Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Našlapuj zlehka

16. kapitola - část 1/2

Našlapuj zlehka
Vložené: Jacomo - 21.02. 2023 Téma: Našlapuj zlehka
Jacomo nám napísal:

Našlapuj zlehka


Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Beta: Calwen


Drama/Romantika
Preslash - Snarry

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

16. kapitola – část 1/2

 

Kočár přistál s tlumeným nárazem.

„Račte vystupovat, vážení pánové,“ vyzval je o několik okamžiků později Lestrange, když otevřel dveře a uklonil se tak nízko, že se rohem šaškovského klobouku otřel o zem.

Harry otevřel oči a vystoupil z kočáru.

Vypadalo to, jako by se zámek vznášel ve tmě. Velkolepé schodiště se vypínalo k černým dvoukřídlým vstupním dveřím, které byly skoro stejně velké jako ty v Bradavicích. Po obou stranách se nacházely znetvořené sochy, jejichž postavy se ztrácely ve stínech, halících průčelí zámku jako sametové závěsy.

Lestrange vystoupal po schodech, ale Harry se držel mírně zpátky. Uvědomoval si, že mu srdce buší jako vyděšenému zvířeti. Pohlédl na masku, která zakrývala Severusovu tvář, a na strašlivý okamžik získal dojem, že před ním nestojí jeho přítel, ale další bezejmenný Smrtijed z Voldemortovy smečky.

Severus však naklonil hlavu. „Jdi,“ řekl a tón jeho hlasu zněl netrpělivě, téměř podrážděně. Harry sebou trhl a při cestě po schodech ho zalila úleva. Pořád to byl Severusův hlas, pořád to byl Severus, jeho Severus.

Lestrange rozrazil dveře a světlo se vylilo ven jako krev. Harry se těsně před nimi zastavil. Zaznamenal, že se před ním vznáší slabý lesk magie, a než se stačil pohnout, ucítil, jak se přes něj přehnala jako nepřátelský vítr.

Uvědomil si, že Severus ztuhl. Zaslechl slabé zavrčení a najednou, když se podíval stranou, zjistil, že ty znetvořené sochy jsou dva obrovští psi, jejichž oči nepřirozeně rudě září a v hrdle jim duní hluboké, vibrující vrčení…

Vymrštil ruku vpřed, ale i když to udělal, zdálo se, že se obraz zachvěl. Zamrkal. Rudé oči byly jen odrazy a vrčení vytvářelo řinčení nějakého nástroje zevnitř budovy. Aha, pomyslel si Harry, iluze. Zamračil se a v duchu zapátral po magii, která se přes něj přelévala.

„Je to jen iluze,“ zašeptal a jednou rukou sevřel Severusovu napjatou paži. „Vyvolalo ji kouzlo čistokrevnosti.“

Severus ztuhl ještě víc. „Jistě,“ zamumlal chladně, vstoupil do budovy a Harry si náhle uvědomil: Severus není čistokrevný. To kouzlo zasáhlo i jeho. Není čistokrevný.

Podlahu místnosti, do níž vstoupili, pokrýval červený koberec. Stěny a strop však byly inkoustově černé a Harry měl podivný pocit, že kráčejí po krvavém mostě nad naprostou prázdnotou. Lestrange čekal na druhém konci, stál vzpřímeně a jednu dlaň měl položenou na dveřích. Zdálo se, že se usmívá. Harry pocítil náhlé bodnutí nenávisti. Čekal jsi, až se chytíme do té malé pasti, viď? pomyslel si.

Nenávist se napjala a zase scvrkla náhlým strachem, když se Lestrange mírně sklonil, připraven ty další dveře otevřít.

„Páni kouzelníci,“ oslovil je, ale v jeho hlase zazněl posměch, „představuji vám Maškarádu.“

Na druhé straně těch dveří je Voldemort, pomyslel si Harry, zatímco se pomalu otvíraly, a zpanikařil. Bude tam, sedět na svém trůnu...

Když se však vstup otevřel úplně a směrem k nim zavanul zvuk hovoru a hudby, Harry viděl, že tam žádný trůn není. Dveře se otevřely do obrovského tanečního sálu.

Severus se pohnul jako první. „Kdo to hraje na to cembalo?“ zamumlal. Harry ho rychle následoval; najednou dostal strach, aby ho v moři masek a kostýmů neztratil. Zničehonic se cítil zmatený. Po ohavných iluzích kouzla čistokrevnosti a nechutně červeno-černé vstupní místnosti mu šumění hovoru a lázeň světla svíček připadaly téměř normální. „Tomu, kdo teď hraje, by měli useknout prsty,“ dodal Severus.

„No, Terranci, jsou tohle ti vážení hosté našeho Pána?“ ozvala se jakási žena. Hlas měla arogantní, s náznakem neurčitého přízvuku, který Harry nedokázal identifikovat.

Lestrange se otočil k ženě oděné od hlavy k patě v černém, s obrovským nařaseným límcem kolem krku a bledou maskou na obličeji. „Madam Blacková,“ pozdravil ji a zdvořile se uklonil. Severus tak učinil také a Harry ho napodobil. Tak tohle je Siriusova matka, pomyslel si a zvažoval, proč ho to mírně pobavilo.

