Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Život neprožitý

6. Zpátky na začátek - část 1/2

Život neprožitý
Vložené: Jacomo - 29.10. 2022 Téma: Život neprožitý
Jacomo nám napísal:

Život neprožitý

The Life Unlived

Autor: sshg316       překlad a banner: Jacomo       betaread: Ivet

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 6: Zpátky na začátek – část 1/2

 

PA: Obvykle nedávám autorské poznámky před kapitolu, ale v tomto případě jsem usoudila, že je to dobrý nápad. Prosím, čtěte tuto kapitolu velmi pozorně, protože je zde vše vysvětleno - jen ne najednou. Díky a užijte si to!

***

Když byla Hermiona konečně schopná pochopit, kde je, ovládl ji pocit, že se jí rozskočí hlava. Rozvzlykala se pod náporem bolesti. Svírala hlavu v dlaních a oční víčka měla pevně zavřená.

„Hermiono!”

Slyšela Lenčin ustaraný výkřik, ale byla ztracená ve svém smutku a zoufalství. Nemohla odpovědět. Jediné, na co dokázala myslet, bylo, že její život tak, jak ho znala, skončil. Ne, neskončil… neexistoval. Nikdy nebyl.

Z hrdla se jí vydral další vzlyk a ona se houpala sem a tam v marné snaze se utěšit. Lenčino horečnaté volání slyšela jako z tunelu, a pak ucítila ruce, které jí zlehka přitlačily záda k pohovce.

„Lékouzelník je na cestě, Hermiono. Prosím, buď v pořádku.”

Neměla ponětí, kolik času uběhlo, než dorazil. Nevěnovala pozornost tomu, jak seslal několik diagnostických kouzel, a nepřestala plakat, ani když Lence sdělil, že se zdá být fyzicky v pořádku, pouze emocionálně přetížená.

Lékouzelník se nabídl, že Lence pomůže uložit Hermionu do postele, spolu se slovy, že se snad ráno bude cítit lépe, a pokud ne, má ho okamžitě kontaktovat. Hermiona nejasně vnímala ruce, které ji uchopily a pomáhaly jí vstát. Ty paže ji objaly kolem pasu a vedly ji z obývacího pokoje přes chodbu do pokoje pro hosty. Stěží si všimla, že jí Lenka přeměnila hábit na pyžamo a pomohla jí do postele. Ke rtům jí byla přitisknutá chladná skleněná lahvička a ona matně na jazyku zaregistrovala chuť uklidňujícího doušku. Spolkla ho, pak se stočila na boku do klubíčka a nechala se od Lenky přikrýt.

„Až budeš připravená mluvit o tom, co se stalo, budu tady, abych tě vyslechla,” zamumlala kamarádka.

Dveře se s tichým cvaknutím zavřely a Hermiona osaměla.

Uklidňující doušek rychle zaúčinkoval a ona upadla do neklidného spánku, ve kterém se jí sny vysmívaly životem, který ve skutečnosti neprožila.

***

Průsvitnými závěsy pronikalo časné ranní sluneční světlo a Hermiona se postupně probírala k vědomí. Pomalu zamrkala a její netečná mysl se pokoušela zorientovat. Oči měla zarudlé a oteklé. Proč -?

Severus.

Oči se jí zalily novými slzami. Dnes bude muset letaxovat dětem; budou chtít pomoct s přípravou pohřbu. Bylo tu tolik lidí, které bude nutné kontaktovat, tolik rozhodnutí, které bude třeba udělat. Přesunula palec k prsteníčku…

Snubní prsten chyběl.

V mžiku jí mysl zaplavily události předchozího večera.

Hermiona vyskočila z postele a téměř běžela na toaletu, aniž by si uvědomila lehkost pohybu, kterou necítila celá desetiletí. Zastavila se před umyvadlem a hleděla na svůj odraz v zrcadle, které nad ním viselo. Pohled jí vracelo její dvaatřicetileté já.

Byla to pravda. Dobrotivý Merline. Byla zpátky tam, kde to všechno začalo, zpátky na začátku. Jak se to stalo?

