Preklady fanfiction Harryho Pottera

16. kapitola - část 2/2

AN: Mějte prosím na paměti, že tento příběh má omezení 18+ z nějakého důvodu. Tato kapitola je jedním z těchto důvodů. Děkuji.

Nastoupili do kočáru a Harry cítil, jak se z jeho hrudi postupně vytrácí napětí, které ho celý večer sužovalo.

„Zajímavé, že?“ zamumlal a věnoval Severusovi unavený pohled.

Zmijozelova tvář, mírně se kolébající díky houpání kočáru, byla skryta ve stínu. „Nečekané.“

„Co jako? Kromě toho, že Lestrange umí hrát na hudební nástroj a že Voldemort je...“ Odmlčel se dřív, než to stihl dokončit. Co chtěl říct? Pohledný, hezký, krásný?

Severus se ošil. „Zjistil jsi... něco z jeho darů?“

Harry vytáhl lahvičku se slzami jednorožce. „Tohle je naprosto neškodné, i když nechci vědět, jak k nim přišel. Na druhou stranu, ta koruna...“ Harry podal Severusovi lahvičku a vytáhl obroučku z bílého zlata na měsíční světlo.

„Jak to poznáš?“

Harry schoval korunu zpátky do rukávu. „Prostě to... poznám.“ To je od Severuse neobvyklá otázka, pomyslel si. Ale na druhou stranu, Severus se skoro nikdy na nic neptal. Obvykle to v sobě dusil a pouštěl to ven jen jako zášť nebo žárlivost. Ale možná je to tak lepší, pomyslel si. Neptej se, nemluv.

Po zbytek letu mlčeli. Když se tiše plížili z kočáru do hradu, Harry si uvědomil, že Malfoy bude zřejmě jedním z těch, kteří dorazí později. Přemýšlel, jestli se vrátili jako první, ale zjistil, že je příliš unavený, než aby se tím zaobíral. Lestrange neřekl nic, ani když se rozcházeli na chodbě ložnice, což bylo, jak si Harry nejasně pomyslel, překvapivé.

„Zítra bychom měli začít pracovat na tom lektvaru,“ řekl Severus.

Harry si strčil hůlku pod polštář a zhluboka si povzdechl. „Jo,“ souhlasil po chvíli. „To bychom měli. A zítra máme obranu, že jo?“

„Máme,“ odpověděl Severus z druhé strany pokoje.

Harry zavřel oči a převalil se na záda, naslouchal vlastnímu dechu, Severusovu klidnému rytmu, jemnému mihotání plamenů, které znělo jako tichý libozvuk tónů cembala.

„Co jsi našel na koruně?“

Harry otevřel oči. Myslel si, že Severus spí. „Sledovací a odposlouchávací kouzlo. Ale nedělej si starosti. Už tam nejsou. Zbavil jsem se jich.“

„Kdy?“

Harry se ošil a odvrátil se. „Když ses nedíval, samozřejmě,“ odpověděl hlasem zastřeným ospalostí.

Poslouchal, jak se Severus otáčí, slyšel, jak se mu dech vyrovnává do spánku. Naslouchal docela dlouho, než se dostavil sen.

Místnost byla sklepení, s krbem v jedné stěně a těžkým stolem uprostřed. Po jeho boku se svíjela Nagini a jazykem ochutnávala teplý vzduch.

Ozvalo se zaklepání.

„Vstupte,“ zavolal.

Vstoupil Snape. Popošel vpřed, vlasy mu zakrývaly tvář ještě dřív, než se hluboce uklonil a políbil Pánovi zla lem hábitu.

„Vstaň,“ řekl Voldemort.

Snape vstal, oči stále upřené do země. Voldemort se usmál, natáhl ruku, chytil ho za bradu a zvedl ji tak, aby se temné oči upřely do jeho. Přejel prstem po nehybné čelisti.

„Severusi, můj služebníku, víš, proč jsem tě sem zavolal?“

Snapeův pohled zakolísal. „Ne, můj p-“

„Dívej se na mě, když mluvíš!“ zasyčel Voldemort a zesílil stisk.

