Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Návrat do Bradavic

Když Severus s Harrym dorazili odpoledne na pohřeb, leželo na Doupěti hrobové ticho. V Harryho hlavě Doupě a štěstí znamenalo téměř to samé. Toto bylo první místo, kde Harry pocítil skutečné štěstí a radost – a teď spočívalo v něčem, co se podobalo hlubokému spánku, nehybně a tiše, jako by každý kousek štěstí z tohoto místa navždy zmizel. Okna byla zavřená jako žalem unavené oči, dokonce i trpaslíci v zahradě se ani nepohnuli.

Zdálo se, že Snapea se to nijak nedotklo, ale on tu nikdy dřív nebyl, pomyslel si Harry. Byl nervózní a strašně se setkání s Weasleyovými bál. Ano, říkali mu několikrát, že Fredova smrt není jeho chyba, že měl jen starost o Aresovo blaho, ale přesto si to nemohl odpustit. Fred ho přijal jako Quietuse Snapea a nikdy nedal najevo předsudky vůči synovi Mistra lektvarů na rozdíl od mnoha jiných Nebelvírů a jeho bratra, proti kterému ho Fred také bránil. S Georgem mu vždy byli společníky o víkendech v Prasinkách. A Fred byl jedním ze skupiny, která se pokusila jeho a Severuse osvobodit z Voldemortova zajetí. A teď byl mrtvý.

A přišly další vzpomínky. Z dob, kdy byl stále Harry Potterem, kdy mu dvojčata pomohla tolikrát, že to nebylo možné spočítat. Mnohokrát tou pomocí byl dobrý vtip, či prostý žert, ale často zlepšili Harryho chmurnou náladu a to i v jeho druhém ročníku, kdy téměř všichni věřili a chovali se k němu, jako by byl samotný Zmijozelův dědic. No, v jistém smyslu jím byl, i když ne přímo dědic Zmijozela, ale spíš potomek celkem temných předků, ačkoliv jeho otec ani matka rozhodně nebyli temnými kouzelníky.

Ale teď ležel Fred mrtvý a nikdo ho víc nemohl oživit. Harry si náhle uvědomil, že by byl velmi vděčný za nějakou osobu, o kterou by se mohl opřít ve velmi konkrétním smyslu slova. Jediný vhodný byl Severus, ale jejich vztah na to ještě nebyl dost pevný, takže si Harry povzdechl a připravil se na cokoliv, co ho vevnitř čeká. Severus zdvořile zaklepal namísto svého obvyklého vpochodování a oba čekali, až je Bill pozve dál. Starší, nahnědlé dveře se s vrzáním otevřely.

„Profesore Snape, Quietusi,“ usmál se na ně zrzek slabě a zavedl je k přeplněné kuchyni. „Obávám se, že nás je tu momentálně trochu moc…“ omluvil se, aniž by to myslel vážně, a ztratil se mezi postávajícími lidmi, aby je, údajně, ohlásil.

Do místnosti nevstoupili. Snape nenáviděl přeplněná místa a Harrymu se teď díky tomu ulevilo. Jeho odpor k dotykům se výrazně zmenšil, ale to pořád neznamenalo, že by se mu líbilo být obklopen a stlačován z každé strany. A protože to Harry nikdy v poslední době nezkoušel, nevěděl, jestli by ten pocit vůbec vydržel.

Snape se rozhodl zůstat v malé vstupní hale, dokud se nezačne něco dít, ale Harry přešel ke kuchyňským dveřím, aby nahlédl dovnitř. Navzdory svému neklidu byl zvědavý, kdo tam je. Jeho nynější značná výška mu hodně pomohla – když stál na špičkách, přehlédl hlavy ostatních. Kuchyň Weasleyových nebyla moc prostorná, každého dobře viděl. Byli tam všichni členové Řádu a celá rodina Weasleyových – s výjimkou Percyho. Harryho to konsternovalo a navztekalo zároveň. Nu, Percy a jeho rodina měli rozdílné politické a snad i etické názory, ale byl to přeci jeho bratr, kterého zabili. A nepřišel, i když nebyl ve vězení jako mnoho jiných jeho kolegů bystrozorů. Harry o tom namyšleném, úzkoprsém zmetkovi nic dalšího nevěděl, ani co dělá, kde pracuje. Slyšel jen o tom, že mu ministerstvo dalo padáka nedlouho poté, co se Patil stal ministrem. Jejich poslední setkání však Harryho ochotu shledat se s ním snížilo na nulu, takže nebyl zklamaný, jen smutný kvůli ostatním členům rodiny.

Hermiona, která rozmlouvala s Ginny, náhle zachytila v zárubni dveří Harryho vysokou postavu a s úsměvem na něj zamávala. Ginny její pohled sledovala a také se pousmála. Hermiona byla v domě Weasleyových už tři dny, aby pomohla paní Weasleyové a rodině ve dnech před pohřbem a aby nabídla tichou podporu každému z nich. Teď opustila svoji společnici a probojovávala si cestu davem.

„Ahoj, Quiete,“ přistoupila až k Harrymu a pevně ho objala. „Nedávají ti to za vinu, naopak, neměj strach,“ zašeptala tak, že to mohl slyšet jen Harry. „Nebyla to tvoje chyba. Neobviňuj se a nezvětšuj tak jejich smutek, prosím.“

Hermionina informace trochu zmírnila Harryho úzkost, ačkoli stále nevěděl, jak čelit Ronovi, který ho odmítal i po jasné loňské omluvě.