„Předpokládám, že čistokrevní, z dobré rodiny?“ zeptala se. Aniž by čekala na odpověď, obrátila se k Harrymu a zeptala se: „Jak se jmenujete?“

„Frost,“ odpověděl automaticky. „Jonathan Frost, madam.“

„Frost...“ Oči za maskou se zúžily. „Nejste jeden z těch krvezrádců ze Sussexu, že ne?“

„Jistěže ne,“ řekl Harry a všiml si, že vzorec pohybu se zřejmě změnil. Lidé se začali shlukovat kolem něj a Severuse, přičemž všichni předstírali nezájem.

„Dobře,“ poznamenala paní Blacková. „Z jaké jste tedy rodiny?“

„Při odchodu ze školy jsme viděli vašeho syna Siriuse,“ přerušil ji Lestrange zdvořilým tónem. „Zdálo se, že je velmi, ehm, nešťastný...“

„Neopovažujte se mi o něm mluvit!“ vyjekla a límec se jí zatřásl jako peří rozzuřeného ptáka. „On není můj syn! Zřekla jsem se ho, slyšíte?“

„Ach, tetičko, nemysli na toho zrádce,“ zasmál se hlas, z něhož Harryho zamrazilo. Znal ho až příliš dobře, slyšel ho smát se smrti příliš mnoha svých přátel, slyšel ho smát se své vlastní smrti. „Jednoho dne ho pro tebe zabiju. A teď si běž promluvit s mou matkou, žádá si tvou společnost...“ Bellatrix se zarazila. „Ach, Terranci,“ navázala a znělo to příjemně překvapeně. „Přišel jsi.“

„Bello,“ pozdravil ji Lestrange. „Vidím, že vypadáš jako vždy úchvatně.“

„Děkuji, Terranci,“ usmála se Bellatrix a naklonila hlavu tak, aby se v jejích špercích zachytilo světlo lustrů. Poté její úsměv zmizel stejně rychle jako nalétávající jestřáb, otočila hlavu a upřela oči na Harryho. Ten její pohled vydržel, ačkoliv jím zmítala nesčetná spousta emocí.

„Ty musíš být ten, s kým se náš Pán tak touží setkat,“ zašeptala a její hlas zněl nezvykle měkce a uctivě.

Harry se zmohl na slabé přikývnutí. „Tak mi bylo řečeno,“ potvrdil.

Bellatrix se znovu usmála, úsměvem, který nepředstíral, že je opravdový, a obrátila pozornost k Severusovi. „Snape?“ vyhrkla. „Proč je tady, Terranci?“

Harry ucítil, jak Severus po jeho boku ztuhl, a on sám se napjal a zatoužil přes tu příliš krásnou tvář vyseknout ošklivou rudou jizvu, ale zasáhl Lestrange.

„Je velmi talentovaný, moje milá,“ řekl, „a náš Pán vyhledává talenty.“

Bellatrix si odfrkla, ale tentokrát s menší zlobou. „Také hledá čistotu krve,“ ušklíbla se, ale s posledním pohledem na Harryho ustoupila stranou. „Těším se na to, co pro našeho Pána vykonáš,“ prohlásila chladně a v třpytu drahokamů se vzdálila.

„No, odešla dřív, než jsem ti ji mohl představit,“ navázal Lestrange a do hlasu se mu opět vkradl zpěvavý tón šaška. „To je Bellatrix Blacková, z níž se brzy stane Bellatrix Lestrangeová. Je zasnoubená s mým bratrem Rudolfusem.“

„Chápu,“ hlesl Harry.

„A není její sestra Andromeda Blacková?“ zeptal se Severus.

Lestrangeův výraz zkysl jen mírně. „Ach, dáváme přednost tomu její existenci ignorovat, i když je to poněkud obtížné. Právě se provdala – za nějakého mudlu nebo cosi takového.“

„Aha,“ řekl Severus a znělo to poněkud samolibě, „chápu.“

Přešli z jedné místnosti do druhé a Harryho napadlo, jestli tu opět nehraje roli magie, protože oba prostory se zdály být totožné. Z pozlaceného stropu visel stejný obrovský lustr a pomalu tančící obrazy dryád a nymf byly k nerozeznání. Lidé však byli jiní, s jinými maskami, a konverzovali ve variacích stejných přerývaných tónů, pouze zvuk cembala zesílil.

„Odtud se ozývá ta pekelná hudba?“ zamumlal Severus a zamířil do místnosti se zelenými závěsy. Harry zrychlil krok, aby mu stačil, a ze všech sil se snažil během prodírání mořem kostýmovaných postav nebýt nezdvořilý.

V tom se Severus náhle zastavil. Harry se k němu připojil a zadíval se na cembalo, které stálo na vyvýšeném pódiu na jednom konci místnosti. Bušil do něj muž v masce se zobákem, ale když Harry zahlédl téměř bílé blond vlasy svázané stříbrnou stužkou a s návalem nepřátelství poznal, že je to Malfoy.

„Masakruje Bacha,“ zamumlal Severus.

