Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Coming off the Ropes

Kapitola 13.

Coming off the Ropes
Vložené: Lupina - 30.10. 2022 Téma: Coming off the Ropes
Lupina nám napísal:

Shodit okovy

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: http://www.fanfiction.net/s/1334485/1/Coming-off-the-Ropes

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 13. Pád

 

31. července 1975

Ahoj.

Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že jsi můj syn (nebo dcera) a já jsem mrtvý. Je to opravdu divné, tohle všechno zapisovat, ale jsem si jistý, že můj zmatek pochopíš. Je to jako dopis na rozloučenou od sebevraha a já jsem nikdy nechtěl spáchat sebevraždu, takže jsem nikdy nepsal dopisy na rozloučenou. To také znamená, že s tím nemám zkušenosti. Tak mi, prosím, odpusť moje rozpaky a možná znepokojující úvod. Píšu, abych po sobě něco zanechal, pokud se splní má podezření.

Takže, můj drahý potomku (Bože, nemůžu uvěřit, že jsem napsal to slovo!), doufám, že tento deník ti pomůže mě poznat a pochopit něco o sobě i o mně, jestli si ho jednou přečteš.

Obecně se považuji za střízlivého a vážného muže (‚chlapce‘ by možná bylo lepší s ohledem na můj věk) a tento deník je nejhloupější věc, kterou jsem ve svém životě udělal. Od té doby, co moje tak nedoceněná profesorka Trelawneyová vyřkla svou věštbu, nemůžu přestat na ni znovu a znovu myslet. Mám jistá podezření o její pravdivosti, proto jsem se rozhodl udělat to – napsat deník.

Možná je to hloupé a dělám to jenom pro sebe, ale mám nejasný pocit, že je to nejlepší rozhodnutí, které jsem teď mohl udělat.

Takže, začínám tento deník její věštbou, abys pochopil, o čem to tu blábolím.

Stalo se to při mé zkoušce z jasnovidectví na konci čtvrtého ročníku. Seděl jsem naproti ní, zíral do skleněné koule a nutil jsem se tam něco uvidět, když najednou upadla do ne(pod?)vědomí a potom do transu. Její hlas se stal pomalým, hlubokým a zcela k nepoznání. Zdálo se, že není sama sebou. Nikdy dříve jsem jí takovou neviděl.

Řekla (cituji její slova co nejpřesněji):

 

„Skrze smrt dáš život; láskou ten, koho budeš milovat, porazí nepřítele. Ale Pán zla se vrátí, až nadejde jeho čas, a tvůj potomek bude muset pohledět smrti do tváře, aby ho odstranil a přetrval.“

 

Nejsem si zcela jistý, co mi tím ona (nebo její proroctví) naznačuje, ale mám zlou předtuchu, že nic dobrého. Je v tom příliš smrti a mně se nelíbí, že porážka Voldemorta závisí na mojí milé (a na mém potomkovi, což znamená na tobě). Zničil bych ho sám, bylo by to opravdu dobré, ale nezdá se, že mi tato slova dávají nějakou šanci.

Mám podezření, že věštba mluví o mé smrti, a to mě netěší. Je mi teď patnáct a půl roku a já doufám, že se to proroctví váže k mému stáří, když budu mít ženu a děti. Ale já svým přáním nevěřím. Zdá se, že zemřu mladý a zůstane po mně vdova a nejméně jedno dítě, a to mě děsí k smrti. Nechci zemřít.

Pro případ, že budou moje podezření pravdivá, nechávám pro tebe tento deník s dopisem Severusovi (doufám, že on moji smrt přežije), aby ti ho dal a tys mě mohl poznat a pochopit, můj budoucí potomku. Ale doufám, že tě poznám osobně a celá tahle záležitost s deníkem bude zbytečná.

Bojím se, že to proroctví není příliš příjemné ani pro tebe, poslední slovo Trelawneyové – a já jsem si bohužel jistý, že si ho pamatuji přesně – bylo ‚přetrval‘ místo uklidňujícího ‚přežil‘, a to mi naznačuje tvůj nevyhnutelný osud, i když doufám, že se ohledně tohoto mýlím. Nechci, aby kdokoliv zemřel kromě samotného Pána zla, a upřímně doufám, že se ta stará můra spletla a její věštba není pravdivá.

Doufám. A naděje neklame, tak je napsáno někde v mudlovské Bibli.

Nestydím se za to, že nechci zemřít, ale pokusím se to přijmout, až přijde můj čas.

Kdyby si to Severus přečetl, řekl by, že jsem blázen, a možná by měl pravdu.

Jsem blázen a vždy jsem blázen byl, celý svůj život, podivín ve své rodině, ve své koleji, ve svém ročníku. Teď jsem budoucí páťák havraspárské koleje v Bradavicích. Nemám ve škole skutečné přátele kromě Lily, a ta je, myslím, spíš partnerkou než přítelem. Mám staršího bratra Severuse, věčně naštvaného a rozervaného chlapíka, příští rok absolventa Zmijozelu. Máme rodiče, kteří nás ve skutečnosti nemilují, jenom chtějí, abychom se připojili k Pánu zla a následovali je na jejich hloupé a zlé cestě.

Doufám, že tvoje situace je lepší. Že máš více přátel a rodinu (svoji matku a moji ženu – jak je divné to psát!), a ti se k tobě chovají lépe než moji rodiče ke mně. Jsem si jistý, že tě Severus zbožňuje, protože je mnou nepochopitelně, ale silně posedlý. Rozumím mu, protože ho také miluji. Je báječný, ale pošetilý, a ty se na něj můžeš vždy spolehnout, vždy tu pro tebe bude, i když se občas zdá trochu nepřátelský.

