Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Coming off the Ropes

Kapitola 6.

Coming off the Ropes
Vložené: Lupina - 18.10. 2022 Téma: Coming off the Ropes
Lupina nám napísal:

Shodit okovy

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: http://www.fanfiction.net/s/1334485/1/Coming-off-the-Ropes

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 6. Hádky

 

Severus byl rozzuřený, když opouštěl ošetřovnu. Dveře se za ním s prásknutím zavřely, sotva jimi prošel. Mířil k Brumbálově kanceláři.

K řediteli téměř běžel. Nevšímal si studentů pokoušejících se mu vyhnout. Minul Hermionu, která vypadala, jako by mu chtěla říct něco důležitého, a beze slova ji odstrčil, jak ho spaloval vztek a viděl rudě. Cítil ohromnou touhu nejprve si najít Figgovou. Uvědomoval si však obrovské nebezpečí, které by plynulo ze situace, že by oni dva zůstali sami v jedné místnosti, takže mířil k Albusovi s žádostí, aby to s Figgovou vyřídil on.

Nemohl si pomoct, ale zatnul ruce v pěst, kdykoli si připomenul poslední hodiny. Bylo pouhou náhodou, že druhačka z Mrzimoru pokazila lektvar, který explodoval a vypálil do jeho oblečení dírky. Kvůli tomu se musel před další hodinou převléct, ačkoliv neměl v úmyslu se ještě dalších šest nebo sedm hodin vracet domů. Stále ještě se vztekal na tu hloupou holku, když vstoupil do pokoje. Vzápětí o něco zakopl a spadl na bezvědomého Harryho.

Nemohl popsat, co přesně cítil. Zděsil se. Blesklo mu hlavou, proč je Harry v tuto dobu doma. Pak se bál a nakonec byl vyděšený, protože se nezdálo, že by měl chlapec brzo nabýt vědomí. Zvedl stále ještě příliš křehké tělo do náruče a bez nějakých dalších komplikací ho přinesl co nejrychleji k Poppy.

Cesta k ošetřovně trvala věčnost. Byl tak vyděšený, že ztratí Harryho, že jen stěží potlačoval vznikající paniku, která se chystala totálně zničit zbytky jeho klidu, ovšem kdyby se jí nechal ovládnout. A to se nesmělo stát. Bránil se a přinutil se myslet co nejjasněji. Jestli to bylo vůbec možné.

Harry… Těmito strašnými minutami znovu prožíval noc, kdy se vrátil do Bradavic z Nightmare Manor s mrtvým chlapcem – a samozřejmě Quietusem…

Harry… cítil, jak se mu srdce trhá na dvě části. Byl tak neopatrný. Něco mu uniklo a bude to jeho vina, pokud Harry zemře. Ne, Harry nemůže zemřít, Harry byl profesionál v přežití po celý svůj život, Harry, Harry…

Poppy prožívala těžké chvilky, když se snažila vzít chlapce ze Severusova náručí, a nakonec se musela nejdříve postarat o muže – dát mu silný uklidňující lektvar. Mumlala něco o dvojitém šoku. Poté, co Severus nechal chlapce být, nalila lektvar nejdříve do Snapeova hrdla a hned po něm do chlapcova. Navzdory tomu se Severus neuklidnil. Seděl vedle Harryho po dlouhé tři hodiny, dokud Harry neotevřel oči, a celou dobu držel útlou, kostnatou ruku ve své. Myšlenka na ztrátu Harryho ho vyděsila.

Tyto tři hodiny mu umožnily přemýšlet o jeho a Harryho společném životě, o jejich vztahu, a nakonec uznal, že by nebyl schopný bez chlapce žít. Již nikdy víc. Kdysi tak nenáviděný spratek se změnil ve světlo jeho života, jeho poslední šanci cítit a milovat, stal se mu… synem.

Synem.

Ano, rozhodně jeho synem.

Ale nikdy by to Harrymu neřekl. Neměl v úmyslu, aby Harry ztratil nervy díky jeho hloupému, chorobnému přání nazývat ho svým synem. Jak seděl u lůžka, uvědomil si, že na chvíli opravdu Harryho za svého syna považoval. Smutně se usmál a najednou žárlil na Quietuse a dokonce i Pottera, kteří oba byli jeho otci – a jemu, hloupému, mastnému idiotovi to vše uniklo. Nicméně… Ne. Harry ho miloval, věděl, že tomu tak určitě je, ale vždycky si stěžoval, že je osamělý. To se pak Severus snažil nedat najevo své zklamání a bolest. Nezasloužil si být něčí otec, především ne Harryho.

Takže, když Harry konečně otevřel oči a dokonce i ústa a odpověděl na Severusovu otázku (Co se stalo?), Severus vyskočil na nohy připravený zlikvidovat Figgovou a kohokoliv jí podobného jednou provždy.

A nyní stál před chrličem a snažil se vzpomenout si na heslo. Díval se tupě na sochu a na nic nemohl přijít.

S povzdechem si uvědomil, že Brumbál změnil heslo v ten den, kdy bystrozorové přišli kvůli svému vyšetřování mezi studenty. Bylo to něco vtipného, Severus si byl jistý, že se dokonce usmál, že… Ale co?

Musel se uklidnit, pokud se chtěl setkat s Albusem. Několikrát se nadechl a soustředil se. Byl to zase název nějakého blázna. Ne průměrný název, ale něco, co mělo jiný význam… další. Náhle se usmál. Naklonil se k soše a zašeptal přímo do ucha: „Popletal.“

Chrlič uskočil stranou a nechal Severuse vyjít na točité schody umístěné za ním. Dokud nedorazil ke vchodu do pracovny, cítil se naprosto klidný.

