Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4. Neočekávaný návštěvník

Harry se následujícího rána probudil s příšernou bolestí hlavy. Sotva viděl, oči se mu chystaly z lebky vypadnout a cítil, jak mu hlava tepe v rytmu úderů srdce. Odebral se do koupelny a dal si studenou sprchu, ale s vražednou bolestí to nic neudělalo. Krátkým průzkumem bohužel zjistil, že po nočních můrách minulého týdne nezbyl žádný lektvar proti bolesti. Věděl moc dobře, že není dostatečně kvalifikovaný na to, aby uvařil lektvar sám, pokud by však vyhledal Severusovu pomoc, ten by se ho vyptával, proč onen elixír potřebuje, a Harry skutečně nechtěl zmiňovat své noční hrátky s Voldemortem a jeho kumpány.

Na druhou stranu byl smrtelně unavený. Noční události, Eričin příchod, smrt starého muže a rozhovor s Brumbálem my vysály životní síly z těla i mysli. Nemohl se však poddat a nechat věci jen tak probíhat kolem. Dnes se musel setkat s tou novou dívkou, Siriusem (jako vždy) a Severusem (i s jeho náladami), a absolutně se necítil připravený jim všem čelit. A ze všeho nejvíc ne s takovouto bolestí.

Harry se zhroutil zpět do postele, aby získal ještě pár minut na relaxaci se zavřenýma očima, když ho překvapilo ťukání od okna.

Na okenním parapetu seděla hnědá bradavická sova s velkým, dobře známým dopisem přivázaným k jeho (nebo její) noze. Harry se s masírováním šíje přinutil vstát a dopotácet se k oknu, zatímco zrak se mu zase rozostřil.

Zatracená bolest hlavy!

„Co jsi mi přinesl, kamaráde?“ ptal se sovy, která napřahovala nožku a ukazovala Harrymu obálku. Podle všeho se jí on sám tolik nelíbil, protože jen co si odvázal dopis, zahoukala a uletěla z okna.

Harry zase nějak přešel pokoj a padl zpět do postele. Odložil obálku na noční stolek a přitiskl si prsty ke spánkům. V jeho současném stavu mu dokonce ani NKÚ nepřipadaly důležité. Výsledky mohly počkat. Harry zasténal a cítil se bezmocně.

Náhle se rozlétly dveře.

„Quiete, Quiete! Získala jsem třináct NKÚ a můj celkový výsledek je devadesát tři procent!“

Harry na oplátku popadl polštář a přitiskl si ho k hlavě.

„Hermiono, nekřič! Exploduje mi hlava!“ vysvětloval, ale Hermiona se nestarala.

„No tak! Pojďme se kouknout na tvoje výsledky!“

„Nezajímají mě! Přines mi místo toho lék proti bolesti,“ zasténal Harry hlasitě.

„Quietusi, prosím,“ žebrala Hermiona. Harry mávl odmítavě rukou.

„Dobře, ale s jednou podmínkou. Nekřič!“

Přikývla (Harry to, samozřejmě, neviděl) a s obrovskou zvědavostí otevřela dopis.

„Och,“ vypískla. Harry zavrčel. „Máš třináct NKÚ jako já, ale tvůj celkový… je ohromný!“

Harry pokrčil rameny, i když věděl, že jeho nezájem Hermionu nezastaví, aby mu výsledky neřekla.

„Devadesát osm celých tři procenta!“ Harry znovu pokrčil rameny, ale představa, jak své výsledky sděluje Severusovi, ho uvnitř zahřála. Muž by na něj mohl být pyšný.

Teď si Hermiona konečně všimla, že s Harrym je něco skutečně špatně. Vyběhla z pokoje a brzy se vrátila s flakónkem.

„Myslím, že Erica dostane dnes odpoledne od madame Pomfreyové další. Vypij to,“ vytáhla polštář z Harryho rukou. Harry lektvar poslušně vypil a za pár minut mu výsledky NKÚ přišly nějak zajímavější. Zrak už neměl rozmazaný a hlava mu také s každým úderem srdce nepulsovala.

„Díky,“ pohlédl na Hermionu. „Bylo to strašné.“

Usmála se a vytáhla ho z postele.

„Pojď se nasnídat. Ona tam bude taky.“

„Ona?“ zmateně zamrkal Harry.

„Erica, ty idiote.“

„Aha,“ nešťastně zamumlal Harry a nevěděl, zda je z příchodu třetí dívky do domu šťastný, či ne. Ještě větším zklamáním bylo to, že nikde neviděl Siriuse a další členy Řádu (Sirius šel do autoškoly). U stolu si povídaly dvě dívky: ta nová a Anne. I slepý by viděl, že jsou kamarádky.

„Ahoj,“ usmál se Harry.

„Ahoj, Quiete, představ si, tohle je ta Erica, o které jsem ti vyprávěla, pamatuješ?“ skočila Anne Harrymu okolo krku, dala mu pusu na tvář a táhla ho blíž k sedící dívce. Harry silně zčervenal a Hermiona se zahihňala.

„Zrádce,“ mumlal Harry pod vousy a nuceně se usmál. „Jsem Quietus Snape. Těší mě,“ představil se a napřáhl k nové dívce ruku.