Začaroval jsem tuto knihu tak, abychom ji mohli číst jenom já a můj potomek. Je to obyčejná prázdná kniha, která ti ukáže svoje tajemství jenom tehdy, pokud ji otevřeš, abys ji četl.

Tato užitečná kouzla jsem se naučil od Lily. Měl bys ji poznat, je formulím předurčená! Takže nikdo jiný nemůže knihu přečíst, jenom my dva.

Nevím, co mám ještě psát. Zjistíš další detaily o mém životě z dalších zápisků, takže protentokrát budu končit.

Tvůj otec (to je opravdu směšné!) Quietus.

ooOOoo

Harry položil deník. Přečetl první zápis už potřetí, ale stále cítil, že ho k smrti děsí, stejně jako to vystrašilo Quietuse.

Věštba Trelawneyové byla příliš strašlivá, nemluvě o Quietusově vysvětlení toho všeho. A Quietus správně pochopil první část, která se vztahovala k němu. Měl podezření, že zemře mladý, a měl pravdu. Měl podezření, že po něm zůstane dítě, a měl pravdu. To znamenalo, že mohl mít pravdu, když předpokládal, že jeho potomek také zemře.

Harry se zachvěl.

Když mu Severus poprvé řekl o proroctví ve sklepeních Nightmare Manor, Harry si myslel, že ona část o ‚bude muset pohledět smrti do tváře‘ znamenala zajetí a útěk. Teď měl strašný pocit, že se spletl. Toto ‚pohledět smrti do tváře‘ na něj teprve čekalo.

Harry si povzdechl a zavřel deník. Rozhodl se, že to pro dnešek stačí a že jakmile bude mít čas, ty zápisky si přečte a vyzkoumá význam proroctví a věšteb v knihovně. A on si najde čas: týkalo se to jeho života a smrti. Musel si být vším jistý.

Rozhodl se ale neříkat o tom Severusovi, protože ten by šílel. A možná to ani není pravda, takže proč ho takovými hloupými předpoklady obtěžovat.

Harry položil knížku zpátky do tašky k učebnicím a vytáhl domácí esej z lektvarů, aby si ji zkontroloval. Byla dlouhá, jak Severus požadoval, o magickém a nemagickém používání heřmánku v léčebných lektvarech, nudná věc, ale pomohlo mu to přestat přemýšlet o blížící se zkáze.

Heřmánek. Léčivé lektvary. Lektvary. Severus. Nightmare Manor. Voldemort.

Agent v jeho okolí. Agent mezi jeho přáteli.

Quietus měl možná pravdu.

Bože! On zemře. Možná dříve, než mu bude devatenáct. Dřív než jeho otec.

Soustřeď se na esej!, přikázal sám sobě. Nepotřebuje prodlévat nad mlhavými věštbami, které vyřkla ta ubohá stará můra, profesorka jasnovidectví!

Ale její proroctví bylo pravdivé. Tohle proroctví bylo pravdivé. Dokonce i Brumbál ho za takové považoval.

Harryho ruka se třásla.

Pro jeho otce, patnáctiletého otce, muselo být strašné dojít k takovému závěru. Harry ho teď dobře chápal. Cítil to samé, nebo dokonce víc. Bylo mu patnáct a půl jako jeho otci, ale Harry přesně věděl, s kým je mu souzeno se střetnout.

Rudé oči. Ďábelský úšklebek. Kostnaté ruce naznačující příkazy, úzké bílé rty spokojeně mumlající při bolest způsobující práci jeho následovníků.

Severus úpějící a naříkající pod jeho kletbami. On sám strachy křičící.

Harry ho nechtěl znovu vidět. Nechtěl nést toto břímě. Byl jenom chlapcem, nikým jiným. Proč dospělí očekávali, že splní tu nesmírně odpornou povinnost?

Harry si zakryl tvář rukama a zhluboka si povzdechl.

Ne, rozhodl se. Hloupé otázky nic nevyřeší. Musí konat. Musí se učit, připravovat se k tomu dnu, aby byl schopný čelit nepříteli, vrahu rodičů, a smazat ho z povrchu zemského jednou provždy.

Dokonce i kdyby to bylo jeho zkázou, neměl jinou možnost, jenom se s ním setkat a vyplnit to.

Rozhodně zatnul zuby a silou vůle se znovu vrátil k eseji. Musí se toho naučit co nejvíc. Nemohl vědět, co se mu bude hodit.

ooOOoo

„Quietusi, přestože jsem si myslel, že tvoje známky už nemohou být lepší, tvé výsledky za tento měsíc mě ohromují. Jsem si jistý, že NKÚ uděláš výborně.“

Harry se překvapeně otočil k Severusovi. Seděli na zmijozelské tribuně mezi diváky, kteří očekávali famfrpálový zápas Nebelvír – Havraspár. Harry se ani nepohnul a sledoval létající postavu madame Hoochové, ale Severusův hlas ho vyrušil z omámení.

„Huh?“ zeptal se rozpačitě. Byl to první famfrpálový zápas, který se rozhodl navštívit, ale nechodil dokonce ani na famfrpálové tréninky. Všechno bylo příliš bolestivé. Miloval famfrpál. Létání pro něj bylo jako dýchání. Ve vzduchu se cítil volný a lehký jako vítr. Miloval výzvu zápasů. Vzrušení, mírný strach. Tentokrát přišel jenom proto, že ho poprosili spolužáci, hlavně Seamus, nový chytač.