Ale přesto, jakmile vstoupil a Albus se ho zeptal na důvod jeho příchodu, jeho vztek ho zase přemohl.

„Albusi, zavolej sem tu svoji oblíbenou Figgovou, teď!“ zařval na něj, netrpělivě podupávaje nohou, aby zdůraznil naléhavost své žádosti.

Ředitel školy však opravdu nevypadal, že by spěchal. Vrhl zkoumavý pohled na netrpělivého a vztekajícího se Mistra lektvarů a zeptal se znovu.

„Severusi, co se stalo?“

„Přesně tuto otázku jí chci položit já,“ zavrčel Severus v návalu vzteku.

„Ale…“

„Harry je na ošetřovně,“ dodal Severus a projel si dlaní vlasy. „A zmínil se o velmi zajímavé události, která se stala na hodině obrany.“

Brumbál neodpověděl, ačkoli na okamžik ztuhl. Pak vstal, přistoupil ke krbu a hodil trochu nazelenalého prášku do plamenů.

„Arabello, na slovíčko, prosím,“ zavolal.

Za okamžik z krbu vylezla paní Figgová. Vrhla pohled plný odporu na Severuse, pak se obrátila ke starému muži.

„Ano, Albusi?“

Ředitel školy ji zavedl do křesla a dokonce si sedl mezi dva učitele místo toho, aby seděl za stolem jako obvykle. Když si Severus také sedl na pohovku, obrátil se Brumbál na kolegyni.

„Severus mi řekl, že je jeho syn na ošetřovně, a že to chce s vámi probrat.“

Pokrčila rameny.

„Nemyslím si, že tu je něco k projednání. Chlapec nebyl schopný vytvořit nejjednodušší štít, který jsem požadovala ode všech, a to nejen od vašeho syna, Snape, a nebyl schopný blokovat kletby, které jsem na něj seslala,“ hlas Figgové zněl docela naštvaně. „A není má věc, že ​​je na ošetřovně…“

„NE?“ zařval Severus vzteky. „KDO TO, PROBOHA, NA NĚJ TEDY SESLAL TORMENTU?“ Vyskočil na nohy, přešel k ní a křičel jí do tváře. „Nebo se projevil nějaký zbytek vaší bystrozorské minulosti? Mučit lidi prostě jen proto, aby přiznali všechno, co chcete? Ale můj syn není zločinec! Neměla jste žádné právo mu ublížit! Pokud nenávidíte mě, pak sešlete tu zatracenou kletbu na mě, ale nechte mého syna na pokoji, pokud chcete v tomto roce přežít, vy…“

Severusi!“ utrhl se na něj Brumbál. „To by stačilo. Arabello, chci slyšet vaše vyjádření.“

Ženina tvář pobledla, když přešla očima ze Severuse k řediteli.

„Nechtěla jsem mu ublížit,“ zamumlala zmateně. „Neseslala jsem na něj kletbu o plné síle, jen takovou, která se normálně používá při výuce štítů…“ podívala se z Brumbála na Snapea prosebně. „Mohl ji blokovat Clipeusem, Severusi. Jistě víte, že…“ její hlas ztichl.

„Pokud říkáte pravdu, pak mi vysvětlete, co dělá můj syn na ošetřovně? Trvalo tři hodiny, než se probral k vědomí. Našel jsem ho po vaší stupidní hodině ležet v bezvědomí na podlaze v obývacím pokoji!“

Paní Figgová podrážděně zavrtěla hlavou.

„Ne… já… já bych na dítě nikdy neseslala kletbu plnou silou, věřte mi, Severusi,“ najednou vypadala ublíženě. Severus zkřížil ruce na prsou a nevěřícně se na ni podíval. Otočila se k řediteli. „Albusi, prosím, věřte mi…“

Brumbál přesunul pozornost na Mistra lektvarů.

„Co vlastně říkala Poppy o Quietusově stavu?“

Pokrčil rameny.

„Nevím. Nebyl jsem ve stavu, abych jí věnovat pozornost. Myslel jsem, že…“

Ředitel ho mávnutím ruky umlčel a přešel opět ke krbu. Hodil hrst prášku do ohně a vnořil se do plamenů.

„Poppy, prosím… Můžete mi říct, co je s Quietusem?“ krátké ticho. „Aha. Jak?… Dobře, ano… Díky,“ vytáhl hlavu zpět a otočil se k Severusovi. „Je v šoku, Severusi. Nic víc.“

„V šoku?“ Severusovy oči se rozšířily. „Ach ne…“

Figgová vykulila oči překvapením.

„Ale… Albusi… to znamená, že ten chlapec již byl někdy dřív tou kletbou zasažen!“ obavy v její tváři se změnily ve zmatek. „Ale… jistě jste ho nezasáhl vy, že ne, Severusi?“

Mistr lektvarů neodpověděl, jen se zhroutil do křesla.

„To není vaše věc,“ zamumlal po chvíli na profesorku obrany.

„Ale…“

„Říkám to jasně! Není to vaše věc! Ale jestli zjistím, že jste zase použila svoji zatracenou výuku Tormentou na Quietuse, přísahám, že…“

„Severusi, přestaňte,“ Brumbálův hlas byl vážný, když přerušil vztekajícího se muže. „Nebyla to chyba Arabelly, zdá se…“

„Nebyla?“ zeptal se Severus sarkasticky. „Po tuctu neúspěšných pokusů vykouzlit štít nemůžete pokračovat stejnou metodou, pouze se silnější kletbou… Měla počkat.“

Paní Figgová se začervenala a sklopila hlavu.

