Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Through the Walls

Kapitola 20. - závěr

Through the Walls
Vložené: Lupina - 28.12. 2022 Téma: Through the Walls
Lupina nám napísal:

Skrze zdi

Autor: Enahma

Překlad: Lupina, Beta: marci 

Banner: Jimmi

Rating: 13+

Originál:  https://www.fanfiction.net/s/1485544/

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 20. Nedovolte historii, aby se opakovala

 

„Sevee, prosíííím!“ malá holčička nervózně poklepávala nohou a vrhla prosebný pohled na muže a chlapce, kteří stáli za ní. „Děěědoooo, vlak nám ujede!“ drcla do vozíku a pak překřížila ruce na hrudi a netrpělivě dupla nohou.

Chlapec jen obrátil oči v sloup a neodpověděl, ale vysoký muž na ni nesouhlasně pohlédl.

„Qui, chovej se slušně!“

Dívka se silněji objala a stiskla rty do tenké linky. Smaragdově zelené oči jí blýskaly. Její dva společníci se naklonili nad otevřenou krabici, v níž naříkalo, možná bolestí, jakési zvířátko.

„Uvízla mu noha, tady, podívej,“ starostlivě ukázal chlapec, když muž zvedal malou vačici z její cestovní schránky. Levá přední noha vypadala zraněná. Černovlasý muž se rychle rozhlédl, a když si byl jistý, že je nikdo nesleduje, vytáhl z kapsy hůlku.

Ferula,“ zakouzlil, a když se na noze zvířátka objevil obvaz, dal jej zpět do boxu. „Ponesu ho sám. Než vlak dorazí, bude jeho noha v pořádku.“

„Pokud si ovšem nenecháme ten vlak ujet,“ prohodila dívka kousavě a ušklíbla se.

„Máme víc než dvacet minut a jsme už na nádraží. Nezmeškáme ho,“ odsekl sestře chlapec. „Nechovej se jako pitomec. Kdyby se něco přihodilo tvé Hooper, také bys chtěla, aby se s tím něco udělalo.“

Děvče odvrátilo hlavu a neodpovědělo. Muž si za ni stoupl a chytil ji za ramena.

„Sev má pravdu, to víš, Qui.“

„Vždycky podporuješ jeho,“ vyhrkla dotčeně.

„Ne vždy. Jen když má pravdu,“ odporoval vážným hlasem muž a děvče neodpovědělo. „A teď už pojďme, než nám to opravdu ujede.“

Dívčina špatná nálada v mžiku zmizela. Předchozí vzrušení se vrátilo a ona roztlačila svůj vozík. Muž s úsměvem hodnotil její záda, kde byl na tričku namalován klokan s nápisem: ‚Jsem z Austrálie. A ty?‘ Tričko jeho druhého vnoučete bylo stejně modré jako džíny. Obě děti měly krátké černé vlasy. Oči chlapce však byly čokoládově hnědé jako oči jeho matky.

Když dorazili k bariéře mezi nástupišti devět a deset, našli jakéhosi nevysokého a štíhlého chlapce sedět v slzách na kufru. Blokoval jim cestu.

Dívka zvaná Qui zastavila vozík a bez zaváhání k chlapci přistoupila.

„Co se stalo?“ zeptala se a dřepla si k němu.

Malý kluk zvedl hlavu a v očích mu zářila nejistota.

„Myslím, že jsem se ztratil,“ zašeptal a zbledl, když spatřil vysokého muže mířícího k nim.

„Kde jsou tví rodiče?“ zeptal se a naklonil se dopředu. Chlapec polkl.

„Nemám rodiče…“ odpověděl a snažil se nenápadně odtáhnout, kam to jen šlo.

V dalším okamžiku se k nim přidal chlapec jménem Sev.

„Jedeš taky do Bradavic?“ zeptal se, aniž slyšel předchozí slova.

Najednou byly obavy ve tváři malého chlapce nahrazeny úlevou.

„Jste taky kouzelníci?“

Ti tři si vyměnili pohledy a usmáli se.

„Proč? Nevypadáme tak?“ zažertovala dívka.

„Hmm…“ chlapcův pohled střelil z jednoho na druhého. Vypadali jako mudlové, zcela určitě, měli oblečené džíny a trička. I když ty dřevěné kufry na vozících… „Nevím…“ zamumlal.

„To opravdu jsme,“ ušklíbl se muž a trhnutím vytáhl chlapce na nohy. „Ale teď pojďme, nebo nám vlak ujede a ředitelka mě zabije. Projdeme přímo přes přepážku a jsme tam.“

O minutu později stáli na nástupišti plném lidí, kufrů, vozíků a různých druhů zvířat. Jasně červený parní spěšný vlak do Bradavic už stál připraven a vypouštěl páru, jak se v něm zvyšovala teplota. Muž vedl děti na konec vlaku, asi aby se vyhnuli pozornosti.

Neměli však štěstí. Když zastavili a muž začal stěhovat kufry z vozíků do vlaku, ozval se za nimi náhle hlas: „Snape? Jste to vy?“

Muž nejprve nezareagoval, ale když uložil do vagónu i kufr malého chlapce, otočil se.

„Pane Diggory,“ pozdravil zdvořile a natáhl ruku. Oba muži si potřásli.

„Vaše vnoučata, předpokládám,“ muž jménem Diggory si prohlížel tři děti. Severus se usmál.

„Ne zcela. Jen ta dvě s černými vlasy. Severusi, Quirke, pojďte sem,“ mávnul k bližším dvěma. „Tento muž je Amos Diggory.“ Děvče se plaše usmálo, zatímco chlapec si se starším mužem potřásal rukou.

„Byl jste ministr kouzel, že ano?“ zeptal se vážně chlapec.

„To je už víc než osm let, mladý muži,“ usmál se žoviálně. „A Severusi, dovolte mi představit vám moji dceru, Judith…“

„Těší mě…“

„Pokud se nepletu, bude tento muž vaším profesorem lektvarů…“

Severus s pobavením zavrtěl hlavou.

„Minerva to chtěla udržet v tajnosti až do zahájení oslavy. Předpokládám, že nechtěla vyděsit rodiče…“

„No tak, Severusi, proč by tato informace měla někoho vyděsit?“

Severusův úšklebek se rozšířil.

„Nezapomeňte, že to já učil rodiče této generace…“

Diggory odmítavě mávl rukou a položil dceřin kufr do vagónu.

„Jdeme na to…“

Severus políbil na čelo Quirke, ale Severus mladší byl příliš vážný a plachý na takovéto láskyplné projevy, a raději hlavu odtáhl.

„Uvidíme se později,“ řekl a nastoupil do vlaku.

„Takže potom.“

Chlapci pomohli dívkám zasunout kufry do prázdných přihrádek, a pak už konečně čtyři děti seděly ve vlaku a opouštěly nádraží.

„Takže váš otec je…“ začala Judith, ale Severus na ni vyštěkl.

„Ach, sklapni. Odpověď na tvoji otázku je – ano.“

Dívka zčervenala a ve výslechu svých společníků nepokračovala.

„Jak se jmenuješ?“ nahnula se Qui k malému chlapci v rohu.

„Já jsem… Thomas Warren, ale říkejte mi Tome,“ řekl rozpačitě. „A ty?“

„Quirke Snapeová. A tohle je můj bratr, Severus Snape.“

„Zvládl bych to sám,“ zamumlal temně chlapec, „ale díky.“ Obrátil se k Tomovi. „Ty nejsi z kouzelnické rodiny, že?“

„Ehm…“ kousl se chlapec nervózně do rtu. „Bylo mi řečeno, že moji rodiče byli kouzelníci, ale neznám je. Zemřeli, když jsem byl malý. Pak jsem byl poslán do sirotčince.“

Tři děti na něj v hrůze koukaly.

„Žiješ v dětském domově?“ zeptala se Judith. „Ale to je…“

„Nemám žádnou zbývající rodinu. Vysoký a snědý muž, nějaký Fletcher, který mě sem dovedl, říkal, že všichni mí příbuzní zemřeli ve stejné válce jako moji rodiče…“

Severus vědoucně přikývl.

„V té válce zemřelo hodně lidí…“

Tom se na něj podíval.

