Autor: Xeres Malfoy
Překlad: Lupina, Beta: Calwen, Jacomo
Rating: 16+
Originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/1/The-Rise-and-Fall
PP: Na jednom setkání jsme se s Jacomo domluvily, že pomůžeme s mazáním restů. A tím je i dokončení překladu této povídky. Stále se nám nepodařilo najít překladatele z francouzštiny, ale překladače se zlepšují, snad se nám tedy dílo podaří. Pokud je zde někdo zdatný v tomto jazyce a zjistí někde zásadní chybu, nebudeme se zlobit za soukromou zprávu s návrhem správného znění. Pomocnou ruku nám prozatím podala Calwen, doufejme, že jí reálný život umožní další spolupráci. Překlad bude trochu z rychlíku, to znamená, že nebude tak „vymazlený“ jako jiné naše počiny. Ale i tak snad přibývající kapitoly uvítáte.
Překlad nebude vycházet pravidelně, jen pokud budeme mít čas a náladu. Držte nám pěsti, zbývá ještě hodně tisíc slov k přeložení.
Kapitola 12. Tři šťastní kamarádi
Zbytek dne pro Hermionu proběhl poklidně. Odpoledne strávila o samotě, střídavě si četla, vzlykala, zabývala se temnými myšlenkami a četla. Trpěla hladem, rozhodně však nemohla jít dolů do kuchyně, aby to vyřešila. Snažila se tedy naplnit žaludek vodou z kohoutku, ale když se Blaise kolem šesté hodiny vrátil ve večerním obleku a se sendvičem se šunkou a sýrem, pocítila takový nával vděčnosti, že se málem znovu rozplakala. Kradmým gestem si setřela jednu malou slzu a pokusila se o vtip, aby se zase trochu uklidnila.
„Proč jsi oblečený jako tučňák?“ zeptala se a zakousla se do sendviče.
Blaise postavil láhev s kalnou tekutinou (kterou Hermiona identifikovala jako Mnoholičný lektvar) do rohu místnosti, podíval se na své oblečení a široce roztáhl ruce. „Copak se ti nelíbím?“ uchechtl se a otočil se kolem dokola.
To jsem neřekla… pomyslela si Hermiona s úsměvem. Úsměv jí však zmizel, když Blaise pokračoval: „Dnes večer se na panství koná charitativní akce, myslím, že je to na pomoc svatému Mungovi,“ zamračil se. Hermiona mu věnovala napůl nechápavý, napůl zděšený pohled a on dodal: „Ujišťuju tě, že se taky smíchy popadáme za břicho. Charitativní akce… v sídle Smrtijedů. Dobrý vtip.“
Hermiona zavrtěla hlavou. „A… Malfoy?“ Ušklíbla se. „Neviděla jsem ho od…“
Blaise protočil očima. „Je vzteklý. Štěká na všechno a na všechny. Na skřítky, na otce, na matku, na tetu, zase na skřítky…“
„Na tebe ne?“ zalapala Hermiona po dechu.
„Na mě?“ ušklíbl se Blaise. „No, ale není to o moc lepší: už se mnou ani nemluví a jen se na mě dívá tak, že mám chuť vzít nohy na ramena. Myslím, že žárlí.“
Hermiona obrátila oči v sloup. „To je ale idiot…“ zamumlala, zatímco Blaise se usmíval.
„Nech ho vrčet…“ uklidňoval ji. „On se z toho dostane. A docela se mi líbí představa, že mi Draco pro jednou závidí. Obvykle je to přesně naopak.“
Hermiona se na něj tázavě podívala. „Co bys mu mohl závidět? Viděl jsi jeho rodinu?“
„Viděla jsi tu moji?“ zabručel Blaise. „Sedmnáct let mi tajili, že mám ve sklepě divoké dvojče. Věř mi, že Malfoyovi jsou vedle mé rodiny vzorem vyrovnanosti a dobroty. A nejde jen o to. Každý jim tak trochu závidí. Stejně jako tobě, když na to přijde.“
Hermiona vůbec netušila, co to má znamenat. „Jak to myslíš?“ zeptala se zmateně.
„Ale prosím tě, Grangerová, kdybys trávila méně času v knihovně, zahloubaná do knih, možná by sis toho všimla,“ povzdechl si unaveně.
„Ale čeho?“ vyhrkla zmateně.
„Všichni o tobě mluví. Ať už tě milují, nebo nenávidí, jsi středem mnoha diskuzí. Trochu jako Malfoy. Je hezký, bohatý, nedotknutelný, všechny holky by zabíjely, aby s ním mohly být byť jen jednu noc. Co se týče tebe, jsi inteligentní, pozoruhodná čarodějka a navíc docela roztomilá…“ dodal s úsměvem. „Ať už jsi na správné, nebo špatné straně magie, tvůj talent je nepopiratelný a přitahuje závist a žárlivost. Dokonce i na mezinárodní hvězdu famfrpálu, jako je Krum, jsi udělala dojem, když ti bylo teprve čtrnáct. A nedokážeš si představit, kolik času a uvažování potřeboval ten pohledný Cormac MacLaggen, aby se rozhodl pozvat tě na Křiklanův vánoční večírek.“
Hermiona se při té bolestné vzpomínce zachvěla. „A bylo by lepší, kdyby to neudělal. Ten týpek je trouba.“
Blaise se zasmál: „Nemáš ani ponětí. Každopádně… jde o to, že Draco, ty, Potter, dokonce i ten idiot Ronald Weasley, jste jako magnet. Přitahujete lidi, každý svým způsobem.“
Hermiona se zakabonila. „Většinou přitahujeme problémy, to ano…“
„To je asi součástí balení,“ ušklíbl se Blaise.