„Arabello, je to pravda? Víte, že to není správné…“

„Vím, že není Albusi. Mýlila jsem se. Měla jsem ho nechat jít po třetím nebo čtvrtém neúspěšném pokusu. Ale on nebyl schopen vykouzlit štít po dvou týdnech! Každý už to zvládl, i Neville, jediný, kdo je neschopný jej vykouzlit, je váš syn, Severusi!“

Najednou si Severus a Brumbál vyměnili pohledy plné pochopení. Pak se ředitel obrátil na profesorku obrany.

„Myslím, že nyní můžeme toto téma opustit. Jediné, oč vás do budoucna žádám, Arabello, je, abyste už na něj podobné mučící kletby nesesílala. Vůbec žádné. Je to jasné?“

Žena vstala.

„Znamená to, že chlapec již byl mučený?“ A když nikdo neodpovídal, dodala: „Ale… kým?“

„To není vaše věc, Figgová!“ vyštěkl Severus rozzuřeně.

Brumbál si povzdechl.

„No, snad se Severus vyjádřil trochu hrubě, ale v podstatě má pravdu. Litujeme, Arabello, ale bude lepší, když o tom nebudete vědět.“

Ona se však nevzdávala.

„Byl to Voldemort… že ano?“

Severus k ní přistoupil a zasyčel jí do obličeje.

„Není to vaše věc, ženská! Vůbec!“

Odvrátila se od hrozivé postavy.

„Učím ho obranu. Musím vědět některé podrobnosti, pokud chci v budoucnu zabránit situaci, jako je tato…“

„Věřte mi, nepotřebujete…“ Severus netrpělivě rozložil ruce, ale Brumbál přikývl.

„Neřekneme vám celý příběh, Arabello. Jen jednu věc: chlapec byl během svého života zasažen mnoha kletbami. Je v podstatě zkamenělý, když jim má čelit. Nemohl se bránit, víte, a zažil, jaké to je být bezmocný. Nebude snadné ho naučit obranné praktiky kvůli jeho strachu a fobiím…“ ředitel školy byl nyní velmi vážný. „Ale… ještě jedna věc, Arabello. Nemůžete říct nikomu o tom, co jste se teď dozvěděla. Nikomu. Ani část z toho.“

Žena znovu zbledla.

„A já nechci, abyste na to myslela, nebo přemýšlela nad zbytkem. Jste moje kolegyně, bojovali jsme spolu už mnohokrát. Víte, o co vás žádám.“

„Ano,“ přikývla pevně. „Vědění bez pochopení.“

„Přesně.“

Severus se na ženu překvapeně podíval. Takže to byla zavedená praxe. Vědění bez pochopení. Udělal to samé, když byl jeden z loajálních služebníků Voldemorta a chtěl ochránit Quietuse. Neměl možnost poznat tajemství svého vlastního bratra, aby mohl obstát při případném výslechu pod veritasérem.

A pak udělala Figgová něco, co Snape nečekal.

„Promiňte mi to, Snape,“ omluvila se. „Neměla jsem v úmyslu ho zranit. Chci, abyste to věděl.“

ooOOoo

Poté, co Severus odešel z nemocničního pokoje a dveře se za ním zavřely, se Harry opřel o polštář a únavou zavřel oči. Rád by, aby Severus zůstal, ale muž odešel tak náhle, že Harry neměl dost času zareagovat. Měl strach. Severus najde Figgovou a bez váhání ji zabije. Ale to Harry nechtěl. Poslali by Severuse do Azkabanu a on by zůstal sám. Azkaban. Sám. Dvě slova, která změnila jeho náladu na temnější než kdy dřív.

„Quietusi, jsi v pořádku?“

Harry překvapeně otevřel oči. Vedle jeho postele stála Hermiona.

„Jo,“ usmál se slabě. „Ale mám strach, že Severus zraní Figgovou.“

Hermiona se usmála.

„Nemyslím si, že jí ublíží,“ ujistila Harryho a sedla si na židli, na níž dřív seděl Severus. „Když jsem ho viděla, mířil do ředitelovy kanceláře.“

„Díky bohu,“ zamumlal Harry s úlevou. „Byl hrozně naštvaný…“

Hermiona přikývla.

„Neřekneš mi, co se stalo?“

Harry shrnul události posledních hodin do několika vět. Hermionina reakce však byla zvláštní. Vypadala zmateně a poté, co Harry dokončil svůj příběh, seděla chvíli tiše.

„Ale ona na tebe použila jen velmi lehkou kletbu! Není to opravdu bolestivé, jen jako mentální plácnutí, nic víc!“

„Můžu se zeptat, jak to víš?“ rozzlobeně odsekl Harry.

„Četla jsem o tom. Tento způsob použití kletby Tormenta je běžně přijímaný,“ odpověděla prostě. „Myslím, že jsi na to pouze přehnaně reagoval. Jako kdyby ses již…“ náhle nepokračovala a místo toho se na Harryho zamyšleně podívala.

Harry zbledl a odvrátil se v rozpacích.

„Quietusi, byl to tvůj otec, kdo…?“ zeptala se váhavě, ale v příštím okamžiku Harry vybuchl.

Ne!“ zařval na ni. „A neopovažuj se ho víckrát podezřívat! Nikdy by mi neublížil! Nikdy!“

Nezdálo se, že by se polekala.

