Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19. Žít ve světle

„Severusi, už jsem vám řekla, že na jeho těle není co léčit,“ hlas madame Pomfreyové zněl tiše a měkce. „Už nežije. Jen existuje. Nechte ho jít.“

Severus nemohl odpovědět, jen zavrtěl hlavou. Ne. Ošetřovatelka k němu vykročila, naklonila se nad něj a položila ruku na jeho záda.

„Severusi, jenom se týráte.“

„To je mi jedno,“ odpověděl Severus dutě. „Nemůžu ho znovu ztratit. Nemůžu ho znovu pohřbít. Ne, Poppy. Jednou bylo dost. Dokud bude dýchat, mohu předstírat, že je tady…“

Poppy si povzdechla a přikývla.

„Tak si aspoň běžte dát sprchu a převlečte se. Slibuji, že Harrymu nic neudělám,“ pomohla mu vstát. „A Minerva s vámi stejně chce prohodit pár slov…“

„Dejte mu nějaké léčivé lektvary, Poppy,“ Severusova tvář se zkroutila do sarkastického úšklebku. „I když není živý, držel si důstojnost až do konce. Teď mu ji neberte. Tak jako já víte, že by nenáviděl, kdyby ho takto někdo viděl…“

Mávl směrem k Harrymu a oba museli polknout. Extrémně hubené tělo bylo tak brutálně dořezané, že nebyl vidět ani kousíček nezraněné části. Žebra mu výrazně čněla pod kůží, která byla zakrvácená a špinavá. Harryho tvář stále nesla stopy slz a potu, černé vlasy visely pod nánosem mastnoty.

„Uzdravte ho, jak nejlépe umíte. Až se vrátím, vykoupu ho a obleču do odpovídajícího oděvu. Nedovolte, aby ho takto někdo viděl.“

„Jsou tu jeho přátelé…“ nejistě zamumlala ošetřovatelka.

„Ani oni ne,“ Severusův hlas byl rozhodný. „Dopřejte mu důstojnost, jakou si zaslouží.“

Avšak hned, jak zavřel dveře ošetřovny, seběhli se kolem Severuse ustaraní dospívající.

„Co se stalo?“ dotazoval se kdosi. Severus se otočil za hlasem. Byl to Neville Longbottom.

Ticho padlo na chodbu, jak na něj všechny děti – ne, už nikdy víc děti, opravil se Severus – v úzkosti hleděly.

„Válka skončila,“ pronesl tiše. „Harry porazil Voldemorta.“

Nenastalo hlasité veselí a křik radosti, jen úzkostné ticho…

„Je v pořádku?“ Ron Weasley.

Severus se zachvěl, ale nevěděl, jestli je to způsobeno únavou, nebo chladem na chodbě. Stál tam v obyčejném, kdysi bílém tričku (nyní kropenatém krví, potem a špínou) a černých kalhotách.

„Pane profesore, vezměte si to na sebe,“ teplý plášť zahalil jeho ramena. Ares Nott.

Severus zavřel oči a znovu je otevřel. Situace se nechtěla změnit, tváře plné úzkosti stále čekaly na jeho odpověď.

„Ne,“ vydechl. „Není v pořádku.“

Otočil se k odchodu, ale byl příliš vysílený – podlomila se mu kolena a málem se zhroutil na zeď.

„Severusi, hledal jsem tě,“ nový hlas. Mundungus Fletcher. V další chvíli u něj muž stál a podpíral ho pažemi. Profesor přeměňování pohlédl na mládež. „Vraťte se teď do svých kolejí. Dnešní noc nemůže Harryho nikdo navštívit,“ podíval se na Severuse. „Cassia přijde, hned jak bude moci. Má nějaké velmi urgentní pacienty… po těch dnešních útocích… Nemocnice je plná mentálně poškozených mudlů…“

Severus se staženým hrdlem přikývl. Harry nebyl naléhavý případ. Proč by měl být?

„Vezmi mě do mých komnat, Mundungusi,“ zamumlal. „Chci se rychle osprchovat.“

„Minerva tě bude za dvacet minut čekat ve své kanceláři. Doprovodím tě,“ belhali se chodbou od ošetřovny. „Nevypadáš dobře. Zranili tě?“

Severus se přiměl k hlubokému nádechu, než odpověděl.

„Ne. Mě nezranili. Zranili Harryho, jen Harryho před mýma očima, protože jsem byl zrádce a víš, že osud zrádce…“

„Šššš, Severusi…“

„Harry dostal polibek,“ vyhrkl ze sebe náhle. „Porazil Voldemorta…“ Severus už nevěděl, jestli ještě mluví nebo ne. Obrazy předchozích strašlivých hodin přicházely v nekonečné řadě. „Bylo to horší než posledně… Mnohem horší…“

Fletcher se na něj překvapeně podíval.

