Když lvice bojuje
Autor povídky: Kayly Silverstorm
Překladatel: MagicLady
Souhlas s překladem: ano
Kapitola druhá: Vzestup a pád
Severus Snape, proslulý profesor lektvarů v Bradavicích, se cítil lépe, jako se už necítil více než dva roky. Napil se tmavého červeného vína, vychutnávaje si jeho chuť a pocit tepla, který se mu rozléval v břiše. Neodvážil se pít víno až příliš dlouho.
Byly to už tři měsíce, co Brumbál uprostřed noci vešel do jeho komnat a krátce ho informoval, že Voldemort ví o jeho zradě, že už se nebude muset oblékat jako Smrtijed a účastnit se setkání, a obrátil se znovu k odchodu.
Snape vždycky věděl, že není jediným Brumbálovým zdrojem informací, že ten starý čaroděj má způsoby, jak zjistit věci, které přesahují rámec jeho představivosti. Nikdy se ho předtím neptal, ale té noci však bylo něco v Brumbálových očích, zoufalství a únava, což ho přimělo se zeptat.
„Kdo mě zradil, Albusi?“
„Buď rád, Severusi,“ zněla jeho jediná odpověď. „Buď rád, že je to konečně za námi.“
Ale ředitel se sám netvářil, že by byl rád.
Severus si vzal kousek z večeře, kterou mu připravili domácí skřítkové skvělou jako vždy, a musel potlačit úsměv.
Ze začátku byl ztracený. Zbaven obrovské zátěže špionáže ze svých beder se cítil bezmocný a zbytečný. A přitom byl ještě ve větším nebezpečí než kdy dřív. Každý stoupenec Voldemorta by chtěl jeho smrt a navzdory tomu, co si Brumbál zřejmě myslel, škola není to, co by se dalo nazvat bezpečným místem. Rodiče přijíždějící na návštěvy, stejně jako studenti sympatizující s vírou Smrtijedů, představovali potenciální nebezpečí za každým rohem. Přesto chodil po škole tak jako tak, noc co noc, sám se stíny a šepoty portrétů, snad kvůli bezhlavé potřebě získat svůj život zpět pod kontrolu, snad proto, že chtěl, aby jeho život pokračoval.
Ale potom, po týdnech neklidu, přecházení a klení, se jednoho rána probudil a pochopil, jakým hlupákem byl. Jak moc opovrhoval zrádcem z jejich středu, neschopným bastardem, který ho udal, přesto nechtěně dal Severusovi nový život. Byl nyní volný. Mohl pokračovat v životě, který kdysi dávno tak hloupě zahodil, když se přiklonil k Voldemortovi.
Po letech skrývání ve tmě otevřel znovu oči a to, co našel, byl svět plný krásy. Svět, ve kterém stojí za to žít. Radosti, které si tak dlouho odpíral, se k němu opět vrátily. Přátelství, pohoda, radost z poznání a světa plného pocitů a užívání si ho bez obav, bez pocitu viny, to vše bylo zjevením. Tento guláš například…
Z jeho myšlenek ho vytrhla až bolest v boku. Kratiknot, sedící po jeho levici u dlouhého učitelského stolu, se k němu naklonil a zašeptal: „Severusi, tváříš se zcela nevhodně na našeho zamyšleného profesora lektvarů.“
Znovu se usmíval, uvědomil si opožděně. Škola už teď byla plná drbů, že umaštěnej kretén se konečně zbláznil, usmíval se, zatímco stál před oknem, projednou se ani nesnažil strhávat kolejní body. Ale oni nemohli tušit, jak dobře se cítil přitom, když se vyhříval na slunci.
Severus si nemohl dovolit pokračovat v úsměvu, a tak přikývl Kratiknotovi předtím, než se vrátil k hlubokému mračení stále obávaného profesora lektvarů. Nebylo by dobré, kdyby klesl před studenty – lidský Severus Snape by je nejspíš šokoval k smrti.
Pokračoval v jedení guláše, a přitom nechal své oči toulat po okolí. Večeře ve Velké síni byla tak hlučná jako ostatní jídla, se studenty, kteří křičeli, smáli se, mluvili svými nejvyššími hlasy a občas dokonce odbíhali od stolu ke stolu.
Pouze sedmé ročníky vypadali tiše. Bezmála devět měsíců do jejich zkoušek a mohly by se navzájem přivést k šílenství. Ne, že by to bylo pro ně tak obtížné, Severus si vždy myslel, že dospívající jsou tak jako tak na prahu šílenství. Ale bylo by těžké připravovat je na zkoušky v příštím roce, pokud by už teď zešíleli.