A co tedy zažila? Sen? Fantazii? Vizi budoucnosti?

Srdce v hrudi jí poskočilo. Pokud to, co viděla, byla budoucnost, pak to znamenalo, že je Severus naživu a zdráv a během příštího roku se vrátí do Británie… a k ní.

Od hlavy k patě ji zalila mohutná, divoká radost a tělo se jí roztřáslo úlevou. Ale tak rychle, jak ten pocit přišel, tak i vymizel. Co když to nebyla budoucnost, ale něco jiného? Vzpomněla si na obraz koule, která se jí otáčela v ruce, a na pocit magie, proudící jí od konečků prstů k čelu.

Budoucnost nebo fantazie? Co z toho to bylo?

Existoval jen jeden způsob, jak to zjistit… a nemohla čekat ani minutu, až se o tom přesvědčí.

Tiše, aby nevzbudila Lenka, vyklouzla z koupelny a prošla chodbou do obývacího pokoje.

Na chvíli se zastavila ve dveřích, než konečně vešla. Nepořádek z předchozího večera byl pryč, Lenka musela před odchodem do postele uklízet. Jak si prohlížela místnost, její zrak padl na malou krabičku označenou jménem „Englantina”.

V Hermionině hrudi se svářilo očekávání s obavami a čím víc se k té věci přibližovala, přitahovaná k ní jako můra ke světlu, tím víc cítila, jak jí buší srdce. Klekla si na podlahu vedle krabice a vytáhla hromadu dopisů. Po chvíli váhání vylovila z vnitřku i dřevěnou kouli.

Zůstala jí ležet v dlani.

Vypustila vzduch, který zadržovala v plicích. Nebyla si jistá, jestli cítí úlevu, nebo zklamání. Možná cítila obojí.

Poté, co vložila kouli zpět do krabičky, obrátila svou pozornost k dopisům. Opatrně rozvázala žlutou stuhu, kterou byly pergameny převázané. Prsty přejížděla po okraji nejvrchnějšího dopisu - byla nervózní a nemálo se obávala toho, co by mohla uvnitř najít. Šlo jen o přátelské dopisy… nebo vysvětlí, co se jí stalo?

„Odpověď musí být tady,” zašeptala nahlas. A pak sebrala odvahu, otevřela první list a začala číst.

***

„Sakra. Nic tu není.”

Povzdechla si a unavenou rukou si přejela přes obličej. Odfoukla z očí pramen vlasů a znovu ovázala hromádku pergamenů žlutou stuhou. Bylo to zvláštní; všechno to byly dopisy, které psal Severus Englantině. Proč by měl ve svých věcech dopisy, které poslal?

Na tuto otázku neměla odpověď a chystala se vrátit stoh papírů do krabice, když si všimla, že je tam ještě další dopis, tentokrát uvnitř něčeho, co vypadalo jako obyčejná obálka. Vytáhla ji ven a prohlédla si ji; nebylo na ní nic napsáno. Když ji otočila, všimla si, že pečeť byla rozlomená.

Zatímco vytahovala z obálky pergamen, něco jí říkalo, že tohle je to, co hledala, a brzy ji pohltil desítky let starý dopis, který napsala ona žena svému příteli.

 

Drahý Severusi!

Posílám ti velmi speciální dárek. Když toto píšu, jsem uprostřed vytváření velice jedinečného kouzla - určeného speciálně pro Tebe. Opravdu nevím, proč cítím potřebu napsat dopis, který bude dárek doprovázet, ještě před jeho dokončením, ale jak dobře víš, myslím, že je vždycky nejlepší řídit se svým instinktem.

Od dob, kdy jsme byly děti, jsi byl naším nejdražším přítelem a my jsme hrdí - dokonce poctění - že Ti můžeme poskytnout bezpečné útočiště, kdykoliv bude potřeba. Víš, že Tě Xenofilius a já považujeme nejen za přítele… jsi náš bratr po všech stránkách kromě krevní linie. A právě proto Ti tento nejneobvyklejší dárek nabízím.

