Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Našlapuj zlehka

15. kapitola - část 1/2

Našlapuj zlehka
Vložené: Jacomo - 04.02. 2023 Téma: Našlapuj zlehka
Jacomo nám napísal:

 Našlapuj zlehka 


Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Beta: Calwen


Drama/Romantika
Preslash - Snarry

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

15. kapitola – část 1/2

 

Harry se rozespale protáhl a otočil hlavu k Severusově posteli. Byla prázdná.

Zamračil se, ale dovolil, aby rozespalost, ze které se pomalu vymaňoval, zmírnila jeho obavy. Postel nebyla ustlaná (žádná z jejich postelí nikdy nebyla), a pokud mohl vidět, neválel se tu žádný vzkaz. Ale Severus se dost možná pustil do práce na lektvaru bezesného spánku. Včera večer o tom něco zamumlal, ale Harry byl příliš zaujatý… jinými věcmi.

Překulil se na záda, mávl rukou před obličejem a zamumlal: „Tempus.“ Bude se muset obejít bez snídaně, i když do kuchyně mohl zajít vždycky… Mávnutím ruky smazal svítící čísla, matně zatoužil, aby ho Severus vzbudil, a vyskočil z postele; rád by stál vedle Severuse a poslouchal ten tichý hlas, který šeptal teorii o každém míchání - a mohl by se ujistit, že Severus nepojme příliš velké podezření nad téměř dokonalou soupravou ingrediencí.

Na okamžik pocítil, jak se jeho spokojenost rozpadá. Postranní úmysly, o kterých si myslel, že mu zatvrdily srdce, mu připadaly tak… špinavé, nečestné a hnusné, když šlo o Severuse. Christolph měl do jisté míry pravdu. Na podezírání a pochybnostech se nedala postavit žádná láska.

Ale zbývaly už jen dva dny a Harry cítil, jak se mu srdce svírá bolestí. Hodil na sebe hábit a vydal se Severuse hledat.

Našel ho za půl hodiny v podobě útržku pergamenu přilepeného na dveřích učebny lektvarů. Froste, (stálo tam), NEOTVÍREJTE tyto dveře. Experimentální fáze návrhu lektvaru vyžaduje víc soustředění, než si mohu dovolit s tebou (tady bylo něco velmi silně začmáráno) za zády. Nebyl tam žádný podpis, ale ostré, obtížně čitelné písmo bylo nezaměnitelné.

Harry na okamžik uvažoval, že prostě otevře dveře na malou škvíru a tiše vklouzne dovnitř. Ale v okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla kliky, ucítil silné blokovací kouzlo a věděl, že Severus vůbec nežertuje.

Harry neochotně stáhl ruku zpět a toužebně, zlostně se zadíval na dveře. Měli snad strávit poslední chvíle do odloučení tím, že on se bude poflakovat po chodbách a Severus otročit nad hloupým lektvarem? Zbývaly už jen dva dny - dva dny! Ale, řekl si, když uklidňoval své podráždění, Severus bude pravděpodobně do oběda hotov a včerejší noc byla velmi… slibná.

Potlačil úsměv, který se mu vkrádal do tváře, a přejel prstem po slovech, která Severus napsal a odešel do sklepení - a za Christolphem.

Lumos Maxima,“ zamumlal a Kolébku zakladatelů zalilo světlo. Svitky byly stále rozházené po podlaze jako pergamenové moře, ze kterého trčel rozbitý nábytek jako zamrzlé lodě. Vše pokrývala vrstva hustého, tíživého prachu.

Pulírexo,“ řekl a máchl hůlkou v širokém oblouku. Prach se rozvířil jako vlnky z oblázku vhozeného do jezera, zvedl se ze zažloutlých ploch a zmizel jako závan mlhy. Harry sledoval, jak věkovitá špína mizela, ale odvracel zrak od neporušeného povrchu zrcadla.

„Hm.“ Zamračil se a snažil se vymyslet kouzlo, které by svitky nahrnulo zpátky do polic lemujících stěny a narovnalo rozbité židle a stoly. No, pomyslel si, když se mu v hlavě neobjevil žádný nápad, už jsem zvládl horší úkoly…

Wingardium leviosa,“ pronesl a zatočil hůlkou, aby kouzlo rozdělil. Množství svitků se vzneslo jako ptačí hejno a rozlétlo se do stran. „Reparo,“ zamumlal a židle se trhavě opět spojily v celek.

O několik minut později byla Kolébka téměř tak čistá, jako když ji viděl poprvé. Podlaha ze stejných šedých kamenů, z jakých byly postaveny stěny Bradavic, byla teď vidět a Harry náhle pocítil bodnutí bolesti. Tímhle bylo méně o jednu věc, kterou musel udělat, a on se ocitl ještě blíž návratu do budoucnosti.

S povzdechem položil Christolphův deník na stůl, kde našel kostru. Simon. Harry na okamžik zaváhal, ale pak pokrčil rameny a posadil se na stejnou židli, na kterou se po smrti zhroutilo jeho tělo. Na stole ležel pergamen, podle vzhledu dopis - na kterém Simon před smrtí pracoval. Ale místo rozpoznatelných písmen byl pokrytý podivnými symboly.