„Vy jste se o tom učili?“

Quirke se zasmála a její bratr po ní střelil kyselým pohledem.

„Ne, jen jsme přečetli všechny knihy, co jsme doma našli…“

„Sklapni, Qui…“

„Proč? Nebyls to ty, kdo ukradl máminy knihy o historii, a tak jsi ji otravoval, až o těch věcech začala mluvit?“

Judith se ozvala: „Je pravda, že vaše máma bude profesorkou dějin?“

Qui obrátila oči v sloup.

„Ach, jo… A děda bude profesor lektvarů a my jsme ztraceni…“

„Qui!“ zařval vztekle Severus.

„Co?“ otočila se k bratrovi. „Ty možná budeš zařazený do Havraspáru, ale já doufám, že mě Moudrý klobouk pošle do Nebelvíru a basta.“ Usmála se na Toma, který na ně překvapeně zíral.

„Klobouk?“

Severus nakonec rezignoval, vytáhl z kufru knihu a už nevěnoval pozornost okolnímu hovoru.

Když dorazila čarodějka s vozíkem plným sladkostí, obě dívky byly hluboce zabrány do vyprávění příběhů o Bradavicích Tomovi, který je se široce rozevřenýma očima v úžasu sledoval a ani nedýchal, takže Severus položil knihu a pečlivě vybral porce bonbónů pro tři osoby. Třetí položil do klína Tomovi.

„To nemůžu přijmout,“ polkl malý chlapec. Severus pokrčil rameny.

„Nejsou to mé peníze, ale mých rodičů. A tak jako tak to není problém,“ uzavřel diskuzi tím, že se ponořil zpět do své knihy.

„Takový je vždycky?“ zašeptala Judith.

„Jo,“ odpověděla Qui. „Vždycky se chová, jako by byl můj starší brácha, i když jsme dvojčata.“

„A proč máš na sobě mudlovské šaty?“

Qui pokrčila rameny.

„Skoro pořád jsme oblečeni po mudlovsku. Chodili jsme na mudlovskou základku a tam by bylo trochu podezřelé nosit hábit a klobouk…“

„Mudlovská škola?“ Juditiny oči se překvapením rozšířily. „Ale vy jste Snapeovi a čistokrevní…“

„Nezačínej s tím svinstvem,“ zamračila se Qui. „Zaprvé, máma je mudlorozená a zadruhé, nechtěla, abychom byli soukromě vyučováni. Řekla, že bychom měli být mezi ostatními dětmi. Myslím, že měla pravdu, ale s dědou se o tom dost hádali.“

Tomův hlas obě dívky přerušil.

„Judith, tys dřív do školy nechodila?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Měla jsem soukromé učitele a oni…“

Dveře do kupé se otevřely a v nich stáli dva kluci. Oba byli starší než čtyři prváci. Jeden z nich byl velký a nemotorný s ježatými vlasy, něco pomalu přežvykoval a Qui nepřipadal příliš inteligentní. Druhý chlapec byl vysoký a vypadal nechutně sebejistý. Oba měli na hrudi zmijozelské znaky. Oči jim rejdily kolem.

„Takže tady jsou ti Snapeové, o kterých všichni mluví,“ krátce pohlédl na Judith, „a malá dcerunka bývalého ministra. Ale kdo jsi ty?“

Tom byl vystrašený, jak se tak nad ním větší chlapec tyčil.

„Já jsem… já jsem Tom Warren…“
Na tváři sebejistého chlapce se objevil čistý šok.

„Tom Warren-Avery jsi chtěl říct, ne?“ přistoupil ještě blíž, prstem pod bradou zvedl Tomovu hlavu a podíval se mu do očí.

Severus odložil knihu, ale jeho sestra už vyskočila na nohy.

„Nech ho být!“

Velký chlapec vstoupil do prostoru kupé a zablokoval Qui cestu k malému klukovi v rohu.

„To není vaše svinská věc,“ mumlal a přitom stále cosi přežvykoval.

„Jsem Rabastan Macnair, Tome, a on je můj přítel, Fidelus Goyle,“ řekl vysoký kluk s mávnutím na nemotorného chlapíka a natáhl ruku. Tom trhl hlavou, aby se osvobodil, a zatnul zuby.

„Nech mě být,“ zamumlal vyděšeně.

„Ty budeš členem naší koleje, brachu, tak nebuď tak plachý. Jsme na stejné straně…“

Tom se zachvěl a pokusil se odsunout.

„Tomu nerozumím…“

„No, tak já ti to povím. Tvůj otec…“

Silencio!“ kouzlo umlčelo Zmijozela, který se prudce otočil. Severus stál se zvednutou hůlkou. „Neřekneš mu nic teď, ani později, pokud se se mnou nechceš bít. A varuju tě, můj děda, který mě učil soubojům, byl vždycky o moc lepší než tvůj otec. A teď padej a nech Toma na pokoji.“ V následujícím okamžiku už oba Zmijozelové leželi mimo kupé.

Qui se zděšeně podívala na svého bratra.

„Děda tě zabije…“

Severus zasunul hůlku do kapsy a posadil se.

„Ne, pokud udržíš klapačku zavřenou.“

Qui si dala ruce v bok.

„Já…“ ale náhle se zastavila. „Co to bylo za řeči o otcích a dědovi?“

„Nic,“ pronesl Severus a zvedl knihu.

Ne!“ Qui popadla knihu svého bratra a nutila ho, aby se na ni zase podíval. „To není fér, že ty víš a my ne…“

„Měli byste víc číst,“ zvedl zase knihu, ale tentokrát ho zastavil prosebný hlas Toma.

„Nevím nic o mých rodičích, Severusi…“

Severus si poraženě povzdechl a knihu zavřel.

„Hele, není to nic šťastného. Je to o válce, ve které zahynula tvá rodina.“

Při slově ‚zahynula‘ Qui obrátila oči v sloup, Tom naopak nezaznamenal použití dospěláckého slova a chování.

„Nevadí. Dříve či později se to dozvím, ale rád bych, kdybys mi to řekl ty …“

„Prosím, Seve,“ přidal se k Tomovi hlas sestry a dokonce i Judith se na něj s očekáváním dívala. Severus se vzdal.

„Dobře, ale jen pár slov, protože pak se budeme muset převléct do školních hábitů,“ počkal na přikývnutí a pokračoval. „V té válce, ve které zemřela tvoje rodina, Tome, tvůj otec, matka a zbytek rodiny byl na téže straně jako Macnairovi a Goylovi, rodiny těch dvou kreténů,“ kývl směrem k chodbě. „A byla to opačná strana než naší nebo Judithiny rodiny. Ale to neznamená, že patříš do té násilnické společnosti – dědečkovi rodiče tam taky patřili a on proti tomu bojoval. Válka je vždycky taková. Musíš dělat svá vlastní rozhodnutí,“ podíval se na Toma s pevným výrazem. Tom polkl a obrátil oči k podlaze.

„Znamená to, že byli špatní?“

Zamračení problesklo Severusovou tváří.

„Nevím, Tome,“ řekl nakonec. „Následovali zlého člověka a to na ně mělo možná vliv. Ale osobně jsem je nikdy nepoznal.“

Tom přikývl.

„Co se tu stalo?“ vysoký kluk s křivým nosem, světle modrýma očima a kaštanovými vlasy se zastavil před kupé a nahlédl dovnitř. „Někdo mi říkal, že jste tu bojovali. Je to pravda?“

Severus vstal.

„Byl jsem to jen já. A nebyl to boj – jen jsem jim pomohl ven. Obtěžovali jednoho z mých společníků,“ vykročil vpřed a natáhl ruku. „Severus Snape.“

Chlapec se usmál.

„Snape, jo?“ zvedl bradu a zasmál se. „Aspoň nebudu jediný s příliš slavným příjmením,“ popadl Severuse za ruku. „Ares… Ares Huricus Brumbál.“

„Páni,“ vykřikla Qui. „Ty seš vnuk Albuse Brumbála?“

Hnědovlasý chlapec zavrtěl hlavou.

„Ne, ne. Nemám takové štěstí. Můj děda je šílený Aberforth. Albus Brumbál měl pět dcer, žádného syna, kterým by jméno pokračovalo… A vy?“ podíval se na ostatní.

