Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11.  Už víckrát ne

Prvním činem profesorky McGonagallové po Harryho nechvalně proslulé noční můře byla změna ochranných kouzel kolem Harryho pokoje tak, aby byl Hermioně pokaždé umožněn volný přístup.

Prvním Harryho činem po propuštění bylo vytvoření několika nových ochranných kouzel kolem pokoje a také seslání silného tišícího kouzla, aby si zachoval trochu soukromí. Skutečně jednal moudře; noční můry a vize nepřestávaly a on s nimi opravdu nechtěl seznamovat své spolužáky. Nemohli udělat nic, co by je zastavilo, a madame Pomfreyová mu nemohla nabídnout nic, co by bránilo jejich průběhu; Snapeovi to bylo jedno a Harry nepotřeboval nikoho, kdo by jej obskakoval. Nicméně téměř každé ráno první Harryho kroky zamířily k ředitelově kanceláři, kde sdělil vše, co z vizí zjistil o Voldemortových plánech. Noční můry byly jeho vlastní problém, nikomu o nich nevykládal, o jejich existenci věděla jen Hermiona.

Ach, a Severus, ale ten se o to nestaral. Už ne.

Jak šel čas a září se přehouplo do října, Harry se cítil víc a víc unavený. V noci se stěží vyspal, byl neustále přetížený domácími úkoly a navrch tomu všemu tu byly famfrpálové tréninky, kterých se i přes Seamusovy předchozí sliby musel účastnit. A nikdo si jeho stavu nevšiml, až na Hermionu, ale… Tam byl malý problém. Harry se s Hermionou po návratu z ošetřovny párkrát velmi ošklivě pohádal.

„Neměla jsi dovolit, aby každý viděl, jaká jsem troska!“ hulákal na svou kamarádku. „Nenávidím, jak jsem pokaždé středem jejich pozornosti. A teď můžu být ještě taky středem jejich lítosti… Nenávidím to! Proč jsi to udělala? Proč mě prostě nemůžeš nechat na pokoji?“

„Ale Quiete… křičel jsi a trpěl… byla jsem tak vyděšená…“ koktala Hermiona.

„To mě nezajímá!“ ječel zpět Harry. „Nesnáším, když si všichni myslíte, že máte právo zasahovat mi do života! Ne! Můj život je moje věc, tak se do něj nepleť!“

„Ale…“

„Žádné ale! Nech mě být!“ zvolal a zanechal zkamenělou Hermionu v chodbě vedle učebny přeměňování.

Toto byla první hádka, těsně následována podobnými potyčkami, až se Harrymu podařilo Hermionu doopravdy ranit. Od té doby byl příjemně sám.

Ano, Harry věděl, že Hermiona chtěla jen pomoci. Ale skutečnost, že téměř každý student školy na něj vrhal soucitné pohledy, ho nekonečně vytáčela. Není slaboch! Nepotřebuje ničí soucit!

Ale únava přetrvávala a Harry si brzy všiml, že při vyučování už nedokáže udržet krok s ostatními. Prvním varováním bylo usnutí v hodině dějin čar a kouzel. A protože pokročilé dějiny byla malá třída, kterou navštěvovalo jen pět šesťáků, ani profesor Binns si nemohl nevšimnout, jak dřímá na stole.

„Slečno Grangerová, prosím, vzbuďte pana Snapea,“ poprosil Hermionu a přistoupil blíž k Harrymu, „a doprovoďte ho na ošetřovnu.“

Pro profesora Binnse bylo Harryho usnutí při jeho hodině jasným znamením, že je nemocný. Harry se s úlekem probudil, když mu Hermiona lehce stiskla rameno, byl však tak unavený, že nemohl dělat nic jiného než dívku následovat. Až když byli na ošetřovně, začal Harry protestovat a nakonec se spolu vrátili do hodiny. Situace byla natolik trapná, že nenechala Harryho usnout, ale do konce následující hodiny formulí mu došlo, že musí najít nějaké řešení tohoto problému, protože si nemohl vzpomenout na nic, co se v té hodině učili.

Při obědě si Harry sedl vedle Arese.

„Vypadáš hrozně,“ poznamenal jeho kamarád. „Co se stalo? Další noční můra?“

„Ne,“ lhal Harry a sklonil se nad svoji polévku. „Studium.“

„Ach,“ přikývl Ares. „Aha. Ale pak bys možná měl jeden z předmětů vypustit. Dějiny nebo bylinkářství…“

„Tyhle jsou nejmíň problematické,“ zamumlal zpět Harry. „A další jsou příliš důležité, abych s nimi skončil.“

Ares sklonil vidličku.

„A co se stalo mezi tebou a Hermionou? Vypadá to, že se ti vyhýbá.“

„To není tvá věc,“ neovládl se Harry a vyštěkl. „Zeptej se jí,“ dodal, vyskočil na nohy a odkráčel ze síně od nedojedeného oběda.

O něco později si uvědomil, jak hloupě se choval, ale necítil se natolik silný, aby se do Velké síně vrátil. Stejně jeho chuť k jídlu neexistovala. Vztekem uhodil pěstí do zdi.

„Do prdele,“ zaklel, když se jeho prsty setkaly s pevným kamenem. „Do prdele,“ zopakoval, když ho v očích začaly pálit slzy bolesti a frustrace.