„A co ti udělal Ron, nemá nic společného se současnou situací,“ pokračovala Hermiona v šepotu, jako by četla v Harryho mysli. „Neudělal jsi nic špatného.“

„Slečno Grangerová, prosím,“ chladný Snapeův hlas přerušil tichá slova. „Mohu dostat svého syna zpět, nebo se k němu chcete vinout celé odpoledne?“

Hermiona propustila Harryho a když se na ni podíval, všiml si ruměnce na její tváři.

„Promiňte, pane profesore,“ zamumlala.

„Nemáš se za co omlouvat,“ pronesl Harry pevně. „A díky.“

Rychle se na sebe usmáli a Hermiona je opustila, aby se pokusila oznámit jejich příchod truchlící rodině.

„Takže je jen kamarádka?“ zaslechl Harry tichá Severusova slova, a i když se nepodíval, stejně slyšel jeho ušklíbnutí.

„Ano,“ zvedl hlavu a zpříma pohlédl do Severusových očí. „Ale ne jen kamarádka. Je skutečná kamarádka. Velmi velkorysá a obětavá.“ Nemohl si pomoct a naštval se. Hermiona byla kamarádka a možná i víc než to. Byla jeho nejlepší kamarádka. Dívka byla vlastně jediná osoba, která o něm věděla téměř všechno. A na druhou stranu – po přítelkyních už netoužil. Dvě děvčata, o která se v minulosti zajímal, byla až dost. Harry si vždy tajně vyčítal také Cedrikovu smrt a ve svých snech se dokonce obviňoval, že nechal Cedrika zabít, jen aby získal jeho přítelkyni… A co se týká Leah, Voldemortovy nejnovější následovnice… Tak na tu bylo vůbec nejlepší nemyslet. Občas, když ji ve svých vizích viděl, vzbudil se se slzami v očích, s chvěním a s pocitem nepopsatelné vnitřní prázdnoty. Dívka byla pořád krásná a vypadala tak nevinně… Nevěděl, co si o ní má myslet, tak se snažil o ní vůbec nedumat.

A jako třešnička na dortu, co se přítelkyň týkalo, tu byla věštba Trelawneyové. Perfektně si pamatoval otcovy výklady jejího významu, které si před měsíci přečetl v deníku:

„A… ještě jedno. Včera mi Lily ukázala knihu o proroctvích. Od září hledala význam toho mého a teď ti sděluji výsledky.

Nejprve zopakuji věštbu.

‚Skrze smrt dáš život; láskou ten, koho budeš milovat, porazí nepřítele. Ale Pán zla se vrátí, až nadejde jeho čas, a tvůj potomek bude muset pohledět smrti do tváře, aby ho odstranil a přetrval.‘

Vysvětlila mi, že zemřu, ale to jsem vždycky tušil. Řekla, že moje smrt možná přinese někomu život, ale vysvětlení je mlhavé, dokonce i pro ni. To Lily porazí Voldemorta, ale pouze dočasně, jak je vidět z druhé části. Budeme mít dítě, tebe, ale tvůj osud není tak přesně daný jako náš. Můžeš si vybrat, jestli ho chceš porazit nebo ne. Pokud si vybereš první, abys zachránil svět před monstrem, musíš zemřít. Nevím, jestli víš, že jediná možnost, jak se ubránit smrtící kletbě, je oběť. Ale to se nevztahuje jen ke smrtící kletbě, ale ke každému vražednému úmyslu. Jenom oběť z vlastní vůle může zachránit a ochránit náš svět. Viditelně je to tvoje dobrovolná oběť.

Ta část o ‚přetrval‘ na konci proroctví je nejzajímavější téma.

Myslím, že můžeš začít psát svůj vlastní deník… pokud chápeš, o čem mluvím…“

Četl ty stránky tolikrát, že je znal už zpaměti. To zatracené proroctví předpovídalo jeho brzkou smrt. A Harry opravdu nechtěl začít vztah, aby tu po sobě nechal další truchlící osobu, nemluvě o dětech, na které otec narážel v poslední větě. I když… lačnil po lásce, náklonnosti, a také po dalších víc tělesných záležitostech, ale tyto myšlenky vždy ignoroval; akceptoval to málo, čeho se mu dostalo – Hermioninu přátelskou péči, Severusovu zdráhavou pozornost, Siriusovu stupidní lásku (protože Harry dobře věděl, že ho Sirius miluje – bylo to prostě tak, že kmotr ho miloval po svém, což, zdá se, nebylo vůbec podobné Harryho představám lásky) a vzpomněl i na své další kamarády, Arese a Nevilla a jejich náklonnost.

A kdysi dávno tam také byli Fred a George…

„Severusi, Quietusi,“ paní Weasleyová přerušila Harryho přemítání. Nějak se prodrala z kuchyně, aby je přivítala, a Harry napůl čekal, že bude plakat, nebo nahlas naříkat. Oči měla suché, i když zarudlé a krví podlité, s tmavými kruhy kolem. Byla mnohem hubenější než kdy dřív, ale stále silná a pevná jako skála. Harry si najednou uvědomil, že jeho předchozí dojmy z ní byly klamné. Nebyla slabá. Vůbec ne. Pořád měla na starost rodinu, dvě nezletilé děti na vychování, manžela k podporování a další děti, které šly do války. Nemohla si dovolit truchlit dlouho. Teď si podali ruce a ona je vehnala do místnosti, kde se mohli setkat s ostatními členy rodiny.

