Preklady fanfiction Harryho Pottera

14. kapitola - část 2/2

„Snape,“ zavolal Camentum od svého stolu na jednom konci sklepení. „Severusi Snape.“

Harry překvapeně vzhlédl a zaznamenal, jak oslovený mladík svraštil obočí, ačkoli obratné ruce nepřestaly s mícháním.

„Snape!“

„Až se lektvary zbarví lehce do modra, dej tam sušené kopřivy,“ zasyčel Severus a strčil Harrymu do ruky míchací tyčinku.

„Dobře,“ zamumlal Harry, přičemž sledoval, jak jeho spolužák míří k učitelskému stolu. Co si pamatoval, to bylo poprvé, kdy si Camentum někoho z nich zavolal kvůli něčemu jinému než kvůli oznámkování vzorků lektvarů.

Sklopil zrak a zjistil, že lektvar nabral zářivě modrou barvu - o několik odstínů jinou než před vteřinou. Severus mě zabije, pomyslel si, když do něj rychle vhodil svazek sušených kopřiv, což vyvolalo zuřivé zasyčení, které zapříčinilo několik podrážděných pohledů od lidí v okolí. Provinile vzhlédl.

Severus k němu však stál zády a kostnatá ramena měl napjatá. Harry se zamračil. Camentumův hlas zněl přes pěnící se lektvary jen jako nezřetelné šumění, pak něco říkal Severus - jeho hlas byl příliš tichý na to, aby mu bylo rozumět – a na to Harry uviděl, jak se Camentum přízračně usmál, úsměvem, který balancoval mezi shovívavým a útěšným a který se po prohození dalších několika slov vytratil. Poté Severus neochotně přikývl.

Ale právě když se otočil a napětí z jeho ramen vyprchalo, od vedlejšího stolu se k němu naklonil Malfoy a něco mu pošeptal – a Harry zaznamenal, že se na Severusově tváři objevila nezpochybnitelná tvrdost a neschopnost se strachy pohnout.

Malfoy, pomyslel si Harry a v žaludku se mu nahromadil chladný, studený pocit. Mezitím se Severus přiblížil zpět k němu.

„Co se stalo?“

„Idiote!“ zasyčel místo odpovědi Severus, popadl špetku prášku z rohu dvojrožce a hodil ji do nebezpečně fialového odvaru; uvolnilo se z něj několik průsvitných bublinek a Severus ztišil hlas do mrzuté mručení. „Málem jsi to zničil! Co jsi tu dělal, kroutil palci a culil se do stropu?“

„Pozoroval jsem tě,“ hlesl Harry tichým hlasem.

„To neznamená, že bys měl ignorovat lektvar,“ opáčil Snape. Ponořil do lektvaru pírko ze zmíráčka. „Na tom nezáleží,“ pokračoval. „Camentum mi říkal, ať se nesnažíme o lektvar bezesného spánku, že je to zbytečné, ale zatímco na něm budeme dál pracovat, můžeme vyrobit cokoliv jiného, že se s tím spokojí…“

„Co říkal Malfoy?“

„Nic!“ sykl Severus. Ale uraženě stranou pohlédl na Harryho. „Opravdu to nic nebylo,“ dodal tišeji než předtím, ačkoli Harry stále dokázal rozeznat každé slovo, které ten hlas pronesl. „Malfoy mě prostě dráždí. Stejně jako Potter a Black.“

Harry vstal.

„Froste!“ vyštěkl Severus, načež ztišil hlas a bojoval s ruměncem, když se pohledy stočily jeho směrem. „Posaď se a rozmělni ty scvrklofíky!“

„Za chvíli,“ odvětil Harry. Všiml si, že se na něj docela dost lidí zvědavě dívá – včetně Malfoye, který se lehce ušklíbl, a Lestrange, který to ale udělal tak, že to vypadalo skoro jako náhoda. „Jdu si promluvit s Camentumem.“

„Froste!“ zasyčel Severus, ale Harry ho ignoroval. Prošel mezi řadami bublajících kotlíků a zastavil se před otlučeným stolem.