Podívala se na něj a na krátký okamžik měl Harry pocit déja vu – byl si jistý, že tuto tvář už viděl – tmavě hnědé, skoro černé oči, hedvábné černé vlasy, světlá pleť, srdcovitý obličej. Čas se na okamžik zastavil, když přijala nabízenou ruku.

„Erica Knightová. Je mi potěšením,“ pronesla pevně. Byla to jen Harryho představa, nebo skutečně podržela jeho ruku o trochu déle, než bylo obvyklé? „Jsi příbuzný Severuse Snapea?“ zeptala se bezprostředně poté.

„Jo, jsem. Proč?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Naši učebnici lektvarů ve škole napsal jistý Severus Snape, a když jsem uslyšela tvé jméno, napadlo mě, jestli nejste příbuzní.“

„Je to tak, že Quietus je jeho syn,“ prozradila Hermiona, když Harry nepronesl ani slovo. Tato slova obrátila Eričinu pozornost k její přítomnosti v pokoji. Ve skutečnosti tím Erica vypadala poněkud popuzená. Harry se zamračil, jak se snažil přijít na to, co má ta nová holka s Hermionou za problém.

„Och,“ Erica se na Harryho zářivě usmála, ale ten si nemohl pomoci, aby na ni tázavě nehleděl. Pak, k Harryho ještě větší rozmrzelosti, na něj hravě zamrkala a odvrátila se. Harry polkl a pohlédl na Hermionu, jen aby zjistil, že ta se pro sebe usmívá. Harrymu se rozšířily oči. Znamenalo to, že ta dívka s ním právě flirtovala? Jen z pouhé myšlenky na to se mu dělalo špatně. Za prvé moc dobře věděl, že není příliš pohledný kluk; spíš naopak – štíhlý, s krátkými, ale jakoby mastnými vlasy, s bledou, téměř nažloutlou kůží, vysoce položenými lícními kostmi a vyzáblými tvářemi, velkým nosem (ne tak hákovitým jako ten Severusův, ale jeho nebyl, na rozdíl od strýcova, nikdy zlomený). Jak se začal nutit ke spolknutí kusu toastu, najednou mu na mysl přišla Leah a zbytek jeho chuti k jídlu se vytratil.

Leah… Jak mohl být takový idiot a myslet si, že by ho dívka skutečně měla ráda? Přesněji – měla ráda jeho ze všech lidí na světě? Severus v žádném případě nebyl pohledný muž, ani Quietus starší, a on se jim podobal… Byl hloupý, když si myslel, že tak krásné děvče jako Leah by ho mohlo shledat třebas i vzdáleně přitažlivým! Mělo to být zřejmé už od prvního okamžiku!

A teď… Ta nová holka (Harry jí ani v duchu nemohl říkat Erica) s ním flirtovala, nebo něco takového… To mohlo značit jediné: past. Nebo… se jen chtěla ukázat s ním jako synem autora učebnice lektvarů… Ale poslední myšlenka byla taková pitomost, až si Harry náhle uvědomil, že nemůže potlačit krátké zachechtání.

Obě dívky na něj se zájmem hleděly. Harry obrátil oči v sloup, pokrčil rameny a vstal.

„Myslím, že…“ ale nemohl větu dokončit.

„Ale, no tak, Quietusi. Není třeba tak spěchat!“ Harry nemohl uvěřit, že se Hermiona zřejmě snaží, aby zůstal. S tou husou, která…

… se na něj zase usmívala. Harryho žaludek se nevolností stáhnul.

„Nemůžu, Hermiono. Promiň,“ pronesl a prchnul.

Zcela jistě nechtěl další přítelkyni nebo něco takového. Hermiona jako jeho kamarádka (ne přítelkyně, pozor!) stačila. Mohl by s ní dokonce i spát v jedné posteli, kdyby chtěl! Při této myšlence se usmál. Zvlášť, když si vybavil Siriusův rozzuřený výraz.

No, miloval Siriuse, ale jeho chování bylo poněkud rozčilující.

Nemohl si pomoci, ale těšil se na Severusovo propuštění.

ooOOoo

Severusovi vlastně přišlo jako příjemné překvapení, když se chlapec ukázal mnohem dřív než obvykle, ale nedal to na sobě znát. Místo toho se ušklíbl (lehce, nic hrozivého) a povzdechl si s výrazem posměšné rozmrzelosti.

„Takže ses rozhodl ještě déle mě trápit svojí impertinentní přítomností,“ zasténal a chlapec se k jeho překvapení zakřenil. Možná ho skutečně znal, pomyslel si muž.

„Dnes jsem dostal své NKÚ,“ začal Harry a předal mu hnědou bradavickou obálku. Snape pozvedl obočí a pohlédl na chlapce dlouze a zkoumavě. Ten rozpačitě přešlápl a ukázal na dopis. „Myslím, že by ses na to měl podívat,“ zamumlal.

„Měl bych?“ zvedl Severus i druhé obočí. Chlapcovy rty se zkroutily.

„Není to povinné. Jen jsem chtěl, abys to viděl na vlastní oči. Pokud se dobře pamatuju, ty jsi získal třináct NKÚ a celkový výsledek kolem devadesáti pěti procent. Doufám, že jsem příliš nezničil reputaci Snapeů…“

Cosi v chlapcových gestech bylo tak známé… Mohly to být Anniny pohyby?, pomyslel si Severus a povzdechl si.

Nevěděl, čemu věřit.

