Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Praskot trní

Medový ráj opět dosahoval tučných zisků.

„Zdá se mi to, nebo je tahle šarže horší než ty za války?“

Harry si znovu pořádně ukousl čokolády a zapil ji kakaem, zatímco čekal na Hermioninu odpověď. Cítila se téměř příliš vyčerpaná na to, aby sežvýkala sladkost, o které věděla, že jí pomůže, a tak si raději strčila do úst další kousek a čekala, až se rozpustí. Pokrčila rameny a chabě mávla rukou. Harry ji poplácal a sám se ponořil do ticha.

Oba dva se unavení a ušmudlaní sesunuli ke stolu v jídelně bystrozorů a předváděli to, co se ve třetím lednovém týdnu stalo až příliš běžným jevem. Od nevítané vánoční zprávy, že se mozkomorové opět objevili na britských ostrovech, se tu a tam vyskytly ojedinělé útoky, většinou na mudly, ale některé i na neopatrné motáky a čaroděje. Na světlo se také dostával stále větší počet hnízd. Hnízda nebyla velká – většinou jen dva nebo tři mozkomorové v každém – ale bývalo těžké je najít, a když už je našli, bylo obtížné se k nim dostat. A když se do nich dostali, mozkomorové byli tak zuřiví ve vyvolávání ochromujícího strachu a zoufalství, že po jediném setkání nebyl žádný bystrozor schopen vytvořit Patrona přinejmenším několik dní.

Proto byla Hermiona, kterou v těchto dnech obvykle nepověřovali prací v terénu, odvedena od svého protikorupčního tažení, aby rozšířila řady.

„Vydržíte to,“ slíbila svým složkám. „Nikam se nechystám.“

„Vždycky mluvíš ke svým lejstrům?“ zeptal se Percy z rohu kanceláře, kam se jim podařilo vtěsnat druhý stůl.

„Musím si to pořád připomínat. Když mě vidí ve služební výstroji v terénu, tak na mě míří příliš mnoho samolibých šklebů. Doufám, že ti nikdo nedělá naschvály.“

Percy si posunul brýle na nose a věnoval jí úsměv podobný Arturovu, který se objevoval při zvláštních příležitostech.

„To sotva. V pravidelných intervalech si stěžuji na tu pedantku Grangerovou a naznačuji, že jakmile se  ke mně otočíš zády, položím si nohy na stůl, luštím křížovky a daňové záznamy mi můžou vlézt na záda.“

„A děláš to?“

„Na stole není místo.“ Mávl rukou nad řadou úhledně naskládaných složek. „A dávám přednost sudoku.“

„Děláš nějaké pokroky, zatímco se honím za příšerami?“

Percy narovnal papíry před sebou, pohrával si s okraji, dokud nebyly všechny přesně srovnané, a pak je zasunul do složky. Na obálku si udělal krátkou poznámku. „Tady,“ řekl a přidal tuto konkrétní složku na vrchol hromádky po své levici, „máme Halstroda, který je hračka. Téměř se nesnažil zamaskovat své stopy. Toto je užitečné,“ pokračoval a položil prst na další hromádku, „protože jak už víš, jeho stopy se dají najít na nejrůznějších zajímavých místech. Označil jsem je barevně.“

Hermiona se ušklíbla. „Podle osob nebo oddělení?“

„Nejdřív oddělení, s podkategoriemi. Myslím, že budu muset vyklidit stěnu, abych to mohl vizualizovat.“

„A ke kterým z našich starých přátel povede nejvíc čar, to by mě zajímalo?“ zeptala se Hermiona. „Mimochodem, tohle je fakt dobré, Percy. Dáváš dohromady všechny věci, které jsem musela nechat stranou, zatímco jsem se věnovala jednotlivým obviněním.“

„Právě proto jsi potřebovala pomoc,“ odpověděl Percy a trochu zrudl až za ušima.

Hermiona přejela prstem po štosu spisů. „Kdo je tohle v šokující růžové?“

„Hádej.“

„Umbridgeová!“ Ušklíbla se. „Doufám, že na ni máme něco šťavnatého. Nedovedu si představit, jak jinak by se jí podařilo udržet se v práci, i kdyby ‚jen plnila rozkazy‘.“

„Nic finančního. Zdá se, že obchoduje s vlivem a informacemi, i když je v tom překvapivě kluzká jako had.“

„Zajímavé.“

„Jo, ale v dnešní době je to malá ryba, takže její vliv není tak velký.“

„Znáš to přísloví o tom, že malou rybu využiješ, abys chytil velkou?“ Hermiona znovu přejela konečky prstů po úhledných štosech papírů a povzdechla si. „No, dělej si s kanceláří, co chceš, zatímco budu pryč. Mám ještě něco, na co se musím taky podívat, takže myslím, že budeš trávit hodně času sám, dělat tabulky a kreslit čáry,“ pravila Hermiona. „Škoda, že mě nenapadlo dřív požádat tě, abys pro mě pracoval.“

Percy byl tedy dost spokojený a Hermiona mu ráda důvěřovala, zvlášť když jí jeho přítomnost poskytla trochu času navíc – po lovu mozkomorů nebyla ve stavu blízkém zkolabování – na vyšetřování dalšího malého problému.