„Profesore Camentume?“

Profesor vzhlédl a přes brýle se na něj zadíval. „Ano… ehm…“

„Frost,“ řekl Harry. Malfoy ho sledoval, cítil to. „Severus mi řekl, že nesouhlasíte s naším rozhodnutím vytvořit lektvar bezesného spánku?“

„Ach ano, ano, lektvar bezesného spánku,“ zopakoval Camentum. „Myslím, že je docela obdivuhodné, že se o to Snape – a vy – chcete pokusit, ale mistři lektvarů po staletí selhávali a já bych byl mnohem raději, kdybyste se pustili do nějakého snáze uskutečnitelného projektu.“

„Chápu vaše obavy, pane profesore – a nechci se chlubit – ale Severus a já jsme před několika dny přišli na metodu, o které se domníváme, že by mohla skutečně dopomoct k lektvaru bezesného spánku…“

Camentum se zasmál. „Doporučuji vám, abyste důkladně prostudoval literaturu, pane Froste. V oblasti bezesného lektvaru spánku je jen velmi, velmi málo toho, co tu ještě nebylo. Proč si nevyberete jiný lektvar – mám seznam nápadů, kdybyste potřebovali radu – a nevyrobíte ho místo něj?“ Když Harry zůstal stát na místě, učitelův úsměv pohasl.

„Chce tím říct, že se máš vrátit ke Srabusovi,“ ušklíbl se Malfoy.

Harry se pomalu otočil.

„Pane Malfoyi…“ ozval se káravě Camentum.

Kotlík explodoval. Harry se přikrčil a místností se rozlehl sborový vyděšený křik. Na kůži ucítil závan vzduchu a – o zlomek vteřiny později – na zádech kapičky lektvaru… Zasyčel a pohybem rychlejším než had si přejel hůlkou po ramenou…

Pak ucítil závan něčeho studeného a palčivého, tak silný, že mu málem vyrazil dech – Pár rukou, které ho zběsile tahaly za hábit, tahaly za něj se zoufalstvím tonoucího, který se chytá každé kolem proplouvající lodi –

„Severusi!“ zalapal po dechu. Uslyšel hlasité rup a ucítil vzduch na odhalených zádech. „Severusi!“ Otočil se. „Jsem v pořádku,“ vyhrkl a těžce oddechoval. „Jsem v pořádku. Už jsem se toho lektvaru zbavil. Jsem…“

Ale Severus do něj hrubě strčil. Harry dlouhou chvíli cítil pohled zkoumající mu záda, dech na své kůži a pak prsty lehce mu přejíždějící mezi lopatkami.

Polkl a zasípal: „Severusi?“ Pak se rozhlédl kolem sebe. Jediné světlo přicházelo z okna na druhém konci; všechny ohně, svíčky a olejové lampy v širém prostoru kolem nich byly zhasnuté.

Zkroutil ruku dozadu a chytil Severuse za zápěstí. Poté se otočil a, stále se kradmo rozhlížeje, cítil, jak mladík zhluboka a s obrovskou úlevou vydechl. „Je to v pořádku,“ zašeptal a přisunul se blíž k druhému zmijozelovi. „Je to v pořádku…“

„Malfoyi! Nechte pusu zavřenou!“ zvolal Camentum vykukující zpod svého lektvarem nasáklého hábitu, o němž Harry předpokládal, že musí být očarovaný, aby ho chránil právě před takovými nehodami. „Všichni ven! Kromě těch, kteří byli zasaženi… Sežeňte někdo Pomfreyovou!“

Vedle Malfoye, který měl celý obličej od lektvaru a svíjel se jako ryba na suchu, se zvedl Lestrange a dal se do běhu. Harry na něj zíral a téměř nemohl uvěřit, že se mu nic nestalo; ale mladík zrovna v momentě, když vybíhal ze dveří, otočil hlavu a Harry zachytil jeho pohled – pohled, který byl tak krátký, že Harry věděl jen to, že ho vyvedl z rovnováhy.