„Moje sestra Quirke, tohle je Judith Diggoryová a Tom Warren.“

„Všichni prváci?“ Přikývli. „Tak vítejte a snažte se být v Nebelvíru, to je má kolej. Jsem páťák a prefekt. A teď si oblečte hábity. Už tam brzo budeme!“

ooOOoo

Severusovi se ulevilo, když porada učitelského sboru skončila. Nikdy neměl tyto schůze rád, ale musel přiznat, že Hermioniny tiché a vtipné poznámky šeptané jemu do uší to všechno udělaly mnohem snesitelnějším.

Složení sboru se nijak nezměnilo. Ředitelkou byla stále ještě Minerva, ředitel Nebelvíru byl Fletcher, ředitelka Mrzimoru Prýtová, Zmijozelu Vectorová. Sinistrová, Trelawneyová a Hagrid byli ještě na svých místech, stejně jako Filch, Poppy, Vilma (madame Pinceová) a madame Hoochová. Och a byl tam on, ale to se doopravdy nepočítá – chyběl dvanáct let, takže teď byl jako nový zaměstnanec.

Novými členy byli Hermiona coby učitelka dějin, McDougal jako profesor formulí a ředitel Havraspáru (ačkoliv on ve skutečnosti nebyl nováček, už deset let na škole učil) a učitelka obrany Erica Knightová.

„Nebojíš se o práci?“ slyšel po setkání Severus Hermioninu otázku směrem k nové kolegyni.

„Proč bych měla?“ zeptala se rozesmátě. „Učila jsem to čtyři roky a prý příbuzenství s Haroldem Winstonem Potterem pomáhá proti tomu hloupému prokletí,“ obrátila se k Severusovi. „Nevíte, proč se George rozhodl opustit Bradavice? Stalo se to tak rychle…“

Severus se usmál.

„V létě se oženil a manželka je v očekávání. Chtěl být se svou rodinou.“

Erica přikývla.

„A proč jste se vrátil?“

„Taky jsem chtěl být se svojí rodinou.“

Erica se zasmála.

„Takže je pravda, že tento rok máme co do činění se čtyřmi Snapey?“

Severus zvedl obočí.

„Čtyřmi?“

„Vy, Hermiona a dvě děti.“

„Ach, Hermiona…“ Severus se ušklíbl. „Ano, pokud ji považujete za Snapeovou, pak ano.“

„Škoda, že si studenti nepamatují vaši pověst, Severusi. Minervino prohlášení tak bude mít jen malý dopad. V těchto dnech je jméno Snape vnímáno mnohem pozitivněji.“

Severus zavrčel a vstal.

„Pojďme do Velké síně. Ta malá monstra dorazí už brzy.“

„Nadšený, jak vidím…“

Severus přes sebe přehodil lahvově zelený vnější plášť a myšlenky mu zalétly jinam. V posledních letech si hábit sotva oblékl. Žili v mudlovském prostředí a Hermiona byla striktní, takže si brzy zvykl na mudlovské oblečení, převážně džíny, trička a mikiny. A téměř nikdy nepotřeboval kabát – v jejich části Austrálie bylo poměrně teplo i během zimy.

První měsíce nenáviděl mudlovské oblečení, ale souhlasil s Hermionou (pro sebe, většinou), že pro děti bude nejlepší výchova v normálním prostředí; lepší než v kouzelnickém, kde by je sláva jejich otce vyvyšovala a kazila.

Takže teď, v obleku a hábitu, se Severus cítil víc než jen trochu nepříjemně.

Když vešli do Velké síně, až ho udeřilo, jak moc mu Bradavice chyběly. Bradavice v době míru. Překrásné osvětlení Velké síně, stovky blikajících pochodní, začarovaný strop, hluk těch znepokojujících dětí, bože, jak mu to chybělo! Ale byl tu znovu, a tentokrát čekal na svá vnoučata, až vejdou bočním vchodem a budou zařazená (ačkoliv o výsledku si nedělal žádné iluze. Severus půjde do Havraspáru a Quirke do Nebelvíru, i když Severus měl dost odvahy a věrnosti, aby tam byl také zařazený). Bylo to zvláštní… Ale konečně měl pocit, jako by se vrátil domů.

Posadil se mezi Minervu a Hermionu (na postu nového zástupce ředitele to bylo jeho místo) a nemohl potlačit úsměv, když se k němu Minerva naklonila.

„Můj bože, Severusi, s těmi krátkými vlasy a zeleným pláštěm získáte srdce všech svých studentek. A možná nejen studentek.“

„To byl Hermionin nápad, běžte a viňte ji,“ zašeptal zpět.

„Zcela jistě ji obviňovat nebudu. Jsem šťastná, že jste se nakonec rozhodl do Anglie vrátit…“

„Víte, že to nebyl plán. Přivedla nás sem práce…“

Nenápadný signál varoval ředitelku, která se podívala na svého kolegu.

„Tak běžte a přivítejte prvňáčky. Dorazili.“

Dorazili, vskutku. Deset z nich bylo absolutně promočených (což znamenalo, že nejméně dvě loďky se obrátily dnem vzhůru), ale každý vypadal trochu vystrašeně, s výjimkou Severuse, který byl klidný a rozvážný, tak jako byl téměř vždy on sám.

„Prváci, profesore Snape,“ poloobr stál vedle polekané skupiny s rukou na rameni Quirke.

„Děkuji, Hagride,“ pronesl vážně, ale když zaznamenal vzrušené mávání Quirke, nemohl potlačit malý úsměv. „Následujte mne,“ otočil se na podpatku a zamířil směrem k malé komnatě, kde měli prvňáci počkat na zařazování.

Jejich napětí rostlo a všichni na něj hleděli s očekáváním.

„Vítejte v Bradavicích,“ pronesl Severus, když byli všichni uvnitř. Zmínil se několika slovy o kolejích a zařazování, ale na konci dodal: „Každá kolej má své přednosti a slabiny. A každá kolej zrodila světlé i tmavé kouzelníky. Není to kolej, co je důležité, ale vaše vlastní rozhodnutí o způsobu vašeho života.“ Severus si všiml, že malý chlapec, kterého potkali na nádraží, na něj bez mrknutí hledí. „Nedovolte, aby vás hloupá slova a předsudky svedly na scestí. Ať už budete zařazeni kamkoliv, nic to neznamená. Zařazení vám má pouze pomoci najít sebe sama.“ Bzučení stovek hlasů ze dveří vpravo se pomalu tišilo. Byl čas.

Zařazování byl letos velmi dlouhý obřad, protože nastupovalo docela dost prváků. Vysvětlení bylo prosté – uběhlo dvanáct let od pádu Voldemorta. Kolik z těchto dětí bylo počato toho osudného dubna před dvanácti lety?

A následující roky budou ještě početnější. Remus a Armena Blackovi, děti Siriuse a Armeny Blackových, Natalia, Alfred a Alex Weasleyovi, děti Billa Weasleyho, Archibald Weasley, syn Percyho Weasleyho, Christian Diggory, Diggoryho mladší syn a dokonce mladší generace: Helen Moonová, Janusova dcera, Violet a Andrew Kirkpatrickovi, děti Pansy Parkinsonové a Andrewa Kirkpatricka, Bill, Steven a Lilian Weasleyovi, děti Rona a Padmy Weasleyových, Clara Longbottomová, dcera Nevilla a Parvati Longbottomových, Terry Boot, čtvrtý v řadě, a mnoho dalších…

Mezitím se Severus snažil zapamatovat co nejvíc jmen. V jednom týdnu se setká s plnou školou studentů, jmen, tváří… Nebude to snadné.

Judith Diggoryová byla zařazena do Mrzimoru.

Severus se podíval na zmijozelský stůl. Bylo to tak zvláštní… ani je nezná a kdysi byl ředitelem koleje… A teď čekal, kam budou zařazena jeho vnoučata – byl si jistý, že ani jeden neskončí v této koleji.

„Snapeová, Quirke, Meredith!“ přečetl další jméno a usmál se na vynervované děvče. Byla tak nervózní, že se zapomněla vysmívat svému druhému jménu. Nelíbilo se jí Meredith, ale Hermiona ji chtěla pojmenovat po své matce a Severus zjistil, že je dobře, že obě děti mají i mudlovská jména.