„Georgi,“ Harry si nemohl pomoci, aby se nezachvěl, když se na sebe dívali. Jestliže stav paní Weasleyové byl špatný, George pak vypadal na umření. Tvář měl bledou, oči mdlé a bez emocí, sevřené rty vytvářely na jeho tváři neznámý úšklebek. Jen Harrymu přikývl, ale když si všiml pohledu svého starého profesora, pozdravil pořádně.

„Rád vás vidím, pane profesore,“ mumlání bylo sotva víc než šepot. „A chci vám za vaši pomoc poděkovat…“

„Není nic, za co byste mi musel děkovat, pane Weasley,“ pronesl Severus svým nejlepším Snapeovským hlasem, ačkoliv tón byl lehce teplejší než obvykle.

Mínili tím boj, Harry to věděl, protože to celé viděl ve své vizi. Ve skutečnosti to byl Snape, kdo se pokusil Fredovi zachránit život. Bohužel Fidelius pomoc zpomalil a zkomplikoval ji. Ale aspoň zachránil George.

Právě teď, po Severusových slovech, se George otočil k Harrymu a na chvilku ho pevně objal.

„Hermiona nám řekla, že se obviňuješ. Přestaň s tím. Je to Voldemortova vina, ne tvoje.“

Ron k nim přistoupil.

„George má pravdu, Quietusi,“ pronesl klidně a napřáhl ruku. Harry ji přijal a pevně si stiskli dlaně. „Pane profesore,“ přikývl směrem k Severusovi, v očích měl však stále lehkou nechuť.

Harry na Severusově tváři neviděl ani sebemenší stopu po překvapení ze skutečnosti, že se jeho údajný syn tak dobře zná s Nebelvíry. Muž tam jen nepřátelsky stál s rukama založenýma na prsou a díval se na přibližujícího se ředitele. Tvář starce byla vyčerpaná a bledá, vrásky se zdály být hlubší než kdy dřív, pohled měl unavený a netečný. I pohyby měl jaksi pomalejší a nejisté, postrádaly obvyklou pevnost a odhodlání.

„Máme deset minut,“ zazněl Brumbálův hlas jasně nad tlumenými rozhovory. „Navrhuji, aby se ti, co nejsou rodinnými příslušníky, vydali ke hřbitovu. Mundungus vám ukáže cestu.“

Dav šel pomalu a klidně a po několika krocích Harry zjistil, že se nachází mezi Hermionou a Severusem. Posledně jmenovaný se rychle podíval na dívku, jakoby ji posuzoval. Harrymu se tyto pohledy zcela jistě nelíbily, ale teď nebyl čas ani místo, aby o tom diskutovali, tak to nechal být.

Událost byla dlouhá a srdcervoucí. Hlavně ta část, kdy se, k naprostému překvapení mnoha lidí, objevil Percy, postavil se vedle rodiny a až do konce neopustil své místo. Paní Weasleyová, která se do té doby zdála pevná a silná, se zhroutila, aby ji pak podpořil ztracený a znovu nalezený syn.

Harry nemohl plakat, protože mu žádné slzy nezbyly. Prázdným pohledem sledoval, jak rakev klesá do jámy, a když na ni začaly dopadat tvrdé a suché hroudy, pevně stiskl zuby a rozhodl se neplakat. Byl ve svých myšlenkách a pocitech tak ztracený, že pouze Severusův syčivý hlas jej dokázal z tohoto zadumání vytrhnout.

„Chyť ji,“ zasyčel muž a Harry zmateně zamrkal. Další Severusův pohyb byl nepředstavitelně rychlý. Obešel Harryho, vsunul ruce pod Hermioniny paže a zastavil její pád. V další chvíli ji zvedl a přenesl do nejbližšího stínu. Harry ho následoval.

„Mami, mami,“ slyšel Hermionino slabé mumlání.

„Hermiono?“ zeptal se nejistě.

Dívka vzhlédla, když ji Severus položil na lavičku.

„Život nestojí za nic,“ pronesla roztřeseným hlasem. Harry si k ní dřepl.

„To už jsi říkala.“

„Vím. Pořád nestojí za nic.“

„Ano, vím,“ zašeptal po chvilce Harry. Dívali se na sebe a nevšímali si zkoumavého, ale chápajícího pohledu tmavého, vysokého muže.

ooOOoo

Za několik dní po pohřbu si Severus pomyslel, jaké je štěstí, že chlapce nenutili účastnit se Malfoyova procesu. Vůbec si nedokázal představit, co by s ním to další utrpení udělalo. Jiná věc, která ho ovšem rozhodně těšila, byl jejich odchod do Bradavic na poslední týden letních prázdnin. Brumbál mu oznámil, že uzavřel jeho krb ve škole, takže museli použít spojení přes ředitelnu, ale to nebylo důležité.

Už za pár minut opustí všechen ten zmatek a nebude se muset víc obtěžovat s Blackem, jeho nevlastní dcerou, svými dvěma studenty a celým Řádem. Bude sám, s výjimkou chlapce, ale ten byl v pořádku. Jeho společnost byla překvapivě snesitelná, někdy dokonce i zábavná.

Nu… co se týká pohřbu Freda Weasleyho… tam Severus o svém synovci pochopil pár velmi důležitých věcí. Za prvé – chlapci na jeho kamarádech opravdu hodně záleželo. Měl podezření, dokonce jej obvinil, že ke Grangerové cítí něco víc… prostě vztah těch dvou byl jiný a podle Severuse šlo o víc než o obyčejné přátelství. Ale bylo to víc? Severus odhadoval, že láska to nebyla. Byl to spíš společný pocit samoty a opuštění, ztráty rodičů; neměli nikoho, o koho by se opřeli, s kým by mohli počítat. Oba na jaře ztratili své rodiny, přičemž rodiče Grangerové byli zabiti tu samou noc, kdy on na sebe seslal Obliviate. A na špici toho všeho byla válka a nikdo neviděl její případný konec.