„Pokud se vaše kůže dostala do kontaktu s lektvarem, nepokoušejte se ho setřít!“ křikl Camentum. Jak zvyšoval hlasitost, jeho hlas se stával pronikavější. „Počkejte, až přijde Pomfreyová… Všichni ostatní vypadněte!“

„Pojďme,“ zašeptal Harry a zatahal Severuse za ruku. „Nejsi zraněný, že ne?“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl tázaný a společně spěchali k východu ze sklepení, kudy se z místnosti hrnuli otřesení studenti.

„Nezůstávejme tady,“ hlesl Harry tiše, když se protlačili davem. Většina studentů se shromáždila u dveří, a buď mluvila rychle s úlevou, že unikli katastrofě, nebo omámeně tonula v nechápavém šoku.

„Kam tedy?“ zamumlal Severus, ale následoval Harryho chodbou za roh. „Vyučování končí až za nějakou dobu.“

„Já vím,“ řekl Harry. Jen někam, kde budeme sami. Natáhl ruku za sebe a sevřel Severusovo zápěstí. „Pojďme na sluneční světlo.“

„Máš rád sluneční světlo?“

„Ne všichni zmijozelové touží být upíry, víš.“

Uslyšel, jak se Severus pobaveně uchechtl, a pak zašli za roh a zastavili se. Stáli v chodbě s gobelíny na jedné straně a mnoha vysokými okny na druhé, z nichž každé propouštělo zářivý pruh světla.

„Tady je slunce,“ řekl Severus, zápěstí stále v Harryho ruce.

„Ano.“

Harry se probíral svými myšlenkami a snažil se vymyslet, co by řekl, aby ticho neupozornilo na to, že drží Severusovu ruku. Dokonce ani ne ruku - jen zápěstí.

„Řekl Camentum něco?“ zeptal se Severus.

„Ani ne,“ vydechl Harry s úlevou, že Severus vyřešil to ticho za něj. „Řekl jsem mu, že máme nový nápad, ale on mi řekl, abych si prošel literaturu. Kotlík vybuchl dřív, než jsem stačil povědět cokoli dalšího.“

Severus chvíli mlčel, ale Harry si myslel, že ví, na co druhý zmijozel myslí. Bylo mu nepříjemné, když si vzpomněl – vzpomněl si na ten horký výbuch hněvu a na sílu, která chladně stoupala jeho tělem a připomínala mu, že je nejmocnější bytostí na této zemi, že by mohl Luciuse Malfoye úplně zničit, kdyby chtěl.

„Bude potřebovat nějaké specialisty od Svatého Munga, aby mu ten obličej spravili,“ poznamenal Severus.

„Proč? Co ti ten lektvar udělá s kůží?“ zeptal se.

Mladík mu věnoval pohled, kterým jako by se znechuceně ptal, jestli vůbec někdy něco přečetl. „Promění maso v poněkud lepkavou hmotu, která po vychladnutí ztuhne.“

„Aha.“ Harry nakrčil nos. „To znamená, že budou muset Malfoyovu tvář znovu roztavit a vytvarovat ji tak, jak vypadala předtím?“

„Dost možná,“ kývl Severus. Harry zvažoval, jestli se v jeho hlase objevil náznak znepokojivé výčitky (jen ne strachu, zadoufal, neodvažoval se zkoumat to hlouběji).

„Předpokládám, že to mohlo být způsobené tím, že Malfoy přidal do svého lektvaru nějakou přísadu, která způsobila, že vybuchl.“ Než pokračoval, odmlčel se a očima spočinul na gobelínu na stěně. „Koneckonců, zacházíme s mimořádně nebezpečnými látkami a Malfoy není zrovna nejpečlivější student.“

„Dost možná,“ připustil Severus neutrálně.

