Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7, část 1. Epilog

Lenka Thomasová vešla do místnosti a rozhlédla se. Od dob, kdy pracovala jako osobní asistentka ministerského předsedy, se to tu téměř nezměnilo. Ta práce ji vyloženě bavila a deset let na té pozici tvrdě pracovala. Svému skutečnému životnímu poslání se však nemohla vyhýbat věčně. Jinotaj, jehož byla nyní hlavní reportérkou a šéfredaktorkou, teď patřil společnosti Magicorps, významné obchodní organizaci, která se věnovala využívání magických a mudlovských metod ku prospěchu nejen lidské populace, ale i planety jako celku, a byl jedněmi z nejrozšířenějších novin ve Spojeném království a měl také vlastní televizní zpravodajský kanál JinotajTV. A právě proto sem byla dnes pozvána. Dnes totiž Harry Potter po dvanácti letech řízení země odstupoval z vlády a toto měl být jeho historicky poslední rozhovor ve funkci premiéra. Lenka ho sepíše do novin a jeho záznam se objeví v televizi.

„Lenko.“

Otočila se a viděla, jak se k ní blíží Hermiona Potterová. Objaly se jako dávné přítelkyně, kterými také skutečně byly, a pak se od sebe odtáhly, aby se na sebe pořádně podívaly. Za posledních dvanáct let obě zcela jistě trochu zestárly, ale jejich magie tento proces zpomalila, takže vypadaly spíše na něco málo přes pětatřicet než na svých jednačtyřicet a dvaačtyřicet.

Nenuceně si povídaly, jak už to tak je mezi dlouholetými kamarádkami zvykem, dokud se dveře do pokoje znovu neotevřely a nepřišel Harry.

Lenka se rozzářila a objala ho. Na rozdíl od obou žen bylo Harryho stárnutí o něco nápadnější; pár vrásek vyrytých starostmi a několik stříbrných pramenů v jeho jinak černých vlasech, to všechno byly vedlejší účinky stresující práce při řízení země.

„Promiň, že jdu o něco později, Lenko,“ řekl, „Lilith tak trochu zpanikařila z toho, že má zítra převzít nejvyšší funkci.“

„To je v pořádku,“ řekla Lenka svým obvyklým živým způsobem, „i když si myslím, že její obavy jsou pravděpodobně neopodstatněné. Pochybuji, že nějaký jiný nový premiér v historii těchto krásných ostrovů nastoupil úřad ve chvíli, kdy se země nacházela v tak dobrém stavu.“

Společně se zasmáli, pak se Hermiona omluvila: „Vy dva se věnujte svým věcem, já se půjdu podívat za Lilith.“

Odešla z místnosti.

„Máš všechno vybavení?“ zeptal se Harry.

„Ach ano, všechno, co bych mohla potřebovat, a nejspíš ještě víc,“ ujistila ho Lenka a položila aktovku na stůl. Očividně byla uvnitř magicky zvětšená.

Otevřela ji a vytáhla z ní mudlovský zápisník a diktabrk, který za ni pořídí všechny poznámky bez odporných dodatků, které by k nim přidal bleskobrk.

Dále tu byl soubor sedmi koulí, velkých jako ty používané k věštění. Vznášely se ve vzduchu a ve skutečnosti měly během rozhovoru sloužit jako kamery. Momentálně to byly pouhé průhledné skleněné koule, ale postupně, jak budou zaznamenávat události, se naplní něčím, co vypadá jako mlha, a nakonec, pokud budou nahrávat dostatečně dlouho, mlha zhoustne a vytvoří jakousi bílou masu, která bude s přibývajícím časem postupně tmavnout a tmavnout. Jakmile budou černé jako uhel, nebudou už schopné „zaznamenat“ nic dalšího. Množství informací, které dokážou uložit, se pohybovalo kolem tří a půl hodiny a byly jedním z mnoha vynálezů Magicorpsu.

Lenka vzala hůlku a na každou kouli jí jednou klepla. Ladně se vznesly do vzduchu a pluly od sebe, dokud se všechny nezastavily na určených místech, což umožnilo různé úhly pohledu při finálním střihu rozhovoru pro televizi.

Lenka si odložila kufřík a posadila se. Harry už seděl na svém místě.

