Preklady fanfiction Harryho Pottera

2 Kapitola : Důvěřuji Ti

Hermiona zapisovala stavy pacientů do jejich karet, když se zběžně podívala na své hodinky. Byli dvě hodiny ráno a ji zbývala ještě jedna hodina na příjmu, než mohla jít domů. Nemocnice byla většinou v tuto dobu klidná díky tomu, že většina pacientů již spala, takže si Hermiona mohla užít klidný příjem.

Hermiona vrátila jednu z karet na okraj pacientovy postele a opustila pokoj. Pracovala už od devíti hodin večer a přála si, aby dostala noční směnu i Isabel a nemusela tak být sama. Zívla a rozešla se směrem k zasedačce, kde byly pro léčitele umístěny gauče a postele, aby si mohli odpočinout.

Lehla si na jednu z postelí a rukami si podepřela hlavu, přemýšlejíc o všem, co se ten den stalo. Chystala se říct Harrymu a Ronovi novinky o její budoucí práci hned jakmile se na to trochu vyspí, ale musela přiznat, že byla zvědavá na jejich reakci.

I když se Draco Malfoy postavil otci a přidal se na stranu Světla tak Harry ani Ron neodpustili a nezapomněli – jednoduše to neměli v povaze. Na konci války sice Harry Malfoyovi rukou potřásl, ale bylo to spíš z donucení.

Již to byly tři roky, co ho Hermiona viděla naposledy, v poslední den bitvy, nevypadal moc dobře. Nejspíš proto, že se on a Snape skrývali a byli mučení Pánem Zla. Přemýšlení o Malfoyovi Hermionu přinutilo vzpomenout si na jejich školní léta. Byl vůči nim neuvěřitelný spratek. Věci, které jim provedl, byly hnusné a zlé, provedené se špatným úmyslem.

Nešlo jen o to, co udělal, ale i o to, jak byl vůči nim arogantní. A i když byl tak zvaně sesazen ze sedla stále se choval jako by byl nadřazený a dokonalý. 'Pravděpodobně ho naplňoval pocit méněcennosti z domu' zamyslela se Hermiona svým psychiatrickým způsobem.

A to byla jedna z věcí. O všem přemýšlela na základě vědy. Praktickým, uspořádaným, psychologickým způsobem. Vše, co člověk udělal, mohlo být vysvětleno vědecky a na základě různých studií o chování. Isabel si ji neustále dobírala: 'vždy myslíš jako léčitel, nikdy jako člověk'.

Hermioně to, ale nevadilo. Raději přemýšlela nad věcmi logicky, aby byly dokazatelné. Je očividné, že miluje čtení, ale raději si přečte knihu o lektvarech a experimentech než o umění a historii.

Její myšlenky přerušil zvuk zastřeného hlasu Dr. Děvky znějícího ode dveří příjmu.

„Léčitelko Grangerová, posílám volání na Vaši hůlku už nejméně deset minut. Nemyslím si, že by se lékouzelnici Brandonové líbilo, že její malá hvězdička oddělení zanedbává své povinnosti.“

Hermiona se posadila na posteli a slušně se na léčitelku usmála. „Nemyslím si, že by se lékouzelnice Brandonová ráda dozvěděla o tom, že si měníte směny se stážisty,“ řekla Hermiona klidně. „Už mi nebudete vyhrožovat léčitelko Martinová, nepracuji pod vámi ani na vašem oddělení. Ocenila bych kdybyste se mnou jednala jako s léčitelkou, a ne jako s nějakým amatérským stážistou.“
Dr. Děvka se na Hermionu kysele zašklebila. „Možná už nejsem vaše nadřízená, ale vy stále musíte odpovídat na volání hůlky. Váš pacient, Briars, nereaguje na lektvar, který jste mu podala a sestra potřebuje váš souhlas předtím, než mu podá silnější dávku.“

Hermiona se postavila, poděkovala Dr. Děvce a odešla do pacientova pokoje. Sestra již psala něco do karty a poté, co Hermiona odsouhlasila dávku, mu jí podala.

