Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Vše je pokřivené

Malá váza přeplněná rozvitými růžemi v odstínech od bílé po nejtmavší červenou dodávala barevný nádech několika úhledným stohům hnědých a šedých spisů. Člověk se musel pozorně dívat, aby je našel, ale tu a tam nudnou, užitkovou výzdobu kanceláře ministerstva zdobily i další světlé akcenty. Pohlednice od Středozemního moře, modrého, jak žádné jiné moře být nemůže; útržky samolepicích poznámek vyčnívající ze složek a referenčních knih; veselá žluto-zelená šála z větší části ukrytá pod dlouhým černým kabátem zavěšeným na věšáku na zadní straně dveří; výrazně oranžové ručně pletené ponožky zastrčené uvnitř páru holínek, které zůstaly připravené, aby se daly na konci dne natáhnout místo pracovních bot. Zbytek prostoru působil věcně až stroze a tento dojem by možná trval celý den, kdyby z kumbálu nezněla píseň Monty Pythonů.

„Je zábavné najmout si účetního a plout po širém účetním moři…“

Dveře kanceláře se rozrazily a shodily holínky.

„Hermiono! Ještě nejsi připravená?“

Ron a Harry, již zachumlaní v tlustých kabátech do listopadového chladu, se pustili do rychlého a svévolného dobývání Hermionina panství. Harry žuchl na židli a několikrát se s ní otočil, zatímco Ron položil ruce na hromadu složek s očividným záměrem udělat si místo, na které by mohl usadit svůj zadek.

„Pohni s tím a je po tobě,“ zahrozila Hermiona. Vzala jinou hromádku a vrátila se s ní do kumbálu, z něhož vyšla.

Ron zaparkoval na místě, které mu udělala, a vylovil z kapsy lehce otlučenou velkou žlutou květinu. Zapíchl ji doprostřed růží, pak si založil ruce a líně pohupoval nohou.

„Přijdeme pozdě,“ upozornil Harry.

„To ty jsi trval na tom, že ji pozveš,“ namítl Ron.

„Vždycky můžete jít napřed a já vás doženu,“ zavolala Hermiona z hloubi kumbálu.

Ron vstal a odloudal se ke dveřím, odkud viděl na oba své přátele. „Kdybychom to udělali, Hermiono, našla bys něco, co bys nutně musela zařídit, a zápas bys úplně prošvihla. To se ty věci musí vyplňovat zrovna teď?“

Povzdechla si. „Asi ne. A vy dva si vážně myslíte, že je pro mou duši dobré nutit mě dívat se v tomhle počasí na famfrpál?“

„Za to, že se tam objevíš v mizerném počasí, dostaneš víc bodů než za slunečník a piknik,“ poznamenal Harry a omotal si šálu kolem krku. „A potom tě vezmeme na opravdu dobré kari.“

Hermiona se sehnula, aby si navlékla nohy do ponožek a bot. „Ale já vybírám, co budeme dělat příští měsíc,“ zabručela.

„Příští měsíc jsou Vánoce,“ připomněl jí Ron. „Budeš v Doupěti jako čestná Weasleyová – vzpomínáš?“

„Vlastně jo,“ přitakala.

„Co se děje, Hermiono?“ zeptal se Harry. „Myslel jsem, že máš ráda Vánoce s klanem.“

„To ano! Já jen…“ Všimla si pomačkané květiny a usmála se na dvojici. „Jsem jen trochu unavená. Tak vzhůru k mučení famfrpálem, jestli je to cena, kterou musím zaplatit za kari.“

Zatímco Hermiona zamykala svou kancelář a sesílala na ni obrany, ze směru od jídelny oddělení prosazování kouzelnických zákonů se blížila dvojice uniformovaných bystrozorek.

„Hej, Weasley, Pottere. Jdete na zápas?“ zeptala se Henrietta Rowleová, žena s tvrdou tváří kolem čtyřicítky.

Prudence Břichnáčová, která vypadala stěží na osmnáct, ačkoli byla starší než Rowleová, zamrkala na Rona řasami. „Uvidíme se tam?“

„Jestli chceš, přidej se k nám a Hermioně na kari,“ nabídl Ron s úsměvem a trochu vypjal hruď.

Obě ženy se na Hermionu pohrdavě podívaly.

„Obávám se, že máme jiné plány,“ opáčila Rowleová. „Pojď, Pru.“

Harry je sledoval, jak pochodují k výtahům. „To se stává často? I teď?“ zeptal se rozzlobeně.