„Harry?“ ozval se zezadu váhavý hlas. Povzdechl si.

„Ano, Rone?“

Bývalý kamarád se nepohodlně zavrtěl.           

„Viděl jsem, že jsi rychle odešel ze síně. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bych nemohl nějak pomoci.“

„Ne, nemůžeš,“ odpověděl chladně Harry, aniž by se otočil.

„Tak jo,“ pronesl Ron a mizící kroky Harrymu naznačily, že odchází. Na moment si Harry pomyslel, že je Ron uražený, ale v tónu hlasu to nebylo slyšet. Byl klidný a chápající, něco absolutně ne-Ronovského, což Harryho opravdu trochu zarazilo.

Že by Ron začal dospívat? Harry přemítal. Opravdu, Ronovo chování v posledních dnech se zdálo mnohem vyspělejší než kdy dřív. Na rozdíl od ostatních spolubydlících vždycky nechal Harryho být, nepokládal debilní otázky, nečastoval ho znepokojenými pohledy a toto byla první příležitost, kdy mu nabídl pomoc. A když zaznamenal Harryho odmítnutí, dál na něj netlačil. Poprvé za uplynulé měsíce začal Harry zvažovat, že přijme Ronovu omluvu. Dlužil to Fredovi a možná přijetí Ronovy váhavé pomocné ruky ten dluh splatí.

Co mohlo způsobit ten Ronův náhlý obrat? Bylo to tou zatracenou nehodou s vizí? Nebo Fredova smrt? Ne, po pohřbu spolu mluvili, a tehdy Ron nevypadal, že by chápal. Harry se nakonec vzdal. Ron se změnil, a to byl důležitý fakt.

Harry chtěl prověřit Ronovo nově nalezené porozumění, a proto se rozhodl, že se v hodině přeměňování posadí vedle – když už tedy na něj byla Hermiona z pochopitelných důvodů naštvaná a Neville si ne až tak překvapivě raději vybral Parvatino kamarádství. Ron zvedl obočí, když vedle něj Harry vklouzl do lavice, ale neprotestoval.

„Ahoj, Rone,“ vydechl Harry. „Nevadí ti, když si přisednu?“

„Samozřejmě, že ne,“ tiše odpověděl Ron. „Bude mi ctí.“

„Děláš si ze mě srandu!“ pousmál se Harry.

„Ne,“ vážně odpověděl Ron. „Jsem prostě rád, Quietusi,“ položil důraz na poslední slovo.

„Quietusi?“ Harry se na něj podíval tázavě.

„Quietusi,“ odpověděl pevně Ron.

Dlouhý okamžik na sebe mlčky zírali a až příchod McGonagallové je vytrhl z toho podivného transu.

„Teď, když jsme konečně prošli základní úroveň přeměňovacích kouzel a teorie, chci, abyste se zodpovědně připravili na další měsíce. Budeme se učit kouzla extrémně fyzicky i psychicky vyčerpávající. Ti, kdož jsou v této třídě,“ vážně se podívala kolem, „si jistě pamatují na náplň učiva loňského roku, které zahrnovalo docela dost teoretické práce o magických a nemagických přeměnách a přechodech mezi nimi. V tomto roce se nakonec naučíme, jak tato kouzla sesílat. Ale,“ zastavila se a zatvářila se ještě vážněji, „tato práce bude vyžadovat dobrou fyzickou a psychickou kondici. Dobrou,“ zopakovala a podívala se přímo na Harryho. „Takže navrhuji, abyste se do prvního listopadového týdne připravili; pak začne opravdová práce s přeměnami.“

Harry si povzdechl. Dokonale chápal význam profesorčiných slov. Ale on měl pár problémů – nemohl spát a neměl chuť k jídlu. Věděl, že jeho fyzická kondice je všechno, jen ne dobrá.

Stále o tom přemítal, když ho profesorka po hodině zastavila.

„Pane Snape, na chviličku.“

Harry sklonil hlavu a zůstal. Měl to vědět…

„Ano, paní profesorko?“

„Je mi to opravdu líto, pane Snape, ale nemyslím, že jste v tak dobré kondici, abyste…“

„Ne!“ Harry prudce zvedl hlavu. „Do listopadu budu, slibuju! Nechci přijít o další pokročilý předmět, prosím…“

McGonagallová si povzdychla a naklonila hlavu.

„Nemyslela jsem hodinu.“

Harryho zvědavost nakonec zvítězila nad jeho studem a podíval se své profesorce do očí.

„Pak tedy co?“

„Nemyslím, že je moudré, abyste hrál famfrpál.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Já si to tak úplně nevybral, paní profesorko,“ přiznal nešťastně. „Ale myslím, že tým mě potřebuje. Nechci je opustit. Skoro všichni v týmu jsou noví. Ron je jediný, kdo zůstal na stejné pozici, Seamus je teď střelec a v nové úloze není úplně pevný v kramflecích, odrážeči, i když jsou celkem dobří, se cítí příjemněji na zemi než na košťatech. Tři střelci jsou zcela neschopní synchronizovat své pohyby, náš kapitán hrál famfrpál pouze rok, stejně jako Ron… A první zápas s Havraspárem bude za deset dní.“ Harry se zhluboka nadechl a zamračil se. „Nemůžu přestat. Ne teď a možná ne letos. Dlužím jim to. Souhlasil jsem, že budu hrát, paní profesorko.“

Tvář McGonagallové byla najednou smutná. Smutná a velmi, velmi unavená.