Chtěl věřit, že on (Quietus – pokoušel se ho tak nazývat, ale jen pouhé pomyšlení na to jméno mu způsobilo ostrou bolest v hlavě), tedy ten kluk je skutečně jeho – a Annin. Tato trochu známá gesta, zdá se, potvrzovala jeho přání… ale ve svém životě klamal sám sebe už tolikrát, že nemůže nechat své tajné pocity zaslepit mysl a konání. Již s větší kontrolou se natáhl pro obálku a pomalu ji otevřel.

„Och,“ bylo vše, co mohl v tuto chvíli pronést. Chlapcovy výsledky byly skutečně úžasné. „Nikdy jsem neviděl tak vysoký výsledek,“ dodal tišeji, ale chlapec jen pokrčil rameny.

„Tvůj bratr měl ještě vyšší. Dosáhl maximálního výsledku…“

„Nemožné,“ vyštěkl Severus, ale toho spratka se to nijak nedotklo.

„Ale no tak, Severusi! Proč bych ti to říkal, kdyby to nebyla pravda?“

Skutečně, proč? Nuže, kluk se včera zmiňoval, že Qui- ehm… jeho údajný bratr byl v Havraspáru a dokonce Brumbálův předpokládaný nástupce.

„Vypadá to, že o mém životě víš víc než já. Nesnáším to,“ zamumlal temně.

„Můžu ti pomoct vyplnit ty… mezery, pokud mě necháš.“ Severus na něj pohlédl a najednou si všiml, že má chlapec jasně zelené oči.

Zelené oči.

Anne měla hnědé, překrásné hnědé oči. On měl černé. Pak ten kluk nebyl jeho… Severusovi se najednou sevřela hruď. Ale… Stop! Ten zatracený Black měl zelené oči, pokud se nemýlí. Nebo to byl Annin otec? Možná. Severus si povzdechl úlevou.

Ale pak, proč mu chlapec říkal, že jeho matka byla mudlorozená?

„Severusi?“ chlapec se tvářil ustaraně. „Je něco špatně?“

„Máš zelené oči,“ odpověděl, stále hluboce zamyšlen.

Objevil se v chlapcových očích stín strachu?

„Jistě,“ řekl. „Zdědil jsem je z matčiny strany.“

Pak byl Annin syn. Tíseň kolem srdce povolila.

„Během rána jsem dostal další dopis,“ uslyšel Severus. Zmateně pohlédl do těch jasně zelených očí. „Ze školy,“ Severus si vzal druhou podávanou obálku a otevřel ji.

Chvíli seděli oba v naprostém tichu.

„Nuže, tohle je neočekávané,“ podařilo se konečně Severusovi říct.

„Jo,“ chlapec se nepohodlně zavrtěl.

„Obvykle se primus a primuska vybírají ze sedmých ročníků.“

„Vím, ale… zítra mi bude sedmnáct,“ usmál se chlapec. „A pozítří budeš konečně propuštěn.“

„A ty budeš bydlet se mnou,“ ušklíbl se Severus, ale k jeho zklamání v tom nebylo srdce.

„Když mě necháš…“

V chlapcových očích se objevila touha a nejistota. Severus si, ke svému vlastnímu překvapení, uvědomil, že ve skutečnosti chce, aby s ním chlapec žil.

„Jsem tvůj ustanovený opatrovník, pokud si dobře pamatuji Brumbálova slova. To znamená, že budeš žít se mnou. A protože se nechci stěhovat do Blackova domu, budeš muset žít v mém sídle, promiň.“

„Promiň? Za co?“

„Black a já nejsme přátelé.“

Chlapcovy oči zajiskřily veselím.

„To je slabé slovo, Severusi!“ ale rychle změnil výraz. „Ačkoli minulé léto jste uzavřeli mír a od té doby se k sobě chováte zdvořile.“

Muselo se to stát kvůli Anne, pomyslel si Severus. Bohužel ten kluk vypadal příliš jako Noblestone, aby v něm viděl Anniny rysy… ale alespoň bylo jisté, že je Snape.

Poprvé od doby, co Severus v nemocnici nabyl vědomí, si chlapce blíže prohlédl. Černé vlasy, krátce střižené, ale z nějakého důvodu je nosil sčesané do čela. Zelené oči, vysoké lícní kosti, velký nos – ale rty nebyly tak tenké jako ty jeho. Dokonce tvar obličeje byl kulatější. Ale nepochybně byl Snape.

„Jsi jako já,“ Severusova slova překvapila chlapce, který mezitím objevil článek v Denním věštci. Zvedl oči a usmál se.

„Posledně, když jsem ti tohle řekl, jsi mi odpověděl, že jsem jako má babička.“

Ach! Jeho matka. Severus si vybavil její tvář, ale pocity, které tyto mentální obrazy doprovázely, byly nejisté a znepokojivě prázdné.

„Co čteš?“ změnil téma.

„V článku píšou, že soud s Luciusem Malfoyem začne příští týden,“ starosti zatemnily chlapcovy oči. „S velkou pravděpodobností se budu muset účastnit jako svědek.“

Severus se zachmuřil.

„Nebudeš,“ opáčil.

„Musím. Budu dospělý a byl jsem tam, když zabil paní Figgovou…“

„Můžeš svědectví odmítnout…“

„To nechci.“

Teplota v místnosti náhle vzrostla.

