Preklady fanfiction Harryho Pottera

10. kapitola - část 2/2

„Ty s sebou bereš foťák?” zeptal se Harry při spatření černého předmětu visícího Lily na krku. Připadal mu strašně zastaralý, ale pak si připomněl, že jsou teprve sedmdesátá léta.

„Jo,” kývla Lily a ukázala na fotoaparát. „Petunie miluje Trafalgarské náměstí se všemi těmi holuby, co tam za soumraku poletují. Máma a táta ji tam v létě vzali, ale já jsem byla na akci pro čarodějky z mudlovských rodin, takže jsem nemohla. Byl jsi na Trafalgaru?”

Harry zavrtěl hlavou. Kráčeli právě dolů z kopce do Prasinek, tváře zarudlé od prudkého větru. Harryho napadlo, že než se vydají na Příčnou ulici hledat knihovnu Bibliotheca Caeca, mohli by si dát něco k pití.

„Vypadá to docela mile,” poznamenala konverzačním tónem. Prasinky už byly blízko; Harry viděl shluk budov a stoupající kouř. Změnilo se to tu jen velmi málo, pomyslel si potěšeně. Ale jak se tak zálibně díval, myslí se mu mihl jiný obraz: vyhořelé a poničené Prasinky, jen trosky toho, čím bývaly. Hřejivý pocit v srdci se začal vytrácet.

„Kde vůbec bydlíš?”

Harry vzhlédl. Nemohl říct Kvikálkov v Surrey – tam bydleli Evansovi, ale nikde jinde nikdy nežil. „V Barntonu.” Ve skutečnosti tam i jednou nebo dvakrát byl, aby dohlédl na nějaké operace bystrozorů.

„V Barntonu?” zeptala se Lily. „Kde to je?”

„Poblíž Liverpoolu,” odpověděl Harry stručně. Vykročil vpřed, sáhl po klice dveří U tří košťat, otevřel je a podržel.

Lily se usmála. „Díky,” řekla uhlazeně a vešla. Vzduch v místnosti byl mnohem teplejší a přívětivější. Na jednom konci jinak prázdného baru si povídalo a chichotalo se několik čarodějek a ve stinném rohu místnosti seděl nad korbelem jakýsi ošklivý, rozmrzele se tvářící trpaslík.

„Ahoj!” promluvila Madam Rosmerta. Odhodila si dozadu pramen vlasů a přesunula se ke krbu s energií, neomezenou dvaceti lety a dvěma válkami. Harry si podrobněji prohlížel místnost: bylo tu jen málo věcí, které by se oproti jeho vzpomínkám změnily, ale šlo o ten… pocit, co ho dostal. V tomto prostoru vládla radost, na hony vzdálená šeru, ošuntělosti a zoufalému veselí, které si pamatoval.

„Ty jsi Lily Evansová a ty Jonathan Frost?” zeptala se.

Harry přikývl a Lily řekla: „Ano.”

„Albus mi pověděl o vás dvou a o projektu, na kterém pracujete,” pokračovala Rosmerta a mrkla.

„Ano?” zeptala se Lily nejistě.

„Samozřejmě!” prohlásila Rosmerta a podala jim plechovku s letaxem. Harry si všiml, že si ji Lily váhavě vzala a až pak nabrala docela plnou hrst prášku. Možná letax v budoucnu zdokonalí, pomyslel si a následoval jejího příkladu.

„Děravý kotel,” zvolala Lily a vhodila prášek do krbu. Oheň zeleně zablikal a dívka do něj vkročila.

Harry popošel ke krbu.

„Nezapomeň zůstat soustředěný,” křikla Madam Rosmerta právě ve chvíli, kdy hodil letax do krbu. Doufám, že nenaznačuje to, co myslím, blesklo Harrymu hlavou a málem při míjení nekonečného počtu ohnišť vdechl oblak popela.

„Myslím si, že jí Brumbál neřekl, co opravdu zkoumáme,” poznamenala Lily, když vyklopýtal ven na pevnou zem. „Chci říct… zkoumáme prastaré rituály, propojující oběť a emoce. Prostě si nedokážu představit, proč by se kvůli tomu Madam Rosmerta usmívala.”

„Já taky ne,” přidal se Harry, zatímco si oklepával saze z hábitu. Stále nechápal, jak mohou někteří lidé projít krbem, jako kdyby šlo o otevřené dveře.

