Preklady fanfiction Harryho Pottera

Část IV. – Krabice plná vzpomínek

Hermiona spěchajíce do svého pokoje hodila kufry dovnitř. Otevřela větší z nich a pod zeleným svetrem zahlédla předmět své touhy. Opatrně ho vytáhla, přitiskla si ho k hrudi a vydala se zpátky k Dracovi.

Stále seděl na své posteli, pravou nohu měl podepřenou polštářem, levou volně vedle. „Kam jsi šla?“

„Pro tohle,“ řekla a ukázala mu malou, blyštivě ozdobenou krabičku. Vylezla na postel vedle něj, položila krabici na jeho levé stehno a otevřela víko.

„Tahle krabice obsahuje pozůstatek mých nejlepších Vánoc,“ začala.

„Těch bez dárků,“ potvrdil.

Přikyvujíc pronesla: „Správně.“ Vytáhla hromadu obrázků pořízených polaroidem. „Tyto fotky se nazývají polaroidové obrázky. Jsou zhotovené mudlovským fotoaparátem, který je ihned vyvolá.“ S tím mu vložila fotky do natažené ruky. „Když jsme dorazili a zjistili, že můj táta zapomněl vzít dárky, nabídl se, že se pro ně vrátí, ale cesta by trvala sedm hodin a moje máma řekla, že si místo toho můžeme nějaké vyrobit.“

Začal si prohlížet snímky. „Vsadím se, že jsi byla z toho návrhu nadšená,“ řekl.

„Bylo mi devět, takže samozřejmě že ne,“ odvětila.

Unaveně se na ni podíval a pravil: „To byl sarkasmus, Grangerová. Vím, že jsi nebyla unešená, přesto si tyto Vánoce určila jako své nejoblíbenější, takže z nich muselo vzejít něco dobrého.“ Pohlédl zpět na obrázky ve své ruce a pak se rozesmál nad jedním vyobrazující jí, jak dělá anděla ve sněhu. „Víš, jednou jsem se o takového anděla také pokoušel, ale z nějakého důvodu, když jsem vstal ze země, abych zkontroloval svou snahu, můj anděl měl rohy a ježatý ocas.“

Hermiona se také zasmála. „Snažíš se mi říct, že jsi… udělal sněhového čerta?“

Zasmál se spolu s ní a odpověděl: „Vlastně ne, ale vzpomínám si, že jsem se jednoho snažil vyrobit a Goyle pravil, že sněhové anděly dělají jen holky, a pak Crabbe dodal, že ten můj vypadá spíš jako sněhový čert.“

Pak se Hermiona natáhla pro hromadu fotek v jeho rukách a prohrabávala se jimi, dokud nenašla jednu, jak její matka a otec zdobí vánoční stromeček. „A co tahle. Můj táta požádal správce hotelu, jestli by nám do pokoje mohl pokácet malý jehličnatý stromek a on mu to dovolil. Pak jsme šli společně s mámou do lesa a sesbírali jsme šišky, cesmínu a ozdobili jsme tak stromeček věcmi z lesa a drobnostmi z našich kufrů.“ Ukázala na 'hvězdu' na vršku stromku. „Tu jsem vyrobila z kartónu a alobalu.“

Prohrábla se pár dalšími fotografiemi a našla jednu se svou matkou. „Moje maminka a já jsme navlékaly popcorn, i když z obrázku můžeš vidět, že ona se oháněla jehlou a nití, kdežto já ho většinou jedla.“

Draco se snažil skrýt svůj úsměv, ale bylo to dost těžké, protože se usmívala. Vypadala opět šťastně. Rád by si myslel, že jí pomáhá najít znovu štěstí, ale zásluhu na tom měla především ona, i tak byl však potěšen.

„A teď mi řekneš, že jste si vyráběli z papíru i dárky,“ škádlil ji.