Hermiona pokrčila rameny, strčila si klíč do kapsy a zkontrolovala hůlku v pouzdře na rukávu. „Staré zvyky se těžko odbourávají,“ prohodila. „Ať už oficiální politika nařizuje cokoli, spousta čistokrevných stále sotva dbá na dodržování zákona. Ale…“ Zvedla ruku, aby ho umlčela. „Změnit předsudky mnoha generací trvá déle než deset let. Vnější zdání jsou jen začátek.“

Vzala své kamarády za ruku a otočila je stejným směrem, kterým se vydaly bystrozorky. „A teď mi řekněte, komu mám dnes večer fandit.“

Navzdory vzrušujícímu vítězství Barnburských akrobatů v poslední minutě a vynikajícímu kuřecímu jalfrezi, které následovalo, se Hermionino nadšení vytratilo, jakmile ji chlapci opustili ve dveřích jejího domu. Zkontrolovala obrany, věnujíc pozornost i těm nejmenším detailům jejich konstrukce, a pak proklouzla do svého tichého obývacího pokoje. Unavená, podrážděná přemírou sportovních řečí a v rozpacích z toho, že její přátelé měli být svědky příkladu hrubosti, které se jí dostávalo až příliš často, odhodila svrchní oblečení směrem ke stojanu na kabáty a vrhla se na pohovku, aby ne poprvé uvažovala o pokušení všechno prostě hodit za hlavu a odjet ze země. Sedm let po válce, během nichž se chlapci věnovali svým životům, láskám, přítelkyním a zábavám, jí zbývala jen stagnující kariéra, manželství s pracovní etikou, která se ukázala jako náročný, ale neuspokojivý partner, společenský život jednou za měsíc, který byl způsoben výhradně snahou chlapců nenechat ji shnít, a její trvalá a nechtěná role dívky z plakátu Moderní mudlovské šmejdky. Ach, nedělala si iluze o tom, jak ji a jí podobné stále vnímají na místech, na kterých záleží. Když přemýšlela o tom, co by chtěla od života, stále častěji se opakovalo ‚pryč‘, ale bylo těžké si představit, jak by toho ‚pryč‘ mohla dosáhnout, když ji tížily povinnosti a zodpovědnost.

Proč bys měla plnit tyto povinnosti, zašeptal jí tichý hlásek v hlavě, když za to nedostaneš žádnou odměnu?

Protože nikdo jiný by s tím nic neudělal, kdybych to neudělala já, odpověděla jako vždycky.

Ale na tom nikomu nezáleží, namítl hlásek.

Mně na tom záleží, odtušila. Ale ani sama sobě už nezněla přesvědčivě.

Ráno sebrala náruč plnou papírů, přes oblečení si navlékla červený bystrozorský plášť a zamířila do soudních síní. Důkazy, které pečlivě shromáždila, měly ukončit činnost další dvojice zkorumpovaných byrokratů – Hectora Halstrodea, bratrance Bulstrodových, který měl vliv na odboru práce, a Jermainea Thomase, Deanova o mnoho mladšího bratra a Halstrodeova tajemníka. Brali úplatky, aby posunuli lidi ve frontě na pomoc ministerstva při odstraňování válečných škod. Hermionu bolelo, když viděla Jermainea na lavici obžalovaných, ale protože byl na ministerstvu prvním rokem a zjevně jednal na Halstrodeův příkaz, očekávala, že dostane maximálně vynadáno a bude sesazen – svou kariéru si jistě obnoví v krátké době. Halstrode však byl odporný hajzl, který si už léta plnil kapsy, a bylo mu jedno, kdo ho platí.

Postavit se Starostolci – nebo jakékoli jeho složce – bylo pro Hermionu vždy cvičením agresivně pozitivního myšlení. Dvě třetiny z nich byly zkameněliny a ze zbytku, no, vždycky bylo překvapením, kolik z nich si udrželo své pozice bez ohledu na to, který režim formálně vládl. Pokřtila celou justici na ‚Převlékače kabátů‘. Pokaždé, když šla k soudu, musela pátrat po těch pár tvářích, o kterých věděla, že se na ně může spolehnout, že skutečně vyslechnou důkazy a podle nich rozhodnou. Ale aspoň tam tito lidé byli a přinejmenším případy předložené bystrozorkou Grangerovou byly vždycky pevná skála.