Harry se odvrátil od tapisérie jednorožce, který se otírá rohem o strom, a setkal se se Severusovým pohledem, přičemž si připadal dost hloupě, že se vůbec pokouší lhát. „Já…“

„Vždycky mi říkáš, že se nemám kvůli Potterovi a Blackovi rozčilovat,“ pokračoval druhý zmijozel poněkud ostře a zpříma se mu zahleděl do očí.

Harry se zasmál. „Ano, máš pravdu. Bylo by to… bylo to ode mě hodně pokrytecké.“ Odmlčel se a mimoděk přemýšlel, jak dlouho ještě potrvá, než skončí vyučování a chodbou začnou proudit studenti. Jeho ruka stále držela Severusovo zápěstí, ale už se na sebe nedívali – Harry se přistihl, že pozoruje Severusův bledý krk, a na oplátku cítil na svém čele jeho pohled.

„Já prostě…“ Harry se přisunul o něco blíž. „Když ho vidím, tak se rozčílím. Šíleně.“

„Nedělej to,“ řekl Severus. Harry cítil, jak ho Severusův dech šimrá na tváři. „Myslím – já si myslím, že si Malfoy ve skutečnosti ani nepamatuje…“

„Nepamatuje?“ zasyčel Harry a prudce vzhlédl. „Jak by mohl…“ – ten bastard – „prostě zapomenout…“

„Jonathane! Prosím.“

Slabý nádech zarudnutí, kterého si Harry nebyl vědom, zmizel a on se přistihl, že hledí Severusovi do očí. Cítil, jak se mu na rtech zformoval úsměv.

„Severusi?“

Mladík mírně zčervenal, ale pohled neodvrátil. „Jen uvažuju, Froste. Já -“

„Pšt…“

Jen mi dej čas, vzpomněl si Harry a ten hlas se mu v hlavě prolnul se vzpomínkami na žár, plameny a dlážděnou podlahu. Čas. Jedna noc a jedno ráno byla příliš krátká doba, ale… Teď byli velmi blízko a Severus se neodtáhl, nedíval se Harrymu přes hlavu, ani na světlo dopadající na gobelíny. Neodcházej, opakoval si Harry úpěnlivě v duchu. Zůstaň. Zůstaň tady. Srdce mu bušilo jako splašené a na tváři, na krku, na rtech cítil Severusův dech…

Ozval se zvláštní dávivý zvuk. Harry sebou trhl a zadíval se na druhý konec chodby.

„Blacku!“ vyprskl po chvíli šokovaného ticha. „Co tady děláš? Copak nemáš hodinu?“

Zdálo se, že Sirius Black to neslyšel; jen zíral na oba zmijozely s výrazem krajního znechucení ve tváři. Vlastně se zdálo, že je připraven zvracet.

„Vy -“ vyprskl, „- teplouši!“ Několikrát se zhluboka nadechl a pak propukl v smích – v smích, který Harry kdysi dávno s nadšením poslouchal, ale který ho teď naplňoval hlubokým pocitem zloby a nenávisti. „Srabus a ten nový student z Merrimanské kouzelnické školy, párek buzerantů!“

Nastalo ticho a v něm Harry slabě zaslechl zvuk něčeho, co letělo vzduchem. Black se zamračil, jako by to slyšel také - a pak, o zlomek vteřiny později, prorazil jedno z vysokých oken kulatý předmět a rozbil Blackovi hlavu. Ten bez jediného výkřiku ztěžka dopadl na zeď – a sesunul se na podlahu i s gobelínem, který se nějak uvolnil spolu s kusem kamene, k němuž byl připevněn, a s odporným křupnutím mu přistál na zádech.

„Potlouk?“ vykřikl Harry. Černý míč jednou nebo dvakrát zavířil nad Blackovým tělem, naposledy se snesl dolů, kde s těžkým zaduněním zasáhl nebelvírovu nohu a vyletěl oknem ven.

