Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Život neprožitý

5. Žít naplno

Život neprožitý
Vložené: Jacomo - 23.10. 2022 Téma: Život neprožitý
Jacomo nám napísal:

Život neprožitý

The Life Unlived

Autor: sshg316       překlad a banner: Jacomo       betaread: Ivet

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

PP: Jestli jste jako já citlivější povaha, připravte si kapesníky. V závěru byste je mohli potřebovat.


Kapitola 5: Žít naplno

 

Přesně šest měsíců pro Roseiných narozeninách obnovili Hermiona a Severus svůj svatební slib. Hermiona si na těch pět let nikdy nevzpomněla, ale na tom nezáleželo. Jejich společný život byl plný vzestupů a pádů, radostí a smutků, ale ona nikdy nelitovala ani jediného okamžiku. Nastavila svůj kurz - a své srdce - směrem na tady a teď a dovolila budoucnosti, ať se o sebe postará sama.

***

„Zmijozel? Proč proboha zařadil klobouk Huga, mého zlatého chlapečka, do Zmijozelu? To musí být nějaká chyba.”

Hermiona se skutečně obávala, že by mohlo být s Moudrým kloboukem něco v nepořádku. Hugo byl laskavý, společenský kluk, který se s přibývajícím věkem víc a víc podobal svému otci. Ron byl de facto reklamní dítě nebelvírské koleje - odvážné, statečné, milující zábavu, zbrklé. Hugo se mu hodně podobal. To, že byl zařazen do Zmijozelu, musela být chyba. Jiné vysvětlení neexistovalo.

Severus se posadil na posteli, posunul se k jejímu čelu, o které se Hermiona opírala, a jednu svou dlouhou paži jí ovinul kolem ramen. Druhou sáhl po její ruce, aby zastavil nervózní otáčení snubním prstenem. Hermiona mu položila hlavu na hruď a schoulila se do jeho hřejivé náruče.

„Jsi zklamaná?” zeptal se neutrálním tónem.

Hermiona obrátila oči v sloup. „Ne. Jen mě to překvapilo. Z těch dvou bych to možná čekala od Rose - dokáže být strašně záludná, když chce. Ale Hugo? Nedokážu si představit, co si klobouk myslel.”

Severus si odfrkl. „Jestli sis všimla, že je Rose záludná, tak je nebelvírka, nikoliv zmijozelka, což dokazuje, že její zařazení je správné.” Ignoroval lehké plácnutí do hrudi a pokračoval: „Pokud jde o Huga, vnímáš to dítě mateřskýma očima, Hermiono. Nikdy sis nevšimla jeho poněkud ambiciózní a mazané povahy, protože jeho družnost poskytuje dokonalé maskování. Mohu však s maximální jistotou říct, že zdědil matčinu inteligenci -”

„Děkuju.”

„- strategické myšlení svého otce a uličnické sklony, které mohou pocházet jedině od jeho strýců. Chlapec se zatím vyhýbal problémům jen díky tomu, že ví, jak se nenechat chytit. Je čas čelit faktům, Hermiono - Hugo je pravý zmijozel.”

Hermiona si povzdechla a prsty začala kreslit malé kroužky na kousku odhalené kůže v místě, kde v horní části jeho noční košile končily knoflíky. „Musí to být tvým vlivem,” prohlásila a posunula se tak, že na něm napůl ležela.

Severusovy oči se zaleskly něčím podobným pýše. „Nepochybně,” souhlasil a pak ji překulil na záda a přikryl ji svým tělem. „A teď - jak bys ty chtěla být ovlivněna bývalým ředitelem Zmijozelu?”

***

„Co si sakra myslíš, že děláš?”

Severus obrácený k ní zády ztuhl, a pak pokračoval v úklidu svého stolu. „Předpokládám, že ti to Minerva řekla.”

Hermiona za sebou zavřela dveře jeho kabinetu a zůstala stát uprostřed místnosti se založenýma rukama. „Ano, i když bych to raději slyšela od tebe.”

Opatrně uložil zarámovanou fotografii rodiny na věci v kufru a zavřel ho. „Chtěl jsem ti to povědět dnes večer.”

„A co dál, Severusi? Chtěl jsi vyklidit i svoji pracovnu? Chtěl jsi utéct ode mě?”

Svěsil hlavu a opřel se o stůl. „Možná bychom si o tom měli promluvit, až se večer vrátím domů.”

„Ne!” Vykročila vpřed a otočila ho čelem k sobě. „Ty se večer domů nevrátíš, že ne?” Studovala jeho tvář a to, co našla, ji pobouřilo. „Plánuješ odejít? Beze mě? Bez dětí?”