„Nezníte, jako byste chtěl hrát, pane Snape,“ pronesla po chvíli.

„Protože ve skutečnosti nechci,“ odpověděl Harry prostě. „Pořád nevím, proč jsem s tím souhlasil…“

„A co koště? Pokud dobře vím, tak vaše používá pan Weasley. Máte v plánu si je vzít zpět?“

„Žertujete, paní profesorko?“ Harryho to trochu zaskočilo. „Jsem jedním ze zatracených vlastníků Lasturové magické mezinárodní společnosti, dědic rodiny Potterů a tak dále!“ vyštěkl. Nenáviděl být bohatý. Nenáviděl, protože jedno si za peníze nekoupí – lásku. Přesněji řečeno – Severusovu lásku.

„Slovník, pane Snape,“ zvedla ukazováček McGonagallová, ale oči se jí smály. „Tak co to koště?“

Harry pokrčil rameny.

„Přijde mi zítra. Nimbus 2100.“

„Nimbus? Proč jste si nevybral jiný Kulový blesk?“

„Bylo by to vůči ostatním hráčům nefér,“ tiše odpověděl Harry.

„Ale pan Weasley…“

„Nemusí získávat převahu nad protivníky v honičkách. Takhle to není nefér.“

„Aha.“ Nakonec se McGonagallová upřímně usmála, ale vzápětí její výraz zase potemněl. „Pane Snape, to stále neznamená, že se nemusíte lépe připravit na budoucí hodiny přeměňování. Musíte víc jíst a spát.“

„Já vím,“ vykřikl Harry. „Ale jak?“ dodal naštvaně.

„Jistě Bezesný spánek…“

„S tím jsem musel už dávno přestat,“ přerušil ji Harry. „Málem jsem si vypěstoval závislost.“

„Tak jak jste zvládl loňský rok?“

Harry se už nadechoval k odpovědi, ale slova mu v hrdle uvízla. Měl říct: ‚Spal jsem u Severuse‘? Jen pouhá myšlenka na pronesení těchto slov mu vehnala červeň do tváří. Najednou nevěděl, jestli se má smát, nebo plakat.

„Severus mi pomáhal,“ pronesl jen s obtížemi.

Naštěstí pro něj si profesorka chybně vysvětlila jeho ruměnec, který pokládala za znamení smutku. Položila ruku na Harryho rameno.

„Je mi jasné, že je nanejvýš těžké být od něj odloučen, ale musíte najít svůj vlastní způsob, jak se s tím vypořádat…“

„Pokouším se,“ zašeptal Harry. „Ale jaksi, je to tak těžké…“

Mířili spolu v tichosti do Velké síně.

Tu noc měl Harry další vizi.

Začalo to jako obvyklé mučení a bolest. Voldemort si stále více uvědomoval, že někdo zachytává jeho tajemství. Měl podezření na špiona mezi svými stoupenci a Severus měl skutečně pravdu – ten starý paranoik nevěřil veritaséru, jen bolesti. Harry se zděsil, když si uvědomil, že Voldemortův patologický strach ze séra pravdomluvnosti mu způsobí víc bolesti, než si uměl kdy představit.

Po více než dvou hodinách fyzického mučení a jedné smrtící kletbě Voldemort zastavil vyšetřování a propustil většinu stoupenců. Zadržel jen vnitřní kruh, své nejoddanější přisluhovače.

„A teď, když jsme se zbavili špionů a nepřátel a nikdo nemá šanci upozornit ministerské úředníky, půjdeme a osvobodíme mého nejmazanějšího služebníka z Liberty,“ Voldemort poslední slovo téměř vyplivl a poprvé v životě s ním Harry souhlasil. Jaký to byl bizarní nápad pojmenovat vězení po svobodě? Ale na meditování nad pokřivenými slovy a záměry nebyl čas. Jak se hněv Pána zla začal vytrácet, spojení s Harrym se záhy přerušilo. Harry zjistil, že leží vedle postele, pyžamo má mokré studeným potem, svaly ho bolí a celé tělo se chvěje následky šoku.

Harry však neměl čas váhat, nebo počkat, až se bolest zmenší. Zvedl se na nohy, sebral všechnu vůli a oblečený do svetru zamířil k ředitelově kanceláři.

Společenská místnost byla prázdná a temná, jen řeřavé červené uhlíky v krbu vyzařovaly nějaké světlo. Harry se zachvěl, jak mu studený vzduch velké místnosti pronikl mokrým oblečením. Prolezl skrz portrét Buclaté dámy a musel zastavit, aby do sebe nasál trochu vzduchu. Měl bolesti,  ale s hlubokým povzdechem zamířil kupředu. Potácel se a zanechal za sebou nebelvírskou věž i učebnu přeměňování, když musel zase zastavit. Nebyl si jistý, jestli na chvějících se nohou udělá další krok. Opřel se o zeď, potichu zaklel a třásl se vyčerpáním, bolestí a chladem, když se za ním ozval ještě chladnější hlas.

„Procházka po večerce, pane Pottere?“

Sakra, pomyslel si Harry. Zrovna teď ho chytil ten obnovený zmetek.

„Musím za ředitelem,“ procedil skrz zatnuté zuby.