Poté, co se ujistila, že pacientův stav je zpět v normálu, Hermiona opustila pokoj a radovala se, že jsou konečně tři hodiny ráno což znamenalo, že její směna končí. Odpíchla si, převlékla se a co nejrychlejším tempem opustila nemocnici předtím, než by ji mohl potřebovat nějaký stážista.

Když přišla domů tak odhodila hůlku a klíče na stolek v jejím omezeném obývacím pokoji, prošla poštu, kterou sova nechala za oknem a spolu s ní prošla do své ložnice. Spánek už se ji zoufale dovolával, takže si vyčistila zuby, opláchla obličej a doslova padla do postele bez toho, aby se převlékla.

****

Budík nemilosrdně zvonil v poledne probouzejíc tak Hermionu z mírumilovného spánku. Překulila se na posteli, aby tu ohavnost mohla vypnout a překvapivě čile vstát. Odbyla si povinnosti v koupelně a konečně se převlékla do čistého oblečení.

Přešla do kuchyně a usmála se, když si uvědomila, že má dnes volno. Uslyšela zaklepání na dveře a šla otevřít a našla tam stát Rona a Harrym.

„Ahoj kluci, zrovna dnes jsem se vás chystala navštívit,“ řekla Hermiona, když je pouštěla dovnitř.

„Oh, jaká náhoda. Zrovna jsme mluvili o tom, že jsme tě dlouho neviděli, takže jsme se rozhodli tě jít navštívit, protože mi Izzie řekla, že máš volno,“ řekl Harry.

„Izzie?“ řekla Hermiona s uličnickým úsměvem ve tváři. „Nevěděla jsem, že si vy dva říkáte přezdívkami.“

„Oh, no to... je jedno,“ řekl Harry a vysloužil si tak pohledy od svých dvou nejlepších přátel.

Hermiona se zasmála a pozvala je ať si sednou ke snídani.

„Je poledne Hermiono, snídali jsme před čtyřmi hodinami,“ řekl Ron.

„Fajn, tak já si dám snídani a vy dva oběd,“ řekl a hůlkou přivolala nějaké jídlo.

„Takže, jak je v práci Miono? Pořád pracuješ s magorama?“ zeptal se Ron.

„Mohl bys jim tak přestat říkat Rone? Mají neuro-degenerativní choroby,“ řekla Hermiona už nejmíň po sté.

„Přednáška medikální terminologie nebyla nutná – jednoduché 'ano' by stačilo,“ řekl Ron s laškovným úsměvem.

„Vlastně jsem s tebou a Harrym chtěla mluvit o něčem, co se vyskytlo v práci,“ řekla Hermiona, když sklízela nádobí ze stolu a následovně se se svými dvěma kamarády přesunula do obývacího pokoje. „Mám příležitost posunout se v kariéře a získat možnost povýšení rychleji než normálně.“

„No to je skvělé, Hermiono. Vždycky jsme věděli, že budeš povýšena rychleji než kdokoliv jiný,“ řekl Harry.

„O to povýšení ani tak nejde, to je jen přínos, jde spíš o přímou práci s pacientem ve velmi špatném stavu, který potřebuje nutně lékařskou péči.“

„Dobře... nejsem si jistý, jestli se chytám,“ řekl Ron se zmateným pohledem. „Copak ty už nepracuješ s pacienty, kteří kriticky potřebují lékařskou péči?“

Hermiona se na chvíli zamyslela, toto očividně nefungovalo, takže se rozhodla jít přímo k věci. Skok přímo do jádra sopky.

„Byla jsem požádána, aby se stala součástí Domovního opatrujícího programu a pomáhala paní Malfoyové s její paranoidní schizofrenií, takže budu muset bydlet na Malfoy Manor.“

Očekávala křik, zrudlé obličeje, nadávky a občasné praštění dlaně o stůl, ale neočekávala, že se budou smát.

„Proč se vy dva pitomci smějete? Něčí nemoc není vtipná,“ řekla Hermiona klidně.