„No, můj táta prohlásil, že všechny ty momenty, které vyfotil, jsou jeho dárkem pro mámu a pro mě. Moje máma si strčila do kufru plechovky plné marcipánu a sušenek, takže to byl její příspěvek k Vánocům a já jsem vyrobila tuhle krabici.“ Položila fotky na postel vedle ní a zvedla potrhanou a opotřebovanou krabičku. „Byla to krabice od bot. Můj táta mi ji našel a já jsem šla do obchodu se suvenýry a koupila jsem tam všechny zbylý vánoční přání, které měli, a také nějakou červenou a zelenou stuhu. Pak s nůžkami, páskou a lepidlem a troškou snahy jsem vyrobila tuto krabici.“

Sáhla do krabice a vytáhla zažloutlý kus papíru. „Toho roku jsem napsala mámě a tátovi krátkou báseň. Chceš jí slyšet?“

Mohl jen přikývnout.

Přečetla tedy báseň, kterou napsala, když jí bylo devět.

„Přeji si světlý zítřek,

přeji si štěstí a světlo,

přeji si žádný smutek,

přeji si lásku, večer o Vánocích.

Sním o zeleni a zářících hvězdách,

o šťastné a světlé budoucnosti,

sním o sněhu, cesmíně a veselosti,

sním o tobě, večer o Vánocích.

Zazpívej koledu, začni refrénem,

podívej, hvězda jasně září,

staré vzpomínky dávají sbohem,

nové přicházejí, večer o Vánocích.“

Draco jí vzal ten křehký kus papíru z rukou a přečetl si její slova. „To jsi napsala, když ti bylo devět?“

Přikývla a položila mu hlavu na rameno. To se mu líbilo. Bál se však, že kdyby se pohnul, mohla by se hnout i ona, a on nechtěl, aby se od něj vzdálila… už nikdy.

Vzala mu báseň z ruky a znovu složila papír, tak jak byl. „Každý rok jsme potom nechávali dárky doma, abychom je otevřeli později a brali jsme sebou tuhle krabici, kterou jsem vyrobila, a moje mamka vzala plechovku plnou cukroví a táta přinesl fotoaparát a dělali jsme si fotky, na kterých byly šťastné chvíle. Do této krabičky jsme strčili drobnou památku z každých Vánoc a další rok jsme se těšili z vytahování věcí, ať už to byl obrázek, nebo básnička, či uschlá šiška, seděli jsme a vzpomínali. Všechno to bylo opravdu nádherné.“

Hlasitě si povzdechl, zvedl fotografie z postele a umístil je zpátky do krabice. „To zní skvěle.“

„Myslím, že je to právě ono, co mi u Vánoc chybí,“ přemítala. „Není s kým vzpomínat, s nikým, kdo by sdílel mé vánoční vzpomínky.“

„Já je s tebou můžu sdílet,“ řekl šeptem. Slyšíc ho k němu zvedla svůj zrak. Odložil krabici na stolek vedle sebe, položil jí ruku na tvář, a zatímco její hlava stále spočívala na jeho rameni, otočil hlavu a políbil jí do vlasů. „Moje nejlepší vánoční vzpomínka se týká tebe, věděla jsi to?“

Lehce zavrtěla hlavou, nechajíc svou hlavu položenou na jeho rameni. Chytil její ruku do své, zvedl ji ke svým rtům a políbil ji. Chystal se jí vyprávět o vzpomínce z období Bradavic, a o tom, jak mu její slova věnovaná neznámému člověku ten rok zachránila Vánoce, ale pak si uvědomil, že právě teď, v tento okamžik, to byla jeho nejlepší vzpomínka. „Tohle jsou moje nejlepší Vánoce, Hermiono. Právě teď tady s tebou.“

Zvedla hlavu a znovu se mu zahleděla do očí.

„Slyšel jsem tě v obchodním domě mluvit s Potterovou ženou. Slyšel jsem tě, jak jsi říkala, že už nemáš ráda Vánoce a že se cítíš sama, a myslel jsem, že je to výsměch. Slíbil jsem, že se pokusím, aby byly tvoje Vánoce veselejší, a tak jsem znovu odposlouchával, jak si Potterovi vyprávěla o tomto místě, a pak jsem sem přijel den před tebou, vymyslel jsem si tuhle falešnou historku o zlomené noze, to vše, aby si měla lepší Vánoce, ale nakonec to ty jsi učinila lepší Vánoce mně. Děkuji ti, Hermiono Grangerová.“

Draco se k ní naklonil a jemně jí políbil na rty.

„Myslela jsem, že se zmíníš o Vánocích v šesťáku,“ řekla a dotkla se jeho tváře jedním prstem.