„Musíte se vrátit do ložnice, Po…“

„Nejsem Potter a musím teď najít ředitele!“ tentokrát byl Harry trochu důraznější a odtlačil se od zdi.

„Dvacet bodů z Nebelvíru a…“ ale Severus větu nedokončil. Harryho nohy to konečně vzdaly a on zhroutil se na podlahu, sténaje bolestí. „Vstaňte, chlapče!“

„Rád bych, kdyby to šlo…“ odsekl Harry.

„Pottere!“ rozzlobeně vykřikl Severus.

„Stále Snape!“

„Co se to tu děje?“ ženský hlas. Harry vydechl úlevou. Byli před soukromými komnatami McGonagallové.

„Potter je…“ začal Severus, ale Harry ho jednoduše ignoroval; také měl strategickou výhodu – když ho ředitelka koleje uviděla třást se na podlaze, spěchala k němu a přidřepla si.

„Voldemort se chystá dnes večer osvobodit Malfoye z Liberty,“ sdělil Harry a odkašlal si. „Nevím, jestli tam bude on osobně, ale pokud ne, pak jeho vnitřní kruh určitě ano, asi dvacet lidí. Musíme upozornit ministerstvo.“

McGonagallová přikývla a vstala.

„Severusi, doprovoďte pana…“ McGonagallová se na ně podívala, „svého synovce na ošetřovnu a řekněte Poppy, aby se připravila. Musím najít ředitele.“

„Ale…“ Severus chtěl protestovat, McGonagallová však byla rychlejší a zmizela za přilehlým rohem. Mistr lektvarů si povzdechl. „Vstaňte, chlapče.“

Harry neodpověděl, jen se krátce, sarkasticky zasmál. Snažil se postavit už celé minuty a Severus si toho ani nevšiml!

„Řekl jsem, vstaňte!“ vztekle zařval muž a popadl Harryho paži. Harry zaječel, jak mu silný stisk mučil svaly.

„Pusťte mi ruku!“ a pokusil se ji vytáhnout ze silného sevření. „Zraňujete mě!“

„Pak se tedy postavte!“

„Nemůžu, copak to nevidíte?“ ale železný stisk ho vytáhl na nohy. Harrymu se chtělo brečet. „Nechte mě být!“

Severus neodpověděl, místo toho začal Harryho táhnout směrem k ošetřovně.

„PUSŤTE MOJI PAŽI!“ vykřikl nakonec Harry z plných plic.

„NE!“ zařval Severus zpět.

„Proč?“ Harryho hlas byl najednou tichý a slabý. „Zraňujete mě.“

„Nebuďte jak malé děcko, chlapče,“ pronesl posměšně Severus.

„Bastarde,“ zasyčel Harry. V příští vteřině ho Snape přirazil ke zdi a naklonil se k jeho obličeji.

„To je třicet bodů z Nebelvíru, Pottere. A…“

„Chcete mě praštit? Tak do toho!“ pronesl klidně Harry. „Je mi to jedno. Jen pusťte moji ruku, vy sadistický bastarde.“

Harry věděl, že ta slova byla hrubá a nemístná. Před očima se mu míhala a skákala rudá kolečka a ledový oheň hořel v místě, kde Severus držel Harryho paži. Nemohl si pomoci. Měl bolesti a byl zoufalý.

Ale ruka na paži zůstala. Jedinou reakcí byl ještě silnější stisk. Harry vyjekl a nedokázal už zadržet slzy.

„Bastarde, bastarde, bastarde,“ pronášel, jako by byl v transu, zatímco ho muž táhl na ošetřovnu. V okolním chladu cítil slzy na tváři extrémně horce. Pálily na jeho zpoceném těle. Cesta se zdála nekonečná, svět kolem se rozmazal. Nebyl zcela při vědomí, když byl konečně vtlačen na postel; někdo zařval ‚Poppy, pojďte sem!‘ a padla na něj příjemná temnota.

ooOOoo

„Harry, jsi v pořádku?“

Nejdříve si Harry pomyslel, že slyší Hermionin hlas, ale když ona tajemná osoba zopakovala otázku, poznal v ní Ericu. Zasténal hněvem a zklamáním.

„Co tady děláš?“ zeptal se se zavřenýma očima.

„Chtěla jsem vidět, jestli jsi v pořádku.“

„Jsem. Vidělas mě. Teď jdi.“

„Nebuď tak hrubý, Harry!“

„Proč ne?“ otevřel oči a podíval se do Eričiných, která se nad ním skláněla. „Cítím se hrozně. A ty jsi tady bez mého pozvání…“

„Bála jsem se o tebe,“ pronesla dívka.

„Bála?“ Harry zuřivostí svraštil obočí. „Nemusíš si se mnou dělat starosti. Nejsme si dost blízcí, aby ses bála.“

„Ach, Harry,“ usmála se Erica, „copak nevidíš, že mi na tobě záleží?“

Harry se najednou posadil.

„Ne, nevidím,“ vyštěkl. „Vidím, že po mně jedeš a že chceš se mnou chodit, ačkoliv nechápu proč. Ale, podívej, já nemám zájem.“

„Ale…“ Eričin úsměv se ztratil.