„Jo,“ souhlasil Harry víc než zlomyslně, „dokonce i já poznám, že to hraje úplně špatně.“

Zaregistroval, jak ho Severus zpražil pohledem. „Víš vůbec, jakou skladbu to hraje?“

„Ehm. Myslím, že jsem ji někde slyšel,“ odtušil Harry neurčitě.

Než Severus stačil odpovědět, vmísil se mezi ně pronikavý hlas.

„Ale, ale, dobrý den, milí mladí pánové!“ houkla na ně postarší žena, nacpaná v příliš těsné večerní róbě. „Terranci, tohle jsou ti speciální hosté Pána zla?“

Lestrange se znovu uklonil. „Ano, to vskutku jsou. Tohle je pan Snape a tohle pan Frost.“

Žena zmateně těkala pohledem z jednoho na druhého. „Ale myslela jsem – kterému z nich, Terranci, dává Pán přednost? Se kterým se chce tolik setkat?“

Ani s jedním! chtěl Harry vykřiknout, ale zmohl se jen na pevné stisknutí rtů a napjatý úsměv.

„To bude pan Frost,“ řekl Lestrange a mávl pravou rukou ve složitém gestu.

Harry cítil, jak ho žena odtahuje jako nenasytného psa. Vrhl poslední pohled na Severuse a cítil, jak mu strnulé držení ramen druhého muže trhá srdce. Severus přece nemohl žárlit, že ne? Merlinovy vousy, ten chlap byl tak nemožný...

„Prosím, pane Froste, seznamte se s mou dcerou, Alectou Carrowovou,“ prohodila žena a postrčila Harryho k dívce, jejíž tvář byla pokrytá mejkapem a hlavu jí rámovala nemožná svatozář tmavých kudrlin. Alecta, pomyslel si Harry. To jméno znám. „Alecto, tohle je – jak se jmenujete? Nezachytila jsem to.“

„Jonathan Frost,“ odpověděl Harry rezignovaně.

„Ano, Jonathan,“ zopakovala paní Carrowová. „Inu, Jonathan se velice těší na tanec s Alectou, že ano? A -“

Odmlčela se a nakrčila krk. „Amycusi!“ houkla. „Běž zahrát na cembalo, drahoušku. Zahraj – zahraj jednu Scarlattiho sonátu!“

K cembalu přiběhl urostlý chlapec se šibalským úsměvem a Harry si při pohledu na něj náhle uvědomil, kde ty dva viděl: Amycus a Alecta patřili ke Smrtijedům, které Řád zajal a popravil. A teď byli tady, ona víc dívka než žena, on víc chlapec než muž, dělali pukrle a hráli dětské melodie.

Odfrkl si. Amycusovo hraní (Harry si vzpomněl, že jeho ruce sebou v okamžiku smrti škubaly jako pavouci) bylo horší než Malfoyovo. Než se nadál, Alecta mu ležela v náručí, křečovitě se na něj usmívala a při tanci mu šlapala na nohy.

„Takže, pane Froste,“ zašeptala dýchavičným hlasem, o němž Harry věděl, že není její přirozený, „je pravda, že si vás Pán zla nesmírně váží? Dokonce víc než Lestrange, Malfoye a Blacka?“

„Možná,“ odtušil Harry a přemýšlel, jestli jsou dívčina slova nacvičená.

„Ach, pane Froste, vy jste tak pohledný!“

Harry málem vyprskl smíchy. Jedna věc byla dostávat komplimenty falešně svůdným hlasem, druhá slyšet je pronášet tak okatě předstíraným tónem.

„Děkuji, slečno Carrowová,“ odtušil slavnostně a nasměroval ji pryč od cembala, přičemž se divil, jak může nástroj takové bušení vydržet. „A vy sama oplýváte halucinogenní krásou a předstíraným půvabem luční kobylky.“

Alecta několikrát zamrkala, než spěšně nasadila masku se samolibým úsměvem. „Ach, děkuji, pane Froste!“ zatrylkovala. „Já - já nevím, co na to říct.“

Harry se usmál. „Prosím, nezatěžujte svůj intelekt verbálními výzvami. Nerad bych, abyste se tím unavovala.“

„Ach, děkuji vám, pane Froste!“ zopakovala. „M-myslím, že jste tak milý!“

Harry se neubránil podrážděnému pohledu. Jedna věc byla vypořádat se s protivnými Smrtijedy, ale druhá věc byla vypořádat se s těmi, kteří měli mentální schopnosti ústřice a drželi se ho s houževnatostí...