„Ale, Quietusi, kdo tě tedy zranil?“

Ale ne. Lži. Musel znovu čelit lžím. Ale teď nechtěl lhát.

„Nikdo mě nezranil. A můj život není tvoje věc.“

Buď byla lež příliš průhledná, nebo jen Hermiona byla příliš chytrá a příliš rozhodná, ale nechtěla toto téma opustit.

„Ne, Quietusi. Vidím, každý to může vidět, že jsi byl týraný. Tvoje reakce…“

„Nebyl jsem týraný!“ Harry na ni strachy křičel. Byla na stopě…

„Nelži mi. Vím, co vidím.“

Harry sklonil hlavu a modlil se za Severusův návrat. Opravdu nevěděl, jak reagovat na vzniklou situaci. Hermiona k němu naklonila hlavu a zeptala se tichým hlasem.

„Byla to tvoje rodina?“

Harry se neodvážil zvednout oči. Zdá se, že Hermiona je schopná dojít k nějakým závěrům, zaznamenal napůl vděčně. Dívka si povzdechla a věřila, že za jeho rozpaky stojí stud.

„Omlouvám se, Quietusi. Neměla jsem v úmyslu strkat nos do tvých tajemství…“ polkla provinile.

Harry stále ještě hleděl do klína na své ruce a zašeptal slabě: „Nic se nestalo.“

Hermiona nakonec opustila téma a změnila ho na vlkodlaky. Po několika minutách se ponořili do vážného rozhovoru o různých druzích lektvarů používaných při léčení osob po kousnutí vlkodlakem.

Harryho nálada se zlepšila. Po chvíli se smáli některým bláznivým ingrediencím do lektvarů a Hermiona vytáhla knihu, kterou právě zkoumala, a nad některými částmi důkladně diskutovali.

„Nikdy to pro Lupina nenajdeme,“ Harry starostmi svraštil obočí. „Už jsme prošli aspoň dvě stovky knih a nenašli jsme žádné…“

Hermiona otevřela ústa, aby reagovala na Harryho poznámku, když se s velkým prásknutím znovu otevřely dveře.

Harry se usmál a zvedl oči. Čekal Severusův návrat.

Ale nebyl to Severus.

Byl to Ron.

Rozlícený Ron. Harry zbledl, vsunul ruku k pásku pod přikrývkou a pevně popadl svou hůlku.

„Na co myslíš, že jsi tady s tou zmijozelskou špínou sama v prázdné místnosti?“ zařval Ron na Hermionu. „S ním musíš být opatrná! Už jsem ti říkal, že jeho smrtijedský otec…“

„Mluvíte o mně, pane Weasley?“ Severus stál ve dveřích s pronikavým pohledem v očích.

Ron se k němu na patě otočil.

„Ano, mluvím,“ odvětil pevně a snažil se udržet svou odvahu proti před ním se hrozivě tyčícímu učiteli.

Hermiona zbledla a Harry strachem ztuhnul. Bylo jasné, že v dalším okamžiku ti dva vytáhnou své hůlky a silně se proklejí. Harry věděl, že Ron by Severusovi podlehl – Mistr lektvarů byl kouzelník opravdu skvěle vycvičený ve světlé i tmavé technice.

Hermiona vypadala, že dospěla ke stejnému závěru, protože využila příležitosti, kterou obvykle nabízí na sebe zírající lidi, popadla Rona za paži a vší silou ho vlekla ven z místnosti. Severus se právě chystal je následovat, ale Harry ho oslovil.

„Severusi, prosím tě, ne…“ sklouzl z postele do bot a přešel k němu. „Je to jen hloupé děcko. Ty jsi dospělý. Ty…“

„Chtěl tě zranit.“

„Nechtěl. A i kdyby chtěl, můžu se bránit.“

„Jsi si jistý?“ Severus zněl starostlivě.

„Ne, samozřejmě,“ ušklíbl Harry. „Ale pojďme teď domů. Noci tady strávené nemám rád… a mám docela hlad.“

Severusovi poklesla čelist.

„Žertuješ!“

„Zmeškal jsem oběd i večeři. A snídaně byla velmi dávno.“

ooOOoo

Druhý den ráno byl na sebe Harry opravdu pyšný: dokázal spát celou noc bez Severusovy pomoci. Byl si jistý, že bude mít noční můry, ale neměl, a když se probudil, byl svěží a naprosto odpočinutý.

To byly pro tento den dobré zprávy, protože byla první sobota s výletem do Prasinek v letošním roce.

Severus ho vzbudil a posnídali spolu v obývacím pokoji místo ve Velké síni.

„Jsem rád, že je ti dobře,“ pronesl Severus a podal si koláček. „Neodvážil jsem se spát několik hodin. Myslel jsem, že budeš mít noční můry.“

Harry se usmál.

„A co paní Figgová?“ zeptal se.

„Řekla, že na tebe seslala lehkou Tormentu, aby tě naučila ten zatracený štít,“ Severus nervózně zavrtěl hlavou. „Tvoje reakce byla přehnaná, protože s tou kletbou už máš předchozí zkušenosti.“

„Hermiona říkala to samé. Něco tuší.“

„Myslíš, že tuší, kdo jsi?“

„Ne,“ ušklíbl Harry slabě. „Má podezření, že mě moje rodina týrala.“

„A já taky, že?“

Harry neodpověděl, jen se soustředil na svůj džem a toast. Severus si povzdechl a již víc nemluvili, dokud společně neopustili komnaty.

