Preklady fanfiction Harryho Pottera

11. kapitola – část 2/2

Severus nespustil z knihy oči a tichým, chladným odpověděl: „Divoká růže je znakem rodové linie Snapeů.”

„Ach,” hlesl Harry. „Jak…” hledal to správné slovo. „Náhoda. Ujišťuju tě, že když mě ta kniha volala, nemyslel jsem na tebe.” Aspoň myslím, dodal v duchu. Pokusil se vybavit si, na co myslel, když cítil volání, ale nic konkrétního ho nenapadlo. Ale je opravdu mimořádně divné, že snapeovská linie má ve znaku divokou růži a zároveň jsem byl přivolán knihou s růží na hřbetu a na kostře v Kolébce byl náhrdelník s růží. Třeba byl ten mrtvý muž Snape, jeden ze Severusových předků? Rozhodně to bylo možné. Ale jaká další spojení byla vpletená do téhle zamotané sítě?

Harry s úzkostí hleděl na tvář druhého zmijozela a snažil se z ní vyčíst, co cítí. Severus nezvedl zrak. Ale Harry kvůli jeho jestřábímu profilu a ostrým stínům vrhaným ohněm cítil, jak mu pokleslo srdce. Ta tvář vyjadřovala podezřívavost.

„Byly vždycky prázdné?” zeptal se Severus.

Harry přikývl a přál si, aby se k němu mohl přiblížit. „Ano.”

Náhle Severus zatuhl a upřel oči na první stránku.

„Co je?” zeptal se Harry, rychle se zvedl a stoupl si vedle Severuse.

A vytřeštil oči na stránku. Papír byl stále stejně nažloutlý, neurčitého stáří, ale byla na něm slova, slova, která tam dřív nebyla, a když se na ně Harry díval, poslední, ostré „e” se právě dopsalo. ‘Takže ty jsi Snape.’

Harry a Severus si vyměnili pohledy. A pak se Severus vzdálil, vyhledat ve svých věcech brk a kalamář. Harry hleděl na knihu a pak na Severuse a vzpomněl si na Raddleho deník a na nebezpečí, které skrýval, na jeho a Ginnyino blízké setkání se smrtí, které zapříčinila jeho necitelnost. Ale tohle… Sklonil se blíž ke slovům v naději, že ucítí nějaký druh magie - černé nebo světlé nebo…

Psaní začalo znovu. Tahy byly pevné a písmo poněkud špičaté - Harrymu silně připomínalo Severusův rukopis.

‘Ty nejsi Snape.’

Harry vzhlédl, právě když se Severus posadil vedle něj na zem. Jak rychle namočil brk do inkoustu, dotkli se rameny.

Severus si přečetl větu a zamyslel se. Pak napsal mnohem pečlivěji, než měl ve zvyku: ‘Já jsem Snape.’

Písmo se znovu objevilo: ‘Ne ty, on.’

Harry vytáhl hůlku a švihl s ní směrem ke své brašně. „Accio brk,” zamumlal. Brk (naštěstí bez zlomeného hrotu) mu vplul do ruky a on ho namočil do kalamáře, který Severus posunul blíž, aby na něj oba dosáhli.

‘Správně,’ napsal. ‘Já nejsem Snape. Jak to víš?’

Kniha chvilku nic nepsala a Harry si pronikavě uvědomoval Severusův zrychlený dech a teplo jejich dotýkajících se těl.

Pak se znovu objevila slova. ‘Jaký je rok?’

Než Harry natáhl ruku, krátce úkosem vzhlédl k Severusovi. ‘1977. Kdo jsi, jestli se můžu zeptat?’

Slova přicházela pomalu. ‘Chci, aby mi na tu otázku odpověděl Snape. Ne ty.’

Harry probodl větu pohledem. „Hm,” zamumlal a odtáhl se. Takže mi nevěří, pomyslel si a cítil, jak mu ztvrdly rysy. Přinutil se uvolnit. Ta kniha je bystrá, usoudil. Ale nebezpečná.

Severus natáhl ruku a Harry se díval, jak píše krátkou vodorovnou čáru - horní část ‘Z’ nebo ‘J’ - než ji silně přeškrtl. ‘Nelhal. Je rok 1977.’ 