Hermiona sklopila zrak a odfrkla si. Teď by dala cokoli za to, aby už nemusela být ‚jako magnet‘. Kdyby nebyla zajímavá, určitě by ji neunesli a nezavřeli tady. Nebyla by mučena, bita, znásilněna. Právě teď by byla obklopená svými přáteli a rodinou, neměla by jiné starosti než závěrečné zkoušky, problémy s akné a všechny ostatní věci, které tvoří život normálního puberťáka. Ucítila na své paži Blaiseovu ruku.
„Promiň, tohle asi není věc, kterou bys teď chtěla slyšet…“ vydechl. „Odpusť mi.“
Hermiona pokývala hlavou. „To je v pořádku… Myslím, že mám… sklon na všechno reagovat přehnaně…“ Konec její věty se nesl ve vysokých tónech. V krku měla bolestivý knedlík a nemohla se ho zbavit. Vypustila ze sebe vzteklé zavrčení, když ucítila, jak se jí po tvářích znovu kutálejí slzy. Blaise bezmocně sledoval, jak se pomalu hroutí a vyplakává si oči. Jemně si ji přitáhl k sobě a objal ji.
„To bude v pořádku, Grangerová…“ zašeptal tiše. „Možná to bude chvíli trvat, ale přísahám, že jednoho dne to bude v pořádku.“
„To nevíš,“ vzlykla a přimkla se k němu jako k záchrannému lanu. „Mám pocit, že se mi svět obrací vzhůru nohama, že nic neovlivním…“
„To je v pořádku,“ odtušil Blaise. „Brzy bude po všem. Přísahám, že za kratší dobu, než bys přečetla necenzurovanou verzi Dějin bradavické školy, budeš zpátky u svých nebelvírských kamarádů, zcela živá a zdravá.“
Hermiona se mezi vzlyky tiše zasmála. „Nevěděla jsem, že existuje necenzurovaná verze,“ odfrkla si.
„To proto, že si ji ta malá rošťanda paní Pinceová moudře schovává pod polštář,“ odpověděl Blaise a potěšilo ho, že na jejích rtech opět vidí úsměv, byť slabý.
Hermiona se zasmála ještě víc a odtáhla se, aby si osušila slzy. Pak se podívala na Blaise a usmála se: „Děkuji ti, Zabini…“ poděkovala mu a objala ho. „Nevím, co bych si tady bez tebe počala…“
Blaise neodpověděl a její objetí opětoval. Až příliš dlouho. Aspoň na tak dlouho, než se otevřely dveře a Draco Malfoy je našel ve svém pokoji přitisknuté k sobě. Blaise okamžitě Hermionu odstrčil a s provinilým výrazem se podíval na svého přítele. Hermiona celá ztuhlá mlčela. Malfoy se jistě chystal vybouchnout a to ona nepotřebovala. Jeho šedé oči doslova planuly. Nadechl se, aby promluvil, ale něco ho zastavilo a jen zabouchl dveře a zase zmizel.
V místnosti se opět rozhostilo ticho. Blaise a Hermiona si vyměnili rozpačitý pohled a dívka se rozhodla vzdálit a posadit se zpátky na pohovku s knihou.
„No… Pokusím se to s ním vyřešit,“ hlesl Blaise slabým hlasem. „Jestli nenajdou moje tělo, chci, abys věděla, že jsem tě rád poznal, Grangerová…“ dodal a sám nevěděl, jestli žertuje, nebo ne.
„Nejsem jeho majetek,“ namítla Hermiona a zkřížila nohy na pohovce, „budu objímat, koho budu chtít.“
Blaise přikývl a pro sebe mumlavě dodal: „Jo, to mu určitě řeknu, až mi vytáhne střeva, aby mě za ně pověsil.“
„Cože?“ zeptala se Hermiona, která mu nerozuměla.
„Ale nic. Uvidíme se později, Grangerová. Pro jistotu zamknu dveře, dnes večer tu bude hodně lidí, nerad bych, aby tě tu někdo náhodou našel…“ odpověděl spěšně, než zmizel na chodbě.
Hermiona si povzdechla. Malfoy měl rozhodně velmi zvláštní povahu. Zlobil se na Blaise i na ni, že se spolu přátelí. Zlobil se, že odmítla jeho návrhy, přestože ji před několika hodinami napadl jiný kluk. Ale v žádném okamžiku o sobě nepochyboval. Ten chlápek byl naprosté zvíře. Raději by neměl Blaisovi ublížit, jinak jí za to zaplatí.
*****
Blaise seběhl po schodech a dorazil do haly právě ve chvíli, kdy Draco zmizel ve vstupních dveřích. Přicházeli první hosté, všichni bohatě oblečení. Jeden z nich, otcův přítel, na něj zamával, ale Blaise si ho nevšímal a zamířil do zahrady hledat kamaráda. Uviděl ho, jak zahýbá za roh domu, a vrhl se za ním.