„No tak Hermiono. Vyrostl jsem s Fredem a Georgem, poznám vtip na míle daleko,“ řekl Ron, když zklidnil svůj smích. „Vážně jsi očekávala, že ti uvěříme to, že budeš žít na Malfoy Manor. To jsi mohla rovnou říct, že se proplaveš dolů řekou Styx a dáš si trojku se Satanem a Hádem.“

Hermiona si povzdychla. „Nezapamatuješ si přinést prsten, když se chystáš požádat svou dívku o ruku, ale pamatuješ si jména mudlovských mytologických postav jen, aby ses mi mohl vysmívat.“

Harry si všiml, že Hermiona vypadá naprosto vážně. „Takže nám říkáš, že budeš žít na Malfoy Manor a budeš se starat o Malfoyovu mámu?“

„Ano, je to součástí programu a také něco, co chci dělat. Stěhuji se v sobotu večer a ocenila bych kdybyste kolem toho nezačali vyvádět. Nedělám to vůči vám jako schválnost ani zradu našeho přátelství, jen je to součást mé práce a já jsem za tuto příležitost vděčná.“

Ron s Harrym seděli a přemýšleli nad tím, co jim jejich ceněná kamarádka právě řekla. Harry promluvil jako první.

„Jak dlouho tam budeš muset zůstat?“

„Dokud se nevyléčí nebo neumře,“ řekla Hermiona.

„Takže musíš počkat, dokud starý ptáček nenatáhne bačkory, než budeš osvobozena z domu hrůzy?“ zeptal se Ron nevěřícně.

„Opravdu to není tak špatné, jak si myslíš Rone. Vím, že máš vůči Malfoyovi celoživotní zášť, ale jeho matka by kvůli tomu trpět neměla. Opravdu jí chci pomoct, protože si prošla věcmi, které si ani nedovedeme představit. Dívala jsem se na její složku a není tam zaznamenaná ani polovina toho, čím si nejspíš prošla.“

„No, práce je práce a my ti nemůžeme zakazovat ji dělat,“ řekl Harry s povzdechem. „Netvrdím, že jsem bůhvíjak šťastný, ale cokoliv, co chceš dělat, tak já podpořím.“

„Děkuji Harry, oceňuji tvou podporu,“ otočila se k Ronovy který ještě stále přemýšlel.

„Budeme tě vůbec moci vídat?“ zeptal se.

„Dostávám dva dny týdně volna a můžu se zeptat Malfoye, zda mám v sídle dovoleny návštěvy,“ řekla Hermiona.

Teď byl na řadě Ronův povzdech. „No, cokoliv tě dělá šťastnou Miono, ale raději nám řekni, kdyby zkoušel nějaké taškařiny a přísahám, že ho pošlu na ministerstvo dřív než stačí říct čistokrevný.“

„Nechystá se mě hodit do sklepení nebo odřezat orgány, aby je mohl prodat na černém trhu,“ řekla Hermiona s úšklebkem. „Vlastně mi platí navíc a propůjčí mi celé křídlo sídla. Možná tam zůstanu i poté, co jeho matka umře.“

Když uviděla čisté výrazy hororu v jejich tvářích začala se smát. „Jen, žertuju kluci, vážně, jen vtip.“

Ztěžka se zasmáli, opravu nenacházejíc toto tvrzení vtipné, ale rozhodli se ji pobavit.

„Takže, je Ellie nadšená ze zásnubního večírku?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, pořád mě otravuje s tím, co si obléct, v kolik se ukázat, kdo by měl být pozvaný, jaký by měl být druh jídla... a ten list se pořád zvětšuje a zvětšuje,“ řekl Ron, když si natáhl nohy.

„No, pro dívku je fascinující tyto věci plánovat. Chce předvést své potřeby a zajistit tak veškerou perfektnost v pro ni důležitý den, pochlubit se přáteli, rodinou a tím, jak moc bude vaše manželství fungující.“

„Chrrrrrrr,“ předváděli Ron s Harrym chrápání, již byli zvyklí na Hermionino psychiatrické kecání.