„Ty-nebudeš-svědčit,“ pronesl Severus pomalu a pevně. Chlapec si povzdechl.

„Vím, Severusi, že bude odsouzený k doživotí i bez mého svědectví. A taky vím, že si myslíš, že ho máš rád. Ne!“ zvedl ruku, když se ho Severus pokusit přerušit. „Řekl jsem myslíš si, protože pár věcí si nepamatuješ.“ Chlapcův hlas byl teď sotva víc než šepot. „Minulé léto byl jedním z tvých mučitelů. On… on…“ chlapec polkl, „rozdrtil ti ruce. Madame Pomfreyová je dávala dohromady několik hodin.“

Severus obrátil zrak na své ruce. Ten kluk lhal… ne? Byla to Luciusova oblíbená hra s oběťmi… Ale Severus pro něj jistě nebyl jen obyčejná oběť! Byli přátelé! Byl Dracův kmotr! Lucius ho jistě nezranil takto! Ale jak své ruce zkoumal, vzpomněl si na podivné, mírně bolestivé pocity, které zachvátily jeho ruce pokaždé, když se v nemocniční laboratoři pokusil provádět pohyby vyžadující vysokou přesnost a eleganci. Bylo to ono…? Muselo být… Všechna zranění způsobená Smrtijedy nemohla být zcela vyléčena, protože temný úmysl, který se za nimi skrýval, byl jako neodpustitelné kletby – jejich efekt nemohl být nikdy zcela odstraněn, byl vryt hluboko do podvědomí oběti.

Severus se hořce usmál. Události si nepamatoval, ale část jeho mysli v sobě nesla vzpomínky na ty dny.

„Alespoň že to nebyl Avery,“ zamumlal s falešnou veselostí.

„Avery mučil Ha – Pottera,“ pronesl chlapec najednou zvláštně slabým hlasem.

Severus sebou trhl.

„Pak má štěstí, že umřel,“ ušklíbl se.

Chlapec ztěžka polkl.

„Proč?“

„Temná magie,“ odpověděl Severus bez přemýšlení. „Každá podobná událost vyvolá vzpomínku tak silnou, že se rány zase mohou otevřít, i když si třeba pořeže prst nožem…“

„Jak dlouho? Jistě vzpomínka časem vybledne…“ přerušil ho chlapec.

Severusovy rty se zkroutily.

„Och, ne. Tohle je trvalá temná inkantace. Nikdy nemůže být vyléčena nebo zmírněna.“ Ale proč chlapec tak zbledl?

„A co se týká Malfoye,“ pokračoval chlapec náhle, „on na postu ředitele hrál důležitou roli v mém únosu. Kdyby nebylo tebe a mých přátel, byl bych zabit před celou smrtijedskou komunitou jako varování. Pomalu a bolestivě.“

Něco v Severusově hrudi při té myšlence ztuhlo. Přesně věděl, o čem chlapec mluví. Ale jen pouhá myšlenka, že by jeho syn byl zabit takovým způsobem…

„Co jsem udělal?“ zašeptal.

„Omráčil jsi Malfoye a změnil se mnoholičným lektvarem. Samozřejmě ses nejdřív pokusil kontaktovat Brumbála, ale Řád ti nemohl pomoci – nedlouho před mým únosem proběhlo několik útoků na mudlovské rodiny, které měly kouzelnické dítě, či děti. Brumbál, jako bývalý ředitel, je všechny znal, takže jim šel s Řádem na pomoc. Upozornil jsi Lupina, který tě následoval s pár Nebelvíry. Ale jediné, co jste mohli udělat, bylo rozptýlit pozornost Smrtijedů. Vše bylo beznadějné, když dorazili ministerští bystrozorové…“

„Jak věděli, kam jít?“

„McGonagallová je vyburcovala a dala jim přesnou adresu.“

„Ale jak ji znala?“

„Minulé léto Lupin a Black objevili Dark Manor, když nás hledali. Lupin měl podezření, že to je nové místo setkávání Voldemortových následovníků. Nemýlil se. A než vyrazil, požádal Hermionu, aby o tom šla říct McGonagallové…“

„Když hledali nás?“ přerušil ho Severus.

Chlapec se na chvíli zarazil a svraštil obočí. Pak pokrčil rameny.

„Ale, no tak! Špatně jsem se vyjádřil. Hledali vás, samozřejmě.“

Severus si chlapce chvilku podezřívavě prohlížel a naprosto znepokojivý pocit ho připravil o dech.

„Nebyl jsi tam, že ne?“ Chtěl doufat, že Voldemort nikdy nemučil jeho syna.

„Ne,“ odpověděl pevně chlapec. „Jen jsem to špatně řekl.“

Severus pomalu vypustil zadržovaný dech a i jeho bušící srdce se začalo zklidňovat. „Díky bohu,“ mumlal si pod vousy a cítil zbrusu nové pocity, které se mu usadily v hrudi: starost o syna, a jako její následek také silnou nenávist k Voldemortovi a jasné pochopení svého rozhodnutí zříci se temné strany. Jestliže měl alespoň trochu podobné ochranitelské pocity k bratrovi, nebylo divu, že po jeho zabití změnil jednou provždy svůj život.

ooOOoo

Když Harry dorazil domů, stále se mírně chvěl. Jak hloupě se prořekl! Skoro se prozradil! Ale Severus… choval se tak zvláštně. Dnes nebyl svým důvěrně známým, obvyklým paranoidním já. Choval se jako jeho Severus – vypadal ustaraně a nějak odhodlaně.