„Tak jo,“ řekla, „jdeme na to.“

Diktabrk stál nahoře na zápisníku, připravený začít psát. Byl čas.

Lenka se usmála a řekla: „Pane premiére, dvanáct let v čele vlády, všeobecně chválený napříč celou zemí, ratingy na vrcholu. Otázka, kterou mají všichni na jazyku, zní: Co vás přimělo k tomu, že jste se právě teď rozhodl odstoupit?"

Harry se opřel v křesle a přemýšlel nad otázkou. „No, musíte pochopit, že to nebyl jediný důvod, který mě přiměl k rozhodnutí odstoupit, přispěla k tomu celá řada faktorů. V neposlední řadě to, že jsem přesně viděl, co se stává těm, kteří jsou u moci příliš dlouho: ztratí kontakt a jejich osobní představy až příliš snadno zatemní jejich úsudek, což často vede k úpadku toho, co doufali zlepšit. Rozhodl jsem se odstoupit dřív, než nastane možnost, že se budu podobat jistému pomatenému bláznovi z dřívějška.“

Lenka přikývla: „Dalo by se to jistě říct o více než jedné osobě, ale pokud máme být upřímní, tuším, že ve skutečnosti máte na mysli zesnulého Albuse Brumbála, že?“

„Samozřejmě že ano,“ odpověděl Harry.

„Pojďme si o něm na chvíli promluvit,“ řekla Lenka, „protože, přiznejme si pravdu, právě váš vztah k němu, pokud to tak mohu nazvat, zřejmě nejvíc ovlivnil způsob, jakým jste vedl svůj úřad.“

„To je pravda, ale ne tak, jak si někteří lidé možná myslí. Jednoduše řečeno, Brumbálův vliv na to, jak jsem věci řídil, byl v podstatě bod po bodu návodem, co nedělat. Jak vám řekne každý, kdo někdy pracoval v politice, upřímnost je ošemetná věc. Pokud toho prozradíte příliš mnoho nebo příliš málo, soupeři to použijí proti vám. Mnoho politiků zamlčí věci, které by opravdu neměli, ale nikdo to nikdy nedělal víc než Albus Brumbál. Každý voják vám řekne, že jednou z největších příčin úmrtí ve válečné situaci je nedostatek informací. Kouzelnický svět, jak se tehdy říkalo, byl ve válce a Brumbál měl mnoho informací, které se ve své nekonečné moudrosti rozhodl zamlčet, dokud nebylo příliš pozdě. Ve skutečnosti byl právě tento postoj jednou z hlavních hnacích sil mého rozhodnutí udělat to, co jsem udělal, pokud jde o kouzelnickou společnost.“

Lenka znovu přikývla: „Ano, a když už jsme u toho, odhalení existence magie; někteří lidé to nevzali příliš dobře, že?“

Harry se smutně usmál: „Ne, to opravdu ne. Klíčové mezi nimi byly, celkem předvídatelně, náboženské skupiny. Pro ně jsem byl po určitou dobu samotný ďábel. Za kolik z těch pokusů o atentát byli dohromady odpovědní oni?“

„Myslím, že za sedm,“ odpověděla Lenka, „a osmý spáchalo hnutí čistokrevných. Ale o tom posledním později… Co nakonec přimělo náboženské skupiny, aby se stáhly?“

„Poněkud překvapivě to nebyl léčivý lektvar, ale sérum pravdy,“ odpověděl Harry. „Z nějakého důvodu se jim mnohem víc líbilo, že už nikdy nebude poslán do vězení nevinný člověk, než že lektvar Okulus dokáže obnovit zrak.“

Lenka potřásla hlavou a zdržela se komentáře. „No, nechme téma náboženství za sebou a promluvme si o tom jednom konkrétním atentátu. Co si o tom myslíte?“

Harry se zasmál a řekl: „Když jsme dopadli pachatele, vlastně se ukázalo, že to bylo požehnání v přestrojení.“

„Ano, Cornelius Popletal a Dolores Umbridgeová jako mozky, které za tím vším stály, a John Dawlish jako ten, kdo skutečně vystřelil.“

„Přesně tak. Jakmile si mudlovská veřejnost uvědomila, že lidé jako Popletal a Umbridgeová řídili kouzelnickou část národa a takoví jako Dawlish se nacházeli v řadách těch, kteří byli pověřeni jeho obranou, no, určitě dokázali pochopit, proč přesně jsme museli zasáhnout a převzít věci znovu pod kontrolu.“