Ztuhl. Na okamžik nedokázal postavu stojící vedle nápojů rozpoznat, byla tam jen bílá maska a černý hábit, lhostejný přízrak; ale setřásl to ze sebe. Byl to Severus, ne Smrtijed. Žádný Smrtijed. Severus. Na okamžik se neubránil myšlence, že Lestrange nějak zná budoucnost; vždyť ze všech kostýmů, které mohl vybrat -

„Pane Froste, zajímalo by mě, odkud pochází vaše vážená rodina?“ uculovala se Alecta. „Promiňte, ale o vašem slavném jménu jsem ještě neslyšela, a tak mě napadlo, jestli byste mi to nemohl osvětlit?“

„Jméno mé rodiny?“ Harry nasadil šokovaný hlas a nasměroval je k nápojům. „Vy jste o něm nikdy neslyšela? Opravdu?“

Aspoň že není hluchá, pomyslel si, když se Alecta v jeho náručí proměnila v kus dřeva se zmateným výrazem ve tváři. „Já – ne, neslyšela jsem... tedy, slyšela, slyšela!“ Tvář se jí zkroutila do úsměvu. „Samozřejmě, že jsem slyšela o vašem slavném jméně, pane Froste.“

Harry nasadil výraz úlevy a koutkem oka zavadil krátce o Severuse. „To je dobře. Je samozřejmé, že víte o důležitosti mého rodového jména v čistokrevných kruzích. Pochopitelně nemohu očekávat, že by bylo známé na místech... méně významných.“

„Samozřejmě,“ souhlasila Alecta rychle. „Člověk nemůže očekávat, že by mudlovští šmejdi něco věděli.“

„To ne, ačkoliv... Jen tak ze zvědavosti, co jste o mém slavném jméně slyšela?“

„O-och,“ zarazila se Alecta, „j-já jsem slyšela, že... že máte rozsáhlou historii, že jste jeden ze tří - tedy čtyř skutečných čistokrevných rodů a... a že -“

„Je osvěžující, že o mém slavném dědictví ví někdo významný,“ řekl Harry. „A děkuji vám, že jste si se mnou zatančila, slečno Carrowová.“

Pokusil se vymotat z jejího náručí, ale zjistil, že se ho tvrdošíjně drží s trochu nechápavým výrazem ve tváři. Tak ty chceš být otravná, pomyslel si, zatnul zuby a dal průchod mírnému výbuchu hněvu. Alecta ho s lehkým výkřikem pustila a Harry rychle ustoupil a uklonil se. Pak se prosmýkl kolem tančícího páru a došel k Severusovi.

„Ahoj,“ řekl a potutelně se usmál.

„Už zpátky?“ Severus zeptal se chladně. „Nebyla slečna Carrowová podle tvého gusta?“

Kéž bych mohl strhnout tu tvou masku, pomyslel si Harry. Bože, chtěl bych ti vidět do tváře. „Byla nadšená, když jsem ji nazval luční kobylkou.“

Pod maskou se možná skrýval úsměv, ale Harry si nebyl jistý. „Pak byste se k sobě vy dva skvěle hodili. Zdá se, že tě nadchne, kdykoli tě někdo nazve pitomcem.“

„Tak to ne.“

Severus se napřímil do celé své výšky. „Jonathane Froste,“ prohlásil a jeho chladný hlas se po Harryho kůži převalil jako vlny, „ty... jsi... pitomec.“

Harry se neubránil tomu, aby se mu tvář neroztáhla do úsměvu. „Fajn, vyhrál jsi,“ řekl a očima stále sledoval linie neúprosné masky, jako by tápal po mořském dně. Věděl, co se pod ní skrývá, ale potřeboval víc; přistoupil blíž a otočil se tak, že teď stál čelem k cembalu uprostřed místnosti. „Ale to jen proto, že jsi to ty,“ zašeptal Harry, vrhl pohled do koutku očí a cítil, jak mu srdce přeskakuje při pohledu na červeň, která zalévala krk a maska díky ní působila směšně a lacině.

„Dobrá práce, Amycusi!“ zvolala paní Carrowová a její hlas ostře prořízl vzduch. Harry zaznamenal, že dcera stojí po jejím boku, a výraz v jeho tváři ztvrdl. Alecta, hledící jeho směrem s jakýmsi nepříjemným úsměvem, se zajíkla. „Proč teď nezahraješ tu druhou písničku, drahoušku?“

Amycus hloupě zamrkal. „Já umím zahrát jen tuhle, matko.“

„Pitomče, zahraj tu druhou!“ odsekla paní Carrowová. „Jak se jmenovala? Goldenbergovy variace?“

Goldbergovy variace,“ zamumlal Severus. „Nechce se mi věřit, kolik nevzdělanců se ve skutečnosti vydává za odborníky.“

„Hm,“ řekl Harry tichým hlasem, „aspoň si nehraju na odborníka.“

„To proto,“ odpověděl Severus, „že nemáš smysl pro čest a stud.“

„Čest? Stud?“ rozhořčil se posměšně Harry. „Co si myslíš, že jsem, zatracený nebelvír?“

Severusova tvář zjihla. „Abys věděl, Froste, my zmijozelští máme pronikavý smysl pro čest, děkuji pěkně.“

Harry se usmál, ale pak se zamračil a rozhlédl se po davu. „Tamhle je Lestrange, u cembala,“ poznamenal. „To se na něj učí hrát všichni čistokrevní?“

„Je módní to umět,“ řekl Severus strnule a Harry si znovu připomněl, co Severus není.

„No, soudě podle výkonů Malfoye a Carrowa, jen umět hrát zřejmě talent nenahradí,“ zamumlal Harry a pomyslel si, že se Severus možná pod maskou usmívá. Už měl na jazyku něčeho jízlivého o Malfoyově zdatnosti, když ho jako teplý proud vzduchu ovanuly první jemné tóny.