Co mohlo způsobit tuto změnu? Přijal za svou myšlenku, že je jeho syn? Harry se zachvěl. To bude katastrofa. Až jednou přijde na pravou Harryho identitu, po měsících, kdy bude věřit, že je jeho syn… Ach, ne.

Měl by Severusovi říct pravdu, i když Brumbál nesouhlasí. Takto Harry riskuje, že ho ztratí navždy.

„Ahoj, Quiete,“ usmívala se na něj Hermiona z pohovky. Seděla na ní s nohama u hrudi a četla si. „Něco se stalo?“

„Málem jsem prozradil svoji totožnost,“ temně zahučel Harry a posadil se vedle ní. „Kde je tvá nová kamarádka?“

„Erica?“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Není má nová kamarádka. A je ve studovně s Brumbálem a svými rodiči. Jak je profesoru Snapeovi?“

„Proč tam je?“ ignoroval Harry Hermioninu poslední otázku.

Hermiona protočila očima.

„Přemýšlej. Včera ztratila prarodiče. Napadli ji. Její rodiče určitě chtějí vědět, co přesně se stalo a proč.“

„Hádám, že ví proč. Kvůli tomu opustili Británii.“

„Ach, aha,“ přikývla Hermiona. „A co tvůj otec?“

„Nevím,“ zamumlal Harry. „Choval se tak… soucitně…“ Harry se nadechl, aby blíže vysvětlil, co se přihodilo, ale hlasitý křik ho přerušil.

„NE, ALBUSI! POSLECHL JSEM VÁS PŘED PATNÁCTI LETY, ALE TEĎ CHCI BOJOVAT! NENUŤTE MĚ, ABYCH SE VRÁTIL DOMŮ PO ZMASAKROVÁNÍ MÝCH RODIČŮ!“

Hermiona a Harry si vyměnili omráčené pohledy. A po krátkém tichu…

„BRADAVICE BYLY DOSTATEČNĚ BEZPEČNÉ, ABY CHRÁNILY I HARRYHO POTTERA!“

Opět ticho.

„NE!“

Ticho.

„BYL ZABIT BĚHEM PRÁZDNIN! ZŮSTANEME TADY! JSME DOSPĚLÍ! NEMŮŽETE NÁM PŘIKAZOVAT KDY PŘICHÁZET A ODCHÁZET, JAK SE VÁM ZLÍBÍ! CHCI DĚLAT SVÁ VLASTNÍ ROZHODNUTÍ!“

Hermiona se pobaveně usmála a Harry zamumlal: „Souhlasím…“

Po několika minutách byla ze studovny vykázána velmi rozrušená Erica. Byla tak bez sebe, že se ani nepokusila s Harrym flirtovat, a dramaticky se zhroutila do křesla.

„Zůstaneme v Británii,“ řekla.

„Jo,“ přikývla Hermiona. „Slyšeli jsme.“

„Táta byl trochu podrážděný,“ vysvětlovala rychle Erica. Viditelně se už cítila lépe, protože zkřížila nohy a nacvičeným pohozením hlavy nechala vlasy spadnout do tváře. To měla být asi nějaká svůdná póza, pomyslel si Harry, což bylo vše, co mohl pro potlačení dusivého smíchu udělat.

Přece, proč… dobře, proč by chtěla překrásná dívka zaujmout tak ošklivého týpka, jako je on? Nehledě na fakt, že Eričino chování ho spíš odhánělo než co jiného.

Takže se Harrymu nakonec nesmírně ulevilo, když Eričini rodiče vyšli a i s dcerou opustili sídlo. Dokonce využil příležitost a přepadl Brumbála.

„Pane, Severus bude pozítří propuštěn. Nechci mu už lhát. Dnes jsem se skoro prozradil…“

„Quietusi, musíš to vydržet.“

„Nevidím důvod. I když nemá rád Harryho Pottera, myslím, že je dost dobrý herec, aby se své role řádně držel. Teď s ním v Bradavicích nebudu žít, bydlím v nebelvírské věži a v lektvarech už nejsem neschopný hňup. Myslím, že můžu získat jeho respekt jako já, mé pravé já. A pořád jsem jeho synovec.“

„Ne, Quietusi. Nemůžeme riskovat vyrovnanost…“

„To není risk!“ vykřikl Harry, ale rychle se donutil zklidnit. „Každý ví, že na sebe seslal Obliviate. To může být dobré vysvětlení změny jeho chování ke mně…“

„Harry, poslouchej,“ ředitel byl nanejvýš vážný. „Severusova nenávist k Harrymu Potterovi byla z nějakých nevysvětlitelných důvodů extrémně silná. Ve skutečnosti, kdybyste vy dva nebyli příbuzní, nemyslím, že by tě přijal…“

„Přijal mě dlouho předtím, než objevil náš příbuzenský vztah!“

„Ano, v naprosto extrémní situaci, Harry. Ale teď nemáme možnost ji vytvořit, ani žádnou zdaleka tomu podobnou, není-liž pravda?“

„Můžeme mu to vysvětlit…“

„Je příliš emocionální a hnaný svými předsudky, aby takový fakt akceptoval.“

„Není!“

„Harry!“ naléhal Brumbál netrpělivě. „Přemýšlej o tom trochu! Kvůli tvým rodičům tě nenáviděl. Byl proti tobě tak zaujatý, že ho nic nemohlo přesvědčit o jeho omylu! Mnohokrát jsem se s ním o tobě snažil promluvit. Neposlouchal. Odmítal si s tebou třebas jen krátce pohovořit. Zaměřil se na tebe, když ti bylo jedenáct. A ano, chránil tě, ale jen proto, že tvá matka byla natolik mazaná, že ho přiměla přísahat na bratrovo jméno…“

„Říkáte, že není dobrý člověk?“ zavrčel Harry.