„Žádné ale. Nemám zájem.“

„Tak dobře,“ Erica vyskočila na nohy. „Ale mýlíš se, pokud si myslíš, že ta šmejdka bude tvoje přítelkyně. Ona je…“

„Zmlkni!“ zařval na ni Harry. „A nikdy, nikdy se už neopovaž vyslovit slovo šmejdka v mé přítomnosti!“

Erica zrudla.

„Ty jsi čistokrevný!“

„Asi tak jako ty, kozo!“ Harry najednou ucítil touhu ji uhodit. „Má matka byla mudlorozená, stejně jako ta tvoje!“

„Co- cože?“ koktalo děvče. „Jak…?“

„Jsi pitomá,“ Harry se zhroutil zpět do postele. „Voldemort po tobě šel kvůli proroctví o potomkovi mudlorozené a čistokrevného, nebo takovém nějakém nesmyslu. To znamená, že tvá matka byla z mudlovské rodiny jako ta moje. Mám pravdu?“

Erica neodpověděla, jen odvrátila pohled.

„Takže skutečně mám pravdu. Pak jsi hloupější, než jsem si myslel. Chtěla jsi mě potěšit s těma čistokrevnýma sračkama?“

Pokrčení ramen.

„Takže nemáš zájem,“ proneslo chladně děvče. „Pak tedy půjdu.“

„To udělej,“ ušklíbl se Harry a sledoval, jak opouští ošetřovnu. Zavrtěl hlavou. Taková naprostá pitomost!

Příchod madame Pomfreyové přerušil jeho zadumání. Ošetřovatelka se zastavila u jeho postele a naklonila se nad něj.

„Cítíte se lépe, pane Snape?“

„Ano, díky,“ odpověděl Harry. „Jsem v pořádku…“

„Nuže, chci se podívat na vaše jizvy,“ řekla žena. „Musím zkontrolovat…“

„Nemyslím, že je to důležité,“ rychle ji přerušil Harry. „Jsou v pořádku.“

Ošetřovatelka si dala ruce v bok.

„Mým úkolem je rozhodnout, zda jsou v pořádku, mladý muži. Takže si svlečte vrch pyžama, chci je prohlédnout podrobněji.“

Harry si povzdechl, ale poslechl. Nemělo smysl odporovat, stejně věděla o jeho jizvách všechno.

„Zase zkrášlovací kouzla, drahoušku?“ žena zavrtěla hlavou, když pohlédla na Harryho dokonalou kůži.

„Nenávidím, když jsou vidět,“ zamumlal Harry otráveně.

Ošetřovatelka přikývla a seslala na něj odhalující kouzlo.

„Ach,“ pronesla. „Vaše jizvy jsou skutečně v pořádku,“ napodobila Harryho předchozí mumlání, „ale máte ošklivou modřinu na paži. Podívám se…“ opatrně se dotkla pohmožděného těla a Harry sykl. „Bolí to?“

Přikývnutí.

Madame Pomfreyová se na Harryho podívala zamyšleně.

„Kdo to byl?“ zeptala se tiše.

„To není důležité,“ polkl Harry. „Nic to není.“

„Vaše svaly jsou vážně poškozené.“

„No, měl jsem střet, ale já ne…“

„Kdy?“ přerušila ho žena.

„Včera večer.“

„Před vaší vizí?“ Harry na její otázku jen sklopil hlavu. „Koho jste potkal po své vizi?“

„Profesora Snapea a profesorku McGonagallovou. Proč?“

„Kdo vás sem přivedl? Byl to Severus, že?“ madame Pomfreyová se začínala zlobit, Harry to poznal podle tváří a přimhouřených očí.

„Ano,“ zamumlal.

„Pak to byl on, že?“

„Kdo?“ Harry odpověděl na otázku otázkou, ačkoliv věděl, co tím ošetřovatelka myslí.

„Byl to Severus, kdo vám udělal,“ ukázala na Harryho paži, „toto.“

Harry neřekl ani slovo, jen sklopil oči k rukám v klíně. Slyšel ženu odcházet a později se vracet s mastí v ruce. Opatrně ji nanášela na modřinu.

„Pár dní to bude bolet. Silný stisk poškodil mimořádně napjaté svaly, tak se pokuste je pár dní nepoužívat, ano?“

Harry napjatě přikývl a znovu si oblékl pyžamový kabátek.

„Mohu už jít?“

Ošetřovatelka zvedla oči v sloup, ale krátkým mávnutím rukou ke dveřím Harryho z ošetřovny propustila.

„Můžete jít.“

ooOOoo

Když Severus dorazil, byla ředitelna prázdná. Mistr lektvarů podrážděně zavrčel a sedl si do polstrovaného křesla, které stálo před masivním pracovním stolem přeplněným dokumenty, složkami, kalamáři s různě barevnými inkousty, pery a jakýmisi malými stříbrnými předměty, které ten starý muž tak moc miloval. Když Severus seděl v křesle, uvědomil si, že v kanceláři nikdy nebyl sám, nebo lépe řečeno, že na to nemá žádné vzpomínky… Což bylo bezesporu divné vzhledem k tomu, že na škole učil skoro dvacet let. Tato skutečnost poněkud posílila jeho podezření, že mu Brumbál nikdy nedůvěřoval, nemluvě o sdílení přátelství… Ovšem teď ho ten pocit rozčílil, ačkoliv v minulosti nad tímto faktem cítil vždy smutek.