Na chodbě se opět rozhostilo ticho. „No, doufám, že není mrtvý,“ nadhodil Harry lehce.

„Já ne,“ řekl Severus náhle. Přistoupil blíž k Blackově zcela nehybné postavě. „Ještě dýchá. Ale dost silně mu krvácí hlava.“

Harry se usmál nad zklamáním v Severusově hlase ozývajícím se na začátku prohlášení a nad radostí na konci, ale slyšel v něm i roztřesený tón a proklínal Blacka za to, že k nim nakráčel. „Měli bychom ho vzít na ošetřovnu.“ Bylo ale velmi hloupé dělat to, co jsme dělali, tady na chodbě, pomyslel si Harry. Co kdyby nás chytil Filch a nahlásil to Brumbálovi?

„Měli bychom ho tam nechat ležet,“ pronesl Severus zarputile. Hlas se mu třásl.

Harry mávl hůlkou a zvedl Blacka z podlahy. „A dopustit, aby nás obvinil, až se probudí?“ poznamenal mírně.

Severus se na něj zadíval. V očích měl divoký výraz. „Copak to nechápeš? Jakmile se probudí, řekne to svým hloupým kamarádům a ti…“ Odmlčel se a tupě pohlédl na Blackovo tělo.

„Ty by ses za to styděl?“ zeptal se Harry tiše.

„To je…“ Severus zrudl a zarazil se. „Ty…!“

„Promiň,“ pípl Harry rychle. „Byla to jen řečnická otázka.“ Odmlčel se. „Ale neboj se. Postarám se, aby to nevyžvanil. Aniž bych musel použít paměťová kouzla, která stejně moc dobře nefungují, když je člověk v bezvědomí…“

Severus to strávil, a pak přikývl. „Pamatuješ si cestu na ošetřovnu?“

„Jo,“ potvrdil Harry a vyrazil, Black se vznášel za ním. „Myslíš, že bych měl zkusit zastavit to krvácení? Bude za námi kapat krvavá stopa.“

„Nech to Filchovi. Možná by se mu taky líbilo, že Black krvácí.“

Harry se zasmál: „Jen tak dlouho, dokud nás nikdo neuvidí.“

„Neboj, máme spoustu času.“

Čas. Byli jsme tak blízko, pomyslel si Harry. Tak blízko. Znovu proklínal Blacka, že se objevil v tak nevhodnou chvíli. Příště spolu měli přeměňování, ale po něm byl Severus obvykle příliš rozrušený, než aby se zmohl na něco víc než na jízlivé poznámky. Možná až při starobylých runách vychladne a oba se vrátí do jejich pokoje…

Potlačil záchvěv vzrušení. Nedělej si velké naděje, Froste, pomyslel si. Zachovej klid. Zachovej chladnou hlavu. Dej mu čas.

***

Harry sledoval, jak si Potter utírá pusu a vstává, jeho počínání o několik vteřin později zrcadlili Lupin a Pettigrew. Konečně, pomyslel si Harry a nenuceně se vrátil ke své bramborové kaši. Nemyslel si, že by si Severus už všiml, že se nebelvírští blíží. Čím později, tím lépe, pomyslel si Harry a vzpomněl si, jak byl Severus na hodině o zvěromázích naštvaný, přestože Black chyběl a Potter se zdál být zaneprázdněný kamarádovým zmizením.

Všiml si, pomyslel si Harry, když Severus ztuhl a přestal jíst.

„Pottere,“ zavrčel Severus.