Nic neřekl. Nemusel - jeho utrápený výraz mluvil za vše.

Hermiona přinutila svůj hlas, aby zůstal klidný. „Ze všech těch směšných, hloupých, pitomých plánů, které jsi dokázal vymyslet… a kvůli čemu? Kvůli neopodstatněnému obvinění ze strany dítěte bývalého Smrtijeda, který se chce pomstít?”

Severus se jí vytrhl ze sevření a maska lhostejnosti, kterou už dávno odložil, byla znovu pevně na svém místě. „Dojde k vyšetřování. Každá chyba, každý omyl, každý hřích, kterých jsem se kdy dopustil, budou vytaženy na světlo. Nebudu tady stát a dál učit a předstírat, že je všechno v pořádku. Nedovolím, abyste ty a děti trpěly následky mých činů.”

„Přestaň.” Uchopila ho za přední část hábitu. „Nedovolím ti to udělat. Jsme rodina a jako taková tomu budeme čelit společně. Nemají žádné důkazy a ty už jsi řekl, že se podrobíš veritaséru. Nikdy jsi proti tomu dítěti nezvedl hůlku - pravda nakonec vyjde najevo. Nechápu, proč se tak znepokojuješ -”

„Ukřižují mě!” vykřikl Severus, ale pak ztišil hlas do šepotu. „Využijí příležitosti, aby ukojili svou zvědavost na minulost, prohrabou se a ponoří do každého zákoutí mé hlavy, mých vzpomínek. Udělají senzaci z každého mého slova, každého gesta a otisknou to ve Věštci, aby to všichni viděli. A nakydají špínu i na tebe a na děti. Nedovolím to - ne, když je v mých silách tomu zabránit.”

Hermiona ho uchopila za bradu a nasměrovala jeho pohled na sebe. „Severusi, nejsi úplně při smyslech. Kouzelnický svět tě považuje za hrdinu. A pokud jde o tvé postavení učitele, Správní rada školy se vyjádřila, že ti důvěřuje.”

Její slova ho zastavila. Pátral v její tváři, jako by hledal nějaké potvrzení, které by naznačovalo nepravdivost jejího prohlášení.

„A jak přesně tohle víš?”

Zvedla obočí, sáhla do tašky a podala mu dopis, který jí poslala Minerva, aby mu ho předala. „Minerva mě laskavě upozornila na tvoji poněkud předčasnou rezignaci a dovolila mi projít letaxem do její kanceláře. Když jsem dorazila, dala mi tohle a požádala mě, abych to doručila přímo tobě. Kdyby ses obtěžoval dopřát jí ještě pár minut, věděl bys, že Správní rada již vydala prohlášení pro tisk, v němž vyhlašuje svou neochvějnou víru, že tato obvinění budou shledána zcela nepravdivými. Také uvádějí, že slyšení bude pro tisk uzavřeno a že ti bude poskytnut obhájce, který se postará, aby ti byly položeny pouze otázky týkající se tohoto obvinění.”

Než domluvila, dopis otevřel a rychle projížděl očima jeho obsah. „Nevím, co říct. Nikdy bych nečekal -”

„Očividně ně,” přerušila ho Hermiona lakonicky s leskem slz v očích. „Chystal ses opustit svou rodinu a já se rozhodla věřit, že bys o něčem takovém za normálních okolností neuvažoval.”

„Samozřejmě, že ne!”

„Koneckonců,” pokračovala Hermiona, jako kdyby nepromluvil, „zdá se, že si vzpomínám na jistý slib, který jsi dal před několika lety, že mě nikdy neopustíš. Vždycky jsem věřila, že držíš slovo.”

Přitáhl si ji k sobě a sevřel ji tak, jako kdyby jeho život závisel na tom držet ji v náručí. „Chtěl jsem jen chránit tebe a děti,” hlesl zlomeně a zabořil jí obličej do vlasů.

„My nepotřebujeme ani nechceme, abys nás chránil, Severusi - my potřebujeme tebe. Nejsem nějaká hloupá holčička, která chce být rozmazlovaná. Chci jít životem po tvém boku - ať už se nám do cesty postaví cokoli. Zvládneme to a všechno, co nám život připraví, překonáme společně. To je jediná cesta.”

Cítila, jak odpověděl přikývnutím, a pak ho objala kolem krku a rozplakala se; přemohl ji strach z pouhého pomyšlení na to, že byl tak blízko útěku.

Pevně ji držel, dokud jí nepřestaly téct slzy, a pak zamumlal: „Myslíš, že mi Minerva dovolí odvolat rezignaci?”

Hermiona s úlevou vydechla: „Jsem si jistá, že ano.”