„Zajímalo by mě, co jí tedy Brumbál řekl,” pokračovala Lily, když vyšli z Děravého kotle.

„Počítám, že něco neškodného,” navrhl Harry přátelsky. Viděl na Lilyině tváři jednoznačné zamračení, ale pak pokrčila rameny, jako by na paradoxní chování stařičkého ředitele rezignovala. Dlužíš mi, Albusi, pomyslel si Harry. Možná jsem ti zachránil jednoho pěšáka. Rázem mu ale došly souvislosti – tento pěšák, jeho matka, Lily Evansová, brzy obětuje život pro svého syna, který ji zaprodal mazanému lháři, chlácholícího svět svýma jiskřícíma očima.

Ale ty myšlenky se vytratily snadněji, než tomu bývalo dřív, a on následoval Lily východem z Příčné ulice.

„Knihovna je přímo támhle,” řekla a ohlédla se při tom přes rameno na Harryho. „Jsme na Charing Cross R- jejda!”

„Pardon,” zamumlal jakýsi mudla, který je míjel.

„No, každopádně jsme na Charing Cross Road a tam dál je spousta knihkupectví,” pokračovala Lily. „Knihovna je skrytá mezi nimi.”

„Chytré,” poznamenal Harry, ale pak ho vyrušilo, že jakýsi další mudla, oblečený v těch nejošuntělejších šatech a s rozcuchaným plnovousem na bradě, upřeně civěl na Lily. Špinavý starý mudla, pomyslel si a posunul se tak, aby se mu postavil do zorného úhlu.

Lily se na něj zvědavě podívala a pak ukázala na dveře tyčící se v keři. „Tady to je.”

Harry vyvalil oči. Bylo to opravdu tak: dveře vyrůstaly uprostřed keře, bujícího mezi dvěma mudlovskými knihkupectvími. Na dveřích se skvěl nerozluštitelný vzkaz: „Praedamno spem, quisque haec iniit.”

„‘Zanechte veškeré nevědomosti všichni, kdož sem vcházíte?’” přeložil Harry. „Velmi zajímavé.”

„Jo,” souhlasila Lily nadšeně, vnořila se do křoví a vzala za kliku. Několik mudlů jim k nim vyslalo divné pohledy. „Pojď,” řekla.

Harry ji následoval a celou dobu přemýšlel, proč o knihovně nikdy dřív neslyšel. Pravděpodobně byla zničena. Dumal, jestli byly knihy zachráněny nebo zmizelo všechno. A také zvažoval, který útok – v první válce – ji zničil.

„Páni…” vydechla Lily a rozhlížela se kolem sebe s úžasem ve tváři. „To je… to je…”

Harry vešel do knihovny a přejel vnitřek prostoru pohledem. Byl docela malý a působil dojmem podzemní jeskyně. Stěny a stropy byly vytesány přímo z kamene a jedna chodba vedla doprava, zatímco druhá mířila vlevo. Přímo před nimi se tyčil masivní stůl, ale zdálo se, že tu nikdo není.

Lilyin hlas se ztišil do šepotu. „To – to je…”

„Pěkné,” doplnil Harry. „Potřebujeme vstupenku nebo – něco takového, abychom mohli jít dál?” Pátral po nějakém druhu nepřátelské magie nebo obranného ohraničení, ale nic nenašel. Možná proto byla celá tahle věc zničena. Zavrtěl hlavou. Ať už tuhle knihovnu založil kdokoliv, byl hloupý, když věřil v její nesmrtelnost.

„Ne tak nahlas!” zasyčela Lily. „Ne, nic takového nepotřebujeme, protože Ginevra Chaucerová¹⁾ nechtěla nijak používání knihovny omezovat. Hm.” Postrčila ho směrem k chodbě nalevo a tiše nadhodila: „Myslíš, že máme jít tudy?”

„Proč ne?” pokrčil Harry rameny. Vydal se udaným směrem a Lily ho ve vzdálenosti několika kroků následovala.

„Existuje nějaký katalogizační systém?” zeptal se. „Nedokážu si představit, že by Ginevra Chaucerová zamýšlela, abychom se probírali všemi knihami, než -”

Lily náhle zalapala po dechu a Harryho přerušila: „Ach…” Popošla do středu místnosti a sklonila se nad malým černým kotlíkem. „To je kotlík Cailleach²⁾!”