Další páka na Christolpha, pomyslel si Harry.

Otevřel břidlicově zbarvené desky, namočil brk do inkoustu a začal psát. ‘Ahoj, Christolphe.’

‘Ahoj, Jonathane Froste.’

Jak to téma nakousnout? zamyslel se. Dobře. Možná se jemnost přeceňuje.

‘Budu muset tento čas brzy opustit.’

Odpověď přicházela pomalu a Harry téměř slyšel, jak se chladně táhne. ‘Jistě.’

Myslím? Věřím? - ‘Jsem si jistý, že to chápeš. Musím odejít, abych zabránil paradoxu.’

‘Kdy odejdeš?’

‘Za dva dny.’

Christolph dlouho neodpovídal a Harry zíral na ta slova, která napsal - za dva dny - a cítil, jak se mu žaludek mění v olovo. Nechtěl odejít. Chtěl zůstat tady, v tomto čase, se Severusem, s tímto Severusem. Tady bylo jediné místo, kde byl šťastný, kde byl za poslední roky aspoň trochu šťastný. Tady se cítil… spokojený. A teď to tu musel opustit, aby se zodpovídal svému očekávanému osudu, aby našel muže, kterého miloval, zatrpklého a starého. A budu muset říct pravdu, pomyslel si ztěžka, pravdu, že Jonathan Frost nikdy doopravdy neexistoval.

‘A co řekneš Severusovi?’

'Že mě Pán zla připravil o život.'

'Tou lží mu zničíš život.’

Harry polkl. Najednou se nenáviděl. ‘Nemůžu změnit to, co musí být. Musí se to stát, protože se to stalo.’

‘Jistě. Nezdá se, že by tě to příliš znepokojovalo.’

‘Znepokojuje,’ napsal Harry téměř nečitelně. Cítil, jak mu v třesoucí se ruce praská brk. Zastavil se a zíral. Tečku nebo vykřičník? přemýšlel bezděčně.

‘Kdybys ho miloval, bojoval bys s osudem, a ne se tak snadno podřizoval.’

‘Nemůžeš bojovat s osudem,’ napsal Harry pevně. ’Věř mi, zkoušel jsem to.’

‘Nezasloužíš si jeho lásku.’

'Když to říkáš,' odpověděl Harry, ačkoli se mu srdce svíralo vztekem, nenávistí a… Zhluboka se nadechl. Na tom, co ten pitomec říkal, nezáleželo. Co věděl o Severusovi? Co věděl o lásce - o jejich lásce? Není to pravda, říkal si tak klidně, jak jen dokázal. Není to pravda.

‘Říkám. Vidím víc, než si myslíš, že vidím, Jonathane Froste. Víš, co s ním tvoje lež udělá; víš, že ho předhazuješ Pánu zla. Víš, že po něm Pán zla zatouží a vezme si ho za svého.’

Harry zavřel knihu. Udělalo se mu špatně. Ticho v Kolébce jako by mu dunělo v hlavě. Ruce se mu svíraly a srdce mu bušilo jako neúprosný buben.

Impulzivně se podíval přímo do zrcadla. Zrcadlo však jen slepě zářilo a nic neodhalovalo - žádný krutý úsměv se zkroucenými rty, žádné rudé oko, které by na něj vědoucně hledělo, žádná zářící písmena, která by hlásala nechutnosti. Nic.

Harry knihu znovu otevřel. Stránky byly stejně prázdné jako zrcadlo. ‘Potřebuju, abys mi řekl, jak se vrátit do budoucnosti,’ napsal Harry a čekal.

‘Očekáváš, že ti to řeknu?’

'Ne,' napsal Harry upřímně, 'ale přesto mi to sdělíš, nebo se to nějak dozvím, protože vím, že jsem se do budoucnosti vrátil.’

‘Jak si můžeš být tak jistý?’

Harry se odmlčel a zamyslel se. Kupodivu zjistil, že má problém odpovědět. ‘Kdybych zůstal, byl by o mně nějaký záznam. Ale není. Už teď jsem o sobě dal vědět způsobem, o kterém by se v budoucnu mohlo mluvit.’ Což je pravda, dodal v duchu.

'Co kdyby ses místo cestování časem schoval?’

'Kdybych se nevydal dopředu v čase, do ničeho bych nezasahoval,' napsal Harry, ačkoli nějaká jeho část se napjala předtuchou. Pomyslel si, že je nemožné, aby dvacet let nic nedělal, aby nechal zemřít své rodiče, Siriuse, Rona, aby nechal sebe osobně protrpět všechna ta muka, aby nechal Severuse změnit se v nenávistného a zlomeného člověka. Ale - snad - to bylo možné…

„I kdybys věděl, že je ti souzeno čekat a nic nedělat, když svět kolem tebe burácí?’

Harry vyčkával a v žaludku se mu pomalu probouzel strach.

‘Do budoucnosti se cestovat nedá.’

Harry na to chvíli zíral. 'Lžeš,' odepsal krátce. Zašmátral v hábitu po růži vyřezané do kosti a sevřel ji v ruce. ’Zopakuj to.’

'Do budoucnosti se cestovat nedá.’