***

„Severusi, postůj chvilku v klidu. Nechci tě tím špendlíkem píchnout. Tak. Teď je to perfektní,” prohlásila Hermiona s oceněním své práce. Růže měla tak tmavě rudý odstín, že se na jeho černém společenském hábitu téměř ztrácela. Alespoň, že to trochu kompenzovaly zelené listy. Usmála se a vzpomněla si na den, kdy ve Věštci četla o narození syna Draca Malfoye a litovala toho ubohého chlapce kvůli jménu, které mu rodiče tak nešťastně vybrali. A teď…

„Proč to musí být Scorpius Malfoy?” zabručel Severus po milionté.

„Dost,” zarazila ho Hermiona pevně. Jemně uchopila jeho tvář do dlaní a soustředila jeho pohled na sebe. „Scorpius možná není ten kouzelník, kterého bys pro Rose vybral ty, ale je tím, koho si vybrala ona. Přiznávám, že já sama jsem zpočátku měla pochybnosti, ale ona ho miluje a ty dobře víš, že Scorpius uctívá zem, po které ona chodí.”

Pustila ho, upravila mu rukávy a přejela dlaněmi po přední části jeho hábitu. „Dneska je svatba naší dcery a ty se ji chystáš provést uličkou a předat ji. Neznič jim to mračením a trucováním. Budeš se chovat slušně. Rozumíš?”

Severus si zhluboka povzdechl a jeho zasmušilý výraz se přetavil v melancholii. Opřel se svým čelem o její a řekl: „Nechci ji předat.”

Hermiona se překvapeně odtáhla. „Nechceš? Ale já jsem myslela, že jsi souhlasil s tím, že ji ty a Ron doprovodíte uličkou společně. Rose o to strašně moc stojí! Nemůžeš ji zklamat -”

„Tak jsem to nemyslel,” přerušil ji s ustaraným výrazem v tmavých očích. „Nejsem připravený se jí vzdát… ještě ne.”

„Ach, Severusi,” zamumlala Hermiona chápavě a jednou rukou ho pohladila po zátylku. „Rose tě moc miluje a bez ohledu na to, kolik jí je let, vždycky bude tvoje holčička.”

***

Když Hermiona otevřela dveře, Severus čekal ve vstupní hale. Odložila tašku na zem a rozepla si sponu na kabátě.

„Takže?” dožadoval se netrpělivě. „Budeš mě držet v napětí celý večer, nebo se odhodláš mě o úspěchu své prezentace informovat?”

Ignorovala ho a sundala si plášť. Odpověděla až poté, co ho pověsila na stojan.

„Šlo to dobře.”

„Šlo to dobře,” zopakoval podrážděným tónem a Hermiona hned věděla, že ho může napínat už jen několik okamžiků, než přistoupí k drastickým opatřením, aby získal informace, které chce - například k lechtání.

Rozhodla se pokoušet štěstí.

„Ano.”

Zamračil se na ni svým nejhrozivějším způsobem - v určité části jejího života by ji to vyděsilo - a založil si ruce na hrudi.

Hermiona protočila oči a pak se pokusila projít kolem něj do kuchyně. Zvedl ruku, aby jí zablokoval cestu, zastavil její přesun a vyslal k ní varovný pohled.

„Hermiono…”

Odfrkla si: „Ach jo, tak dobře.” Povzdechla si, podívala se na něj a snažila se zachovat neutrální výraz. Ale nedokázala se ubránit cukání rtů, které hrozily, že se stočí do širokého úsměvu.

„Dokázala jsi to,” řekl.

Úsměv byl venku. „Dokázala,” potvrdila a pak se mu vrhla do náruče.

„Věděl jsem, že to zvládneš,” řekl, pevně ji objal a ještě stiskl, než ji pustil, vzal za ruku a odvedl do kuchyně. „To volá po oslavě - šampaňské?”

Hermiona se po vstoupení do místnosti prudce zastavila. Malý kuchyňský stůl byl prostřený jejich nejlepším ubrusem, sklem a porcelánem. Na něm čekalo její oblíbené jídlo a uprostřed stolu se chladila láhev šampaňského.

„Severusi,” vydechla, „to je nádhera. Děkuju.” Otočila se k němu a nadšeně ho políbila.

Vychutnávali si dezerty, když se Hermiona pobaveně zeptala: „Co bys dělal, kdybych je nepřesvědčila, aby mi ten grant na výzkum přidělili?”

Pozvedl obočí a ústa zkřivil do slabého, mazaného úsměvu. „Řekl bych, že je to gesto soucitu.”