Víš, můj drahý Severusi, znám tajemství Tvého srdce. Nejen díky přátelství, které sdílíme, ale také proto, že jsi docela upovídaný, když jsi opilý.

Možná si už nepamatuješ události loňského roku, proto Ti je připomenu. Byla to naše pravidelná večeře a Ty ses cítil trochu melancholicky, protože bylo výročí dne, kdy se k Tobě Lily otočila zády … k nám všem. A neopovažuj se ji bránit, Severusi Snape. Jsem si dobře vědoma, že ses rozhodl vzít tu vinu na sebe, ale… no, to asi není tak důležité. V každém případě ses cítil poněkud smutný a pil jsi víc než obvykle. A tehdy jsem se, můj příteli, dozvěděla o Tvém nejhlubším přání, o Tvé nejtajnější touze.

Díval ses na Xena a na mě s takovým smutkem, takovou touhou. Ptala jsem se Tě, co se děje, a Ty jsi nám řekl - v docela dlouhém projevu - jak moc si přeješ mít takový vztah, jako máme my, jak toužíš vyhřívat se na slunci a žít život na plno.

Vím, jak jsi netrpělivý, a dobře si uvědomuji, že momentálně skřípeš zuby a bručíš na mě, ať „už jdu k jádru věci”, takže to udělám.

Žiješ poloviční život, Severusi. Možná ani to ne. Skryl ses za tolika stěnami, tolika vrstvami, že je téměř nemožné, aby se k Tobě někdo mimo náš malý okruh dostal. Rozdáváš rány na všechny strany, aby se k Tobě nikdo příliš nepřiblížil… protože pokud se budou držet dál, nebudou Ti moct ublížit. A přesto všechno je i Tvým největším přáním žít svobodně a mít to s kým sdílet.

Vzhledem k tomu, jaká je teď doba, vím, že i kdyby tu byla nějaká čarodějka, která by upoutala Tvou pozornost, nejsi v pozici, aby ses jí dvořil - nejen kvůli vině, kterou stále cítíš za Lilyinu smrt, ale protože oba víme, že Ty-víš-kdo se jednoho dne vrátí. A taky víme, že Albus Brumbál Tě znovu povolá a Ty budeš znovu hrát roli špeha.

To, co ví Tvoje mysl, je v přímém rozporu s tím, po čem touží Tvoje srdce.

A tady do toho, můj nejdražší příteli, vstupuju já. I když možná nejsi schopný přijmout můj dar takový, jak Ti ho předkládám, musela jsem to zkusit.

Představuji ti Život neprožitý. Využij ho dobře.

Englantina

 

Hermiona potlačila vzlyk a podívala se na poslední část pergamenu: návod na použití kouzelné koule. Přes závoj slz, který jí ulpíval na řasách, četla slova „zaklínadlo k aktivaci kouzla” a „jen sen, možnost”.

Dopis jí vyklouzl z prstů a přistál na klíně, protože si uvědomila, že celý život, který sdílela se Severusem, se odehrál výhradně v její hlavě. Nebyla to vize budoucnosti, pouze vize toho, co by mohlo být.

Nemohla tu myšlenku unést, hodila dopis zpátky do krabice a utekla z místnosti, aniž by se obtěžovala si přečíst, jak bylo kouzlo navrženo, aby fungovalo.

Koneckonců, co na tom záleželo? Znát celé pozadí by nic nezměnilo.

***

Hermiona seděla u okna v Lenčině ložnici pro hosty s koleny přitaženými k bradě a objímala je rukama. Kolem těla měla obtočený pruh těžké černé látky, bledou rukou si tiskla jeho okraj k hrudi a nevidoucíma očima hleděla na zahradu před sebou.

Lenka ji během posledních dvou dnů několikrát kontrolovala, obvykle s podnosem plným jídla. Hermiona si trochu vzala, ale ve skutečnosti se jí moc jíst nechtělo. Místo toho byla raději ponořená do svých myšlenek a snažila se smířit s událostmi posledních několika dní.

Když se u Lenky doma probudila, byla postarší vdovou truchlící nad ztrátou svého manžela… jen aby zjistila, že vůbec není vdova, protože muž, po kterém truchlila, jejím mužem ve skutečnosti nikdy nebyl.