„Severusi, jsem připravený,“ oznámil chlapec, když vstoupil do pokoje. „Můžeme jít.“

„Můžeš se sem vrátit, kdykoliv budeš chtít,“ odpověděl Severus krátce. Znovu si chlapce dobře prohlédl. Nu, byl to Snape – a to ho vždy uvnitř nějak zahřálo. A aby byl upřímný, nejen to ho hřálo, ale pouhá chlapcova přítomnost na něj měla silný vliv. Poprvé v tomto současném životě, životě po seslání Obliviate, Severus cítil cosi podobného sounáležitosti. Dokonce i odpovědnost dohlížet na chlapce byla určitě dobrým břemenem.

„Ach, Severusi, rád vás zase vidím,“ Brumbálův hlas ho překvapil a on si najednou uvědomil, že už jsou v ředitelně. Podíval se na starého muže, který trůnil za pohořím dokumentů s brýlemi vratce usazenými na vrcholku svého zahnutého nosu.

„Vidím, že jste zaneprázdněný, Albusi,“ povzdechl Snape, když pomyslel na svá vlastní lejstra, a podrážděně zavrtěl hlavou.

„Nuže, trochu ano,“ Brumbál vstal a protáhl se. „Ale stejně jsem chtěl mluvit s Quietusem,“ obrátil se k chlapci. „Vím, že tě jistě překvapilo tvé letošní jmenování primusem, když jsi nikdy nebyl prefekt. Proto jsem kontaktoval Minervu a…“

„Počkat!“ Severusův hlas přerušil tlumený proud slov. „Co má Minerva co dočinění s Quietusovými povinnostmi?“

Brumbál vypadal překvapeně a přes brýle vrhl rychlý pohled na chlapce. Ten zavrtěl hlavou. Brumbál si povzdechl a obrátil se zpět k Severusovi.

„Je v Nebelvíru, Severusi,“ pronesl klidně.

Severus viděl, že se oba obrnili proti jeho reakci, ale nevybuchl. Koneckonců, nebylo to až tak nečekané. Jediný synovcův přítel mimo Nebelvír byl Ares Nott, outsider Zmijozelu. Všichni ostatní přátelé byli z Nebelvíru: Grangerová, Weasleyova dvojčata, i Neville v nemocnici…

„Umím si představit překvapení studentů, když se dozvěděli, že můj syn,“ trochu sarkasticky zvýraznil poslední slovo, „je skutečně Nebelvír. Ale nejvíc jsem zvědavý na reakci Zmijozelu.“

Brumbál váhavě pokrčil rameny a pokynul směrem k chlapci.

„Tuto historku vám nemohu povyprávět, Severusi. Nebyl jsem tu. Stalo se to během Luciusova období.“

Ten zvláštní mladík se rozpačitě usmál.

„Nevěděli, co si mají myslet. Myslím, že byli hodně otřesení, ale většině moje kolej nevadila,“ řekl.

„Počkejte moment,“ Severus zněl zmateně. „Co s tím má co dělat Lucius a zařazování?“

Krátké ticho.

„Podívejte, Quietus na začátku roku nebyl zařazený…“ Opět byl ředitel přerušen.

„Albusi! Ale to je proti školnímu řádu!“

„Dvacet bodů z Nebelvíru,“ dodal chlapec potichu. Oba muži se na něj tázavě podívali. „Za ředitelovo porušování pravidel,“ vysvětlil. „Kdysi byl Nebelvír, tak jsem myslel, že je správné odebrat body Nebelvíru.“

Ředitel se usmál, což byl poprvé po mnoha týdnech skutečný úsměv, a i pár starých jiskřiček se mu objevilo v očích. Dokonce i Severus pobaveně zavrtěl hlavou.

„Souhlasím s tímto hochem,“ podíval se na svého starého přítele, „ale skutečně mě zajímá, proč nebyl zařazený.“

Brumbálova dobrá nálada zmizela.

„Nikdo z nás od vás nechtěl Quietuse odtrhnout, Severusi,“ vysvětloval tiše. „Byla v tom částečně vaše úzkost, abyste ho ochránil před případnými následovníky Voldemorta mezi studenty…“

„Aha,“ Severus už skutečně rozuměl části svých minulých skutků, ale vše, co souviselo s chlapcem, bylo příliš podivné, příliš emocemi řízené. A on sám sebe nepovažoval za člověka jednajícího dle emocí.

Přemýšlel o minulých pohnutkách celou cestu do sklepení, když se před nimi objevila známá silueta.

„Rád vás zase vidím, Severusi, Quietusi.“

„Pane,“ chlapec se duchovi dokonale zdvořile uklonil.

„Saevusi,“ Severus se přidal k chlapci.

„Váš syn je čím dál víc podobný vám a vašemu bratru, Severusi. Můžete být na něj pyšný. Je zdvořilý jako vy a chytrý, jako byl kdysi Quietus.“

Severuse přepadl stejný pocit jako vždy, když někdo zmínil jeho dávno mrtvého bratra: zmatenost, prázdnota, touha a překvapivě  – bolest.

Takže Krvavému baronovi jen přikývl a přiblížil se ke svým dveřím. Jen chviličku trvalo dostat se dovnitř.

Rychlým švihnutím hůlky zapálil oheň v krbu a pochodně.

Pak ho cosi zasáhlo.

Něco nevysvětlitelného.