Ta slova přišla téměř okamžitě. ‘Jak se jmenuješ?’

Severus krátce pohlédl na Harryho, který jeho pohled zachytil. „Bez tvého prostředního jména,” řekl Harry tiše. „Jen pro jistotu.”

‘Severus Snape,’ napsal Severus. Na to zvedl brk a čekal.

‘Kde jsem?’ napsala kniha.

‘V Bradavicích,’ odpověděl Severus.

„Zeptej se ho na jméno,” navrhl Harry. „Quid pro quo.”

Severus se chystal psát, ale zformovala se další slova. ‘A jsi student?’ 

„Ano,” řekl Harry, když se na něj Severus znovu podíval. „A teď se zeptej na jeho jméno.”

‘Jsem,’ napsal Severus. ‘Kdo jsi ty? Proč jsi tady?’

Kniha chvíli nic nepsala a až na slabý praskot plamenů a tichý šum jejich dechu zavládlo ticho.

‘Jsem muž z dávné doby, muž jménem Christolph - nebo spíš jeho odraz. Jsem jeho deník, jeho vzpomínky.’ 

Harry se ošil, protože si znovu vzpomněl na Raddleho deník. Nehodlal dopustit, aby se historie opakovala.

‘Severusi,’ napsal deník. ‘Řekni svému příteli, ať odejde. Budu psát jen tobě.’

Harry okamžitě pocítil na zádech závan chladu. „Ne,” odmítl. Severus se na něj ostře zadíval. „Četl jsem o případu, kdy deník patřící velmi mocnému kouzelníkovi dokázal posednout duši malé holky. Může to být moc nebezpečné.”

„To ano,” zamumlal Severus. Namočil brk do inkoustu a na po krátké pauze napsal. ‘Je pryč. O co jde?’

Dlouho nepřišla žádná odezva a Harry celou tu dobu civěl na knihu a přál si, aby ji mohl vytrhnout Severusovi z ruky, myšlenkami proniknout pod šedé desky a pročesat stránky, aby odhalil přítomnost nějaké zlovolné magie. Se vzpomínkou na kostru v Kolébce a podivný tah v knihovně si byl jistý, že jde o záležitost moci a s mocí přicházelo nebezpečí.

‘Pořád je tam. Řekni mu, že nemusí chodit moc daleko.’

Severus a Harry si vyměnili další pohledy. Znovu se objevila slova.

‘Severusi, prosím. Pověz svému -’ slova krátce zamrzla uprostřed věty, ‘- milenci, ať odejde.’ 

Harry ztuhl a Severus vedle něj se napjal. Milenci? zopakoval Harry v duchu a srdce mu v hrudi provádělo nejrůznější přemety. Byl si v maximální míře vědom Severuse po svém boku.

‘Nečeká tě žádná neplecha, Severusi, protože i já jsem z linie Snapeů. Přísahám, že ti neublížím,’ psala kniha. Slova se skládala pomalu, s neúprosnou silou a záměrem. ‘Jsem jelen se sedmerým parožím - jsem potopou, co zalévá planinu - jsem jestřábem nad útesem - jsem proudem táhnoucím ke smrti - jsem divoká růže na kopci - jsem čarodějem: kdo jiný než já zažehne plamen v chladné hlavě?’

Harry na ta slova nevěřícně zíral a cítil, jak se mu krev v žilách mění v led. Tato slova byla součástí zaříkávání Kolébky! Jak to, že je ta kniha znala? A - linie Snapeů? Jak s tím byla spojená? Co to všechno znamenalo?

Severus si tiše odkašlal. „Jonathane,” promluvil pomalu, rozvážně, a Harry si až opožděně všiml, že Severus vyslovil nahlas jeho křestní jméno. „Myslím, že jsem - schopný to zvládnout.”

„Ach,” hlesl Harry bezmocně. Nastalo ticho. O chvilku později vstal, udělal několik pečlivě odměřených kroků dozadu a posadil se na postel. Když se Severus posunul po dlážděné podlaze tak, aby Harry neviděl slova, která budou napsána, znovu se mu sevřelo srdce.