Miloval všechno, co se týkalo hry, a teď se mu po tom stýskalo. Stýskalo se mu po každodenních trénincích. Nenáviděl tenhle životní styl: sedět a číst bez sportu. Ne kvůli váze, ale kvůli nedostatku pohybu. Ve skutečnosti neměl problémy s nadváhou, naopak, znovu zhubl. Naštěstí si toho Severus nevšiml, nebo se alespoň na tu recidivu zatím neptal.

„Řekl jsem, že jsem na tebe hrdý. Tvoje známky jsou úžasné,“ Severus se na něj zasmál. „Ale proč ses rozhodl sedět vedle mě? Proč nesedíš s přáteli?“

„Díky,“ usmál se na něj Harry. „A co se týče toho, že jsem si sedl vedle tebe: myslím, že je to bezpečnější. Na famfrpálovém utkání se může stát cokoliv a já ještě nevím, kdo mě chce předat tomu, no, však ty víš, o kom mluvím.“

Severus se na něj podíval.

„To je poprvé, kdy mu říkáš Ty-víš-kdo.“

„Neřekl jsem mu Ty-víš-kdo. Jenom jsem použil větu vedlejší, jak určitě víš,“ oponoval Harry a zkřížil ruce na hrudi.

Severus zvedl obočí.

„Vskutku.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Tati, ty napodobuješ profesora Snapea!“

Severus se zašklebil, naklonil se dopředu a zašeptal Harrymu do ucha.

„Řeknu ti tajemství. Já jsem profesor Snape.“

„Nevěřím ti,“ řekl Harry. „Jsi mnohem lepší než on.“

„Opravdu? Takže ti udělím trest za neúctu k profesorovi,“ opřel se. „Zítra.“

„To nemůžeš myslet vážně.“

„Jsem zcela vážný.“

„S Filchem? Hagridem? McGonagallovou?“

„Se mnou.“

„S Nevillem?“

„Ne,“ pravil vážně Severus. „Doučování z lektvarů pro vás dva už skončilo. Teď dokonce i Neville může splnit požadavky zkoušek, takže není nutné, abych mrhal svým volným časem na přípravu nějakých hloupých lektvarů. Místo toho mi pomůžeš vařit lektvary pro madame Pomfreyovou. Ano?“

Harry kývl. A něco ho najednou napadlo.

„Tati?“

„Hm?“

Harry otevřel ústa, aby se zeptal, ale najednou neslyšel ani slovo. Hráči se vynořili ze šaten a zamířili k madame Hoochové, která stála uprostřed pole, čekala na obě mužstva a držela v ruce koště.

Harry neslyšel její slova, ale znal je nazpaměť. Žádala hráče o čestnou hru a pokynula jim, aby nasedli na košťata. Tak se i stalo.

Potom madame Hoochová hlasitě zapískala na svou stříbrnou píšťalku a hra začala.

Jordan znovu komentoval zápas, jako obvykle ho opravovala McGonagallová.

Harry jenom mávl na Severuse a ve snaze překřičet dav zařval: „Později!“ Severus kývl a oba obrátili svoji pozornost na hřiště.

První, koho si Harry všiml, byla Cho, a hned pocítil, jak se mu zastavilo srdce. Nemyslel na ni měsíce, dokonce si jí v tomto roce nevšímal. Najednou cítil stud a vinu. Bylo pro něj jednoduché zapomenout na ni po tom, co jí způsobil smrtí Cedrika. Harry zavřel oči a otřásl se. Neslyšel komentáře Jordana. Celý svět strnul a on litoval toho, že přišel na zápas. Nechtěl tu být. Nechtěl být nikde. Jeho život byl příliš těžký. Harry by se chtěl přimknout k Severusovi a získat trochu pomoci a posily, ale i jenom myšlenka na to ho donutila zrudnout – on, přitisknutý k Severusovi uprostřed zmijozelského davu! Co by to udělalo se Severusovou reputací? Nemluvě už o reputaci Harryho, nebo lépe řečeno Quietuse.

Donutil se otevřít oči, aby se díval na zápas, a snažil se vyvarovat pohledů na Cho. Když o ni zavadil pohledem, znovu se přes něj převalila vlna viny. ‚Toho přespočet zabij!‘, a on cítil, že se nemůže pohnout. Nenáviděl se za svou slabost. Znovu a znovu otevíral oči a nutil se dívat na zápas.

Nebelvírské mužstvo bylo stejně dobré jako dřív. Střelci hráli v úplné harmonii, dva odrážeči, Weasleyovic dvojčata, byli rychlí a přesní, Seamus hledal Zlatonku, ale Cho nelétala těsně za ním, na rozdíl od Harryho.

A Ron – Ron létal na starém Harryho Blesku. Harry cítil, jak se mu zpotily ruce. Jeho pocity ve vztahu k Ronovi se začaly měnit. Už si nebyl jistý, že chce ještě být jeho přítelem. Byla to vina Percyho? Nebo samotného Rona? Harry na svoji otázku nedokázal odpovědět. Cítil jen hořkost, když se na svého bývalého kamaráda podíval.

Najednou se jejich pohledy setkaly. Na krátký moment si Harry myslel, že mu Ron zamává nebo se na něj usměje, ale pak se výraz v Ronově obličeji změnil na úšklebek a Harry z něj cítil čistou nenávist. Nádhera. Ron sedí na jeho koštěti a šklebí se na něj. Život je překrásný, že ano?

Harry se podíval na Nebelvíry, kteří vyskočili a skákali vzrušením. Zápas byl napínavý a vyrovnaný a Harry viděl, že konečný výsledek určí chytači. Zmijozelové kolem něj křičeli, nahlas fandili mužstvu Havraspáru, jedinou výjimkou byli Ares a Severus.

Harry stále ještě neslyšel normálně. Jenom se díval na zápas v sebou vytvořeném tichu, když si nebelvírští střelci přihrávali Camrál a elegantně se vyhýbali Potloukům a hráčům druhého týmu.