O čtyři hodiny později prudce vpadla do kanceláře svého šéfa a hodila mu na stůl své poznámky k případu tak silně, že sklouzly z druhé strany a spadly mu do klína.

„Proč jsem sakra tady, Kingsley?“ křičela.

Pastorkův tajemník dorazil udýchaný a vrhl na ni zadržovací kouzlo, které Hermiona mimoděk odrazila, aniž by se na něj podívala.

Kingsley, kterého nikdy nebylo snadné vyvést z rovnováhy, posbíral papíry a položil je na svůj blok. „To stačí, Gravesi,“ pokynul tajemníkovi. „Jsem si jistý, že mi bystrozorka Grangerová nechce skutečně ublížit, i když konvice čaje by mohla zredukovat míru mého nebezpečí. Proč se neposadíte, bystrozorko Grangerová, a neřeknete mi, proč jste se rozhodla riskovat obvinění z nekázně a napadení?“

Hermiona, stále těžce oddychující, škubla židlí naproti němu a zhroutila se na ni.

„Chceš vědět proč? Řeknu ti proč. Halstrode dostane mizernou pokutu a odchod do důchodu na venkovské sídlo, které si zaplatil špinavými penězi. A co dostane Jermaine Thomas, kluk, který má za sebou tři měsíce první práce? Půl roku v Azkabanu! Vězení. A víš, co s ním tam udělají – mladý, hloupý, narozený v mudlovské rodině… Bože.“ Naklonila hlavu k opěradlu židle a třesoucí se rukou si zakryla oči. „Nemůžu ani začít…“

Příchod čaje ji uprostřed toho přívalu zastavil.

Kingsley znovu odehnal tajemníka a nastavil kouzla proti odposlechu. Pak nalil čaj do hrnků a ze zásuvky svého stolu vytáhl balíček čokoládových sušenek. Urovnal sušenky na vyčarovaný talíř a přitom ignoroval Hermionino použití kapesníku k otření očí. Nakonec k ní přistrčil čaj.

„Takhle jsem si kariéru u bystrozorů nepředstavovala,“ pronesla hořce. „Chtěla jsem věci zlepšit, ale teď se na mě podívej – posílám děti do vězení.“

„Mohl bych podotknout, že jsi to nebyla ty, kdo ho tam poslal. Byl to Starostolec.“

„To je totéž. Mohla jsem prostě Jermainea z případu vynechat…“

„A pak by se objevily otázky, koho Halstrode využil jako prostředníka, a otázky, kolik ten chlapec dostal zaplaceno za mlčení, a nakonec i otázky o bezúhonnosti bystrozora, který nechal tyto otázky bez odpovědi.“

„Ale…“

„Hermiono,“ pravil Kingsley pevně, „Jermaine Thomas nemusel udělat to, o co byl požádán; ani nemusel přijmout peníze. Nešlo o žádné výhrůžky ani jemu, ani jeho rodině a přátelům. Udělal hloupé rozhodnutí, ale bylo to jeho rozhodnutí.“

„Ale…“

„Nicméně s tebou souhlasím, že trest u tohoto případu je nešťastný. Dohlédnu na to, aby byl Thomas po dobu odvolacího řízení držen v cele ministerstva.“

Hermiona svěsila hlavu. „Děkuji ti, Kingsley. Jde o to, že je to tak nespravedlivé. Je to… zvrácené.“

„Kdo tam dnes seděl?“

„Lawrence Montague, Esmeralda Cackleshawová a Tertius Trott. Zapisovatelem byl Gamp. Vždycky je to zatracený Gamp, když předkládám případ k soudu. Je mi zle z pohledu na něj a z toho, jak se chová zatraceně nadřazeně, i když nemá skoro žádné vzdělání a už vůbec ne mozek. Víš, že si doopravdy olízl rty, když Jermaine začal brečet?“ Zaťala pěsti. „Všichni jsou nechutní!“

Kingsley dokončil zápis jmen a odložil brk.

„Chceš, abych tě odvolal z vyšetřování korupce? Vrátit tě zpátky na ulici, kde je to vzrušující a jednoduché?“

„Ano!“

Dlouho na sebe hleděli.