„Draco!“ zavolal rázně. Ten se však neotočil. Blaise volání zopakoval a Draco po několika vteřinách ztuhl a zaťal pěsti. Ital ho několika kroky dohnal. „Poslouchej, kamaráde…“ začal, načež se Draco otočil. Jeho pravá pěst narazila do Blaiseovy tváře a ten trochu omráčeně ustoupil. Tentokrát se však nehodlal nechat jen tak mlátit. Obratem sevřel pěst a udeřil Draca do čelisti. Překvapení z toho, že mu kamarád oplácí úder, Malfoye zřejmě bolelo mnohem víc než samotná rána. Očima vytřeštěnýma překvapením zíral na Blaise, jako by ho viděl poprvé.
„Co to… co je s tebou, jsi nemocný nebo co?“ vyštěkl Draco a přitiskl si ruku na bradu.
„Říká ten, kdo první praští,“ opáčil Blaise se zlým pohledem.
„Ano, ale mám k tomu dobrý důvod,“ bránil se blonďák sebejistě. „Kdo ti dal právo na ni sahat?“
Blaise se na něj zamračil. „Ona! Grangerová je jediná, kdo může někomu dovolit, aby se k ní přiblížil. Detail, na který jsi dnes ráno zřejmě zapomněl, když jsi ji bez varování políbil jako barbar. U Merlina, před necelými čtyřiadvaceti hodinami ji napadli a ty se na ni vrhneš, jako by to byl den otevřených dveří!“ vyhrkl Blaise, zatímco Draco o krok ustoupil, překvapený, že si mu jeho obvykle klidný přítel dovolí takhle odpovídat.
Draco se zamračil. „Je to její chyba, položila mi spoustu otázek, na které jsem nechtěl odpovídat.“
„U tebe je to stejně vždycky vina někoho jiného…“ Blaise se ušklíbl, než nasadil plačtivý hlas hodný Ufňukané Uršuly. „Já jsem ve svém domě nešťastný, můžou za to ti mudlovští šmejdi, kteří se tam dole nechali mučit! Grangerová mi vlepila facku, protože jsem na ni skočil, to není moje vina, neměla mě svými otázkami mást! Můj nejlepší a jediný kámoš mi dává zabrat, zase za to může Grangerová! Slyšíš se? Vzpamatuj se, sakra!“
Když viděl, že na něj Draco nechápavě zírá, přestal. Zdálo se, že vůbec nerozumí tomu, co se děje. Nikdo si nikdy nedovolil se mu takhle postavit. No, milej zlatej, budeš si na to muset zvyknout… pomyslel si Blaise. Jen stěží zadržel smích, protože kamarádův výraz působil komicky. Chce to ještě trochu dráždění, je to sranda.
„Varuju tě, Draco,“ hrozil Blaise zlověstně. „Doteď jsem tě nechával tak, protože jsem si byl jistý, že být s Grangerovou ti udělá dobře na tvou zatracenou hlavu. Ale jestli se nevzpamatuješ a nebudeš k ní trpělivější a ohleduplnější, tak…“
Draco se zamračil. „Tak co?“
Hele, on na to skočí… pomyslel si Ital. „Tak to s ní asi zkusím, až odsud vypadneme a bude jí líp. A věř mi, že my dva se vzájemně parádně doplňujeme, neměl bys šanci.“
Malfoyovi spadla čelist ještě níž a Blaise se držel, aby nevyprskl smíchy. Bylo to opravdu příliš směšné. Draco se rozpačitě snažil hrát divadlo.
„Proč si myslíš, že chci být s Grangerovou?“
Tentokrát Blaise nedokázal zadržet smích. „Udělal bych ti seznam, ale obávám se, že by to zabralo většinu večera…“
Draco se zamračil a vrhl na něj zlý pohled. Zdálo se, že usilovně přemýšlí. „Myslíš, že by mou omluvu přijala?“
Blaise si povzdechl: „Určitě ano. Grangerová není ten typ, který by nenáviděl lidi pro nic za nic. Pokud bude tvoje omluva upřímná, odpustí ti.“
Draco přikývl. Už otevíral ústa, aby se znovu na něco zeptal, když se zahradou ozvalo pronikavé zapištění.
„Áááá, konečně jsi tady!“ zaječela Pansy Parkinsonová a skočila Dracovi kolem krku. Ten se zděšeně zachvěl. „Všude jsem tě hledala! Od minula jsem o tobě neslyšela,“ durdila se dívka a natočila mladíka směrem k sobě.
„A podle tebe to znamená, že…“ zavrčel, když Blaise využil příležitosti, aby se od té krůty Pansy vzdálil.
„Že jsi uličník, který zanedbává svou přítelkyni,“ posteskla si brunetka a vypnula hruď ve večerních šatech s hlubokým výstřihem. „Ale ten uličník by mi to měl dnes večer vynahradit…“ Odněkud vytáhla sklenku šampaňského a podala ji Dracovi. „Tady máš!“
Draco si vzal sklenku šampaňského. Pohled na Parkinsonovou v něm sice vyvolal chuť se napít (hodně a rychle), ale musel si zachovat čistou hlavu. Když se naposledy opil, odnesla to Grangerová a její nehty a on odmítal ještě někdy udělat stejnou chybu.
„Ne, díky,“ odsekl a vylil pohár do trávy, zatímco Pansy šokovaně přihlížela.
Pansy, vědoma si toho, že z Draca nikdy nic nedostane, aniž by vypil tucet panáků, cítila, jak jí situace uniká. Něco bylo špatně. Možná bylo hrozné to říct, ale depresivní Draco-alkoholik byl mnohem tvárnější než sebeovládající se střízlivý Draco. Zvlášť když šlo o to, strávit s ním noc.