Potlouk útočil na Angelinu, ale ta se mu vyhnula a George přiletěl a poslal ho směrem na havraspárského střelce, který právě chytil Camrál a rychle se otočil. Potlouk zůstal daleko za ním. George znovu přiletěl a odrazil ho ze všech sil.

Pak se to stalo.

Ronův pohled byl upřený na přibližujícího se střelce a na Camrál v jeho rukou. Tak silně se soustředil, že neviděl Potlouk, který se k němu přibližoval plnou rychlostí.

George vykřikl něco nesrozumitelného, Fred si zakryl oči rukama.

Angelina vykřikla, Seamus zíral v hrůze bez jediného mrknutí.

Všechen šum na chvíli ztichl, zdálo se, že se čas zastavil nebo zpomalil – tenhle pocit donutil Harryho vzpomenout si na moment, kdy na něj Petr Pettigrew poslal smrtící kletbu.

Ale Harry už byl na nohou a jeho ruka se pohybovala směrem k pasu, za kterým měl svoji hůlku.

V příští chvíli Potlouk udeřil Rona do spánku. Najednou byl celý od krve, čerstvé a jasné, bolestný výraz se objevil v jeho očích a ty pak ztratily svůj jas a unaveně se zavřely.

Bylo to jako ve snu, nebo jako by Harry viděl zpomalený film. Ronovy ruce pustily koště, ztratil rovnováhu a začal padat, koště zpod něho vyklouzlo.

A najednou se vše vrátilo ke svému normálnímu stavu a rychlosti.

Harry vytáhl svoji hůlku, namířil na padající postavu a zakřičel z plných plic: „WINGARDIUM LEVIOSA!“

Tohle kouzlo se mu vždy vybavilo jako první. Tělo Rona naštěstí zůstalo nehybně viset ve vzduchu, jenom kapající krev byla důkazem jevu, kterému se říká gravitace.

„Můžeš ho pustit, Quiete. Ředitel se už o něj postará,“ slyšel najednou Harry Severusův hlas a cítil jeho ruku na svém rameni.

Trvalo dlouhou chvíli, než pochopil, co Severus řekl. Pomalu spustil hůlku, ale teprve když uviděl, že se Ronovo tělo pomalu položilo na zem, zcela ukončil svoji magickou kontrolu nad ním. V šoku se zhroutil na sedadlo.

Když ho Severus objal kolem ramen, cítil, že se silně třese.

„Jsi v pořádku?“ znovu slyšel starostlivý hlas. Jenom kývl v odpověď, stále ještě nedůvěřoval svým hlasivkám.

Nějakou dobu seděli bez pohybu a Severus Harryho jen mlčky držel. Když se nakonec mohl uvolnit a otevřít oči, první, co viděl, byly zrudlé tváře Severuse. Pustil svého otčíma a podíval se na podivně ztichlé okolí.

Celá škola se na něj dívala. Celá, bez výjimky. Severus, se svým obvyklým výrazem a úšklebkem na tváři se neúspěšně snažil, aby se dívali jinam, ale to mělo jakýsi efekt jenom na prváky a mladší Zmijozely, ostatní na ně dál ohromeně zírali.

„Na co zírají?“ zašeptal nervózně Harry.

„Na tebe. A na mě, zdá se,“ rozzlobeně zasyčel Severus. Harry byl rád, že Severusův hněv není určen jemu.

„Ale proč?“ polkl.

Severus se na něj vážně podíval.

„Byl jsi nesmírně, nepředstavitelně rychlý, Quiete. Nikdy jsem neviděl, aby někdo reagoval tak rychle, dokonce ani ředitel. Všichni jsme byli v šoku kvůli tomu, co se stalo, když ty už jsi byl na nohou s hůlkou v ruce a zastavoval jsi pád pana Weasleyho. Všechno netrvalo déle než pět nebo šest sekund.

Harry zatřásl hlavou, aby si ji pročistil.

„Mně se zdálo, že to bylo víc. Skoro minuty. Skoro jako…“ Harry nepokračoval, protože si všiml studentů a učitelů, kteří se na něj stále ještě dívali. „Pojďme. Nenávidím, když na mě tak intenzivně hledí. Je mi z toho špatně,“ vyskočil na nohy a pospíchal k východu ze stadionu. Severus ho následoval.

Jeho pohyb prolomil mlčení. Hlasitý šum zaplnil famfrpálový stadion, zněly otázky a udivené poznámky. Nejen o rychlé Harryho reakci, ale i o jejich nenáviděném profesorovi lektvarů. Nikdo dřív neviděl, aby se někoho dotkl, nemluvě o objetí! Choval se jako člověk. Jako každý jiný člověk na zemi. Někteří studenti byli k smrti vystrašení, jiní byli v šoku.

Ve skutečnosti si jenom jedna osoba, kromě profesorů, všimla rychlosti Harryho reakce. Ale ta už nebyla na famfrpálovém stadionu. Následovala svého bezvědomého přítele na ošetřovnu za Brumbálem.

ooOOoo

„Severusi!“

Snape zvedl pohled na Harryho, který stál na druhé straně stolu.

„Ano, Quiete?“

„Chtěl jsi mi něco říct. Před zápasem.“

Na okamžik Severus zavřel oči a zamyslel se.

„Och, už si vzpomínám. Jenom jsem se divil tvým známkám.“

„Ano?“

„Jsou ohromující.“

Harry si povzdechl a sedl si na stůl, ale nesouhlasného Severusova pohledu si nevšímal.