Čekal na to okamžité přesvědčení, které mu řekne, že to je lež, že Christolph jen skrývá pravdu, ale jeho mysl byla prázdná jako vymazaná břidlicová tabulka. Harry se ušklíbl a pustil růži. 'Něco jsi s tím takzvaným detektorem lži udělal, protože jsi musel lhát. Nejsem tak hloupý, jak si myslíš.’

'Velmi rozumné, že si to myslíš, vzhledem k tomu, že jsem řekl, že jsem se narodil před více než osmi sty lety, zatímco Yeats žil teprve před sto lety. Ale já nelžu. Nevím o žádném způsobu, který by tě mohl přenést do budoucnosti.’

‘Jak jsi tedy ty sám cestoval do budoucnosti, jak říkáš?’

‘To nevím.’

Možná říká pravdu, pomyslel si Harry. Spolkl vzpomínku, že on sám neví, jak se dostal do minulosti; nebylo vyloučeno, že to nebude vědět ani Christolph. Ale - říct, že neexistuje způsob, jak cestovat do budoucnosti - ’Jak to myslíš, že cestování do budoucnosti je „nemožné“?’ 

‘Předpokládám, že sis o teorii cestování v čase moc nezjišťoval.’

‘Předpokládáš správně.’

‘Cestování v čase vyžaduje obrovskou sílu, zejména na dlouhé časové úseky. Pro nás a pro magii, kterou používáme, neexistuje čas nepřetržitě, ale v jakékoliv přítomnosti, kde jsme. Přesto je síla potřebná k cestování do budoucnosti mnohem větší než k cestování do minulosti, protože o minulosti již bylo rozhodnuto a stala se skutečností. Budoucnost je v daném časovém okamžiku mlhavá, a abys jí dosáhl, musíš ji přinutit, aby vznikla dříve, než přijde její čas.’

‘Ale tobě se to podařilo, nebo to někdo udělal za tebe.’

Nastala pauza. 'Dodnes mi není jasné, co se stalo. Mohu však ukázat, co si pamatuji.’

Ukázat… Harrymu se vloudila do mysli vzpomínka na Raddleův deník. 'Dobrá,' napsal a sklonil se blíž ke stránce.

Pomačkaný papír se ještě víc zmuchlal a bílá barva náhle ztmavla do šedé a černé. Harry cítil, jak padá, skoro jako by se dotkl Přenášedla, ale u pupíku mu neškublo, jen měl pocit, že padá prázdnotou a časem…

Zvedl zrak a rozhlédl se.

Noční oblohu zalévaly barvy, zelená, modrá, červená a zlatá, které se měnily a vlnily v úchvatném tanci a rozjasňovaly temnotu. Harry okamžitě nedokázal myslet na nic jiného, než že to musí být Severusova duše, že viděl jen jednu tak neuvěřitelně a bolestně krásnou věc, a tou byla Severusova duše… Ale pak si uvědomil, že je to polární záře, která vyplňuje severní oblohu.

Někdo kráčel před ním, oblečený v podivném oděvu, který Harrymu připomínal gobelíny visící na bradavických stěnách. Harry ho následoval a jeho oči si pomalu zvykaly na tlumené světlo a fantastické barvy. Je to Christolph? Uvažoval a zrychlil krok, aby si mohl prohlédnout profil druhého muže. Ach, pomyslel si a při pohledu na jestřábí nos a bystré oči se lehce usmál. Musí to být on.

Země byla pokrytá sněhem, na němž se třpytily odlesky oblohy, a obzor se táhl nedotčený snad do nekonečna. Harry se rozhlédl; kde jsou? Na míle a míle kolem nebylo nic - strom, hora, kopec. Byli sami v rozlehlé tundře, putovali někam pod polární záři.

 

Konečně se Christolph zastavil v chůzi a rozhlédl se. Pak se posadil do sněhu a ulehl na něj s končetinami rozhozenými do stran.

Harry zamrkal. To bylo dost neobvyklé. Ale když sledoval Christolphův pohled k třpytivému nebi, pochopil. Když se položil na záda na sníh, připadal si tak trochu jako duch; jediný zvuk na celém světě byl Christolphův dech, jeho vlastní nebylo slyšet.

Harry otočil hlavu. Tak tohle byl Christolph, Severusův předek… Byla tu skutečně velká podoba. Ale Christolph měl na tváři slabý úsměv, jako by mu myslí bloudila příjemná vzpomínka z dávné minulosti, a Harry si nemohl vzpomenout, že by Severus někdy měl takový výraz. To oblečení, pomyslel si Harry náhle. Vím, kde už jsem podobné viděl - na mrtvole v Hnízdě, na onom muži jménem Simon…

Světlo odrážející se od Christolphovy tváře se zdálo jasnější, přecházelo z červené do modré a zlaté až zelené. Harry ucítil, jak mu náhle přeběhl mráz po zádech - byla to stejná zelená barva, jakou měla vražedná kletba. Otočil hlavu k obloze právě včas, aby spatřil, jak se polární záře sklonila dolů, téměř nepřirozeně jasná, rozkvétající jako růže, a pak -

Uslyšel, jak Christolph vykřikl úžasem. Zdálo se, že se jedno rameno polární záře sneslo dolů jako obrovský okvětní lístek, a Harry zavřel oči, ale oslepující světlo mu pronikalo víčky a vlévalo se do všech smyslů, až byl svět bílý, vybledlý, prázdný…

Zamrkal a zvedl hlavu od papíru. Byl pomačkaný v místech, kde lapal po dechu, a na stránce se pomalu objevovala slova psaná Christolphovým písmem. ’Tak jsem se přesunul v čase.’