Černé oči se zaleskly a pod prsty cítil, jak svaly na čelisti pracují. Usmál se a palcem ho jemně pohladil po tváři.

„Opravdu to nevíš, Severusi?“

Snape chvíli mlčel. „Mohu si jen domýšlet, můj pane,“ začal váhavě, „že jsem se vám nějak znelíbil...“

„Velmi správně,“ odtušil Voldemort chladně a hrubě druhého muže odstrčil. „Nepotěšil jsi mě, Severusi. Některé z lektvarů, které byly použity při nájezdu, neodpovídaly tvým obvyklým standardům.“

„To je mi líto, můj pane, ale přísady, které mi dodal Pettigrew, byly vadné,“ zamumlal Snape.

„Aha, tak proto? Ano, Severusi?“

„Ano, můj pane.“

„Tss, tss,“ zasyčel Voldemort a zavrtěl hlavou. „Kritizuješ mě snad za to, že neumím vybrat přísady do lektvarů?“

Snape zůstal zticha.

„Ty ingredience nevybíral Pettigrew. To já, Severusi.“

Oheň zapraskal. Snape náhle padl na kolena, plazil se dopředu, natáhl obě ruce (třásly se mu, jak si Voldemort všiml) a přitáhl si okraj jeho hábitu ke rtům.

„Odpusťte mi, můj pane,“ zašeptal roztřeseným hlasem, „už se to nestane, slibuji, odpusťte mi...“

„Jaké bude tvé pokání?“

„Cokoliv si přejete, můj pane - cokoliv si přejete.“

„Dobře,“ kývl Voldemort a rozhrnul si hábit. „Do toho, Severusi. Tohle už jsi dělal.“

Snape k němu natáhl jednu třesoucí se ruku a pak i druhou.

Voldemort se zachechtal. „Nepředstírej, že jsi tak zdrženlivý. Pokračuj, má červenající se nevěsto, má krásná kurvičko. Ano, takhle... Už jsem ti to říkal? Nikdo nemá ruce jako ty, s takovou obratností... Teď použij ústa. Ano.“

Had otráveně zasyčel a přisunul se blíž k plamenům. Voldemort zaklonil hlavu, očima napůl přivřenýma sledoval stíny na stěně a na rtech mu hrál slabý úsměv.

Úsměv se vytratil.

Natáhl ruku, chytil Snapea za vlasy a hrubě ho od sebe odtáhl. „Teď vstaň,“ přikázal. „Otoč se.“ Ruce sevřely boky a zaryly prsty do bledé kůže, teď zrudlé od světla ohně. „Uvolni se, děvko. Uvolni se.“ Voldemort zaklonil hlavu. „Anooo...“

Křeslo zavrzalo. Jedna ruka přejela po těle a zanechala na jemné, vlhké kůži stopu škrábanců. Druhá sevřela tisovou hůlku. „Úmyslně jsi mě neposlechl, Severusi Snape,“ zasyčel Voldemort, „a za to zaplatíš.“ Zavřel oči a vychutnával si tlak a napětí, jaké dokázal vyvolat jen strach. „Crucio!“

„Froste!“

Harry otevřel oči.

„Jonathane Froste, jsi vzhůru?“

Harry se mírně otočil. „Jo,“ zabručel a odkašlal si. „Jsem. Severusi.“ Zavřel oči a zachvěl se. Cítil se celý ulepený. „Kolik je hodin?“

„Akorát čas, abys vylezl z postele a nasnídal se.“ Z druhé strany pokoje se ozývalo šustění. Harry zavřel oči a kradmo sáhl rukou pod přikrývku. Polkl. Povlečení bylo kluzké od... Pro Merlina, pomyslel si a natáhl se pod polštář pro hůlku.

„Zase se ti něco zdálo?“

Harry se zarazil, jednu ruku sevřenou kolem hůlky. „Jo, zdálo,“ odpověděl, vytáhl hůlku a namířil ji na sebe. „Tergeo,“ zamumlal co nejtišeji a cítil, jak se mu lepkavost sloupává z kůže.