„Ty se divíš proč? Nedělám nic jiného, jenom se učím. Snažím se trávit co nejméně času se svými takzvanými přáteli a ty pořád pracuješ. Co mám dělat? Učím se.“

Severus si také povzdechl.

„Snažíš se vyhnout přátelům kvůli své vizi?“

Harry si nespokojeně odfrkl.

„Dá se to říct i tak.“

„Aha.“

Dívali se na sebe a jejich smutek byl téměř hmatatelný.

„Je mi to líto, Ha…Quiete.“

Harry neodpověděl, jenom vzal do ruky fotografii. Byla to oblíbená Severusova fotografie, která vždy stála na jeho stole. Byli na ní oni dva, hráli šachy ztracení v myšlenkách a ani jeden si nevšiml ředitele, který vešel s fotoaparátem. Severusovi se ta fotografie líbila, postavy se na ní téměř nepohybovaly, jejich pozornost byla upřena na šachovnici. Bylo to pro ně tak charakteristické: silná koncentrace, vážné výrazy, tiché a klidné pohyby. Harry si byl jistý, že to bylo hlavním důvodem jejich téměř nevzrušeného a klidného soužití. Harry většinou Severuse nevyrušoval, trávil své dny v knihovně, po večeři mu pomáhal s pokusy, potom četl, zatímco Severus opravoval eseje nebo písemné práce, a vedli dlouhé a vážné besedy na závažná témata, která se týkala hlavně Harryho studia.

A někdy hráli šachy.

„Rád bych tě o něco požádal,“ povzdechl si nakonec Harry. Severus, který se už vrátil k práci, zvedl hlavu a udiveně čekal, než bude Harry pokračovat. „Chtěl bych, abys mě učil temné umění.“

Severuse jako by udeřili a několikrát otevřel ústa, než mohl promluvit.

„Cože?“

Harry se ušklíbl.

„Slyšel jsi mě. Chci se učit temné umění.“

„Nebudeš,“ řekl Snape a pevně stiskl brk, až ho v ruce zlomil. „Nebudu tě učit temnou magii. Nikdy. A nepoužívej to hloupé slovo umění. Temná magie není umění. Je to zbraň. Velmi odporná zbraň, musím říci.“

Harry úšklebek prohloubil a naklonil se dopředu.

„Ale já myslím, že se ji musím učit a můžeš to nazývat, jak chceš. Musím se to naučit.“

„Hloupost, Quiete. Nepotřebuješ to a basta. Nikdy tě nebudu učit temnou magii. A nikdy ti nedovolím změnit školu, pokud bys chtěl navrhnout takovou hloupost.“

Harry polkl a ještě jednou pečlivě zvážil, co chtěl říci, a hlavně jak.

„Poslyš, Severusi. Začal jsem číst deník Quietuse.“

Snape nečekaně pustil zlomený brk a podíval se na Harryho – ve strachu?

„Jak se ti to povedlo?“

„Psal ho pro mě.“

Efekt Harryho slov byl okamžitý a šokující. Severusovi spadla čelist, oči se rozšířily a vypadaly jako černé bezedné díry.

„To není možné,“ zašeptal. „Nevěděl o tobě!“

Harry kývl.

„Přesně. Nevěděl, ale začal psát deník po věštbě Trelawneyové. Z ní pochopil, že bude mít dítě, a v případě své smrti chtěl, aby ho dítě poznalo. Napsal, že ti s deníkem dal dopis.“

Severus zavrtěl hlavou, ale dlouho nic neříkal.

„Ne,“ nakonec řekl. „Nedal mi dopis. Možná proto, že jeho smrt byla příliš nečekaná a nevěděl o tobě. Našel jsem to mezi jeho knihami a věděl jsem, že je to deník – psal ho roky a já…“ Severus si hlasitě povzdechl. „Jak jsi ho přečetl? Písmo je neviditelné.“

„Začaroval ho pomocí Li… mojí matky. Jenom on a já ho můžeme přečíst.“

„K čertu,“ zamumlal Severus. „Jak nenávidím tahle tajemství a proroctví!“

Harry v duchu přikývl. Plně se Severusem souhlasil. Proroctví, kromě jiného, předpovídalo i jeho vlastní smrt.

„Citoval i proroctví. Říká, že já jsem jediný, kdo může porazit Voldemorta.“

„Ne,“ Severusova odpověď byla okamžitá a strohá.

„Ano. Říká: ‚tvůj potomek ho bude muset odstranit, aby přetrval‘,“ což byla mírně změněná verze proroctví, protože Harry nechtěl strašit Severuse svou možnou smrtí.

Snape položil hlavu do dlaní.

„Proč ty? Proč vždycky ty? Proč konečně nemůžeš mít trochu klidu?“

Harry ztuhl, ale pak se smutně usmál.

„Já jsem chlapec, který zůstal naživu, pamatuješ? Nová bradavická celebrita! Syn největšího světlého kouzelníka století!“ jeho slova byla natolik hořká, že Severus zmateně zamrkal. Nikdy dřív neviděl Harryho tak zoufalého.

„Je… je mi to líto, Harry.“

„Není třeba. Není to tvoje chyba. Je to chyba tohoto života. Chyba mého osudu. Nevím, čí je, ale určitě ne tvoje.“

Severus několikrát přikývl.

„Tak je pořád na tobě porazit ho,“ Snape nečekal, až Harry odpoví, a pokračoval. „Tak dobře. Budu tě učit temnou magii, ale ne prakticky. Jenom teoreticky. Chci, abys ji pochopil, ale nemůžeš počítat s tím, že tě změním na dokonalého Smrtijeda!“

„Bude to stačit?“

„Musí to stačit. Nemůžeš porazit tmu tmou. Pokud to uděláš, můžeš se stát novým Pánem zla. Musíš porazit tmu světlem.“

„Takže mě můžeš naučit chápat podstatu temnoty.“

„Pokud na tom trváš.“

„Ano, trvám.“

„Tak dobře, synu. Ale nemám z tvého rozhodnutí radost.“

„Já také ne. Ale nevidím jinou možnost.“

ooOOoo

Ošetřovna byla podle Harryho příliš jasná a příliš sterilní. Hrozně to místo nenáviděl, protože tu každý rok strávil určitý čas.