„Co je to s tebou?“ zašeptala a přitiskla mu svá bujná ňadra na hruď. „Ty už to nechceš?“
Draco ji znechuceně odstrčil. „Jdi pryč, Parkinsonová, chce se mi z tebe zvracet.“ Obešel ji a dupal pryč, zatímco Pansy jen stála a kypěla vztekem. Pak za ní zaskřípal štěrk a ona se otočila. Její dvě kamarádky Millicent Bulstrodeová, rozmrzelá, navlečená ve fuchsiově růžových šatech, a Astoria Greengrassová, jako vždy klasicky a decentně v černém, ji vážně sledovaly.
„Co když je pravda, co říkal Theo?“ zeptala se Millicent a zkřížila ruce. „Co když se mezi ním a tou vlasatou šmejdkou opravdu něco děje?“
„Buď zticha, Millicent, odmítám věřit těm nesmyslům,“ zasyčela Pansy a zatnula pěsti. Astoria k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno.
„Pansy, jsem si jistá, že to Theodor řekl, aby tě vyvedl z míry,“ pronesla dívka jemným hlasem. „Všichni známe Draca od dětství, nikdy by se nesnížil k tomu, aby něco cítil k dívce, jako je Grangerová.“
Pansy přikývla a chabě se usmála. „Nejspíš máš pravdu, Astor… Nenechám se tím rozhodit, dneska večer budu v jeho posteli, ať se mu to líbí, nebo ne.“
Astoria se usmála: „Měla bys mu připravit překvapení, určitě bude mít radost. Nejspíš je rozrušený kvůli svým povinnostem Smrtijeda, to nejspíš ovlivňuje jeho chování. Trochu uklidnění by mu neuškodilo,“ mrkla dívka.
Millicent se strašlivě zachechtala. „Co kdybys na něj počkala u něj v pokoji se svíčkami, šampaňským, otevřenými stehny a tak? Znáš Draca, neodolá holce, která se tak snadno nabízí. Nejspíš kvůli jeho obrovskému egu…“ Millicent se ušklíbla a zakoulela očima, ale Pansy to zřejmě považovala za skvělý nápad a nevšimla si urážky skryté za jejími slovy.
„To je skvělý nápad, Millie!“ zvolala Pansy, zatímco Millicent se na ni dívala s omráčeným výrazem. Astoria otevřela ústa, aby jí řekla, že to rozhodně není nejlepší nápad a že Millicent to řekla jen ze zlomyslnosti, ale jakmile se Pansy Parkinsonové v hlavě uhnízdil nějaký nápad, nebylo možné jí ho vzít. A protože už se vydala směrem k panství, zbývajícím dvěma dívkám nezbylo než ji následovat.
*****
Poté, co se vyhnul Pansy a následně tuctu bohatých lékouzelníků, kteří chtěli provdat své dcery za jediného Malfoyova dědice, se Dracovi podařilo najít klidné místo, kde si mohl sednout a přemýšlet. Smích a cinkání křišťálových sklenic hostů znělo tlumeně, zastřeně a vzdáleně. V hlavě se mu přehrávala jeho vášnivá diskuse s Blaisem.
Jestli se nevzpamatuješ a nebudeš k ní trpělivější a ohleduplnější, tak to asi risknu…
To nemohl myslet vážně? A přesto, jak Grangerovou objímal, jak ji dokázal rozesmát a vykouzlit úsměv na tváři… Přitom jemu byly dovoleny jen slzy a urážky. V nejlepším případě nedůvěřivý pohled. Možná měl Blaise pravdu: jeho chování se musí změnit. Ano, ale jak poznat, jaké chování by se Grangerové líbilo? Měl by si hrát na zraněného a pošramoceného hrdinu a la Potter? Měl by být buran bez úrovně a la Weasley? Zdálo se, že ten druhý se jí líbí víc než onen nádhera s jizvou, což byla volba, která pro Draca zůstávala záhadou. Co by mohl mít Weasley, co neměl Malfoy, nebo dokonce ‚hrdina‘ jako Potter? Na tuhle otázku neznal odpověď. V každém případě měl Blaise v jednom pravdu: měl by se omluvit, i kdyby ho to mělo něco stát. Za předpokladu, že ona se omluví jemu za tu facku. Na Malfoye se přece beztrestně nevztáhne ruka… Po několika dalších minutách přemýšlení se rozhodl. Nemohl riskovat, že mu Blaise nebo kdokoli jiný vezme jediného člověka, který mu obrátil celý svět naruby. Zradil kvůli ní ten svůj, zapřel všechny své zásady, postavil se přátelům a rodině, aby ji zachránil. Nemohla jen tak přijmout poděkování a odejít z jeho života. Neměla na to právo. V tomto novém světě, na straně Fénixova řádu, kde bude cizincem, ji bude potřebovat, aby ho vedla, aby mu pomáhala, aby… V tom se jeho myšlenky zastavily. Bude ji potřebovat, tečka. Už ji potřeboval. Jinak by tu nebyl. Bylo na ní, aby to přijala a obrátila kvůli němu svůj život vzhůru nohama.
Uviděl talíř s mini čokoládovými dortíky, jahodovými koláčky a dalšími sladkostmi. Koneckonců Kryštof Kolumbus přivezl domorodcům v Americe zlato a šperky jako mírovou nabídku. Dobře, pro domorodce to nedopadlo dobře, ale důležitá je myšlenka, ne? Popadl talíř a naplnil ho všemi nejsladšími věcmi, které na bufetu našel. Pak zamířil ke schodům a minul matku, která se bavila s manželkou ředitele nemocnice svatého Munga. Matka se řediteli omluvila s tím, že mu nebude moci pomoci.