Nikdy nebyl dostatečně důvěryhodný na to, aby ho uvedli do tajemství Pottera. Vždy mu bylo nařizováno jako usmrkanému děcku: udělej tohle, udělej tamto, chraň ho a jdi, když jsi hotov, když jsi připravený… Připravený! Byl to zázrak, že ho Voldemort nezabil na místě hned po příchodu v té osudné noci… a později, když byl povolán znovu zabít, ukázat svou skutečnou oddanost…

Možná měl být Potterovi více vděčný za to, že ho ušetřil dalšího špehování? Ach, samozřejmě se nikdy nedozví, jestli ta báchorka o jejich zajetí a útěku byla pravdivá. Jeho vzpomínky jsou navždy pryč, to už teď věděl moc dobře a tušil to v nemocnici po Cassiiných dlouhých a marných pokusech o oživení několika částí paměti, na které seslal Obliviate.

Najednou krb zahučel a na roštu zasršelo množství jisker, které Severuse svojí jasností oslepily. Hned na to se ocitl tváří v tvář rozzlobenému Brumbálovi.

Výraz tváře starého muže Severuse vyděsil, což by ale nikdy nepřiznal.

„Severusi,“ ředitelův hlas zněl překvapivě studeně a hluboce. „Co jste udělal Harrymu minulou noc?“

„Vzal jsem toho ničemu na ošetřovnu, jak mi nařídila Minerva,“ chlad jeho hlasu si s ředitelovým nezadal.

„Nejsem si jistý, že vám Minerva nařídila chlapce zranit, navíc v situaci, kdy měl bolesti,“ Severus pohlédl do očí staršího muže. Hluboce modrý pohled byl teď ledový jako severní pól.

„Vaše malá zlatá figurka si stěžovala na mé chování, Albusi?“

„Severusi!“ Brumbálův hněv najednou naplnil místnost a zmrazil krev v žilách Mistra lektvarů. Teď zcela jasně rozuměl, proč se Pán zla ředitele tak bál. „Ne, Harry si nestěžoval. Ale vy,“ Brumbál přistoupil blíž a Severus se ho v té chvíli bál víc než kdy Voldemorta, „vy jste ho zranil.“

„Nesmysl, Albusi,“ zaskřehotal bez obvyklé pevnosti.

„Nesmysl?“ zahřímal muž. „Chlapec trpěl následky různých kleteb, většinou Cruciatu, celý jeho svalový systém byl v šoku a napjatý. A váš citlivý stisk mu vážně poškodil svaly na pravé ruce tak, že ho Poppy musela léčit – a Harry bude mít několik dní bolesti! Co jste si myslel, že děláte?“

Otázka zůstala viset ve vzduchu a kancelář se ponořila do naprostého ticha. Nakonec ho prolomil starší muž.

„Ať už jste si myslel cokoliv, zahájím proti vám disciplinární řízení.“

Severus svraštil obočí.

„Chcete mě vyhodit, pane řediteli?“ zeptal se ledově.

Starcův tón byl stejně jako ten jeho mrazivý.

„Jsem opravdu v pokušení to udělat, pane profesore. Ale obávám se, že za těchto okolností by to byla vražda. Místo toho stanovím pár pravidel a jestli zaslechnu, že jste je porušil, budete propuštěn, vražda nevražda.“

„Poslouchám,“ hlas Mistra lektvarů byl nevýrazný a bez emocí.

„První: nikdy se znovu nepřiblížíte k Harrymu. Pokud na něj položíte třebas i jen prst…“ nepokračoval, ale Severus sebou trhl. Zcela jistě nikdy neslyšel Brumbála někomu vyhrožovat. „Druhé: nebudete tak krutý na své studenty. Myslím hlavně na mladého pana Longbottoma. Není zodpovědný za skutky svého otce namířené proti vám. Třetí: jste odvolán z funkce ředitele Zmijozelu.“

„Ale Albusi,“ poslední větou byl Severus zaskočen.

„Ne, zdá se, že nejste dost zodpovědný, abyste se staral o děti. Vaše předpojaté a bezohledné chování způsobilo studentovi vážnou zdravotní újmu. V této škole to nemohu dovolit. Ach, a váš plat bude snížen o třicet procent. Konečné rozhodnutí vašeho případu, samozřejmě, vysloví školní rada.“

„Albusi, já…“ Severus se pokusil ze sebe dostat nějaké omluvy, nebo vysvětlení, ale ředitel ho zvednutím ruky zastavil.

„Teď můžete odejít, pane profesore.“

Severus cítil, jak se svět kolem něj točí. Může jít? Odvolán? Ale… proč?

Ano, včera k tomu Potterovic fakanovi byl trochu krutý, ale… ach dobře. Ředitel před ním upřednostnil spratka. No, to nebylo neočekávané. Albusův zlatý chlapec, nejcennější Nebelvír!

Když opustil kancelář, šok pomalu pominul a měnil se v silnější a silnější hněv, takže v době, kdy došel ke svým soukromým komnatám, dosáhl bodu exploze.

Zase!

Takže byl dost dobrý na to, aby se o toho syčáka staral, zatímco ho podváděli. Byl dost dobrý na to, aby špehoval, pracoval pro Řád, riskoval svůj život, připravoval lektvary, aby… myšlenky mu vířily hlavou.