V sále propukla šeptanda.

„Snapeová? Řekl Snapeová?“

„Je možné, že je z rodiny Snapeů? Těch slavných?“

„Blbče, nejsou jiní Snapeové…“

„Ach, můj bože,“ řekl někdo. „Nedalo se o nich v novinách nic přečíst! Vůbec nic!“

Což bylo účelem jejich přestěhování do Austrálie, pomyslel si s uspokojením Severus.

„Nebelvír!“ konečně vykřikl Klobouk a nebelvírský stůl vybuchl. Na moment si Severus nemohl pomoci, aby nevzpomněl na své rodiče. Kdyby věděli… Ušklíbl se. Jeho bratr, Quietus, mohl být Nebelvír, kdyby chtěl rodiče naštvat …

Qui seskočila ze stoličky a strčila klobouk do Severusovy ruky.

„Díky, dědo,“ pronesla a odpelášila jako hurikán. Severus si nemohl pomoci a zavrtěl hlavou. Kolikrát jí říkal, že ve škole ho má slovovat profesore Snape, nebo pane, ale rozhodně ne dědo. Zhluboka se nadechl a pokračoval v seznamu. 

„Snape, Severus Winston!“ Jméno Pottera staršího.

A zase šeptání a mumlání. Mladý Severus zůstal v průběhu celého procesu klidný.

„Havraspár!“ vykřikl klobouk. Tentokrát byly výkřiky radosti mnohem hlasitější než ty u nebelvírského stolu.

Ano!“ zakřičel baculatý kluk u havraspárského stolu.

Zmijozelský stůl pokrylo ledové ticho.

Zařazování pokračovalo.

A nakonec: „Warren-Avery, Thomas!“ Severusův hlas skoro zadrhl, když četl jméno. To není možné. Syn toho parchanta Averyho je naživu a navštěvuje Bradavice ve stejné době jako jeho vnoučata. Jeho tvář potemněla.

Před ním stál malý chlapec. Averyho syn.

Ale byl to jen kluk, a on se nemohl dopustit stejné chyby dvakrát. Jednou, kdysi dávno, soudil chlapce podle jeho otce – a byla to jedna z největších chyb jeho života.

Tom. Chlapec se jmenoval Tom. S největší pravděpodobností po tom plazím monstru.

Ale byl to také sirotek. Nebyl arogantní, čistokrevné dítě, kterým by se stal, pokud by rodiče přežili. Byl jen vyděšené děcko, čekající na něj, čekající na klobouk, který ho zařadí.

Severus si povzdechl a nakonec klobouk předal.

Chlapec se posadil na stoličku. Koutkem oka zahlédl Hermionin bledý obličej.

„Nebelvír!“ vykřikl klobouk.

Severus uslyšel Quiin křik: „Tady, Tome!“

A zařazování skončilo.

Když se Severus vrátil z komnaty, kam uklidil klobouk i stoličku, a posadil se na své místo vedle Minervy, ta vstala.

„Jen pár slov. Vstup do lesa na školních pozemcích je zakázán pro všechny žáky,“ pohlédla ostře k nebelvírskému stolu, kde se chlapec s kaštanovými vlasy široce ušklíbl a přikývl. „Bez výjimek. Není možné používat kouzla mezi hodinami, ani magické sladkosti a hry. A nakonec bych vám ráda představila dva nové profesory: profesorka Hermiona Snapeová bude vyučovat dějiny, jelikož profesor Binns se rozhodl odstoupit…“ Hermiona pokývla a síní zazněly obrovské výkřiky radosti. Zdálo se, že starý duch nebyl o nic víc oblíbený než v Severusových dobách. „Profesorka Snapeová působila šest let ve Skočpískách, Kouzelné akademii v Austrálii. A jak vidíte, profesor Weasley tady není,  protože se v létě oženil a změnil zaměstnání. Naším staro-novým profesorem lektvarů je tedy profesor Severus Snape, jenž již dříve vyučoval lektvary v Bradavicích po dobu sedmnácti let. Školní rada ho zvolila jako zástupce ředitele poté, co se profesorka Vectorová rozhodla z této pozice odstoupit.“

Následoval zdvořilý potlesk, ne tak radostný jako v případě Hermiony, ale bylo to pochopitelné – George byl opravdu populární. Severus přikývl a zamračil se.

Po ředitelčině proslovu se objevila večeře. Zatímco jí byly děti zaneprázdněné, oba, on i Hermiona, zkoumali čtyři stoly před nimi.

„Jsem tak šťastná, Severusi,“ zašeptala mu Hermiona do ucha. „Ale víš, nebyla bych míň šťastná, kdyby byl jeden z nich zařazen do Zmijozelu…“

„Já vím,“ odpověděl. „A jsem docela rád, že ten… Averyho kluk neskončil v mé staré koleji. Povede si líp v Nebelvíru.“

Hermionina tvář potemněla. Jméno Avery bylo v jejich domě tabu z pochopitelných důvodů. Ale nakonec jen pokrčila rameny.

„Quirke ho má zřejmě ráda,“ pohlédli na dva prvňáky a její pohled náhle padl na vysokého chlapce usazeného blízko nich. „Podívej, Severusi! Nemyslíš, že ten kluk, ten vysoký… dvě místa od Quirke… není ti povědomý?“

Severusovo srdce se téměř zastavilo, když chlapce uviděl. Lehký dotek na paži ho upozornil, že Minerva chce něco říct.

„Ano, Minervo?“ zeptal se, ale nemohl spustit zrak z vysokého chlapce.

„Je to Aberforthův vnuk, Severusi.“

„Vypadá jako Albus,“ zamumlal Severus.

„Vím. Ale není to on. Možná později…“ naklonila se blíž. „Právě teď je víc jako dvojčata Weasleyova za jejich nejlepších dnů v Bradavicích. Mimochodem, byl Georgeův favorit.“

„To zní jako by měl být Aberforthem,“ ušklíbl se Severus, když pomyslel na toho bláznivého starého muže.

„Nemyslím,“ odpověděla Minerva. „Je mnohem vážnější a je to náš nejlepší student…“

„Můžete použít minulý čas, Minervo,“ přerušil ji Severus. „Nezapomeňte, že dorazil mladý Severus Snape. A řeknu vám, že je stejně nadaný, jako byl Quietus.“

„… ačkoliv jeho mazlíček je Fawkes,“ dokončila ředitelka. „Albus mu ho přenechal. Takže…“

„Takže za sto třicet let budeme mít dalšího Albuse… Jak se jmenuje?“

„Ares.“

„Takže pak není Albus,“ zněl Severus rezignovaně.

„Pořád vám chybí?“ starala se žena.

Severus pokrčil rameny.

„Já nevím. Většinou jsem prostě neměl dost času, aby mi někdo chyběl… Ze života se mi stal zmatek vícekrát, než bych očekával…“

„Slyšela jsem o vašem nejnovějším lektvaru…“

„Není nový a nevytvořil jsem ho jen já, jak jistě víte.“

„Vlkodlačí populace je vám nesmírně vděčná.“

„Jsem víc pyšný na svůj zdokonalený lektvar Bezesného spánku.“

„Zaslechla jsem o něm – Poppy vám neustále žehná. A slyšela jsem správně, že díky svým novým vynálezům jste se stal poměrně bohatým…“

„No tak, Minervo! Vzhledem k tomu, že Potterovi odkázali svůj majetek Harrymu, jsme dost bohatí, abychom si koupili Bradavice, kdybychom chtěli…“

„Pak proč jste se tedy vrátil, Severusi?“ Tentokrát se kolegyně tvářila vážně.

„Protože jsem si uvědomil, že mám rád učení. A teď, když nemám pomoc při experimentování, jsem nenašel smysl toho, abych zůstal v Austrálii sám.“

„Jsem opravdu ráda, že jste tady. Stýskalo se mi, Severusi. A i vaší koleji se stýskalo…“

„Nejsem ředitel Zmijozelu…“

„Vectorová by s radostí předala své povinnosti vám…“

„Popřemýšlím o tom, Minervo.“

„Díky. A pokud budete mít čas, přijďte do mých komnat na čaj. Bylo by hezké pohovořit si se starým přítelem.“

„S potěšením.“

ooOOoo

Jejich nový byt se nacházel ve druhém patře. Byl velký, se dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami, obývacím pokojem a kuchyňským koutem. Hermiona, která pobývala ve škole už dva týdny, to tu hezky zařídila a uspořádala, zatímco Severus setrvával s dětmi na Snape Manor.