„Lily,” oslovil ji tichým, vyrovnaným tónem, kterým klidnil agresivní bystrozory a varoval tvrdohlavé vězně před výslechem.

„Dobře,” zašeptala Lily a neochotně se stáhla, i když její pohled stále mířil ke kotlíku a plaketě před ním. „Co jsi říkal?”

„Jak najdeme knihy, které chceme?” zopakoval otázku Harry. „A až najdeme nějaké knihy o starověkých rituálech, chci zjistit, jestli existují nějaké materiály k tomu, na čem pracujeme se Severusem.”

„Aha, jistě,” kývla Lily. „Na knihovnu je vložené kouzlo. Stačí, když si pořádně rozmyslíš, co chceš, a ucítíš tah k místu, kde kniha je.”

„Vážně?” hlesl ohromeně Harry. „To je docela… originální kouzlo.”

„Ano, je,” souhlasila Lily vzrušeně. „Je strašně složité ho seslat. No, pojďme to zkusit!” Zavřela oči a zamračila se soustředěním. Čas plynul a její zamračení se prohlubovalo. Je tak podobná Hermioně, pomyslel si Harry trochu smutně. Lily se otočila k polici ve vzdálené části místnosti a se stále zavřenými očima k ní zamířila.

Harry si vyčistil mysl a zavřel oči. Chvíli dumal, na co má myslet. Druidské oběti? Starověké rituály? Rituály. V duchu viděl zaprášené svazky v Kolébce, ukrývající tajemství Voldemortovy síly – jeho síly – a vysušenou mrtvolu, schoulenou mezi svitky…

Nato ucítil ve své mysli tah. Zamračil se a vydal se za ním s rukama před sebou, jako by byl slepý.

Když se dlaní dotkl dřeva police, otevřel oči a přímo před sebou mezi masivními svazky se zlaceným písmem na plátěné vazbě spatřil zasunutou knihu označenou jen růží ve tvaru pentagramu na hřbetu.

Vytáhl ji ven. Přední i zadní obálka byly prázdné a když knihu otevřel, viděl jen čisté stránky. Znovu ji zavřel a přejel po růži na vazbě knihy prstem.

Vybavil si kostěnou růži na kostlivcově náhrdelníku, v šeru Kolébky matnou a bledou…

Uslyšel za sebou kroky. „Našel jsi něco zajímavého?” zašeptala Lily, pokukující po knize v jeho ruce.

„Něco ano,” odpověděl tak neutrálně, jak jen dokázal. Nevinně knihou zalistoval. „Mohlo by to pomoct Severusovi s projektem.”

„Aha,” hlesla Lily a něco v jejím tónu upoutalo Harryho pozornost. Okamžitě mu to došlo a rychle přemýšlel, co říct: že celé dopoledne myslel na svůj a Severusův projekt, že ho mrzí, že nenašel něco, co by jí pomohlo, že nemá proč být mrzutá? Nebo že ve srovnáním se Severusem není nic?

„A co ty?” zeptal se a odložil knihu stranou.

Lily zvedla obrovský svazek. „Tady,” řekla a setřela z něj vrstvu prachu. „Vypadá to velmi slibně. Myslím, že jsem o něm dokonce četla v jedné knize z bradavické knihovny.”

„To je skvělé,” pokusil se o úsměv Harry. „Nech mě, ať to zkusím znovu. Možná napodruhé najdu něco užitečnějšího.”

Lilyin obličej se rozzářil: „Dobrý nápad.”

Harry zavřel oči a znovu si pročistil mysl. Rituály, říkal si, obětní rituály. A uviděl zčernalá těla, tváře zamrzlé hrůzou, krev na ledu v nelítostné noci. Rituály stavějící na lásce a – pozitivních věcech, upravil honem své myšlenky.

Nastal okamžik prázdnoty a pak tah. Následoval ho, mávaje oběma rukama před sebou. Tah přicházel z velké dálky a on si uvědomil, že se přesunul ke vchodu a pak po do kamene vytesané chodbě do druhého křídla.

Nakonec se zastavil před jakýmsi regálem, Lily jen pár kroků za ním. Otevřel oči a vytáhl z police vysušený svitek.

„Co je to?” zašeptala Lily.

Harry zastrčil svitek ihned zpět a dumal, proč ho sem ten tah zavedl, i když uvedl pozitivní emoce. Přesně věděl, co je ten svitek zač: kus temné literatury, široce kolující mezi Smrtijedy kvůli tomu, že obsahovala pokyny, jak používat těla nepřátel k… různým účelům.