„Buď opatrný,“ konečně řekl Severus. „Nechci, abys opustil Prasinky.“

Harry přikývl, rozhlédl se, jestli tam není Ares. Nikde ho neviděl a výlet se tak najednou zdál nudný. Jít sám tedy nebyly skvělé vyhlídky. Harry nejistě stál u vchodu do školy. Možná, že by neměl chodit. Mohl efektivněji strávit svůj čas v knihovně hledáním Lupinova léku nebo tak… Ale byl přece ještě kluk. Chtěl se pobavit, protože za všechen ten čas byl neuvěřitelně znuděný studiem a čtením. Rád by se prošel po městečku, navštívil obchody a snad i koupil nějaké věci: měl u sebe peníze, Severus mu dal několik galeonů, aby je utratil za hlouposti – to byla jeho slova.

„Hej, kámo, jdeš taky do Prasinek?“ bafnul za ním nečekaný hlas. Harry se otočil. Byli to Fred a, samozřejmě, George.

„No, ano, ale… nemůžu nikde najít Arese. Chtěl jsem jít s ním,“ vysvětlil.

„Jestli chceš, můžeš jít s námi,“ nabídl George s širokým úsměvem. „Slavnostně přísahám, nesdělím to Ronovi, v pořádku?“

Harry si je opatrně prohlížel. Od jeho střetu s Ronem byl podezřívavý a navíc se nezdálo, že mu ten včerejší incident usnadní rozhodování.

„Myslíte to vážně?“ zeptal se konečně.

Fred pokrčil rameny.

„Nemáme v plánu tě napadnout, zabít, nebo tě předhodit Ronovi. Osobně si myslím, že se vůči tobě chová jako blbec a dostal, co si zasloužil.“

„Je to pitomec, pokud nedokáže odlišit tebe a tvého otce,“ dodal George.

„To musí být tím, že Snape přežil, zatímco Harry zemřel,“ vysvětlil Fred tiše.

„I mého otce jeho smrt zlomila,“ Harry se na ně podíval intenzivním pohledem. „Někdy si myslím, že se nutí zůstat jen kvůli mně.“

Vyměnili si pohledy plné porozumění, jak kráčeli k městečku. Opustili téma a poté strávili čas v různých obchodech – většinou v lékárně, kde si koupili obrovské množství přísad do lektvarů. Harry se na dvojčata zasmál.

„Kdyby otec věděl…“

„Myslím, že něco tuší,“ ušklíbl se George pobaveně. „Jednou nám dokonce pomohl, když Fred vyhodil do vzduchu sklad, který jsme ve škole používali,“ smáli se.

„Bylo to před dvěma lety, když jako obvykle každou noc číhal v okolí školy kvůli Siriusi Blackovi. Kouzlo Silencio, které jsme uvrhli na místnost, nestačilo překrýt výbuch a on nás přistihl,“ George nemohl kvůli smíchu pokračovat v chůzi.

„Ale já jsem ho požádal, aby nám pomohl zjistit, co způsobilo výbuch. Bádali jsme až do rána, ale nakonec na to přišel a byl na sebe tak pyšný, že nás nechal jít bez dalšího trestu,“ dokončil Fred příběh a smáli znovu. „Od té doby na nás v lektvarech nebyl tak tvrdý.“

„Máme nejvyšší známky,“ souhlasil George.

Harry se pobaveně usmál a rozhodl se na tuto příhodu Severuse zeptat. Bylo by zajímavé poslechnout si jeho verzi. Po chvíli opustil dvojčata v lékárně a oni souhlasili se setkáním U tří košťat. Fred a George byli opravdu zábavní společníci, ale jejich posedlost složkami do lektvarů Harryho strašně nudila, a tak se rozhodl pro návštěvu Taškáře, aby si koupil nějaké sladkosti.

Když opustil lékárnu a zamířil k cukrárně, přitáhl svůj plášť těsněji kolem sebe, protože ulicemi vál ostrý studený vítr. Oči se mu zalily slzami, sklonil hlavu před agresivním větrem a vykročil směrem k Taškáři. Několikrát zaslechl podivné hlasy, jako by někdo křičel, ale když se snažil poslouchat, zmizelo to. Musí to být vítr, pomyslel si, a přestal na to myslet. Chystal se vstoupit do obchodu, když to zaslechl znovu, ale tentokrát byly hlasy jasnější a mohl rozumět dokonce i některým slovům. To ho přimělo rozběhnout se tím směrem.

„Nech mě být!“ křičel někdo a mohl slyšet šílený smích.

Byl to Voldemort? Harry ztuhl jako solný sloup. Nechtěl se setkat s Voldemortem, již nikdy víc. Ale někdo je v nebezpečí. Musí mu pomoci a nemá čas, aby přivedl pomoc. Zhluboka si povzdechl, vytáhl hůlku a namířil směrem k tlumeným hlasům.

Byla to úzká a tmavá ulička a v ní jen dvě postavy. Jedna z nich ležela na zemi, druhá stála nad ní, hůlkou míříc na třesoucí se tělo.

Expelliarmus!“ zařval Harry nahlas. V příštím okamžiku držel útočníkovu hůlku v ruce. Vložil ji do kapsy a přistoupil blíž. To, co viděl, ho zmátlo. Na studené a mokré zemi ležel Neville a zlověstně zírající chlapec stojící vedle něj byl Terry Boot, páťák z Havraspáru. Harry překvapením zalapal po dechu. Znal Terryho dobře, už pár týdnů vedle něj seděl na hodinách věštění z čísel. Nemohl uvěřit svým očím.