Hodiny. Hodiny na zdi.

Panika mu stáhla hrdlo, ale nevěděl proč.

Hodiny v pokoji byly zcela nové. Měly dvě ručičky, které teď ukazovaly na heslo: Doma.

Quietus. Severus. Doma.

Ale to nebylo to, co ho zasáhlo.

Na chvilku zcela jasně viděl jinou polohu. Severus – Doma. Quietus – NB.

Uměl si přesně představit, co NB mohlo znamenat.

Největší bastard. Voldemort.

Podíval se na chlapce, ale ten se už ztratil v kuchyňce a tiché cinkání mu dalo vědět, že připravuje čaj. Severus upustil na podlahu svá zavazadla a přešel ke krbu, protože jeho oči něco zachytily.

Fotografie na krbové římse. Ztěžka polkl. Hodně, hodně fotek chlapce z kuchyně, některé společné. On sám – se usmíval. Byl si naprosto jistý, že se nikdy v životě takto nesmál: šťastně, úsměv dosáhl dokonce i do očí…

Severus ztuhle zíral na svůj vlastní obraz, který na něj mrkl, mávnul a pak obtočil paži kolem ramen chlapce, působícího také šťastným dojmem. Najednou si připomenul jejich první společný rozhovor poté, co se v nemocnici probudil.

„Jak hodně jsem ztratil?“

„Co máš na mysli?“

„Měli jsme dobré vztahy?“

„Velmi dobré, abych řekl pravdu.“

Událo se to ne dlouho po tom, co se do jeho těla vrátil život. Někdo ho koupal. Ach, byl to ten kluk, zase.

Přesunul se ke stolu. Jiný obrázek jeho s chlapcem, jak hrají šachy. Muselo to pro něj dřív něco znamenat, protože si dal fotku na stůl. Jak natáhl ruku pro fotografii, paží zavadil o hromadu papírů, které teď padaly ze stolu pomalu jako sníh, a pokryly dlažbu jako obrovské sněhové vločky. Testy a eseje z lektvarů. Neoznámkované se smíchaly s oznámkovanými.

Zapomněl na fotku a sehnul se, aby papíry z podlahy posbíral.

První, na který dosáhl, byl Nevilla Longbottoma. Test. Dokonce s perfektním výsledkem.

„Severusi?“ ozval za ním lehce znepokojený hlas.

Vynořil se zpoza stolu a narovnal se.

„Ano?“ zeptal se vážně.

„Tvůj čaj,“ chlapec se usmál a položil šálek na stůl. Severus jen přikývl a otevřel horní zásuvku stolu. Kniha záznamů o studentech. Bylo trochu zvláštní číst data v záhlaví; jednalo se o data z roku, který si vůbec nepamatoval. Otevřel páté ročníky. Seznam byl známý, až na dvě změny: nebyl tam Potter a Quietusovo jméno bylo přidáno na konci seznamu. V – vynikající stálo vedle jeho jména. Nic, co by ho překvapilo. Už v nemocnici poznal chlapcovy schopnosti a dovednosti v této oblasti. Ale naproti tomu Longbottomovo jméno… neuvěřitelné, ale stálo tam jeho vlastní rukou napsané: nad očekávání. Longbottom. Nad očekávání. Směšné.

Očima rychle přešel celý seznam, zkontroloval, zda neuvidí nějakou další šokující změnu, ale žádnou nenašel.

Jen Longbottom.

Zprudka vyskočil na nohy, opustil komnaty a zamířil do své laboratoře. Když vstoupil, zdála se téměř nedotčená. Až na to, že papíry byly dokonale zorganizované a všechny dokumenty ležely urovnané na stole. Závěrečné zkoušky, NKÚ, OVCE. S lehce se třesoucíma rukama se natáhl pro stoh NKÚ a listoval k L.

Longbottom – našel ho téměř okamžitě. Zase: nad očekávání. A jím podepsaný test: vynikající. Vynikající? Jak se to mohlo stát?

Zhroutil se do křesla. Co se loni stalo? Kde nechal rozum? Neohrabaný Longbottom jako lektvarista?

Sebral všechny dokumenty a odnesl je do jejich komnat. Chlapec po jeho návratu nevypadal překvapený.

„To Neville, že?“ zeptal se se širokým úsměvem. Severus něco zavrčel zpět a upustil náklad na stůl, čímž na něm způsobil další nepořádek.

Zbytek dne uběhl v příjemném tichu. Učil se jména bývalých prvňáčků, kontroloval další testy a zkoušky a tvořil obsazení třídy lektvarů na OVCE: jedné třídy místo dvou prostě proto, že nebylo dost studentů, kteří ve zkouškách dosáhli takového hodnocení, aby byli vybráni. Snape, Longbottom, Grangerová, Patilová, Malfoy, Nott, Bullstrodeová ze třídy Zmijozel – Nebelvír a pět dalších: Boot, Brocklehurstová, Abbotová, Perks a další Patilová. No, bude zajímavé mít další dvojčata na lektvarech pro OVCE, i když věděl, že dívky nejsou tak talentované, jako byla Weasleyova dvojčata.

Mimochodem, Weasleyovi… hlavou mu bleskla nedávná vzpomínka – on a ti dva zatracení kluci vařili v noci jakési podezřelé lektvary hned poté, co je přistihl. Fred, s širokým úšklebkem na tváři, když konečně dokončili hledání příčiny výbuchu… Najednou mu osten bolesti zastavil dech. Fred Weasley byl navždy pryč.

Vše kolem něj se měnilo.