„Nic užitečného,” poznamenal a poodešel stranou, aby přiměl Lily, ať ho následuje, a k jeho úlevě to udělala. Proklínal se za to, že ten svitek zastrčil zpátky tak prudce – šlo o podezřelý pohyb a v Lilyiných očích viděl záblesk pochybností.

„Proč to nezkusíš znovu?” navrhl.

„Dobře,” souhlasila. Zavřela oči a chvilku setrvala v klidu. Pak se její soustředění prohloubilo, otevřela oči a zavrtěla hlavou. „Myslím, že tohle je ono,” řekla a ukázala na knihu ve svých rukou. „Nic jiného jsem necítila.” Zaváhala. „Jsi si jistý, že ten svitek, co jsi vytáhl, je k ničemu?”

„Ano, naprosto,” potvrdil Harry, ale dal si pozor, aby to neznělo moc důrazně. „Někde jsem o něm četl,” dodal. „Jde o zavádějící pokus katalogizovat obětní rituály a mnoho čarodějek a kouzelníků, kteří ho použili, přišlo o rozum.”

„Aha,” hlesla Lily tlumeně. Harry se pozorně zahleděl na její tvář a doufal, že ji přesvědčil, ale v šeru bylo těžké to poznat. „Asi tedy ne. Pojďme vyřídit půjčení.”

Vrátili se k masivnímu stolu. Při bližším pohledu si Harry uvědomil, že je vytvořený přímo z kmene obrovského stromu. Po stranách se nacházely jemné řezby… Podíval se ještě víc zblízka, ale nedokázal tu změť obrázků rozluštit.

„Předpokládám, že jen zapíšeme své jméno a název knihy,” prohlásila Lily a ukázala na obří, inkoustem pocákanou knihu se seznamem výpůjček a opotřebovaný brk. Mrkla do knihy a namočila brk do inkoustu.

„Na,” podala ho pak Harrymu. Na konci dlouhého seznamu jmen a názvů stálo ‘Lily Evansová – Pojednání o rituálních obětech založených na pozitivních emocích’. Poslední dvě slova byla nahuštěná, aby se do vyčleněného prostoru vešla.

No, můj název je krátký, pomyslel si Harry, napsal ‘Jonathan Frost’ a do pole pro název knihy připojil náčrt růže v pentagramu.

„Tak,” řekl a chtěl brk odložit brk, ale ten se mu přilepil k ruce a obtočil se kolem ní jako liána.

„Tvoje jméno!” zašeptala Lily.

Harry mrkl do knihy. Slova, která zapsal pečlivým, precizním písmem se změnila z černých na zářivě červená.

Lily vzhlédla, v očích nejistotu. „Na brku by mělo být… nějaké kouzlo pravdy,” řekla. „Já – uvedl jsi celé své jméno?”

„Aha, to musí být ono,” prohlásil Harry klidně, i když v duchu si řádně vynadal. Jak mohl být takový pitomec? Kouzlo pravdy bylo do očí bijící – proč ho předtím necítil?

Přestaň na to myslet, sakra, a odvrať katastrofu! nařídil si zuřivě. Zvedl ruku, jako by chtěl znovu psát a brk mu vklouzl zpátky do prstů. Přeškrtl jméno, které napsal. Pak se zastavil, zachvácený okamžikem nerozhodnosti, a v hlavě si sumíroval, co má udělat -

Namočil brk do inkoustu a začal psát: ‘Jonathan…’ Vztáhl svou mysl k brku a ucítil kouzlo pravdy. Bylo to k ničemu: kouzlo bylo silné a prastaré, živené mocnou magií a chráněné lety používání. Prostřední jméno, rychle! Napsal první věc, co mu vytanula na mysli - ‘Lynn…’ - a znovu nasměroval mysl na brk, tentokrát s veškerou silou, kterou v sobě dokázal shromáždit – a ucítil, jak se mu v ruce zachvěl. ‘Frost…’ Ne, nemohl na to útočit jako nějaký bezhlavý nebelvír.

„Tak,” řekl a přesměroval sílu ze své mysli. Tentokrát s sebou nesla temný závoj matoucího kouzla. Přetáhl ho přes magii brku a ucítil, jak se kouzlo pravdy pod touto temnou sítí kroutí. Nech ho pracovat, pomyslel si a odložil brk.