„Ty sis vzpomněl?“

Severus vyrazil krátký, hořký smích.

„Och, jistěže vzpomněl. Opravdu na všechno a velmi dobře.“

„Jak?“ zeptal se muž a zasténal, jak se snažil udržet stále více vládu ztrácející tělo svého kolegy, který se hroutil k zemi jako hadrová panenka.

„Domnívám se, že silný emocionální šok… Ach, tak už jsme konečně tady,“ po krátkém přiložení ukazováčku na bílou tečku vešli. Fletcher ho dovlekl ke koupelnovým dveřím a pohlédl na něj.

„Zvládneš to sám, Severusi?“

„Samozřejmě,“ odvětil a s pokrčením ramen se osvobodil z Fletcherova držení – vpotácel se do koupelny a vzápětí si bez velkých cavyků kecl na zadek.

Ani jeden nemohl potlačit krátké zasmání.

„To bylo… docela přesvědčivé,“ zamumlal Fletcher pobaveně.

„To bylo mým cílem,“ ušklíbl se Severus a vstal. „Teď běž. Pokud do deseti minut nevyjdu, můžeš vstoupit. Samozřejmě po zaklepání.“

Fletcher protočil očima, ale neprotestoval.

Když se po deseti minutách Severus objevil, na konferenčním stolku na něj čekala krátká řada lektvarů. Uklidňující, povzbuzující a nějaké lektvary proti následkům kleteb.

„Proč se obtěžovat s lektvary? Zakouzli Ennervate a je to,“ ušklíbl se, ale sáhl po povzbuzujícím lektvaru. Ostatní nepotřeboval. Nebyl zasažen žádnou kletbou a Poppyina první akce po jeho příchodu byla předávkovat jej uklidňujícím lektvarem. Severus měl podezření, že následkem toho měl potíže s chůzí.

„Pojďme,“ zamumlal pak a již bez pomoci nakráčel ke dveřím. „Zdá se, že už to zvládnu sám,“ vydechl úlevou.

Neprohodili ani slovo, dokud nedorazili do ředitelčiny kanceláře. Nečekala na něj jen Minerva, byl tam celý Řád: Weasleyovi, Knightovi, rodina Bonesů, Cassia, léčitelka, ex-ministr Patil a Diggory coby současný ministr, dokonce i Mercury. Ale navzdory faktu, že v místnosti bylo více než dvacet lidí, vládlo zde hluboké ticho.

Kdosi pod něj přistrčil židli a o vteřinu později už svíral v ruce šálek horkého čaje.

Severus se rozhlédl. Vyhráli, válka skončila a oni opět… vypadali, jako by byli poražení.

„Severusovi se obnovila paměť,“ promluvil Fletcher. Po jeho prohlášení následovalo několikeré náhlé zalapání po dechu.

„Šok,“ jemně pronesla Cassia.

A opět ticho, tentokrát dokonce hlubší. Cassia přešla k Severusově židli, klekla si před něj a uchopila jeho ruce.

„Mohl byste nám povyprávět, co se stalo? Bystrozorové už nám oznámili, že vás našli na Manoru, Harry byl v bezvědomí a vy jste zabil Voldemorta…“

„Ne,“ Severus vrtěl hlavou. „Ne, já to nebyl. Harry… Harry to s ním skončil. Zničil Voldemortovu duši. Já… já jen zabil tělo.“

„Co se stalo?“ opět se jemně zeptala Cassia.

Severus zavřel oči.

„Včera večer, když jsem se vrátil do kabinetu, na mém stole ležely noviny…“ najednou trhnutím zvedl hlavu. „Kde je Kratiknot?“ zeptal se s náhlým hněvem.

„Ve vězení, Snape,“ odpověděl Mercury McGonagall bez jakýchkoli emocí. „Chcete pokračovat?“

Severus vypustil zadržený dech.

„Bylo to přenášedlo. Objevil jsem se v Nightmare Manor a než jsem mohl něco udělat, odzbrojili mě a hodili do cely. Harry už tam byl, nahý až na spodní prádlo. Už nechtěli žádné překvapení. Měli jsme asi dvě hodiny času připravit se na cokoli, co tam s námi chtěli provést…“ zase zavřel oči. Mimochodem, kdy se otevřely? „Přenesli nás do hlavní síně, připoutali mě ke zdi a mučili Harryho. Pak na něj Voldemort seslal smrtící kletbu, ale Draco ho svým vlastním tělem zaštítil a umřel tam.“

Zase překvapené výkřiky a lapání po dechu.

„Draco Malfoy?“ zeptal se George.

