Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Dny soužení

Setkání s Hermionou Grangerovou Luciusem otřáslo – zda v dobrém, nebo ve zlém, nedokázal posoudit. Šel do zahrady kvůli oddychu a tam ji našel, obraz krve a temnoty v karmínové a černé, připravenou na něj zaútočit. Překvapilo ho to, a dokonce i vyděsilo, dokud si neuvědomil, o koho jde. S tímto odhalením však přišlo i trpké a téměř souhlasné poznání, že má plné právo ho srazit k zemi. On, který stál opodál a díval se, jak se dospívající dívka – dítě – svíjí v agónii na jeho koberci, se nestaral o nic jiného než o vlastní kůži a bezpečí své rodiny. Připravil se na její hněv, ale místo toho se jí jen trochu svraštilo čelo a její velké oči nabraly na vřelosti – pro něj. A pak byla laskavá.

Nevzpomínal si, kdy mu naposledy někdo projevil laskavost.

Jako mladší muž by to považoval za drzost. Malfoy nepotřeboval, aby se nad něj povyšovali méněcenní lidé. Nikdo neměl u Malfoye vidět žádné známky zranitelnosti. Malfoyové byli lepší než všichni ostatní; drželi se stranou. A přesto…

Dráždila ho vzpomínka. Velmi, velmi stará vzpomínka. Byl malý, snad pět, možná šest let, a běhal po zahradě. Zakopl a upadl, pořezal si kolena a odřel dlaně, a přestože mu ta bolest připadala obludná, zalapal po dechu, zamrkal a snažil se neplakat. Vtom se ozvalo šustění hedvábí a vedle si klekla jeho prababička Alžběta. Bez ohledu na svůj nádherný oděv si ho vzala na klín a broukala mu, zatímco lovila hůlku, kterou se nikdy nenaučila mít na přístupném místě. Její ruce, ačkoli zkřehlé artritidou, byly jemné, když ho léčila, a i když už byl opět celý, objímala ho, dokud se neuklidnil. „Tak, Luciusi. Můžeš už zase čelit světu?“ zeptala se. Statečně přikývl, ale ona ho ještě chvíli držela. „Víš, není hanba být zraněný,“ řekla. „Můžeš se rozhodnout, kolik toho ukážeš světu, ale neskrývej to před sebou. Jak jinak bys mohl zesílit?“

Teď ho mrzelo, že jí nevěnoval víc pozornosti, té statečné mudlovské šmejdce Malfoyové, ale nějak se zdálo, že znovu promluvila skrze Grangerovou, a on se ještě na pár okamžiků odevzdal přílivu, nechal se vtáhnout hlubinami a naplnit, až se s nádechem vynořil na hladinu a tlumené zvuky večírku a slabší vtíravé zvuky mudlovského světa ho vrátily k vnímání času a místa i sebe sama.

Narovnal se. Měl úkol – a stejně jako rytíři, které kdysi zbožňoval, by se měl připravit a pustit se do něj. Jak těžké by to mohlo být? Klábosit, přimlouvat se a promazávat mocenské mechanismy bylo kdysi jeho druhou přirozeností. Pokud mu byl ministr ochoten potřást rukou a přijmout tučný dar do fondu základních škol pro kouzelníky výměnou za přístup do archivů ministerstva, pak se jiným lidem jistě podaří přehlédnout nedávnou historii. Koneckonců, nebyl dnes svět především o usmíření? Cynicky si odfrkl. Kdyby byl ministrem, určitě by si dvakrát rozmyslel, než by peníze odmítl. Peníze byly moc a moc byla odměnou.

I kdyby to byla jen moc zachránit život.

Takže, uhlaď si vlasy, osvoj si způsob chování a – ušklíbl se – jdi a buď Nebelvír v hadím rouchu.