Nic se nestalo.

„Tvoje prostřední jméno je Lynn?” zeptala se Lily.

„Jo,” kývl Harry. Teď každopádně ano. „Jdeme?”

„Ano, jdeme,” souhlasila a jako první se vydala ke dveřím.

Harry ji tiše následoval. Nezdálo se, že by pojala podezření. Uvažoval o paměťovém kouzlu, ale vypadalo to, že všechno přijala s nadhledem. To je úleva, pomyslel si. Díkybohu, že je tak nebelvírsky důvěřivá…

„Proč si tu knihu nezmenšíš a nedáš si ji do kapsy?” zeptala se a ukázala na bezejmenný svazek, který svíral v ruce.

„Dobrý nápad,” souhlasil Harry. „Ale tady ne. Okolo jsou mudlové.” Rozhlédl se a upřel pohled na téhož mudlu, který drze zíral na Lily, když vcházeli dovnitř. Stále ještě neodešel? divil se Harry. Mudla přesunul svůj zasmušilý pohled na něj. Možná potřebuje varování.

„Pojďme,” řekl Harry. „Na Trafalgarské náměstí?”

„Ano,” kývla a otočila se. V tomtéž okamžiku Harry poslal svou vůli do očí a mozku onoho mudly -

Muž se přikrčil a zakryl si tvář s tichým, chraplavým výkřikem.

„Myslím, že je to tudy,” pokračovala Lily a vydala se po ulici a zvědavě nakukovala do obchodů.

„Asi jo,” kývl Harry a následoval ji.

Po chvíli se před nimi otevřelo Trafalgarské náměstí. Harry se ohromeně rozhlédl. Ze základny tvořené bronzovými lvy se velkolepě tyčil jediný sloup. Po obou stranách se nacházely fontány, ze kterých tryskala voda.

„Není to krásné?” nadhodila Lily.

„Je tu moc ptáků,” poznamenal Harry hlasitě. Zdálo se, jako kdyby byla země pokrytá holuby, kteří si směle vykračovali mezi lidmi.

„Můžeme je krmit, jestli chceš,” promluvila Lily. „Ale…” Zvedla foťák a podívala se přes něj na sloup uprostřed. Cvakla a aparát vydal bzučivý zvuk. „Petunii se to bude líbit!”

„Určitě,” souhlasil Harry dutě. Přemýšlel, co se stalo s těmi fotkami, které Lily své sestře pošle. Budou vyhozené? Spálené? Někde schované – sejde z očí, sejde z mysli?

„Pojďme vylézt na toho lva,” navrhla Lily, popadla Harryho za ruku a táhla ho k bronzovým sochám.

„Proč je tu tolik holubů?” poznamenal, když se s Lily prodírali hejnem ptáků. „Cítím se ohrožený.” Docela ho znervozňovalo, jak se mu shlukovali kolem nohou.

„Nebuď hloupý,” napomenula ho Lily, načež se zastavila a znovu sáhla po foťáku.

„Proč ty holuby fotíš?” zeptal se Harry zmateně.

„Petunie je má ráda,” odpověděla jednoduše, cvakla spouští a něco opět zabzučelo.

Je to zbytečné, pomyslel si. Stejně budou všechny ty fotky zničené nebo vyhozené. Vzpomněl si na svou drahou tetu Petunii. Překvapivě unikla spolu s rodinou Voldemortovu hněvu – aspoň pokud věděl. V posledních měsících války se umírání tak vystupňovalo, že se život a smrt zredukovaly na pouhá čísla napsaná na kousku pergamenu.

„Pojď,” pobídla ho Lily. „Pomoz mi vylézt na toho lva. A vezmi si foťák.” Podala mu přístroj a začala šplhat na podstavec sochy.

„Tady,” řekl Harry, pověsil si foťák na krk a sepjatými prsty jí vytvořil stupínek. „Stoupni na tohle.”

„Díky,” usmála se Lily, rychle se odrazila od jeho spojených rukou a vyhoupla se nahoru. Přesunula se do prostoru mezi předními tlapami lva a schoulila se pod jeho dlouhou hřívou do klubíčka. „Jak to vypadá?”

„Je to fajn,” kývl Harry. Zvedl foťák k očím, ale pak ho oddálil a mžoural na miniaturní součástky. „Umí to přibližovat?”