„Ano, on,“ zašeptal Severus. „Pitomé děcko… Už není žádný Noblestone…“ na pár chvil se Severus ztratil v myšlenkách.

„Co se stalo Harrymu?“ Georgeův hlas byl na hraně paniky. Vyděšená otázka vytrhla Severuse z jeho krátkého zamyšlení.

„Voldemort se neodvážil riskovat další problémy s vražednou kletbou, a tak nařídil mozkomorům, aby dali Harrymu polibek,“ ovzduší v místnosti zmrzlo, Severus však pokračoval, „ale než Harry zemřel, seslal na Voldemorta duši svazující kouzlo, takže v tu chvíli, kdy byla jeho duše vyrvána z těla, to samé se stalo i tomu bastardovi,“ polkl, zvedl hlavu a oči se mu zúžily. „Dostal, co si zasloužil.“

„Ale…“ zajíkla se paní Weasleyová. „Řekli nám, že je Harry na živu!“

„Viděla jsem, jak dýchá, Severusi, když jste se sem přemístili,“ vysvětlovala rychle ředitelka. „Myslela jsem… Nemyslela jsem si…“

Severus vstal.

„Vracím se za ním,“ pronesl unaveně. „A pokud chcete nějaké další informace, dotazujte se Poppy. Nebo položte otázky Smrtijedům, co jste tam našli.“

Chodba k ošetřovně byla prázdná a temná, stejně tak celé nemocniční křídlo. Madame Pomfreyová nebyla nikde vidět, jen Harry tam ležel na posteli; stejnoměrně dýchal, ačkoliv lehké zakašlání čas od času zatřáslo jeho tělem. Už nebyl tak odhalený, jako když ho tady Severus před hodinou opustil, byl přikrytý světlou pokrývkou pevně utaženou kolem těla.

Severus sundal deku z hubeného těla a opatrně Harryho odnesl do koupelny. Vedle vany na židli si všiml čistého pyžama a velké osušky. Vana byla naplněná horkou vodou. Severus svlékl roztrhané spodní prádlo a velmi opatrně Harryho vnořil do lázně. Klekl si vedle vany, jednou rukou Harryho přidržoval pod ramenem, jeho hlavu si opřel o bradu.

„Postarám se o tebe, Harry,“ šeptal. „Slibuji, že tu vždycky budu. I teď jsem tady, synu…“ tak dlouho klečel bez pohybu, až mu nohy znecitlivěly. Až poté zvedl Harryho z vany a odnesl ho zpět do postele.

Lehl si vedle něj, pevně jej obejmul a zavřel oči.

„Všechno je v pořádku,“ lhal sám sobě a lehce políbil Harryho na temeno hlavy. Teplo vedle něj ležícího živého těla, i dýchání a tichý tlukot srdce ho ukolébalo ke spánku.

ooOOoo

Než skončil následující den, dozvěděl se Severus o všem, co se v kouzelnickém světě událo za dobu jejich pobytu na Nightmare Manor.

Harryho poslední vize pozvolna nabývala smyslu.

Ministerstvo nebylo na Voldemortově straně, bylo pouze nepozorné, protože to Bradavice chtěl Voldemort získat. Bradavice, nejsilnější místo na Britských ostrovech. Bradavice, které vždy byly posledním útočištěm strany světla.

Bradavice, které nemohly být obsazeny, protože jejich ochrany byly silnější než kdy dřív.

Bradavice, které byly chráněny obětí největšího kouzelníka století – Albuse Brumbála. Ano, Brumbál neobětoval svůj život pro Harryho, jak se Voldemort (a nejen on) domníval. Zemřel pro školu, kterou miloval, a pro děti, o které až do konce pečoval.

Severus se dozvěděl, že ochrana školy byla tak pevná, že ani společný útok více než pěti set temných kouzelníků v ní nezpůsobil sebemenší trhlinku. Naopak, aktivovala se de-magizující kouzla a docela dost Smrtijedů nebylo tak rychlých, aby se jim vyhnulo. Ani ne dvě sekundy po prvním útoku zůstali náhle bez magie, což bylo nadmíru radostné překvapení pro ministerské bystrozory, jejichž počet najednou stačil na úspěšný boj s nepřátelskými silami.

Smrtijedi se nedokázali k bradavickým pozemkům ani přiblížit.

Ale Severus se nemohl připojit k vděčným zaměstnancům. Nebyl vděčný Brumbálovi. Albus měl dát svůj život za Harryho místo školy, pomyslel si temně. Pak možná mohl Harry přežít…

Bylo mu jasné, že jsou jeho myšlenky dětinské a sobecké.