Ale stejně byl mrtvý.

Byl mrtvý a nikdy nebyl a nikdy nebude její. Život, který sdíleli, nebyl nic než vidina a nic - nic - nemohlo bolet víc.

Protože bez ohledu na to, jak reálně to vypadalo, nestalo se to.

Nebylo to skutečné.

Onen zážitek, víc než sen, ale méně než realita, uvěznil Hermionu mezi dvěma životy, dvěma světy, které byly oba stejně ostré a jasné.

Ebenově zbarvená látka voněla přísadami do lektvarů a bylinkami, a když se zhluboka nadechla, ta vůně jí naplnila nos. Zavřela oči a konejšila se tím známým pachem, pálily ji neprolité slzy - slzy, které neměla právo prolévat, protože on jí nikdy nepatřil, takže ho nemohla ztratit.

Popotáhla a přitiskla si dlaně k očím - jak přiblížila látku k nosu, vůně se stala opojnější. Vstala a stáhla si plášť z ramen. Opatrně, uctivě a úhledně ho složila, znovu si ho přitiskla k obličeji a pak ho jemně odložila na postel. Vrátí to oblečení do kufru a pak se pokusí pokračovat ve svém životě.

Měla na starosti děti - děti, které se stále vzpamatovávaly z rozvodu svých rodičů, děti, které ji i přes touhu utápět se ve smutku potřebovaly… děti, které se odpoledne vrátí do její náruče.

Neměla jinou možnost, než pokračovat vpřed.

Protože jestli se ze svého „dalšího života” něco naučila, pak to, že čas je příliš drahý na to, aby ho promarnila.

***

Lenka si při přípravě oběda pobrukovala, ale Hermiona ten disharmonický zvuk sotva vnímala. Děti se vracely z návštěvy u otce a ona byla nervózní. Když Rose a Huga viděla naposledy, byli prarodiči; teď jsou to znovu malé děti.

Povzdechla si a připomněla si, že jsou to ještě malé děti. Ještě nedospěli, neměli děti a vlastní rodiny. To, co si pamatovala, nebylo skutečné, a udělala by dobře, kdyby na to nezapomínala.

„Cítíš se líp?” zeptala se Lenka, která stála otočená zády k Hermioně a krájela chleba na silné, křupavé kousky.

„Hm,” zamumlala nejednoznačně a napila se čaje.

„Myslela jsem si,” pokračovala Lenka, „že jsi možná narazila na strachopuda, víš - protože ti umí poplést mozek a jsou neviditelní, takže je nevidíš se blížit.” Položila plátky chleba na podnos. „Ale to není pravděpodobné, viď? Žádný strachopud nebyl už roky viděn.”

Hermiona si nemohla pomoct a musela se usmát tesknotě v Lenčině hlase. „Předpokládám, že by bylo docela obtížné vidět neviditelná stvoření.”

Lenka se ohlédla přes rameno a chápavě přikývla: „No, to všechno vysvětluje, že ano?”

Kuchyní se rozlehlo zaklepání na dveře a Hermiona stála okamžitě na nohou, nedočkavá setkat se se svými dětmi a svým kamarádem. I když se na to připravila, když rozrazila dveře, pohled na ně, jak tam stojí na zahradě, byl stále omračující - všichni byli tak mladí.

Klesla na kolena, rozevřela náruč a uvítala děti objetím. „Ahoj, zlatíčka moje! Užili jste si návštěvu u tatínka?”

„Ano, mami!” vykřikla Rose šťastně a okamžitě se pustila do velmi podrobného popisu všeho, co ona a její bratr poslední tři dny dělali. Hermiona pozorně naslouchala, dokud se Lence konečně nepodařilo umlčet holčičku příslibem oběda.

Zatímco Rose mluvila o návštěvě u otce, Hugo se k Hermioně přitulil a okamžitě usnul. Hermiona se znepokojeně podívala na Rona. „Je nemocný?”

„Ne, ale moc dobře nespal.”