„Cože?”

„Nevadí,” mávl rukou, couvl a zvedl foťák znovu k obličeji. „Úsměv!” stiskl tlačítko a ucítil, jak mu přístroj pod prsty vrní.

„Teď ty!” zvolala Lily nadšeně, sklouzla z podstavce sochy a lehce přistála na zemi. „Do toho, lez. Chci tě vyfotit, jak jedeš na lvu.”

Harry pokrčil rameny. „Jasně,” souhlasil a podal jí fotoaparát. Chytil se rukama kamene, hladce se vytáhl nahoru a houkl: „Na lvu?”

„Na jeho hlavě,” požadovala Lily.

Může být, pomyslel si Harry a vyšplhal se nejprve na lví hřbet a pak na jeho hlavu. Podíval se dolů, nohy mu visely přes obličej zvířete. „Je to dobré?”

„Je to skvělé,” křikla Lily a zvedla foťák k oku. „Úsměv!”

Úsměv? Harry pokyn váhavě poslechl. Už dlouho se nepotřeboval kvůli fotce usmívat. Chtělo se po něm, aby vypadal vážně, sebejistě, klidně, přísně – ale nikdy ne vesele. Lepší se neusmívat, než vypadat jako když mám zácpu, pomyslel si, přiměl svou tvář, aby odpočívala, a představil si, že je někde vysoko nad světem.

Se Severusem.

Náhle ho s hořkosladkou bolestí zaplavila touha, která mu vyrazila dech. Přál si, aby tu s ním byl Severus – aby oba seděli na lvu, Severus vedle něj, zpočátku by byl zasmušilý, ale pak by se uvolnil, až by pozorovali západ slunce přes hejna holubů a třpytivou vodu fontány.

„To bylo skvělé!” houkla Lily a sklonila foťák dolů.

Harry se chabě usmál a slezl ze sochy na zem.

„Jsi jako kočka,” okomentovala to Lily. „Nevím, jak to děláš. Hele, podívej se na tamtoho muže! Není zajímavý?” Zvedla foťák a udělala další fotku.

Harry se ohlédl a uviděl muže prakticky skrytého za holuby. „Mudlové,” zamumlal a zavrtěl hlavou.

„Cože?” vyštěkla Lily a dala foťák stranou. „Neříkej to tak!”

Harry zamrkal: „Co – mudlové? Jak jsem to řekl?”

„Jako kdybys z nich byl znechucený. Ze všech.” Zkoumavě se na něj zadívala. „Nejsi… takový. Taky jsi mudlorozený.”

„Nejsem,” odpověděl Harry automaticky, i když mu srdce sevřel strach. „Vůbec nejsem takový.” Jsem? Ohlédl se na mudlu, vědom si náznaku znechucení – ale to bylo kvůli holubům, přesvědčoval sám sebe. Nejsem jako Voldemort. Odvrátil pohled a zadíval se na pár sedící tiše u fontány. Pátral v duchu po jakémkoliv pocitu znechucení a našel jen… „Jde jen o ty holuby,” prohlásil hlasitě.

„Vážně? Takže se bojíš ptáků?” zeptala se Lily. „Avefobie?”

Vážně se na ni zadíval, než mu došlo, že ho škádlí. Usmál, i když jen slabě. „Ne, jen bláznivých holubů, kteří tě chtějí sežrat zaživa. A je to ornitofobie, ne avefobie.”

Lily se zasmála, ale byl to krátký, dost napjatý smích, a oba to věděli. „Promiň, že jsem tě obvinila,” řekla. „Vím, že nejsi takový.”

„Jo,” hlesl Harry, rozhlédl se a náhle si vzpomněl na mudlu, kterému způsobil bolest v očích. Cítil, jak se mu při pátrání po vysvětlení sevřelo srdce. „Nejsem.”

„No, asi jsem to zničila,” povzdechla si. „Tam nahoře na lvu jsi najednou vypadal opravdu šťastně i smutně.”

Harry jí věnoval překvapený pohled: „Já?” Pak si vybavil, co cítil, a zaznamenal na tváři náznak horka.

Lily přikývla. „Poprvé to vypadalo, že si to tady na náměstí užíváš.” Zaváhala, a pak do toho skočila po hlavě. „Víš, tohle používám jako vzpomínku při Patronovi – jak jsme tu byly s Petunii coby malé holčičky a táta nás vysazoval na lvy.” Znovu se odmlčela a očima vyhledala velkou bronzovou sochu. Harry její pohled následoval. „To je to, co chci dělat,” prohlásila tónem plným odhodlání.