„Co tady děláš?“ podařilo se mu po chvíli vykoktat.

„To není tvoje věc, že Neville?“ nakopl na břiše ležícího chlapce, který pouze zasténal. Harry nemohl přemýšlet.

Mdloby na tebe!“ vykřikl a Terry vletěl do zdi, kde v bezvědomí dopadl na zem. Harry mu však nevěnoval pozornost. Poklekl vedle Nevilla, vložil pod něj ruku a opatrně ho zvedl. „Neville, jsi v pořádku?“

Neville zavrtěl hlavou, aby to popřel.

„Myslím, že mám zlomenou levou ruku,“ zasténal.

Harry mu pomohl posadit se a přisedl si k němu.

„Chceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se, když se Nevillův dech zpomalil.

Neville si zakryl tvář dlaněmi a rozplakal se. Harryho to vystrašilo. Co by měl teď dělat? Cítil se nesvůj a jeho rozpaky jen rostly, když Neville nevypadal, že v příštích minutách plakat přestane. Zhluboka se nadechl a položil mu ruku kolem ramen.

„Hej, kámo, v čem je problém?“ cítil se nesmírně hloupě. Náhle tu chtěl mít Severuse. Situace byla prostě… příliš těžká na to, aby jí zvládl…

„Nadával mým rodičům a řekl, že můj otec byl bastard a seslal na mě několik kleteb,“ jeho slova byla sotva srozumitelná, protože škytal, ale Harry je zachytil.

Opět nový zvrat událostí. A on stále nevěděl, co dělat. Koneckonců Severus mu řekl…

„Moje babička říkávala to samé a říká, že můj otec nakonec přivedl její dceru ke zlu, v jakém žil on, a říká, že můj otec si zaslouží svůj osud…“ plakal Neville.

Harry ztuhl, a najednou si pomyslel, že nikdo z Nebelvírů Nevilla neznal. Kdo ví, jaký život vedl doma? Možná to bylo ještě horší než Harry s Dursleyovými… Nereagoval na jeho slova, jen nechal chlapce plakat.

„Nesnáším, že mě každý soudí podle mého otce. Nejsem můj otec. Nechci se stát zatraceným bystrozorem, nechci mučit lidi. Nemám…“ jeho pláč zesílil.

Harry ho laskavě šťouchl, a když Neville zvedl oči, usmál se na něj.

„Myslím, že tomu rozumím, Neville.“

Chlapec na okamžik svraštil obočí, a pak se usmál.

„Je to skvělé, že si stěžuju tobě,“ zamumlal a mírně zčervenal. Harry se zasmál.

„Alespoň tě chápu,“ vstal, podal mu ruku a pomohl Nevillovi vstát. „Můžeš jít?“

„Jo, ale co bychom měli udělat s ním?“ mávl rukou směrem k Terrymu.

„Postarám se o něj, pane Longbottome.“

Nečekaný hlas je polekal, ale Harry se uklidnil první.

„Co tady děláš?“ zeptal se tyčící se postavy stojící před nimi.

„Hledal jsem tě. Přišel jsem za tebou na máslový ležák a dvojčata řekla, že jsi zmizel už před hodinou a nevěděla, kam jsi šel. A… našel jsem tě tady.“

„To už je hodina?“ zeptal se nevěřícně Harry. Jemu to připadlo jako pár minut.

Severus přikývl.

„Měl by ses teď vrátit do školy. Pan Longbottom potřebuje ošetřit, myslím, urychleně. Pomůžeš mu?“

„Jasně,“ řekl Harry. „A… co se stane s Bootem?“

Severus se nepěkně ušklíbl.

„Odebereme nějaké body jeho koleji…“ Poklepal si v zamyšlení na bradu. „A možná i několik měsíců školního trestu s panem Filchem bude také přiděleno.“

„Nebude vyloučený?“ Nevillův hlas byl tichý. Severus se na něj na chvíli díval, než odpověděl.

„Nemyslím si, že by bylo rozumné vyloučit ho, je mi líto. Musíme mu dát ještě jednu šanci. Neměl zatím žádné kázeňské problémy, nemůžeme ho vyloučit za jeden útok,“ řekl nakonec a Neville chápavě přikývl. „Ano, a ještě jedna věc. Dvacet bodů Nebelvíru za vaši odvahu, pane Longbottome.“

Nevillovi se oči rozšířily překvapením.

„Ale… ale já jsem nebyl statečný! To byl Quietus, kdo…“

Severus na něj významně mrkl.

„Ale vy jste měl dost odvahy s ním hovořit, ne?“ a když viděl dva ohromené chlapce, dodal. „A teď – na ošetřovnu. Rychle!“

ooOOoo

Později odpoledne, když už Harry seděl u svého obvyklého stolu v knihovně, přišla Hermiona a důkladně se ho vyptala na případ Neville.

Harry se pokusil odpovědět na její otázky, přičemž vynechával příliš osobní údaje, ale po chvíli si uvědomil, že příběh, který Hermioně popisuje, má příliš daleko do pravdy.

„Nemůžu ti říct o té záležitosti všechno, Hermiono,“ dodal nakonec. „Pokud to chceš vědět, musíš se zeptat Nevilla. Nemyslím si, že ti můžu prozradit jeho tajemství.“

Hermiona na něj vrhla rychlý pohled, a pak se vzdala.