Navštívil Narcisu u jejího dvora zdánlivě proto, aby se ujistil, že má manželka zajištěno vše, co potřebuje, pokud jde o občerstvení a společnost. Ve skutečnosti si však chtěl udělat představu o jejím doprovodu. Od své ženy si vysloužil vlažný úsměv, ale zdvořilosti a fráze stačily k uspokojení planých spekulací. Nikdo nebyl tak nevychovaný, aby se vyptával na jeho dlouhou nepřítomnost ve společnosti, takže byl ušetřen nutnosti vymýšlet si nějaké lži.

Její noví přátelé byli uctiví, nebo se tak alespoň tvářili. Měl podezření, že jejich zdvořilost je stejně bezvýznamná jako ta jeho – ale nebylo to tak vždycky? Myšlenka, že pod sluncem není nic nového, ho unavovala a zároveň uklidňovala. Znamenalo to, že někde – jen kdyby to místo dokázal najít – je odpověď, kterou potřeboval. A že možná, pokud ho zdvořilost zavede dostatečně daleko, Narcisini společníci, kteří měli někde na oděvu nenápadně připnutý odznak odboru záhad, by se mohli nechat přesvědčit, aby byli užiteční.

Na pohovce po Narcisině boku seděla krásná mladá žena v růžovém saténu a ametystech – Singhova sestřenice Juliana, pokud se nemýlil, jedna z žen, které byly vedle Greengrassové zvažovány jako možné manželky pro jeho syna. A jako by to nestačilo, její bratr Titus Greengrass se tyčil na druhé straně trůnu, moc toho nenamluvil, ale neustále si prohlížel místnost. Narcisa tedy cítila, že potřebuje osobní strážce. Zajímavé. Kolem hvězdy jeho života se volněji shlukovali další tři mladí čistokrevní – Anthony Jennings, Clement Monroe a nebohá, znetvořená Lucretia Bastableová, poslední z velmi starého rodu. Divil se, že unese ukázat se na veřejnosti bez kouzel krásy, ale na druhou stranu, každý má patrně své způsoby, jak zkoušet své protivníky. Jejich rozhovor byl živý a odhodlaně banální. Ano, ujistili se, že je venku, mimo ně. To je jedno. Vždycky existovaly jiné cesty dovnitř.

Lucius se rozloučil a vrátil se do foyer. Trávil čas obnovováním známostí, doháněním toho, kdo je kdo v kouzelnické společnosti, a choval se, jako by byl na delší dovolené. Každou chvíli zahlédl Grangerovou, která se pohybovala stejně neklidně jako on, a pohrával si s myšlenkou, že ji osloví – byl přece zoufalý, nebo ne? – když ho veselý pozdrav přiměl otočit se.

„Malfoyi! U čerta! Myslel jsem, že ses propadl do země!“

„Milesi,“ odpověděl hladce. „Je okouzlující tě vidět, a navíc vypadáš tak blahobytně.“

Popravdě řečeno, Miles Merrythought byl kardinální osinou, co si jen pamatoval, a už od prvního ročníku v Bradavicích šplhal po mecenáších. Ale šplhal, a nebyl úplně hloupý, takže Lucius roztáhl ústa a jen tak tak nakrabatil koutky očí a Miles jako vždy nedokázal rozeznat cvičení svalů od opravdového úsměvu.

„Blahobytně! Ha! To je taktní způsob, jak to říct,“ zasmál se a poplácal si brokátem potaženou buclatost. „Ale nevedu si špatně, to ne.“

„A jak se v současnosti daří odboru záhad?“ Lucius se snažil, aby to znělo lehce znuděně.

„Záhadně!“ vyštěkl Miles. „No, teď už to jde, když jsme zametli všechno rozbité sklo, aby nekřupalo při každém kroku.“

Že by mrkl? Ano, mrknul. Spiklenecké mrknutí od člověka, kterému se dařilo i za režimu Pána zla, aniž by se k němu kdy veřejně přihlásil; od člověka, který by metaforicky mrknul téměř na cokoli.