Jakmile překonala svůj údiv z toho jediného překvapivého nádechu z malé lahvičky, kterou našla, přikrčila se na dámské toaletě a provedla na sobě řadu diagnostických testů, které neukázaly vůbec nic neobvyklého kromě nepatrného a rychle mizejícího zvětšení její magie. Ale už to samo o sobě, vzhledem k nepatrnému množství, které vdechla, spustilo hlasitý poplach. Zůstala jí malá kapka, kterou si po pracovní době, kdy bylo nejméně pravděpodobné, že ji někdo vyruší, odnesla do laboratoří.

Na začátku provedla jednoduchá pozorování. Připevnila si lahvičku do stojanu, aby ji neovlivnilo teplo ani pohyb její ruky, posadila se a pozorně si ji prohlédla. Plná by pojmula dvě, možná tři plné kapky tekutiny; teď v ní zůstala pouhá šmouha. Pohybovala hlavou ze strany na stranu a hodnotila barvu. V normálním světle byl lektvar duhový a zobrazoval všechny odstíny v celém spektru. Přivolala další přístroj a zkoumala lektvar při stále větším zvětšení, aby zjistila, zda se jedná o suspenzi. Neustálé víření barev v tekutině naznačovalo, že by to tak mohlo být – ale ať se dívala jakkoli hluboko, nedokázala rozeznat žádné plovoucí částice. Jistě věděla jediné – že je to krásné.

Pak se pustila do zkoumání.

S tak malým množstvím lektvaru se neodvážila lahvičku odklopit, dokud nezúží možnosti, co by to mohlo být.

Po třech týdnech vyčerpala knihovnu moderních lektvarů v laboratoři OUKZ. Další zastávkou byly archivy ministerstva, kde byly uloženy tajuplnější texty. Prozatím vyloučila, že by se obrátila o pomoc na odborníky – alespoň dokud nebude mít představu, kdo se na výrobě té věci podílí. A mezitím potřebovala zjistit, kdo vyrábí charakteristické malé lahvičky – lahvičky s jednou dávkou jakéhokoli lektvaru byly neobvyklé, ne-li neslýchané. A zatraceně, tahle věc musí být drahá, když se prodává po jedné dávce. Alespoň s tím by jí Harry mohl pomoci, stejně jako by měl oči otevřené pro případné zjevné užívání drog.

Trochu se usmála a zvedla hrnek s kakaem. Bylo dobré mít spolehlivou pomoc.

„Jak je, Sherlocku?“ zeptal se Harry.

„Nic kromě obvyklého všeho. Jen jsem si říkala, že je dobré mít kolem sebe lidi, kterým můžu věřit.“

„Vidím, jak moc ti to prospívá,“ prohodil sardonicky. „Ty váčky pod očima už máš mnohem menší.“

„Pitomče.“

Povzdechla si a pokusila se zjistit, jestli se jí čokoláda už dostala do nohou, ale ty ještě nebyly připravené ji udržet, takže si vzala další čtvereček a klesla zpět.

„Bože, Harry. Chtěla jsem zkusit ještě trochu bádat, ale dneska už na to vážně nemám. Dokonce si ani nemyslím, že bych měla na to, abych se krčila po ministerstvu a čekala, až mi někdo bude před očima šmelit s drogami.“

„Abych si to ujasnil – uznáváš, že máš… limity?“ Dramaticky se chytil za srdce.

„Vůbec ne. Jak dobře víš, jsem ohromná v každé své práci. Nebo bych byla, kdyby se moje práce někde neztratila.“ Podívala se na něj. „Vypadáš taky dost hrozně.“

Zívl a prohrábl si rukama vlasy, které mu trčely do všech stran.