Pohyboval se pomalu, aby Rona nevzbudil, pokud by spal. Po špičkách se přiblížil k jediné obsazené posteli, a když přišel blíž, uviděl zrzavou kštici na polštáři.

Byl to Ron.

Harry se už posté proklínal, že za Ronem přišel, ale doufal, že po jeho nešťastném pádu by se nakonec mohli smířit, nebo alespoň částečně.

Harry si byl jistý, že všichni vědí o jeho roli v záchraně Rona. Také věděl, že Hermiona Ronovi řekla, k čemu došlo před dvěma dny při zápase. (Řekla mu, že Havraspár vyhrál, protože Cho byla lepší chytačkou. Harry se hrdě usmál, jako by on byl přítelem Cho, nebo dokonce jí samotnou.)

Jeho rozhovor s Hermionou byl krátký, ale poděkovala mu za rychlou reakci a ochotu zachránit člověka, jehož nenávist k němu byla stejně vášnivá jako ta Malfoyova. Harry dlouho neřekl ani slovo, jenom vzdechl, ale nakonec nemohl mlčet.

„Udělal jsem to pro tebe, Hermiono,“ ušklíbl se. „Už jsem ti řekl, že s tebou nechci chodit. Nejsi můj typ. Dávám přednost chytřejším holkám.“

Hermionina reakce ho donutila ušklíbnout se ještě více, když si rozzlobeně opřela ruce v bok. „Já bych s tebou nikdy nechodila, i kdybys byl jediným mužským na světě!“

„To je taková úleva, drahoušku,“ Harry se k ní naklonil a oba se rozesmáli.

Harry se usmál, když si vzpomněl na ten rozhovor. Hermiona stále byla jednou z jeho nejlepších přátel.

Opatrně došel blíž k posteli.

Ron se otočil, možná uslyšel tiché kroky, a obrátil svoji hlavu k Harrymu. Nejprve vysokého tmavovlasého kouzelníka nepoznal – světlo bylo příliš jasné a Ron potřeboval čas, aby se mu vrátil zrak, ale jakmile si jeho oči zvykly na osvětlení místnosti, na obličeji se mu objevil ošklivý úšklebek.

„Aha, vidím, že můj zachránce přišel, aby předložil účet za své hrdinství,“ zrzek se na Harryho podíval nenávistným pohledem. „Bohužel, nejsem ti vděčný, ty malý zmijáku. Vím, že ti dlužím za svůj život a slibuju, že se budu snažit ti to vrátit, ale nemyslím, že bych někdy změnil své mínění o tobě,“ přimhouřil oči a zasyčel. „Nevím, co přesně chceš, ale já ti nikdy nepřenechám Harryho místo, dokonce i kdyby to udělali všichni včetně Hermiony! Nikdy!“ zlostně zakřičel poslední slovo a lehl si zpátky. „Můžeš jít, ty hnusná náhražko člověka. Nech mě na pokoji a nikdy se nevracej.“

Harry ztuhl na místě. Nemohl se pohnout, nemohl myslet, cítil, jako by se jeho srdce změnilo na kus ledu. Zvedl ruku, aby Rona zastavil, dokonce otevřel ústa, ale nemohl vůbec nic říci ani udělat.

„Pane Snape? Jděte prosím,“ ozval se hlas McGonagallové. Stará čarodějka stála ve dveřích a dívala se na dva nepřátele. „A dvacet bodů z Nebelvíru za vaše hrubá a nemístná slova, pane Weasley. Očekávala bych od vás víc.“

Harry zamumlal nejisté ‚ahoj‘ Ronovi, ale ten nereagoval. Potom odešel za vlajícím červeným hábitem a dohadoval se, jestli se Severus nenaučil rozevlát hábit od této starší ženy. McGonagallová ho přivedla k Brumbálově kanceláři. Heslo bylo stále ještě Popletal a Harryho nepříjemný pocit sílil s každým krokem.

Nechtěl, aby ho měli za hrdinu za to, co udělal, nechtěl, aby se ho ptali na rychlost kouzlení. Všechno, co chtěl, bylo vrátit se do sklepení ke svým knihám a číst nebo vařit lektvary se Severusem, aby si uklidnil nervy.

Ale v kanceláři nebylo to, co čekal, nebyly tam otázky a očekávání. Byla tam skupina zrzavých lidí, kteří ho objímali a šťastně mu potřásali rukou.

A všichni byli velmi šokovaní, jak vypozoroval Harry z jejich tváří, jakmile přišel k sobě – tělesný kontakt byl totiž příliš nečekaný a on upadl do bezvědomí z medvědího objetí paní Weasleyové. To Hermiona ho zachránila bezvládného z ženiny náruče a s pomocí dvojčat jim řekla o jeho strachu z doteků.

Nakonec si sedl a podíval se na svoji první skutečnou a milovanou rodinu. Nebyli tu všichni: Percy a Charles nepřišli, ale Fred a George se zeširoka usmívali, pan Weasley se na něj díval se směsí zvědavosti a přijetí, paní Weasleyová byla stále ještě v šoku z Harryho reakce na její objetí, Bill si ho opatrně prohlížel a dvě dívky se vřele usmívaly.