„Přijdeš pozdě na formule.“

Harry tiše zaklel a vylezl z postele. Končetiny se mu stále ještě třásly.

„Od kdy mě taháš z postele?“ ohradil se podrážděně a protáhl se, ale rychle se schoulil do klubíčka, jak na něj zaútočil studený vzduch sklepení. U Merlinových vousů, kde měl košili?

„Od té doby, co to potřebuješ, Froste,“ odsekl Severus.

„Jo, promiň,“ zamumlal Harry a oblékl si košili. Škoda, že nebyl čas se osprchovat; očista pomocí kouzel neznamenala, že se člověk cítil čistý.

Dopotácel se do koupelny a snažil se probudit, jak jen to šlo - měl nejasný pocit, jako by trpěl kocovinou, ačkoli si dal záležet, aby včera večer nic nepil - a pak vrátil se do jejich pokoje a zachvěl se.

„Proč je tu taková zima?“ zasyčel a přehodil přes sebe hábit. Obvykle tu bylo teplo, když se tu nacházely dvě živé osoby a rozdělaný oheň, ale dnes ráno tu bylo jako v lednici. „Pojď,“ řekl a sebral tašku s učením. „Jdeme.“

Severus ještě pořád cpal do té své nějaké knihy. Harry se zastavil a pak přešel ke komodě vedle postele a otevřel horní zásuvku. Uvnitř se stále nacházela koruna z bílého zlata a také zakrývací kouzla, která na ni seslal. Sem stejně nikdo nechodí, pomyslel si, dokonce ani domácí skřítci.

„Froste!“ štěkl Severus.

Harry rychle vyrazil ke dveřím a oba spěchali do Velké síně. Když se posadili a na talíři se objevily tousty, Severus zamumlal: „Co se ti zdálo?“

Harry se zakousl do toustu, přežvýkal sousto a polkl. „Vlastně nic,“ odpověděl. Zavřel oči a snažil se rozptýlit vzpomínky, rozptýlit žár obrazů, které se mu prodíraly myslí - U Merlina, pomyslel si roztřeseně, co jsem to za zrůdu? Vidím, jak Severuse - takhle zneužívá, a já...

„Nevypadalo to jako nic,“ poznamenal Severus chladně.

Harry se na něj ze strany zadíval. Severus krájel párky stejně přesnými pohyby, jakými krájel kůži z hřímala nebo truskavec, ruce pracovaly metodicky, tmavé oči byly soustředěné. „Najednou jsi zvědavý,“ poznamenal Harry smutně a opatrně.

Severus odkrajující kousky párku s ostrostí v hlase potvrdil: „Jsem.“

Harry pokrčil rameny, ačkoli jedna jeho část se cítila špatně. Rozhlédl se po stole a přemýšlel, kdo se vydal na Voldemortův večírek. Všichni vypadali docela normálně, stejně ospale bručeli a jedli stejné jídlo. Malfoy a Lestrange seděli na svých obvyklých místech na druhé straně stolu.

Proto chtěl Voldemort uspořádat maškarní bál? přemýšlel Harry. Aby nikdo nepoznal, kdo je kdo - kromě těch zjevných, Malfoye a Lestrange? Jeho pohled zabloudil k nebelvírskému stolu a cítil, jak se mu srdce svírá obvyklou nenávistí. Šel i Pettigrew? Ne, nejspíš ne, rozhodl se. Toho zrádce bych vycítil.

Zbytek dne proběhl bez větších incidentů. Vyměnil si pár bezvýznamných zdvořilostí s Lily při formulích, ačkoliv si zčásti přál, aby ji mohl odtáhnout stranou a říct jí, že včera večer zdvořile konverzoval s mužem či netvorem, který později zavraždí ji i jejího manžela. A dostal od něj dárek, dárek, který teď měl v prádelníku, chtěla by ho vidět?