K čertu se všemi na této škole! K čertu s Voldemortem, že prostě nemohl zmizet! K čertu se svým mladickým rozhodnutím připojit se k tomu monstru! K čertu s celým životem, který byl nucený opustit!

Vešel do kuchyňky a popadl z ledničky láhev Ohnivé whisky, pak vzal z police sklenici na vodu a celou ji naplnil pitím, které jedním velkým douškem polkl. Alkohol se téměř okamžitě rozlil po celém jeho těle a zostřil smysly. A ještě víc hněv.

Zase ten harant! Zničil Severusův celý život a pověst! Co řeknou kolegové, až se dozvědí o tom disciplinárním řízení? Co řeknou studenti o jeho odvolání z funkce? Co si pomyslí ministerstvo, jestli uslyší o jeho násilném chování? Sotva unikl dlouholetému trestu v Azkabanu! Uvězní jej zase?

Zoufalství se mísilo s hněvem.

A tohle vše jen kvůli tomu zatracenému parchantovi svého mystického bratra!

Sakra!

Vlil si do úst druhou sklenici a silně jí švihl proti zdi, kde se roztříštila na milion drobných kousků. Pak popadl láhev a vpochodoval do obýváku. Cítil, jak mu alkohol proudí celým tělem a ještě jednou si zhluboka lokl.

A pak kdosi zaklepal na dveře.

ooOOoo

Harry byl hodně nervózní. Myslánka byla konečně připravena, ale Harry doopravdy nevěděl, co očekává od ní a jejího předložení Severusovi. Nicméně choval v srdci malou naději, naději, že se Severus do ní podívá, pochopí a uvěří v jeho upřímnost, jeho lásku.

Možná, že i když jejich vztah nikdy nebude stejný jako dřív, muž ho přijme a bude ho volat jeho jménem.

A možná, ale to byla jen velmi, velmi malinká naděje, získá znovu všechno to, co spolu kdysi sdíleli.

Položil myslánku do krabice a opatrně ji zapečetil dříve, než zamířil do ach-tak-známého sklepení. Severus byl na něj včera velmi hrubý. Teď Harry doufal, že mužova vina mu pomůže od něj myslánku přijmout…

Tak šel.

Přitiskl krabici pevně k hrudi levou rukou. Pravá mu stále pulzovala tupou bolestí. Severus jistě nevěděl, co včera v noci dělal. Nevěděl, že Harry v minulosti trpěl některými odpornými mučícími kletbami. A byl taky naštvaný. Harry věděl, že Severus jeho a Brumbála stále obviňuje a cítí se podvedený.

Ale možná teď…

Zastavil se přede dveřmi – ani se nepokoušel stisknout prstem bílou tečku, bylo mu jasné, že by stejně neotevřel – a slušně zaklepal.

Severus potlačil silné přání zaklít, když pokládal láhev na konferenční stolek. Vrazil do dveří a rychlým, ale silným pohybem je otevřel.

Spratek.

Když se Harry později snažil vzpomenout, co přesně se přihodilo po Snapeově otevření dveří, nešlo to. První věc byla jistá – muž ho popadl za záhyby hábitu a vtáhl ho dovnitř. Zavřel dveře a seslal tišící kouzlo – vše v jediném okamžiku. Harry ani neotevřel pusu a Severus se nad ním skláněl a řval na něj něco o sesazení, disciplinárním řízení, nezodpovědném chování a drzých idiotských dospívajících – Harry skutečně nepochopil ani slovo.

Ale cítil whisky ze Severusova dechu a to ho vyděsilo.

Severus nebyl takový.

Nebo možná byl.

Ale muž se ho, nicméně, ani nedotkl.

Po deseti minutách řvaní muž nakonec položil otázku: „A jestli se mohu zeptat, co tady děláte?“

Harry mu beze slova předal krabici. Muž ji v mžiku trhnutím otevřel, podíval se dovnitř a myslánku vytáhl. Načež byla těžká, kamenná mísa mrštěna proti zdi takovou silou, jakou Harry nikdy předtím neviděl.

„Na co si myslíš, že si hraješ, hochu? Proč si myslíš, že uvěřím tvému nejnovějšímu způsobu manipulace? Ušetři mě svých lží!“ řval muž, ale Harry nic neslyšel. Jako ve zpomaleném filmu sledoval mísu narazit do zdi a tříštit se na kousky, zatímco její obsah v podobě viskózní tekutiny pomalu stékal po stěně a zvolna se odpařoval, až nezůstalo nic, absolutně nic. Stejně jako z jejich bývalého vztahu, který teď nevypadal jako nic víc než vzdálený sen. Harry cítil, jak se jeho nitro znovu tříští a rozpadá. V srdci mu nezbylo nic, naprosto nic pozitivního směrem k Severusovi. Nespravedlnost celé situace, staré rány a bolesti, které obdržel, vybuchly s takovou silou, že téměř Harryho udusily.

Zvedl oči od roztříštěných kousků mísy a pohlédl na muže stojícího před ním.

„Nenávidím vás,“ pronesl prostě.

A odešel.

Po tomto střetu se jeho slabost, stejně jako ony vzpomínky, nějak vypařila a už necítil potřebu plakat. Cítil se mnohem líp než v posledních týdnech, jako by se část jeho života jednou pro vždy uzavřela, jako by dlouho odkládané rozhodnutí bylo konečně učiněno.

Jejich vztah skončil.