Harry jako přikovaný zíral na postavu, která je hrála s téměř láskyplnou grácií. I když měl na hlavě šaškovský klobouk a na sobě směšně vyzývavý oblek, nějaká část jeho mysli odmítala pochopit, že takhle hraje Lestrange...

„Je velmi dobrý,“ poznamenal Severus. Znělo to překvapeně.

„Ano,“ souhlasil Harry neochotně, nevěřícně, téměř podrážděně, že někdo tu hudbu přerušil. Odvrátil pohled, ale nemohl si pomoct, aby se znovu nepodíval nahoru, nad dav masek, nad náhle utichlý šum, nad moře vzdálených lidí, odkud se hudba obloukem nesla, a setkal se s těma očima. Byly černé, stejně jako Severusovy, uvědomil si Harry. Pak tóny utichly, a když se ohlédl, zjistil, že Severus stojí s rukama mrzutě založenýma na hrudi.

„Mnohem lepší než Malfoy,“ poznamenal Harry a přál si, aby se Severus tvářil trochu veseleji.

„To je sotva nějaký úspěch,“ řekl Severus a odfrkl si.

„Tak co to hraje?“

„Hraje Goldbergovy variace od Bacha,“ odpověděl zdvořilý, medově znějící hlas, „což je mimochodem to, co předtím hrál Malfoy - nebo bych měl říct, snažil se hrát?“

Harry se otočil. Muž, který promluvil, byl velmi vysoký a, jak si Harry pomyslel, mimořádně pohledný. Husté vlasy měl bezvadně stažené dozadu a maska, kterou měl nasazenou, mu dodávala lehce éterický vzhled.

„Snaží se, ale nedaří se mu získat ani náznak hudebního nadání,“ ušklíbl se Severus, naštvaný na Malfoyovo třískání.

Mužovy rty se stočily do úsměvu, ale k očím mu nedosáhl. Harry ucítil v uších náhlý hukot, jako když se vítr prohání horskou kotlinou. Nemá na sobě masku, pomyslel si Harry.

„Pan Raddle, předpokládám?“

Voldemortova tvář zůstala nezměněná, ale Harry, který ji znal s důvěrností milence, viděl, jak se zorničky mírně rozšířily a duhovky zchladly. „Voldemort, jestli dovolíte,“ řekl tiše.

„Promiňte,“ řekl Harry a mírně naklonil hlavu. Voldemort udělal totéž. „Hodně jsem o vás slyšel. Je mi velkou ctí se s vámi setkat.“

„Potěšení je na mé straně, Jonathane Froste.“ Voldemortův pohled se stočil k Severusovi a Harry cítil, jak mu po páteři přebíhají ledové vlny. „A tohle je...?“

„Severus Snape,“ řekl Harry a poodstoupil stranou, jak jen to šlo, přičemž stále předstíral zdvořilost, „můj dobrý přítel.“

„Ach, pan Snape,“ zopakoval Voldemort a jeho rty se opět zkroutily do toho bezcitného úsměvu. „Pokud si dobře vzpomínám, vaše matka je Eileen Princeová, že ano?“

„Ano,“ přikývl Severus. Jeho hlas zněl váhavě, víc než lehce podezíravě, ostražitě, a Harry cítil, jak se mu žaludek trhá na kusy.

„Vaše matka byla impozantní čarodějka,“ řekl Voldemort. „Kdysi jsem ji znal.“

„V Bradavicích?“

„I jinde,“ poznamenal Voldemort a usmál se. Harry chtěl Voldemorta odstrčit a zasypat ho krupobitím kleteb, ale mohl jen stát, zatímco oslnivé kostýmy proplouvaly kolem jako vraky lodí po bouři.

„No, uvidíme se později,“ dodal Voldemort a znovu stočil rty do přitažlivého úsměvu. Harry se mu ho pokusil oplatit, ale předpokládal, že to nejspíš vypadalo, jako by vycenil zuby.

Poté, co Voldemort odešel krokem vlka pohybujícího se stádem poslušných ovcí, ani Severus, ani Harry nic neřekli. Harry potlačil zachvění a všiml si, že dav tleská. Lestrange skončil.

Vtom se ozvalo slabé, melodické zazvonění. Tančící páry se rozdělily a ti, kteří seděli, se zvedli a s jemným cinkáním skla o kov odložili své nápoje.

„Půjdeme za nimi?“ zašeptal Harry Severusovi, ale zaregistroval, že k nim míří Lestrange.

„To je signál našeho Pána,“ prohlásil Lestrange a hluboce se uklonil. Část Harryho chtěla říct: Ne, jeho signál je vlastně krvavá bolest na ruce, ale přistihl se, že následuje Lestrange do ústředního sálu.

Na jednom konci se nacházelo velké jeviště, kterého si Harry předtím nevšiml a předpokládal, že se mohlo objevit díky kouzlům, a za ním visely ve volném prostoru sytě zelené závěsy. V jeho přední části stálo zvláštní, velmi křehce vypadající skleněné pódium. Harry si všiml, že lidé v davu si většinou sundali masky. Nikdo z nich neseděl.