Lucius se trochu zasmál. „Milesi, nikdo by nikdy neuhodl, že patříš k těm, o kterých se nemluví.“ Prosím, nevšimni si toho podtextu, žadonil mlčky sám pro sebe. „A přesto…“

„No jo, o záhadách a tajemstvích něco vím,“ uculil se Miles.

„Vážně?“ Lucius zněl fascinovaně.

Druhý muž do něj skutečně šťouchl. „Ahahaha! Málem jsi mě dostal, Malfoyi, málem jsi mě dostal. Ale já jsem samotná podstata škeble a ani šampaňské…“ Ukořistil skleničku od kolemjdoucího skřítka. „… ani šampaňské ze mě nevytáhne ani ň.“

„A tak ses stal vedoucím oddělení.“

„To vskutku ano. Celé místo se dnes hemží tobě podobnými, ale to nezastaví odhodlaného polokrevného s talentem vyšťourat to zajímavé.“ Miles si pořádně lokl šampaňského a Lucius potlačil trhnutí. „Takže, Malfoyi – pověz mi, co jsi dělal posledních pár let.“

Na předchozích pět nebylo třeba se ptát.

„Cestoval jsem sem a tam, jak mě zrovna napadlo,“ řekl. „Svět je fascinující místo.“

„Ach ano, stará známá toulavá povaha,“ přikývl Merrythought. „Vlastně se není čemu divit, když…“ Odkašlal si. „Pověz mi, jaké fascinující památky jsi viděl?“

Chvíli si povídali o architektuře, přemítali o vlivu magie na vrcholnou gotiku a domluvili si schůzku na oběd.

„Koneckonců budu v archivech ministerstva trochu bádat o historii,“ pravil Lucius, „a troufám si říct, že se naše cesty budou dost často křížit.“

„Rodinné historii?“ zeptal se Miles náhle bystře.

Lucius elegantně pokrčil rameny. „Svým způsobem ano. Trávím nějaký čas nad soupisem svého majetku a dědictví a zjišťuji, že mám ve svých znalostech obrovské mezery – je to nanejvýš politováníhodné.“

„Vskutku, vskutku. No, když už jsi takový nadšenec, vezmu tě do restaurace v bývalém kostele nedaleko odtud – je to přehlížený skvost se zlými malými démony vyřezanými na těch nejnečekanějších místech!“

„Jak rozkošné. Těším se na to.“

Lucius se odvrátil a silně si přál, aby takovou ropuchu nebyl nucen využít, ale ďábel velel a on si dokázal představit, že ho jeho potřeba velmi rychle zavede do knihovny odboru záhad, protože rodina Blacků byla ztělesněná posedlost a určitě by se snažila vymazat z archivů cokoli skutečně cenného. Ačkoli mu v tom bránila přísaha, výběr komplice byl víceméně nepodstatný. Nemohl nic prozradit jinému kouzelníkovi nebo čarodějce, a kdyby mohl, nikomu by nevěřil. I když…

Chyběl mu Severus. Jistě by i bez poloviny informací našel způsob, pochopil by to. Severus byl jediný dost chytrý na to, aby odhalil tak velké tajemství. Jediný dost silný na to, aby ho udržel. Jediný muž, kterému kdy věřil. Jediný přítel, kterého kdy měl.

Ze sebelítosti ho prudce vytrhlo škubnutí za plášť.

„Koláčku?“

Skřítek byl očividně vyděšený.

„Pán Draco, pane! Děje se něco velmi špatného! Koláček neví…“

Lucius poplácal Koláčka po rameni, aby uklidnil jeho paniku. „Hned přijdu. Musím se dostat na přemisťovací místo…“

Ale Koláček ho chytil za ruku a byl pryč – jeho posledním pohledem na ministerstvo byl překvapený obličej Grangerové.