„Tvé přísady a další věci jsou ve starém kabinetě. Nechtěla jsem je rozbalovat bez tebe.“

„To je v pořádku, chci to udělat sám tak jako tak.“

„Připravím trochu čaje,“ pravila Hermiona. „Jestli se nepletu, budeme mít návštěvu do deseti minut…“

Dveře se s bouchnutím otevřely.

„Mýlila ses. To nebylo deset minut, ale jedna,“ usmál se Severus na Hermionu a s úšklebkem se otočil k dvojčatům. „Co tady děláte?“

„Přišel jsem pro Pommyho a Qui se rozhodla jít se mnou.“ Qui přikývla, ale ani jeden pro malou vačici nešel. Sedli si na pohovku vedle Severuse a popadli šálek čaje. Hermiona seděla v křesle naproti nim a usmívala se. S očekáváním hleděli na hodiny na zdi. Na rodinné hodiny s několika ručičkami.

S pěti, přesněji řečeno.

Čtyři ukazovaly na slovo ‚doma‘.

Pátá směřovala na ‚v práci‘, ale ne dlouho. Brzy přeskočila na ‚na cestě‘, krb hlasitě zahučel a vypotácela se z něj vysoká postava.

„Tati!“ vykřikla Quirke a skočila osobě na krk. „Moudrý klobouk mě zařadil do Nebelvíru jako mámu a tebe!“

Harry se na ni podíval se svraštělým obočím.

„Co tu děláte? Měli byste být ve svých kolejích!“

„Taaatiii,“ Qui ignorovala Harryho vrčení. „A Sev je v Havraspáru!“

„Pusť se mého krku, Qui. Jestli si dobře pamatuji, měli jsme se setkat o víkendu…“

„To je v pořádku, Harry. Chtěli ti prostě sdělit tu dobrou zprávu…“ konejšila Hermiona.

„A Pommyho noha je zlomená, ale děda ji napravil a zaběhli jsme pro něj…“

„… a já je doprovodím na kolej,“ dodala pokojně.

Harry vtiskl polibek na čelo své dcery a položil ji na zem.

„Gratuluji,“ řekl nakonec. Obrátil se na chlapce a zvedl ho také do krátkého objetí. „Jsem na tebe hrdý, synu.“

„Díky, tati.“

Severus sledoval Seva a viděl lásku a obdiv chlapce ke svému otci. Ti dva si byli velmi blízcí – Harry a Sev, zatímco Qui si obvykle vybírala jeho, Severuse, pro záležitosti, které nemohla projednat se svou matkou.

„Běžte do svých kolejí. Je to první den a vy se musíte seznámit se svými spolužáky… Uvidíme se v sobotu. Ares a Ron tady budou, aby vás přivítali v Anglii,“ zachvěl se, když pomyslel na Ronovy tři děti. Alespoň že Ares neměl žádné. Jeho přítel se stále nechtěl usadit. Ron, ke všeobecnému překvapení, se oženil s Padmou Patilovou nedlouho po dokončení školy a brzy se stal švagrem Nevilla.

Všichni Weasleyové byli ženatí a s dětmi. Bylo jen otázkou času, než Bradavice zaplaví nová generace Weasleyových. První nastoupí příští rok – Billova prvorozená dcera.

Harry přistoupil k Hermioně a políbil ji na krk. „Budu v Severusově kabinetě, lásko. Pomůžu mu rozbalit.“

„Nemyslím, že na tebe počkám. Zítřejší hodiny, vždyť víš…“

„Žádný problém.“

Když Hermiona odešla s dětmi a Sevovou vačicí, Harry se zhroutil vedle Severuse.

„Ahoj, tati,“ zasténal.

„Těžká práce…?“

„Ne,“ zívl Harry. „Příliš nových tváří. Jediná, kterou jsem znal, byla Cassia. Jo a Neville, který pracuje v nemocničním skleníku a lektvarové laboratoři,“ oba se usmáli, když si vzpomněli na starý rozhovor o lektvarové laboratoři a o Longbottomových. „Ostatní léčitelé a sestry byli naprosto neznámí. Och, většinou na mě jen zírali. Myslím, že jsem si příliš navykl být v Austrálii normálním člověkem. Ta pozornost… Muž-který-zabil-vy-víte-koho… Neslyšel jsem ty kecy už roky…“ unaveně si masíroval krk.

Severus viděl odhalenou kůži na Harryho krku a zahlédl jasně viditelné bílé linie jizev.

„Zapomněl jsi na ně položit zkrášlující kouzlo,“ pronesl tiše.

„Ne,“ pokrčil rameny Harry. „Dříve či později se o nich dozví. A já nemám co skrývat.“

Jizvy připomenuly Severusovi jinou záležitost, kterou chtěl Harrymu sdělit.

„Averyho syn je tady v Bradavicích.“

Mírné zamračení se přehnalo přes Harryho tvář, ale rychle se vytratilo.

„Mizerná věc. Vyrůstal v sirotčinci, že?“

Severus přikývl.

„Klobouk ho poslal do Nebelvíru.“

Harry se zamyslel a pohled se mu rozostřil. Chvíli trvalo, než promluvil.

„To rád slyším. Nerad bych, aby se historie opakovala.“

Severus vstal a protáhl se.

„Pojďme do kabinetu. Hermiona říkala, že moje krabice nerozbalila.“

„Och,“ Harry prudce zvedl hlavu. „Máš s sebou paměťový lektvar?“

„Jen přísady, proč?“

„Chtěl bych zkusit uvařit antisérum a upravit ho tak, aby mohl pomoci s vážnými případy amnézie. Pokud přidáme drcená netopýří křídla a dikobrazí ostny…“

Harryho nadšení zřejmě Severuse nakazilo, protože vzrušeně přikývl.

„Tak to zkusme!“

Později, po začátku vaření paměťového lektvaru, pokračovali v předchozím rozhovoru.

„Jsem rád, že jsem místo léčitele vzal,“ přiznal Harry a zamíchal lektvar dvakrát proti směru hodinových ručiček.

„Myslím, že tvé zkušenosti s léčením paměti a duše jsou výjimečné,“ pronesl Severus a drtil na prášek sušený asfodel.

„Cassia to říkala taky,“ zakouzlil ohřívací kouzlo na další přísadu, než ji použil. „Ačkoliv je pro mě stále zázrak, že jsi získal své vzpomínky. Jsi jediný, co vím. Mé zkušenosti a odborníci říkají, že to není možné…“

„Nebuď směšný. Získal jsem je.“ Oba se zasmáli. „A jestli chceš vědět, pro mě je stále zázrak, že jsi přežil mozkomorův polibek. Jsi jediný, co vím.“

Harry vzal prášek asfodelu od Severuse a pomalu ho vmíchával do směsi.

„Pořád si myslíš, že to bylo kvůli Malfoyově přísaze?“

„Co jiného by to mohlo způsobit?“ Severus zněl trochu podrážděně.

„Tvoje a Hermionina láska, například,“ řekl Harry tiše. „Vzpomínám si na nicotu a pocit, že na mě někde čekáte…“

Severus nemohl odpovědět. Posadil se, zabořil tvář do dlaní a vzpomínal.

 

PŘED DVANÁCTI LETY

 

Po identifikačním kouzle se v místnosti rozhostilo kruté ticho. Harryho tělo v jeho náručí ochablo a Severus se odmítl podívat; sklonil hlavu a zabořil obličej do Harryho ramene.

Tiché zvuky kroků začaly naplňovat okolí a byla slyšet tlumená slova rozhovorů. Váha na jeho levé straně ztěžkla, když se na něj dívka téměř zhroutila.

„Harry…“ šeptala Hermiona skrz své slzy. „Nechoď, prosím…“

Severus posunul Harryho tělo, aby jej položil na postel, když pocítil náhlé nutkání děvče utěšit. Ale jen co se začal otáčet, malé zakašlání a bolestný sten ho zastavily.