Hermiona se pousmála a poškádlila ho: „No, vždycky jsi měl problém uložit ho do postele.”

Ron překvapením nad jejím přátelským tónem zmateně svraštil obočí. „Ach - ehm, jo. Asi jo. Vždycky líp usínal u tebe.”

„Jsem si jistá, že bude v pořádku, až si zdřímne,” odpověděla Hermiona a vstala s Hugem pevně sevřeným v náručí. Připadalo jí, že od chvíle, kdy ho takhle chovala, uplynula věčnost. Odhadovala, že to bylo téměř sto let. Zaplašila tu myšlenku a řekla: „Nechceš zůstat na oběd, Rone? Jsem si jistá, že Lenka udělala dost pro všechny, a bylo by milé si popovídat.”

Ron pohlédl na Lenku, obočí mu téměř zmizelo ve vlasech. Pak obrátil ostražitý pohled zpátky k Hermioně. „Já - no, nevím, jestli je to dobrý nápad.”

Samozřejmě, pomyslela si Hermiona smutně. Já jsem měla na to, abych se s tím vyrovnala, celý život, ale pro Rona je to teprve pár týdnů - příliš brzy, abychom naše přátelství obnovili.

„Možná máš pravdu,” souhlasila, ale úsměv jí nedosáhl k očím. „Tak snad jindy.”

Doprovodila ho ke dveřím s Hugem, který jí tiše pochrupoval na krku. Po trapném rozloučení odnesla chlapečka do pokoje pro hosty a jemně položila na postel. Už to bylo hodně dlouho, co ho viděla tak malého. Odhrnula mu z čela pramen vlásků a přemýšlela, jestli, až vyroste, bude vypadat stejně jako v jejím druhém čase.

Odsunula tu myšlenku stranou, sklonila se a políbila ho na čelíčko. Pak se otočila a opustila místnost.

***

Po dalším týdnu stráveném s dětmi se Hermiona vrátila ke své práci na ministerstvu. Molly rychle souhlasila, že bude Rose a Huga hlídat podle jejich předchozí dohody, a zdálo se, že děti rády zapadly do své obvyklé rutiny.

Když se toto usadilo, začala Hermiona hledat svůj vlastní dům, nějaké místo, kterému by mohli říkat domov. Naštěstí byla Lenka víc než ochotná nechat je u sebe, dokud nenajdou něco vhodného. Hermiona si zatím vychutnávala možnost vrátit se do práce a doufala, že když svůj mozek zaměstná, bude pro ni snazší se s tou dvojí realitou vypořádat.

***

„Zahrajeme si dnes večer tohle, ano?” zeptala se dětí a položila na kuchyňský stůl krabici. Hru vyzvedla cestou domů z ministerstva a byla nadšená, že si ji s dětmi zahraje. Podle obchodníka měla štěstí, že ji sehnala. Říkal, že hra vyšla teprve v posledních měsících a pouze v omezeném množství. Ve skutečnosti koupila poslední, kterou měl na skladě.

„Nepočkáme na tetu Lenku?” zeptala se Rose.

„Neříkala jsem ti to? Poslala zprávu, že máme začít bez ní.”

Rose našpulila pusu a zklamaně ohrnula ret.

„Přestaň s tím, prosím,” napomenula ji Hermiona jemně. „Teta Lenka má něco velmi důležitého na práci, ale brzy se vrátí. Jasné?”

Rose neodpověděla a začala zkoumat obsah krabice. „Co je to za hru, mami?”

Hermiona se zarazila, na okamžik překvapená Roseinou otázkou, dokud si neuvědomila, že technicky vzato tu hru sama ještě nehrála - ne doopravdy. „Jmenuje se Příčná ulice. Ještě jsme ji nehráli - bude to zábava! Vyber si svoji figurku, ano?”

Rose rychle sáhla po koštěti a Hermioně se zadrhl dech v krku. Neměla Rose vždycky knihu? Kousla se do rtu, aby se nezamračila, a sáhla do krabice. Prsty se zastavily nad miniaturním cínovým kotlíkem, a pak si povzdechla, vzala brk a položila ho na políčko označené „Děravý kotel”.