„Dobře, máš pravdu, Quietusi. A co vlkodlačí záležitost?“ obrátila svou pozornost na knihu ležící na stole.

„Počkej chvíli, Hermiono. Nejprve se tě chci na něco zeptat,“ Harry počkal, až se dívčiny oči otočily na něj. „A co Ron a ty? Nebudeš s ním mít kvůli mně žádné problémy, že?“

Hermiona pokrčila rameny.

„Je mi to jedno…“

„Ale nemělo by,“ odporoval Harry. „Nebudeme se scházet, jestli by tě měl kvůli tomu opustit!“

Hermiona se pobaveně zasmála.

„Nedělej si starosti. Neopustí.“

„Jsi si jistá?“

„Samozřejmě, že jsem. Takže? Můžeme pokračovat s naším hledáním?“

„Můžeme,“ souhlasil Harry.

ooOOoo

Šlo o knihu se spoustou barevných obrázků. Když Harry dolistoval, byla jeho hlava plná přeměn, zabíjení a umírání vlkodlaků a nedokázal jim ani v noci uniknout. Jeho sny jimi přetékaly, vlkodlaci, vlkodlaci všude kolem něj, štěkot a vytí bez přestání. Rozestoupili se kolem malé skupiny osob, pravděpodobně mudlů, dospělých i dětí, vyděšených k smrti.

A… Voldemort stál vedle nich a díval se, jak všechny pobíjejí, dokonce i malé děti, a všechno bylo pokryto krví, krev, krev a Harry ucítil ostrou bolest na čele, ale nemohl utéct… A Smrtijedi přišli na místo, kde se připojili k vlkodlakům a dva z nich přistoupili k té nelidské bytosti se skloněnými hlavami.

„Mistře,“ řekl jeden z nich a Harry ho najednou poznal. Byl to Crabbe starší. „Nemůžeme najít tu holku.“

Goyle neřekl nic, jen přikývl.

„Idioti!“ rozzuřeně zasyčel Voldemort. „Může se stát stejně nebezpečnou, jako byl mladý Potter!“

„Ale mistře… Vždyť nebyl tak nebezpečný. Zabil jste ho tak jednoduše…“ ozval se rychle Goyle a Voldemort se rozzuřil ještě víc.

„Idioti! Nikdy, nikdy nepodceňujte své nepřátele!“ křičel a oči mu plály. „Crucio!“

Oba muži se škubáním spadli na zem a křičeli bolestí. Další Smrtijedi přerušili svou zábavu a nevěřícně zírali na ty dva.

„Nebudu tolerovat žádné chyby!“ Voldemort teď mluvil k ostatním. „Rozumíte?“ Když se strachem přikývli, obrátil se na stříbrovlasého Smrtijeda: „To platí i pro tebe a taky tvého syna, Luciusi.“ Smrtijed sklonil hlavu. „Tvůj syn se ve škole chová příliš arogantně. Je si vědom tvojí loajality, Luciusi?“ Malfoy mlčky přikývl. „Pak ho nenech chovat se tak idiotsky! Svojí nezodpovědností tě odhalí! Slyšel jsem, že taky obtěžuje svého druhého bratrance,“ ušklíbl se na ztuhlého Malfoye.

„Druhého bratrance?“ zeptal se chraptivě se strachem.

„Ten Snapeův kluk. Matka tvé ženy byla Noblestonová, ne?“ Malfoy nemohl otevřít ústa, jen kývl. „Nebudu tě znovu trestat, Luciusi, ale věz, že na tvé malé uklouznutí nezapomenu. Měl jsi mě informovat o Snapeově synovi.“

„Ale já jsem vám říkal mnohokrát, Pane, že jsem o něm až do léta nevěděl!“ vykřikl Malfoy na protest.

„Severus je kmotr tvého syna a tvůj nejlepší přítel. Chceš mi říct, že se s tebou nepodělil o to nejdůležitější ve svém životě? Jakými jste to pak byli přáteli?“

„Pane… Snape byl špion proti vám od smrti jeho bratra. Určitě nebyl přede mnou zcela upřímný!“

Voldemort hodil přemýšlivý pohled na třesoucího se muže.

„Možná, že jsi upřímný. Možná, že ne. Uvidíme. Crucio!“ zasyčel znovu.

„Quiete!“ Severusův hlas ho vytáhl z noční můry.

Noční můry? Harry sevřel rukou čelo.

„To… bolí,“ sykl bolestí.

Severus panikařil.

„Co se stalo? Stále jsi sebou házel…“

„Voldemort…“ Harry zasténal. „Měli bychom to říct řediteli,“ posadil se.

„Jsou dvě hodiny ráno, Quiete. Nemůžeme ho probudit uprostřed noci! Nemůže to počkat do rána?“

Harry se posunul, aby se mohl Severus posadit na postel vedle něj.

„Myslím, že může,“ řekl nakonec. „Voldemort zabil nějaké mudly a seslal Cruciatus na Crabbea, Goylea a Malfoye.“

Severus objal Harryho kolem ramen.

„Jsi v pořádku?“

Harry pokrčil rameny.

„Nesnáším to. Už to byly dva týdny, co jsem neměl žádné noční můry, a teď mám ty zatracené vize,“ znechuceně se otřásl. „Zdá se, že už nikdy nebudu v klidu spát.“

„Naštěstí je neděle. Můžeš spát až do oběda, pokud budeš chtít.“

„To je od Toma hezké, že svůj první útok zorganizoval na sobotu,“ zaskřehotal Harry hořce, pak se naklonil k Severusovi. „Doufám, že v budoucnu nebudu muset být svědkem všech těch představení…“

„Možná, že budeš muset…“ Severusův hlas byl slabý. „Byl to jen první útok a viděl jsi ho…“

Harry zabořil hlavu do polštáře.