Ale ráno, když se vzbudil vedle Harryho živé mrtvoly, si uvědomil, že tohle byl skutečně konec. Už žádný Albusův trik s mrtvým tělem, žádné veselé jiskřičky – Severus najednou chtěl zemřít. Jednou to stačilo. Už si tím jednou prošel a neměl v úmyslu to absolvovat podruhé. Pohřeb a smutek – ale tentokrát bude žal delší, protože už nebude žádný Harry, který by zaklepal na jeho komnaty. Který by řekl: ‚Jsem živý, Severusi,‘ ba právě naopak, v budoucnu už nikdo neměl přijít zaklepat na dveře…

Tolik toho ztratil v této válce. Přišel o svou nevinnost, pak o bratra, později rodiče, byl připravený o patnáct let, během kterých by o Harrym věděl, pak ztratil Harryho – a zase ho našel, a pak přišel o vzpomínky, mezi nimiž byly i ty na Harryho, a ztratil nejlepšího přítele, a teď Harryho, jednou provždy.

Ronil slzy, když ho našel ten zatracený bývalý zvěromág. K jeho překvapení však Black nepronesl ani slovo, jen ho obejmul a pak plakali spolu, překrásný párek idiotů, klečeli vedle nemocničního lůžka a brečeli jeden druhému v náručí… Ale Severus se vůbec nestaral o pocity trapnosti a Blackovu útěchu přijal; možná by ve svém stavu přijal jakoukoliv nabídnutou útěchu od kohokoli. Teprve poté, co je Poppy odtáhla do své kanceláře, mohli nejbližší Harryho přátelé na ošetřovnu. Později se Severus dozvěděl, že to byli Nott, Weasley a Longbottom. A byl víc než překvapený nepřítomností slečny Grangerové.

„Ministerský identifikátor tu bude v sedm,“ oznámila jim o něco později ředitelka. Oba muži se zděsili. To by byl skutečný konec. Milosrdná smrt – tak nazýval kouzelnický svět kouzlo, které umožnilo zemřít lidem po obdržení mozkomorova polibku. Bylo to malé, tiše pronesené kouzlo, nic mimořádného a naprosto neškodné pro lidi, kteří měli své duše. Mohlo zabít jen bezduché. Stejně jako Skrka před třemi lety. Nebo jako teď Harryho.

Severus se pro sebe hořce usmál. Možná by se měl pokusit seslat to kouzlo i na sebe. Možná by ukončilo jeho život. Jeho život, který postrádal smysl, který byl prázdný. Který nebyl o nic lepší než ten Harryho, jen skořápka.

V jeho životě mu už nic nezbývalo.

„Byl jsem tam dnes, když Minerva mluvila s Kratiknotem na ministerstvu,“ pronesl najednou Black.

„Proč jsi tam šel?“ podíval se na něj Severus unaveně. Black zrudl do karmínova.

„Pro Armenu,“ zamumlal. „Minerva mi řekla, že Armena bude propuštěná dnes ráno. Šel jsem pro ni.“ Zvedl hlavu a podíval se Severusovi do očí. „Přece jen je teď jako já. Moták. Naprosto zbytečný, pitomý moták…“

Severus si povzdechl.

„Ale no tak, Siriusi, nebuď idiot,“ zabručel tak tiše, že jen Black mohl slyšet jeho slova. „Nejsi zbytečný. Můžeš pomoct Armeně a Harry mi říkal, že jsi té dívence Anne báječným otcem…“

„Harry…?“ Sirius se znovu podíval na Severuse.

„Během posledních týdnů, co jsme žili spolu. Pokoušel jsem se mu pomoci…“ ale prostě nemohl pokračovat. Slzy byly zpátky, ne jen v očích, ale i v hrdle.

Najednou Sirius ve svém příběhu pokračoval.

„Takže, byl jsem dnes na ministerstvu. Kratiknot přiznal všechno. Voldemort mu slíbil post ředitele Bradavic po konečném vítězství,“ ušklíbl se. „Prostě Albusovi záviděl. Když se Albus stal ředitelem v roce devatenáct set sedmdesát dva místo něj, šel přímo za Voldemortem. Od té doby Brumbála špehoval. Poté, co jsi byl odhalen jako špion před Voldemortovým kruhem, doporučil mu, aby k Smrtijedům přijal jeho příbuzného,“ Sirius vztekem zbledl. „Oba věděli, že se ministerstvo nebo Brumbál pokusí poslat do Voldemortova kruhu dalšího špiona. Tak se rozhodli pro první krok a umožnili Nemusovi, aby se k nim přidal. Od začátku věděli, že Nemus je ministerský špion. Nemus svému strýci věřil, a protože nevěděl, že je Voldemortův spojenec, vždy předával Kratiknotovy zprávy o škole Voldemortovi. Byla to pro Kratiknota hodně nebezpečná hra, ale přesvědčil Nemuse, aby ty zprávy předával Voldemortovi předstíráním, že informace jsou vykonstruované Brumbálem, aby přivedly Voldemorta na scestí. Nemusovi bylo řečeno, aby se nezmiňoval o jejich rodinných záležitostech ministerstvu, protože Brumbál měl podezření, že je plné Voldemortových špionů. Ale po únosu Harryho se chudák kluk stal podezřívavým…“

Severus zavřel oči.