„Mimochodem, myslím, že máš pravdu,“ pokračovala. „Vypadají opravdu hůř než mozkomorové, se kterými jsme měli co do činění předtím. Zajímalo by mě, jestli Kennedy ještě někdy bude sám sebou.“

Oba se podívali na odřenou a ulepenou desku stolu a pomysleli na to, jaké měli štěstí a jakou smůlu měl chudák Ollie Kennedy, že si poslední mozkomor z dnešního hnízda vybral jako prvního právě jeho. Harry si až příliš dobře pamatoval pomalé a bezmocné vzdávání se, které kontakt s těmi nečistými tvory přinášel. Ztrátu vlastní hodnoty, krádež jakékoli schopnosti radovat se, konečné vzdání se vůle. Ale bylo to alespoň natolik pomalé, že kouzelník nebo čarodějka s dostatkem sil měli čas přivolat Patrona dřív, než bylo pozdě. Zdálo se však, že tohle je úplně nový druh mozkomora, který se zrodil s neskutečnou rychlostí a nenasytným hladem. Ollie byl na zemi za méně než dvě vteřiny, a kdyby jim nezískal tolik času, byli by také pryč. Takhle byl boj těsný, ačkoli jejich dva Patroni statečně bojovali, aby přemohli dravou temnotu.

„Skoro jsem cítila, jak mě to bere skrz moji vydru,“ přiznala Hermiona neochotným šepotem. „Byla jsem tak vyděšená, Harry.“

Přikývl a zvedl hrnek. „Na Ollieho Kennedyho. Ať se mu vrátí vědomí a přijde k sobě.“

„Na Ollieho,“ zopakovala. „Opravdu doufám, že jsme byli dost rychlí.“

Náhlý smích je vyděsil a Hermiona na sebe vylila trochu kakaa. Když se otírala, zachytila konec posměšného komentáře, od koho jiného než od Rowleové, a zamračila se. Ruka jí automaticky sjela k hůlce.

„Nech to být,“ zamumlal Harry. „Jediný důvod, proč mají energii na posměšky, je ten, že jsou ve všem ostatním příliš mizerné na to, aby je někdo poslal na lov – a ty to víš.“

Prohlížela si skupinku nízko postavených bystrozorů, kteří sem přicházeli na pozdně odpolední svačinu. „Ano – dávaly si velký pozor, aby už neměly žádné epizody se způsobilostí. Nebo alespoň ne tam, kde je můžeme vidět.“

Ani jí, ani Harrymu, ani Ronovi, když se pustil do pronásledování krásné Prudence Břichnáčové, se na plese nepodařilo zahnat do kouta dvojici podezřelých uživatelek drog. A od té doby se neobjevily žádné další důkazy o dopingu. Pod záminkou posouzení, kteří bystrozorové jsou nejkvalifikovanější pro řešení nového problému s mozkomory, Harry analyzoval jejich magický výkon a schopnosti a potvrdil, že ani jedna z nich není schopná ani zdaleka zopakovat výkon, který předvedly, když zahnaly Hermionu do kouta. Dokonce se zdálo, že své nízké výsledky přijímají samolibě – ale kdo by se nerad zbavil mozkomorské služby?

„Buď jsou opatrné, nebo jim došly peníze,“ prohodil Harry.

„To je pravda. Uvidíme, jestli se něco stane po výplatě.“

Po dalším výbuchu smíchu skupinky shluknuté u pultu Hermiona svraštila obočí. To a jasná světla kantýny jí přivodily matku všech bolestí hlavy, která se sbíhala za levým okem. Poměrně přesně položila hrnek na stůl, čímž dokončila květinový vzor mokrých kroužků, který si předtím vytvořila, a natáhla se k Harrymu, aby mu krátce stiskla ruku.

„Jdu domů, Harry. Potřebuju asi devět tisíc aspirinů a padesát let spánku.“

„Dokážeš se přemístit sama?“ zeptal se a potlačil obrovské zívnutí.

V srdci se jí náhle rozlilo teplo. Nikdy, nikdy nepochybovala o tom, že Harry je její přítel, ale byly chvíle jako tato, kdy každým kouskem své bytosti věděla, že existuje alespoň jeden člověk, pro kterého je jednoduše výjimečná. Byl nejspíš ještě vyčerpanější než ona – koneckonců měl víc hlídek – a přesto dal přednost jejímu pohodlí a bezpečí před svým vlastním.

„Miluju tě, Harry,“ řekla. „Ale ne takovým tím mlaskavým způsobem, takže si nedělej naděje, idiote. Běž domů do své postele a ke své holce. Zvládnu se přemístit.“

„Jsem vyřízený,“ připustil Harry. „Tak běž a vyspi se. Nezapomeň, že zítra večer jdeme s partou ven – i my si občas užijeme. Uvidíme se přesně v sedm, ve svátečním.“

Ukázalo se však, že ho uvidí dřív.