„Kluci!“ řekla Hermiona s úsměvem, když po nich hodila polštář. „Kdykoliv mluvíte hodiny o famfrpálu, tak se taky nechovám jako idiot.“

„To jo, ale famfrpál je zajímavý, navíc neděláme z každé lidské bytosti hráče, Miono.“

„Co to má znamenat?“ zeptala se Hermiona a naklonila lehce hlavu na stranu.

„Všichni jsou pro tebe jen další pacienti. Každá myšlenka nebo akce je potom tebou zanalyzovaná. Neříkám to, abych tě naštval, ale jen to nejspíš potřebuješ vědět. Vážně tě nechci urazit, nám to ani nevadí, ale někomu jinému by mohlo, tak jsme si řekli, že tě na to připravíme.“

„Nejsem uražená Rone. Vím, že umím být otravná, ale po tom všem, co jsem se naučila, jen prostě shledávám zajímavým, jak může být lidské chování chápáno z psychologického hlediska. Zkusím se ovládat,“ řekla s úšklebkem.

Oba chlapci se na ni usmáli, a tak strávili zbytek odpoledne povídáním a klábosením o jejich bývalých spolužácích.

****

SOBOTA VEČER

„Budeš mi hrozně chybět, Herms,“ řekla Isabela, když stála před krbem v Hermioniným bytě.

„Zase mě uvidíš. Můžeme si letaxovat nebo použít soví poštu a uvidíme se v mých dnech volna,“ řekla Hermiona, když ze své halenky sundávala neexistující nitku.

„Já vím, ale kdo si se mnou bude dělat srandu z Dr. Děvky a donášet ji místo bezkofeinové kávy extrémně silnou?“ řekla Isabel se smutným úsměvem.

„Bude mi chybět vídat tě každý den Bell, ale slibuju, že tě budu informovat a pokud budu moci mít návštěvy, tak to budeš vědět jako první.“

„Přísahám, že se v té nemocnici sama zblázním. Hádám, že bych mohla nějaké studentíky přesvědčit, aby mi pomohli mučit Dr. Děvku. Jestli ti ten Malfoyovic kluk dovolí mít návštěvy tak ho varuj, že tam budu DOST ČASTO!“ řekla Isabela a strhla Hermionu do obětí. „Vážně mi budeš hrozně chybět.“

„Začínáš znít jako Harry. Dneska měl na párty stejný proslov. Nestěhuju se na jinou planetu, pokud bys cokoliv potřebovala, tak mi prosím zaletaxuj nebo pošli sovu víš, že si na vás kdykoliv udělám čas.“

„No, je osm hodin, už tě bude očekávat,“ řekla Isabela. „Zamknu tvůj byt, než odejdu a řeknu Ronovi a Harrymu, že je pozdravuješ.“

„Taky jim řekni, že mi nevadí, že místo toho, aby se se mnou viděli, tak pojedou na Evropský famfrpálový šampionát,“ řekla Hermiona se smutným úsměvem. „Doufám, že vás všechny brzy uvidím, budeme mít tolik co si říct. Zejména o tvé horké schůzce, kterou máš zítra s Chlapcem-který–přežil.“

„Páni, koukni, kolik už je hodin myslím, že na tebe Malfoy už čeká, zlatíčko,“ řekla Isabela se zčervenalými tvářemi. „Pošli mi co nejdřív sovu.“

Hermiona se své kamarádce zasmála a objala ji předtím, než hodila letaxový prášek do krbu a s výkřikem 'Malfoy Manor' zmizela.

Letax nikdy nebyl Hermioniným oblíbeným způsobem cestování. Všude byl prach a vcelku se jí z toho motala hlava. Zavřela oči, dokud neucítila, že se zastavila a nevypadla z krbu přímo do masivní místnosti.

Byla prázdná a ona opravdu nevěděla co očekávat po vypadnutí z krbu. Rozhodně ne prázdnou místnost. Vlastně to bylo celkem fajn, alespoň si mohla svou halenku a sukni očistit od prachu. V rohu místnosti našla zrcadlo, tak se rozhodla, že se ujistí, že nevypadá jako by procestovala celou Saharu.