Celkem to nebylo nijak nepříjemné, rozhodl se Harry a pokusil se usmát.

„Takže, Ronánek se znovu ukázal jako hňup,“ začal rozhovor George. Harry neodpověděl, McGonagallová ale nahlas odfrkla.

„Po tom, co jsem před několika minutami slyšela na ošetřovně, si myslím, že chápu tu hádku mezi vámi a panem Weasleym v září, pane Snape. Choval se stejně?“

Harry jenom pokrčil rameny.

„Měli jsme neshody, madame,“ připustil nakonec. „Je to mezi mnou a jím a nechci o tom mluvit v jeho nepřítomnosti.“

McGonagallová zvedla obočí.

„Opravdu? Tak přijďte ke mně do kabinetu v pátek po obědě. Promluvíme si společně s panem Weasleym.“

Harry se zamračil, ale kývl. Myšlenka profesorky ho nenadchla. Byl si jistý, že tento rozhovor jejich vztahy jenom zhorší.

„Chtěli jsme ti poděkovat za tvou… ehm… duchapřítomnost,“ pravila nakonec paní Weasleyová. „Dvojčata nám řekla, že jsi reagoval rychle a bez rozmýšlení. Ale jak jsem od nich slyšela, a nyní i od profesorky, nemáte s Ronem dobré vztahy.“

Harry se krátce zasmál.

„To je, paní Weasleyová, slabé slovo.  Přestože jsem se mnohokrát snažil změnit jeho nenávist, nemůže zapomenout, že jsem Snape,“ zkřížil ruce a smutně se podíval na lidi okolo.

„Po tom, co ti udělal Percy, máš právo nenávidět jeho i Rona, myslím,“ dodal Fred a dva dospělí zrudli.

„Charlie tě pozdravuje,“ řekl nakonec Bill. „A my oba se ti chceme omluvit za chování Percyho i Rona.“

Harry spustil ruce a položil je na kolena.

„Nemusíte. Není to vaše vina. A co se týče záchrany Rona – udělal bych totéž pro kohokoliv.“

„Jsi si jistý, že jsi Snape?“ zeptal se nečekaně Bill a významně mrkl.

Harry hněvem zrudl.

Jsem Snape, a pokud chcete říci, že můj otec je mizerný Smrtijed, který si zaslouží každé mučení, tak nemáte pravdu!“ Harry vyskočil na nohy a jeho obličej se zkřivil vzrušením. „Možná není nejpříjemnějším člověkem na světě, ale není jenom ‚hnusná náhražka člověka‘, jak vždy mluví váš drahý bratříček o něm, a také o mně! Dokonce několikrát zachránil Harryho Pottera, nemluvě o lidech, které zachránil, když byl špionem! Nemáte právo dělat na něj hloupé narážky!“

„Quietusi!“ vážný ředitelův hlas zastavil Harryho tirádu. „Nikdo se nechtěl tvého otce dotknout.“

„Opravdu?“ zeptal se ostře Harry. „Mně se zdálo něco jiného,“ ale sedl si na místo a naposledy se na Billa pohrdavě podíval.

„Promiň,“ zamumlal Bill rozpačitě. „Ale víš…“

„On to ví,“ ozvala se nečekaně Hermiona. Všichni se na ni překvapeně podívali. „Jednou slyšel náš rozhovor s Ronem, když mi… když… mi říkal o vaší rodině,“ polkla nervózně a zmlkla.

Ředitel a McGonagallová se na ně tázavě zadívali.

„Nemyslím, že otec ví, že Galvanyovi byli vaši příbuzní,“ podotkl klidně Harry. „Když o nich mluvil, tak se o tom nikdy nezmínil.“

„Ne Thomas Galvany, ale jeho žena. Byla to moje sestra,“ vysvětlila smutně paní Weasleyová. „Ale byli to Smrtijedi. Oba. Thomas i Nelly. Já… nechtěla jsem to říkat Ronovi nebo dětem, ale… v jistém smyslu si to zasloužili.“

„Ale tvoje sestra… byla Nebelvírka!“ vykřikla Ginny.

„Ve skutečnosti to nic neznamená, drahoušku,“ paní Weasleyová zavrtěla hlavou a její muž souhlasně přikývl. „U Ty-víš-koho jsou následovníci ze všech kolejí.“

Harry vzdychl.

„Zabili je proto, že byli špiony ministerstva a Voldemort je odhalil.“

„Můj milý, nemusíš je omlouvat,“ pronesla klidně paní Weasleyová.

„Já je neomlouvám. Jenom opakuji, co jsem slyšel od Severuse,“ odvětil Harry a několika slovy shrnul to, co se dozvěděl před několika týdny.

V místnosti nastalo těžké ticho, když zaskřípaly dveře. Do ředitelny vešel Snape.

Ticho se ještě prohloubilo a Snape se zastavil ve dveřích.

„Neruším?“ zeptal se po dlouhé době.

Harry k němu vykročil.

„Mluvili jsme o Galvanyových,“ pronesl a pevně se postavil vedle lektvaristy na důkaz, že je připravený ho obhajovat v následné hádce.

Ale nikdo neřekl ani slovo.

„Byli to příbuzní paní Weasleyové,“ pokračoval nakonec Harry. „To je hlavní důvod Ronovy nenávisti.“

Snape jenom kývl v odpověď na Harryho slova a bez mrkání se díval na ředitele, jako by prosil o pomoc.

„Nikdo vás neobviňuje, Severusi,“ přerušil dlouhé mlčení Brumbál.

„Já sám se obviňuji, Albusi,“ zašeptal Snape, ale nepohnul se.