„Nemus… takový vysoký kluk s hnědými vlasy, že?“

„Ano.“

Severus se zachvěl.

„Víš, kdybych tehdy na sebe neseslal Obliviate, možná jsem mohl začít podezřívat Kratiknota mnohem dřív.“

„Proč?“

„Harry mi řekl o vysokém hnědovlasém chlapci ze své vize. Dokonce viděl i jeho tvář. Možná… Ale to není důležité. Seslal jsem na sebe Obliviate a vyhráli jsme tuhle zatracenou válku, protože se Harry a Albus obětovali…“

Sirius z ničeho nic zvedl hlavu.

„Severusi?“

„Hm?“

„Víš, že je ti náš dům otevřený.“

„Co?“

Dva muži zírali jeden na druhého.

„V této válce jsi přišel o všechny, Severusi,“ šeptal Sirius, „ale chci ti říct, že nemáš jen ty ztracené… Získal jsi jiné… A můžeš žít s námi, pokud budeš chtít…“

Ale Severus zavrtěl hlavou.

„Máš na starosti Armenu a Anne, Siriusi. A já mám svůj vlastní život,“ vstal a přistoupil k Siriusovi, „nicméně děkuji. Víš,“ musel opět bojovat, aby dokázal dokončit větu, „kdyby Harry přežil, šťastný bych přijal takovou nabídku.“

„Šťastný, Severusi?“ Sirius zvedl obočí.

„No, nepříliš nadšený, ale ani podrážděný.“

Úsměv, který sdíleli, byl slabý, ale byl to skutečný úsměv v době skutečného míru.

„Vyrostl jsi, pitomý čokle,“ řekl Severus.

„Stal ses člověkem, ó mocný řediteli Zmijozelu,“ kontroval Sirius.

„Nejsem ředitel Zmijozelu, Blacku. To je Vectorová.“

Siriusovi spadla brada.

„Myslel jsem, že Minerva…“

„Chtěla mě znovu ustanovit, ale rozhodl jsem se to odmítnout. Měl jsem dost starostí s výukou lektvarů a obranou a péčí o Harryho. Na druhé straně, Vectorová s těmi dětmi odvádí dobrou práci… Možná ještě lepší než já.“

Sirius dlouho neodpověděl, jen na Severuse zíral.

„Změnil ses,“ pronesl nakonec. „Musí to být Harryho efekt.“

„Je,“ přikývl Severus a pak narychlo dodal slabým, utrápeným hlasem, „byl.“

ooOOoo

Black se ztratil o něco později, protože se musel postarat o Anne a Armenu, ale slíbil, že se v šest vrátí.

Severusovi to bylo jedno. Byl šťastný, když ho nechali samotného s Harrym.

Nedělal nic, jen seděl, držel Harryho ruku a nepřítomně zíral do prázdna. Harryho tělo se hojilo dobře, zaznamenal, a tvář se známou jizvou měl tak klidnou… A jizva se prostě ztrácela. Harry by byl tak rád, že mizí…

Stejně jako Znamení na jeho vlastním předloktí, pomyslel si najednou. Všiml si toho předchozí noc, když se sprchoval.

Znamení zla zmizelo. Zcela. K velkému ministerskému zklamání – teď potřebovali najít jiný způsob, jak identifikovat Voldemortovy následovníky. Ale aspoň už víc nemusel žít s odporným mementem své mladické nerozvážnosti.

Ne že by tedy vůbec chtěl žít. Nemělo žádný smysl, žádný význam, aby žil.

Tak tam jen seděl a hladil chlapcovu bezvládnou ruku.

Zbývaly čtyři hodiny.

Ačkoliv na tom nezáleželo. Harry nebude po identifikátorově kouzle víc mrtvý, než je teď. Jen jeho tělo.

Severus se zděsil, když pomyslel na Harryho duši. Bude s Voldemortem svázána navždy? Bude nucený být ve společnosti toho netvora i po své smrti? Slzy mu zase stékaly po tvářích. Harry se svázal s Voldemortem jen proto, aby je všechny zachránil. Severus mohl jen doufat, že tato kouzla nepřetrvávají i po smrti.

Náhle dveře ošetřovny lehce zavrzaly a otevřely se. Severus otočil hlavu za zvukem.

„Slečno Grangerová, co tady děláte?“ a v jeho tónu zněl skutečný zájem.