Hermiona se zasmála. Severus měl docela romantické sklony, kterým k jejímu potěšení občas dával průchod.

„Kdy začne výzkum?” zeptal se a nalil jí další skleničku šampaňského.

„Asi za měsíc. Musím dokončit sestavování týmu a pak je třeba udělat nějaké přípravné práce, než začneme s testy na pacientech.”

„Dobře.”

Hermiona čekala, že bude pokračovat, ale on mlčel, pohled soustředěný na ubrus a dlouhé prsty přejížděly po stopce jeho sklenice. Naklonila hlavu na stranu. Jeho odpověď byla poněkud neobvyklá, většinou kladl více otázek a diskutoval o různých hypotézách. „Jsi v pohodě?”

„Samozřejmě,” odpověděl s prázdným výrazem.

Teď věděla, že je něco špatně. „Neschovávej se přede mnou. Nemám to ráda a nijak to neocením. Co se děje?”

Přejel prstem po okraji šampusky a oči bez výrazu zaměřil na střed stolu. „Chápu tvou motivaci k tomuhle projektu. Někdy se ale nemůžu ubránit otázce… Čeho doufáš, že dosáhneš?”

„Nejsem si jistá, jak to myslíš,” odpověděla zmateně. „Mnohokrát jsme o tom diskutovali. Chceš, aby se toho projektu vzdala?”

„Samozřejmě, že ne,” prohlásil rozhodně. „Téma ztráty paměti je pro nás oba zásadní. Svatý Mungo učinil moudré rozhodnutí, když pro letošní výzkumný grant vybral tebe a tvůj tým.” Odmlčel se a ona sledovala, jak se snaží své obavy vyjádřit. „Váš projekt vzkřísil mnoho starých otázek, to je vše. Jen by mě zajímalo, jestli…”

„Ano?”

„Zajímalo by mě, jestli to nepovažuješ za nějakou katarzi ohledně vlastní ztráty paměti. Možná dokonce chováš nějakou lítost nad tím, že jsi zůstala… poté.”

Ze všech věcí, které mohl říct, šlo o tu, na kterou by pomyslela nejméně. Po všech těch letech bylo vědomí, že stále pochybuje o její lásce k němu, srdcervoucí. „Proč by tě něco takového vůbec napadlo?”

Pokrčil rameny. Hermiona vstala ze židle, přešla k němu a vměstnala se mezi něj a stůl, až se mu usadila na klíně.

„Poslouchej mě, Severusi Snape. Miluju tě. Nikdy jsem nelitovala jediného okamžiku našeho společného života. Jsem tam, kde chci být - tady, právě teď, s tebou.”

Uvolnil se, položil si hlavu do prohlubně jejího krku, a pak ji objal a jednu ruku jí zapletl do vlasů. Nato jí přejel ústy od krku k uchu a zamumlal: „Děkuju.”

***

„Hugo, ta je nádherná!” rozplývala se Hermiona a očima se vpíjela do drobounkého stvoření, které držela v náručí. Zamrkaly na ni tmavě modré oči a dokonalá malá pusinka se otevřela v širokém zívnutí. Hermiona se zazubila a jemně přejela prsty po jedné sametové tvářičce, naprosto uchvácená nejnovějším přírůstkem do jejich rodiny.

„Gratuluju,” řekl Severus, poplácal Huga po zádech a pak se sklonil, aby políbil na tvář svou velmi unavenou snachu, která odpočívala na pohovce. Na to si stoupl za Hermionu a přes rameno pohlédl na holčičku, která z nich udělala prarodiče. „Ano, rozhodně je Weasleyová,” řekl a ukázal na rozcuchaný pramínek rudých vlasů na temeni novorozence.

Ron se zasmál a dítě tím vyděsil. „To je dost jasné, kámo.”

„Kde je Eleanor?” zeptala se Hermiona a jemně houpala dítě, aby ho uklidnila. Nemluvila s ženou, kterou nyní považovala za přítelkyni, několik týdnů, protože byla zaneprázdněná projektem pro oddělení záhad.

Hugo se zasmál: „Je ve vedlejším pokoji. Omdlela, když jí táta řekl ‘babi’.”

„Neomdlela. Řekni pravdu, Hugo,” pokárala ho Rose, ačkoliv její oči ten tón popíraly - byla příliš šťastná, než by se na svého bratra opravdu zlobila. „Tessa má nějaké žaludeční problémy a Eleanor a táta s ní byli celou noc vzhůru. Lékouzelník řekl, že mohou dítě navštívit, když použijí hygienické kouzlo, ale Eleanor usínala v křesle, tak ji táta poslal domů, aby se vyspala.”

