Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. Ti, kdo se obírají ničemnostmi

Dva týdny do Vánoc a stále nic. Narcisa se o jeho nepřítomnost a vyčerpání nikdy nestarala a Draco mu nikdy nevyčítal, že se vrací s prázdnýma rukama, Lucius však své selhání pociťoval velmi silně. Tak zoufale hledal nějakou nápovědu, jak by mohl Dracovi pomoci, že se začal vtírat do mudlovských lékařských knihoven, ačkoli netušil, kde začít hledat. Požádat o pomoc mudlovského odborníka by znamenalo použít nezákonná paměťová kouzla na kohokoli, kdo by ho považoval za natolik příčetného, aby ho bral vážně – a v těchto dnech si Lucius nemohl dovolit považovat se za někoho, kdo stojí nad zákonem. Byl sledován, jeho hůlka byla monitorovaná, nikdo mu nevěřil.

Nikdo kromě jediného člověka, jehož život nemohl ovlivnit.

Zhroutil se do obrovského ušáku před krbem v knihovně. Když Draco spal a Narcisa byla pryč, nebyl tu nikdo, kdo by ho potřeboval nebo kdo by věnoval pozornost jeho prohře. Krbovou římsu zdobily chvojí a červené mašle, tu a tam se mihotaly drobné zlaté zvonečky a poprašek vílího prachu imitoval mráz. Každé Vánoce, kam až jeho paměť sahala, skřítci knihovnu vyzdobili takhle. Svíčky hořely měkkým světlem a voněly borovicí; jemní porcelánoví andílci v bílých šatech drželi zlaté harfy – jednoduché kouzlo by je přimělo roztáhnout labutí křídla a zabrnkat na své nástroje, ale Lucius prozatím dával přednost abstraktní písni ohně.

Vánoce pro něj letos neměly žádný význam. Bylo mu jedno, jestli Narcisa uspořádala nějakou oslavu; jestli se rozhodla svolat bratrance a sestřenice; jestli se vůbec rozhodla něco udělat. Nechtěl žádné oslavy. Nepřipravoval žádné dárky.

Vzpomínal, jak rád zasypával Draca dárky – věděl, že chlapce rozmazluje, ale život může být těžký pro dítě, které má místo přátel kumpány a podržtašky, a Lucius chtěl svému synovi ze všeho nejvíc ukázat, jak moc je pro něj vzácný. Ale teď… Jediné, co teď pro Draca něco znamenalo, byl život, a jak by si ho mohl koupit i tak bohatý člověk, jako byl on?

Objevil se domácí skřítek a nenápadně naaranžoval na stůl po Luciusově boku čajový servis a talíř s čajovými koláčky.

„Chtěl by pán, aby Nakopnito přihřál pánovy koláčky?“ zeptal se.

Lucius zamrkal, když zaregistroval přítomnost toho tvora, jehož bezvýrazné oči zůstaly upřené na koberec.

„Kdo ti dal takové jméno?“ zeptal se.

„Slyšel Nakopnito moc často, proto se tak Nakopnito pojmenoval.“

Lucius si uvědomil nepříjemné pocity. „Máš nějaké jiné jméno, skřítku?“

„Je výsadou pána dávat jména skřítkům pána.“

S pocitem, že navzdory všem důkazům z minulosti by bylo přinejmenším ironické kopat do kohokoli, byť jen jménem, když je na zemi, se Lucius na skřítka významně díval, dokud k němu stvoření neochotně nezvedlo oči.

„Je nějaké jméno, které by sis pro sebe vybral?“

„Skřítkové si nemají vybírat vlastní jména, pane. Zvláště ne v takových rodinách, jako je tato.“

Lucius cítil, jak se jeho únava zdvojnásobuje. Hledal kolem sebe inspiraci a jeho pohled padl na podnos s čajem.

„Chtěl bys, abychom ti říkali Cukr? Nebo Klíšťky? Nebo snad Džbánek? Koláček?“

Skřítkovi nepatrně zastříhaly uši.

„Líbí se ti ‚Koláček‘? Tak tedy budeš Koláček.“

„Koláček se těší ze svého nového jména, pane. Koláček děkuje pánu za dárek.“

Lucius se cítil trochu povzbuzen skřítkovou radostí. Možná to byli podlidé, ale alespoň dokázali projevit vděčnost.

„Chtěl by pán, aby Koláček přihřál koláček?“ Skřítek dokázal zprostředkovat pobavení.

„Ano, udělej to.“

Vrátil se ke svým úvahám, když se skřítek sklonil k práci. Jestliže mohl dát dar tomuto stvoření, pak jistě mohl dát něco Dracovi?