Harry zvedl brk a roztřeseně napsal: ‘Ale co se stalo?’

‘Mohu se jen domnívat, že to byla anomálie, nevysvětlitelná nehoda. Polární záře jsou samy o sobě stejně jako ostatní divoká kouzla plné moci, ale divoká kouzla by téměř jistě nezasáhla do lidského života tak, jak se to stalo mně. Jsou divoká, nezkrotná, nekontrolovatelná.’

‘Chceš říct, že tě do budoucnosti poslala čistě magická nehoda nevysvětlitelného původu.’

‘Přesně tak. V magickém světě devatenáctého století nebylo nic, co by mi pomohlo pochopit, co se stalo, i když jsem se naučil cestovat v čase.’

‘Pověz mi, jak se to dělá.’

‘Odpovědi jsou všude kolem tebe. Znalosti o cestování zpět v čase jsou zdokumentovány již po tisíciletí, ale nikde nenajdeš žádné konkrétní informace o cestování dopředu. Věř mi, zkoušel jsem to.’

Harry při poslední poznámce pocítil hrot podráždění a pobavení. Nevšímal si jí a napsal: ‘No, možná jsem přišel na něco, na co ty ne.’

'Hodně štěstí,' odpověděl Christolph a Harry téměř slyšel pohrdání, stejnou povýšenost, jakou Severus dokázal vyzařovat pouhým pohledem, jediným slovem.

Zavřel knihu, vstal a rychle se podíval na řady pergamenů. Co na tom, že se nikomu před ním nepodařilo cestovat v čase? Měl v sobě Voldemortovu moc, možná by to přece jen dokázal -

Oči mu padly na zrcadlo, které se netečně zalesklo, a odhodlání náhle zmizelo. Pocítil, jak se mu zvedá žaludek, a mysl mu sevřelo cosi podobného panice. Opravdu neexistovala žádná možnost, jak by se mohl vrátit do budoucnosti? Vůbec žádná možnost?

Jak jsem mohl jen přihlížet a nechat všechno tak? pomyslel si nedůvěřivě a zadíval se na malou šedou knihu ve své ruce, jako by se odpovědi mohly vynořit samy od sebe. Prostě jsem nic neudělal? To jsem přece nemohl, že ne?

Ale jiný hlas odpověděl: ano, je to možné, velice možné; a on si vzpomněl na ty bezesné noci, kdy se zmítal mezi zkroucenými, zpocenými prostěradly a přál si, aby už bylo po všem, aby válka skončila, aby mohl prostě zemřít… Ano, šeptal ten hlas, je to možné, velice možné, téměř jednoduché. Copak si nepřál, aby mu na tom nikdy nezáleželo? Nepřál si, aby už nebyl Harry Potter, aby proroctví už nesplétalo jeho osud? A teď, teď se to mohlo stát -

„Ale co Severus,“ zašeptal Harry.

Severus.

Roztřeseně zvedl Christolphův deník a znovu se rozhlédl. Při pohledu na dopis, který Simon psal, zaváhal; chtěl se o něm Christolphovi zmínit, ale zapomněl na to a teď se mu nechtělo s ním mluvit.

Udělám to později, pomyslel si, opustil Kolébku a sešel po schodišti, které ho dovedlo do knihovny. Zajímalo by mě ale, jaké je počasí v Timbuktu. Mohl bych se tam podívat, když mám dvacet let volného času…

Když Harry došel do druhého patra, byl si jistý, že ho někdo sleduje. Začal to tušit už ve chvíli, kdy opustil knihovnu, ale teď to věděl jistě. Severus to nebyl, to věděl; kroky, ačkoli byly měkké, se šouraly příliš rychle a bez té ostré grácie. Nebyl to ani Lestrange…

Petrificus totalus,“ zasyčel Harry, otočil se a švihl hůlkou ve směru, odkud zaznamenal kroky.

Chvíli bylo ticho a pak uslyšel hlasité zadunění zkamenělého těla padajícího na podlahu. Krátce se objevil pár bot a okraj černého pláště, a pak vše opět zmizelo.

Harry se uvolnil a mávl hůlkou: „Accio neviditelný plášť!“ Oděv přeplul vzduchem do jeho náruče a odhalil Potterovu nehybnou postavu. Jeho doširoka rozevřené hnědé oči těkaly kolem a co chvíli se na něj vyděšeně zaměřily. U boku svíral zmačkaný kus pergamenu.

Finite Incantatem,“ řekl Harry a Potter zkroutil své tělo a okamžitě se zavrtěl a natáhl ruku k zátylku.

„Au,“ zamumlal, třel si hlavu a podíval se na zmijozela.

„Petrificus dodává tělu určitou míru tuhosti,“ poznamenal Harry ironicky a založil si ruce na hrudi s neviditelným pláštěm visícím mu přes jednu z nich. „Jinak by ti praskla lebka,“ dodal.