Jakmile poodešla od společnosti, naklonila se k synovi. „Zachraňuješ ji, abys ji mohl zabít pomocí cukrovky? Přiznám se, že v tom nevidím tak docela logiku, drahý…“ Narcisa se pobaveně nadechla.
„Myslel jsem, že se jí to bude líbit,“ zamumlal Draco a pohlédl na ni. „Mohla by ses postarat o to, aby mě otec nějakou dobu neobtěžoval?“
„Hm, hm,“ odvětila Narcisa zamyšleně. „Každopádně, jestli chceš napravit ten svůj malý přešlap, bude to chtít mnohem víc než tři tisíce kalorií na jedno sousto… Doufám, že máš připravenou nějakou omluvnou řeč?“
Draco se podíval na matku, šokovaný tím, že o ukradeném polibku ví. Pak pochopil. „Blaise…“ zanadával a zamračil se.
Narcisa si povzdechla a poplácala ho po zádech. „Ještěže tu ten milý chlapec je, aby se o tebe postaral… Teď běž, zařídím, aby se po tobě tvůj otec příští tři nebo čtyři století neptal. Přibližně tak dlouho bude té chudince trvat, než se vzpamatuje z šoku a odpustí ti ten netaktní útok.“
Draco zavrčel a chystal se ostře něco opáčit, ale jeho matka se rozesmála vysokým smíchem, sebrala z přeplněného talíře jahodový koláč a odešla pryč, aby se připojila k malé skupince kouzelníků v módních šatech o pár metrů dál. Sledoval ji očima, povzdechl si a znovu se vydal na cestu.
*****
Když se začala zběsile otáčet klika dveří od ložnice, Hermiona vyskočila na nohy a zatajila dech. Když se zaposlouchala, uslyšela hlasy na druhé straně dveří. Ženské hlasy.
„Je zamčeno,“ ozval se první plačtivý hlas.
„No a co? Jsi čarodějka, nebo nemehlo, Millicent?“ ozval se otrávený a nezaměnitelný hlas Pansy Parkinsonové.
Hermiona cítila, jak jí srdce poskočilo, a zanořila se pod postel. Kroutila se po podlaze a snažila se nevšímat si prachu a různých předmětů pod velkou postelí, aby se dostala do středu, co nejdál od okrajů a světla. Snažila se také zklidnit svůj přerývaný dech, když znovu uslyšela hlas Parkinsonové.
„Alohomora!“
Dveře se s výrazným cinknutím otevřely. Hermiona ztuhla, všechny její smysly byly ve střehu.
„Vidíš, to nebylo tak těžké,“ prohlásila Pansy a otočila se k Millicent. „Někdy mám opravdu pocit, že máš mezi ušima jenom jogurt. Bez urážky,“ ušklíbla se Pansy, když vešla do pokoje s kbelíkem ledu a lahví Dom Perignon v ruce. Millicent na ni vyplázla jazyk a Astoria protočila očima.
„Co teď?“ zeptala se a zavřela za sebou dveře. „Co budeš dělat?“
Ale Pansy se tvářila ustaraně. Prohlížela si místnost, obočí měla svraštělé a ruce založené v bok.
„Co je?“ ozvala se Millicent a tázavě se na ni podívala.
„To je poprvé, co vidím tento pokoj tak uklizený…“ zamumlala Pansy a otočila se ke kamarádkám.
Astoria se zasmála. „Tak to je detektivní práce,“ poznamenala. „To je poprvé, co vidím tento pokoj tak uklizený,“ zopakovala v dokonalé imitaci Pansy. „Pochybuju, že ti takový argument bude u soudu k užitku!“
Pansy si otráveně povzdechla. „Jen jsem to komentovala,“ vyprskla uraženě. „To je jedno. Co takhle nějaké svíčky kolem postele a okvětní lístky růží na přikrývce?“
Astoria zakoulela očima. „No jo, Draco má opravdu rád okvětní lístky růží a vonné svíčky… Vážně, Pansy, pro tohohle kluka je vrcholem romantiky už jen to, že si sundáš kalhotky. Nemusíš kvůli tomu jít až tak daleko.“
Pansy se na ně pohoršeně podívala. „Ale já chci něco speciálního,“ namítla, když Astoria zvedla ruce na usmířenou. „Viděla jsi ho předtím, je na hraně! Potřebuje mě!“
Za Pansy se Millicent výmluvně podívala na Astorii a zavrtěla hlavou. Hermiona pod postelí tiše oddechovala a modlila se, aby ty tři dívky opustily pokoj dřív, než ji roztoči donutí kýchnout. Klika dveří se znovu otočila. Panebože, v tomhle pokoji je to jak na nádraží… pomyslela si Hermiona a v duchu si povzdechla.
Ve dveřích se objevil Draco Malfoy s talířem sladkostí v ruce. Na pokraji infarktu spatřil stát uprostřed místnosti Pansy, Millicent a Astorii. Po Grangerové však nebylo ani stopy.
„Co to…“ začal, ale překvapení bylo tak velké, že oněměl. A zapomněl se dokonce i zlobit.