„Snape,“ odpověděl Potter stejně nepřátelsky. Aspoň že nechrlí urážky a nenechává se tlouct potloukem, pomyslel si Harry a pokračoval v pojídání kaše. „A Froste.“

„Ano?“ zeptal se Harry s posměšnou zdvořilostí. „Máte nějaký důvod, proč jste nás vyhledali?“

Potter se naklonil blíž. „Ano,“ řekl tiše. Poměrně dost profesorů, včetně Brumbála, vysílalo jejich směrem pohledy. „Co jste udělali Siriusovi?“

„Blackovi?“ Harry přeformoval svoje rysy tak, aby vypadal zdvořile překvapeně. „Moc vám nerozumím.“

Severus se ušklíbl. Tolik k efektu, pomyslel si Harry, když sledoval, jak se na Potterově čele stahuje temný mrak.

„Sirius Black je můj přítel,“ zasyčel Potter. „Je to můj nejlepší přítel na světě a je mi bližší než bratr. Jestli jsi mu něco udělal…“ Zhluboka se nadechl, aby ovládl hloubku svých emocí.

„Proč nejdeš za profesory, když si myslíš, že jsem se ho pokusil zabít?“

„O to nejde,“ řekl rozzlobeně a pak se odmlčel a hledal slova. Lupin otevřel ústa, aby promluvil, ale Harry mu lehce skočil do řeči.

„To by nebylo dost nebelvírské, že? Nebo možná chtějí Pobertové vzít věci do vlastních rukou. Barbarská a osobní pomsta je to, co chcete, hm?“

Potter vypadal, že se chystá plivnout oheň, ale polkl a ohlédl se k nebelvírskému stolu. Harry ten pohled sledoval a uviděl Lily Evansovou, jak předstírá, že si čte knihu. „Buď mi odpověz, nebo ne,“ dodal Potter tichým, roztřeseným hlasem.

„Dobrá,“ souhlasil Harry, utřel si ruce do ubrousku a vstal. „Pojď se mnou – sám – na ošetřovnu.“ Podíval se na Severuse, ale ten mu věnoval jen tázavý a nesouhlasný pohled, načež se vrátil k bramborové kaši.

„Jamesi…“ začal Pettigrew, ale Potter ho přerušil mávnutím ruky.

„Nechoďte za mnou,“ vyštěkl. „Jdeme, Froste.“

Harry vyšel ven jako první, dobře si vědom pohledů, které na něj vrhala celá Velká síň. Ať se dívají, hlavně ať se nesnaží odposlouchávat, pomyslel si. „Je tohle správná cesta?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Potter krátce.

Ošetřovna byla stejně bílá a sterilní jako vždycky, i když jeden nebo dva pacienti, kteří byli vzhůru, uždibovali velmi nevýrazně vypadající jídlo sestávající z ovesné kaše a toastů. Harry věděl, že Pomfreyová v tuhle hodinu jí ve své kanceláři, a pokud budou potichu, nikdo si jich nevšimne, dokud ošetřovatelka nedojí dezert, což obvykle byl třešňový koláč. Harry došel přímo na konec místnosti, aniž by se zastavil a rozhlédl se, a zastavil se před Blackovou postelí.

„Jak jsi věděl, že je tady?“ Potter se podezřívavě zeptal.

„Přivedl jsem ho sem,“ odpověděl Harry. „Co ti řekl?“

„Byl vzhůru ani ne minutu,“ odpověděl Potter a přistoupil blíž ke svému příteli. Black vypadal velmi bledě a ležel na břiše, kolem hlavy měl omotaný obvaz a zbytek těla zakrytý bílou látkou. „Řekl jen 'Frost' a 'Snape' a pak to vypadalo, jako by chtěl říct ještě něco dalšího, ale nedokázal to ze sebe dostat.“

„Hm,“ zabručel Harry. To kvůli tomu prokletí, které jsem na něj seslal, pomyslel si Harry. Ale o tom nemusíš vědět.

„Co jsi mu udělal?“

„Přímo nic,“ řekl Harry. Přistoupil blíž k Blackovi a postavil se na opačnou stranu než Potter. „Vzpomínáš si na kletbu, kterou jsem na vás čtyři uvalil v důsledku prohraného souboje?“

„Tohle? Co říkal Sirius? Chci říct, že to muselo být hodně zlé…“

„Vůbec to nemusela být urážka,“ řekl Harry. Odhrnul bílou látku, která zakrývala Blackovo tělo od krku dolů.

