejích vlasů a rty přiblížil k jejímu spánku, Hermiona si spokojeně vzdychla, protože měla pocit, že přesně na tohle místo patří. Palcem si chvíli pohrával s jejím snubním prstenem, a pak, když podléhala spánku, ho zaslechla zašeptat: „Vždycky budeš vítaná.”