„Ten rituál vlastně vyvinuli staří Sasové a byl dost krvavý,“ zamumlala Lily, když kvůli špatně seslaným samovznášecím kouzlům narazilo docela dost studentů do stropu. „Samozřejmě, že tu krvavost budeme muset zachovat, ale místo lidí použijeme jehňata.“

„Velmi vhodné,“ odpověděl Harry a sledoval, jak se Lily elegantně vznáší ve vzduchu.

Severus byl během oběda zticha, a i když si Harry přál víc než jen ticho, nechal ho být, dokonce i při obraně proti černé magii, která byla neúnosně nudná.

„Vaším úkolem,“ trylkovala Matellanová, „je osmnáct palců o vývoji předpisů proti černé magii za posledních padesát let, zejména s ohledem na důsledky Grindelwaldova nástupu k moci!“

„To jsou dějiny obrany, ne obrana,“ zamumlal Harry později směrem k Severusovi, když už byli zpátky ve svém pokoji na koleji.

„A naprosto zkreslená verze historie,“ dodal Severus, „kterou si vymyslelo ministerstvo, přestože Bradavice jsou nezávislý subjekt.“

„Jak velkou moc má ministerstvo nad Bradavicemi?“ zeptal se Harry ze zvědavosti. Ke konci druhé války obě instituce odložily své spory a v zoufalství se spojily. Ale už předtím byli Brumbál a řada ministrů často ve vzájemném rozporu.

„Magicky ani právně nijak,“ řekl Severus, „ale zřejmě dost na to, aby se v Bradavicích vyučovala verze dějin výhradně určená k tomu, aby se mudlové uklidnili.“

V té poslední poznámce bylo až příliš mnoho výsměchu. „No, já si nemyslím, že je to až tak proto, aby se uklidnili mudlové, jako spíš proto, aby se uklidnili ti, kteří se bojí černé magie,“ poznamenal Harry rozumným tónem. „To by dávalo smysl, ne?“

„Co ty víš, Froste,“ zamumlal Severus a vytáhl z brašny knihu. „Brzy bychom měli přejít do experimentální fáze lektvaru.“

„Už?“ podivil se Harry.

„Ano, už,“ odsekl Severus. „Vytvořil jsem lektvar kvůli provedení záznamu, ne?“

„Aha, to ano,“ hlesl Harry trochu slabě. Lektvar bude brzy hotový a rituál s Lily se uskuteční za necelý týden. A to si ještě včera myslel, že je zachráněn, že má všechen čas na světě...

„Museli bychom to vyzkoušet na nějakém vnímajícím stvoření,“ řekl Severus, „na magickém vnímajícím stvoření.“

„Doufám, že ne na lidech.“

Severus na něj vrhl podrážděný pohled. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale zavřel je a na chvíli se odmlčel. „O čem se ti vlastně zdálo?“

„Vlastně o ničem, už jsem ti to říkal,“ odpálkoval ho Harry a odvrátil pohled. Severus měl prsty roztažené na obálce knihy, štíhlé a jemné jako hudebník. Nikdo nemá ruce jako ty, s takovou obratností...

„Nevěříš mi,“ poznamenal Severus hořce.

Harry cítil, jak se v něm vzedmula vlna úzkosti, a otočil se k Severusovi, ale ten se díval dolů a černé vlasy mu zakrývaly tvář.

„Věřím,“ namítl Harry, ale uvědomil si nedostatečnost těch dvou slov ve chvíli, kdy je vypustil z úst. „Já - jde jen... o některé věci, u kterých bych byl rád, kdybys je nevěděl.“

„Byl bys rád, kdybych je nevěděl,“ zopakoval Severus, ale Harry jen uchváceně sledoval, jak se mu prsty pomalu svírají v pěst. „Nemyslím si, že bych ti - rád dovolil vidět to, co jsi zjistil při nitrozpytu.“

Harry zaznamenal jiskru podráždění, která se propalovala olejem jeho viny, ohledně toho mála času, který jim zbýval. „Podívej, já jsem se nesnažil vidět to, co jsem našel, jasný? Víš, že ne. Nemohl bych.“ Ta slova mu v hlavě zněla jako ozvěna - vzpomněl si, jak v Severusově mysli posunul sen dopředu, takže viděl mléčnou kůži obnaženou ve světle ohně a doširoka rozevřené oči.