Špehuj ho, blesklo mu hlavou v momentě, kdy sledoval, jak Severus čte slova s lehkým svraštěním čela. Podívej se, co ta hloupá knížka říká. Pravděpodobně by to dokázal, pokud by zajistil, že Severus nepojme podezření. Nejspíš se dokážu dostat do Severusovy hlavy, dumal vypočítavě s pohledem upřeným na svaly a šlachy spolužákova předloktí pohybující se během toho, jak psal, pod jeho nažloutlou kůží. Existuje kouzlo - takové, které je zcela nemožné odhalit…

Severus se na podlaze pohnul a Harry zachytil na jeho tváři barevné skvrny. Po chvíli vybledly do hlubokého zamračení.

Vstal a přešel k druhému konci postele, přičemž se snažil, aby jeho pohyby byly přirozené a vůbec nic nevzbuzovalo podezření. Bez hůlky, rozhodl se, opřel se o čelo postele, obrátil zrak k Severusovi a soustředil všechnu svou sílu -

Severus. Z místa, kde seděl, se zdálo, že světlo od ohně dopadalo na jeho tvář jako teplý závoj, stékalo mu po krku až k místu, kde mu rameno kryl potrhaný hábit. Miluju ho, pomyslel si Harry náhle a jeho odhodlání proniknout mu do hlavy zmizelo, rozpustilo se jako tenké krystalky ledu v planoucích paprscích slunce.

A pak Severus knihu zavřel. Krátce poté vzhlédl a v jeho rysech se rýsovalo zamračení, zachmuřenost.

„Co ta kniha říkala?” zeptal se Harry, který vyskočil z postele.

„Nic,” odmítl odpovědět Severus. Ale Harry viděl, jak ho to ovlivnilo, jak ho neklid přiměl hledět do plamenů a vyhýbat se Harryho očím. Nic? To pěkně kecáš, pomyslel si.

„No - a jaké nic?” ptal se dál a uvažoval, jestli ta slova, která byla napsána, jsou ještě stále v knize. Nejspíš ne. Zkoumavě pohlédl na Severusovu tvář, ale mladík stále upíral zrak do ohně.

„Nic je nic!” odsekl Severus. Vstal a knihu nechal ležet na zemi. „Byly to jen nějaké nesmysly o tom, že jsme - milenci, to je všechno.” Nato popadl chlupatou begonii a vrhl se na svou postel, kde hodil třesoucí se květinu na přikrývku a namířil na ni hůlku.

Harry sáhl po šedé knize, která ležela zavřená na předložce u krbu. Na okamžik si přál jen ji hodit do ohně, ale to nutkání potlačil a otevřel ji na první stránce. Jak očekával, byla prázdná.

Otočil se na Severuse, který vypadal pohroužený do mrzačení své napůl přeměněné begonie. Pak sáhl po brku a namočil ho do Severusova kalamáře. ‘Zdravím,’ napsal.

Žádná odezva.

‘Předpokládám, že mi nepovíš, co jsi řekl Severusovi.’ Harry čekal, ale znovu to nepřineslo žádnou reakci. Slyšel, jak Severus něco zamumlal, a koutkem oka zaznamenal, jak sebou begonie křečovitě škubla. Chvíli přemýšlel a pak napsal: ‘Vysál jsi inkoust z mé učebnice přeměňování?’

Žádná odezva.

Harry se zadíval na stránku, ve světle krbu oslnivě prázdnou, a přejel rukama po okrajích obalu. Stále držel knihu otevřenou na první stránce, listoval zbytkem a nechal prsty vycítit - vycítit každé kouzlo, které tam bylo. Téměř cítil… spodní proud: pevně stočený pod maskou, pod štítem. Dobýval se pod štít, ale bylo to jako kutat do skály. Nic tam nebylo.

Ale právě když se chystal knihu zavřít, začala znovu psát, tentokrát téměř plynule, bez přestávek kvůli přemýšlení.

‘Svůj život zřím, jak řeka uplývá,
je stálou změnou – mnohým jsem už byl -
zelenou kapkou v moři, zábleskem…’

„Severusi!” zvolal Harry. „Podívej.”

Severus seskočil z postele a přidřepl vedle Harryho - ale nedotýkali se, zaznamenal Harry v nějaké vzdálené, neklidné části své mysli.

