Preklady fanfiction Harryho Pottera

14. kapitola – část 1/2

… ačkoli ovládnutí Země může poskytovat moc nad náznaky její síly, vyvolat sílu vzešlou z oběti dokáže pouze Služebník Země.

Harry se zahleděl na zbytek svitku. Rituál, jak se stát Služebníkem Země, nebyl příliš složitý. Nejobtížnější bylo najít místo ‘nedotčené lidskou rukou nebo lidským dílem’, což znamenalo vydat se přes bradavické ochrany do Zapovězeného lesa.

Lily by do toho nejspíš byla celá žhavá. Harry si vzpomněl, jak naivně a horlivě se těšila na obětování jehněte a jak popíjeli absint za úplňku. Ušklíbl. Pití alkoholu v Zapovězeném lese s Lily Evansovou byla pořád velmi surrealistická představa.

Vložil svitek do kapsy a dál se prodíral nepořádkem tvořeným zaprášenými pergameny a rozbitým nábytkem, přičemž si dával pozor, aby se nepodíval do zrcadla. Dumal, jestli je tu něco, co by Severus chtěl. Na okamžik si pohrával s myšlenkou, že by mu přinesl jeden ze ztracených svitků o lektvarech, v duchu viděl, jak mu ty černé oči svítí zvědavostí, sledoval, jak mu tvář září zájmem…

Ale pak by byl podezřívavý, připomněl si Harry a neochotně se z těch představ vytrhl. Ptal by se, kde jsem to vzal, a já bych neměl odpověď.

Když byli se Severusem sami v jejich pokoji, udržoval si odstup a mluvil tiše, zatímco plameny v ohništi jemně syčely. Ale nedokázal odolat drobným okamžikům kontaktu, pohledu, který trval příliš dlouho… Zachvěl se při vzpomínce na to, jak se dotýkal Severusových rukou, když probírali své plány na lektvar bezesného spánku, jak mu přejížděl palcem po hřbetu ruky s jemnými prsty a hleděl do tváře pokryté stíny. Copak to ze mně necítí? Harry přemýšlel. Jak moc ho chci?

Polkl, aby zahnal horký pocit, který se mu rozléval po těle. Srdce mu tlouklo příliš rychle, dech se zrychloval. Potřebuje čas, pomyslel si, a já mu ho musím dát. Zkontroloval, zda má svitek o tom, jak se stát Služebníkem Země, bezpečně v kapse, a opustil Kolébku.

***

„…udělal to, vím, že to udělal…“

„Ano, já to vím taky.“

„Pak musí být potrestán!“

„Ano, bude, za to, že pohrdá tebou i nabídkou Pána zla.“

Malfoy se ušklíbl a jeho hlas zněl tlumeně. „Ten mudlovský šmejd to nepochopí, dokud nebude příliš pozdě, dokud nebude prosit o milost a… au, můžeš to těma rukama dělat ještě drsněji?“

„To bys radši šel na večeři s obvazy na obličeji?“

Harry se usmál a pocítil jiskru pomstychtivého potěšení. I když věděl, že se to nestane, doufal, že Malfoyův obličej bude nehodou s lektvarem a Lestrangeovýma nelaskavýma rukama nenávratně poničený. Nenápadně se proplížil do pokoje, který sdílel se Severusem, a zjistil, že je prázdný.

„…nějak mám pocit, že se příliš nestaráš o to, aby ten šmejd za svou drzost zaplatil.“

„Trpělivost,“ zamumlal Lestrange, „bude potrestán, to tedy ano…“

Harry se ušklíbl a sáhl po klice dveří, plánoval je hlasitě zavřít a vidět, jak ti dva leknutím nadskočí.

„- prostřednictvím jeho malého Ganyméda.“

„Ganyméda?“

„Myslím Snapea,“ doplnil Lestrange, zatímco Malfoy sykl bolestí. „Určitě sis všiml, jak jsou si blízcí.“

„Nechutné,“ zakvílel Malfoy.

„Hm, ale pro nás velmi užitečné. Kontaktoval jsem svou drahou švagrovou. Dorazí dnes večer k jezeru. Jsem si jistý, že pro pana Frosta a jeho okouzlujícího společníka něco vymyslíme…“

***

„Jonathane,“ zašeptal Severus, vzhlédl od knihy a jeho soustředěný výraz se vytratil.

Harry se chabě usmál a posadil se naproti němu. „Věděl jsem, že tě najdu v knihovně.“

„Hm,“ hlesl Severus a zamračil se. „Jsi…?“ Odmlčel se a Harry uhnul pohledem. Zajímalo by mě, jestli ví, co to se mnou dělá, pomyslel si, ale jen matně, protože se v duchu nemohl nevracet k tomu, co před několika minutami zaslechl.

Ale na tvář mu vklouzl lehkovážný výraz a nadhodil: „Jsem…?“

„No,“ řekl Severus a pohlédl zpátky na zažloutlou stránku, „chovám naději, že máš v plánu dělat něco produktivního.“

„Ano,“ zamumlal Harry tichým hlasem. Naklonil se dopředu. „Což bude zahrnovat -“ přesunul ruku přes stůl a jemně se dotkl Severusova zápěstí, „- zjistit, co čteš.“

Severus se zavrtěl, zrudl a vytrhl mu ruku z držení. „Tady ne, v knihovně ne!“ zasyčel a zběsile se rozhlédl.

„Proč ne?“ zeptal se Harry nevinně.

„Co myslíš, pitomečku? A čtu Pojednání o magii duše a výrobě lektvarů.“ Přivřel knihu, aby byly vidět její desky, a ukázal Harrymu slova všitá zlatou nití do látkového obalu. „Je bohužel dost nejasné.“

„Není to z oddělení s omezeným přístupem?“

„Samozřejmě.“

„Takže to profesor Camentum schválil?“

„On neví, že je to kvůli tomu.“

Harry zavrtěl hlavou a jazykem vydal mlaskavý zvuk. „To je od tebe velmi neslušné, Severusi.“

Severus si odfrkl. „Já nejsem ten, kdo se po nocích potuluje po chodbách.“

Harry se zarazil, ale pak se zasmál. „S Lily? Jestli mě z toho chceš obvinit, tak by ses měl taky podívat do pravidel o alkoholismu na školní půdě.“

„Takže vy dva jste obyčejní parťáci v popíjení?“ zeptal se Severus chladně, nonšalantně otočil stránku a čekal, jedním prstem lehce poklepávaje o stůl. Pořád žárlí, pomyslel si Harry. Ví, že jsem byl v noci venku. Jenže neví, že v Kolébce. A ani to nesmí vědět. Takže ho musí dál zraňovat vyvoláváním žárlivosti. Je mi to líto, Severusi. Musím.

„Absint je dobrý když ne pro játra, tak pro duši.“

Severus se znovu ušklíbl. „Ale ten zápach se ti podařilo velmi dobře skrýt.“

„Umíme po sobě uklidit,“ poznamenal Harry zlehka, i když se mu zrychlil tep. „Koneckonců by nebylo moc vhodné, kdyby si Lily zkazila image 'dokonalého nebelvíra'.“

Severus si odfrkl a pohnul se, aby otočil stránku, ale místo toho knihu odsunul. „Takže ty vaše flámy jsou jen pro dva?“

„Ne nutně,“ řekl Harry opatrně. „Víš, Potter a jeho parta se taky rádi toulají po nocích.“

„To ví každý,“ ušklíbl se Severus, „dokonce i učitelé a Brumbál, kteří s tím samozřejmě nic nedělají.“

„Myslím, že Potter se teď McGonagallové docela dost bojí,“ pokračoval Harry s radostí, že se mu podařilo odvést pozornost k jinému tématu.

„Ona by mu odznak doopravdy nesebrala. Je to přece Potter.“

„Sebrala,“ namítl Harry přesvědčeně.

Severus zkřivil rty. „Plánuješ dnes večer další flám?“

Harry se odmlčel. „Ne,“ odpověděl nakonec, „ale někam vyrazím.“ Než stačil Severus říct další slovo, Harry se naklonil, vzal ho za ruku a zachytil svýma očima jeho tmavý pohled. „Ale nebude to na flám.“

Severusovy oči se zúžily a ruka mu ztuhla. „Tak kam?“

Harry se co nejvíc odzbrojujícím způsobem usmál a odsunul ruku po stole pryč. „No, ještě jsem se nerozhodl. Takže, říká ten traktát o magii duše něco zajímavého?“

„Kam půjdeš?“

„Měl bych si tu tvou knihu přečíst?“

„Umíš číst sám za sebe, ne?“ odtušil Severus chladně, obrátil pozornost zpět k drobným řádkům slov a odtáhl se. „Byl by to lépe strávený čas než skotačení po chodbách uprostřed noci.“

Harry se posadil a nechal svůj úsměv rozplynout. Zřetelně slyšel slova, která Lestrange pronesl – něco o tom, že on, Jonathan Frost, zaplatí za Malfoyovo zranění a pohrdáním nabídkou Pána zla – skrze Severuse Snapea. Pocítil žhavý plamen hněvu, prolnutý příchutí strachu. Jak se Lestrange opovažuje myslet si, že se může Severuse – jeho Severuse – byť jen dotknout? Mohl by ho zničit pouhou myšlenkou. Mohl by zničit Voldemorta mrknutím oka.

S námahou potlačil vzrůstající vlnu hněvu. Ať už chtěl udělat cokoli, ať už udělal cokoli, aby změnil současnost, nemohl a nechtěl vychýlit budoucnost; a Severusův osud byl vždycky vymezený bolestí. Bude ale trpělivý. Počká a vyslechne plány, o kterých Lestrange šeptal, že tu noc předloží své ’drahé švagrové’.

Takže se setkám s Bellatrix, pomyslel si Harry chmurně.

Když si všiml, že se na něj Severus dívá, vrátil na svou tvář úsměv. „Nějaká konkrétní kniha, kterou bych si měl přečíst?“

Pohled plný obav a podezíravosti úplně nezmizel. „Magie duše: zakázané umění,“ navrhl Severus, „a možná bys měl snížit spotřebu alkoholu. Vypadá to, že ti z něj měkne mozek.“

„Ovšem za předpokladu, že mám nějaký mozek, který by mi mohl změknout,“ dodal Harry, vstal a přesunul se k policím s knihami.

***

Vítr ho štípal do kůže, přestože měl na sobě plášť a ohřívací kouzlo. Viděl, jak se po jezeře pohybují vlnky, jak jejich hřebeny zachycují střípky měsíčního světla a nesou ho ke břehu. Kdesi daleko zavyl vlk, jeho hlas se osaměle nesl vzhůru a pak zanikl v šustění listí a větví chvějících se ve větru.

Harry zvedl zrak k obloze. Musely být nejméně dvě hodiny ráno, ale Lestrange se stále neukázal. Vlastně během čekání ve stínu neviděl jediného živého tvora. Byl tu jen vítr a vzdálené světlo hvězd a měsíce.

Přitáhl si plášť blíž k tělu. Bylo samozřejmě možné, že se nechal napálit, že Lestrange vůbec neměl v plánu přijít. Původně ho to nenapadlo, až když se tu třásl zimou už víc než hodinu. Ale byla by to vskutku velmi ubohá past, pokud jediné, co z ní vyplývalo, bylo, že tu celé hodiny stál a čekal…

Znovu se zvedl vítr, rozhýbal větve a listí, ale tentokrát, když Harry odvrátil tvář před krutým chladem, se nad vodou něco mihlo. Přimhouřil oči. Bylo to jen cosi matného… sotva viditelná změna světla, téměř tak mlhavá jako obrys mraků na obloze…

Přitiskl se blíž ke stromu a jednou rukou pevně sevřel hůlku. Mihotání se rozjasnilo, obrys se vyostřil a uvědomění ho zasáhlo jako hvězda padající k zemi. Na hladině stály dvě postavy, tak blízko u sebe, že vypadaly téměř jako jedna. Obrysy se vyjasnily, bílá šmouha tváří se zaostřila a Harry se prudce nadechl, protože si uvědomil, že jedna tvář patří Severusovi – a tu zuřivě líbá druhá tvář: ta jeho.

Odtrhl pohled od obrazu, který způsobil, že mu srdce bušilo do hrudního koše, a uvědomil si, že je to past, Lestrangeova past. Ustoupil za strom směrem k hradu, ale když udělal krok zpět a téměř bezděčně se ohlédl přes rameno, aby se podíval na dráždivý obraz na vodě, ucítil, jak se před ním vznáší síť nepřátelské magie.

„Lestrange,“ pozdravil chladně, když se postava zhmotnila.

Lestrange přistoupil blíž a měsíční světlo ozářilo jeho pokřivený úsměv. „Copak, Froste? Rád tě tu potkávám. Ale proč tak strašně spěcháš s odchodem?“

Harry se ušklíbl, zkřížil ruce a přenesl váhu na jednu nohu. V pravé ruce držel hůlku a nechal ji významně vyčnívat ze stínu svého hábitu. „Nebudeme si brát servítky. Co chceš?“

„Co já chci?“ zopakoval Lestrange hlasem, ve kterém zazněla výsměšná nedůvěra. „Rozhodně nejde o to, co chci já! Řekni mi, nejsou dnes večer hvězdy naprosto nádherné? A vítr – ano, studený, ale osvěžující. Odloupává lenivé teplo sklepení a nechává cosi ožít. Že ano, Froste? A to jezero…“

Polibek, který jeho a Severusův obraz sdílely na jezeře, byl stále intenzivnější. Harry si nemohl pomoci a fascinovaně sledoval, jak ruka jeho obrazu majetnicky vklouzla pod Severusův hábit a odhrnovala ho, až spadl a odhalil velkou část zad druhého muže. Harry se zachvěl a přál si, aby té látky spadlo ještě víc. Opravdu takhle Severus vypadal? Ta kůže obepínající svaly a naprosto krásná…

Lestrangeovi se zaleskly oči. Harry odtrhl hlavu. „To jsi udělal ty?“ ukázal hůlkou na obraz na jezeře.

„Ne úplně,“ odmítl Lestrange líně. „Základ ano. Ale ve skutečnosti je to to, co chceš ty. To, po čem skutečně toužíš.“

„Opravdu,“ ušklíbl se Harry a zuřivě šťouchl hůlkou do jezera. Vypustil proud kouzla a cítil, jak rozleptává to, co bylo na jezero přičarováno, ale nemohl se ubránit svíravému pocitu ztráty, když se obraz rozmazal a vybledl.

„Ve tvé touze není žádná hanba,“ řekl Lestrange tiše. „Jen škoda, že to můžeš jen vidět, že po tom toužíš jen z dálky.“ Přistoupil blíž a jeho hlas zněl jemně a přesvědčivě jako vzdouvající se vlny oceánu. „Nebylo by lepší, kdyby…“

„Dost,“ přerušil ho Harry tvrdě. „Vím, co po mně chceš. Chceš, abych se přidal k lordu Voldemortovi.“

Lestrange se odmlčel. Harry věděl, že to byl kompromis mezi oslovením Voldemorta jeho jménem a uctivým titulem jeho Smrtijedů. Ale také věděl, že se ocitl téměř na rozcestí a že bude muset balancovat na ostří nože, pokud chce zůstat uprostřed – pokud tam vůbec zůstat může.

„Tak jest,“ řekl Lestrange a jeho hlas se vrátil ke své chladné normálnosti. „Ale ty jsi zmijozel a víš, že moc je ta pravá cesta. Jiná cesta neexistuje – morálka, soucit, dluhy, sliby, čest, to všechno ustupuje moci. Jsi mocný, ale jsi jen jeden člověk. Pán zla je stále mocnější. Víš, že je to pravda.“

Mohl bych Voldemorta rozmáčknout mávnutím ruky, pomyslel si Harry chladně, ale navenek jen pokýval hlavou.

„Tak se k němu přidej,“ řekl Lestrange. „Přidej se k němu. Staň se ještě mocnějším. Tvůj Severus by si to přál.“

Harrymu bleskla hlavou Severusova pohrdavá poznámka o Voldemortově jménu (‘A je to francouzsky!’), ale zároveň si vzpomněl na Snapea z budoucnosti, na zahořklého a zatvrzelého muže, kterého sotva znal. Tady však nešlo o Severuse.

„Lord Voldemort je nepochybně velmi mocný,“ začal pomalu, „ale slyšel jsem zvěsti, že vstoupit do jeho řad by byla velmi velká… investice. Vlastně jsem slyšel, že ti, kteří ho následují, mu slouží.“

„Tak to jsi slyšel špatně. Je pravda, že někteří z těch, co se k němu chtějí přidat, nemohou být nic víc než služebníci. Ale ty, kteří mají moc, přijme Pán zla hlouběji do své náruče…“ Lestrangeův hlas se opět ztišil a znovu nabral onen lákavý přesvědčovací tón. „Postavíš se mu po boku a společně budete vládnout světu.“

„To jistě,“ řekl Harry a o krok ustoupil. Znovu ucítil sítě nepřátelské magie, které se vznášely těsně za jeho pláštěm. „Opravdu má takový zájem na tom, aby se se mnou… seznámil?“

„Ale ano,“ potvrdil Lestrange. „Velmi touží se s tebou setkat, pane Froste. Je to vzácná pocta. Opravdu vzácná pocta.“

„Tak to mi lichotí,“ řekl Harry úsečně. „Tvůj návrh ještě zvážím, stejně jako už to dělám od chvíle, kdy jsi mě oslovil. Ale nemyslím si, že bych se mohl rozhodnout teď.“

Čekal, až Lestrange odpoví, ale mladíkovy rty se jen mlčky usmívaly.

„Dobrou noc,“ řekl nakonec Harry, naposledy pohlédl na jezero a otočil se.

Udělal krok vpřed a ucítil před obličejem magii podobající se ledovému příkrovu. Zamračil se, zvedl hůlku, nasměroval do ní svou magii a nechal ji, aby se mu chvěla v ruce. Pak hůlku pomalu sklonil a cítil, jak přeřezává vlákna Lestrangeova kouzla jako nůž nepoddajné liány.

Když však dokončil řez a nahmatal vzduch, kterým prošla jeho hůlka, zjistil, že bariéra je opět neporušená; zdálo se, že se ledová vlákna znovu spojila v neproniknutelnou síť.

Takže ty ve skutečnosti nechceš, abych odešel, že ne? pomyslel si Harry. Znovu zvedl hůlku a znovu do ní vložil co nejvíce své síly. Pak s divokým výkřikem sekl a druhou rukou prudce zatlačil. Síť se roztříštila jako tenký ledový plát.

Lestrange se zasmál. Harry si toho nevšímal a zamířil zpátky k hradu, všechny své smysly v pohotovosti, protože Lestrange se dál svíjel v křečích smíchu. „Velmi… velmi dobře,“ odtušil a zatleskal přitom rukama. „Žasnu, pane Froste. Prostě žasnu.“

Harry pokračoval v cestě.

„Ale myslím, že bys měl ještě chvíli počkat,“ dodal Lestrange a pobavení se z jeho hlasu vytratilo. „Vím, že jsi nositelem znamení Pána zla.“

Harry ztuhl. Blafuje, pomyslel si. Musí blafovat – on to neví, postaral jsem se, vymazal jsem mu to z paměti…

„Kouzlo Zapomeň nefunguje na ty, kteří jsou v bezvědomí,“ poznamenal Lestrange věcně. „Obávám se, že jsi na to tu noc, kdy ses utkal v souboji s Potterem a jeho kumpány, nevzpomněl. Nemusíš se samozřejmě bát, že by si to oni pamatovali, ale co se týče mě, měl jsi mi nejprve vymazat paměť a až pak seslat mdlob-“

„Zapomeň!“ zasyčel Harry a z konce jeho hůlky vystřelil proud magie.

Lestrange však uhnul stranou ještě dřív, než Harry vyslovil první slabiku, a drsným hlasem vykřikl: „Pošramoť mi mozek, Froste, a tvůj Ganymédes pozná Brumbálův hněv!“

Harry namířil hůlku na Lestrangeovu postavu na zemi. Vítr zachytil jeho černý plášť a prudce s ním ve tmě trhal, měsíční světlo proměnilo tvář v alabastr. „Brumbálův?“ zeptal se pomalu.

„Ano, Brumbálův,“ odpověděl Lestrange mírně a jeho hlas se drasticky lišil od předchozího výkřiku. Zněl téměř potěšeně. Opatrně se zvedl ze země a očistil si hábit a plášť. „Albuse Brumbála, ředitele školy čar a kouzel v Bradavicích.“

Harry pevněji sevřel hůlku. „Blafuješ.“

„Možná,“ připustil Lestrange nenuceně, „ale možná taky ne. Možná bude Albusovi Brumbálovi v případě mé smrti nebo mého šílenství doručen dopis. Možná ten dopis bude obsahovat i vzpomínku – vzpomínku na velmi podivného a záhadného chlapíka, který má merlinvíproč oči Pána zla a na tváři jeho Znamení.“

Harry polkl, ačkoli zbytek těla udržoval v naprostém klidu. Lestrange se usmíval jako spokojená kočka. „To se ti v žádném případě nemůže podařit,“ pronesl chladným tónem. „Lžeš.“

„Možná lžu. Možná se vůbec nic nestane, když mě zabiješ, zmateš mi myšlenky, nebo mi vymažeš paměť, odstraníš mě z bradavických pozemků, nebo mě budeš děsivě mučit, popřípadě mě zaživa pohřbíš na nějakém polozapomenutém místě. Ale na druhou stranu, seslat kouzla, která by se některou z těchto příšerných věcí spustila, rozhodně není těžké. Je to docela podobné tomu, co používají v nemocnicích, víš? Možná – jen možná – kdyby mě některá z těch věcí postihla, Brumbál by dostal pěkných pár dopisů, z nichž každý by obsahoval kopii oné fascinující vzpomínky…“

Lestrange se odmlčel a pak dodal: „Ale možná taky ne.“

Na to Harry nic neřekl.

Druhý zmijozel přistoupil blíž, až se jeho hruď téměř dotýkala špičky Harryho hůlky. Ten v měsíčním světle viděl, jak Lestrange cení zuby v zuřivém úsměvu. „Zkus to, Froste! Vyzývám tě. Omrač mě, vymaž mi paměť, nebo mě dokonce zabij. Přiveď mě k šílenství pomocí cruciatu. Uvidíš, jestli Brumbál dostane vzpomínky -“  hlas mu poklesl, „- uvidíš, jestli bude tvůj drahoušek Severus někdy volný.“

Harry měl pocit, jako by mu někdo vyrval srdce a ponořil ho do ledové tůně. Severus. Aniž by o tom věděl a stále si myslel, že je bezpečně daleko, ocitl se na okraji útesu a nezbývalo mu než skočit. Ale s ním spadne i Severus – chudák Severus, drahý Severus, kterému otec rozbil dětství, mládí zničila neopatrná nenávist spolužáků a teď… Je mi to líto, Severusi, pomyslel si Harry a cítil, jak se mu v krku tvoří strašlivý uzel. Je mi to líto, je mi to tak líto… Zvedl se vítr a zformovala se další myšlenka, myšlenka jasná a bez emocí jako zasněžené jezero, zašeptaná obviňujícím hlasem: Kdybys ho nemiloval, byl by volný.

„Tak co?“ zeptal se Lestrange.

Harry pomalu sklonil hůlku.

„Velmi moudré,“ řekl Lestrange tiše. „Pán zla pořádá další setkání za tři dny. Najdu si tě, až nastane čas.“ Usmál se. „Možná bys mohl vzít Severuse s sebou.“

Harry náhle pocítil prudké nutkání na Lestrange zavrčet, aby se nikdy neopovažoval ani pomyslet na vyslovení Severusova jména, ale Lestrange beze slova prošel kolem něj a Harry zůstal zticha a nehýbal se, jako by se mu propadla půda pod nohama.

Trvalo dlouho, než se zhluboka nadechl, otočil se a vydal se k hradu obrácený zády k vycházejícímu slunci.

***

Když vešel, byla Velká síň z většiny prázdná. Harry si ji rychle prohlédl a pocítil hřejivou úlevu, když na vzdáleném konci zahlédl Severuse, jak dojídá snídani a se zamračeným čelem si čte Denního věštce. Lestrange nebylo nikde vidět.

„Dobré ráno,“ řekl, uvelebil se na lavici a zazíval na talíř s párky a toasty, který se před ním objevil.

„I tobě přeji dobré ráno, pokud se tomu skutečně dá říkat ráno,“ řekl Severus poněkud ledovým tónem.

„Co se děje?“ zeptal se Harry zmateně a s obavami. Lestrange přece nemohl Severusovi něco udělat, nebo ano? „A je teprve deset. Dopoledne trvá do dvanácti.“

Severus si odfrkl a odhodil noviny. „Kam jsi včera večer šel?“

Harry se obrátil ke své snídani a ukousl si párek. „Proč myslíš, že jsem včera večer někam šel?“ zeptal se, ale zachoval neutrální tón.

„Vím, že ses včera večer potuloval po chodbách,“ zasyčel Severus. „Nemysli si, že jsem blázen, Froste.“

„Já tě za blázna nepovažuju,“ odpověděl Harry mírně. Polkl sousto párku a obrátil pohled na Severuse. „Ty…“ odmlčel se a ztišil hlas, „rozhodně nejsi blázen.“

Severus se začervenal a odvrátil se, ale uhodil pěstí do stolu a zabručel pod nos: „Tady ne, ty hlupáku! A nesnaž se mě rozptylovat tím, že se budeš chovat jako idiot.“

„Mm-hmm,“ zamumlal Harry a sklopil zrak k Dennímu věštci. „Nesnažil jsem se odvést pozornost…“

Na černobílém obrázku zářilo Znamení zla a jako přízračný netopýr se vznášelo nad napůl spálenými zbytky něčeho, co vypadalo jako typický mudlovský dům. 'Smrtijedi zmasakrovali rodinu,' zněl titulek. Harry článek rychle prolétl. Šlo o Fenwickovy, jméno, které si Harry matně pamatoval. Všichni v domě – zpola mudlovská matka, mudlovský otec, dospívající dcera – byli mučeni a zabiti.

„Zase Voldemort,“ zamumlal Severus.

„Ano,“ řekl Harry tiše. Tak tohle se dělo, zatímco čekal na Lestrange. Voldemort už se neskrýval a nesbíral síly na náhlou bouři; tohle byla bouře, vichřice, dlouho očekávaný vichr, přesto ho to zaskočilo. Jen tři dny, pomyslel si a cítil, jak se mu v žaludku usazuje těžká tíha. A teď už vlastně ještě méně.

„Tak kam jsi včera v noci šel?“ Severus se zeptal.

„Tam ne, to tě můžu ujistit.“

„Ale je to tajemství, ne?“ Severus se ušklíbl. „Něco, co…“

Náhle se odmlčel a Harry, když vzhlédl, pochopil proč. Přicházela k nim se slabým, přátelským úsměvem na tváři Lily Evansová. Její úsměv ochabl a Harry sledoval její pohled mířící k ledovému výrazu na Severusově tváři.

„Ahoj, Jonathane,“ řekla a s mnohem větším zaváháním dodala, „a Severusi.“

Severus pohrdavě ohrnul ret. „Evansová…“

„Lily,“ vyhrkl Harry rychle, než mohl Severus pokračovat jízlivým komentářem, „jak se dnes ráno máš? Včera večer jsem našel něco docela zajímavého o rituálech, které se týkají Země.“

„Ano?“ Lily se zatvářila zaujatě. Harry si všiml, že Severus také vypadá velmi zaujatě, možná ještě víc než Lily.

„Ano,“ řekl Harry. „Bylo to o tom, jak se stát Služebníkem Země. Teorie je taková, že když se zmocníš Země, můžeš ji do jisté míry ovládat, ale síly, které vyvoláš, by byly mnohem větší, kdyby ses místo toho stal jejím Služebníkem.“

„A kde,“ vložil se do hovoru Severus, „jestli se můžu zeptat, jsi tuhle informaci našel?“

„Tady,“ odpověděl Harry, vytáhl pergamen a podal ho Lily.

Severus si ho podezřívavě prohlížel. „A kde jsi to vzal?“

„V knihovně.“

Severus se zklidnil, ale ve tváři se mu stále ještě zračila nespokojenost. Lily se na ně dva podívala s nechápavým výrazem.

„Díky, Jonathane,“ řekla, „ale napadlo mě, jestli bys nechtěl jít dneska do Prasinek.“ Nejistě se usmála. „Vždyť víš, že je návštěvní víkend. A,“ obrátila se na Severuse, opět váhavě, „proč bys nemohl jít taky, Severusi?“

Harry zamrkal. Prasinky? Lily Evansová ho pozvala do Prasinek? Přemýšlel, kde jsou Potter a Black, a představoval si, jaký chytnou záchvat vzteku, až se to dozvědí. Bezděčně pohlédl na Severuse a viděl, jak se zuřivě mračí.

„Chápu, jestli nemáš čas,“ omlouvala se Lily, „ale myslela jsem, že by bylo fajn projít se, dát si máslový ležák…“

Zbývaly už jen tři dny. Harry cítil, jak mírné podráždění mizí, a téměř ho přemohla touha vzít Severuse do náruče a přitisknout ho k sobě, cítit ho, vdechovat jeho vůni a zapamatovat si z něj tolik, kolik jen půjde. Ale nemohl – ne teď, a možná, uvědomil si s hroznou bolestí, ani nikdy jindy.

„Taky si můžeš koupit nějaké přísady do lektvarů,“ navrhla Lily s nadějí.

Lektvar bezesného spánku, vzpomněl si Harry a tíha povinnosti mu přejela po srdci jako kostka ledu. Lily a James. Oběť. Svět se nedozví a bude mu jedno, jestli jsem Severuse někdy držel, nebo ne, pomyslel si zachmuřeně. Jen já - a on. Narovnal se a na tvář mu vklouzl slabý úsměv.

„Máslový ležák jsem už dlouho nepil,“ poznamenal.

Severus se zamračil a vyplivl: „Hodně zábavy, Froste.“

„Ty nepůjdeš?“ zeptal se zmateně Harry.

„Já?“ Severus se na okamžik zatvářil překvapeně, ale pak se opět zamračil a chladně řekl: „Ne, samozřejmě že ne.“

„Bude to zábava, slibuju,“ pobídla ho Lily a v očích se jí zablesklo veselí. „Slyšela jsem, že v apatyce v Prasinkách mají opravdu vzácné věci,“ dodala s nadějí.

„Radši bych nekoukal na výstavy podivností nebo neplýtval prostředky na dětinské žertíky.“

Harry si povzdechl. „Pojď,“ řekl a posunul se na sedadle. „Prosím, Severusi.“

„Ne.“

Vsunul ruku pod stůl a jemně přejel druhému muži po noze. Severus, který se natahoval po šálku kávy, ztuhl uprostřed pohybu. „Prosím, Severusi,“ pokračoval, „kvůli svému oblíbenému spolubydlícímu z koleje…“

Severus, který ho předtím prudce kopl do holeně, teď poklidně pil. Když polkl, odložil šálek a zadíval se na Lily. „Na co tak zíráš, Evansová?“

„Na nic,“ vyhrkla dívka rychle. „Jen- Severusi, no tak, nemusíme jít k Taškářovi, jestli nechceš, a-“

„To je jedno, Lily,“ přerušil ji Harry rázně a nonšalantně se napil z vlastní sklenice pomerančového džusu, „Severus může zůstat tady, jestli chce. Nemůžeme říct nic, čím bychom ho přesvědčili. A vůbec, můžeme jít k Taškářovi bez něj a ty mi můžeš ukázat nějaký ten chytřejší žertík. Je to tak lepší, protože nebude vědět, jaké vtípky budu mít v plánu provést.“ Znovu se napil, přičemž si zřetelně uvědomoval Lilyin zmatek a Severusův kamenný pohled.

„Kolik času nám zbývá?“ zeptal se a odložil prázdnou sklenici.

„Moc ne,“ řekla Lily. „Raději si hned dojdi pro věci, venku je docela chladno. Ale Severus…“

„To je zbytečné, Lily,“ skočil jí Harry znovu do řeči. „On si to nerozmyslí. A mimochodem, Severusi, máš nějaký seznam věcí na lektvary, které mám koupit?“

Odpověděl mu ledový hlas: „Když jsem ti naposledy dal seznam, koupil jsi všechno za špatnou cenu a na špatném místě. Obávám se, že ti tak docela nevěřím, že zvládneš něco tak elementárního, jako je nákup ingrediencí.“

„To máš smůlu,“ opáčil Harry. „Protože jsi řekl, že nepůjdeš, budeš si muset vystačit se mnou.“

Severus vstal s poněkud nepříjemným úsměvem na tváři. „Ale já jsem si to rozmyslel,“ prohlásil chladně. „Naneštěstí pro tebe půjdu taky.“ Otočil se a zamířil do sklepení, přičemž mu hábit prudce pleskal o paty.

Harry s úsměvem na tváři sledoval, jak odchází. Zachytil Lilyin pohled a nemohl se ubránit zvláštnímu vzrušení, které mu probublávalo hrudí a vynořovalo se ven jako smích.

***