Místnost, ve které byla, se zdála být nějakým druhem kanceláře. Byl zde velký stůl, knihy v policích, které lemovaly stěny, pohovka, pár židlí a zrcadlo. Přešla k němu a setřela si prach ze svých ramen a pár sazí z obličeje. Ještě stále měla na sobě make-up ze zásnubní párty, ke kterému jí donutila Isabela. Jen trocha stínů a lehce růžová tvářenka.

Vlasy měla spletené do culíku a vypadala přesně jako profesionálka, kterou byla. Od té doby, co ji Isabel přinutila si vlasy narovnat, musela uznat, že péče byla jednodušší a opravdu vypadaly lépe. Pamatovala si, když Isabel řekla, že její parodie na vlasy by měla být odstrašující případ.

Hermiona se zachichotala nahlas, když si vzpomněla, jak to Isabel řekla poprvé.

„Shledáváš svůj vzhled směšným, Grangerová?“ přinutil ji sytý baryton Draca Malfoye povyskočit a otočit se.

„Oh, nevšimla jsem si, že jsi tady,“ řekla.

Někdejší Zmijozelský princ se opíral o rámě pohovky a pozoroval Hermionu zvědavým pohledem. Musela uznat, že dost vyrostl od té doby, co jej viděla naposledy. Už to nebyl vyhublý teenager, ale mladý muž se statnou postavou.

„Nevěděl jsem, že jsi léčitelka,“ řekl.

„Ano. Po Bradavicích jsem nastoupila na stáž a už tam pracuji tři roky,“ řekla Hermiona pomalu a přemýšlela, kdy začne sypat urážky a všechny ty poznámky, které vůči ní měl.

„Hmm,“ řekl a stále ji zvědavě pozoroval. „Vypadáš jinak.“

„No už to jsou tři roky – nejsem už teenagerka, kterou si pamatuješ ze školy.“

„Ne, to není věkem. Něčím jiným,“ řekl.

„Oh, ty nejspíš myslíš mé vlasy, spousta lidí mě nepoznává od té doby, co mě kamarádka přinutila si je narovnat.“

„Ano, to je ono,“ řekl. „Už nemáš to své afro.“

Hermiona si nemohla pomoci a zasmála se. „Neměla jsem afro, byly jen trochu víc kudrnatější. Navíc, jak vůbec víš, co je to afro, to říkají většinou mudlové.“

Draco se na ni přímo podíval. „Jednou jsem četl knihu o stylech, trendech a módních výstřelcích. Vím spoustu věcí, které dokáží překvapit dokonce i tebe.“

Usmála se a rozhlédla se po místnosti. „Musím uznat Malfoyi, že je to trochu zvláštní, když tady stojím a mluvím s mým bývalým úhlavním nepřítelem o tom, jak příšerné byly mé vlasy, když jsme chodili do školy. Em, myslím, že bychom měli přejít k věci.“

„Dřívější úhlavní nepřítel?“ zeptal se vážně.

„No, vzhledem k tomu, že se pro tebe chystám pracovat, pečovat o tvoji matku a žít ve tvém domě, neshledávám příliš moudrým sesílat tvým směrem smrtelné pohledy a proklínat tě, kdykoliv bych dostala příležitost. Jsem ochotná zapomenout na minulost během celé doby, co zde budu zůstávat a ve chvíli, kdy odejdu, můžeme být zase úhlavní nepřátelé,“ řekla Hermiona s lehkým úsměvem.

„Předtím, než začneme, bych ti chtěl nabídnout moji omluvu za to, jak jsem choval ve škole. Nechtěl bych, aby osoba, která se stará o zdraví mé matky, měla zášť vůči jejímu synovi. Myslím, že bychom spolu měli spolupracovat na profesionální úrovni.“

„To máš o mě tak nízké mínění, že si myslíš, že bych porušila Hippokratovu přísahu a úmyslně zranila tvoji matku, protože jsi vůči mně byl během školy nepříjemný? No, pane Malfoyi v tom případě brzy zjistíte, že beru svou práci velmi vážně a mohl byste mě urážet, kritizovat a slovně týrat, ale já bych stále dbala o to, aby se vaší matce dostalo té nejlepší péče,“ řekla lehce podrážděně Hermiona.