„Je Tessa v pořádku?” zeptala se Hermiona, znepokojená obavou o nejmladšího nevlastního sourozence svých dětí. Tesse bude za pár měsíců jedenáct. Byli tu ještě tři další: patnáctiletý John, sedmnáctiletý Roger a dvacetiletý Henry.

„Jo, Eleanor řekla, že by se měla za pár dní vrátit do normálu,” odpověděl Ron. „Pevně doufám, že má pravdu, protože jsem k smrti unavený.”

„A jak to, že jsi stále úplně vzhůru, tati?” zeptal se Hugo škodolibě. Očividně už znal odpověď.

Ron vrhl na syna jízlivý pohled, založil si ruce na hrudi a zamumlal: „Dal jsem si jeden z těch mudlovských šumivých nápojů s tou kávovou věcí.”

„Myslíš kofein?” zeptala se Rose vyděšeně. „Tati, víš, že Eleanor nemá ráda, když piješ kofeinové nápoje - když jsi ho měl naposledy, nespal jsi tři celé dny v kuse!”

„Jen proto, že jsem jich vypil víc!” bránil se Ron.

„Kolik jsi jich měl?” zeptal se Severus, kterého ten příběh pobavil.

Ron si pro sebe zamumlal nějaké číslo, načež vzhlédl a zjistil, že se na něj všichni dívají. „Sedm, dobře? Bylo horko a měl jsem žízeň!”

Hermiona se zasmála spolu s ostatními jen tiše, aby nevyděsila nemluvně, ale malá Dalia Hermiona Weasleyová se bez ohledu na to začala rozčilovat. „Myslím, že někdo chce svou maminku.”

„Jen ji vezmu do vedlejší místnosti, abych ji nakrmila,“ řekla Lydia.

Hugo byl okamžitě po jejím boku a pomáhal jí vstát. Zvedl malou Daliu z Hermioniny náruče a pak obletoval svou ženu, když pomalu odcházela do jejich ložnice.

Hermiona si povzdechla a opřela se hlavou o manželovo rameno. Objal ji. „Je dokonalá, že ano?”

Severus souhlasně zamumlal. „Bude zajímavé mít v rodině miminko.”

Položila mu ruce na předloktí a naklonila hlavu, aby na něj viděla. „Lituješ někdy, že jsme nikdy neměli vlastní?”

Nikdy se aktivně nepokoušeli mít spolu dítě, ale také nikdy neudělali nic, aby tomu zabránili. Prostě se to nestalo. Hermioně by nevadilo mít se Severusem dítě, ale byla by to třešnička na již nazdobeném dortu - svůj život vnímala jako naplněný a úplný.

Sledovala, jak se Severus rozhlédl po jejich rozrůstající se rodině a pohledem zavadil o Rose a malý hrbolek, který se nedávno stal viditelným - za pár měsíců budou dvojnásobní prarodiče. Nakonec se podíval na ni a oči se mu podezřele leskly. Řekl: „Ne. Nelituju. Mám víc, než jsem si kdy mohl přát.”

***

Hermiona vrásčitou rukou pevně sevřela Severusovu paži. Stáli se svou rodinou na přeplněném nástupišti. Nejmladší z jejich pravnuků, Severus Ronald, odjížděl poprvé do Bradavic a Severus si přál ho vyprovodit. Nevycházel z domu moc často, obvykle se odvážil jen na zahradu, protože jeho zdraví bylo v posledních měsících dost nejisté, ale byl rozhodnutý vidět, jak poslední z této generace nastupuje do školy čar a kouzel. A tak jejich vnuk Petr, prostřední dítě Rose a Scorpiuse, dorazil brzy ráno, aby je při přemístění na nástupiště devět a tři čtvrtě doprovodil.

Po mnoha polibcích, objetích a slzách nakonec mladý Severus Weasley nastoupil do vagonu. Když se vlak dal do pohybu a jeho dlouho očekávaná cesta do Bradavic započala, nadšeně mával z otevřeného okna.

Následoval další příval pus a objetí, protože všechna pravnoučata měla svůj život - věci, které museli udělat, a lidi, se kterými se museli setkat. Brzy zůstali na nástupišti jen Hermiona, Severus a Petr, který trpělivě čekal, až je bude moci doprovodit domů.

Když kráčeli k přemisťovacímu bodu, Hermiona zavrtěla hlavou. „Připadá mi, jako by se malý Severus teprve včera narodil. Kam proboha ten čas utekl?”

Severus se chraplavě zasmál a stiskl jí ruku. „Věřím, že jsi to byla ty, kdo mi před mnoha lety řekl, že děti mají ve zvyku růst, kdykoliv se nedíváš.”