„Já… přišla jsem se s Harrym rozloučit, pane,“ zašeptala. „A chci s vámi mluvit o samotě.“

Severus přikývl.

„Dobře. Já vám také chci něco říct.“

Dívka přistoupila blíž a chytila se za konec Harryho postele.

„Trpěl před tím hodně…?“

Severus uvolnil Harryho ruku a opatrně ji položil na deku. Přešel na druhou stranu místnosti a přinesl židli.

„Sedněte si, slečno Grangerová.“

Žal v jeho chování už víc nebyl vidět. Nasadil vážný výraz tváře i tón a Hermiona vycítila změnu, takže rychle poslechla a s očekáváním se na něj zadívala.

„Harry a já jsme před popravou měli nějaký čas si promluvit,“ začal a snažil se nevzpomínat. Měl nyní jiné věci k vyřízení – musel jí předat Harryho omluvu spolu s jeho doznáním. „Řekl mi, co vám udělal.“

„Mně?“ Hermioně se rozšířily oči překvapením.

„Přiznal se mi, že vás… donutil se s ním vyspat, ačkoliv on to popsal jednoznačněji.“

„Ale…“ Hermiona vyskočila na nohy. „Ale on mě nenutil!“

V tichu na sebe hleděli. Severus první nabyl svého klidu.

„Nevím, slečno Grangerová. Řekl mi, že vás po svém propuštění z ministerského vězení znásilnil…“

„Ach, ne…“ mumlala Hermiona a zhroutila se na židli. „Ach, ne, prosím, ne, ne, ne, ne…“

„Slečno Grangerová…?“ Severus se k ní naklonil a položil jí ruku na rameno. „Slečno Grangerová?“

Ale dívka nemohla mluvit, vzlyky ji zcela ovládly. Pomalu sklouzla ze židle na zem, ale Severus ji popadl a dřepl si k ní.

„Šššš…“ tišil ji a pomohl jí zpět na židli.

Ale dívka se neuklidnila. Kdyby to bylo možné, její vzlyky by snad ještě víc zesílily. Severus nevěděl, co dál. Co měl teď dělat? Měl jít pro ošetřovatelku a požádat ji o nějaký uklidňující lektvar? Ne. Pokud někdo chtěl ze sebe dostat smutek, pak byly slzy zapotřebí. Na sdílení žalu však nebyl Severus tou nejlepší osobou… Ale Harry to děvče miloval… A od smrti rodičů v loňském roce neměla nikoho, o koho by se opřela…

Severus natáhl ruku a pomalu, opatrně přejížděl po jejím rameni. Naklonila se k tomu uklidňujícímu dotyku a Severus ji objal rukou kolem ramen. Vzdala to a zhroutila se na jeho hruď. Zabořila mu tvář do hábitu a Severus ji začal hladit po zádech.

„Řekl, že vás miluje a že vám nikdy nechtěl ublížit. Řekl, že vás vždy bude milovat…“

„Neeee…“ sténání ještě zesílilo. Prakticky kvílela do Severusova hábitu. Zavřel pusu. Nechtěl situaci ještě víc zhoršit neopatrnými slovy.

Po chvíli pláč ustal, ale tvář ze Severusovy hrudi nezvedla. Chvěla se.

„Myslela jsem, že mě nenávidí.“

„Proč by vás měl nenávidět?“ Severus donutil svůj hlas ke klidnému a měkkému tónu.

„Po tom, co jsem se s ním vyspala, něco jsem mu řekla, něco krutého, protože jsem si myslela, že se se mnou vyspal jen kvůli alkoholu. Cítila jsem se tak ponížená. Tak pošpiněná. On byl totálně namol a na jeho tváři jsem viděla překvapení po… po tom. Já… plakala. Nechtěla jsem, aby se se mnou vyspal jenom proto, že byl opilý. Chtěla jsem, aby mě miloval. Myslela jsem, že mě nemiluje a vy teď říkáte, že mě miloval. A já… se k němu chovala jako idiot a on… on umřel s vědomím, že mě znásilnil, protože mě viděl plakat, kvůli těm slovům, co jsem mu pak řekla…“ Severus začal znovu plačící dívku kolébat.

Dospívající s typickými problémy jejich věku, ale přesto tak zranitelní. A situace těchto dvou se změnila ve skutečnou tragédii.

„Nikdy si neodpustím…“ zamumlala a Severus si povzdechl.