„Ne. Říkám jen, že není racionální muž. Nemůžeš mu věci vysvětlovat. Nemůžeš ho poučovat. No, pokud tě miluje, tak můžeš, ale jinak musíš použít emocionální argumenty a nátlak, aby něco udělal.“

Harry už skoro otevřel pusu k protestu, když ho pravda Brumbálových slov umlčela do němé strnulosti. Sakra, ve skutečnosti tohle všechno o Severusovi věděl! Byl tak podobný Siriusovi. Vůbec nebyl zázrak, že se ti dva tak zuřivě nenáviděli…

Ale…

Ano, bylo tam příliš mnoho ale.

„Přijde na to, pane řediteli,“ vyjádřil se Harry. „Nakonec mu to všechno dojde a potom už náš vztah nepůjde opravit. Možná, že ve vztahu k ostatním není racionální, ale to neznamená, že je idiot. Vše si dá dohromady a v té nejhorší možné chvíli na to přijde, uvidíte…“ Harryho hlas se vytratil a na krátký okamžik se zdálo, že s ním Brumbál souhlasí.

„Pak musíš být velmi opatrný, Harry,“ poradil mu nakonec ředitel. „Je válka a já tě chci mít v Severusově péči. Je silný a vytrénovaný kouzelník; kdyby nebyl, byl bys již mrtvý.“

„Vím,“ zachraptěl Harry. „Ale…“

„Ne, pane Snape,“ náhlá formálnost Brumbálova hlasu Harrymu ukázala, že už není prostor pro nějaké další argumenty. „Budete se chovat jako jeho syn. Bez diskuze. Musím jít.“ Vstal a Harry ho následoval. „Buď opatrný. Všechno bude v pořádku.“

Až když Brumbál mizel v plamenech, Harry ponuře zamumlal: „Nesouhlasím.“

ooOOoo

Tu noc Harry s Hermionou opět seděli v obývacím pokoji a nespali. Hermiona prázdně zírala do plamenů a sledovala jejich tanec v krbu, Harry s mírným zájmem četl Temné války ve 20. století. Občas přečetl odstavec o zajímavějších událostech, ale stále měl na paměti, že za míň než hodinu mu bude šestnáct. Byla poklidná noc a Harry si byl jistý, že tohle budou ty nejlepší narozeniny (možná s výjimkou noci, kdy poprvé potkal Hagrida v té chatě s Dursleyovými). Občas zkontroloval hodiny na zdi, aby tu chvíli neprošvihl. Když zaznamenal, že si toho Hermiona všimla, omluvně se na ni usmál.

Ta pokrčila rameny.

V dalším okamžiku krb téměř explodoval. Barevné jiskry vyplnily pokoj a odevšad se zvedl popel, jak se kdosi vytočil z plamenů a spadl na koberec před pohovkou. Hermiona vyjekla, Harry vyskočil na nohy, vytáhl hůlku a zamířil na pozdního návštěvníka.

Návštěvník však nevykazoval žádnou známku toho, že by chtěl zaútočit. Ve skutečnosti se ani nepohnul.

Harry sklonil hůlku (v tom čase i Hermiona držela v ruce tu svoji) a vykročil k nehybnému tělu. Když se naklonil blíž, málem omdlel.

„To je Ares,“ otočil svého přítele na záda. „Je v bezvědomí.“

„To je, sakra, zřejmé,“ zamumlala Hermiona a zastihla Harryho nepřipraveného. Klející Hermiona? Dívka pokrčila rameny a položila hůlku zpět na konferenční stolek.

„Hermiono, kdo má dnes službu?“ ptal se Harry, zatímco kontroloval zranění na Aresově tváři a krku.

„Fletcher, jako mívá skoro vždy,“ povzdechla si Hermiona a spěchala ke dveřím. „Přivedu ho.“

Harry jen přikývl, jeho pozornost byla upřena zpět na Arese. Zdál se být ve velmi špatném stavu. Ačkoli příliš otevřených zranění neviděl, následky různých kleteb na Aresově těle stále přetrvávaly. Harry je mohl rozeznat z různých svalových reakcí, které kletby vyvolávaly. Hlavně Tormenta, ale ne pro účely výuky, zaznamenal smutně.

Zatímco čekal na Fletchera, bezvědomý chlapec se chvěl a Harry jej přikryl Hermioninou stále ještě teplou dekou. Nemusel čekat dlouho.

„Žije?“ byla Fletcherova první otázka, když vstoupil do pokoje. Rychle uhasil oheň v krbu.