„Tak chystáš se přijmout tu zatracenou omluvu nebo ne?“ zeptal se.

„Přijímám tvou urážlivou omluvu,“ řekla Hermiona s protočením očí.

„Výtečně.“ řekl stoicky. „Zavedu tě do tvého křídla.“

Zvedl se z gauče a přešel ke dveřím, které přidržel otevřené, aby mohla Hermiona projít jako první.

'Alespoň je to gentleman' pomyslela si Hermiona pro sebe.

Když ji vedl halou, tak pozorovala malby na stěnách – některé z nich poznávala, jiné ne. Sídlo nebylo skličující nebo děsivé, jak si myslela, tmavě zelené tapety byly ve skutečnosti velmi sedící a chodby byly osvětlené světlými lampami, které tento masivní domov činily veselejším.

Když kráčela vedle Draca, nemohla si pomoci, aby se na něj nepodívala a nezamyslela se nad tím, jak moc se změnil. Jeho vlasy již nebyly ulízané a musela uznat, že už ani nevypadal tak snobsky. Měl je lehce rozházené s ofinou sčesanou z očí – vypadal tak mnohem uvolněněji a nevině. Jeho oči měly ten šedý nádech, na který si pamatovala, ale nyní v nich bylo více smutku a bolesti. Tento pohled vídávala u svých pacientů s klinickou depresí, ale nemyslela si, že by měl depresi spíš si prošel až příliš mnohými věcmi na osobu v jeho věku.

Stále byl vyšší než ona i když konečně vyrostla do výšky pěti stop a tří palců. Rozhodně měl, alespoň šest stop nebo víc. Bude se ho muset později zeptat.

Během školních let ho nikdy neshledávala příliš atraktivním. Jeho příšerná povaha ji od toho odrazovala, ale teď když nebyla v Bradavicích a byli dospělí, musela uznat, že jeho rysy s věkem zjemněly a zdál se nyní být zdatnější. Stejně tak jeho pevná čelist a perfektní aristokratický nos.

Hermiona měla ve zvyku pozorovat lidi, když se s nimi setkala. Začala u jejich vlasů, poté se podívala do jejich očí, na jejich nos, pusu, bradu a krk. Nikdy nebyla povrchní, ale byla člověkem a co věděla, bylo, že lidé se rádi s jinými srovnávají. Bylo více než jasné, že dělal to samé, 'až na to, že více útočným a urážejícím způsobem' pomyslela si.

Draco zůstal tiše, zatímco vedl Hermionu chodbou, věděl, že se na něj koutkem oka dívá. 'Nejspíš přemýšlí nad tím, kdy ji začnu popichovat různými přezdívkami jako například mudlovská šmejdko' pomyslel si.

On již měl možnost si ji prohlédnout, když stála před zrcadlem nevědíc o jeho přítomnosti.

Ve škole si o ni rozhodně nemyslel, že by byla atraktivní. Byla naprosto ošklivá a nestála ani za pohled, ale nyní musel uznat, že s věkem vyrostla do krásy. Ani na smrtelné posteli by to neuznal nahlas, ale byl muž a muži si všímají, když je dívka atraktivní.

Když ji poprvé viděl, jak stojí před zrcadlem, tak neměl ani ponětí o tom, kdo byla, žena s normálními hnědými vlasy, které nejsou tak normální, jak by se někomu mohlo zdát. Během školy tolik dívek experimentovalo v melíry a změnou barvy vlasů, že vidět přírodní hnědé vlasy bylo raritou a bylo to docela příjemné.

Měla hezké tělo, úzký pas, který lehce plynul do, ženských boků. Stále byla menší než on, ale to byla většina dívek. Když si uvědomil, kdo je a ona se otočila, všiml si jejich jemných rysů, zakulacené čelisti a rozkošné brady, perfektního nosu a toho, že její spodní ret byl plnější než horní díky čemuž občas vypadala, že lehce trucuje.

Pořád v sobě měla ten kyselý tón, který naprosto nenáviděl ve škole, ale zdála se být míň podrážděná a upjatá. Věděl, že podíl na této změně musela mít její práce léčitelky. Kondice jeho mámy přinutila změknout i jeho, ale ještě stále byl většinou napjatý.