„Co je to život, Koláčku? Co myslíš, že to je?“

„Život je služba, můj pane,“ odpověděl skřítek, aniž by vzhlédl od svého úkolu. „Život je věrnost. Proto je neloajální skřítek tak špatný. A…“ Zastavil se, odtáhl koláček od plamene a natočil opékací vidličku.

„A?“ vyzvídal Lucius.

„Život je víra, můj pane. Většinou bezdůvodná, ale Koláček teď ví, že se za ni odměňuje.“ Položil koláček na talíř, na něj dal ždibínek másla, aby se rozpustilo, a podal jej Luciusovi.

Lucius si odfrkl. „Jméno je dost málo.“

„Smí Koláček říkat, že se pán mýlí?“

„Všichni ostatní ano – proč ne ty?“

„Tak to se pán mýlí.“

„Jsi drzé stvoření, Koláčku. Ne, nemlať se žehličkou. Pro skřítka, jako jsi ty, mám v plánu mnohem horší trest.“

Koláčkovi poklesly uši.

„Chci, abys sloužil jen a jen mně. Paní sloužit nebudeš. Rozumíš?“

„Paní bude nespokojená.“ Navzdory jeho slovům se skřítkovy uši opět zvedly.

„Pak se jí musíš držet z cesty. Tvým úkolem, který ti dávám, bude hlídat pana Draca. Budeš ho hlídat a budeš mu nosit, co potřebuje, a kdyby se v době mé nepřítomnosti jeho stav zhoršil nebo se mu něco… něco stalo, musíš mě okamžitě přivolat. Rozumíš mi?“

„Koláček to pro pána udělá. Má Koláček udělat další ohřátý koláček pro pána?“

„Není třeba. Jdi se podívat na pana Draca.“

Skřítek s lupnutím zmizel a Lucius zjistil, že se mu trochu ulevilo. Pouhým slovem si opatřil služebníka, který bude věrný jemu, ne jen rodině. Už nemusel mít o Draca takové obavy, když se vydá pokračovat v pátrání. Zvedl svůj koláček, ale ten už byl studený a tuhý, a tak nabodl na opékací vidličku další a přitom si odřel palec. Jeho nálada opět zhořkla. Život byl služba? Služba zničila život jemu i jeho synovi. Omotal si kolem rány kapesník a sledoval, jak se krev vsakuje. Život byl krev. A i ta, ať už poskvrněná nebo čistá, byla k pouhému přežívání.

ooOOoo

Naléhavé škubnutí za rameno ho probudilo ze snů, v nichž se topil v přívalech krve, která kapala ze stropů a prosakovala zdmi, tryskala z oken a prorážela jeho vlastní zničené tělo. Uvědomil si, že je to pot, který ho smáčí, a prostěradla, která mu omotávají končetiny, zatímco Koláček pokračoval v tahání a šťouchání.

„Pán se musí probudit! Pán se musí probudit! Pán Draco se ptá po pánu a paní pro pána nepošle!“

„Ano, ano! Jsem vzhůru. Přines mi vodu.“ Roztřeseně si strčil nohy do trepek a ovinul si župan, když vstal. S úšklebkem, protože se mu žaludek vzpouzel, do sebe hodil vodu a cítil, jak mu sklenice klouže z prstů, když překračoval práh svého pokoje. Podíval se dolů. „Zůstaň u mě, ale drž se z dohledu.“

Narcisa, nádherná ve stříbrošedých večerních šatech, seděla na kraji Dracovy postele a držela ho za ruku. Její prsty hladily křehkou kůži a rozšiřovaly čerstvou modřinu, která ji fascinovala, zatímco vyprávěla události z večírku, na kterém byla. Draco vypadal v bolestech a znuděně, ale byl příliš slabý na to, aby ruku odtáhl.

„… a ministr mi říkal, že jeho sestřenice z druhého kolena Juliana se pěkně zabydlela na odboru záhad – tolik zajímavých věcí pro inteligentní dívku.“

„Jak to můžeš vědět, ženo?“ ušklíbl se Lucius.

„Luciusi,“ odtušila, aniž by odtrhla pohled od Dracovy ruky. „Vidím, že jsi zpátky.“

„Jak důvtipné od tebe, má drahá. Proč nenecháš toho chlapce na pokoji? Vypadá unavený. Možná by ses ke mně mohla připojit a dát si se mnou skleničku na dobrou noc v obývacím pokoji.“

Zdálo se, že Narcisa chvíli přemýšlí, než syna pustila a odstoupila od něj, aby prošla kolem Luciuse. Dracův obličej se vyjasnil, i když měl oči zavřené. Koláček se vyplížil zpoza Luciuse a podíval se na dvojici s něčím, co připomínalo lítost.

„Zhasni všechny ty svíčky, Koláčku. Copak nevidíš, že mu ubližují?“ vyštěkl Lucius. Rozhlédl se po nějakém jiném zdroji světla a popadl starou olejovou lampu s červeným skleněným pláštěm. Zastřihl její knot a přinesl ji k nočnímu stolku, kde na něj čekal skřítek se zhášedlem v ruce. Draco ho zvědavě pozoroval.

„To je mnohem lepší, otče. Děkuji ti,“ zašeptal. A pak: „Koláček?“

Lucius doufal, že se v rudé záři lampy neprojeví jeho ruměnec.

„Tenhle skřítek je mi věrný – mně osobně, Draco. Chápeš, co to znamená?“ Dracovo obočí se nepatrně zvedlo. „Bude na tebe dohlížet a udělá, co mu řekneš; a přivede mě, až mě bude potřeba. Rozumíš tomu také?“

Draco zabloudil očima ke dveřím, kterými odešla jeho matka, a pak se znovu zaměřil na Luciuse. „Jsem nemocný, otče, ne retardovaný.“

Lucius se poprvé po době delší, než si chtěl pamatovat, usmál.

„A teď by sis měl odpočinout, zatímco já se pokusím tvé matce promluvit do duše.“

„Hodně štěstí,“ prohodil Draco. „Ani to, že ostentativně spím, k ní nepronikne. Dovol mi, abych pro tebe něco udělal.“ Znovu se mu rozzářily oči a pod dlaněmi se mu rozhořela jemná záře. „Už to začínám ovládat,“ zašeptal. Světlo mu pronikalo mezi prsty, jako by bylo tuhnoucím vzduchem proměňujícím se v pavučinu nejjemnějších odstínů modré a zelené a tentokrát i s nádechem oranžové.

„To je hezké, synu,“ zhodnotil Lucius a natáhl ruku, aby se dotkl Dracových prstů. Ten kontakt vnesl do jeho srdce teplo a střípek naděje jako šrapnel. Prudce zamrkal. „A teď spi. Koláčku, zůstaň poblíž.“

Narcisa na něj nečekala. Seděla na čalouněném lehátku s elegantně zkříženými kotníky, na klíně měla otevřený luxusní časopis a už lenivě nakláněla křišťálovou skleničku crème de menthe sem a tam, aby v její zelené hlubině zachytila světlo. Lucius lehce zkřivil rty. Nebyla to jeho nechuť k mátě v jejím dechu, která mezi nimi udržovala odstup. Nevzhlédla, když si naléval brandy a kráčel zpátky přes koberec se vzorem růží ke svému oblíbenému místu. Urovnal si župan jen tak přes kolena a lokl si.

„Tak co, Narciso?“

„Tak co?“ Otočila stránku a objevila další fotografie lidí ze společnosti, kteří se před kamerami falešně usmívali.

„Ještě pořád se ti líbí chodit na galavečery, když tvůj syn umírá? Neukazuje tě to v příliš příznivém světle, má drahá.“

„Draco neumírá,“ odpověděla nesoustředěně. „A v každém případě, pro zbytek světa je v zahraničí a studuje.“

Lucius stiskl rty a dlouze a pomalu se nadechl nosem.

„A my se opět ocitáme ve lži kvůli tomu, co by si mohl myslet svět. Podívala ses na něj, Narciso? Podívala ses na něj pořádně? Copak ho můžeš vidět v jeho stavu a setrvávat ve své iluzi, že nás neopouští? Co se stalo s tou ženou, která se snížila k tomu, aby Severuse požádala o pomoc, když s ním předtím sotva promluvila? Co se stalo s ženou, která se vzepřela Pánovi zla, aby zachránila svého syna?“

Nakonec zvedla své dokonalé safírové oči, aby mu věnovala hodnotící pohled.

„Tak dramatický, Luciusi. Zdá se, že tvé způsoby se vytratily spolu s tvým společenským postavením.“

Luciusovi zbělely klouby, ačkoli jinak na tu provokaci nereagoval.

Narcisa se usmála. „Dobře víš, můj drahý, že Draco prostě dospívá. Přechod k plnoprávnému dědictví není nikdy snadný, jak si jistě vzpomínáš, a pro Draca je obtížnější než pro většinu ostatních, protože osud, který ho čeká, je větší.“

„Takže na tom šílenství trváš.“

„To tvoje je blud,“ odpověděla. „Tvoje je nesmyslné hledání ‚léku‘, když žádná nemoc neexistuje. Věřím, že prostě žárlíš, že to bude tvůj syn, a ne ty, kdo bude nejmocnějším kouzelníkem, jakého kdy svět poznal. Možná proto jsi ho dal Pánovi zla – chtěl jsi poskvrnit jeho čistotu.“ Odložila sklenici. „Ubohý, malicherný Luciusi. Ani Voldemort nedokázal dlouho stát v cestě osudu, tak jak jsi to mohl čekat ty? Zapomeň na své pátrání. Pokud se potřebuješ unavit, pak to udělej tím, že mi pomůžeš připravit cestu. Kdo ví – díky mnou navázaným kontaktům možná potkáš někoho s vědomostmi, které hledáš, pokud si myslíš, že je potřebuješ, když už mi nechceš věřit na slovo. Stát při mně je to nejmenší, čím by ses mi mohl odvděčit.“

Lucius se na ni upřeně zadíval.

Vypadala dost vážně.

Vymrštil se na nohy, přešel místnost a s namáhavým dechem se nad ni postavil.

„Za co přesně se ti mám odvděčit? Za to, že jsi sledovala, jak tvůj syn umírá, a neposlala mi žádnou zprávu? Za to, že jsi ho obětovala šílenství své rodiny? Za to, že jsi mi svázala ruce a zacpala ústa, abych nemohl požádat žádného kouzelníka nebo čarodějku o pomoc? Proto se mě teď snažíš rozptýlit? Proto jsi beze slova přihlížela, když mě poslali zpátky do Azkabanu?“ Narcisa mu neodpověděla, jen její obočí se nepatrně zvedlo. „Pět let. Pět let v těch smradlavých celách, kde zápach mozkomorů stále zamořuje samotné kameny a prosakuje do tvé kůže, duše, magie. Pět let, kdy jsi dělala merlinví co, kromě toho, že jsi zanedbávala povinnosti manželky a matky. Netuším, co si myslíš, že děláš, když tě tvůj syn potřebuje, ale už to přestane! Tohle přestane. Moje peníze už nemáš k dispozici.“

Narcisa úhledně položila nohy na koberec a vstala, čímž ho donutila udělat krok zpět.

„Ano, Luciusi, nemáš ani ponětí, co dělám.“ Postoupila o krok a pak ještě o jeden, čímž ho donutila k dalšímu ústupu. Ačkoliv stále vyzařovala mírný nezájem, magie kolem ní proudila v divokém neviditelném víru, silnějším, než kdy poznal. Vyšla z místnosti a ve dveřích se zastavila, aby přes rameno prohodila: „A tvoje peníze nepotřebuji. Nikdy jsem je nepotřebovala.“

Otřesený se vrátil ke křeslu a zvedl sklenici; potřeboval zapojit obě ruce, aby ji udržel dostatečně pevně a mohl se napít. Narcisa byla vždycky víc než schopná čarodějka, ale z nich dvou byl daleko silnější on – a teď… Její nenucený projev moci jím otřásl. Hodil do sebe brandy, která ho spíš pálila, než zahřívala, a svěsil hlavu. Dva promarněné roky od jeho propuštění. Dva roky hledání odpovědí, aniž by mohl klást otázky díky jediné přísaze, té nejhloupější přísaze v řadě hloupých přísah. Dva roky bezmoci. Odfrkl si. Alespoň v posledních dvou letech poznal, že je bezmocný – hrdý muž zbavený přívlastků hrdosti. To byl přinejmenším pokrok, trpká odměna za to, že kráčel po cestách své společenské třídy a krevní linie.

Převaloval sklenku s brandy mezi dlaněmi a mimoděk přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než se upije k smrti, a jestli to dokáže načasovat tak, aby následoval Draca přímo do hrobu. Nebyl tak zbabělý, aby chlapce předběhl.

Pak si všiml, jak se na fasetách míhají a jiskří barvy. Otevřel jednu ruku a pozorně si ji prohlédl. Zjistil, že světlo, kterým ho Draco obdařil, stále přetrvává v nepatrných odlescích na jeho kůži, a ty se v krystalu zvětšovaly a množily, až vylétly do vzduchu a krátce zatančily jako světlušky, než zhasly.

Druhý dárek v tyto ponuré Vánoce. První je jméno, druhý… Nebyl si úplně jistý. Snad záblesk víry. Přikývl sám pro sebe. Dobrá, Narcisa možná nepotřebuje jeho peníze, aby promazala všechna kola, která uvedla do pohybu, ale on byl v mazání dlaní mistr z minulosti a stále měl spoustu peněz, pomocí kterých to mohl udělat. Rád jí dovolí, aby mu otevřela dveře.

Vytáhl z rukávu hůlku, namířil ji na skleničku s brandy a proměnil ji v broušenou kouli. Chlapec si s ní pomocí své nové podivné magie rád pohraje.

Force a l'ombre, pomyslel si a zadíval se na rodinný erb nad krbovou římsou. Je čas stát se opravdovým Malfoyem.