Unaveně vstal a zamířil do postele. K jeho překvapení už chlapec usnul na pohovce, knihu přitisknutou na tvář, jen stránky šustily, jak rovnoměrně oddechoval. Severus nedokázal potlačit úsměv. Opatrně knihu vytáhl a přivolal přikrývku. Na krátkou chvíli přemýšlel, kde chlapec spal, když tu s ním ještě žil. Odpověď dostal hned, jakmile vstoupil do pokoje. Povzdechl si a rychlým mávnutím hůlky odlevitoval chlapce k posteli, která se zdála být jeho.

Po návratu z koupelny zhasl všechna světla v místnosti, ale cítil, že je něco špatně, proto nechal znovu rozhořet jedno v blízkosti chlapcova lůžka. Pak nemohl usnout kvůli tichým zvukům druhého spáče. Náhle ho napadlo vytvořit kolem postele tišící kouzlo.

Okamžitě to bylo lepší.

Usnul.

ooOOoo

„… tak vám říkám, Severusi, chlapci by bylo líp v Havraspáru než v Nebelvíru,“ ukončil své dlouhé přesvědčování Kratiknot. „Je náš nejlepší student.“

Seděli ve sborovně hned po snídani a čekali, až dorazí Brumbál se svojí další obětí – nejnovějším učitelem obrany proti černé magii – aby jim ho představil.

„Brumbál nebude nikdy souhlasit, Filiusi,“ zívl Severus. „A osobně si myslím, že kluk je se svojí současnou situací spokojený.“

„Ale jeho talent…“

„Filiusi, máte ho na hodinách. Můžete ho učit, co chcete.“

„Nemyslím, že nebelvírské prostředí mu pomůže naplnit jeho potenciál, Severusi. Jeho výsledky se po jeho zařazení zhoršily.“

„Opravdu?“ Severus zvedl obočí. „Když jsem se blíž podíval na výsledky jeho NKÚ, málem jsem omdlel. Zvládl je téměř dokonale, ačkoliv byl v té době rozrušený. Umíral jsem v nemocnici, jeho přátelé truchlili těsně poté, co on stěží přežil setkání s Voldemortem… Myslím, že tyto záležitosti bychom měli také vzít v úvahu, Filiusi.“

Maličký profesor formulí se usmál.

„Nevěděl jsem, že podporujete Nebelvír, Severusi.“

„Samozřejmě, že ne!“ vykřikl Severus rozhořčeně.

„S vaším synem v nebelvírské koleji je v nadcházejícím roce necháte vyhrát školní pohár.“

Ach, tak o tom věděl – Minerva si nenechala pro sebe jeho kožený obličej, když vloni vyhrál pohár Nebelvír.

„Filiusi,“ pronesl nakonec s úmyslem ukončit dohadování, „kdybych mohl, přesvědčil bych Albuse o chlapcově zařazení do mé koleje, nemyslíte?“

Na Severusova slova jeho kolega silně zrudl.

„Myslím, že máte pravdu,“ zamumlal. „Podívejte, já jen…“ ale nedokončil, protože dorazil Brumbál se svojí nejnovější obětí. Celková nálada v místnosti se okamžitě zvedla. Nový učitel byla mladá žena asi kolem pětatřiceti let, s hnědými vlasy a hnědýma očima s velmi vřelým pohledem.

Severus se na ni podíval s mírným zájmem. První hezká osoba po tolika ošklivých a – případně nebo – netalentovaných učitelích. Sice mohla být neschopná, ale aspoň se na ni dobře koukalo. Na krátkou chvíli si Severus pohrával s myšlenkou, že by tento názor sdílel se svým synovcem, ale pak to zavrhl. Nebylo by to výchovné. Nebo bylo, vezme-li v úvahu chlapcův věk, ale stejně – jako jeho profesor mu prostě něco takového nemohl říct.

„Armenia Noir,“ představil ji ředitel. Mladá žena byla Severusovi povědomá, ale podle tváří svých kolegů viděl, že ti ji okamžitě poznali. „Kvalifikovaný bystrozor prvního stupně, dříve pracovala pro ministerstvo, ale po pár stížnostech zpochybňujících metody kolegů,“ ach, další rytíř pravdy, pomyslel si sarkasticky Severus, kde byli další jako ona, když jsem byl v péči ministerstva? „ji ministr vyhodil. Od té doby pracuje jako bezpečnostní poradce Gringottových ve Francii a Švýcarsku. Náš nový náměstek ministra ji jmenoval na rok a popřál jí štěstí – a stejně tak činíme i my, po tolika neblahých incidentech.“

Aby pravdu řekl, nakonec bylo příjemné překvapení mít zde někoho schopného. Ačkoliv loni, jak se dozvěděl od chlapce, byla Arabella Figgová také dobrou volbou. Byla škoda, že ji nakonec Malfoy zabil. Zdá se, že staré kouzlo Harolda Pottera na té pozici ještě pořád zůstávalo. Na okamžik Severus přemýšlel, jaký konec bude mít nová kolegyně. Přežije tento jeden rok?

Zatímco Severus takto přemítal, nejnovější členka sboru si sedla vedle něj. Ztuhl rozpaky. Žena se mu nelíbila dost na to, aby přivítal její přítomnost, natož pak rozhovor, takže se odvrátil a podíval se na Minervu, aby se jí na něco zeptal. Ona se však hádala s Kratiknotem, pravděpodobně kvůli jeho synovci.

A ta nová ženská byla neústupná ve své snaze se Severusovi představit.

„Vy jste Severus Snape?“ zeptala se ho. Zaúpěl a otočil se.