„Ach, Dracooo,“ vypískla Pansy, když k němu přistoupila. „Chtěla jsem tě překvapit,“ ukázala na láhev šampaňského s ledem. „Neměl jsi… óóó, ale přinesl jsi mi nějaké sladkosti!“ vyjekla, když si všimla jeho talířku naloženého mini zákusky.
„Cože?“ podíval se na svůj talíř a pak na ni. „Ne! Nedotýkej se toho!“
Pansy ztuhla a vypadala jako zbitý pes. „Proč jsi na mě tak zlý? Nesnášíš sladké, proč sis ho teda naložil tolik?“
„No, tohle začíná být opravdu trapné, necháme tě tu,“ zamumlala Astoria a zamířila k východu, Millicent jí byla v patách.
„Jo, to udělejte,“ pravil Draco potěšeně a postrčil Pansy k východu také. Dívka se však bránila.
„Ne, musíme si vážně promluvit, Draco! O nás,“ zaječela Pansy, když se její dvě kamarádky vyřítily ven.
Draco sevřel rty, položil talíř s koláči na komodu a zkřížil ruce. „Dobře, chceš vážnou debatu? Tak tedy vážně. Dřív jsem neměl rád sladké a teď jsem změnil názor. Stejně jako mi dřív bylo příjemné spát s tebou a teď už ne. Měla bys být za mě ráda: říká se, že jen blázni nemění názory!“ Otevřel dveře dokořán, popadl Pansy za paži a vystrčil ji z pokoje.
Dívka ho probodla pohledem zelená vzteky, s pusou dokořán, a masírovala si předloktí. „Doufám, že se tou svačinou udusíš, Draco Malfoyi! A už se mě nikdy nedotkneš, ty ubožáku.“
„Skvělé, teď už vím, že jsme na stejné vlně. Přeji ti hezký večer, Parkinsonová,“ dodal vesele, než jí zavřel dveře před nosem.
Za dřevěnou deskou slyšel, jak Pansy vyjekla vzteky a s klapáním podpatků o podlahu odešla. Dlouze si povzdechl, stiskl si kořen nosu a otočil se zpátky k posteli. Nikde ani hlásku, ani žádný pohyb.
„Grangerová?“ nadechl se a očima prohledával místnost. „Grangerová, jsi tady?“
Ozvalo se zašustění a pod postelí se vynořila ruka, která mávala, jako by ho chtěla pozdravit.
„Jsem tady!“ ozval se zpod matrace tenký hlásek.
Draco si oddechl a zapomněl, že by se na ni měl zlobit. Lehl si břichem na podlahu a uviděl nebelvírku, jak leží na zádech, zaklíněná mezi pružinovým dnem postele a podlahou, a společnost jí tam dělá jen několik prachových kousků a další drobnosti.
„Neviděly tě?“ zeptal se Malfoy. Když Hermiona zavrtěla hlavou, usmál se: „To je dobře.“ Mlčky se na sebe dívali, a pak si Draco vzpomněl, proč tam je, a zazubil se. „Chtěl jsem se omluvit za… no, za své chování…“ pravil rozpačitě.
„To bych si ráda poslechla, Malfoyi, ale mohl bys mi nejdřív pomoct odsud? Začínám mít trochu klaustrofobii…“ přerušila ho Hermiona mírným nuceným smíchem.
Malfoy k ní natáhl ruku a ona ji váhavě uchopila. Jemně s ní škubl, zatímco ona se patami odstrkovala od země, až se konečně vynořila ze svého úkrytu, pokrytá prachem. Oba vstali a Malfoy si s úšklebkem oprášil oblečení.
„Neodvedla jsi moc dobrou práci…“ prohlásil a sledoval, jak se mu kolem očí víří prach.
„Na tom trvám, Malfoyi. Poklidila jsem, nikoli uklízela,“ bránila se Hermiona a nesouhlasně se durdila.
„Proč? Přece jsi nebyla v časové tísni, ne?“ zeptal se.
Hermiona se zamračila. „Myslela jsem, že ses přišel omluvit…“ pronesla s náznakem rozmrzelosti.
Draco se v duchu nakopl: zase ji rozzlobil. Otočil se a zvedl talíř s dortíky na komodě. „Trochu sladkého?“ zkusil to, když se na něj Hermiona zadívala.
„Vážně si myslíš, že tě zachrání sladkosti?“ zasyčela a zkřížila ruce. „Budeš si muset oprášit své techniky ve vztazích se ženami, Malfoyi.“
Draco nakrčil nos. „No, jestli nechceš…“ řekl a přešel ke svému koši v kanceláři. Ztuhl, když uviděl, jak Hermiona natáhla ruku jeho směrem.
„Přece je nevyhodíš,“ pohoršovala se.
„Nemám je rád, a když je nechceš…“ odpověděl pobaveně.
„Dej mi to, ty zlovolný hade,“ zabručela Hermiona a dychtivě si talíř vzala zpět. Draco jí ho podal se širokým úsměvem. Odvrátila se a zhltla miniaturní čokoládový koláček. Zdálo se jí, že jí v ústech explodovalo nebe, a zadržela vzdech extáze. Už dlouho nejedla nic tak dobrého.
„Takže moje schopnosti ve vztazích nejsou tak špatné?“ zažertoval Draco, když viděl, jak si Hermiona pochutnává na svém zákusku.
Otočila se a zle se na něj podívala. „Ani zdaleka. Jen nesnáším plýtvání, to je všechno.“
„Samozřejmě…“ spustil s posměšným uchechtnutím.
„A já pořád čekám na tvou omluvu…“ pokračovala Hermiona a teď si vybrala citronový dortík s pusinkami.
„Správně…“ přikývl. „Takže, Grangerová, je to oficiální, omlouvám se za své nepřijatelné chování. Omlouvám se, že jsem tě políbil bez tvého svolení. Omlouvám se za to, že jsem tě urazil, když jsi mě odstrčila. A myslím to vážně.“
Hermiona se na něj zadívala. Skutečně se tvářil, jako by to myslel vážně, ale v očích mu stále jiskřila rošťárna. Očividně měl něco za lubem.
„No, řekněme, že tvou omluvu přijímám,“ odvětila Hermiona tiše a podezřívavě.
„Fajn! Teď je řada na tobě,“ prohlásil vítězoslavně.
A je to tady… pomyslela si Hermiona. „Za co přesně se mám omluvit?“ zajímalo ji.
„Za to, že jsi mě uhodila. Za to, že jsi poškodila můj vzhled… Jsem si jistý, že tam mám malou jizvičku. Za to bych po tobě mohl chtít náhradu škody!“ dodal a mávl ukazováčkem směrem ke své … nepoškozené tváři.
„Nemáš tam vůbec nic, Malfoyi. Možná kromě svého ega,“ ušklíbla se Hermiona poté, co pro jistotu udělala pár kroků jeho směrem.
„Přesto,“ trval na svém mladík. „Chtěl bych, aby ses omluvila. To mi dlužíš!“
Hermiona na něj beze slova pohlédla. Měl pořádnou drzost, ale nechtělo se jí začínat další hádku. Podával jí ruku, to bylo samo o sobě dost výjimečné, jen ji musela přijmout. Což také udělala.
„Dobrá tedy,“ podvolila se. „Omlouvám se, že jsem ti dala facku. Udeřila jsem tě vlastně spíš z reflexu než z čehokoli jiného. Zaskočil jsi mě, to je všechno.“
Malfoy se rozzářil a Hermionu překvapilo, že na jeho obvykle tvrdé tváři vidí tak upřímný úsměv. „Báječné! Slibuju, že příště se ujistím, že souhlasíš, než se o něco pokusím!“
Hermioně chvíli trvalo, než strávila, co právě slyšela. „Co… cože? Příště?“ vykoktala, když Malfoy nonšalantně klesl na postel a zkřížil ruce za hlavou přes polštář. „To nemyslíš vážně?“ ušklíbla se.
„Proč ne?“ odpověděl s pobaveným výrazem. „Zradil jsem, lhal a intrikoval proti vlastním lidem kvůli tobě. Dlužíš mi to. Samozřejmě že budu trpělivý. Budu čekat tak dlouho, jak bude třeba. Ale už tě nenechám odejít, Grangerová. Ne po tom všem, co jsem pro tebe udělal.“
Hermiona se na něj bez dechu podívala. Zase měl ve tváři ten arogantní, samolibý výraz, kterým ho znala už z Bradavic. Vyzařovala z něj domýšlivost a nabubřelost. Draco Malfoy, ten pravý, jediný. Konečně byl zpátky a Hermionu to uklidňovalo. Přinejmenším mnohem víc uklidňovalo než opilý, zničený Malfoy nebo rozzlobený Malfoy, který se hněval na celý svět. Nicméně tento konkrétní Malfoy jako by zapomněl na jeden podstatný detail.
„Co když se nikdy nezlepším? Nebo co když s tebou prostě nikdy nebudu chtít být?“ zalapala Hermiona po dechu a obávala se jeho reakce. Jeho úsměv zmizel. Očividně ani na vteřinu neuvažoval o možnosti, že by ho nechtěla. Hermionu překvapil ublížený výraz, který mu přelétl po tváři. Na několik vteřin měla pocit, že její otázka v něm hluboko uvnitř probudila bolest. On se však okamžitě vzpamatoval a pohrdavě pokrčil rameny.
„Předpokládám, že s tím nic nezmůžu,“ zamumlal a tvářil se zachmuřeně. „Ale byl bych radši, kdybys to nedělala.“
Hermiona zatajila dech. Přestože k Malfoyovi v tuto chvíli necítila nic víc než zvědavost a trochu strachu, musela uznat, že tohle byl zdaleka nejromantičtější rozhovor, jaký kdy s chlapcem vedla. Ron a romantika byli od sebe daleko jako Slunce a Pluto. Kromě toho, když o tom tak přemýšlela, Ron jí ještě nikdy nic nevyznal. Cítila, jak se jí při tom pomyšlení sevřelo srdce. Ronald… Mohli by si teď, když se její srdce a tělo proměnily v popel, být ještě někdy tak blízko? Nedokázala si ani představit, že by mu vysvětlila, co Nott udělal, jak by tedy mohl vůbec pochopit, co cítí? Zabini a Malfoy to pochopili. Viděli ji zničenou, pošpiněnou. Byli u ní, stáli po jejím boku a zachraňovali ji. Pro Rona a Harryho by ta část jejího života v kobkách byla jen vyprávěným příběhem, abstraktním faktem, ale pro ni a pro ty dva zmijozelské to bylo skutečné, prožité. Nott nevědomky vytvořil pouto mezi ní, Malfoyem a Zabinim a zničil jiné s Ronem a Harrym. Tak to prostě bylo a ona s tím nemohla nic dělat. Musela to přijmout a vyrovnat se s tím.
Vzhlédla a uviděla, že se na ni Draco upřeně dívá. „Co tě trápí, Grangerová?“ zeptal se zamračeně.
Hermiona zavrtěla hlavou, aby si pročistila temné myšlenky. „Katastrofa, kterou se stal můj život…“ promluvila hlasem, který měl být odtažitý, ale ona měla blízko k pláči. Malfoy to musel vycítit, protože vyskočil na nohy a přistoupil k ní. Ale když k ní natáhl ruku, aby ji k sobě přivinul, ztuhl a zřejmě si vzpomněl, že jí slíbil, že se jí bez jejího souhlasu už nedotkne. Následovala nesmírně trapná chvilka, kdy Draco držel ruku nahoře a díval se na Hermionu, jako by ho měla každou chvíli udeřit, zatímco Hermiona ho se slzami v očích vyděšeně pozorovala, jako by ji chtěl sníst zaživa. Nechal paži ochable klesnout a povzdechl si. Když se otráveně odvrátil, Hermiona se se vzlykáním ozvala.
„Můžeme začít tím, že budeme kamarádi, jestli ti to nevadí,“ zakoktala a protřela si mokré oči.
Podíval se na ni a slabě se usmál, než přikývl.
„Dobře, takže když kamarád vidí jiného kamaráda plakat, může ho obejmout, aniž by to bylo divné…“ vyhrkla Hermiona.
„To je právě ono…“ blonďák se ušklíbl, „bylo to divné…“
„Možná, ale já opravdu potřebuju kamaráda, právě teď…“ Hermioně se zlomil hlas. Sotva větu dořekla, Malfoyovy paže ji objaly a přitáhly si ji k sobě. Hermiona zavřela oči a nechala volně téct slzy.
*****
Když do Lasturové vily vstoupil Severus Snape ve večerním obleku, Remus Lupin právě popíjel u krbu horký čaj. Vlkodlak pozvedl obočí a posměšně se na vystrojeného mistra lektvarů zadíval.
„Bez komentáře,“ zavrčel Snape a klesl na pohovku vedle něj. „Kde jsou ostatní?“ zeptal se.
„V posteli, už je skoro půlnoc,“ odpověděl Remus prostě a odložil hrnek. „Odkud ses tu vzal, Srabusi?“ zeptal se.
Severus se na něj zamračil, když uslyšel svou přezdívku. „Z panství. Dobročinná slavnost,“ zabručel a přejel si rukou po tváři. Uchechtl se, když se Remus zakuckal čajem.
„To má být vtip?“ usmál se napůl vlkodlak.
„Lupine, známe se a trénujeme dost dlouho na to, abychom věděli, že já nikdy nežertuju…“ ušklíbl se špion, když druhý muž přerušil jeho slova sarkastickým přitakáním. „Na tom nezáleží. O to nejde. Slečně Grangerové se něco stalo.“
Lupin ztuhl. „Něco vážného? Mám jít vzbudit Harryho a Rona?“
„Z obou otázek odpovím ano na tu první a rozhodné ne na druhou,“ zamumlal Severus, když Lupin zpozorněl. „Theodor Nott ji… sexuálně napadl,“ vysvětlil profesor se zlým výrazem.
„Chceš říct, že…“
„Ano,“ přisvědčil zmijozelský ředitel.
„Merline… kde je teď?“
„V bezpečí, řekněme, že jsme připravili dočasnou lest, která nám umožní ji z panství dostat trochu diskrétněji…“ zamumlal Snape. „Ale musíme si pospíšit. Draco a mladý Zabini se o ni postarají, ale i tak je v nebezpečí, dokud tam bude.“
„Musíme chlapce varovat,“ namítl Lupin a předstíral, že se zvedá. Snape ho však pevně zadržel.
„Ne. Jak znám slečnu Grangerovou, nejspíš by nechtěla, aby jim o tomhle… řekněme, intimním incidentu pověděl někdo jiný než ona. Kromě toho znáš Pottera a Weasleyho stejně dobře jako já, říct jim tu novinu by je jen přimělo k nějaké hlouposti, která by nás mohla všechny zabít.“
Lupin musel připustit, že poslední argument je pádný. Oba chlapci by na tu zprávu reagovali bouřlivě, určitě by chtěli Hermionu okamžitě zpátky, udělali by nějakou hloupost a to si nemohli dovolit.
„Nejspíš máš pravdu,“ poznamenal Remus temně. „Ale musíme ji co nejdřív dostat pryč…. Chudák dítě…“ dodal polohlasně. „A Nott, chápu to správně, že nebyl za to, co udělal, ještě potrestán?“
Snape se uchechtl. „Ani pohlavek,“ prskl Severus energicky. „Ani nevím, jestli o tom Pán věděl. Ale jedno ti řeknu, Remusi, ten kluk mi dělá starosti. Stává se z něj ještě větší problém než ze samotného Pána zla, a to myslím v tom nejlepším slova smyslu…“
Remus otáčel lžičkou v čaji a hrál si s plátkem citronu, který v něm plaval. „Navrhuješ, abychom se ho zbavili?“ zeptal se tiše. „U Merlina, vždyť je to jenom kluk… a navíc jeden z tvých studentů…“
Severus se zadíval do plamenů. „Věř mi, že ten kluk je daleko vyšinutější než většina těch, kteří nosí tohle Znamení,“ zavrčel a vyhrnul si rukáv, aby odhalil Znamení zla. Oba muži si vyměnili pohledy. Remus pomalu přikývl.
„V tom případě se Řád postará i o něj.“