„To rozhodně mají.”

Hermiona dny, jako byl tento, milovala i nenáviděla. Milovala čas strávený s rodinou a pohled na plody své práce, jak by se dalo říct; ale bylo to hořkosladké v tom, že jí to připomínalo, jak rychle čas ubíhá.

Z jejího přemítání ji vytrhlo, když se Severus náhle zastavil. Pohlédla na něj a zamračila se. „Jsi v pořádku? Vypadáš trochu pobledle.”

„Je mi fajn. Jen jsem se trochu zadýchal. Dej mi chví-”

A pak zděšeně sledovala, jak se naklonil dopředu a statečně se snažil zůstat vzpřímeně stát.

„Petře!” zvolala a zoufale se snažila držet Severuse za paži, zatímco se jí zhroutil k nohám.

***

„Je mi to líto, paní Snapeová.”

Mladý lékouzelník věnoval Hermioně soucitný úsměv a pak odešel za dalším pacientem.

Stála uprostřed chodby a v hlavě jí rezonovala jeho slova.

„Jeho mysl se zdá být stejně bystrá jako dřív, ale tělo je opotřebované. Všechny životně důležité orgány selhávají a jeho magie je vyčerpaná. Řekl bych, že mu zbývá pár hodin, maximálně pár dní.”

Pár hodin? Hermiona si nedokázala svět bez Severuse vůbec představit. Nechtěla o takové možnosti ani uvažovat, a přesto bude tento svět už za pár hodin realitou.

Stála jako přimrazená a nedokázala se pohnout, až na palec, kterým otáčela snubním prstenem kolem prstu.

Její manžel.

Severus.

Potřebovala ho vidět, být s ním, strávit s ním každičkou vteřinu. Zůstane s ním… až do konce.

Spolkla vzlyky, které jí drásaly v krku a zoufale se snažily prodrat ven. Narovnala záda a otočila se čelem k davu rodiny a přátel, kteří se shromáždili, když se doslechli o Severusově kolapsu na nádraží. Byla tu většina jejích dětí, vnoučat a pravnoučat, stejně jako Harry a Ginny, Ron a Eleanor, Lenka a její manžel Johannes a desítky různých Weasleyů.

„Lékouzelník říká, že už se domů nevrátí,” spustila bez obalu. „Zůstanu tady s ním, dokud…” Odmlčela se, neschopná ta slova vyslovit. Než se obrátila na své děti, musela se uklidnit. „Rose, Hugo, Lenko. Byla bych ráda, kdybyste zůstali, aspoň na chvíli. Severus vás bude chtít vidět.

Rozhlédla se po přeplněné chodbě a roztřeseně se usmála. „Děkuju, že jste tady. Tolik pro mě znamená, že jste přišli. Lékouzelník říká, že by mohl vydržet celé dny, takže pokud se chcete vrátit domů, prosím, nemějte pocit, že tady musíte kvůli mně zůstat.”

„Zůstaneme, Hermiono,” řekl Harry a prohrábl si prsty chomáč bílých vlasů, načež objal Ginny kolem ramen.

„My taky.” Ron měl tvář samý flek a oči vlhké. Severus hrál nedílnou roli v životech jeho dětí a, jak si Hermiona náhle uvědomila, ti dva muži měli mezi sebou zvláštní, ale velmi silné pouto.

Ucítila na paži ruku - Lenka. Chtěla svou kamarádku obejmout, aby mohly truchlit společně - ale věděla, že na to dojde později.

Zavřela oči a chvíli sbírala myšlenky, ale byly příliš rozptýlené. Věděla, že smrt je součástí života, ale to věci nijak neusnadňovalo. Před pěti lety ztratili Artura a Molly ho po roce následovala. Minulé léto odešel za závoj Xenofilius, což Severus nesl obzvlášť těžce. „Jsem teď posledním z nás,” zašeptal zlomeně, když držel v ruce řezbu se znaky čtyř kolejí.

A teď…

Rose a Hugo ji vzali každý za jednu ruku a odvedli ji do pokoje. Lenka šla za nimi. Přestože Hermiona nechtěla nic jiného než plakat a bránit se, věděla, že se musí držet. Rozpadnout se může… potom.

Neviděla, ani neslyšela scénu, která se před ní odehrávala, když se Severus loučil s dětmi, které považoval za své, a s kmotřenkou, kterou zbožňoval. Jen se dívala. Její mysl byla uvězněná ve vzpomínkách na jejich společný život, na radosti a strasti, které sdíleli. Jak zvládne fungovat bez něj?

„Hermiono.”