‘... jímž svítil meč, pak jedlí na hoře,
pak jako rab jsem točil ruční mlýn,
a jako král jsem měl svůj zlatý trůn -
a vše to bylo skvělé, veliké…’

„Yeats,” poznamenal Severus plochým, nevýrazným tónem.

Harry rychle vzhlédl: „Cože?”

Severu mlčel a pozorně sledoval formující se slova.

‘... teď nejsem ničím však, když všechno vím -
ach, druide, jak mnoho zármutku
se skrývalo v tom šedém ranečku!’¹⁾

Harry hleděl na text a ještě jednou si ho rychle přečetl, pak zpomalil a procházel ho slovo za slovem, mumlal si je pod nos a ukládal do paměti. Písmena ale začala blednout, inkoust zešedl a pak se zcela vytratil.

Severus vstal.

„Počkej,” řekl Harry a s měkkým buch zavřel šedé desky. „Co jsi to říkal? Yates?”

„Yeats,” opravil ho Severus blahosklonně. „Y-E-A-T-S. Irský básník. To byl úryvek z jedné jeho básně.” Vyslal k Harrymu chladný a kritický pohled. „Myslel bych si, že ho budeš znát. Koneckonců, Yeats byl mudla.”

„Nikdy jsem o něm neslyšel,” řekl Harry. Severus na to nic neodpověděl, sedl si znovu na postel a začal se prohrabovat něčím, co vypadalo jako hromada inkoustem pocákaných poznámek z přeměňování.

Harry si povzdechl a odhodil Christolphův deník na svou postel. Na něj položil svůj brk a zvedl spolu s kalamářem ten Severusův.

„Tohle je tvoje,” přešel znovu ke druhému zmijozelovi.

Severus neurčitě mávl směrem ke své odřené tašce s knihami ležící na podlaze. „Dej to tam někam,” zamumlal a vytáhl list pergamenu s náčrtkem begonie.

Harry mu vyhověl, pak vstal a zůstal bez pohybu. „Severusi,” začal. „Co ta kniha říkala?”

Stín Harryho postavy zahalil polovinu Severusovy tváře do tmy. „Říkal jsem ti to,” odsekl s očima upřenýma na načmárané linky, slova a obrázky. „Nic.”

„Severusi,” zopakoval Harry pomalu a přísně. „Co ti o mně řekla?”

Severus pleskl pergamenem o postel a begonie sebou trhla. „Nic!” vyplivl a v očích se mu zablýsklo. „Vůbec nic! Už jsem ti to řekl!”

„Kdyby to nebylo nic, nešílel bys tak,” odvětil Harry chladně.

Severus zvedl pomačkaný pergamen a zamračil se na něj. „Nech mě být,” zavrčel. „Prosím, najdi si na otravování někoho jiného, Froste.”

„Severusi,” začal Harry znovu. A pak se zastavil.

Byli sami v místnosti, v místnosti se světlem ohně a se stíny. Sami. Nebylo tu žádné okno, dveře halila tma; jediné, co existovalo, byla oranžová, červená a žlutá barva plamenů.

Sami. Miluju ho, pomyslel si Harry.

Zvedl ruku a jemně se dotkl Severusova ramene. Ten se okamžitě napjal, ale Harry neudělal žádný další pohyb, jen čekal. V tichu ložnice se ozývalo pouze praskání v krbu a jejich dech, měkký a slabý. Přesunul ruku z ramene blíž k bledé tváři. Přejel po závoji vlasů a - dotkl se…

Severus se odvrátil.

Harry ruku stáhl, udělal krok zpět a otočil se. Vzduch byl tísnivě nehybný. Poté přešel ke své posteli a posadil se na ni.

„Zítra je vycházka do Prasinek,” pronesl po dlouhém tichu, které se mezi nimi rozhostilo.

„Vím,” souhlasil Severus po chvíli. Hlas měl mírně chraplavý a po promluvě si slabě odkašlal. Odložil pergamen a přitáhl si k sobě begonii v květináči.

„Potřebuješ, abych ti něco koupil?” zeptal se Harry a snažil se, aby to znělo lhostejně.

Opět dlouhá pauza. „Ano,” řekl pak Severus. Zrak upíral na květy begonie, které Harrymu matně připomínaly prosebné oči teriéra. „Napíšu seznam.”