„Stejně to bolelo,“ postěžoval si Potter. Pak si v automatickém gestu uhladil vlasy, nervózně se na Harryho podíval a odsunul kus pergamenu za záda.

„Ano?“ vybídl ho Harry, přičemž přenesl váhu na jednu nohu a zaujal nonšalantní pózu. „Vysvětlíš mi, proč jsi mě sledoval pod neviditelným pláštěm?“

„Er…“

„A vidím, že máš v ruce zmačkaný kus pergamenu, Pottere.“

„Jo, mám,“ zamumlal Potter. Potají vytáhl hůlku a zdálo se, že je připraven mapu vyčistit. Pak ale zaváhal a ve tváři se mu objevil odhodlaný výraz. „Tady,“ dodal hlasitěji a zřetelněji a udělal několik kroků vpřed, „tady je ta mapa. Už o ní víš.“

Harry držel známý kus pergamenu a předstíral, že si ho prohlíží. Byla přesně taková, jak si ji pamatoval, jen jména na potulujících se tečkách se změnila. Téměř automaticky mu oči sjely dolů do kobek a uviděl malou tečku vznášející se v učebně lektvarů s nápisem „Severus Snape“.

„Geniální,“ prohlásil Harry bez přehánění. Rychle si prohlédl zbytek mapy a našel tři jména, která hledal: sebe, stojícího vedle tečky 'James Potter' - jeho jméno bylo pouhou šmouhou; Matellanovou se stejně zamlženým jménem, která se procházela ve své kanceláři; a Lestrange, jenž měl rozmazané jen křestní jméno. „Jak se vám to podařilo?“

Na Potterově tváři se objevil spokojený úsměv. „Můj dědeček měl nějaké architektonické plány Bradavic, takže jsme začali odtamtud… Pak jsme museli bádat, abychom našli správné kouzlo - to nám zabralo většinu čtvrtého ročníku, i když skutečné rozhodnutí vyrobit tuhle věc jsme učinili už ve třetím, a nakonec se nám to podařilo v druhém pololetí páťáku. Máme tam celé Bradavice -” Potterův hlas nabral víc než jen trochu chlubivý tón a úsměv přešel v úšklebek,  „- dokonce i tajné chodby, tady, vidíš? A dokonce máme i ložnice a společenské místnosti všech ostatních kolejí…“

„Velmi zajímavé,“ řekl Harry, i když si nemohl pomoct, aby to neznělo suše.

„Vydařené, že jo?“ pokračoval Potter se spikleneckým úsměvem, skoro jako by Harryho poznámku neslyšel. „Je to naše pýcha a radost, tohleto. Říkáme tomu -” rázně poklepal na pergamen „- Pobertův plánek.“

„To je rozhodně výstižný název,“ utrousil Harry. Lily ani Severus nelhali, když říkali, že James Potter umí být někdy velmi zahleděný do sebe.

Možná si to Potter konečně uvědomil, protože se naposledy zářivě usmál, složil mapu a pak si ji zasunul do hábitu. „Takže.“

„Takže,“ zopakoval Harry a docela ho udivilo, jak sebevědomě Potter zní; skoro mu to připomínalo Lockharta, „ještě jsi mi neodpověděl na otázku: proč jsi mě sledoval?“

Potter se mírně zavrtěl a vypjal se. „Ehm. Nevadilo by ti, kdybychom šli někam… kde nás nikdo neuslyší?“

„Veďte mě, pane Pottere.“

Vstoupili do nedaleké třídy, Potter Harrymu zdvořile podržel dveře a pak je s pevným zaduněním zavřel.

„Takže,“ nadhodil znovu Harry a nedbale se opřel o tabuli. Potter si naopak znovu splácl vlasy a setrval u dveří. Nejsem svému otci skoro vůbec podobný, pomyslel si Harry náhle.

„Chtěl jsem ti poděkovat,“ začal Potter rozpačitě, „že jsi pomohl Siriusovi. Pomfreyová ho z nějakého důvodu nedokázala vyléčit, ale tobě se to podařilo.“ Vítězoslavně se usmál - Harry v tom rozpoznal nervozitu. „Díky.“

„Není zač,“ řekl Harry formálně a čekal.

Potter se ještě chvíli vrtěl. Nakonec se Harry slitoval a zeptal se: „Nesouvisí to náhodou s Lily Evansovou?“

Potter se zarazil, zamrkal a pak prudce přikývl. „Ano,“ řekl a znělo to téměř úlevně. „Opravdu spolu ty a Lily nechodíte?“

Harry se suše usmál, ale cítil, jak se mu hruď nešťastně svírá. „Opravdu ne.“

„Aha,“ hlesl Potter a na okamžik se zdálo, že ho to zaskočilo. Pak se mu po tváři rozlil úlevný úsměv, který s námahou proměnil v nonšalantní výraz.