„Není zrovna dochvilný, viď?“ zamumlal Severus.

„Ne,“ zašeptal Harry, i když si soukromě myslel, že Voldemort může přijít tak pozdě, jak chce, a lepší by bylo, kdyby se vůbec neukázal...

Opona se rozhrnula a vyšel Voldemort. Lustr náhle pohasl a zelené plameny se přeskupily, aby orámovaly závěsy a zaplnily skleněné pódium. Zazněl ohlušující potlesk.

„Děkuji vám, moji přátelé kouzelníci a čarodějky,“ pronesl. Jeho hlas se rozléhal celou místností, splynul se vzduchem a nenechal žádné místo, žádný povrch nedotčený. Znovu se ozval potlesk, ale Voldemort zvedl ruku a hluk rychle ustal. „Dnešní noc je víc než jen noc veselí. Je to noc oslav. Právě jsme dosáhli ohromného vítězství ve prospěch toho, co je dobré a co musí být v naší kouzelnické společnosti zachováno. Dnes večer byl Abraxas Malfoy jmenován jedním z členů správní rady Bradavické školy čar a kouzel!“

Potlesk opět zesílil a na pódiu a kolem opony se rozhořely zelené plameny. Voldemort natáhl ruku k davu, na někoho se usmál a Harry se otočil a uviděl muže, který vypadal jako kopie budoucího Luciuse Malfoye, jen staršího a s ještě nadutějším výrazem. Harry obrátil pozornost zpátky k pódiu a krátce se setkal s těma očima – zelenýma jako jeho, jako by se díval do zrcadla. Zachvěl se a sklopil pohled k pódiu.

„I když je to velký triumf, čeká nás ještě mnoho práce,“ pokračoval Voldemort, když zvuk potlesku utichl. „Tuto bitvu jsme vyhráli, ale ještě je třeba vybojovat válku – válku, kterou musíme vyhrát, abychom zachovali vše, co je v kouzelnickém světě správné a dobré, válku, kterou musíme vyhrát, abychom zabránili sílícímu přílivu nečistoty a zkaženosti, který by pošpinil vše, na čemž jsme my a naši předkové tak tvrdě pracovali!“

Harry se připojil k potlesku, i když si všiml, že tleská mnohem méně než ostatní. Milují ho, pomyslel si při pohledu na odvrácené tváře. A nebylo divu – z každého póru jeho až příliš dokonalé tváře, z jeho neochvějných očí vyzařovalo charisma. Věděli, co dělá? Čím je?

Když se ohlédl na jeviště, Voldemort zmizel. Plameny slábly a světlo lustru bylo stále jasnější.

Blížil se k nim Lestrange. Harry se otočil a zachoval si tvář bez emocí. „Milí pánové,“ zašeptal Lestrange, mírně poodstoupil a uklonil se, „můj pán si vás přeje vidět.“ Stál zpříma, ale ty oči byly sklopené – jako u sluhy, uvědomil si Harry. „Pojďte prosím za mnou.“

Harry se váhavě setkal se Severusovým pohledem, ale rychle následoval Lestrangeovu vzdalující se postavu ke dveřím na vzdáleném konci tanečního sálu.

Tam jejich průvodce odhrnul závěs a uklonil se. „Prosím, vstupte.“

Voldemort stál před obrazem moře. Jako všechny kouzelné obrazy se pohyboval, vlny se monumentálně rozbíjely o břeh, rackové kroužili a vydávali truchlivě znějící křik. Voldemort stojící před obrazem vypadal odměřeně a odtažitě, ale neskutečně krásně, až to Harrymu téměř vyrazilo dech. Téměř. Manipulativní bastard, pomyslel si a přál si, aby se obrazy tolik nehýbaly.

„Pane Froste, pane Snape,“ pozdravil je hostitel, usmál se a ukázal na dvě židle u stolu. „Posaďte se.“

Harry přistoupil k židli a zalarmoval všechny smysly. Nic. Posadil se, stejně jako to udělal Voldemort naproti nim. Harry si všiml, že jeho židle je o něco vyšší než jejich.

„Jsem velmi rád, že jste byli ochotni zúčastnit dnešní malé zábavy,“ prohlásil Voldemort a usmál se.

„Potěšení je na mé straně,“ řekl Harry a úsměv neopětoval.

„Terranci,“ zavolal Voldemort.

Objevil se Lestrange a se sklopenýma očima a skloněnou hlavou zamumlal: „Ano, můj pane.“

„Přineste mi dary pro naše hosty,“ přikázal Voldemort.

„Ano, můj pane,“ řekl Lestrange a opustil místnost.

Voldemort se znovu usmál a Harry se přistihl, že ho upoutala síla těch upřených zelených očí. „Dal jsem si velmi záležet na výběru darů, které by vás podle mého názoru potěšily, Jonathane – smím vám říkat Jonathane?“

„Ano, ovšem,“ souhlasil Harry a cítil, jak mu buší srdce, i když udržoval vyrovnaný pohled, „Voldemorte.“

Hostitel se usmál a otočil se k Severusovi – Harry měl pocit, že se z něj snesla tíha. „A vám – Severusi?“

Ne, pomyslel si Harry, ale Severus opatrně přikývl.