Vzhlédla a uviděla, jak na ni Hugo upírá své velké modré oči a cumlá si palec. „Chtěl bys sovu, zlatíčko?”

Přikývl a Hermiona se usmála a postavila jeho figurku na hrací desku vedle té svojí. Rose následovala jejího příkladu a začali hrát.

Hra se brzy změnila v chaos. Rose byla zmatená a znuděná a Hermiona většinu času trávila tím, že se snažila Hugovi sebrat zbylé figurky, aby mu zabránila strkat je do pusy.

Uvědomila si, že jsou na tu hru příliš malí. Do očí jí vstoupily slzy a ona rychle mrkala, protože nechtěla děti svým citovým projevem vyděsit. Sbalila hru a povzdechla si. „Možná to zkusíme znovu někdy jindy.”

„Proč nezkusíte tuhle?” ozval se hlas z druhé strany pokoje.

Otočila se a uviděla ve dveřích stát Lenku, která držela v ruce oblíbenou hru dětí.

„Medový ráj!” vykřikla Rose nadšeně a začala nadskakovat na židli.

Hermiona se vděčně usmála na Lenku a brzy se všichni hnali po cestě na hrací desce v naději, že přeskočí na „Uličku cukrových brků” a zároveň se vyhnou „Lesu černé lékořice”.

I když si užili spoustu zábavy, Hermionina mysl se znovu a znovu vracela k jiné hře… a k malému cínovému kotlíku, který teď svírala v levé ruce.

***

Plahočila se do kopce a namáhavě za sebou táhla nohy. Byla vyčerpaná - psychicky i fyzicky. Vrhla se do práce a zaměstnaná na jedné straně svým současným projektem a na druhé dětmi se cítila trochu přetažená. Hodlala se vrátit k Lence, strávit trochu času s dětmi a pak se zhroutit do postele… i když věděla, že spánek jí bude unikat. Ale než se vydá zpátky domů, musí vyřídit ještě jeden úkol.

Konečně stanula na vrcholu kopce a před malým oploceným hřbitůvkem. Když zatlačila do branky z tepaného železa, ozvalo se hlasité zaskřípání. Vešla dovnitř. Procházela mezi nečitelnými náhrobky a hledala jedno konkrétní jméno. Našla ho pod velkým dubem.

ENGLANTINA LÁSKORÁDOVÁ

Milovaná manželka, matka a přítelkyně

„Ahoj. Jsem Hermiona Sn-” odmlčela se a pak zhluboka nadechla. „Hermiona Grangerová. Jsem Lenčina kamarádka,” pronesla tiše k hrobu. „Jen jsem ti chtěla poděkovat, že jsi byla tak dobrou přítelkyní -” Polkla, sáhla do tašky a sklonila se, aby na náhrobní kámen položila kytičku sedmikrásek. „Moc jsi mu chyběla.”

Přesunula zrak k vedlejšímu náhrobku. Bystrozoři našli jeho hůlku, ale žádné tělo - Harry věřil, že ho možná ukradli Smrtijedi - ale bez ohledu na to byl na památku muže, kterého nyní mnozí považovali za hrdinu, vztyčen náhrobek. Pokud Hermiona věděla, nikoho nenapadlo, že se nachází v blízkosti hrobu Lenčiny matky.

Pohled na jeho jméno vyryté do kamene jí způsobil novou vlnu bolesti.

SEVERUS SNAPE

Přítel, učitel, hrdina

Bojoval do posledního dechu

Hermiona poklekla vedle desky, a přestože věděla, že tam jeho tělo není, začala mluvit. „Ahoj, Severusi. Doufám, že je v pořádku, když tě budu oslovovat křestním jménem.” Prsty přejížděla po vyleptaných písmenech jeho jména a pak vytáhla z tašky další kytici. „Přinesla jsem pro tebe - pomněnky. Zdály se mi vhodné.” Trochu se usmála, když si představila jeho bolestivou reakci na ta slova - dokázala si představit, jak obrací oči v sloup a mumlá si pod nos, jak je hloupá.