„Jsi taaaaaaaaak uklidňující, Severusi,“ zamumlal do něj.

„No, jen jsem chtěl být upřímný…“

„Nepotřebuju tvoji upřímnost. Teď potřebuju nějaké uklidňující lži!“ píchnul prstem do Severusova boku.

Severus vykřikl a vyskočil z postele.

„Co to děláš?“

Harry smíchem padl na záda.

„Ty jsi lechtivý!“

„Já nejsem lechtivý! Ty jsi mi do boku vrtal díru!“ stěžoval si.

JÁ? Přeháníš!“

„Počkej, až tě chytím…!“

„Severusi! Ne!“

„Tak?“

„Přestaň… s tím… au!“

„Co?“

„Přestaň…“

„Co?“

„… mě, au… lechtat! Prosím!“

„Vzdáváš se?“

Ano, jen mě nech být!“

„Nebudeš mě lechtat?“

„Nebudu!“

„Dobrá tedy. Běž spát.“

„Neodvažuji se. Ty na mě zaútočíš.“

„Nezaútočím.“

„Slibuješ?“

„…“

Harry si založil ruce a hodil podezíravý pohled na Mistra lektvarů v jeho obvyklém šedém nočním oblečení a s rozcuchanými vlasy, jehož tvář se smíchem zbarvila.

„Už nevypadáš jako ty, Severusi,“ konečně zhodnotil, co viděl.

„Je to tvoje vina!“ stěžoval si Severus. „Ty mě nutíš, abych se choval jako idiot.“

„Ale tobě se to líbí!“

„Ne, nelíbí!“

„Lháři,“ Harry si vytáhl přikrývku až k bradě, zavřel oči a tím uzavřel falešnou hádku.

„Spratku.“

„Dobrou,“ povzdechl si a usmál se.

Severus viděl úsměv na Harryho tváři. Posadil se vedle chlapce a sledoval ho, dokud neusnul. Úsměv na chlapcově tváři zůstal. Harry ho jistě chtěl uklidnit… ale proč? Severus nevěděl, ale bylo mu to jedno.

Jeho svět se změnil. Byl… lehčí. Šťastnější. A byl to Harryho vliv na něj. Nikdy předtím tomu nevěřil. Myslel si, že po letních událostech nebudou schopni žít normální život. Ale nějak… byli. A nejen normální život. Žili nějak víc. Severus sledoval chlapce a zkoumal jeho rysy. Možná, že nebyli otec a syn, ale byli přátelé. Nebo i více. Byli spojenci. Spojenci proti Voldemortově hrůze. A možná spojenci proti celému světu, který měl vůči nim předsudky.

A vše to bylo Harryho zásluhou.

To samé říkal Albusovi později toho dne poté, co Harry opustil ředitelovu kancelář.

„Jsem rád, že to slyším, Severusi,“ usmál se ředitel trochu smutně. „Víte, váš bratr vždycky chtěl, abyste v tomto životě došel ke svému štěstí a obával se toho, že ho nikdy nenajdete. A já měl strach také… v posledních patnácti letech jste se nořil do samoty a deprese víc a víc.“

Severus přikývl.

„Víte, on vás má také velmi rád,“ dodal Brumbál a pomohl si k několika citrónovým dropsům.

„Nikdy mi neřekl…“ Severus šeptal bolestně.

„Ale má. Věřte mi. Ale je to jen dítě. Neví, jak slovy vyjádřit své pocity. Ale uvidíte, jistě vás miluje.“

„Jste si jistý?“

„Naprosto, můj drahý Severusi. Nějaké citrónové dropsy?“

„Ano, díky,“ usmál se a poprvé v životě natáhl ruku a nechal Brumbála, aby mu nějaké ty iritující sladkosti dal.

Život stál za to žít.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 6. Od: ostruzinka - 19.10. 2022
Páni, jedno drama za druhým. Jsem ráda, že Fred s Georgem šli do Prasinek s Quitem/Harrym. A Neville a Harry? Bomba. Hermiona je Hermiona. Je to úžasná kapitola. Těším se na další.

Re: Kapitola 6. Od: Yuki - 18.10. 2022
Kapitola plná zvratů a hromady událostí. Docela mě potěšil doprovod Freda a George do Prasinek, bylo vidět, že se Quietus s nimi uvolnil a bavil. Až na tu příhodu v uličce. Na druhou stranu, aspoň Neville ví, že si s ním může promluvit. Hermionina jistota, že ji Ron neopustí mě dost překvapila. Že by byl pod vlivem nějakého lektvaru? No, jsem ráda, že hodinu obrany s Figgovou řešil Severus v ředitelně. Přesto... aby pak na Quietuse nebrala v hodinách nějaké extra ohledy. Nebo bude extra doučování? V uličce mu odzbrojení Boota vyšlo docela dobře. A ještě vize díky jizvě. Nemá toho ten kluk dost? Děkuju za další část, Lupino.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )13.11. 2022Kapitola 20.
enahma: ( Lupina )10.11. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )08.11. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )06.11. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )04.11. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )03.11. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )31.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )30.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )29.10. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )28.10. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.10. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )25.10. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )21.10. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )20.10. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )18.10. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )17.10. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )14.10. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )13.10. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )11.10. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )10.10. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )09.10. 2022Úvod