„Myslím, že i většinu kouzelníků tento incident přesvědčil, aby změnili názor,“ prohodila Lenka. „Ale je třeba uznat, že nic nepřeklenulo rozdíly mezi oběma společnostmi tak účinně jako pokrok v medicíně.“

„Ano, rozhodně. Mudlové prostě nemohli uvěřit účinkům lektvaru na doplnění krve, masti na hojení popálenin a především životabudiče. A pak kouzelníci poznali výhody mudlovských lékařských postupů, jako jsou transplantace orgánů a samozřejmě technologie asistované reprodukce.“

„Ano, tedy, čistokrevná elita určitě ocenila pomoc posledně zmiňované technologie po tolika generacích sňatků mezi blízkými příbuznými,“ poznamenala Lenka.

„Zcela správně,“ přitakal Harry usměvavě.

„Když už jsme se zmínili o čistokrevné elitě, považuji za důležité probrat jejich bývalého vůdce Toma Riddlea, nebo jak se sám stylizoval, lorda Voldemorta.“

Harry zamyšleně přikývl: „Ano, bylo zajímavé, co se s ním stalo, že?“

„To určitě bylo,“ souhlasila Lenka, „ale jen pro objasnění pro naše čtenáře a diváky…?“

„Dobrá. Když se Voldemort vrátil do fyzické podoby, jeho tělo bylo magickým konstruktem. Bylo vytvořeno kouzly a drželo pohromadě pomocí jeho vlastní vrozené magie. Když jsme mu na ruce připevnili tlumiče magie, připravili jsme ho nejen o možnost využívat jeho magii k další hrůzovládě, ale také o schopnost udržet své tělo pohromadě. Vzhledem k tomu, že se jednalo o temnou magii, nikdo kromě něj o ní samozřejmě moc nevěděl. Netušili jsme, že se může stát to, co se stalo, a on byl objeven jako hromada slizu ve své cele dříve, než mohl čelit úplnému a řádnému soudu za své činy.“

„Takže jeho tělo se vrátilo zpět k lektvarovým ingrediencím, ze kterých vzniklo?“ shrnula Lenka.

„Přesně tak,“ odpověděl Harry, „a bez své magie nemohl pokračovat ve své existenci v podobě přízraku, jak to dělal předtím.“

Lenka přikývla. Oba věděli, že je v tom víc, ale o existenci a následném zničení různých viteálů se bude už navždy mlčet. Nebylo by dobré, aby se lidem vnukly všelijaké nápady.

„Tak tedy teď, když odstupujete ze své funkce, máte nějaké poslední myšlenky, které byste chtěl sdělit lidu své země?“

Harry chvíli seděl v zamyšleném tichu, než odpověděl: „Za posledních dvanáct let jsem viděl, jak se nejen naše země, ale celý svět změnil k lepšímu, protože se podařilo sjednotit dvě oddělené společnosti. Každá z nich využila to nejlepší, co mohla nabídnout ta druhá, a obě spojily své síly, aby významně přispěly k nové jednotné společnosti. Všichni jsme dokázali spolupracovat, ať už jsme kdokoli, abychom zlepšili svět pro všechny. Doufám, že to tak bude pokračovat i v dalších letech a možná i staletích, protože jedině společnými silami lze dosáhnout toho nejlepšího pro celou komunitu.“

„Nuže, pane premiére, bylo mi potěšením s vámi hovořit,“ zakončila Lenka rozhovor.

„Potěšení bylo na mé straně,“ opáčil Harry, „děkuji vám.“

Lenka švihla hůlkou, koule přestaly nahrávat a brk si přestal dělat poznámky.

„Ty sentimentální prevíte, jak dlouho jsi plánoval tu poslední větu?“ zeptala se a úsměv na tváři a smích v očích odstranily veškerou štiplavost, kterou by její slova mohla mít.

Harry jí věnoval předstíraně dotčený pohled. „Myslel jsem, že je to velmi dobrá hláška.“

Luna škádlivě protočila oči a začala se balit.

„Pořád platí, že zítra přijdeš ke Třem košťatům?“ zeptal se Harry, když odcházela.

„Už se s Deanem nemůžeme dočkat,“ ujistila ho.