Z myšlenek ji vytrhl jeho hlas a ona si uvědomila, že jsou sami.

„Pojď sem,” řekl. Hlas měl slabší, než kdy slyšela.

Přešla k němu, posadila se na židli vedle postele a vzala ho za ruku. „Jak se cítíš? Bolí tě něco?”

„Ne. Cítím se… unaveně. A trapně.”

„Trapně?”

„Zkolaboval jsem na nádraží, sakra,” zabručel a bledé tváře se zbarvily do světle růžové. „Zítra to bude v celém Denním věštci.”

Hermiona si nemohla pomoct a laskavě se usmála, i když zadržovala slzy. Poplácala ho po ruce a řekla: „No, vždycky jsi miloval dramatické scény.”

Krátce se zasmál, spíš jen vydechl. Stiskl jí ruku a řekl: „Musím ti něco říct, Hermiono. Tohle je moje poslední šance - můj čas se blíží ke konci.”

Slzy, které statečně zadržovala, se vyhrnuly ven a stékaly jí po vrásčitých tvářích.

Sevřel jí ruku ještě pevněji. „Bylo by pro mě snadné nikdy se do Británie nevrátit, strávit zbytek života v dobrovolném exilu. A pak jsi přišla a obrátila jsi mi život naruby… a umožnila mi skutečně žít. Neexistuje nikdo jiný, s kým bych raději strávil tento život. Děkuju, že jsi ho se mnou sdílela. Miluju tě.”

Hermiona si jednou rukou otřela slzy a rozechvěle se na něj usmála. „Milovat tě byla ta nejlepší část mého života. Přála bych si, abych měla zpátky těch pět chybějících let… ne proto, že bych stále měla pocit, že mi něco schází - protože tak to není, vůbec ne - ale proto, že by to bylo dalších pět let vzpomínek s tebou. Miluju tě, hrozně moc.”

Další slova mezi nimi nepadla. Jen se drželi za ruce a dívali se jeden druhému do očí. Slova nebyla potřeba.

Uplynula hodina, pak dvě, až nakonec se Severusovy oči zavřely a jeho dech se zpomalil. Hermiona si položila hlavu na jeho předloktí a otevřené oči upírala na bílé prostěradlo jeho nemocniční postele. Dýchala rozvážně, načasovala své nádechy s jeho, nos jí naplňovala známá vůně přísad do lektvarů a bylinek. Pevně ho držela za ruce, i když jeho stisk už povolil. Naposledy se nadechl a pak zůstal nehybný a ona věděla… že je pryč.

Zavřela oči a začala plakat. Byl pryč. Co si bez něj počne?

***

„Hermiono?”

Lenčin hlas protrhl mlhu v její hlavě. Oči měla těžké, jako by usnula. Náhle si uvědomila, že už nedrží Severusovu ruku. Už ho odvezli?

„Hermiono!”

Otevřela oči a okamžitě ji zaplavil zmatek. Seděla, ale teď to vypadalo, že leží, protože se dívala do stropu. Pohnula se a něco jí vypadlo z ruky na zem. Dezorientovaná a zmatená se chystala zeptat Lenky, kdo ji uložil do postele, když ona čarodějka vstoupila do jejího zorného pole.

„Díky Merlinovi, jsi vzhůru! Brzy by tu měl být lékouzelník! Byla jsi docela dlouho mimo, tak jsem kontaktovala Svatého Munga. Co se stalo? Může za to blábolivý sekáč?”

Hermiona zavřela oči a pak je znovu otevřela, ale všechno zůstalo při starém. Rozhlédla se po Lenčině obývacím pokoji a zjistila, že je obklopena Severusovým knihami, pergameny a deníky. Když zvedla ruce k očím, celé tělo se jí třáslo. Postrádala snubní prsten a kůži měla hladkou a neposkvrněnou.

„Ale ne. Ne.” Posadila se a dál hleděla na svoje ruce, pak je sevřela v pěst, objala se a předklonila, jako by ji něco bolelo. Pohledem přejela podlahu a zastavila se u malé dřevěné koule. „Ne! To není možné! To se neděje!”

„Jsi v pořádku?” zeptala se Lenka, klečící vedle pohovky se šedýma očima vytřeštěnýma strachy.

Hermiona pomalu zavrtěla hlavou a zadívala se na mladistvou tvář své kamarádky - tvář, kterou neviděla desítky let. „Ne. Ne!”

A plná úzkosti se rozplynula v přívalu slz.

***

PA: Nezabíjejte mě! Vydržte ještě chvíli a všechno se vysvětlí, slibuju. Mnozí z vás to viděli přicházet a opravdu, bylo tu dost nápověd, takže to nemělo být úplně nečekané. Dobře? *mrk*

(...)