Zastavili se před dvojitými dveřmi barvy bílého ořechu.

„Toto je vchod to tvého křídla sídla. Pro vysvětlení, jsi umístěná v třetím patře směrem na východ. Dal jsem tě sem, protože kdyby tě potřebovala, nebudeš to mít daleko.“
Hermiona přikývla a sledovala, jak otevřel dveře, které vedly do obrovského obývacího pokoje s několika dveřmi, které vedly do dalších místností. Rozhlédla se po plně vybavené místnosti a pomyslela si, že nikdy neviděla nic pěknějšího.

„Toto je příliš, Malfoy. Opravdu ti za toto všechno děkuji,“ řekla uchváceně.

„Přidělil jsem ti dva domácí skřítky, jejich jména jsou Čurík a Hovník.“

Po tomto se na něj podívala přímým pohledem, kterým se ptala na tuto volbu jmen. Všiml si jejího pohledu a klidně vysvětlil, „Byly mi čtyři roky, když je rodiče pořídili a udělali velmi chytré rozhodnutí mě je nechat pojmenovat.“

Hermiona se zasmála. „Víš, to by mohlo být brané jako týrání, pojmenovat je po něčem tak... páchnoucím.“

„Ne, jim se jejich jména opravdu líbí. Jednou jsem je zaslechl, jak si povídají s ostatními skřítky a ti na jejich jména žárlili,“ řekl.

Hermiona se usmála. „Hádám, že nemá smysl obtěžovat tě mými názory o domácích skřítcích jelikož, když jsem nepřesvědčila mé přátele, tak pochybuji, že s členem starodávné čistokrevné rodiny budu mít úspěch.“

„Dobře, protože bych tě přediskutoval,“ řekl naprosto vážně.

„Nutí mě to cítit se jako někdo zvláštní,“ řekla tupě.

Bylo zde něco, čeho si Hermiona všimla od té doby, co na něj pohlédla. Ani jednou se neusmál. Vlastně jej nikdy neviděla se skutečně zasmát za celé ty roky, co ho zná. Šklebit se, mračit to ano, ale nikdy ne se od srdce zasmát. Řekl několik vtipných věcí, ale stále je říkal vážně a více jako fakta než s nádechem vtipu.

Rozhodla se, že tento malý problém se smíchem může být vyřešen jindy.

„Tvé oblečení a osobní věci dorazily již dříve tohoto dne a domácí skřítci je již uklidili,“ pokračoval.

„Děkuji ti. To je velice pozorné,“ řekla.

„Draco!“ zakřičel ochraptělý hlas jeho jméno. „Draco!“

Draco se podíval ke dveřím a Hermiona věděla, že se Narcissa shání po svém synovi.

Draco se otočil k Hermioně. „No, můžeš se s ní rovnou seznámit. Pojď se mnou,“ řekl a rychle vyšel ze dveří.

Hermiona musela téměř běžet, aby jej dostihla a jejich výškový rozdíl opravdu nepomáhal. Přešli na druhou stranu chodby, když Draco zastavil před dalšími dvojitými dveřmi. Otevřel a pustil Hermionu jako první.

Uviděla nádhernou blondýnku sedět na posteli s vyděšeným pohledem. Hermiona ji již viděla před šesti lety na Světovém poháru od té doby shodila ten povýšenecký pohled a zůstala jen krása. I když měla rozcuchané vlasy a kruhy pod očima, stále byla nádherná.

Draco přešel k posteli na stranu, kde ležela jeho matka a ta okamžitě omotala ruce kolem pasu svého syna.

„Měla jsem noční můru Draco,“ řekla smutným tónem. „Zdálo se mi o Lucince – husince, že mi tě vzal a mučil tě.“

„To je v pořádku mami, jsem přímo tady a on si pro mě nepřijde a nevezme mě pryč. Už jsem ti řekl, že před třemi lety zemřel. Už nikdy, nikdy se nemůže vrátit a vzít mě,“ řekl tónem, který jasně říkal, že toto dělá více než častěji.