Jeho pohled spočinul na nebelvírský stůl, kde dva ztracené pozůstatky slavného tria mluvily potichu a kde prázdné místo mezi nimi vyzrazovalo nepřítomnost jediného mozku, který, jak se zdálo, mají. Slečna Grangerová chyběla znova u jídla, pravděpodobně je v knihovně a hrbí se nad nějakým přiděleným či samostatným projektem. Viděl ji tam včera horlivě hltat nějaké velké bichle. Tmavé kruhy pod očima a křečovité držení ramen prozrazovalo její únavu.
Na chvíli měl tu nemožnou představu, že si sedne vedle ní a řekne jí, aby nepracovala tak tvrdě a raději si místo toho užívala života, ale rychle tu myšlenku zahnal, protože by jí pravděpodobně způsobil mdloby.
Ta Grangerovic holka se ale změnila. Její práce od začátku nového školního roku byla bezchybná jako vždy, ale její eseje ztratily něco z epického nádechu a její zapojení v hodinách kleslo na jednu nebo dvě slovní poznámky na hodinu. Možná ta malá vševědka konečně zjistila, o čem život skutečně je.
Ušklíbl se. Hvězdná žačka se konečně stává lidskou bytostí – to by mu mohlo poskytnout materiál pro dobírání si Minervy až do příštího století.
Otočil se vlevo, kde Remus Lupin nabíral směšné množství jídla na svou lžíci. Po ministerském fiasku, které bylo neoficiálně nazváno jako “pitomost Umbridgeová“, Popletal a jeho přisluhovači se přestali úplně vměšovat, a i rodiče si konečně uvědomili, že ať se děje, co se děje, Brumbál se zdá být nejlepším mužem, se kterým je radno vycházet. Po útěku Luciuse a mnoho dalších rodičů Smrtijedů, zde nebyl nikdo, kdo by protestoval proti návratu Lupina na post učitele obrany proti černé magii. Nadšená reakce studentů jen potvrdila ředitelovo rozhodnutí.
„Jsi připravený na další zkoušku?“
Lupin přikývl, ale nepřestal žvýkat.
„Nech mě dojíst tenhle vynikající guláš, Severusi. Abych vzdoroval Imperiu, musím mít plné břicho.“
Začali s Lupinem zkoušet lepší způsob, jak odolávat kletbě Imperius účinek posilovali pomocí nějakého lektvaru, který začal Severus vyvíjet v průběhu posledních měsíců. Konečně se mohl vrátit ke své vědecké činnosti, znovu se ponořit do experimentů a výzkumu, což byl určitě další kladný bod jeho nové situace. Kývl a po chvilce váhání se natáhl a zlehka poklepal Lupina po zádech.
„Začnu tedy s přípravami. Sejdeme se za půl hodiny.“
Kývl na pozdrav zbytku učitelů a odešel od stolu a z Velké síně, jeho černý hábit za ním vlál jako nějaké obrovské tmavé zvíře.
„Dělá to znova! Nesnáším, když to dělá.“ Ron znovu začal přecházet. Harry byl v pokušení zkontrolovat koberec ve společenské místnosti, jestli nejeví známky mimořádného opotřebení, ale necítil se tak naštvaně jako Ron. Rozhněvaný a ustaraný.
„Nerozumím tomu!“ zopakoval znovu Ron. „Myslím, že v knihovně není. Není ani ve svém pokoji. Klepali jsme asi stokrát, musí odpovědět. Co kdybychom byli studenti v nouzi!“
Nikoho nepřekvapilo, že se Hermiona stala letos primuskou a kromě používání oddělení s omezeným přístupem v knihovně a možnosti pohybovat se po chodbách podle svých potřeb, dostala k dispozici svůj vlastní pokoj se vstupem jak z nebelvírské společenské místnosti, tak z chodby mimo ní.
„Ty se nechováš jako student v nouzi, Rone,“ řekl suše Harry. „Bušíš na dveře a křičíš, otevři ty zkurvený dveře, Hermiono Grangerová nebo zabiju tvoji kočku, to nepůsobí jako volání o pomoc.“
Ron se zastavil před Harrym a naštvaně se na svého přítele podíval.
„Ty se vůbec nebojíš?“
„Samozřejmě, že ano,“ povzdechl si Harry. „Nemůžeme ji však nutit, aby se s námi bavila. Očividně chce být sama a není nic, co bychom mohli udělat.“
„Jsme její přátelé. Měla by nám říkat vše. My jí všechno říkáme, proboha!“ stěžoval si Ron.
„Kdybychom tak ještě měli Pobertův plánek,“ zíral Harry vztekle na krb, jako kdyby přemýšlel o způsobu, jak ho začarovat.