Poté, co v šest večer padla do postele, spala bezesně čtrnáct hodin a pak se probudila do dokonalého zimního rána. Otevřela oči, když ranní sluneční světlo jiskřilo skrz mrazivá peříčka na oknech ložnice, tu a tam našla v ledových krystalcích drobnou duhu a široce se usmála. Tento vzácný zimní dárek byl hlavním důvodem, proč odolávala modernizaci svého domku s dvojitými skly. K čemu by koneckonců byly těžké závěsy a krby na velká polena? Dokáže se vyrovnat se sychravým šerem anglické zimy, pokud se občas vyskytnou rána jako toto, průzračná a bílá s nádechem živých barev, které dodaly šípky stále se držící na keřích v její zahradě, červenky dožadující se krmení a vysoká, převládající čistá modř lednové oblohy. Ano, byla zima, ale stačilo jen namířit hůlku, aby se v obývacím pokoji pořádně rozhořel oheň, cvaknout vypínačem, aby se uvařila voda v rychlovarné konvici, strčit nohy do sněhulí a přes noční košili si přehodit tlustý kabát, a pak už byla připravená s krabicí semínek v jedné ruce a hrnkem kávy v druhé zamířit opatrnými, křupavými kroky po zahradě ke krmítku s ptáky. V takové ráno bylo snadné odložit temnotu stranou.

Dala si dlouhou horkou sprchu, aby zahnala sklíčenost posledních týdnů. Dnešek byl pro dobré věci – pro šťastné věci. Byl pro mýdlo s vůní pomeranče a jasmínový šampon. Byl pro její krásný, barevný vánoční svetr. Byl pro horkou polévku a pro dočtení mudlovských novin. Pro čokoládové sušenky a čaj u krbu a pro křížovku, zatímco nečinně přemýšlela, co si večer vezme na sebe.

A zřejmě také proto, aby ji mnohem později vyděsilo nešetrné bušení na domovní dveře, po němž do jejího domu vtrhli nejlepší kamarádi, kteří pevně drželi naštvaně vyhlížející Ginny Weasleyovou.

Harry měl bílý obličej a pevně sevřené rty. „Řekni jí to ty,“ vyštěkl na Rona. Zatlačil Ginny do křesla, ale sám zůstal stát a třásl se napětím.

„Tohle je to, co jsi hledala, že?“ ujišťoval se Ron. V ruce držel malou lahvičku, dvojče té, která byla zamčená v Hermionině sejfu, až na to, že tahle byla plná a její pečeť sotva poškrábaná.

Hermiona se dívala z jednoho na druhého a mimoděk si všimla, jak Ginny na lahvičku upřela oči a v nich se objevil hlad. Vzala lektvar a odnesla ho k oknu, kde ho podržela v posledním odpoledním světle. Jeho barvy tančily v neklidném, hypnotickém víru.

„Co je to, Ginny?“ zeptala se tiše. „A jak jsi k tomu přišla?“

Ginny, odzbrojená Hermioniným něžným tónem, se rozplakala. „Dává nám to Gwenog,“ vzlykla. „Díky němu jsme silnější a rychlejší.“ Její pláč zesílil. „Musím ho mít! Zítra máme zápas!“

Harry byl znechucený. „Harpyje teď dopují? Proto jste na takové vítězné vlně? Podvádíte?“ Přešel ke krbu a zpátky, pěsti zaťaté v bok. „Budu vás muset všechny předvést – to přece víš, ne?“

„To nemá smysl,“ odfrkla si Ginny a v očích se jí zablesklo. „V testech se to neprojeví. Vůbec nic. Prostě jsme v ten den opravdu ve formě.“

„A ty si myslíš, že je v pořádku podvádět, že?“ Ron byl v obličeji rudý, ale dařilo se mu dobře krotit vztek. „Merline, Ginny – co by na to řekli máma a táta?“

„Ale, dospěj, Rone,“ vyštěkla a na slzy zapomněla. „Nebyl bys takový zatracený budižkničemu, kdybys to uměl sehnat. Ale oni to nedovolí jen tak někomu. Musíš být někdo.“

„V jakém smyslu musíš ‚být někdo‘, když se cítíš tak zatraceně neschopná, že se musíš uchýlit k tomuhle?“ rozkřičel se Harry.