Harry ho dlouze pozoroval. „Dobře,” kývl a poslepu se natáhl přes okraj postele po knihu, kterou si chtěl přečíst.

***

Harry tiše vešel do pokoje. Tváře měl zarudlé od prudkého větru a boty potřísněné blátem.

„Ahoj,” pozdravil a zavřel za sebou dveře. „Počasí bylo dnes hrozné a mám pro tebe všechno ze seznamu.”

Severus, ležící jako stín na posteli s knihou před sebou, zabručel odpověď.

Harry se posadil a zul si boty. Teplo v místnosti mu vyhánělo chlad z kůže na obličeji a krku a dokonce i kámen na podlaze trochu hřál.

„Domácí skřítci zapálili v krbu?” zeptal se a stáhl si ponožky.

Severus obrátil stránku. „Ne,” odpověděl nepřítomně.

„Měli bychom zjistit, proč se našemu pokoji vyhýbají,” poznamenal Harry a položil boty a ponožky před oheň. Napadlo ho, že na něj Brumbál ještě nevystartoval, i když domácí skřítek, který byl pravděpodobně poslán, aby ho špehoval, prakticky zmizel. Možná si Brumbál myslí, že je všechno v pořádku, mihlo se mu hlavou, když si svlékal hábit. Nechme ho při tom.

„Kam chceš, abych dal ty tvoje věci?” zeptal se Harry a vytáhl z vnitřní kapsy malé skleničky.

„Jen je polož vedle mé postele,” řekl Severus a vzhlédl od knihy, takže se mu v očích zalesklo světlo od ohně. Sklopil zrak a dodal: „Prosím.”

Harry se sklonil a postavil skleničky na zem. „Finite Incantatem,” zamumlal a nádobky se slabým cinkáním skla o kámen narostly do původní velikosti.

„Kolik tě to stálo?” zeptal se Severus. „Budu ti to muset zaplatit…”

„Ale nech to být,” mávl Harry rukou, ale okamžitě ho napadlo, jestli to nebyla chyba. „Ehm. Bylo to pět galeonů a dvanáct srpců a -”

Severus se zakymácel. „Pět galeonů?” přeptal se. „Co jsi dělal - šel jsi tam, kam jsem ti řekl? K mistrovi O’Bligatorovi, vedle koupelen Báthory²⁾?”

Harry se podíval na sklenice - koupil to, co Severus chtěl, tím si byl jistý. „Ehm. Ano?”

„Ty pitomče!” vyštěkl druhý zmijozel. „Mohl jsi je získat za míň než dva galeony - za jeden, kdyby byl dobrý den. Co tě přimělo koupit je za cenu, kterou ti navrhl jako první?”

„První - já… to jsem nevěděl,” hlesl Harry bezmocně. Dosedl na paty a vzhlédl, zatímco Severus zíral dolů jako chrlič z okraje útesu. „Nikdy dřív jsem nesmlouval.” Což byla pravda: Dursleyovi ho nikdy nenechali zacházet s penězi a po získání svého dědictví nikdy nepotřeboval šetřit; příliš často se musel potýkat s druhým koncem spektra, s rozzářenýma očima dárců nebo prodavačů, kteří kvůli Harrymu Potterovi slevili.

„Nikdy dřív jsi nesmlouval,” zopakoval Severus nevěřícně.

„Je tak těžké tomu uvěřit?” zeptal se Harry stručně. „Všechny mudlovské obchody měli pevné ceny a ne že bych si kupoval moc vlastních věcí.”

„Cože?” ušklíbl se Severus. „Kradl jsi je?”

„Ne,” odmítl Harry.

„Tak jak? Měl jsi tajemného dobrodince, který ti koupil všechno, co jsi potřeboval?”

„Vlastně jsem byl příliš často zavřený v přístěnku, takže jsem nemohl nakupovat,” odrazil ho Harry suše. „Moje teta a strýc nebyli moc milí lidé.”

Severus si odfrkl: „Jasně.” Ale pohled, který Harrymu věnoval, byl nasáklý skepsí.

Harry se přinutil k uchechnutí. „Jasně, jen jsem si dělal srandu.” Sklopil zrak ke sklenicím a uvažoval, proč to vytáhl. Bylo to naprosto hloupé a Severus se stal podezřívavým. „Víš, co jsem dneska viděl?”