„V poslední době s ní trávíš hodně času,“ poznamenal. „Zmínila se ti… o mně?“

Harry slova pečlivě zvážil slova. „Zmínila. Říká, že jsi dost nedospělý a že si často neplníš své povinnosti prefekta.“ Potter se odmlčel. „Myslím, že je z tebe dost frustrovaná.“

„Frustrovaná?“

„Mm-hmm,“ řekl Harry a všiml si, jak Potter jakoby hladově lpí na každém jeho slově. Téměř cítil, jak se nitky osudu propojují. „Nějakou dobu jsi s ní chodil, že jo?“

„Jo,“ řekl Potter, „než…“ Odmlčel se.

Než jsem přišel já, dokončil Harry myšlenku. „Myslím, že chce, abys byl dospělejší, méně arogantní a dětinský.“

„To říká vždycky,“ řekl Potter a jeho tón začal být podrážděný a frustrovaný. „Co bych měl dělat? Už nikdy nedělat žádné lumpárny? Omluvit se všem před celou školou? Odevzdat odznak primuse? Vždyť jsem letos skoro žádné lumpárny nedělal, a na učitele už vůbec ne!“ Zastrčil si ruce do kapes a bezradně se na Harryho podíval. „Co po mně chce?“

„Snad všechno, co jsi navrhl,“ řekl Harry chladně. „Ujišťuji tě, že opíjení, jako jsi předvedl včera, ti u ní body nezískalo. A nad lidmi jako je ona, jako jsem já, visí strašná hrozba.“ Tón jeho hlasu nabral na pochmurnosti a Harry náhle spatřil odpovídající náladu ve vráskách kolem Potterových úst. „Na žerty už není čas ani prostor. Lidé umírají.“

Potter pomalu přikývl. Nejsme jediné děti, které dospěly příliš brzy, pomyslel si Harry a sledoval mladické odhodlání v Potterově tváři. Oni také. Potter. Black. Lily. Severus. „Máš pravdu,“ řekl Potter bez lehkosti v hlase. „Rozhodně. Ve všem.“ Povzdechl si a prohrábl si vlasy. „Máš… pravdu. Já…“

„Ona tě miluje, víš.“

Potter prudce vzhlédl, v očích mu neochotně, nedůvěřivě zazářila naděje. „Opravdu?“

„Ano,“ řekl Harry. „Stačí, když dokážeš, že si to zasloužíš.“

„Dobře,“ přikývl znovu Potter a ve tváři se mu objevil vážný, zamyšlený výraz, který Harry nikdy předtím neviděl. „Díky.“

„S potěšením,“ odpověděl Harry. A z povinnosti, dodal v duchu.

„Mimochodem,“ ozval se ještě Potter a vypadal při tom poněkud váhavě, „myslím, že by sis měl dávat pozor na Lestrange.“

Harry ztuhl, ale zmrazil obličej do nevýrazného, tázavého výrazu. „Proč, co tě k tomu vede?“

„No, Č-Petr si pořád všímá, jak na tebe a Snapea Lestrange zírá. Já osobně jsem si toho moc nevšiml, ale Petr ano, a ten je obvykle lepší v… no, ve vidění věcí. Já samozřejmě nevím nic o tom, co se mezi vámi zmijozely děje,“ na to se Potter usmál a pokrčil rameny, „ale možná by sis měl dávat pozor…“

Harry se potutelně usmál a přikývl. „Ano, on bývá…“ Povzdechl si. „Lestrange má spoustu nepřátel, dokonce i ve Zmijozelu. Ale děkuji ti.“

Potter odešel s posledním, váhavě přátelským úsměvem.

Zbytek dne strávil Harry v neklidné nejistotě. Po rozhovoru s Potterem prošel jednou kolem učebny lektvarů, pak znovu jednou po obědě, následně poté, co se chvíli v knihovně věnoval transfiguraci, a pak, protože si myslel, že se zblázní, když bude čekat déle, se odhodlaně zastavil před tlustými dubovými dveřmi a zabouchal na ně.

„Severusi!“ zavolal a znovu zabušil. „Severusi!“

Neozvala se žádná odpověď.

Harry cítil, jak se mu svírá srdce. Stalo se něco? Dokonce i Potter ho varoval, aby si na Lestrange dával pozor; jak mohl být tak hloupý, že nechal Severuse tak dlouho samotného a vůbec si neuvědomoval, v jakém hrozném nebezpečí se nachází? Jak mohl být tak hloupý?

„SEVERUSI!“ zařval, vytáhl hůlku a začal šmátrat po vrstvách blokovacích kouzel, kterými Severus opentlil vstup…

Co je?

Harry si s úlevou vydechl a opřel se o dveře, přičemž ucítil, jak se mu pergamen tiskne k prstům. Bušící srdce mu div neudělalo díru v hrudi. „Severusi?“ zavolal znovu. „Jsi…“

Jdi. Pryč.

Harry sebou trhl, na okamžik ho to zaskočilo. „Severusi?“

Dveře se otevřely a v nich se objevil mračící se Severus, ve tváři překryté stínem výraz nejvyšší netrpělivosti.

„Co se děje, Froste?“ dožadoval se a rychle pohlédl na jeden z mnoha kotlíků, které bublaly za jeho zády.

„Ehm… nic,“ řekl Harry, „já jen… Jedl jsi dneska vůbec něco?“

„Ano,“ řekl Severus, zkřížil ruce a zabubnoval si štíhlými prsty o předloktí.