„Říkal to samé, slečno Grangerová. Ale víte, musíme se naučit odpouštět – hlavně sami sobě. Harry vás miloval. Přál vám to nejlepší. A nemyslím si, že by byl Harry šťastný, že se z něčeho takového obviňujete. Jeho smrt nebyla vaše vina, takže ani fakt, že tuto záležitost nemůžete napravit, není vaše chyba.“

„Když jsem ho včera viděla, chtěl se mnou mluvit a já ho odmítla. Až později… šla jsem ho najít. Kdybych byla rychlejší…“

„Neobviňujte se. Není to vaše vina…“

„Nevím, jsem tak vyděšená,“ její třes se zvětšoval.

„Pojďte, vstaňme. Můžeme se posadit na postel a vy ho můžete držet za ruku,“ vstal. „Vím, že by byl šťastný…“

„Nevím, co mám dělat,“ dívka se tak silně třásla, že Severus nebyl schopný zvednout ji a dát na postel.

„No tak,“ šeptal povzbudivě.

Chvíli trvalo, než se posadila k Harrymu. Její tělo se stále třáslo, ale vzlyky už ustaly.

„Byl nejvíc milující člověk, jakého jsem kdy potkala,“ šeptala, když se dívala na Harryho tvář. Najednou zvedla chlapcovu ruku a pohladila ji. „Nejstatečnější, největší…“

„Ano, to byl,“ zamumlal Severus, jen aby dívce ukázal, že není sama.

„Milovala jsem ho víc než rok,“ pronesla najednou a slabě se usmála. „Ale on mi vždycky říkal, že se mnou nikdy nebude chodit…“

„Dokonce i ti nejlepší mívají své slabé chvilky.“

Oba se na sebe usmáli, ale brzy se zase na dívčině tváři objevily obavy.

„Pane, řekla jsem vám, že s vámi chci mluvit o samotě,“ pokračovala po Severusově přikývnutí. „Protože je tady věc, která… se týká i vás… a já nemám nikoho jiného, na koho bych se obrátila.“

Severusovi se začal svírat žaludek.

„Ano?“

„Když jsme… jsem se vyspala s Harrym, nepoužili jsme žádnou ochranu…“

Svět se najednou se Severusem zatočil.

„Myslíte tím…“ neodvažoval se dokončit.

„Čekám Harryho dítě.“

Severus si pomyslel, že by se lépe vypořádal s tím, kdyby na něj spadl strop ošetřovny.  Najednou se všechno zaostřilo, ačkoliv to nebylo zrovna to, co chtěl. Pak všechno z toho rychlého víření zapadlo na své místo a kousky skládačky vytvořily obraz – obraz Quietuse a Lily viditelný přes všechny rušivé skutečnosti… že Harry musel čelit zlu, aby přetrval – a dokonce i Harry měl podezření, že jeho otec, Quietus měl pravdu, když mluvil o potomstvu.

Severus zaťal ruce v pěst. To zatracené proroctví! Chtěl se rozběhnout a nahlas klít, ale nechtěl vylekat dívku – dívku, která čekala Harryho dítě. Pak ho to napadlo.

„Necháte si ho?“ potichu se zeptal.

„Ráda bych,“ zašeptala a zčervenala. „Ale nemám rodinu, o kterou bych se opřela a jsem tak vyděšená…“

Severus náhle rozpřáhl ruce a vzal ji do náručí.

„Podívejte, ať už se rozhodnete si ho nechat nebo ne, budu tady pro vás. Rozhodnete-li se pro dítě, můžete počítat s mojí podporou, a ne jen v těhotenství a do porodu, ale tak dlouho, jak budete moji pomoc chtít. Ale pochopím, rozhodnete-li se nemít dítě samotná,“ když se nadechla, aby odpověděla, dodal, „nemusíte se rozhodnout právě teď. Ale chci, abyste věděla, že tady budu, pokud budete potřebovat pomoc. Nemusíte mít strach. Ne z tohoto.“

Mezitím dívka začala zase plakat.

Severus vstal.

„Půjdu do svých komnat. Pokud mě budete potřebovat, stačí zavolat přes krb, ano?“ Trochu se jí ulevilo, že zůstane sama. Sama, naposledy ve svém životě s otcem svého dítěte. Myšlenka k popukání. Severus se zachvěl. I když to nenáviděl, předchozí pomyšlení na sebevraždu už najednou nebylo možné. I když Harry zemře, někdo ho potřebuje, jeho pomoc, jeho podporu.

Když se později vrátil na ošetřovnu, dívka ležela vedle Harryho s tváří zabořenou do jeho ramene; usnula vyčerpáním. Bylo ale skoro šest a potřeboval ji vzbudit. Poté, co v kuchyni objednal nějaké jídlo a dva šálky silného čaje, opatrně s ní zatřásl.

„Slečno Grangerová,“ zavolal na ni.

Dívka si téměř okamžitě uvědomila, kde je a proč. Bez protestů si sedla a přijala Severusovu pomoc s přesunem na židli. Pili čaj v přátelském mlčení.