Položila květiny na kámen a pak se posadila na chladnou, vysušenou zem. Začala s ním mluvit, vyprávěla mu o dětech a o událostech, které se staly od té doby, co se „vrátila”, o tom, jak to všechno bylo těžké a matoucí. „Je to ještě horší, než když jsem ztratila paměť - ale to se samozřejmě nikdy nestalo. Vidíš, jak jsem popletená?” dodala se smutným smíchem.

Úsměv jí sklouzl ze rtů a ona si pohrávala s okrajem hábitu. „Chybíš mi. Vím, že to nebylo skutečné, a vím, že jsi velmi dlouho pryč, ale…” Pokrčila rameny. „Nemůžu bez tebe spát - i když jsi mi vždycky kradl přikrývku. Začala jsem nosit do postele tvou starou noční košili - tu, co jsem našla v kufru, který jsi nechal Lence a jejímu otci. Vím, že bych neměla, ale pomáhá to, i když to není totéž.”

Zvedl se slabý vánek a na klíně jí přistálo několik listů. Chytila jeden do ruky a prohlížela si ho. Zároveň pokračovala: „Většinu času jsem dost zmatená. Snažit se sledovat dva životy je hodně obtížné. Ale vyrovnávám se s tím. Opravdu. Pohled na děti pomáhá udržet tu správnou perspektivu. Je… je těžké přijmout, že tě nikdy nepoznají.”

Po tváři jí stekla slza, ale rychle ji setřela. „Jsem si jistá, že bys byl hodně naštvaný, kdybys věděl, že jsem omylem aktivovala Englantinin dar. Nechápu, jak přesně to fungovalo, a abych byla upřímná, vlastně mě to ani nezajímá. Zpočátku jsem si myslela, že by bylo lepší zakomponovat to do svého života, jak nejlépe to půjde. Ale mám-li být upřímná… asi se bojím. Bojím se, že přílišné zkoumání oné zkušenosti ji nějak zmenší nebo udělá míň skutečnou, než je. Takže se ze všech sil snažím pokračovat dál a udržet své myšlenky u tady a teď. Ráda bych si myslela, že bys se mnou souhlasil.”

Vstala a oprášila si z hábitu listy. „Jsem vděčná za život, který jsme sdíleli. Ať už byl reálný nebo ne, rozhodla jsem se věřit, že jsem znala skutečného Severuse Snapea. Rozhodla jsem se věřit, že to, co jsme my dva měli, bylo něco výjimečného, něco, co nelze zopakovat. Rozhodla jsem se tě milovat… vždycky budu. A nikdy nezapomenu.”

Naposledy se prsty dotkla jeho jména, otočila se na patě a opustila hřbitov.

***


PA: Citát na Severusově náhrobku je převzat ze Shakespeareovy hry Král Jindřich VI, část I, 1. jednání, 2. scéna.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 14.09. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre


Včera jsem dočetla minulou kapitolu, psala Ti, jak jsem si u ní poplakala a... spadly stránky ;) Doufám, že dnes tomu tak nebude :) Asi bych se, být Hermionou, zcvokla. Ale je silná, když se rozhodla jít dál... Hm - pořád čekám, že se za náhrobkem objeví Severus a řekne "to ti to trvalo, čekám na Tebe celý život" :) No, budu se těšit na další kapitolou. Moc děkuji za krásné čtení, Jacomo, betusko
Re: 6. Zpátky na začátek - část 1/2 Od: Jacomo - 04.11. 2022
Já si tu předchozí část probulila pokaždé, hrozně mě to jejich loučení dostalo. A naprosto s tebou souhlasím, mně by na Hermionině místě taky hráblo - tolik zvratů a emocionálních ran, to je na jednoho člověka fakt moc. Vysvětluju si to tím, že ji drží pohromadě magie. A samozřejmě děti. Severus se nemůže objevit za náhrobkem, neboť je jaksi mrtvý. Oficiálně. Nebo ne? ;-) Díky za komentář a přízeň, Marci.