„Nehýbej se, prosím,“ hlas byl suchý a chraplavý. „Bolí to.“

Severus byl tak šokován, že jeho náhle ochablé ruce prostě Harryho pustily a ten bez okolků spadl na zem.

Všichni v místnosti se v šoku zastavili a obrátili se k nim.

Harry vydal další bolestné zasténání.

„Harry!“ vykřikla Hermiona a v další chvíli už klečela vedle něj. Ale Severus byl tak rychlý jako ona. Zvedl chlapce, který byl evidentně při vědomí, do náruče a položil ho na postel.

„Harry?“ zeptal se slabě.

„Je konec,“ zašeptal Harry.

„Co? O čem to mluvíš?“ zeptal se ve strachu Severus.

„Zima. Nicota. Jsem mrtvý?“

„Ne,“ ozval se Siriusův hlas z konce postele. Když se Severus podíval tím směrem, viděl všechny kolem. „Jsi na ošetřovně v Bradavicích.“

„Siriusi?“ Harry otevřel oči, ale hned je rychle zavřel. „Je tu moc světla…“

„Jak se cítíte?“ hlas madame Pomfreyové postrádal svůj profesionální říz.

„Moje jizvy… hoří,“ zamumlal Harry a znovu otevřel oči, ale tentokrát byl opatrný a neotevřel je příliš. „A mám žízeň…“

„Samozřejmě,“ madame Pomfreyová najednou našla svůj obvyklý klid a prohnala se kolem. „Vzhledem k tomu, že je naživu, můžete se s ním setkat kdykoliv později, takže všichni ven!“

Severus nikdy nepochopil, jak mohla být ošetřovatelka tak efektivní, ale za pět minut bylo v pokoji jen pár lidí: Severus, Hermiona, Sirius, Armena a Anne. Poppy se chystala otevřít ústa v protestu, ale Severusův smrtící pohled ji přiměl mlčet.

Harry bojoval s tím, aby se posadil. Severus mu pomohl. První okamžiky byly srdcervoucí. Harry se na ně díval s nepatrným zmatkem v očích.

„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Měl bych být mrtvý,“ náhle se zarazil a otočil se na Severuse. „Je… je mrtvý…?“ zašeptal, v hlase zřetelně slyšitelný strach.

„Ano, je. Absolutně. Nikdy se nevrátí,“ pronesl pevně Severus a objal ho. Harryho napětí se zmenšilo.

„Ach…“ ale v tu chvíli uviděl přes Severusovo rameno Hermionu. Změna byla náhlá; krev mu zmizela z obličeje a zorničky se rozšířily. „Hermiono?“

To byl okamžik, kdy se Severus rozhodl nechat ty dva o samotě. Odvedl ostatní na chodbu a zavřel dveře ošetřovny. Poté, co vyšli ven, se Severus obrátil na Siriuse, aby vysvětlil své rozhodnutí. Jeho oči se setkaly s Blackovýma a on poznal, že Black rozumí. Andrus k nim přistoupil.

„Co se stalo? Proč jsme venku?“

Rodinné setkání pomyslel si Severus, ale nahlas řekl: „Pojďme do mého kabinetu. Mám nějaké věci k projednání…“

„Také mám nějaké…“ zamumlal Andrus a vytáhl z kapsy obálku. „Oficiální dopis z Ministerstva kouzel, oddělení kouzelných slibů a přísah. Pan Boot mi ho dal jako oficiálnímu právníkovi pro Harryho.“

Sirius se rozhlédl, ale chodba byla stále příliš přeplněná.

„Pojďme tedy. Nemyslím, že je to veřejné…“

„Domnívám se, že můžeme začít s dopisem, Andrusi,“ navrhl Severus, když se posadili kolem malého stolku v kabinetě. Byli jen tři – Armena se rozhodla nejít a vzala Anne na procházku kolem jezera.

„Už jsem ho četl. Je to v podstatě dopis Dragona Malfoye Harrymu…“

„Co?“ Severus vyskočil na nohy.

„Posaď se. Není třeba vyskakovat, Severusi. Vím, že jste byli příbuzní, ale…“

„Draco chtěl Harryho zachránit…“ Severusův hlas byl slabý emocemi, ale Siriusovo skeptické odfrknutí a Andrusův úšklebek říkaly něco jiného.

„Nemyslím, Severusi, ale bude asi lepší, když si to přečteš sám,“ řekl a podal mu dopis. Sirius se zvedl a do dopisu nahlížel přes rameno Mistra lektvarů.

 

31. března 1997

 

Pottere,

tímto Tě informuji, že jsem složil přísahu na jméno své matky, že Tě podpořím v zabití Toma Rojvola Raddlea. Prostřednictvím tohoto slibu jsem svázal sebe s Tebou a zůstanu, dokud ho neporazíš.

Pořád Tě nenávidím, ale včera Tom Raddle mučil a zabil mou matku, protože odmítla vstoupit do jeho služeb. S vědomím, že jsi jedním z těch, co to monstrum mohou skutečně zabít, jsem se rozhodl, že udělám cokoliv, abych Ti v tomto boji pomohl. I když jsi syn mudlovské šmejdky a pitomého čistokrevného, jsme také příbuzní (k mému naprostému znechucení, musím dodat) a to idiotské Noblestonské kouzlo je prostě natolik otravné, než abych Tě nechal být. A nyní slibuji, že se vzdám své touhy po pomstě na Tobě, pokud toho netvora zabiješ. Polokrevného netvora, vlastně – i Ty jsi lepší než on.

Takže Pottere, od té chvíle, kdy jsem složil tuto přísahu (i když v tvé nepřítomnosti), že Tě podpořím v zabití té kreatury, tato přísaha si vynutí Tvou pomstu v případě mé smrti, pokud to bude nutné.

Věřím ve Tvou idiotskou šlechetnost, že nezneužiješ tohoto pouta a budeš ho používat jen k porážce Toma Rojvola Raddlea.

V pomstě Tvůj,

 

Dragon Fortes Malfoy.

 

„Chtěl se pomstít…“ tím Dracovo chování dávalo Severusovi smysl. Slzami smáčená tvář, sebeobětující čin… Ne, nebylo to sympatiemi k Harrymu nebo dokonce Severusovi, bylo to jen pouhé přání pomstít matčinu smrt – bylo to jako Severusovo život měnící rozhodnutí, když přísahal Albusovi… Pomsta za jeho bratra… Nic jiného.

„Typický Malfoy,“ zamumlal Black za ním a on musel souhlasit.

„Předpokládám, že tohle spojení Harryho a Malfoye zabránilo Harrymu v pádu do tmy a bytí bez duše,“ Andrusův hlas byl vyrovnaný a klidný. Sirius přikývl.

„Je to docela možné.“

„Chlapec, který zůstal naživu…“ mumlal Severus v úžasu, ale pokusil se z toho dostat. „Mám nějaké další zprávy, i když…“

„Dobré nebo špatné?“ zeptal se Sirius s nakrčeným obočím.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Severus, ale nepokračoval.

„Ven s tím,“ pobídl ho Sirius a sedl si do křesla naproti.

„Slečna Grangerová čeká v říjnu nebo listopadu Harryho dítě.“

Jak Severus pohlédl na své dva společníky, Andrus vypadal naprosto klidně, ačkoli on si s Harrym nebyl nikdy blízký. Na druhé straně Siriusova tvář nabrala ošklivou šedo-nazelenalou barvu.

„Ou…“ to bylo vše, co ze sebe dokázal dostat. Po deseti minutách absolutního ticha pokračoval: „Musíme něco udělat. Pokud na to přijdou média…“

Severus se obrátil ke svému bratranci.

„Může být Harry obviněn… že se s ní vyspal?“

„Záleží na tom, kolik jí bylo, když k aktu došlo,“ odpověděl věcně.