„Ano. Zasáhly ho kletby, ale zítra bude v pořádku. Nebyla to žádná z nepromíjitelných.“

„Uvidíme,“ Fletcher si klekl vedle Arese a důkladně ho skenoval hůlkou. „Žádná nepromíjitelná, ani Imperius. Díky Merlinovi.“

„Několikrát byl zasažený bičovací kletbou,“ povzdechl si Harry, zatímco jeho oči následovaly Fletcherovy ruce.

„Jak to víš?“ zeptal se Fletcher a odstranil Aresovo tričko.

„Reakce kůže. Nebyl zbičovaný doopravdy, protože kůže není zraněná, ale všechny jeho modřiny,“ některé z nich Harry sledoval, „ukazují, co se stalo. Některé z nich jsou alespoň týden staré,“ dodal smutně.

„Nepotřebuje odbornou pomoc, ale musím varovat ředitele. Nevím, jak se sem dostal…“ vstal Fletcher.

„Řekl jsem mu o tomto místě pro případ nouze,“ řekl Harry.

Fletcherův obličej potemněl hněvem.

„Brumbál nebude šťastný,“ pravil. „A ani já nejsem. Bylo to od tebe hrozně nezodpovědné.“

„Co jsem mu měl říct?“ odsekl Harry. „Má rodiče Smrtijedy. Jeho matka chtěla, aby se i on stal jedním z nich. Měl jsem s ní souhlasit? Ares přede mnou dokonce navrhl, že se nechá označkovat, aby se stal špionem pro Řád. To já jej přesvědčil, aby si zvolil toto řešení.“ Vážně se podíval do Fletcherových očí. „Myslím, že Řád by měl věnovat větší pozornost takovýmto zmijozelským dětem. Nejste připraveni zvládnout jejich problém. Vím, že bylo hloupé nabídnout mu útočiště zrovna tady, ale nevymyslel jsem nic jiného. Tady je chráněný…“

„Ale jeho matka a poskoci Ty-víš-koho na ministerstvu ho mohou jednoduše vystopovat. Letaxová síť není bezpečná.“

„Ale nemůžeme se přemisťovat. Přenášedla jsou vzácná a můžeme je použít jen jednou, navíc k jejich použití potřebujete povolení ministerstva. A podle jeho stavu to byl skutečně případ nouze!“

Fletcher nakonec dohadování vzdal a šel upozornit ředitele. Hermiona s Harrym odlevitovali Arese do Harryho pokoje a položili ho na jeho postel.

Tam je našel Brumbál. Nevypadal šťastně. Ve skutečnosti byl ředitel k smrti vyčerpaný a tvář měl zbrázděnou hlubokou únavou a rozmrzelostí.

„Příště, až budeš chtít nabídnout něco takového, Quietusi, prosím, sděl mi to předem,“ huboval ho poté, co zkontroloval Arese.

„Jen jsem mu chtěl pomoci.“

„Ohrozil jsi ostatní svojí nezodpovědností!“

„Jsme pod Fideliem. Nikdo nás nemůže najít, i kdyby nám po celém domě tančili!“ odsekl Harry.

„Nás najít nemohou, ale můžou najít štá…“

„Doufám, že ne, pane řediteli,“ slabý hlas Brumbála přerušil. „Nepřišel jsem sem rovnou.“ Ares se pokusil posadit a Hermiona mu spěchala na pomoc. Když byl konečně pohodlně usazený, pokračoval. „Nejdřív jsem šel do Děravého kotle. Tam jsem dvacet minut počkal a pokračoval ke svatému Mungovi. Sem jsem přišel přes nemocnici.“

„Kdo ti tohle udělal?“ zeptal se Harry, přičemž ukazoval na mizející modřiny. Ares zčervenal.

„Můj strýc. Omráčil jsem ho a zdrhnul,“ zamumlal vyčerpaně. Pak zvedl tvář a podíval se na ředitele. „Nechtěl jsem se připojit k Vy-víte-komu. Má matka si přála, abych nechal školy, protože k tomu, abych našel správné místo v kruhu kolem Pána zla, mám dost NKÚ… Vzdoroval jsem. Pak pozvala otcova bratra, aby mě přesvědčil,“ Ares stočil pohled na postel. „Byl – byl velmi agresivní. Přicházel každý třetí den a bil mě. Dnes mě chtěl vzít přímo k… k Vy-víte-komu. Myslím, že za můj vzdor by mě zabil.“ Dlouze se nadechl. „Omlouvám se za způsobení problémů, pane řediteli. Nevěděl jsem…“

„Nemusíte se omlouvat, mladý muži,“ Brumbál si povzdechl a znovu pohlédl na Harryho. „Pan Snape mě ovšem měl kontaktovat před svým nebezpečným rozhodnutím, které má vliv na mnoho dalších lidí…“

„Co jsem tedy měl dělat?“ Harry si nemohl pomoci, aby zase neodsekl. „Potřeboval pomoc a ochranu. Jen proto, že není…“ zarazil se při hledání vhodného příkladu, „že není Quietus Snape, si snad ochranu nezaslouží?“

„Dost!“ Brumbál byl teď opravdu nahněvaný. „Neřekl jsem, že nemáš pomáhat přátelům. Problém je, že ses před takovým rozhodnutím nezeptal někoho dospělého…“

„Nenávidím, že každý se může rozhodovat, kromě mě!“ zaječel Harry. „Nebo rozhodovat o mně!“

Ares s Hermionou se na ty dva kouzelníky dívali jako zmražení. Stáli proti sobě, a přestože ani jeden nedržel hůlku, ani nedělal žádný útočný pohyb, nepřátelství ve vzduchu bylo hmatatelné. Oba muži vyzařovali ohromnou sílu. Jejich vůle zápasily neviditelně, ale tak razantně, že se celá místnost téměř chvěla.