Koláček udělal dobře, že pro něj přišel. Draco byl strnulý a třásl se, oči obrácené vzhůru. Kůži kolem rtů a na rukou měl zčernalou a Luciusovi se udělalo nevolno, když zahlédl, jak na jednom z chlapcových kloubů trčí kost.

„Draco! Draco!“ vykřikl, přiběhl k chlapcově posteli a snažil se ho uklidnit jemným tlakem na paže. Na silnější dotek si netroufl.

Draco se začal prudce svíjet v křeči a mezi rty mu vytékaly krvavé sliny.

„Přiveď jeho matku!“ vykřikl Lucius bezmocně. „Draco! Slyšíš mě?“

Dveře se s bouchnutím otevřely a dovnitř vpadla Narcisa. „Co si to myslíš, že posíláš…“ Odmlčela se, když uviděla chlapce, a zůstala stát jako přimražená. „Ach, u Kirké, ne! Ne! To se nesmí stát! To se nesmí stát!“

„Kde je jeho léčitel? Koho potřebuje? Narciso, prosím!“

Zamrkala a dala se do pohybu. U Dracovy postele stála malá skříňka. Vrhla se k ní na kolena, vyštěkla slovo a uvolnila zámek. Sáhla dovnitř a odstrčila několik předmětů stranou, zatímco její prsty hledaly a našly malou svítící lahvičku. „Drž ho v klidu!“ přikázala.

Lucius přitiskl své tělo na Dracovo a položil ruce po obou stranách chlapcovy hlavy ve snaze svírat ho co nejméně. „Pospěš si, Narciso! Ať už děláš cokoli, udělej to rychle! Pospěš si, sakra!“

Vytáhla malou zátku a pak nešetrnýma rukama odtáhla Dracovy čelisti a nalila mu dvě kapky zářivé tekutiny do úst, kde se smísila s krví hromadící se na jeho rozkousaném jazyku a stékala zpět k hrdlu. Ustoupila o krok zpět. „Ještě ho nepouštěj.“

Lucius ho sotva mohl pustit. Jeho dech se přerývaně rozléhal, jak se slzy mísily s krví stékající ze zpustošených rtů jeho syna. Všechna jeho síla se vlila do chlapce, který se postupně uklidňoval, dech se mu ustaloval a gangrenózní skvrna z jeho kůže mizela. Trochu se rozkašlal a Lucius konečně našel sílu pustit ho a sesunout se na podlahu. Narcisa se nejistě vzdálila a klesla do houpacího křesla u krbu.

„Co jsi mu dala?“

Schovala malou lahvičku do dlaně.

„Lukrécie ji pro mě udělala. Pomáhá mu to, když má silné bolesti.“

„Chceš mi říct, že se to už někdy stalo?“

„Nikdy takhle. Teď už musí být tak blízko.“

„Nechci ztratit svého syna, Narciso. Zprosti mne přísahy, abych mohl vyhledat pomoc.“

„Neztrácíme ho, jen se mění, to je všechno.“

„Umírá v bolestech. A ty jsi slepá.“ Lucius zavřel oči a svěsil hlavu. „Vypadni.“

Chvíli počkala a pak se naklonila dopředu. Židle při jejím pohybu zavrzala. „Takhle to ještě nikdy nebylo. Požádám Lukrécii o…“

„Vypadni.“

Počkal, až se za ní zavřou dveře.

„Koláčku. Jsi tady?“

„Koláček je tady, pane,“ zašeptal skřítek, když se roztřeseně vyškrábal zpod postele.

„Přines, co je potřeba k očistě pana Draca. Domnívám se, že se ušpinil. A čerstvé povlečení na postel. A cokoli, co je potřeba k ošetření jeho ran. Až bude postaráno o potřeby pana Draca, ty a ostatní skřítci se pustíte do práce a pomůžete mi někoho najít.“ Skřítek přikývl a dal se do práce. „A Koláčku?“ Lucius na okamžik sevřel rty a pak se dlouze nadechl. „Dnes večer sis vedl dobře.“