Nadechl se. „Jak jsi o tom věděla?“

„Cítila jsem, že jsi toho roku smutný… v šestém ročníku… a že nejdeš na Vánoce domů. Pro nás všechny to byla tak temná doba, ale všimla jsem si, že tě něco tíží. Teď už vím, co to bylo, ale tenkrát jsem jen tušila, že to je něco velkého a že je ti z toho smutno,“ prozradila.

Shlédla dolů a zjistila, že se stále drží za ruce. Položila druhou ruku přes ně a pokračovala. „Tak jsem tě sledovala do knihovny, a když jsi byl ve výklenku sám, obešla jsem ho na druhou stranu a předstírala jsem rozhovor s osobou, která nikdy neexistovala. Víš, Draco, ten den jsem k tobě skutečně mluvila. Věděla jsem, že jsi smutný, že nejsi na Vánoce doma, a chtěla jsem, aby ses cítil líp, tak jsem předstírala, že mluvím s někým jiným, ale jediní dva lidé, kteří se právě v tu chvíli nacházeli v místnosti, jsme byli ty a já. Mluvila jsem k tobě, Draco. Byl to můj malý vánoční dárek pro tebe.“

Polkl knedlík v krku. „Vážně?“ zeptal se nadmíru šokován. „Mluvila jsi ten den v knihovně se mnou? Byla jsi sama? Udělala jsi to pro mě?“

„Ano,“ řekla tiše téměř šeptem. „A teď jsi to samé udělal pro mě ty. Vzala jsem si tuhle malou krabičku sebou jen tak z rozmaru na poslední chvíli, ale neměla jsem v úmyslu se do ní podívat, a pak ses mě zeptal na moji oblíbenou vánoční vzpomínku a já se ji rozhodla otevřít a povědět ti o dávno prožitých Vánocích, a teď milý Draco, jsi mi všechno zničil.“

„Počkat,“ začal, „jak jsem to zničil?“

„No, ty Vánoce, když mi bylo devět, to byla moje nejoblíbenější vánoční vzpomínka, ale nyní už ne,“ odpověděla prostě, položíce mu ruku na tvář. „Tohle jsou moje nejlepší Vánoce, a to vše kvůli tobě a tvému falešně zlomenému kotníku.“

„Falešně zlomené noze,“ opravil ji s úsměvem a přikryl její ruku svou. Pak stáhl obě ruce dolů, naklonil se a políbil ji na tvář. „Takže když už víš, že to není pravé, můžu si tu zpropadenou sádru sundat z nohy. Opravdu to svědí.“

„Skutečně jsi ztratil svoji hůlku?“ zeptala se.

Na to ji vytáhl ze svého úkrytu pod polštářem. „Myslíš si, že bych ji opravdu ztratil? I když skutečně jsem včera večer prchal před zpívajícími mudly.“ Mávl hůlkou směrem k noze a sádra zmizela. Promnul si prsty na noze a řekl: „Á, to je lepší.“

„Co ještě můžeme udělat, aby tyto Vánoce byly těmi nejlepšími?“ zeptala se Hermiona sladce.

„To mi pověz ty,“ odpověděl s úsměvem.

„Myslím, že bychom měli začít tím, že půjdeme ven a pořídíme si malý stromeček. Můžeme ho postavit do rohu, ozdobit ho věcmi, které přeměníme v ozdoby, a pak si možná můžeme dát nějaké dárky nebo tak něco.“

„Ale ty jsi mým dárkem, Grangerová,“ prozradil jí. „To nemůže nic překonat.“

Znovu se usmála, už poněkolikáté toho dne, a položila mu hlavu na rameno. „Předpokládám, že máš pravdu, Malfoyi. Děkuji, že jsi mi vrátil Vánoce. Bála jsem se, že budu sama, stejně jako pár posledních let, ale nejsem. A za to jsem ti opravdu vděčná.“

„Děkuji ti za to samé, Grangerová,“ odpověděl.

A tak strávili zbytek dne, který byl skoro Vánocemi spolu, vyprávěli si příběhy, zdobili stromeček, smáli se, a dokonce i zpívali. A ten večer našli nějaké jmelí a kdo ví, co se dělo dál.

KONEC