„Co to děláš?“ Potter se dožadoval odpovědi.

Black byl pod přikrývkou nahý, až na nebelvírsky zbarvené slipy. Malou část zad zakrýval silný obvaz. Harry sáhl po hůlce a jemným mávnutím způsobil, že se obvaz náhle uvolnil, takže odhalil tmavou modřinu a potlučené maso.

„Přestaň s tím!“ zasyčel Potter. V ruce držel hůlku, ale zdálo se, že se nemůže rozhodnout, co s ní udělat.

„Uklidni se,“ nařídil mu Harry ostře. Než Potter stačil cokoliv udělat, Harry položil na rozbitou kůži dlaň. Na okamžik pevně zavřel oči a pak ruku odtáhl.

Potter na něj zíral. Podíval se nahoru a pak zase dolů. „Ty… ty jsi léčitel?“

„Ne,“ odmítl Harry. „Byla to jen trocha magie. Řekni mi, Pottere, jaké jméno mi dává ten váš Pobertův plánek?“

Koutkem oka zachytil, jak Potter vyvalil oči. „Jak víš o plánku? Řekl ti to Petr?“

Harry málem ztvrdly rysy nenávistí, ale včas se zarazil. „Dokonce i tvoje domácí krysa je mnohem věrnější.“ Protože to slouží jeho vlastním záměrům. „Jaké jméno mi dává?“

„On… pro tebe nemá jméno,“ odpověděl Potter a k Harryho pobavené samolibosti vypadal ohromeně i udiveně. „Tvoje jméno je… prostě takové rozmazané. Stejně jako křestní jméno profesorky Matellanové a křestní jméno Lestrange. Až na to, že z toho tvého nemůžeme nic vyčíst.“

Matellanová? Lestrange? To Harryho okamžitě zaujalo – nečekal, že se taková informace objeví tak nečekaně – ale zachoval zdání vševědoucího klidu a uložil si ten poznatek k pozdějšímu rozjímání. „Zajímavé,“ řekl. „Znáš mé záměry? Proč jsem uzdravil tvého přítele? Proč jsem do podmínek našeho souboje zahrnul i Lily Evansovou?“

Potter nechápavě zavrtěl hlavou.

Harry si povzdechl. Poněkud melodramatické, pomyslel si, předstírat, že jsem Brumbál. „Necítím k tobě nenávist, víš. Jsme lidé, my všichni. Nemám tě ani trochu rád, ale nenávidět tě…“ Zavrtěl hlavou. Necítím k tobě nenávist, Pottere. Na mou nenávist jsi příliš malý. Necítím ale nenávist ani k Voldemortovi, protože je v tom zahrnuto příliš mnoho strachu, hrůzy a bolesti, než aby na to stačila jen nenávist. „Ale existuje něco jako osud.“

„Osud?“ zopakoval Potter.

To je tak otřepané, pomyslel si Harry a přikývl. „Pamatuj si to, Pottere.“ Pak náhle, zčásti pro efekt a zčásti proto, že poprvé po letech pocítil, jak ho na okrajích úst šimrá neovladatelný úsměv, otočil se a prošel celou dlouhou ošetřovnou, zatímco Potter zůstal s přihlouplým výrazem stát vedle Blacka.

No, svou roli hodného syna jsem sehrál, svedl jsem mámu a tátu dohromady, pomyslel si Harry sarkasticky. Ale ty informace o Matellanové a Lestrangeovi… Lestrange jsem mohl čekat. Zamračil se a přemýšlel. A když se nad tím zamyslím, tak i Matellanovou. Vzpomněl si na kovový smích a drsný hlas a pocítil vlnu znepokojení. Budu si muset dávat pozor – na dvou frontách, ne jen na jedné…