„Chci to dítě, pane,“ řekla mu, když položila šálek na stůl. „Ale nechci vás nutit…“

„To není o nucení,“ Severus povzdechl a upil další doušek. „Pokud budu potřebný, pomohu. Ale pořád platí, že na vás s tímto rozhodnutím nechci spěchat.“

„Nechala bych si to dítě, i kdyby Harry žil,“ odpověděla tiše. „Kdyby chtěl…“

Oba zvedli šálky ke rtům.

O několik minut později dorazili Sirius, Armena a holčička, která byla v tak hlubokém šoku, že jen bezvládně visela na krku svého otčíma. Nemluvili, jen dívčiny hysterické vzlyky občas prolomily ticho.

Další byl Ronald Weasley podporovaný svým starším bratrem. Pak Ares Nott s tváří mokrou od slz. Longbottom a Parvati Patilová dorazili později. A všichni Weasleyovi. Fletcher. Vectorová.

Pak Janus Moon, třesoucí se víc než kdokoliv jiný. Severus byl s důvodem obeznámen – když šel pryč, aby nechal Hermionu rozloučit se s Harrym, setkal se v hale se zmijozelským chlapcem, který plakal. Jeho sestra zemřela o den dřív při útoku Smrtijedů. Byla se dvěma komplici poslána zabít mudlovskou rodinu se třemi dětmi.

Leah Moonová neváhala dlouho. Zabila své kolegy a nakonec spáchala sebevraždu. V jejím hábitu bystrozorové našli dopis s omluvou její rodině.

‚Nemůžu změnit strany,‘ četl Severus v dopisu. ‚Spáchala jsem příliš mnoho hrozných věcí na to, aby mi bylo odpuštěno nejdříve za sto let. Přesto vám chci říct, že vás miluju a prosím, nemyslete na mě s příliš velkou nenávistí.‘

Severus nevěděl, co na to říct. Byl obeznámen s těmito pocity, nakonec dlouhé roky byl Smrtijedem.

Tak mnoho dětí… Harry, Fred, Draco, slečna Moonová… a slečna Grangerová také; ačkoliv ta přežila, ale zůstalo jí příliš mnoho jizev na duši.

Takže toto byl konec.

Fletcher mu řekl, že po celé zemi se slaví stejně jako před patnácti lety, kdy se poprvé osvobodili od Voldemorta – bez ohledu na cenu jejich svobody. A teď slavili, i když jejich zachránce umíral na nemocničním lůžku.

Severus občas přemýšlel o tom, zda kouzelnický nebo celý lidský svět stojí za záchranu.

Terry Boot, šesťák z Havraspáru vstoupil do místnosti v zádech se svým otcem z ministerské matriky. Severus ztuhl.

Ne. Bylo příliš brzo.

Položil šálek na stůl a sedl si vedle Harryho na postel. Ale Boot starší se nepřiblížil.

Pak přišla ředitelka s Arcusem Patilem. A pak, k Severusovu překvapení, Andrus. Dorazil z Austrálie, aby se rozloučil se synovcem, kterého poznal teprve před pár měsíci.

Nato vstoupil Hagrid se svým loveckým psem Tesákem. O několik chvil později dorazili nebelvírští spolužáci, druhé Patilovic děvče, Padma a Erica Knightová ze Zmijozelu. Místnost začala být přeplněná.

Severus neviděl žádný falešný smutek, nepřirozené obličeje. Lidé v této místnosti Harryho milovali.

Protože Harry byl ten nejlepší, nejlaskavější, nejvíc milující. Bylo nemožné ho nemilovat.

Dokonce i on, Severus Snape, byl neúspěšný při svém pokusu nechoval k němu lásku, a to hned dvakrát. Ten chlapec prorazil i skrze jeho zdi.

Dveře se se zaskřípěním opět otevřely a Severuse najednou přepadl smutek.

Tentokrát stála ve dveřích identifikátorka, mladá, vyděšeně vypadající žena. Jakmile se objevila, pan Boot se postavil vedle ní. Spolu přistoupili blíž v naprostém tichu.

Severus polkl, otočil se a zvedl Harryho do náručí. Hermiona vklouzla blíž a Severus jí uvolnil prostor vedle něj. Dívali se s hrůzou na ministerské úředníky.

Něco říkali. Severus nerozuměl, ale to nebylo důležité. Kdyby bylo, Minerva by mu to připomněla.

Identifikátorka téměř s omluvou vytáhla hůlku.

Severus sevřel Harryho pevněji a modlil se, aby už byl konec.

Když zvedla hůlku, Severus zavřel oči.

Nevěděl, že mu slzy smáčejí tvář, hábit, Harryho, přikrývku. Nevěděl, že pláče: „Harry…“