„Ne.“

„To jsem rád, Hermiono. Na tomhle oddělení není nikdo jiný, komu bych mohl věřit, že tu hnilobu vypátrá. Nikdo jiný, kdo by dokázal posoudit, co stíhat a co nechat na pokoji jako páku, kterou bych mohl použít sám. Nikdo jiný, komu by tak vášnivě záleželo na tom, aby se našemu světu navrátilo zdraví.“

„Nenávidím tě,“ pronesla Hermiona. „Škatulkuješ mě mými vlastními zásadami.“

„Potřebuju někoho zásadového. To musíš chápat.“ Kingsley si frustrovaně povzdechl. „Náš svět je zkorumpovaný už desítky let – dokonce ještě déle. Jak jinak by mohl Voldemort tak snadno vybudovat mocenskou základnu? Ani já nejsem nevinný a dlouho jsem postupoval tak, že jsem nechával plavat spoustu věcí – věcí, které neměly být nikdy přehlíženy. Potřebuju srdce křižáka a oko člověka zvenčí.“

Hermiona se zachvěla. „Tolik ke snaze někam patřit.“

Vypila poslední doušek čaje a sešla dolů do tréninkových místností s úmyslem vypustit páru. Doufala, že mezi bojovými rozcvičkami narazí na Harryho, jako obvykle byl však v jednom kole, takže se ho nesnažila rozptýlit jinak než rychlým mávnutím, aby věděl, že je tam. Její cvičební úbor jí po formálnosti soudního obleku dělal dobře. Některým jejím kolegům připadala v mudlovské teplákové soupravě a teniskách divná, ale několik z nich si všimlo jejich praktičnosti a napodobilo ji, takže si už při tréninku nepřipadala jako úplný podivín. Dokončila zavazování tenisek a zabouchla dveře skříňky. Chvíli potrvá, než se k ní Harry připojí, a tak se šla trochu odreagovat na běžeckém trenažéru. Ale vyrušení, když už konečně přišlo, bylo mnohem méně vítané.

„Nemáš chuť na pořádný trénink?“ Byly to Břichnáčová a Rowleová. „Nepředpokládám, že máš moc praxe, když trčíš na zadku za tím stolem.“

Hermiona zpomalila stroj a zastavila ho. Všimla si jejich samolibých výrazů a najednou byla ráda, že si hůlku nechala připevněnou k paži, místo aby ji schovala do tašky. „Ahoj, Prudence, Henrietto.“ Nebyla až tak znepokojená tím, že ji zahnaly do kouta, protože byly sotva kompetentní a pravidelný mimopracovní trénink udržoval Hermioniny schopnosti na úrovni. Proč se k ní však takhle přiblížily, když ji obvykle smetly jako nechtěný psí chlup? Sebrala ručník a klíče a následovala je do bojové místnosti. Pokud se tichý vzkaz, který Harrymu poslala prostřednictvím BA galeonu ve funkci klíčenky, ukáže jako zbytečný, jistě jí odpustí.

Tak jako tak byla Hermiona velmi ráda, když se o deset minut později v soubojové aréně objevil. Rowleová a Břichnáčová na ni tvrdě tlačily. Pracovaly spolu jako stroj a jejich magický útok nabýval na síle s každým seslaným kouzlem, naštěstí Hermiona uměla bojovat stejně nečistě jako ony.

Harryho pomalé tlesknutí stačilo k tomu, aby Hermionina Pouta na tebe! proklouzla kolem štítového kouzla, které udržovala Rowleová, zatímco ona sama uskočila před omračujícím paprskem ze směru Břichnáčové.

„Skvělý výkon!“ zvolal Harry. „Dobrá práce, všichni.“ Osvobodil Rowleovou a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl na nohy. „Ale jestli vám to nevadí, musím si o něčem promluvit s bystrozorkou Grangerovou. Jsem si jistý, že v tomto můžete pokračovat jindy.“ Usmíval se, dokud neodešly, ale pak jeho tvář zvážněla. „Jsi v pořádku? To vypadalo trochu ostře. Vyhrocuje se to?“

Hermiona se sesunula na lavičku a otřela si obličej do rukávu.

„Já nevím, Harry. Mohlo to být jen těmi dvěma. Právě teď jsem ráda, že jsem celá.“

„Jasně.“ Dřepl si vedle ní a prohlížel si její tvář. „No, jestli jsi opravdu v pořádku, tak chci vědět ještě jednu věc.“

„Já taky,“ přikývla. „Jak to, že jsou ty dvě tak zatraceně dobré, když ještě před pár měsíci měly sotva dost magie na to, aby přilíply na koště pokutu za špatné parkování?“