„Co, lézt zase na lva?” zeptal se Harry, pozorující, jak na lví hřbet šplhá dívka se zářivými vlasy. Muž dole na zemi couvl a zvedl foťák.

„Ne,” zavrtěla Lily hlavou. „Kouzlo, rituály a takové věci. Zdá se mi, že je to – v nerovnováze. Jako by existovala spousta kouzel poháněných nenávistí, krutostí, hněvem a - a všemi temnými věcmi, ale jen málo těch, která mohou přinést radost, lásku a… obyčejné štěstí. Nějak se to nezdá správné.”

„Život není fér,” poznamenal Harry tiše. „Neexistuje Expecto Patronum na každé Avada Kedrava.”

„Já vím,” hlesla Lily, otočila se a upřeně se na něj zadívala. „Ale otázka zní: uděláš s tím něco? Nebo budeš jen tak sedět a fňukat jako nějaký ubohý starý cynik?”

Ihned potom, co to vyslovila, stáhla omluvně obličej. „Promiň,” zamumlala. „Zase tě obviňuju. Nechtěla jsem být tak…”

„Upřímná?” nadhodil Harry s ironickým úšklebkem.

„Ne! Ne, samozřejmě, že ne. Já jen…” Rozhlédla se po náměstí, ptácích, kteří se zvedali do vzduchu jako korálkový závěs, po mužích, ženách a dětech, procházejících se po dláždění. „Hele, tohle chci udělat,” řekla s očima upřenýma na dívku pózující před fontánou.

Harry natáhl ruku a vzal jí z dlaní fotoaparát. Vyděšeně vzhlédla a pak se široce usmála. „Do toho,” řekl a se směsí lítosti a smutku sledoval, jak nebelvírka rázně kráčí k fontáně a šťastně na ní pózuje.

Zbytek jejich výletu uběhl rychle, Lily zběsile fotila nebo žádala Harryho, aby ji vyfotografoval, když pózovala a usmívala se. Přestala, až když vypotřebovali celý film, a i potom nadšeně obletovala fontánu.

„Je to krásné, že ano?” povzdechla si dychtivě. „Brzy ti přinesu fotky. Až se vrátíme, dám je v Prasinkách vyvolat.”

„To jsou kouzelnické fotky?” zeptal se Harry, i když nemohl říct, že by ho to překvapilo.

„Jo,” odpověděla Lily, namočila prst do vody a lenivým pohybem do ní kreslila vzory. „Myslíš, že když tam hodím svrček, můžu si něco přát?”

„Myslím, že bychom už měli jít,” řekl Harry. „Mám hlad. A obávám se, že si madam Rosmerta bude myslet, že jsme se nesoustředili na to, na co jsme měli.”

Lily nechápavě vzhlédla: „Co tím myslíš?”

„Nic,” odmávl to Harry rychle a vydal se zpět k Příčné ulici s bezejmennou knihou v jedné a Lilyiným foťákem ve druhé ruce. „Pojďme.”

***

Odvrátil se od záře zrcadla, i když z toho, co zahlédl, byla vidět jen světélkující mlha.

Znovu byl v Kolébce mezi hromadami svitků a pergamenů. Nevěděl přesně, proč tu je, proč se vyhýbá spánku, proč stojí úplně nehybně a pozoruje stíny prachu na vzdálených stěnách.

Ale znovu, možná to věděl.

Mávl rukou a svitky odsouvané od mrtvého těla zašustily. Role pergamenů se shromáždily na starobylých stolech, které se po podlaze přesunuly ke zdem, a daly tak vzniknout malému kruhovému prostoru.

Sklonil se a dotkl se náhrdelníku s růží stylizovanou do pentagramu. Vyhýbal se pohledu na scvrklé rty odhalující zažloutlé zuby nebo na prázdné důlky bez očí, přejel po celé délce šňůrky náhrdelníku a zjistil, že na ní není žádný uzel. Byla vcelku, nepřerušená. Po chvíli váhání uvolnil náhrdelník ze scvrklého krku a jemně ho přetáhl přes ztvrdlé maso a zacuchané vlasy.

Zastrčil si ho do kapsy a podíval se na mrtvolu.