„Nech mě hádat,“ pronesla Hermiona klidně a jednou rukou teď Harryho držela za paži, aby ho zkrotila. „Myslím, že to možná trochu souvisí s tím, kdo jsou tví přátelé… A hodně s krevním statusem. Mám pravdu?“

Ginny se hystericky rozesmála, a pak se znovu rozplakala. „Teď už nejsi tak výjimečná, co?“ hodila po Hermioně. „Už žádná zlatá holka. Tyhle věci by ti nedovolili, ani kdyby –“

„Kdo jsou ‚oni‘, Ginny? Kdo dodává Gwenog?“

Ginny se sevřela ústa a tváře jí zrudly vztekem.

„Proboha, Ginny, řekni nám to!“ prosil Harry. „Nechci tě zatknout spolu s ostatními –“

„Nikoho nezatkneme,“ prohlásila Hermiona pevně. „Přidržte ji v klidu, mohli byste oba? Provedu pár testů, protože si myslím, že výslech nám toho moc neprozradí. Jsi pod nějakou přísahou, že ano, Ginny?“

Ginny se rozběhla ke dveřím, ale Ron jí zastoupil cestu.

„Testy ti k ničemu nebudou!“ Ginny se zachichotala. „Nic v sobě nemám!“

„Ale zjevně pociťuješ nějaké negativní účinky toho, že jsi bez drogy,“ odpověděla Hermiona chladně. „To by mi mohlo něco říct.“

Ale nakonec jí žádný z testů, které ji napadly, neřekl vůbec nic. Odeslala Ginny k matce do péče a vězení a řekla chlapcům, aby se co nejdříve vrátili. Našli ji, jak si dává skleničku tvrdého a mračí se do ohně. Připojili se k ní před krbem, aby si sedli, jako to často dělávali za školních let, a čerpali sílu jeden z druhého.

„Krevní status?“ zeptal se nakonec Harry. „Jak tě to napadlo?“

„Bylo to jen podezření, i když Ginny to teď potvrdila. Břichnáčová a Rowleová jsou čistokrevné, všechny Harpyje jsou čistokrevné, jeden nebo dva z mých podezřelých z korupce, kteří byli v poslední době podivně veselí, jsou čistokrevní…“

„Já jsem čistokrevný a nikdo mi nic nenabídl,“ podotkl Ron.

„S tím by mohla mít co do činění tvoje známá loajalita.“ Hermiona se usmála a čelem ho bouchla do ramene.

„Jako bychom už tak neměli dost práce,“ zavrčel Harry, „i bez zatýkání hromady –“

„Žádné zatýkání nebude,“ přerušila jej Hermiona. „Zatím ne. Ať už je to cokoli, vůbec se to neprokáže a bez důkazů budete nakonec vypadat jen jako hlupáci. My potřebujeme důkaz.“ Zklamaně si odfrkla. „Potřebujeme někoho, komu můžeme věřit a koho přijme ten, kdo tu věc prosazuje, a já si nedokážu představit nikoho, kdo by se na to hodil.“

Odmlčela se, ale pak Ron vyskočil a vytáhl ji na nohy. „No, nebudeme nad tím truchlit,“ prohlásil. „Měli jsme v plánu jít do klubu, tak pojďme. Všichni se potřebujeme rozptýlit – dokonce i ty, Harry. Ginny je v bezpečí a bude jí líp. Máma ví, co dělat. A kromě toho chceme rozptýlit podezření, ne? Nemůžeme přece ‚zmizení‘ Ginny spojovat s tím, že jsi skleslý.“

„Vždycky stratég,“ postěžoval si Harry. „Ale asi máš pravdu.“

Hermiona se šla do svého pokoje převléknout. Ron byl občas jako závan čerstvého vzduchu, a o to líp, že si vybral jinou životní cestu než oni. Hodila na sebe šaty a vysoké podpatky a otevřela šperkovnici, aby vylovila ty správné náušnice. Na jejich místě ležel vzácný flakónek, ale přitom ji zaujaly slabé rytiny na jeho povrchu. Znovu jej zvedla a použila zvětšovací kouzlo. Bylo to… jméno? ‚Posel‘. Zvláštní, ale nebyla o nic moudřejší. Povzdechla si. Dvě kapky tekutiny – to bylo vše, s čím mohla pracovat. Dvě kapky. A z jediného přičichnutí poznala, že je těkavá, takže by riskovala ztrátu poloviny toho, co měla, pouhým porušením pečeti. Zatraceně, potřebovala Mistra lektvarů – takového, který by nebyl čistokrevný, kašpar nebo obojí. Potřebovala naprostou diskrétnost a naprostou genialitu.

Potřebovala Severuse Snapea.

Ale ten byl mrtvý.