Do místnosti vstoupil Lestrange se dvěma složitě vyřezávanými skříňkami položenými na skleněném podnose. Oči měl stále sklopené a Harry se přistihl, že si podivně přeje, aby Lestrange vzhlédl.

„Sundejte si masku, Severusi,“ řekl Voldemort a zvedl ruku, aby vzal skříňky z podnosu. Má ruce jako mistr lektvarů, pomyslel si Harry a sledoval, jak štíhlé prsty otevírají jednu ze skříněk a... Zastavily se. Harry vzhlédl a cítil, jak se mu žaludek mění v olovo.

„Tento první dar je vzácný předmět nesmírné hodnoty,“ prohlásil Voldemort. Hlas měl hladký jako tmavé dřevo, ani náznak toho, že by byť na okamžik zaváhal. „Tohle je jedna ze čtyř korun, které vlastnil velký věštec Nostradamus...“

Viděl jeho tvář, uvědomil si Harry. Když sledoval, jak Voldemortovy oči zabloudily, jen nepatrně, Severusovým směrem, zaburácelo mu v uších; tady to začíná, pomyslel si se zvláštním odstupem, ta touha Pána zla...

„...pro vás, Jonathane.“

„Děkuji,“ hlesl Harry a jako omámený se natáhl pro korunu... Ucítil ale, jak do něj Severus šťouchl. Na okamžik ztuhl a pak si uštědřil obrovskou mentální facku. Byl tady a jen tak, bez přípravy, bez jakékoliv kontroly sahal po daru od Voldemorta. Díky Merlinovi za Severuse, pomyslel si roztřeseně a napjal své smysly...

Ach, pomyslel si. Vážně mi připomíná Albuse.

Na to zvedl korunu. Vypadala jednoduše, jen obroučka z bělavého zlata, ale cítil, jak jsou v ní vetkány vrstvy magie, prastaré i jemné. „Děkuji.“

„A pro vás, Severusi,“ pokračoval Voldemort a Harry při vyslovení toho jména ztuhl, „pro vás mám velmi vzácnou přísadu do lektvarů, protože jsem slyšel, že jste v umění jejich výroby výjimečně nadaný.“ Voldemort otevřel druhou skříňku a vytáhl průhlednou lahvičku. Harry zaslechl, jak se Severus prudce nadechl. „Ano,“ přikývl Voldemort, „slzy jednorožce, celá lahvička. Vezměte si ji.“

Severus natáhl ruku, oči vytřeštěné úžasem, ale Harry byl rychlejší.

„Slzy jednorožce!“ vykřikl, popadl lahvičku do svých rukou a šťouchl do Severuse. „Úžasné! Jak jste je získal?“

„Bylo to docela těžké,“ podotkl Voldemort a usmál se, jako by ho to těšilo. „Jistě víte, že k nalákání jednorožce je zapotřebí nevinný člověk. Ale existují jistá kouzla, která dokážou víc než jen nalákat jednorožce...“

Harry potlačil zachvění a po celou dobu zkoumal lahvičku svými smysly. „Ano, vím.“ Na rozdíl od koruny z bílého zlata na lahvičce nic necítil. Nejspíš proto, že se víc starají o to, aby ulovili mě – pro tuto chvíli, pomyslel si Harry zachmuřeně. „Děkuji vám za tyto dary, Voldemorte,“ řekl a zvedl zrak, aby se setkal s jeho pohledem.

„Je mi potěšením,“ řekl Voldemort. „Terranci?“

„Ano, můj pane,“ zamumlal Lestrange. Harry se zamračil. Lestrangeův hlas zněl ještě úslužněji a prázdněji než předtím.

„Prosím, odveď naše hosty zpět do tanečního sálu.“

„Jak si přejete, můj pane,“ řekl Lestrange.

Všichni tři se zvedli a vyšli z místnosti, Voldemort řekl něco nepodstatného a Harry mu něčím nepodstatným odpověděl. Kéž by zmizel jako předtím, pomyslel si Harry znepokojeně. Chci se vrátit zpátky.

„A Severusi,“ dodal ještě Voldemort a zdálo se, že se s tím jménem mazlí, „doufám, že slzy jednorožce dobře využijete. Očekávám od vás velké věci.“

„Děkuji, pane,“ promluvil Severus vyrovnaně, ale Harry zachytil víc než jen náznak ruměnce, který mu zbarvil ostré lícní kosti.

Je můj, k čertu s tebou, pomyslel si Harry zuřivě. „Obávám se, že už jsem poněkud unavený,“ podotkl nahlas, „a nemyslím si, že by bylo vhodné, aby Brumbál něco vytušil.“

„Možná pojme podezření, ale bude příliš zbabělý, aby si ho potvrdil,“ prohlásil Voldemort chladně a Harry pocítil záblesk zlomyslného uspokojení – skoro zapomněl, že Brumbál byl kdysi jediný, koho se Voldemort bál.