„Dobře,“ řekla Narcissa stále nepouštějíc své jediné dítě. „Zůstaneš se mnou, dokud neusnu?“

„Vždycky zůstávám,“ řekl Draco jemným hlasem. „Ale nejdříve tě chci někomu představit.“

„Máme hosty?“ zeptala se a konečně se odtrhla od Draco, aby si všimla další osoby v místnosti. Hermiona stála s odstupem, jelikož je nechtěla rušit.

„Můžeš jít blíž,“ řekla Narcissa. „Chci vidět, jak vypadáš.“

Hermiona přistoupila blíž dokud nestála vedle Draca.

„Jsi velmi pěkná dívka. Nemyslíš Draco?“ zeptala se Narcissa s jemným úsměvem.

„Ano mami, je velmi pěkná,“ řekl Draco znuděně. „Můžu ti ji představit?“

„Já tě nezastavuji,“ řekla poraženecky a opřela se opět do polštářů.

„Toto je Hermiona Grangerová. Pomůže mi se o tebe starat a chtěl bych, aby ses s ní blíže seznámila, protože s námi bude bydlet.“

„Bydlet tady? Vy dva jste manželé?“ zeptala se Narcissa se zmateným pohledem.

Draco protočil oči. „Copak bych se mohl oženit bez toho, abych ti to řekl? Vážně, jsem si celkem jistý, že bys mě za to zabila.“

„Ano to bych udělala. Plánovala jsem tvou svatbu ještě předtím, než jsi byl počat, pokud bys udělal něco tak podlého, tak by mne to mrzelo.“

„Grangerová, toto je má máma, Narcissa.“ řekl Draco.

„Velmi ráda Vás poznávám, paní Malfoyová,“ řekla Hermiona a byla překvapená, když se Narcissa zamračila a zaplakala.

Draco si povzdychl a položil paži kolem ramen své matky. „Prosím neříkej jí tak. Nerada je představována jménem mého otce, takže ji prosím říkej Narcisso nebo Cisso nebo jakoukoliv jinou podobou jejího jména, ale nikdy ne příjmením.“

„Omlouvám se,“ řekla Hermiona a zkousla si ret. „Narcisso, nechtěla jsem vás tak nazvat. Doufám, že můžete přijmout moji omluvu.“

Narcissa pomalu přikývla a otočila se na stranu, jakmile to udělala téměř okamžitě usnula.

Draco vyvedl Hermionu zpět do chodby, ale tentokrát nemlčela, když kráčeli zpět do jejího křídla.

„Je zde ještě něco jiného, co bych před ní neměla zmiňovat? Hádám, že hlavně jméno a příjmení tvého otce.“

„Ano, o tom to je.“

„Ta noční můra, když řekla, že tě Lucinka – husinka odvedla pryč, myslela tím Luciuse?“

„Ano. Nemám nejmenší ponětí proč to říká, ale já už nerozumím většině věcí, co říká,“ řekl smutně.

„Využívá tato hloupá jména, protože jí to odvede od vyslovení jeho skutečného jména. Je to obranný mechanismus.“

„Dobré vědět,“ řekl Draco tiše, když došli ke dvojitým dveřím. Pročistil si hrdlo. „Jen jsem ti chtěl ehm, poděkovat za to, že to děláš. Vím, že jsem kouzelnickým světem shledán za zločince a věci, které jsem udělal, si opravdu nezaslouží příliš laskavostí, ale opravdu oceňuje, že se vzdáváš části svého života, aby jsi mi pomohla. Je to od tebe velmi vznešené.“

Hermiona si uvědomila, že není zvyklý lidem příliš děkovat nebo projevovat tento druh emocí.

„To vůbec není problém. Jsem ráda, že mohu pomoci,“ řekla Hermiona.

„No, tak tedy dobrou noc.“ řekl jí, když otevřel dveře.

„Dobrou noc.“ řekla a on přikývl předtím, než odešel chodbou pryč.

Hermiona zavřela dveře a zhluboka se nadechla. Toto bude dlouhá, dlouhá práce, a to sotva začala.