„Co?” zeptal se Severus bez zájmu.

„Malfoy se nechal ostříhat. Dost hnusně.” Zvládl se napjatě usmát. „Viděl jsem ho vycházet z jednoho obchodu na stejné ulici, jako je madam Rosmerta, a vlasy měl ostříhaného do velmi zajímavého tvaru. Naříkal, jako kdyby mu právě umřela máma.”

„Hm-m,” zabručel Severus bez výrazu s pohledem sklopeným ke sklenicím. Harry zkoumal jeho tvář, ale nic nenašel.

„Byl tam i Lestrange,” pokračoval, „a podařilo se mu přimět holiče, aby ten účes Malfoyovi předělal. Teď vypadá jako jeden z těch mudlovských muzikantů.”

Severus opovržlivě ohrnul ret. „No teda,” podotkl a stáhl se do stínu ke své knize.

Harry zjistil, že téměř horečně přemýšlí, co způsobilo nepřátelství mezi Severusem a Malfoyem. Ale nemohl se zeptat, teď ne. Vzduch se téměř chvěl nevyřčenými věcmi. Možná za tím nic nebylo - jen školácká zášť, a Merlinví, že Severus si zášť dovede uchovat. Ale možná šlo o něco jiného.

„Bez pořádného světla si při čtení zkazíš oči,” pokáral ho Harry.

„Ne, nezkazím,” odmítl Severus. „Ještě nežil Snape, který by neměl dokonalý zrak. Je to součást pokrevní linie.”

„Genetika,” řekl Harry.

„Cože?” zeptal se Severus podrážděně.

„Ale nic,” odmávl to Harry. „To ti řekla ta kniha?”

Severusův hlas byl chladnější než větrem poháněný déšť. „Vlastně ne. Vím toho o své rodině docela dost, Froste. A ocenil bych, kdybys nestrkal nos do mých záležitostí.”

„Tvých záležitostí?” zopakoval Harry nevěřícně.

„Ano,” odpověděl Severus, aniž by vzhlédl od čtení. „Mých záležitostí.”

Dobře, pomyslel si Harry, když to vstřebal. Prostě nebudu zmiňovat, že jsem tu knihu našel a přinesl ji sem. Uvažoval, jestli kniha mluvila se Severusem, když byl pryč. Kéž bych se k ní nedostal! zatoužil Harry prudce a dostal chuť vidět tu věc hořet.

„Kde je?” zeptal se. „Myslím ta kniha.”

„Ve tvé školní tašce,” odpověděl Severus stručně.

„A mimochodem, našel jsem toho tvého chlápka.”

Severus se podrážděně zamračil: „Mého chlápka?”

„Yeatse. Williama Butlera Yeatse,” řekl Harry. Sáhl do kapsy a vytáhl maličkou knížku. „Finite Incantatem,” pronesl a kniha narostla do původní velikosti. „Majitel obchodu se tvářil velmi nadšeně, že jsem to koupil.”

Severus si odfrkl. „Milovník mudlů,” zamumlal tak tiše, že to Harry téměř neslyšel.

Ale Harry to slyšel. „Tvůj předek byl taky docela milovník mudlů,” poznamenal a snažil se zachovat klidný a vyrovnaný tón. Jeho uším to znělo poněkud tvrdě. „Dokázal citovat celou poslední sloku. Představ si to.”

Severus nic neřekl.

Harry strnule zamířil ke své posteli. Vzduch zhoustl. Mihotavé světlo ohně ztratilo nádech pohodlí. Bylo dusno. Harry nakoukl do své tašky a uviděl šedou knihu vklíněnou mezi učebnicemi přeměňování a lektvarů. Vytáhl ji a odložil na kamennou podlahu. Měl chuť vytrhnout z ní stránky a dívat se, jak se třepotají v ohni, kroutí se a černají a šedé desky s růží v pentagramu se mění v popel, odvátý studeným průvanem. Posadil se zpět na postel a s těžkým povzdechem otevřel knihu Yeatsových básní.

Mrtvé jsou lesy Arkádie,
pryč jejich dávné jásání
nad světem, který ze snů žije;
jen pravdy šeď jí zbyla na hraní…³⁾