„To je dobře,“ ulevilo se Harrymu, „protože jsem tě neviděl u snídaně.“ Ani u oběda, nebo u večeře, dodal v duchu, a to jsem zůstal ve Velké síni skoro celou dobu, kdy se podávalo jídlo, a doufal jsem, že se objevíš. „Počkej, kdy jsi jedl?“

„Mezi obědem a večeří.“

„Jak jsi získal jídlo? Šel jsi do kuchyně?“

„Froste, jak to myslíš, že jsem…“

„Co musíš polechtat, aby ses dostal do kuchyně?“

„Nemám čas na tvoje idiotské otázky…“

„Ty jsi nejedl, že ne?“ zeptal Harry se obviňujícím tónem. „Lžeš.“

Severus se ušklíbl. „Už jsi skončil? Kdyby ses teď laskavě vzdálil z mého okolí a nechal mě dokončit zapracování čemeřice do lektvaru, výsledky jsou zatím velmi slibné…“

„Přesto musíš jíst!“ vykřikl Harry a rozhodil rukama. „A vůbec, už jsi tam byl dost dlouho, celý den jsi nedělal nic jiného než-“ Harry cítil, jak se mu hlas náhle zadrhl v uzlu, který se mu vytvořil v hrdle.

Severus mu věnoval podivný pohled. „Nehodlám umřít hlady, Froste,“ řekl suše, „a ten lektvar se mi daří mnohem lépe, než jsem čekal, nenapadlo mě, že by peří zmíráčka mohlo uklidnit rozrušení duše, ale myslím, že by to mohlo fungovat…“

„Ale nemůžeš tam přece zůstat celý den,“ namítl Harry. „A vůbec, ten lektvar není tak důležitý.“ Ne teď, ne když nám zbývá jen dnešní noc a zítra… Přál si, aby mohl Severuse popadnout a hned teď a tam spojit jejich rty, přál si, aby mohl ta slova šeptat pořád dokola - miluju tě, ach bože, tak moc tě miluju, jsi můj a nikoho jiného, navždycky a navždycky, slyšíš? A najdu tě za dvacet let, protože jsi můj…

Severusova tvář ztvrdla. „Není důležitý?“ řekl chladným a pohrdavým tónem. „Tak si jdi dělat to, co ty považuješ za 'důležité'.“

Harry se ošil. „Ne! To jsem… tak jsem to nemyslel.“ Kousl se do spodního rtu a možná se zdálo, že Severusův kamenný výraz změkl. „Já jen… Nemůžeš na něm pracovat - později?“ V duchu si vynadal; znělo to tak dětinsky a ufňukaně.

„Mnohem raději bych to neodkládal,“ odtušil Severus chladně, „a nechápu, proč trváš na tom, že budeš strkat nos do mých záležitostí.“

„Protože mi -” na tobě záleží! vykřikl málem Harry, ale nějak ze sebe ta slova nedokázal dostat. Ne tady, pár minut před večerkou, ne když Severusovu pozornost  rozptylovaly za ním bublající lektvary; dokonce ani když zbýval jen jeden den a jedna noc - Harry se v duchu proklel. To byl takový zbabělec, že ta slova ani nedokázal vyslovit? Otevřel pusu, ale Severus ho zastavil.

„Já vím,“ hlesl tiše, oči upřené do země, ve tváři ruměnec, a Harry si pomyslel: on to ví. On to ví. Po těle se mu rozlilo teplo a usmál se. „Ale jsem pevně přesvědčený, že jsem našel správný postup,“ pokračoval Severus, „a opravdu musím v tomhle myšlenkovém pochodu pokračovat.“

Odlepil oči od země. Je to pro něj všechno, uvědomil si Harry náhle. Možnost, že by mohl dokázat něco, co před ním nedokázal nikdo, ani všichni největší mistři v minulosti… Záleží mu na tom.

Harry přikývl a se strašlivou nechutí ustoupil.

„Zítra máš vyučování,“ řekl.

„Já vím,“ potvrdil Severus a Harry zvedl oči a přemýšlel, jestli se mu ta jemná, prchavá něha jenom nezdála.

„Tak já půjdu - měj se,“ vykoktal Harry a dál otálel na místě.

Severus přikývl.

„Dobrou noc,“ řekl Harry.

„Dobrou noc,“ řekl Severus.

„Zkus…“

„Dobrou noc, Froste,“ řekl Severus a jeho tón byl více než mírně netrpělivý.

Harry se napjatě usmál. „Dobrou,“ zopakoval a otočil se. Za sebou uslyšel, jak Severus zavírá dveře.

Ještě je tu zítřek, pomyslel si později v noci, když ležel v posteli. Zítřek.

A pak? A pak co?