„Bylo to dávno. A nebyla to vaše chyba, zemřeli by tak jako tak. Vybrali si svoji cestu, byli dospělí a museli znát následky,“ slova paní Weasleyové byla vážná a pevná.

„Jejich děti byly nevinné,“ prohlásil unaveně Snape.

„Stejně by všichni zemřeli,“ argumentoval pan Weasley.

„To nic neznamená. Já jsem je zabil, nikdo jiný.“

Slova padala v hlubokém tichu jako kameny.

„Vy jste už svoje hříchy vykoupil, Severusi,“ povzdechla si paní Weasleyová.

„Nikdy nemohu vykoupit svoje hříchy, paní Weasleyová,“ zareagoval Snape, ale stále ještě neodešel. Místo toho se otočil k Brumbálovi. „Albusi, myslím, že je čas přijmout moji výpověď.“

Harry cítil, jak se jeho srdce zastavilo.

„Proč, Severusi?“ zakřičel zoufale na muže.

„Nemyslím, že bych měl učit studenty poté, co jsem zabil jejich příbuzné. Jedinou omluvou může být jenom to, že jsem o tom nevěděl,“ podíval se rozhodně na starce.

Znovu nastalo ticho. Tentokrát bylo hlubší a nervóznější než dříve.

Brumbál se podíval na šokovanou rodinu a nakonec pan Weasley otevřel ústa.

„Nevím, co se chystáte udělat, Albusi, ale chci něco říci,“ pohlédl na ředitele, který kývl na souhlas. Pan Weasley pokračoval. „Za prvé, my všichni se vám dvěma musíme omluvit za chování mých dvou synů. To, co udělal Percy a řekl Ron, je neodpustitelné, a přesto nikdo z vás neudělal nic proti nim ani mojí rodině, ačkoliv, podle mého, jste měli právo něco dělat. Za druhé, vy, Severusi, jste zachránil mnoho životů v první válce a pamatuji si, že to vy jste nás mnohokrát varoval, když Vy-víte-kdo plánoval útok na některé čistokrevné rodiny. Je to vaše zásluha, že jsme tenkrát přežili. A za třetí, všichni víme, že jste mnohokrát zachránil život Harryho a Harry pro nás byl jako člen rodiny, jako můj syn,“ zastavil se a hluboce si povzdechl, než mohl pokračovat. „V každém případě, jestliže teď opustíte školu, budete v nebezpečí a váš syn tu zůstane sám, bez vaší pomoci. Nemluvě o tom, že Brumbál bude muset hledat uprostřed školního roku kvalifikovaného lektvaristu, jehož loajalita je nezpochybnitelná a jehož profesionalita je dostatečná nejen na to, aby učil, ale aby i vařil nezbytné lektvary pro ošetřovny a pro Řád.“

Brumbál se na muže usmál a otočil se k Severusovi.

„Artur má pravdu, Severusi. Nemohu vaši výpověď přijmout. Alespoň ne teď. Potřebujeme vás tady alespoň do konce války.“

Snape se ušklíbl.

„Takže chcete, abych tu zůstal do konce mých dnů, pane řediteli?“

Brumbál se rozesmál, dokonce někteří z Weasleyů se usmáli.

„Nemyslíte si, příteli, že jste trochu pesimistický?“

Severus se trochu uklonil, ale neusmál se.

„Byl jsem zcela vážný, Albusi.“

Harry se k němu otočil a vzal ho za ruku.

„Pan Weasley a pan ředitel byli také vážní. Potřebujeme tě tu,“ pravil a pak nejistě dodal, „tati?“

Když Snape stále ještě žádným náznakem nedal najevo, jak situaci přijal, vykročila k němu paní Weasleyová.

„Teď je válka. Potřebujeme se naučit odpouštět a zapomínat, spojit se proti našemu společnému nepříteli. Nemůžete teď odejít. Vaše místo je tady. Já… my vám odpouštíme, Severusi,“ řekla a natáhla svoji ruku ke stisku.

Snape se díval na ženu proti sobě.

„Jestli na tom trváte,“ odvětil hořce a stiskl nataženou ruku.

Potom se stalo to, co, jak si Harry byl jist, už nikdy nikdo neuvidí: všichni přítomní Weasleyové přikročili k lektvaristovi a stiskli mu ruku.

Bitva byla vyhraná.

 

PP: A naděje neklame… zdroj: http://www.biblenet.cz/b/rom/5

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.01. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 13. Od: ostruzinka - 31.10. 2022
Miluji Weasleyovy, až na ty dva blbečky, jsou úžasní. Percy je cílevědomý idiot a Ron je debil, nedivila bych se kdyby byl on tím agentem. Jsem zvědavá, jak bude reagovat až mu řeknou, že se rodina se Snapeem usmířila.

Re: Kapitola 13. Od: kakostka - 30.10. 2022
Hermiona je uz jen krok od vylusteni, ze? Jsem zvedava, kdy ji to dojde. Ronald v tehle povidce soutezi o prvni misto s hadim ksichtem, v zavesu je Percy. Doufam, ze tenhle pohovor se doma povede i s lejnem Percym a solo s Ronem. Molly a Arthur by mu to meli rict cele. Jako chapu, ze mu Harry chybi, ale jsou chvile, kdy mam pocit, ze je Ron kousek od Avady...
Re: Kapitola 13. Od: ostruzinka - 31.10. 2022
Mám úplně stejné pocity.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )13.11. 2022Kapitola 20.
enahma: ( Lupina )10.11. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )08.11. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )06.11. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )04.11. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )03.11. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )31.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )30.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )29.10. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )28.10. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.10. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )25.10. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )21.10. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )20.10. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )18.10. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )17.10. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )14.10. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )13.10. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )11.10. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )10.10. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )09.10. 2022Úvod