Lestrange je znovu vedl davem a Harry se pohledem přes rameno ujišťoval, že Severus je těsně za ním a následuje je kolem lidí v kostýmech a přes místnost, která jako by byla nasáklá krví, na svěží noční vzduch.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 23.03. 2023
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Re: 16. kapitola - část 1/2 (Hodnotenie: 1)
Od: sisi - 02.07. 2023
|
Nic ve zlým, čistokrevníci jsou tu vyloženi jako naprosté trosky společnosti. Konverzovat neumí, hrát na cemballo neumí, tančit neumí, být přirovnáni k hopsající luční kobylce, no, být kobylkou, urazím se. Pardon, opravdu nemá Voldy na výběr v dobré společnosti? Spíš mi připadlo, jako by chtěl a nechtěl zároveň nechat čistokrevné, výkvět magické komunity, trpět jako ty, kteří nemají o kouzelnících ani páru. Jako on sám trpěl v sirotčinci, neměl zastání ani ve škole, ani jinde. Jenže jim to neuměl pořádně vysvětlit. Proto tolik utrpení a bolesti, proto válka a mučení, kvůli špatnému pochopení, nedorozumění. Kdyby Tomy Voldy měl nějakou dobrou a náročnou manželku, měl by na práci jiné věci, než válku. To ani Brumbál se všemi řečičkami o lásce a vyšším dobru nic nepochopil? Teď je má zachránit malé dítě, kluk ještě nenarozený a už předpovězený. Chudák Harry.
Děkuji za překlad.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: avisavis - 23.07. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 10.09. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.12. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre


Re: 16. kapitola - část 1/2 Od: Lupina - 22.02. 2023
Maškaráda - mi evokovala zcela jiné dílo. Ale byla to maškaráda. Přehlídka trapnosti - proč někdo týrá hudební náztroj, když to neumí, a ještě k tomu veřejně? Pár vtipných momentů se ale našlo. Luční kobylka mě rozchechtala. A špičkování Severuse a Harryho bylo taky prima. Jenomže pak následovala ledová sprcha ve formě Radlea, ehm, pardon, Voldemorta. A pak to skončilo stylem, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Dárečky, pěkná slova. Ale Harry ví, jaký Voldemort je. Muselo to být děsivé. Děkuji, Jacomo, za další kus skládačky.

Re: 16. kapitola - část 1/2 Od: luisakralickova - 21.02. 2023
Voldemort cítí potenciál a neváhá hnedle vyrukovat s dárečky - jak si zavázat nezkušené kouzelníky. Snad nejsou zazelena utržení a nedají se;) Díky, Jacomo, za další dílek.

Re: 16. kapitola - část 1/2 Od: denice - 21.02. 2023
S potěšením jsem četla všelijaké to špičkování na Maškarádě - Harry se Severusem rozhodně nezaostávali za čistokrevnou společností. Kuplířka Carrowová a její naprosto tupá dcera mě spíš děsily, jestli jsou průměrným vzorkem téhle výsostně čistokrevné společnosti, tak pomoz Merlin. Asi musí věnovat celý život úsilí nenechat se předběhnout mudlorozenými, a že jim to dá opravdu fušku. Vrtí se kolem Voldemorta jako smečka psů, čekajících na hozenou kost. Voldemort se evidentně o Jonathana a Severuse uchází, což je dost děsivé - kdo ví, jaká je v té koruně kulišárna... Díky!

Re: 16. kapitola - část 1/2 Od: Yuki - 21.02. 2023
Celkově mám dost nepříjemný pocit z jejich setkání s Voldym. Ty dary, celá ta Maškaráda, známé postavy z budoucnosti... Myslím, že jsou pánové v pořádném maléru. Děkuju.

Prehľad článkov k tejto téme:

Dius Corvus: ( Jacomo )08.07. 2023Epilog - část 4/4 (závěr)
Dius Corvus: ( Jacomo )01.07. 2023Epilog - část 3/4
Dius Corvus: ( Jacomo )10.06. 2023Epilog - část 2/4
Dius Corvus: ( Jacomo )03.06. 2023Epilog - část 1/4
Dius Corvus: ( Jacomo )27.05. 202319. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.04. 202319. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.03. 202318. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )11.03. 202317. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.03. 202317. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.02. 202316. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.02. 202316. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.02. 202315. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.02. 202315. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.01. 202314. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.01. 202314. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.01. 202313. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.01. 202313. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )24.11. 202212. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )01.11. 202212. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.10. 202211. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )18.10. 202211. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.10. 202210. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )20.09. 202210. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )13.09. 20229. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )30.08. 20229. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )19.07. 20228. kapitola - část 3/3
Dius Corvus: ( Jacomo )12.07. 20228. kapitola - část 2/3
Dius Corvus: ( Jacomo )05.07. 20228. kapitola - část 1/3
Dius Corvus: ( Jacomo )28.06. 20227. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.06. 20227. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.06. 20226. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.06. 20226. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )27.11. 20215. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )02.10. 20215. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.08. 20214. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.08. 20214. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )06.02. 20213. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )21.04. 20182. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )17.02. 20181. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )20.01. 2018Prolog
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )22.07. 2017Našlapuj zlehka - úvod