Před večeří ho odchytil Brumbál.

„Harry, prosím, na slovíčko.“

„Co se stalo? Útok byl úspěšný?“

„Ne,“ Brumbál se slabě usmál. „Dokázali jsme je odrazit. Mezitím byl Lucius Malfoy zbaven magie a nemyslím, že bude někdy znovu Voldemortovi užitečný.“

„Ach,“ Harrymu se ulevilo. „Jsem rád, že to slyším,“ dodal.

„Ale o něm jsem nechtěl mluvit.“

Harry se zastavil a otočil se k muži.

„Co tedy?“

„Jde o Severuse…“

„Ne,“ Harry ho pevně přerušil. „Nezajímá mě to.“

„Chci ti to říct jako prvnímu.“

„Nemusíte, pane řediteli. On není…“ Harry se na chvíli zastavil a popřemýšlel, „nebudu se o něj starat. Už víckrát ne.“

Představoval si to Harry, nebo se ředitelův výraz uzavřel? Přesně to neidentifikoval, ale jakákoliv známka radosti a štěstí z věkovité tváře zmizela. Zůstal jen smutek a jistá neúnosná vážnost.

„Co se stalo?“ zeptal se ředitel potichu.

„Nic,“ Harry zavrtěl hlavou. „Jen… že už to stačilo, myslím. Absolutně, naprosto stačilo. Paní Cassia mi řekla, že nevidí žádnou naději se Sev… jeho zotavením. A on… změnil se. Teď mě nenávidí. Konečně jsem si uvědomil, že ho nemůžu změnit zpět, tak jsem se rozhodl nechat ho tak. Nechci žádné další zesměšňování ani ponižování… Toho už bylo dost.“

„To Severusova agrese…?“ Brumbál ukázal na Harryho paži. Ten přikývl.

„Ano.“

„Harry, musíš vědět, že to není jeho chyba, ne zcela…“

Harry pokrčil rameny.

„To není důležité. Je teď jiná osoba a tou zůstane i nadále. Nechci mu nutit svoji přítomnost a zcela jistě už víc nechci jeho přítomnost blízko mne, i když to není jeho chyba. Nicméně nesouhlasím. On je dospělý. Měl by se tak i chovat.“

Brumbál si povzdechl.

„Víš, že paměťové kouzlo poškodilo jeho emo…“

„… ce, samozřejmě, že vím!“ odsekl naštvaně Harry. „Ale dospělí musí vědět, jak používat svůj zdravý rozum a to i v případech, kde jsou citově zainteresovaní! Měl víc než měsíc, aby si zvykl na myšlenku, že já, Harry Potter, nebo cokoliv, jsem jeho příbuzný! Ale rozhodl se tuto skutečnost ignorovat, nikdy se ani nepokusil se s tím vyrovnat a celý jeho postoj je pro mne důkazem, že vaše rozhodnutí neříct mu pravdu bylo správné. Snažil jsem se mu to vysvětlit. Omluvil jsem se. Ale už nechci směrem k němu dělat další smířlivé kroky. Už nemám zájem.“

Jeho předchozí chlad zmizel a namísto něj cítil vztek.

„Teď mne omluvte, pane řediteli,“ nemohl už víc o Severusovi debatovat. Brumbál přikývl a Harry odešel.

Ale nedlouho po rozloučení se starým mužem ucítil silný stisk na paži, jeho stále bolestivé paži, a někdo ho vtáhl do tmavé chodby takovou silou, že padl na kolena. Bolest v ruce byla nesnesitelná a musel bojovat s tím, aby nekřičel a tím neukázal svoji slabost.

Nad ním stál Malfoy a  hůlkou v natažené ruce mířil na Harryho.

„Ať už si říká tvůj drahý strýc cokoliv, Snape, jsi skutečně můj bratranec. Nemůžu tě zabít. Nemůžu tě ani zranit tak, jak bych si přál,“ naklonil se ještě blíž, až Harry cítil jeho dech na tváři. „Ale najdu ten správný způsob, jak pomstít svého otce. Vím, že Pán zla ví, že ty jsi ten špeh. A věř mi, až přijdeme na způsob odplaty, tento náš malý objev nezůstane před tebou skrytý.“

„O čem to tu meleš?“ vztekle vyprskl Harry, ale silný stisk mu bránil v jakémkoliv agresivním pohybu.

„Věř mi, že tě zabiju. Najdu způsob. Ale než to udělám… Zjistíš, co je to bolest, skutečná bolest!“

„Idiote,“ Harry si osvobodil ruku a zhluboka se nadechl. „Vím, co je bolest. Nevystraší mě to tvé malé představení! Nemůžeš mi nic udělat!“

Tentokrát se Malfoy nejen culil, ale hlasitě se zasmál.

„Ne? A co ty tvé malé sny?“

A než mohl Harry odpovědět, vytratil se z temné chodby. Harry si tiskl pulzující ruku k hrudi a jen tam po dlouhé, velmi dlouhé minuty seděl. Najednou si nebyl jistý, jestli chce ještě žít.

Následující ráno Brumbál oznámil, že Draco Malfoy už víc není studentem Bradavic. Odešel.

A o pár dní později byl Harry nucený sledovat, jak velmi odhodlaný mladý muž zabil svoji první oběť a natáhl ruku, aby obdržel Znamení, které nepůjde nikdy smýt.