„Šestnáct, myslím.“

„Pak je to v pořádku. Ale Sirius má pravdu. Pokud si nepřejete, aby se váš život obrátil vzhůru nohama, budete muset opustit Anglii, alespoň na chvíli…“

Andrus navrhl přesun do Austrálie. Přijali to a koupili dům blízko Melbourne. Harry v následujícím roce dokončil svá studia ve Skočpískách, zatímco Hermiona ho následovala o rok později. Severus poté doporučil oběma další akademickou dráhu, a tak Harry konečně začal svá studia na léčitele pomocí sov, přičemž zůstal doma s dětmi a Severusem a jejich lektvary se brzy proslavily po celém světě. Bylo docela vtipné, že Harry dosáhl svého Mistrovství v lektvarech dříve než v léčitelství, i když to bylo jeho hlavním předmětem. Hermiona studovala dějiny v Sydney na mudlovské univerzitě a po dosažení titulu byla pozvána, aby vyučovala v kouzelné akademii Skočpísky.

Ale jak šel čas, všichni stále víc toužili po návratu, dokud Harry nedostal pozvání od svatého Munga na místo léčitele. V té době však byli se Severusem v poslední fázi svého výzkumu modifikace lektvaru Bezesného spánku a dvojčatům bylo jen devět, a tak se rozhodli zůstat další dva roky.

Když Minerva slyšela o jejich plánovaném návratu, okamžitě nabídla Hermioně post dějin, a Nemocnice svatého Munga nabídla Severusovi práci v nemocniční laboratoři na postu vedoucího Mistra lektvarů instituce; a dokonce mu bylo opět nabídnuto i jeho první pracovní místo – mohl být vedoucím lektvarů v Institutu pro výzkum léčivých lektvarů.

Ale v létě mu Minerva poslala zprávu, že kdyby chtěl, čeká na něj post Mistra lektvarů v Bradavicích, a ten si vybral bez dalšího váhání.

Proč?

Bylo to tak jednoduché: miloval učit děti.



SOUČASNOST

 

„Pojďme domů. Zítra musím jít do práce a ty musíš děsit děcka…“ Harryho hravý hlas ho prudce vytrhl z jeho vzpomínek.

„Nemyslím si, že to zvládnu,“ usmál se Severus. „Když tam mezi nimi budou Qui a Sev…“

„Věkem měkneš, Severusi…“

„Věkem? Jakým věkem?“ Severus zvedl obočí. „Je mi jen padesát. Ty za to můžeš, že je ze mě děda tak brzy. Ale alespoň mi zbývá sto let, pokud přežiji sedm let tady s tvými dětmi…“ zamumlal s předstíranou zlostí. „A nemůžeme jít teď. Musíme počkat, až se tady ta tvá pitomá směs poněkud ochladí.“

„Vždyť to docela dobře zchladne i bez nás, Severusi. Zítra můžeme začít s antisérem. Pojďme.“ Severus zabručel, ale už se nebránil. „Mimochodem, už ses rozhodl, co řekneš studentům na první hodině? Ten starý proslov? Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů. Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry…“

„Hej!“ křičel Severus, ale Harry se o to nestaral.

„… Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly…“

„Přestaň!“ hrozivě hučel Severus, ale Harrymu to bylo jedno.

„… Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit…(*) Ano, ovšem Snapeova dvojčata – naše nové hvězdy…“

„Zmlkni!“

„… A já jako další hvězda, samozřejmě,“ pokračoval Harry, ale zamračil se. „Ne… ta poslední věta zní příliš jako od Lockharta, ne jako od tebe. À propos, Lockhart je nyní jeden z mých pacientů, takže pokud se nebudeš chovat slušně, obnovím jeho vzpomínky a pošlu ho zpět do Bradavic…“

„Harry!“

„No tak, Severusi! Doufám, že mé děti uvidí, jak jejich děda stojí před celou třídou a syčí slova tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí.“

„Jsi nemožný,“ nakonec se zasmál Severus.

„Ne víc než ty,“ převrátil oči v sloup Harry.

Severus se nadechl k odpovědi, ale zastavilo ho zívání téměř jako od hrocha.

„Máš pravdu,“ pronesl nakonec. „Pojďme, nebo nebudu moct zítra pronést ten pitomý proslov…“

„A řekneš ho?“

„Samozřejmě. Co jiného bys čekal?“

„Nic jiného,“ usmál se Harry a zatřepal hlavou. „Bude to perfektní.“

Severus ho laškovně plácl do zad. Harry se zasmál, zavrtěl hlavou a ovinul paži kolem ramen Severuse, když vykročili ke dveřím. Mířili z kabinetu a vypadali jako všichni otcové se svými syny. Nikdo by si ani nepomyslel, že by byli někým jiným.

Dveře se s tichým cvaknutím zavřely za jejich mizejícími zády.

 

Konec

 

(*) Převzato z knihy Harry Potter a Kámen mudrců, překlad Vladimír Medek.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Re: Kapitola 20. - závěr (Hodnotenie: 1)
Od: Gmajlcz - 10.05. 2023
|
Paráda. Když začala ta dějová linka se znásilněním, říkala jsem si, že je to u všech strašně OOC, že by na to měla Hermiona reagovat spíš přesvědčením, že to byl buď někdo pod mnoholicnym nebo že byl Harry nějak ovlivněny kouzlem/lektvarem. U Harryho to nedávalo smysl, protože do té doby se choval úplně jinak a najednou mi ho přestalo být líto, protože prostě kreten. A celkově jsem měla problém uvěřit, že vyčerpaný Harry po spánkové deprivaci, hladovce, týrání a opilý, že se neudrží na nohou by dokázal přemoci o rok starší čarodějku s hůlkou v ruce s brilantním mozkem, v nejlepší kondici a která ho navíc skvěle zná. Přesto jsem neměla žádné podezření, jsem nadšená. Díky za skvělé cteni
Re: Kapitola 20. - závěr (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 11.05. 2023
|
Autorka to měla skvěle vymyšleno. Harry by opravdu nedokázal být k Hermioně násilnický. A ta vina ho vlastně dovedla k tomu, že se Voldymu dokázal naposledy postavit. Jsem moc ráda, že se líbilo, že si trilogie i po letech nachází své čtenáře. Děkuji za komentář, Gmajlcz.
Re: Kapitola 20. - závěr (Hodnotenie: 1)
Od: Gmajlcz - 11.05. 2023
|
Já osobně bych asi preferovala konec s mrtvým Harrym a Snapem coby náhradním tatínkem, ale že to tak není se propálilo hodně rychle, když mu děti řekli dědo, kdyby vynechala jedno slovíčko, mohla mě napínat o dost déle. Happy end tam úplně nepasoval, ale chápu, že pro většinu je šťastný konec po tom utrpení nezbytný. Vždycky je pro mě nejtěžší, když zabijou jedno z dvojčat, místo Rona, který si to zaslouží.

Re: Kapitola 20. - závěr (Hodnotenie: 1)
Od: Gmajlcz - 10.05. 2023
|
Paráda. Když začala ta dějová linka se znásilněním, říkala jsem si, že je to u všech strašně OOC, že by na to měla Hermiona reagovat spíš přesvědčením, že to byl buď někdo pod mnoholicnym nebo že byl Harry nějak ovlivněny kouzlem/lektvarem. U Harryho to nedávalo smysl, protože do té doby se choval úplně jinak a najednou mi ho přestalo být líto, protože prostě kreten. A celkově jsem měla problém uvěřit, že vyčerpaný Harry po spánkové deprivaci, hladovce, týrání a opilý, že se neudrží na nohou by dokázal přemoci o rok starší čarodějku s hůlkou v ruce s brilantním mozkem, v nejlepší kondici a která ho navíc skvěle zná. Přesto jsem neměla žádné podezření, jsem nadšená. Díky za skvělé cteni