Alternativní realita vysvětlena... touha srdce. Zajímavé :) Hermiona se s tím pokouší vyrovnat, ale je to těžké. Život se Severusem naplnil smysl jejího života, byla šťastná a oba dva se milovali. Nádhera. Škoda, že si nepřečetla, jak kouli aktivovat. Třeba by se mohla zase na chvíli vrátit :) Přesto doufám, že se Severus vrátí a budou moct ten vysněný život spolu prožít. Bylo by to fajn. Děkuju Jacomo.
Re: 6. Zpátky na začátek - část 1/2 Od: Jacomo - 01.11. 2022
Ano, touha srdce. Tak trochu modifikované kouzla Zrcadla z Erisedu - místo krátkého obrazu rovnou celý život. Nevím, jestli bych na Hermionině místě stála o dočasný návrat do toho druhého života, ono vyrovnávat se opakovaně s takovými ztrátami by jednoho mohlo připravit o rozum. Možná bude lepší žít dál a uvidí se, co přinesou dny příští. Díky za komentář, Yuki.

Tak to byl zajimavy obrat udalosti. S podobnou zapletkou jsem nepocitala. O to vic mam ale Laskoradovce radsi! Jeste, ze svym zpusobem tusime, ze tato povidka dopadne dobre, jinak by to bylo male muceni. :-) Dekuji!
Re: 6. Zpátky na začátek - část 1/2 Od: Jacomo - 01.11. 2022
Souhlasím, zápletka je netradiční. Mně se na tom líbilo to použití magie, mám ráda, když autoři fanfiction pracují s tím darem, který nám JKR poskytla. Nicméně mučit vás spolu s autorkou ještě chvíli budu :-) Děkuju za komentář, Gift.

Re: 6. Zpátky na začátek - část 1/2 Od: denice - 29.10. 2022
Ano, tahle kapitola toho hodně vysvětluje. Je skvělé, že Hermiona už se netrápí kvůli Ronovi (ten musel být ale pořádně překvapený, když s ním Hermiona mluvila tak kamarádsky, moc doufám, že se ho pořádně dotklo, když se z jeho hlediska tak brzy z jeho podvádění otřepala), ale bohužel zase trpí kvůli Severusovi, i když se zdá, že už se s pravdou začíná vyrovnávat Tak nevím, jestli si přát, aby se Severus objevil živý. Otázka je, jestli by kouzlo v kouli zafungovalo podruhé, a jestli by Severusovou láskou byla právě Hermiona. - „Jsem si jistá, že bys byl hodně naštvaný, kdybys věděl, že jsem omylem aktivovala Englantinin dar." - Skoro si myslím, že má pravdu. Scéna na hřbitově se mi moc líbila, krásně souzní s tím předdušičkovým mlhavým počasím, které teď máme. Díky.
Re: 6. Zpátky na začátek - část 1/2 Od: Jacomo - 01.11. 2022
V této kapitole konečně došlo na odpovědi k tvým otázkám ohledně oné dřevěné koule - správně jsi odhadla, že za tím vším byla právě tato věc. A pak tedy hlavně Englantina :-) Taky si myslím, že by to Severuse nenadchlo, ale není tu, tak o tom neví. Jestli se to dozví či vůbec může dozvědět, je samozřejmě spekulace k příštím kapitolám :-) Díky moc za komentář, Denice.

Re: 6. Zpátky na začátek - část 1/2 Od: Lupina - 29.10. 2022
Nádhera. Chudák Hermiona se sice už nemusí vyrovnávat se zradou manžela, ale má teď zemřelého manžela, kterého milovala, i když v jakémsi snu. Pro ni to byl reálný život a teď se jí realita změnila. Doufám, že se Severus najde. Oba si to zaslouží. Děkuju převelice, Jacomo. Už aby byla další sobota.
Re: 6. Zpátky na začátek - část 1/2 Od: Jacomo - 01.11. 2022
Je to přesně tak, jak píšeš. Až se divím, že se z toho chudák Hermiona nezbláznila. Takové veletoče se vzpomínkami by hned tak každý neustál, ale jí asi pomáhá magie. Díky za komentář, Lupinko.

Prehľad článkov k tejto téme: