Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7: Znovu a jinak – část 2/3

Lenka, Hermiona a děti stály na zahradě před domem Láskorádových a čekaly na příchod Xenofiliuse. Předchozího dne jim poslal sovu a informoval je, že dorazím přenášedlem přesně v poledne - a teď bylo čtvrt na jednu. Lenka a Hermiona seděly na zahradních židličkách, zatímco Rose a Hugo se honili kolem nich.

Konečně uslyšely tiché bouchnutí, následované několika dalšími zvuky a za několik minut spatřily známou hlavu s bílými vlasy.

Xenofilius kráčel po vyšlapané cestičce a na někoho, kdo byl údajně na výpravě ve Švédsku, vypadal dost opáleně. Hermiona ovšem věděla, že tam vůbec nebyl - alespoň ne při této příležitosti. Přesto jí přišlo docela vtipné, že při svém příchodu působil dojmem, jako by strávil dost času na sluncem zalité pláži. Objevil se s mnoha balíčky… a v pumpkách.

„Ve Švédsku se pumpky nenosí,“ zamumlala si pro sebe, když sledovala, jak spěšně kráčí k domu. Na to se zachvěla a přemohl ji silný pocit déjà vu.

„Ahoj, ahoj! Tohle je tedy uvítání, to musím říct!“ zavolal Xenofilius, když konečně prošel brankou a vstoupil do zahrady. Lenka přiběhla k otci a objala ho kolem krku, načež mu vzala z rukou několik těžších balíčků.

„Měl jsi některé z nich zmenšit, tati,“ napomenula ho mírně a vzala ho za ruku.

„Nesmysl! Ale ne! Vy dva jste tak vyrostli,“ zvolal Xenofilius, který vnímal Rose a Huga jako svá vlastní vnoučata. „Jsem si jistý, že pro vás mám nějaké dárky. Půjdeme dovnitř a podíváme se, co to je - pokud tedy nechcete raději počkat na Vánoce.“

Děti mu tuto myšlenku rychle rozmluvily, Rose trvala na tom, že bude víc než šťastná, když dostane své dárky hned.

„Chovej se slušně, Rose,“ napomenula Hermiona dívenku. Pak se otočila, protože jí do očí vhrkly slzy, jak ji přemohla nečekaná vděčnost vůči výstřednímu kouzelníkovi, který stál před ní. Byl Severusovým přítelem v dobrém i ve zlém, v dobrých i špatných časech, a nikdy se nad tím nepozastavil. Chránil ho a staral se o něj, když o něj nikdo jiný nestál. Nedokázala se zastavit, přistoupila k němu a pevně ho objala. „Děkuji vám.“

Xenofilius ji rychle stiskl a několikrát otcovsky poplácal. „Nemáš zač, má drahá, i když si nejsem úplně jistý, co přesně jsem podle tebe udělal.“

Hermiona neodpověděla. Jen se usmála a následovala ho do domu.

***

Jakmile Rose spatřila houpačku, nespoutaně zavýskla. Upustila svou malou tašku, rozeběhla se přes trávník a táhla pana Všetečku k velkému stromu. Vyškrábala se na houpačku, odrazila se a její nadšený smích se rozlehl po celé zahradě.

Hermiona se ušklíbla a pevněji sevřela Huga, který se jí vrtěl v náručí.

„Dolů. Já taky houpy, plosím,“ žvatlalo batole a kopalo nohama, jak se snažilo dostat dolů.

„Tak jo, půjdu si s ním hrát,“ řekla Lenka a odložila krabici, kterou nesla. „Běž se podívat, jestli je uvnitř všechno hotové.“

„Díky,“ řekla Hermiona a podala vrtícího se syna Lence. Za chvíli už se oba smáli, jak ho Lenka cestou k houpačce lechtala.

Hermiona stála uprostřed cesty a s úsměvem si prohlížela změny, které se na domku odehrály zvenčí. Čerstvý bílý nátěr se ve slunečním světle leskl. Pod okny byly nainstalovány truhlíky s květinami; i když zatím zůstaly prázdné, příští jaro budou přetékat květinami. Dveře natřela několika různými barvami, než se nakonec rozhodla pro vesele působící zářivě červenou, a byla spokojená s tím, jak to vzhled domu vylepšilo.

Zvedla krabici, kterou tu Lenka nechala, a zamířila po cestičce k domu; otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Vstupní hala vypadala úplně jinak, než když ji viděla naposledy. Všechno dřevěné vybavení bylo zrenovované a natřené světlou krémovou barvou, kterou doplňovala teplá žlutá barva stěn. Byla veselá a útulná - přesně jak doufala. Působilo to tu příjemně, lákavě… důvěrně. Ale co bylo důležitější, cítila se tu jako doma.

Prošla jídelnou, potěšena dubovým stolem, který si pro tuto místnost vybrala, a nahlédla do kuchyně. Všechno bylo nové, od mudlovského sporáku až po linku s dřevěnou pracovní deskou a s bukovými skříňkami. Bylo to přesně takové, jak si přála.

Spokojená s dosavadními úpravami se přesunula do obývacího pokoje. Jedinými změnami v této místnosti byly zlatavě hnědá barva stěn a instalace nových francouzských dveří, které vedly na zadní zahradu. Nová olivově zelená pohovka a křesla měly být dodány následující den, ale Hermiona věděla, že se do pokoje budou hodit.

S úsměvem přešla ke krbu a pak položila krabici na zem, aby ji otevřela. Vytáhla z ní postupně všechny zarámované fotografie a položila je na krb, každou na její speciální místo. Když byla krabice prázdná, poodstoupila a studovala uspořádání. Zamračila se a fotografie přeskládala, ale nic to nezměnilo. Ať přesouvala věci jakkoli, tu a tam zůstávala podivná místa, jako by některé předměty, které na krb patřily, chyběly.

Severus.

Zavřela oči a snažila se potlačit nával emocí. Pak se zhluboka nadechla, narovnala záda a otočila se na podpatku. S odhodláním v každém kroku se vydala pro děti, aby jim ukázala jejich nový domov.

Jednoho dne zaplní místa na krbu novými fotografiemi… a doufala, že pak se zaplní i mezery v jejím životě.

***

„Děkuji, že jsi přišla, Hermiono,“ řekla Lenka. „Počkám tady, než se tu porozhlédneš.“

Hermiona si pomyslela, že se musela zbláznit, když s tím souhlasila, ale Lenčin znepokojený výraz ji přiměl, aby své obavy odsunula bokem. Lenka a její otec celé týdny neúnavně pracovali, protože chtěli uctít svého přítele tak, jak si podle nich zasloužil. Výstava byla téměř hotová a měla být otevřena za několik týdnů. Lenka požádala Hermionu, aby přišla do výstavní síně a vyjádřila svůj názor na to, co vybrali k vystavení. Hermiona se bránila, že na jejím názoru nezáleží.

„Ale ty ho miluješ,“ namítla Lenka bezstarostně a nedbala na to, že se Hermiona při těch nenuceně pronesených slovech zamračila, „takže nedovolíš, aby se na veřejnost dostalo něco, co by mu mohlo ublížit.“

„Nepamatuji si podrobnosti, Lenko,“ upozorňovala Hermiona, které se kamarádčin požadavek vůbec nezamlouval.

Ta nad jejími slovy jen mávla rukou, jako by to byla otravná moucha. „Budeš vědět, co dělat.“

A tak po dlouhých prosbách a žadonění z Lenčiny strany - a po Hermionině přiznání, že je strašně zvědavá - nakonec souhlasila.

Vstoupila do rozlehlého kruhového prostoru s hlubokým nádechem, a když si prohlížela výstavní prostory, třásly se jí ruce. Kdyby ji Lenka neprosila, aby sem přišla, možná by výstavu nikdy nenavštívila. Na válku nemyslela často; bylo to temné, bolestné období, a přestože na něj nikdy nezapomněla, velmi se snažila se tou hroznou etapou svého života moc nezabývat. Když válka skončila, truchlila pro ty, které ztratila, a pak se vrhla po hlavě do života, rozhodnutá, že jejich oběti nebudou zbytečné. Podle jejího názoru byli skutečnými hrdiny oni.

Když tu teď stála obklopená vzpomínkami, emoce, které jako by poslední dobou už tak balancovaly na hraně, ji znovu přemohly. Hermiona se obávala, že výstava bude válku romantizovat nebo že bude podána melodramaticky, ale uhelně černé stěny a strohé expozice vytvářely atmosféru úcty, respektu a vážnosti. Po celém obvodu místnosti byla zlatým písmem napsána jména těch, kteří bojovali a zemřeli za světlou stranu, za zachování jejich světa. Rozsah ztrát, tak viditelně a přitom elegantně zobrazených, byl působivý.

Pomalu začala putovat po místnosti a u některých částí se zdržela déle než u jiných: historie Fénixova řádu, Brumbálova armáda, expozice, která vyzývala: „Vzpomeňte si, co se stalo chlapci, který byl dobrý, laskavý a statečný… vzpomeňte na Cedrika Diggoryho.“ Zachvěla se, když procházela kolem prostoru určeného Voldemortovi a Smrtijedům. Hlavu jí zaplavily vzpomínky, dobré i špatné, a překvapila ji obrovská škála emocí, které výstava vyvolávala. Hrdost, smutek, vztek, úleva - to vše jí kolovalo v krvi.

Když procházela kolem expozice s názvem ‘Zlaté trio’, odfrkla si. Vždycky ten směšný název pro přátelství mezi ní a kluky nesnášela. Přesto si nemohla pomoct a usmála se, když viděla různé fotografie, na kterých byli všichni tři během svého studia v Bradavicích, a přemýšlela, kde se některé z nich vzaly. Na malé cedulce v rohu stálo: „Fotografoval Colin Creevey, zapůjčeno jeho bratrem Dennisem Creeveyem“.

„Ach, Coline,“ zašeptala a vzpomínala na toho vzrušeného mladíka, který se ukázal být v každém ohledu pravým nebelvírem - a zemřel v boji přímo před branami Bradavic.

Když vstoupila do středu místnosti, objevily se před ní tři poslední expozice. Jedna se zaměřovala na Harryho, druhá na Albuse Brumbála a třetí na Severuse Snapea. Uviděla tam výňatky ze Severusových osobních deníků, které zachycovaly jeho myšlenky týkající se Voldemorta i ředitele školy - i když nešlo o nic, co by už nebylo odhaleno z jiných zdrojů. Nechyběla ani jeho učebnice lektvarů pro šestý ročník a učitelský hábit přehozený přes figurínu; Hermiona se musela přinutit, aby do látky nezabořila obličej. Když jí pohled padl na jeho ořechovou hůlku a posmrtně udělený Merlinův řád první třídy, přece jen jí sklouzla osamělá slza.

Setřela si vlhkost z tváře a přinutila se prohlédnout si zbytek výstavy. Lenka s otcem vybrali do expozice několik fotografií. Některé byly docela osobní - včetně té, na níž byl Severus s Xenofiliusem a Englantinou. Přemýšlela, co si o tom pomyslí, ale pak si představila, že ho Xenofilius před zařazením čehokoliv osobního požádal o souhlas.

Něco v ní hlodalo, ale připomněla si, že jí do toho nic není - ona za Severuse Snapea nemluví. Čest jednat v jeho zastoupení patřila Lence a jejímu otci, nikoliv jí.

„Odvedli velmi dobrou práci, nemyslíš?“ zeptala se Lenka trochu nervózně.

„To ano,“ odpověděla Hermiona a otočila se krátce na svou kamarádku, než se pohledem vrátila k Severusovým fotografiím. „Bude to velký úspěch.“

Lenka si úlevně oddechla a pak naklonila hlavu na stranu. „Něco tě ale trápí.“ Hermiona zavrtěla hlavou, ale než stačila promluvit, Lenka pokračovala: „Můžeš mi to říct, víš. Nebudu se zlobit.“

Hermiona si přejela dlaněmi přes oči a pak si povzdechla. Na to přiznala: „Nemyslím si, že by ocenil, kdyby jeho část výstavy byla takhle uprostřed místnosti.“

„A kam bys ji tedy navrhovala dát?“ zeptala se zvědavě Lenka.

Hermiona pohlédla stranou, do části místnosti, která ležela ve stínu, mimo jasná světla ozařující centrální expozice.

Lenka sledovala směr Hermionina pohledu a oči se jí při té narážce rozšířily. „Aha, ano, máš pravdu. Domluvím se s kurátorem. Děkuji.“

***

Válečný hrdina vstává z mrtvých!

Ministr kouzel Kingsley Pastorek dnes ráno oznámil, že Severus Snape, špeh strany Světla, o němž se věřilo, že zahynul během bitvy o Bradavice, je ve skutečnosti naživu. Ministr Pastorek uvedl, že pan Snape žil čtrnáct let v nuceném vyhnanství, protože se zotavoval ze zranění utrpěných během bitvy, a nyní vyjádřil přání vrátit se do Británie. Není známo, kde pan Snape posledních čtrnáct let pobýval, ani proč se rozhodl držet své přežití v tajnosti. Ministr Pastorek popřel, že by znal datum očekávaného návratu pana Snapea. Věštec vám k tomuto příběhu přinese další informace, jakmile dojde k nějakému vývoji.

***

Výstavní síň byla plná lidí. Byl večer před oficiálním otevřením a muzeum pozvalo na exkluzivní předpremiéru válečné expozice přeživší členy Fénixova řádu a Brumbálovy armády spolu s těmi, kteří bojovali v bitvě o Bradavice za světlou stranu. Šlo o dlouho očekávané setkání.

Hermiona stála stranou a sledovala, jak se lidé proplétají sem a tam a prohlížejí si jednotlivé expozice. Zdálo se, že všichni jsou s úsilím muzea spokojeni, a ona teď s jistotou věděla, že výstava bude mít úspěch; pokud ji tato vybraná skupina lidí shledá přijatelnou, pak se na ni bude veřejnost hrnout.

Usmála se, když dorazili Ginny a Harry, a zamávala jim. Prošli místností a přivítali ji vřelým objetím. Tři přátelé si povídali o výstavě - Harry nebyl nadšený z toho, že je uprostřed místnosti, a Hermiona měla co dělat, aby se nerozesmála při pomyšlení, že by se mu nelíbilo, kdyby ho srovnávala se Severusem. Téma se brzy přesunulo k dětem a Ginny s Hermionou se domlouvaly, že vezmou bratrance a sestřenice na společný výlet, když do místnosti vstoupili Ron a Eleanor. Hermiona se smutně usmála a posunula se tak, aby byla k novému páru zády; nechtěla, aby se někdo cítil nepříjemně.

„Je to naprostý pitomec,“ odfrkla si Ginny a upřela na bratra zlobně zúžené oči.

Hermiona se zasmála. „Nikdy nebyl z těch, kteří by skrývali své city, Gin. Miluje ji a chce, aby ji milovali i jeho přátelé.“

„Ale aby se s ní všude promenádoval, jako kdyby se nevykašlal na tebe…“ Ginny si uvědomila, co právě řekla, a zarazila se. „To ode mě bylo hloupé. Omlouvám se.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Nesmysl. Jsem v pořádku. Opravdu, jsem. Jestli u Eleanor najde, co potřebuje, tak mu to přeju.“

Ginny i Harry na ni několik okamžiků zírali, než se Harry probral z omámení. „Jsi svatá, Hermiono. Kdybych já udělal to, co on, Ginny by mě pověsila za…“

Ginny ho šťouchla loktem do žeber, a pak mu věnovala přeslazený úsměv: „A nezapomeňte na to, pane Pottere.“

Harry si promnul bolavý bok. „Ano, miláčku.“

Hermiona si nemohla pomoct, ale Ginnyin samolibý výraz ji rozesmál. „Nejsem žádná světice, věř mi. Když mi to řekl poprvé, chtěla jsem ho uškrtit.“ Pokrčila jedno rameno. „Ale život jde dál a já musím taky.“

Harry se chystal něco říct, ale místo toho vytřeštil oči a šokem mu poklesla čelist. „Merlinovy vousy. Nemůžu tomu uvěřit.“

„Co se děje?“ zeptala se Hermiona a otočila se, aby se podívala, čí příchod Harryho tak překvapil. Spatřila muže, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuvidí. „Severus,“ zašeptala.

Lenka jí řekla, že se vrátí do Británie, a samozřejmě se o tom dočetla ve Věštci, ale nenapadlo ji, že by ho někdy mohla potkat. Přesto tu byl, stál strnule u vchodu do výstavní síně a tmavýma očima si prohlížel místnost.

Čas jako by se zastavil. Hermiona se ponořila do jeho obrazu - ebenově černé vlasy, jestřábí nos, tenké rty sevřené do věčného úšklebku. Bože, jak se jí po něm stýskalo. Bojovala s nutkáním zmenšit vzdálenost mezi nimi, vrhnout se mu do náruče a zabořit mu tvář do krku - nějak si nemyslela, že by takové gesto ocenil. V hrdle jí zabublal hysterický smích. Muž, kterého milovala, byl živý a zdravý a vzdálený jen na šířku místnosti, a ona mohla jen stát a dívat se na něj. Pokud šlo o ni, zbytek místnosti se mohl rozplynout v dým. Chtivě ho hltala očima a snažila se zapamatovat si každý detail, protože si bolestně uvědomovala, že takovou příležitost už nikdy mít nebude.

Možná očekávala, že ji pohledem co nejrychleji mine - koneckonců se na ni zlobil, že aktivovala to kouzlo - ale místo toho se jeho oči setkaly s jejími a neuhnuly. Jeho pohled jako by jí pronikal do duše, hledal, pátral… a ona se před ním ochotně obnažila. Ať už hledal cokoli, bylo to k dispozici. Nechtěla nic tajit… ne před ním. Vidíš pravdu, Severusi, pomyslela si. Je přímo tady - já jsem přímo tady. Teprve když ji začaly pálit plíce, uvědomila si, že přestala dýchat, a zoufale se nadechla. Než to stačila zopakovat, onen okamžik pominul.

Odvrátil pohled a jeho odtažení bylo prudkou připomínkou toho, co ztratila, i když to bylo jen ve vyčarovaném snu.

V místnosti se rozhostilo děsivé ticho, ale Hermionu ohlušil tlukot vlastního srdce, který jí duněl v uších. Znovu se roztřeseně nadechla a pak pomalu vydechla.

Harry, který stál vedle ní, začal tleskat; posléze se k němu přidala Ginny. A pak Minerva, Molly a Arthur, poté Dean a Seamus a ostatní nebelvírští, až nakonec celá místnost burácela bouřlivým potleskem a vítala posledního hrdinu doma.

***

Hermiona popřála rodičům dobrou noc, a pak jim pomohla vrátit se letaxem domů. Poté unaveně vystoupala po schodech, aby zkontrolovala děti. Obě tvrdě spaly, večer s prarodiči je vyčerpal. Usmála se; i její rodiče vypadali dost vyčerpaně.

Došla do své ložnice a zula si z bolavých nohou boty na vysokém podpatku. Měkký koberec ji příjemně pohladil do ubohých, týraných prstů. Provedla obvyklou večerní očistu a převlékla se do postele. Její tělo se cítilo unavené, mysl však byla stále vzhůru. S povzdechem na sebe hodila župan a zamířila dolů v naději, že jí sklenka vína pomůže usnout.

Z muzea odešla téměř okamžitě po Severusově příchodu. Věděla, že to bylo zbabělé, ale nemohla snést, aby v jeho přítomnosti strávila hodiny, aniž by se na ni podíval, nebo jí řekl jediné slovo. Jestli si myslela, že nevidět ho bylo bolestné, pak vidět ho znovu a vědět, že ji nikdy nebude milovat, nikdy ji nepozná - a ani nechce - bylo doslova mučivé.

„Na tom nezáleží,“ zamumlala si pro sebe, když otvírala láhev vína. Její srdce se nakonec zahojí a možná, že jednoho dne bude znovu milovat. V tu chvíli to bylo nepředstavitelné, ale musela věřit, že někde existuje někdo, s kým by mohla sdílet život, lásku a…

Její myšlenky přerušilo zaklepání na dveře. Povzdechla si; nejspíš ji po Severusově nečekaném objevení na výstavě přišla zkontrolovat Lenka. Postavila láhev vína na pult a šla otevřít. V poslední chvíli si vzpomněla, že už je docela pozdě a že za dveřmi možná přece jen nemusí stát její kamarádka. Vytáhla z kapsy županu hůlku, sáhla na kliku a zeptala se: „Kdo je to?“

Jak se ticho mezi ní a nečekaným návštěvníkem za dveřmi protahovalo, zformoval se jí v žaludku uzel, který se dál utahoval. Když k ní přes dřevěnou bariéru pronikl hlas, zkroutil se ten uzel v nesnesitelnou bolest. Ten hlas byl chtěný i obávaný, doufala v něj, a přesto se ho děsila - byl to hlas, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuslyší.

„Severus Snape.“

***