Otočil se na posteli a s ospalým zoufalstvím si přál, aby se dostavil spánek. Kéž by tahle noc mohla trvat věčně, aby zítřek nikdy nepřišel a on nemusel odejít a schovávat se dvacet let. Dvacet let! Vždyť i mně je teprve dvacet, pomyslel si a zadíval se do stropu. Budu muset čekat celý život, nic nedělat, nechat Voldemorta, aby zabil Lily a Jamese, učinil život jejich syna nesnesitelným, získal Severuse…

Při tom pomyšlení zaťal pěsti. Bylo naprosto absurdní, že by se měl zamilovat na tomto místě a v tomto čase a do toho nejnepravděpodobnějšího člověka ze všech. Dokonce nemožné. Ale stalo se to a on nechtěl, aby to skončilo, ne teď, ne tak brzy…

Ale vydrží to dvacet let? zašeptal hlas v jeho hlavě. Bude to tak ještě, až se vrátíš? Věci se mění, Severus se změní, změní se úplně a strašně. A ty…

Ne, pomyslel si Harry a přivřel oči. Ne, ne, ne, ne. Bylo to nesnesitelné, pomyšlení, že to takhle skončí, že se bude scvrkávat jako stařec, který lpí na životě, dokud nezbude o moc víc než čas rozpadlý popel. Bylo nesnesitelné, že stráví dvacet let v samotě, aniž by měl pro co žít, se vzpomínkami, které se rovnaly nule. Ne.

Miluju ho, pomyslel si Harry. Nevím proč, ale miluju ho, právě teď, v téhle chvíli.

Polkl a přetočil se. I když jsem v tom sám, miluju ho.

***

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 23.03. 2023
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Re: 15. kapitola - část 1/2 (Hodnotenie: 1)
Od: sisi - 02.07. 2023
|
Jen chci říct, že mi z toho nějak krvácí srdce. Budoucnost nejistá, velké odloučení a samota. Prosím, ať to dopadne dobře, když už to trvá tak dlouho.
Děkuji za překlad, celou tu úmornou práci.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: avisavis - 23.07. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 09.09. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.12. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre


Re: 15. kapitola - část 1/2 Od: denice - 04.02. 2023
Smutek a všeobecná deprese... ach jo, vím, že to tak musí být, i když bych chtěla číst něco jiného. Nesmírně působivá byla scéna s polární září, Christolph je dobrý, že ji Harrymu ukázal, i když to s největší pravděpodobností moc nepomůže. Je dobře, že si James takhle promluvil s Harrym, a že vzal na vědomí jeho rady, přece jen není ztracený případ a moc se mi líbí, že ten rozhovor mu pomohl porozumět Lily. Díky.
Re: 15. kapitola - část 1/2 Od: Jacomo - 06.02. 2023
Christolph jako postava je skvěle vytvořený, je to jediná povídka, co jsem četla, kdy někdo z autorů fanfiction takhle využil myšlenku Raddleho deníku. Harry ovlivňuje minulost a tím budoucnost, ačkoliv vlastně neudělá nic, co by se ve skutečnosti už nestalo. To jsou ty časové paradoxy. Díky moc za komentář, Denice.

Re: 15. kapitola - část 1/2 Od: Lupina - 04.02. 2023
Pořád tu máme spoustu záhad. A největší je, jak se teda Harry dostane do budoucnosti. Moc se mi líbila scéna s polární září. A to je taky záhada. Co se vlastně stalo? A hodiny se krátí... Scéna s Jamesem ukazuje, jak s ním nakonec Lily skončila. Zasloužil se o to Harry. Moc děkuji za další část, Jacomo. Těším se na pokračování.
Re: 15. kapitola - část 1/2 Od: Jacomo - 06.02. 2023
Přesně tak, otázka Harryho cesty do budoucnosti je klíčová. Taky mě nadchlo využití přírodního úkazu, který je magický sám o sobě, jako "brány v čase". Uvidíme, jestli se k tomu dozvíme ještě něco dalšího. Harry je hybatelem minulosti v několika případech, ještě nás nejméně jeden takový moment čeká. Ta povídka je v mnoha ohledech geniálně vymyšlená. Děkuju za komentář, Lupinko.

Prehľad článkov k tejto téme:

Dius Corvus: ( Jacomo )08.07. 2023Epilog - část 4/4 (závěr)
Dius Corvus: ( Jacomo )01.07. 2023Epilog - část 3/4
Dius Corvus: ( Jacomo )10.06. 2023Epilog - část 2/4
Dius Corvus: ( Jacomo )03.06. 2023Epilog - část 1/4
Dius Corvus: ( Jacomo )27.05. 202319. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.04. 202319. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.03. 202318. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )11.03. 202317. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.03. 202317. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.02. 202316. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.02. 202316. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.02. 202315. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.02. 202315. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.01. 202314. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.01. 202314. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.01. 202313. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.01. 202313. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )24.11. 202212. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )01.11. 202212. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.10. 202211. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )18.10. 202211. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.10. 202210. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )20.09. 202210. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )13.09. 20229. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )30.08. 20229. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )19.07. 20228. kapitola - část 3/3
Dius Corvus: ( Jacomo )12.07. 20228. kapitola - část 2/3
Dius Corvus: ( Jacomo )05.07. 20228. kapitola - část 1/3
Dius Corvus: ( Jacomo )28.06. 20227. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.06. 20227. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.06. 20226. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.06. 20226. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )27.11. 20215. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )02.10. 20215. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.08. 20214. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.08. 20214. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )06.02. 20213. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )21.04. 20182. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )17.02. 20181. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )20.01. 2018Prolog
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )22.07. 2017Našlapuj zlehka - úvod