Pobertův plánek, neocenitelný společník po tolik let při dělání neplech, byl pár hodin ztracen a nakonec skončil v ohni na konci minulého roku. Ležel na stolku blízko krbu, když Hermiona šla kolem a náhodou se o něj otřela cípem svého hábitu. Harry a Ron nejdřív podezřívali Hermionu, protože byla vždycky proti tomu, aby ho měli, ale jí to bylo tak upřímně líto, že jí nakonec uvěřili.
Koneckonců, její herecké schopnosti nebyly tak dobré, nebo ne?
Harry si znovu povzdechl. Plánek by jim ukázal v takovémto případě místo, kde se Hermiona nachází, takhle jim nezbývalo než čekat a pochybovat o tom, kdy se vrátí.
„Hlídá ještě Neville druhý vchod?“ zeptal se Rona.
„Podívám se.“
O několik minut později Ron vstoupil zpátky do společenské místnosti a spokojeně přikývl. „Není způsob, že by se kolem něj dostala,“ hlásil, „Neville je odhodlaný stejně jako my.“
„Pak už tu není co dělat. Dáme si partičku šachů?“ zeptal se Harry a byl odměněn prvním skutečným úsměvem večera.
O pět hodin později, když už skoro vzdali čekání na Hermionu, tak unavení, že udržet oči otevřené je stálo velké úsilí, otvor v portrétu se konečně otevřel.
Velmi unavená a mrzutá Hermiona vstoupila dovnitř.
„Hermiono!“ Ronovo nadšené zvolání ji zaskočilo. Rukou šmátla do kapsy dřív, než si uvědomila, kdo jí překvapil, ale když uviděla Rona a Harryho, upokojila se s evidentní nervozitou.
„Neměli byste vy dva jít do postele?“ zeptala se a vydala se ke křeslu, ale než k němu došla, její krok znejistěl a musela se opřít o zeď.
„Jsi v pořádku, Miono?“
„Ano, Harry, jsem jen trochu unavená.“
„Tak proč jsi byla tak dlouho pryč? A kde jsi byla?“ domáhal se Ron naštvaně vysvětlení. „Snažili jsme se tě najít celé hodiny.“
„Tak to jste byli vy dva, kdo postavil Nevilla před moje dveře? Mimochodem, usnul. Jeden z vás by měl jít a vyzvednout ho.“
Natáhla se na pohovce a opatrně se sesunula. Pohybuje se jako stará žena, uvědomil si náhle Harry a jeho starosti o Hermionu se zvýšily. Vždycky byla tak energická, ale teď vypadala vyčerpaně, jako by se vrátila z podivné cesty.
„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“
Posadil se vedle ní a vzal ji za ruku: „Máme o tebe strach, Hermiono. Trávíš s námi méně času, polovinu času tě nemůžeme najít a nevypadáš moc dobře. Nemyslíš, že to se školními povinnostmi trochu přeháníš?“
Povzdychla si, nemohla však potlačit úsměv, když si k ní z druhé strany sedl Ron a věnoval jí jeden ze svých štěněčích pohledů, po kterém by roztály všechny holky z Nebelvíru.
„Opravdu jsem v pohodě, kluci, “ ujišťovala je. „Pracuji na speciálním projektu – nebrblej tak! Profesorka McGonagallová nechtěla, abych to někomu říkala. No, ve skutečnosti mě vzala jako učedníka, a protože to nemá oficiálně povolené, dokud nesložíme zkoušky, nikdo to nesmí vědět.“
„Hermiono, to je skvělé!“
„Blahopřeju!“
„Díky, ale držte to v tajnosti, ano?“
Z ničeho nic se oba chlapci ocitli v silném objetí. Hermiona je držela, tiskla je k sobě tak silně, jak mohla, než je pustila a vstala.
„Je mi opravdu líto, že spolu trávíme tak málo času, ale vy chápete, jak je tohle pro mě důležité, ne? Musím to dělat, i když vypadám občas unaveně, je to cena, kterou jsem ochotna zaplatit. Kromě toho by mi to profesorka McGonagallová nedovolila, kdyby to bylo pro mě špatné, ne? “
Přikývli a po nějakých řečech o škole a Seamusově nové přítelkyni, Harry a Ron odešli do své ložnice. Ron vypadal docela spokojený s jejím vysvětlením, ale Harry měl pocit, že něco není v pořádku. Vypadala příliš zoufale, než aby uvěřil jejímu příběhu, příliš zoufale, aby to bylo věrohodné.
Ale znal Hermionu natolik dobře, aby věděl, že by se zatvrdila, kdyby se ptal moc důkladně. Předtím než se ztratili v pokoji, se Harry otočil a zjistil, že je Hermiona sleduje se zvláštním výrazem. Bolest, láska, a ještě něco jiného se jí míhalo v obličeji, díky čemu ho zabolelo u srdce. V noci nebude klidně spát.