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 14.09. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre


Re: 5. Žít naplno Od: Iva12 - 26.10. 2022
Som úplne vykoľajená.. poviedka nabrala rýchly spád, zdalo sa mi akoby som len tak preletela ich spoločným príbehom a časť Severusovej smrti mi navodzoval okamžite myšlienku “len nech sa neblizi koniec, nech sa ešte niečo stane..” A vyzerá to tak, že to ešte bude zaujímavé. Poviedka sa mi zdá byt nezvyčajná v porovnaní s ostatnými, mam pocit že to, čo jej bolo ubrane na detailoch v “súhrnných” kapitolách, bude musieť byt vykompenzované v závere. Dakujem pekne za preklad, neviem sa záveru dočkať :-)
Re: 5. Žít naplno Od: Jacomo - 01.11. 2022
Tahle část je opravdu trochu zrychlená, ale podle mě to má symbolizovat i to, že velkou část života prožili spokojeně a v klidu, bez dalších velkých zvratů. Zvrat nás čeká v tom, jak to vlastně je doopravdy. Díky moc za komentář.

Re: 5. Žít naplno Od: miroslava - 25.10. 2022
Smutné, ale přece moc krásné. Je to nádherná povídka. Děkuji za překlad a těším se na pokračování. Díky
Re: 5. Žít naplno Od: Jacomo - 01.11. 2022
Děkuju za krásná slova v komentáři, miroslavo.

Re: 5. Žít naplno Od: TaraFaith - 24.10. 2022
Tak jo. Snažila jsem se, opravdu snažila, ale ty slzy přesto přetekly.. tohle byla hodně silná část.. krásná, ale smutná. Moc děkuji za překlad.
Re: 5. Žít naplno Od: Jacomo - 01.11. 2022
Naprosto tě chápu, já brečela při každém čtení. Proto taky to varování v úvodu. Ale snad budou ty další části veselejší. Díky moc za komentář.

Re: 5. Žít naplno Od: Yuki - 24.10. 2022
I přes ten smutný koncový twist se musí říct, že měli krásný a plnohodnotný život. Tolik radosti a štěstí společně bok po boku. Kapesník jsem na konci nepotřebovala, místo toho jsem se skoro udusila při záchvatu kašle ;) Ale opravdu mě zajímá, jak se tohle vysvětlí :) Děkuju!
Re: 5. Žít naplno Od: Jacomo - 01.11. 2022
Život opravdu prožili krásný a spokojený, teď tedy jen zbývá objasnit, jak to vlastně bylo doopravdy. Díky za komentář, Yuki.

Re: 5. Žít naplno Od: denice - 23.10. 2022
No tohle je překvapení. Tak krásně popsaný plně prožitý život, v jehož závěru jim bylo dopřáno rozloučení - skoro jsem zapomněla na tu kouli, a bum, už je to tady. Takže se vracíme na začátek a Severus je mrtvý? Nebo že by ne? Jsem vážně zvědavá, jak to bude dál. Díky.
Re: 5. Žít naplno Od: Jacomo - 01.11. 2022
Ano, vracíme se na začátek a všechny možnosti jsou opět otevřené. Uvidíme, co přinesou dny a kapitoly příští. Díky moc, Denice.

Re: 5. Žít naplno Od: luisakralickova - 23.10. 2022
Hezky si to užili. A prožít život dvakrát, bude určitě zajímavé, Hermiona si jistě nenechá ujít příležitost. Děkuji za překlad Jacomo.
Re: 5. Žít naplno Od: Jacomo - 01.11. 2022
Prožili krásný život, ale teď je otázka, jak to bude dál. Co je vlastně pravda a co sen/alternativní realita/představa... Uvidíme :-) Díky moc.

Re: 5. Žít naplno Od: Lupina - 23.10. 2022
No, ta poznámka na začátku měla své opodstatnění. Melancholii z této kapitoly umocnilo hejno ptáků, které zrovna letělo na jih. Předzvest konce roku souzní s koncem života Severuse Snapea. Hermiona se Severusem prožili nádherný život. Tedy tak nějak prožili. Hádám, že teď Hermiona udělá vše pro to, aby se ten sen stal skutečností. Děkuji moc, Jacomo, za další kapitolu. Těším se na další.
Re: 5. Žít naplno Od: Jacomo - 01.11. 2022
Musela jsem tam tu poznámku dát - já sama jsem u překladu regulérně brečela. Prostě těch ztrát mi už tu na Hermionu přišlo moc. Díky za komentář a přízeň, Lupinko.

Prehľad článkov k tejto téme: