Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4. Honit vítr

Ačkoli si Hermiona vážila svého soukromí obecně a klidných chvil obzvlášť, Vánoce u Weasleyových představovaly takovou hojnost lásky a přijetí, že i když každá její buňka volala po odpočinku a hlava ji bolela tak, že ji chtěla strčit do pytle, dokud svět nezmizí, věděla, že je to jediná věc, která ji může povzbudit, aby překonala měsíce frustrace, které ji čekaly.

Proces s Jermainem Thomasem ji upozornil na tři soudce – Montagua, Trotta a Cackleshawa, a zatímco Thomas živořil v celách ministerstva a zoufale doufal, že bude nějak ušetřen pobytu v Azkabanu, a Halstrode si užíval poněkud nervózní Vánoce ve svém venkovském sídle, kam dostal předvolání ohledně dalších obvinění z korupce, Hermiona začala sledovat cestičku z drobků v soudních záznamech. Nikdo z těch tří neměl prokazatelné spojení s Voldemortem, ale nikdo, kdo si udržel vliv během poslední války, nemohl být zcela čistý. Kromě toho úplatky dávno předcházely zesnulému neoplakávanému Tomu Raddleovi, jehož metody ovlivňování se každopádně počítaly k těm méně únosným. I když věděla, že by jim měla oficiálně přiznat výhodu pochybností, byla odhodlaná prokázat jim vinu.

Co se týče Gampa, ropuše Umbridgeovského typu, jeho záznam byl tak čistý, že na něm byl ještě cítit škrob na praní.

Poslední měsíc byl pro ni cvičením ve zvládání frustrace. Zpráva o jejím posledním vyšetřování se roznesla a kamkoli přišla, zjistila, že všichni očekávají španělskou inkvizici. Podávala tolik žádostí o zvláštní povolení, že ji Kingsley nakonec povýšil jen proto, aby ji udržel mimo svou kancelář.

Zamkla a na svou spisovnu seslala trojité obrany, totéž udělala se svou kanceláří a s velkou úlevou se rozloučila s prostorami ministerstva. Těšila se na pár dní, během nichž na ni nebudou všichni koukat skrz prsty, protože, jak ji posledních sedm let naučilo, každý má co skrývat. Alespoň si mohla být docela jistá, že tajemství Weasleyových nebudou z těch, která by přitáhla její pozornost.

Toto ji napadlo a nenechalo v klidu, takže se přistihla, že do dvou hodin po příchodu do Doupěte utíká do zahrady, aby se nadýchala mrazivého vzduchu.

Byl to Artur, kdo ji přišel najít a přinesl dva své drahocenné termohrnky plné kávy z přístroje, který pro něj koupila a zkompletovala předloni. Vybral pro ni hrnek s nápisem ‚Buď v klidu a dej si dort‘.

Artur stále pracoval v oddělení mudlovských vztahů, ale byl povýšen na vedoucího a byl šťastný jako prase v žitě. Každý den se učil novým věcem a užíval si infiltraci kouzelnické společnosti novými nápady a vychytávkami spolu se svým neoficiálním spoluspiklencem Georgem.

„Co se děje, Hermiono?“ zeptal se a vedl ji, aby se posadila na nízkou zídku s výhledem na rybník.

Hermiona shrbila ramena a vdechla vůni kávy. Všimla si, že se Arturovy dovednosti při vaření tohoto nápoje zlepšily. Vlastně nevěděla, kde začít. Artur ji objal kolem ramen a přitiskl si ji k sobě. Trpělivě čekal a usrkával ze svého vlastního hrnku ‚Hvězdné války‘.

Zatímco mlčky naslouchal, příběh se začal pomalu rozvíjet.

„Víš, co musíš udělat, Hermiono?“ zeptal se nakonec. „Musíš nás vyšetřit – hlavně mě, ale i Percyho – a jsem si jistý, že to pomůže. Zaručuji ti, že něco najdeš – přinejmenším věci, které nejsou, jak by měly být. Každý uklouzne. Zařaď nás do svých složek a ujisti se, že tam zůstaneme.“

„Arture…“

„Nikdo není dokonalý. Když dáš jasně najevo, že vyšetřuješ i ty nejbližší – a navíc čistokrevné – možná to trochu ztlumí vášně. Kingsley tě postavil do neudržitelné pozice a já z toho nemám radost. A navíc pracuješ bez pomoci. Jak může proboha očekávat, že to všechno uneseš sama?“

„Protože nikdo nechce být viděn, že mi pomáhá – zvlášť ne, když jsem… Bože, Arture, já už tohle opravdu, ale opravdu nechci.“

Utěšeně ji pohladil po paži. „Počkej tady chvíli.“ Po několika minutách se vrátil s Percym, nyní mladší verzí sebe sama s ustupující linií vlasů a tak.

„Ahoj, Percy,“ pozdravila Hermiona.

„Táta říkal, že by se ti šikl asistent,“ začal Percy. Zaváhal a pak se trochu strnule posadil vedle ní na zeď. Upravil si brýle, pohrál si s manžetami a s očekáváním na ni pohlédl.

„Cože?“ Zmateně se na něj podívala.

„Jsem velmi dobrý v nudném, pečlivém papírování, které vyžaduje velkou pozornost k detailům. V současné době mě nezatěžuje žádný osobní život, který by stál za zmínku, takže můžu pracovat dlouho. Dokážu mlčet, když je to potřeba. Také se vyznám v nejhlubších a nejtemnějších zákoutích daňového oddělení.“ Odmlčel se. „Ucházím se o práci, bystrozorko Grangerová.“

Podívala se z něj na Artura a zase zpátky a oči se jí rozšířily.

„A taky není na škodu, že je čistokrevný,“ dodal Artur. „Nemyslíš?“ Po tváři se mu rozlil rošťácký úsměv a dokonce i Percy vypadal, jako by mu cukaly koutky.

„Ach, Percy!“ Vrhla se mu kolem krku a naprosto nedbala na jeho obvyklé nepohodlí z těsného kontaktu. „Teď jsi oficiálně můj hrdina! Ale… schválí Kingsley to přeložení?“

„Myslím, že zjistíš, že Kingsley nebude dělat žádné potíže,“ odpověděl Artur a vypadal spokojeně. „A co se týče Macmillana…“

„Můj šéf se nedozví, jaká je moje nová role, dokud nebude pozdě,“ slíbil Percy.

„Moc si to neužiješ,“ varovala ho.

„Ale o užívání přece nejde, ne?“ podotkl Artur. „Nejsi jediná, kdo chce, aby se náš svět trochu očistil.“

„Ale jsi si jistý, Percy?“

Percy se od ní celý zrudlý odsunul. „Tak nějak toho musím ještě hodně dokázat.“

„Ach, Percy!“

„Hele, je to pro mě příležitost. A nebuď z toho tak naměkko, u Merlina!“ Svůj úkol splnil, rozpačitě ji poplácal po ruce a utekl zpátky do domu, takže ji opět nechal s Arturem o samotě.

„Tohle se odrazí na celé rodině, víte?“ upozornila ho.

„Doufám, že ano,“ přiznal Artur. „A teď sněz ten biskupský chlebíček a pojď dovnitř, než nás Molly oba vypráská za to, že jsme se spikli a vyhnuli se svému podílu na přípravách. Myslím, že od tebe očekává ozdobení stromečku.“

Hermiona ho impulzivně objala. „Mám vás ráda, Arture. Molly je velmi šťastná žena.“ Náhle se rozesmála. „Vy se červenáte?“

ooOOoo

Molly se letos v pletení hodně rozmáchla. Spousta barev a vzorů na weasleyovských svetrech mohla snadno působit jako pěst na oko, zvlášť v téměř nevyhnutelném střetu s různými odstíny weasleyovských vlasů, ale Hermiona zjistila, že po střízlivém sevření na ministerstvu se cítí svěže. Ona sama byla s měkkým oděvem, který ji v odstínech červené a zelené obepínal od krku až po stehna, velmi spokojená. George prohlásil, že je zasažen, a všem velmi vážně sdělil, že by se měla rozjet celostátní kampaň, která by bystrozorku Grangerovou přesvědčila, aby nosila více obepínající oblečení. Když mu doporučili, aby zmlkl, doslova byl jako hluchý. Malý Teddy Lupin, nadšený tím vším, si měnil vlasy tak často, že vypadal jako reklama na blackpoolský festival světel, což bylo samozřejmě třeba vysvětlit, a odtud pak byl jen krůček k plánům na rodinný výlet příští léto.

Hermiona se přistihla, že na chvíli téměř dokázala zapomenout na ministerstvo, nebo se jí to alespoň podařilo, dokud Harry nepřišel z denní služby a nevypadal otřeseně.

Teddy, který nic nepostřehl, preventivně protestoval: „Já ještě nechci domů, strýčku Harry! George mě učí prdící kouzla!“

Harry mu prohrábl vlasy. „Žádný strach, kamaráde. Nejdřív si musím dát šálek čaje.“

Hermiona, Artur a Ron ho následovali do kuchyně, kde se Molly věnovala pečivu a z rádia hrála tichá hudba. Podívala se Harrymu do tváře a strčila ho na židli.

„Čokoládu, Arture. Hned.“

Hermiona, technicky nyní Harryho nadřízená, netrpělivě čekala na jeho zprávu. Když se mu vrátila barva a jeho ruce se zahřály a ustálily kolem kouřícího hrnku, začal mluvit.

„Máme tu zamoření mozkomory.“

„Cože?“ Hermioně se podařilo mluvit tiše, ale podívala se směrem k otevřeným dveřím, aby se ujistila, že ji nikdo nezaslechl. Harry zachytil její pohled a unaveně namířil Ševelissimo přes rameno.

„Jasně,“ přikývl.

„Jak tu můžeme mít zase mozkomory?“ vyhrkl Ron. „Myslel jsem, že už jsou všichni vyhnaní nebo zadržení.“

„Nech ho podat hlášení,“ zasáhl Artur.

Harry mávl rukou, že je to v pořádku, a napil se čaje.

„Vlastně, Rone,“ pokračovala Hermiona, „je už dva roky lovíme a hubíme. Nic, co bychom zveřejňovali, protože vyhubení celého druhu není obecně něco, co bychom schvalovali.“

„Proč jste mi to neřekli?“ Ron se zatvářil dotčeně.

„Měli jsme rozkaz to nedělat. Co se stane na oddělení, zůstane na oddělení – což nemusí být nutně dobře, zvlášť ve světle toho, co dneska dělám,“ dodala zamyšleně, „ale první dva roky u bystrozorů nás nutili hledat hnízda a likvidovat je.“

„Hubení škůdců,“ odfrkl si Harry.

„Dokonce jsme měli i trička,“ dodala Hermiona. „A Medový ráj na nás dost vydělal. S Harrym jsme byli rádi, že ses do toho nemusel zapojit, Rone, protože jsme tak měli jednoho zdravého kamaráda, který nebyl vystaven té hnilobě.“ Zavrtěla hlavou. „Dobře, Harry, pusťme se do toho.“

„Naše kontakty u mudlovské policie nám předaly zprávu o nějakých teenagerech, které našli katatonické v parku. Nešlo je oživit, a protože zjevně pili, mudlové předpokládali, že vzali špatné drogy. Ale nevzali.“ Zavřel oči a zamračil se. „Bylo to v Kvikálkově – v tom parku, kam jsem chodíval.“

„Ach, Harry,“ vydechla Molly. Natáhla se a vzala Artura za ruku.

„Kolik?“ zeptala se Hermiona.

„Čtyři kluci a tři holky,“ odpověděl Harry.

„Ne, kolik je mozkomorů?“

„Jsi otrlá,“ zamumlal Ron.

„Ve stokách jsme našli hnízdo pěti.“

„No, to je aspoň něco,“ podotkla Molly. „Takže jich není tolik.“

„Ne tolik, ne,“ odpověděla Hermiona, vyměnila si pohled s Harrym a nepatrně zavrtěla hlavou. Mozkomorové se rychle rozmnožovali a pak se většinou rozptýlili do menších hnízd. Našli jedno hnízdo, ale tam, kde bylo jedno, jich bylo téměř jistě víc. A co hůř, mozkomorové sami o sobě většinou nebyli problém. Byli jen příznakem.

„Dobře,“ řekla Molly, ale znělo to nepřesvědčivě.

Hermiona se opřela o pult. „Chápu správně, že Kingsley to chce udržet v tajnosti?“

„Jo, říká, abys neměnila žádné plány, nechala si volné dny, které sis zamluvila, ukázala se na novoročním plese a měla oči i uši v pozoru.“

„Učí orla létat, jako obvykle,“ zabručela. „Rone, když už jsi tady, můžeme tě zapojit? Abys byl všímavý v obchodě a při služebních cestách – pro jistotu?“

„Jdu do toho,“ souhlasil a trochu se rozzářil.

„Tak dobře,“ pokračovala. „Víme, že i Artur bude mít oči na stopkách, ale zatím nemůžeme nic dělat, takže navrhuji, abychom na to zapomněli a vrátili se k oslavám. Harry, cítíš se dost silný?“

Molly prošla za chlapci s talířem sušenek a koláčů, ale Artur se zdržel, údajně proto, aby do džbánu odlil trochu domácího piva. Hermiona si promnula obličej.

„Upřímně doufám, že tohle není případ ‚už je to tady zase‘,“ povzdechla si.

„Jako my všichni,“ odpověděl Artur. „Ale s tebou v čele, mon capitaine, si myslím, že máme slušnou šanci v krátké době opozici zadupat do země.“

„Byla jsem trochu panovačná, že?“

„Někdo musí být. A je někdo, kdo by se na tu roli hodil víc než ty?“

„To byla rána pod pás, Arture! Kromě toho těžko budu schopná něco řídit – pokud to bude potřeba – ze své ošuntělé kanceláře plné složek.“

„Jsi přírodní síla, má drahá.“

„Myslíte kancelářská síla.“

Artur odložil pivo a vzal ji jemně za ramena. „Jsi ta nejinteligentnější mladá žena, jakou jsem kdy potkal, jsi ohromná čarodějka a jsi vyzbrojená zbrusu novým svetrem Weasleyových. Vždycky se dívej na život z té lepší stránky.“

Unaveně se zasmála.

„Alespoň do jedné kouzelnické rodiny jsem přinesla mudlovskou kulturu.“