O deset minut později se chvěl v chladném nočním vzduchu při cestě do Zapovězeného lesa, kam za sebou levitoval mrtvé tělo. Doufal, že Severus dnes večer zůstane v ložnici; kdyby Brumbál pojal podezření a rozhodl se to prozkoumat, Harry by jen těžko vysvětlovat, odkud se ta mrtvola vzala.

Došel až na lesní mýtinu. To bude muset stačit. Nechal tělo bez okolků spadnou do trávy a pak na ně namířil hůlku. „Incendio!” pronesl měkce, instinktivně zeslabil v tichu lesa hlas.

Mrtvola začala neochotně hořet. Syčela a praskala, dokonce sebou trochu škubla, jako kdyby znovu ožila, a Harry nad štiplavým pachem spálených vlasů a masa nakrčil nos. Ten zápach znal až příliš dobře.

„Odpočívej v pokoji,” zamumlal a díval se, dokud oheň hořel, dokud z něj nezbylo jen o málo víc než popel.

Bylo chladno. Promnul si ruce a vydal se zpátky k hradu, vyčerpaný, omámený a stále příliš rozjitřený, než aby si lehl a usnul.

Byl opravdu jako Voldemort?

Objal se pažemi a sklopil zrak ke svým nohám. Během chůze slyšel, jak les kolem něj podezřívavě syčí.

Vybavil si, jak do mudlových očí poslal záblesk bolesti, jak mu to slovo – mudla – příliš lehce sklouzlo ze rtů. Ale… Zamračeně vzhlédl. To nutně nic neznamenalo. Ten první mudla si Lily nevhodně prohlížel a ten druhý byl opravdu hrubý. Kdyby šlo o čarodějku nebo kouzelníka, cítil by stejný odpor… že ano?

Zavrtěl hlavou. Připadal se zmatený, ztracený, příliš unavený na to, aby přemýšlel, a tu část hlavy, která mohla myslel, zabíral Severus.

Severus. Znovu a znovu si v duchu to jméno opakoval a cítil se rozechvělejší a rozechvělejší a zmatenější a zmatenější. Pamatoval si, že byl stejně zmatený i před několika dny – ale to šlo o jiný druh zmatku. Tehdy nevěděl, co k Severusovi cítí. Teď…

Ani teď to nevěděl. Jen věděl, že – jen věděl, že – sakra, jen věděl, že chce být s ním, spát s ním v jedné posteli a po probuzení cítit jeho dotek na tváři, na hrudi, na těle…

Chtíč? Láska? Nevěděl. Nezajímalo ho to. Jediné, na čem záleželo, byl Severus. A jestli to, co cítil, byla láska, chtíč nebo – nebo dokonce nějaká zvrácená posedlost mistrem lektvarů, nezajímalo ho to. Jediné, na čem záleželo, byl Severus.

Ale Severus si držel odstup.

Harry si povzdechl a zrychlil chůzi přes bradavické pozemky. Ten muž ho mátl. V jednu chvíli se dotkli rukama a zdálo se, že mezi nimi přeskočila jiskra, ale v dalším Severus odvracel pohled s neproniknutelným chladem cizince. n

Harry proběhl chodbou k chlapeckým ložnicím, otevřel dveře sedmého ročníku a pak s velkou opatrností i dveře do jejich pokoje.

Severus stále spal.

Harry dveře zavřel, opřel se o ně zády a jen se na něj díval. Možná byl příliš unavený na to, aby se pohnul. Možná, že mu nějaká část srdce zašeptala, aby se díval, dokud může, protože takové okamžiky jsou vzácné.

Zavrtěl hlavou. Bylo pozdě. Potřeboval spát. Došel ke své posteli, svlékl se a tiše vklouzl pod přikrývku. Oheň, který zapálil (domácí skřítci zřejmě opět zapomněli), tiše hučel za mřížkou a praskání plamenů mu jen slabým náznakem připomnělo mrtvolu měnící se v popel. Když mu oči zavíral spánek a dotkl se prstem kostěné růže ve tvaru pentagramu, zdálo se mu, že slyší něčí vzdech.

***

Poznámky k překladu:

1) Geoffrey Chaucer byl významný anglický středověký básník, jehož potomci se sňatky spojili s královskou rodinou. Tipuju, že od něj autor to jméno odvodil - odpovídá tomu i shodné první písmeno křestního jména.