„Ano, jsem,“ odpověděl chladně. Jeho tón obvykle dokázal snížit nadšení většiny lidí.

„Znala jsem vašeho bratra,“ klábosila přátelsky. „Byl čtvrťák, když jsem tady začala studovat. Byla jsem stejně jako on v Havraspáru.“

Severus ožil. Konečně se mohl dozvědět něco o chlapcově otci a svém bratrovi, takže se přinutil k úsměvu.

„Ach, skutečně?“ zeptal se a snažil se neznít příliš chladně nebo odmítavě.

„Ano. Jsem tak šťastná, že se Arcus stal novým ministrem! Určitě víte, že na škole byli nejlepšími kamarády,“ Severus na to nic neřekl, jen přikývl, „ale později, když Quietus začal trávit čas s Potterem starším, jejich přátelství ochladlo…“

„Cože?“ zeptal se Severus v rozpacích. Slyšel dobře? Jeho bratr a Potter?

Nová kolegyně vyprskla smíchy.

„Ach, vidím, že stále ještě nesouhlasíte s bratrovým výběrem známých. Zdá se, že jste se nezměnil.“

Severus se co nejrychleji uklidnil. Bylo na čase použít metody, které se naučil jako špion. Přinutil se k neutrálnímu výrazu tváře.

„Ne. Jen jsem měl letos v létě nehodu s paměťovým kouzlem a stále u mne přetrvávají problémy se vzpomínkami na některé lidi,“ a ještě dodal poznámku, „jako jsou Potterovi.“

„Aha,“ pronesla žena vážně. „Takže si na vztah vašeho bratra s Potterovými nepamatujete.“

„Ne,“ odpověděl Severus s podobnou vážností. Hluboko uvnitř byl velice zvědavý, zda o tom kluk věděl a rozhodl se to neříct, nebo byl stejně nevědomý jako on. Mezitím žena začala svůj příběh.

„V havraspárské společenské místnosti nebylo tajemstvím, že váš bratr nepobýval doma rád. Jak jsem slyšela, nikdy se, krom letních prázdnin, nevracel domů. Pak mu v jeho čtvrtém ročníku ředitel Brumbál řekl, aby trénoval pod vedením Harolda Pottera; jak určitě víte, v Bradavicích bylo místo obrany prokleté i v naší době, takže jsme měli pěknou řádku neschopných idiotů,“ oba se usmáli, „a proto váš bratr navštěvoval extra lekce obrany s tím starým chlapem…  Jsem si jistá, že to on ten post proklel…“

Severus zvedl obočí.

„Pokud víte, že je to místo skutečně prokleté, proč jste souhlasila s vyučováním?“

Žena pokrčila rameny.

„Trvala jsem na tom, že budu učit pouze jeden rok, což je průměrná doba každého učitele na tomto postu, a doufám, že to přežiju,“ dodala tišeji. „A, samozřejmě, doufám, že najdu způsob, jak prokletí zlomit.“

V rozhovoru nemohli pokračovat, protože Brumbál konečně zahájil jejich první poradu, a po dlouhé tři hodiny se museli soustředit na rozvrhy, třídy, studenty a učebnice. Na konci třetí hodiny Severus nemohl myslet na nic jiného než na teplou sprchu a dobrou knihu ke čtení – v tichu. Tak opustil sborovnu a vrátil se do svých komnat.

ooOOoo

Starostolec Luciuse Malfoye odsoudil, k Harryho bezmezné úlevě, ke ztrátě magie a celoživotnímu vězení na Liberty, a ani se nemusel účastnit dlouhých přelíčení, aby vypovídal o vině toho bastarda ve věci zabití Arabelly Figgové. Nicméně za jeho rychlý úsudek a konání, jak mu pan Patil sdělil, bude doporučený pro udělení Merlinova řádu druhé kategorie za záchranu ubohého života předchozího ministra. Harry ukázal dopis Severusovi docela opatrně, protože nevěděl, jestli bude jeho činy bagatelizovat, nebo chválit.

No, samozřejmě, Severus nedělal nic dle Harryho předpokladů. Vypadal nezaujatě a zamítavě mávl rukou, když řekl: „Tyhle řády jsou pitomosti, můžeš dost dobře žít bez nich…“ a Harry si nemohl pomoct, aby nemyslel na večer, kdy on a Hermiona osvobodili Siriuse, a Severus běžel a hulákal po nemocničním křídle, protože přišel o šanci ocenění získat. Kyselé hrozny, že? „Líp bys udělal, kdybys ty mandragory nakrájel na úhlednější kousky, než aby ses soustředil na takové nesmysly…“ soptil a Harry se při sklánění hlavy usmál.

Jejich vztah začal být normální, takový rodinný, ačkoliv blízkost, na kterou byl Harry zvyklý, se nevrátila. Hráli šachy, připravovali lektvary a chodili spolu do Prasinek. Nevedli spolu však žádný skutečný rozhovor a Harry nevěděl, co si má o tom myslet. Občas přistihl Severuse v hlubokém rozhovoru s nejnovější členkou sboru, ale nemohl se rozhodnout, jaký k tomu má Severus důvod. Přitahovala ho? Nezdálo se to, ale Harry ještě nikdy neviděl Severuse, aby byl přitahován k ženě, takže si nemohl být jistý. Jednou si myslel, že v jejich rozhovoru slyší jméno Potter společně se jménem svého otce, a najednou ucítil tlak v břiše. Pokud Severus získá informace o minulosti, zjistí pravdu dříve či později, a Harry si byl jistý, že to bude spíš dříve než později.