„Mladý muži, chovej se slušně!“ pronesl Brumbál normálním tónem.

„Nejsem můj otec, pane,“ procedil Harry skrz zatnuté zuby. „Udělám vše, co je třeba pro naplnění mého osudu, ale do té doby,“ přimhouřil oči a z oken se vysypala skla, „chci žít svůj vlastní život. Svůj život.“

„Na riskování je tu příliš mnoho životů, Quietusi. Musíš brát v potaz životy, které můžeš ohrozit, než učiníš rozhodnutí.“

„A kdo vezme v potaz můj život? Vždy musím respektovat a brát ohled na ostatní. Ale kdo bude respektovat mě?“

„Já tě respektuji, Severus tě respektuje…“

„Nerespektuje!“ vykřikl Harry znovu. „Nikdy nezískám jeho respekt a lásku dřív, než zemřu!“

„Obětovat se neznamená zemřít, Quietusi.“

Najednou napětí polevilo a Harryho ramena poklesla.

„Nelžete mi, pane. Nemůžu už vystát další lži.“ S tím se otočil, opustil místnost a potichu za sebou zavřel dveře.

Ani Hermiona, ani Ares se neodvážili na ředitele podívat. Celá situace byla příliš trapná. Nevěděli, jak reagovat, co říct. Na pár okamžiků se ani jeden nepohnul. Nakonec to byl ředitel, který svým pohybem strnulý výjev zrušil. Hermiona si povzdechla, Ares sklouzl zpět do lehu.

Ale nepříjemná situace ještě neměla skončit. V příští chvíli se s velkým prásknutím otevřely dveře, v nich stál Sirius a pevně svíral Harryho ramena.

„Omluv se! Hned!“ vyštěkl.

Harry tvrdohlavě stiskl rty a odmítal otevřít ústa.

„Siriusi! Nechte ho být,“ klidně pronesl Brumbál.

„Ale…“

„Nechte ho být,“ opakoval ředitel, „běžte a doneste ze studovny veritasérum.“

Black neochotně poslechl, ale před odchodem vrhl na Harryho poslední káravý pohled.

„Věřím Aresovi,“ řekl náhle Harry a masíroval si pohmožděné rameno. „Nemusíte ho prověřovat.“

„Taky jsi věřil Leah, Quiete,“ pronesla potichu Hermiona.

„A mně to nevadí,“ podotkl Ares. „Chci být prověřený.“

Harry přeběhl lidi v místnosti pohledem a pokrčil rameny.

„Dobře,“ odvětil pevně a odešel z místnosti.

Hermiona ho po chvíli zaváhání následovala. Zastihla ho v kuchyni.

„Harry, co si myslíš, že děláš?“

„Nepoužívej to jméno!“ zasyčel na ni Harry. „A není to tvá starost!“

Hermiona zmateně zamrkala.

„Ale… dřív jsi byl vždy tak tichý…“

Harry se nevesele zasmál.

„Začínám nenávidět, že každý má nad mým životem větší kontrolu než já,“ pronesl prostě. „A už nejsem dítě. Chci dělat svá vlastní rozhodnutí, i když všechna budou špatná a hloupá.“

Hermiona k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno.

„V tomto případě měl Brumbál pravdu. Měl jsi to někomu říct…“

„Já vím!“ vykřikl Harry a setřásl ze sebe dívčinu ruku. „Ale přihodilo se tolik dalších věcí, že jsem na to úplně zapomněl.“

Hermiona si ulehčeně vydechla.

„Znamená to, že se řediteli omluvíš?“ zeptala se s nadějí.

„Ne,“ vyštěkl Harry. „Mám dost jeho a jeho manip…“

„Quietusi!“

„Nech mě být!“ praštil Harry pěstí do stolu. „Udělám vše, co po mně chce, ale nečekej, že se omluvím!“ zhroutil se na židli, opřel lokty o stůl a schoval tvář do dlaní. „Nenávidím, že musím být pořád silný, že se pořád musím starat o ostatní, že je mi pokaždé odepřena šance na vlastní život…“

Hermiona se posadila vedle něj.

„Nemysli, že jsi v tom sám,“ začala. „Všichni se musíme starat o životy ostatních kolem nás. Všichni máme své těžkosti, všichni musíme nést břímě, které na nás uvalí život,“ najednou vstala. „A Brumbál, jako ředitel školy a vůdce Řádu, má mnohem víc povinností než ty nebo já. Nemůže se soustředit jen na jednu věc, nebo jeden život. Možná to vypadá, že je k tobě krutý, ale s každým rozhodnutím, které udělá, musí zvážit mnohem víc záležitostí, než si dokážeš představit. Dřív jsi byl tak ohleduplný. Ale teď jsi jak malé kňourající děcko, které nechce pohlédnout za hranice svého vlastního života.“

Harry slyšel její odchod a zůstal v kuchyni sám.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Harry,“ zamumlal a zavřel oči.