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: jerry - 27.07. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: seviesnape321 - 26.11. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Re: Kapitola 20. - závěr (Hodnotenie: 1)
Od: spaceyfan - 09.02. 2024
|
Děkuji moc Lupině za perfektní překlad. Všechny díly trilogie byly úžasné. Jsem ten typ knihomila, který čte příběhy raději vcelku než po jednotlivých kapitolách. Když mohu povídku přečíst na jeden zátah, jsem víc vtažena do děje a můj zážitek je komplexnější. Prostě ji víc prožívám. Takže i tady si většinou raději počkám na dokončení překladu celé povídky, a pak se teprve vrhám do čtení. Jako obvykle se mi to vyplatilo. Tuto trilogii jsem četla asi před rokem a ráda se k ní zase vrátím.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: zuzlajda7 - 11.02. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Trim - 19.02. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 20. - závěr Od: Aeidaill - 04.03. 2023
Moc děkuji za překlad. Celá trilogie byla nevšední čtenářský zážitek. Několikrát jsem ho chtěla odložit, protože mne to utrpení zmáhalo. Ale jsem ráda, že jsem vydržela a dostala šťastný konec, ve který jsem už nevěřila.
Re: Kapitola 20. - závěr Od: Lupina - 05.03. 2023
Tato trilogie vznikla v době, kdy tento druh povídek byl v kurzu. Tehdy jsem ji hltala a musela přeložit. Teď už jen její učesání před novým vydáním bylo občas utrpením. Ale musí se nechat, že Enahma umí vtáhnout do děje. Zase mě pohltila. Jsem ráda, že jsi vydržela a komentovala. Moc děkuji za všechny reakce, Aeidaill.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: Helen - 01.01. 2023
Moc děkuji za tuto povídku. Vlastně není můj šálek kávy, ale zacetla jsem se a neuměla jsem se jí zbavit. Musím se však přiznat, že kolem 15. kapitoly posledního dílu jsem skočila na poslední kapitolu v originále, protože toho bylo na mě fakt moc. Ale ta mě zase uklidnila, takže jsem to nakonec přečetla celé. Skvělá práce.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: Ostruzinka - 30.12. 2022
Dokonalý konec. Jsem ráda, že se Harry vzbudil a pěkně svázáno s Dracovou pomstou, skvěle napsáno. Návrat do Bradavic je ????. K celé sérii povídek se budu ráda vracet. Moc děkuji za překlad.
Re: Kapitola 20. - závěr Od: Lupina - 30.12. 2022
Moc mě těší, že se líbilo. Že i po letech si trilogie našla čtenáře. Díky za komentář, Ostružinko.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: Ostruzinka - 30.12. 2022
Dokonalý konec. Jsem ráda, že se Harry vzbudil a pěkně svázáno s Dracovou pomstou, skvěle napsáno. Návrat do Bradavic je ????. K celé sérii povídek se budu ráda vracet. Moc děkuji za překlad.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: Monie2 - 29.12. 2022
Moc a moc děkuji za tuto povídku, narazila jsem na ni náhodou a přečetla jedním dechem všechny tři části. Skvělá práce ❤️
Re: Kapitola 20. - závěr Od: Lupina - 29.12. 2022
Těší mě, že se líbilo. Děkuji za komentář, Monie2.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: Yuki - 29.12. 2022
Tedy... myslím, že tolik návratů ze smrti by nevymyslela ani velká JKR :) Páni, ale paráda, nakonec šťastný konec! Říkala jsem si, jestli naše malá šprtka Hermiona vůbec dokončila studia a případně jak . Jejich dvojčata jsou báječní pobertové a dědu Severuse mají omotaného kolem prstu. Děkuju moc za překlad Lupino a marci. :) Šťastný nový rok!
Re: Kapitola 20. - závěr Od: Lupina - 29.12. 2022
Hihi, návratů ze smrti. Ale když ono se to tak dobře četlo! Přiznám se, že toto je moje slabost. Když je příběh dobře napsaný, je mi jedno, jak je uvěřitelný. Protože: magie! Miluju třeba super silné Harry. Být o pár století dřív, pokud bych uměla číst, ujížděla bych na hrdinských eposech. Teď je pro mě důležité, když to končí šťastně. A tady to dopadlo dobře. Musím říct, že mě nadchla poslední kapitola. Jak ji Enahma vystavěla, bylo bravurní. Děkuju moc za komentář, Yuki.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: luisakralickova - 28.12. 2022
Milá Lupinko, po deseti letech jsem si ráda připomenula celou trilogii. Patří k mé topce HP příběhů, pro svoji propracovanost charakterů, ale čekala na znovu přečtení celou dobu. Začátek není vůbec lehké čtení, a protože nás zásobujete pořád novým, vracet se je obtížné. Konec je ale, podle mě, jeden z nejlepších, optimistický a nesentimentální. Takže díky za překlad, a hodně zdaru při pátrání po dalších skvostech.
Re: Kapitola 20. - závěr Od: Lupina - 29.12. 2022
Moc mě těší, že sis celou trilogii přečetla znovu. Protože celý první díl byl vážně těžký. Měl ale i krásné scény a za ty to stálo. Těší mě, že trilogie má pořád své čtenáře. Moc děkuji za komentář, luiso. Pátrání pro rok 24 pokračuje, ještě není vybráno.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: kakostka - 28.12. 2022
Wauuu, jsem rada, ze to takhle dopadlo. Cetla jsem to pred lety a vypadlo mi, ze dvojcata. Smekam pred vami, tohle bylo faaaakt temne bahynko, ultra fuuuuj. Hezky konec je skoro slaba naplast na vsechnu tu hruzu, co cert vysypal na Harryho hromadu. Ufff. Dekuju, ze jste se do toho pustily. Pred lety to byla kultovka a uverejnenim tady na webu zustane dostupna. Vsimla jsem si drobneho preklepu v prijmeni Amose Diggoryho. Je tam E, tj Diggery.
Re: Kapitola 20. - závěr Od: Lupina - 29.12. 2022
Kultovka to byla. Však jak já to tehdy hltala! A i když jsem to nečekala, zase mě to vtáhlo. Enahma prostě umí psát. Díky za upozornění na chybku. Vždycky jich pár zůstane. Děkuju moc za všechny komentáře, kakostko. Bylo mi ctí.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: Jimmi - 28.12. 2022
Blahoželám k dokončeniu prekladu či vlastne jeho revízii. To je jedno :) Odviedli ste na ňom fantastickú prácu, ja môžem len "směknout". Je mi ľúto, ale nemôžem sa teraz pustiť do ničoho deprimujúceho, takže som si dala len poslednú kapitolu a všetko krásne skončilo. Ja to raz dobehnem. Síce pri tom všetkom, čo mám naplánované, asi až na dôchodku, keď vymyslia hovoriace čítačky (resp. budú lepšie ako teraz) a mne už nebudú slúžiť oči. Ešte raz obrovské díky za tú česť, že ste sa rozhodli zverejniť preklad aj tu. Ďakujem Jimmi
Re: Kapitola 20. - závěr Od: Lupina - 28.12. 2022
Ano, tahle trilogie není na čtení, když nejsi v pohodě. Určitě stačí poslední kapitola. Takže až se někdy pustíš do čtení/poslouchání, aspoň budeš vědět, že to skončí dobře. A nám je ctí, že jsme mohly trilogii publikovat zde. Patří ti obrovitánský dík za bannery! Díky, Jimmi.

Re: Kapitola 20. - závěr Od: Jacomo - 28.12. 2022
Tak mi to dohánění restů krásně vyšlo, čekala jsem na závěr jen jeden den :-) A jelikož jsem si příběh nepamatovala - rozhodně ne jeho poslední část - byl pro mě příjemným překvapením a krásným vánočním dárkem. Je skvělé, že historie se bude opakovat jen v těch dobrých věcech a nová generace si bude své školní rozepře moci řešit bez hrozby Voldemorta a jeho nohsledů. Nemluvě o tom, že Harry se Severusem mají před sebou spoustu let ve šťastné rodině. Konec dobrý, všechno dobré. Veliké, převeliké díky za překlad, přesun a připomenutí této povídky, Lupinko a Marci. Opravdu stála za opětovné přečtení.
Re: Kapitola 20. - závěr Od: Lupina - 28.12. 2022
Pamatuju, kdy jsem trilogii četla poprvé. Tato poslední kapitola byla nervydrásající. Tak dlouho jsem čekala, jestli Harry přežil! Ale přežil a má rodinu, jak si vždy přál a zasloužil. A Severus stejně tak. I když teď už bych se do překladu nepustila, jsem ráda, že jsme provedly revizi. Enahma prostě ty vypjaté emoce umí. Moc děkuji za komentář, Jacomo.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )28.12. 2022Kapitola 20. - závěr
enahma: ( Lupina )25.12. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )23.12. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )22.12. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )20.12. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )18.12. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )16.12. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )14.12. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )12.12. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )10.12. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )08.12. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )06.12. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )01.12. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )29.11. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )28.11. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )26.11. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )22.11. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )21.11. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )18.11. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )14.11. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )14.11. 2022Úvod