Stále nechápal, jak je možné, že si Severus dosud nevšiml jeho pravidelných vizí. Věděl, že i když se snažil trpět v tichosti, křičel docela nahlas a muž se přesto nevzbudil. A Severus měl lehké spaní. Byla to záhada a Harry se děsil dne, kdy Severus jeho tajemství odhalí.

Ale Severus na to nepřišel.

Nepřišel na to až do poslední noci, kterou strávili spolu.

ooOOoo

Stalo se to dva dny po poslední schůzi sboru, když učitelé sesílali ochranná kouzla a zaklínadla, která měla za úkol chránit spěšný vlak do Bradavic. Jak už Severus Harrymu před časem řekl, každý rok se používaly jiné ochranné systémy, aby se zabránilo možnému budoucímu útoku, pokud by někdo přišel na použitý kód toho roku.

Harry během své vize neviděl v kruhu obvyklou postavu s kapucí, takže byl od začátku rád, že Voldemort nebude informovaný o školních záležitostech. Ale to, co následovalo po jeho zjištění, už přinášelo mnohem menší úlevu. Voldemort byl kvůli neobdržení tak důležité informace velice vzteklý. Dva noví členové vnitřního kruhu neučinili potřebné kroky, proto je trestal, ačkoliv oba hlasitě křičeli, že se školního agenta pokusili kontaktovat, ale nezjistili jeho (nebo její – to Harrymu nebylo jasné) současný pobyt. Jeden z nich dokonce nadnesl, že Brumbál tu osobu musel odhalit (vždy svůj kontakt označovali jako školní agent). Následkem jejich stupidního vysvětlení se Voldemort velice rozzuřil (Harry věděl od samého počátku jejich výmluv, že se tak stane) a nařídil krátké mučení jen tak, pro zábavu.

Harry se před první ránou obrnil, ale byl si jistý, že dlouho mlčet nevydrží. Bude sebou škubat, možná i křičet, a až kletby zesílí víc a víc, jeho síla odolávat bude polevovat.

Mezitím se mlčky modlil, aby nepřišel Avery a nikdo během akce nepoužil nožové prokletí. Když Goyle seslal kostidrtící kletbu, už se neudržel.

Křičel, když cítil lámání kostí v končetinách, a ledový pot zalil jeho tělo. Věděl, že tuto noc nezíská žádné nové informace, proto se pokusil opustit své vize, ale ani tentokrát se mu to nepovedlo.

Nová vlna bolesti mu sevřela hruď, jako by na něm seděli obři. Cítil, že se mu žebra lámou jako tyčinky v dětské ruce.

Začal plakat.

Pak jím někdo třásl, táhl ho pryč z té vize.

Věděl, že to musí být Severus.

Otevřel oči a popadal dech. Jeho pohled se setkal se Severusovýma ustaranýma očima.

„Co to bylo?“ zeptal se muž tiše, ale Harry dlouho nedokázal odpovědět. Neměl na to prostě v plicích dost vzduchu.

„Noční můra,“ odpověděl pak.

„Potíš se,“ Severus se dotkl jeho tváře.

„Vím,“ odpověděl a posadil se, aby se vydal do koupelny osprchovat.

Severus svraštil obočí, když zaznamenal pyžamo nalepené na kůži.

Když se Harry vrátil z koupelny, Severus zrovna měnil povlečení postele za suché. Harry se na něj vděčně podíval a vklouzl pod hřejivou přikrývku.

„Položil jsi umlčovací kouzla na svůj pokoj v Manoru, abych tě při nočních můrách nechytil?“

Harry nevěděl, co odpovědět, tak jen váhavě kývl hlavou.

„Proč?“

Harry neodpověděl, jen koukal do deky.

„Vždy se ti zdá o mučení?“ Když Harry neotevřel ústa, pokračoval. „Jsou tvé noční můry pokaždé tak silné?“ Harry se pokusil zavrtat hlouběji do matrace. „Odpověz mi, kluku!“ vyštěkl náhle Severus a Harry sebou škubl.

Povzdech ze Severusovy strany.

„Promiň.“ Váhavý dotek na rameni. Kdysi to byl Severus. Ale tento Severus nebyl ten starý. Harry se roztřásl. „Prosím. Řekni mi to,“ slyšel Severusův tišší tón, ale prostě nemohl mluvit, jen tiše plakal do polštáře. „Co jsem v minulosti dělal, když jsem tě vzbudil?“

„Držel jsi mě,“ zamumlal Harry a bylo mu jedno, slyší-li to muž, či ne. Věděl, že Severus už ho nikdy víc držet nebude. Nikdy. Znovu ne.

Ale pak kolem něj vklouzla paže a on byl napůl zvednut z postele, pak otočen k Severusovi a nejisté pohyby paží sevřely Harryho v opatrném objetí. Tvář měl teď přitisknutou na rameni svého bývalého táty a najednou se cítil uvolněně a nechtěl přemýšlet o Severusově proměně a jejich odtažitém vztahu. Netoužil po ničem jiném než po objetí ze starých časů. A Harry nechal slzy téct.

ooOOoo

Severus se ani nepohnul. Nevěděl proč, nebo jak, ale celá tato situace byla tak důvěrně známá – a tak srdcervoucně dobrá.

Držel chlapce pevně tak dlouho, dokud plakal. Cítil ruce křečovitě svírající záhyby jeho nočního úboru, cítil mokro na rameni a cítil se doma.

Někdo ho potřeboval. Někdo se o něj opíral. Někdo k němu patřil.

Byl doma.

Byl, že ano?