„Ne?“ zamumlal Severus.

„Ne,“ odsekl Harry, náhle rozzlobený. „Podívej se na mě, Severusi. Podívej se na mě!“ Natáhl obě ruce a chytil mladíka za ramena, ale ten se tvrdošíjně díval dolů, na své ruce, které měl sevřené v pěst.

„Podívej se na mě, Severusi,“ přikázal Harry, i když se mu třásl hlas. „Podívej se na mě - prosím.“ Zadíval se do té tváře, snažil se prohlédnout stíny vyvolané světlem ohně, snažil se rozluštit, jaký výraz by v ní mohl být. „Prosím, Severusi?“

„Ne, Jonathane...“

„Severusi, prosím,“ zašeptal Harry. Zvedl ruce z přítelových ramen, odhrnul mu vlasy stranou a přitiskl svoje rty na Severusovy. Uvědomoval si, jak ho Severus neúspěšně odstrkuje. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ zašeptal, zavřel oči a ucítil bolest na hrudi, která ho sužovala z vědomí toho, co musí přijít, co musí být. „Ale někdy si nemůžu pomoct, já...“ Odmlčel se a odtáhl se. „Miluju tě,“ zašeptal a Severus konečně zvedl hlavu, téměř v úžasu nebo s nadějí. Jejich oči se setkaly...

Ty oči...

Harrymu v okamžiku zamrzlo srdce. Ty oči nebyly Severusovy. Byly tmavé, rozšířené jakousi touhou, kterou by ho bolelo vidět na Severusově tváři, ale byly to oči někoho jiného, oči, které viděl už dřív, nad hemžícím se davem barev a zvuků, když tóny cembala stékaly jako déšť -

„Jonathane...“ zašeptal Severus, nebo bytost v Severusově těle, a Harry ucítil, jak se jeho ramen dotýkají ruce, ruce, které se chvěly syrovým citem, a pak se ten okamžik přerušil: Harry cítil, jak jím prochází nepopiratelná pravda, důvod Severusovy podivné a náhlé zvědavosti, to drásající a šílené uvědomění...

„Lestrange!“ zasyčel Harry a Severus mu náhle strnul v náručí, ztuhlý jako mrtvola. Oči se začaly nenápadně měnit, jako by Lestrange ustupoval, stahoval se hlouběji do Severusovy mysli, utíkal do mysli jeho Severuse...

„Ty parchante!“ zavrčel Harry a sevřel náhle zsinalou tvář. „Legilimens!“ Svět se roztříštil ve víru barev - černé, rudé, stíny, plameny, všechno to pršelo jako popel z bouřného nebe a spalovalo ho ze všech stran, ale před ním, pouhý opar v dálce, byl Lestrange -

Harry se vrhl vpřed. Svět se změnil; běžel bradavickou chodbou, šedé kameny lemovaly strop i stěny. Lestrange zahnul za roh, krátce se ohlédl a Harry zdvojnásobil rychlost a vyrazil za stejný roh -

- do vzpomínky na učebnu lektvarů.

„Nezapomeňte na žluč pásovce,“ zavolal profesor Camentum, píšící cosi na tabuli. Harry si prohlédl třídu; studenti vypadali mladě, snad třeťáci, kotlíky měli stále ještě po pás. V jednom rohu viděl Pottera a Blacka, jak se pošťuchují a přitom se dívají na druhou stranu místnosti, a uviděl mnohem mladšího Snapea, kterému byl hábit příliš velký, jak se krčí nad svými přísadami a nenávistně rozemílá roh dvojrožce.

„Lestrangi!“ vykřikl Harry a skočil po mladém Lestrangeovi, který cosi jemně sypal do pěnícího zeleného odvaru. Zpoza kotlíku vyskočil starší Lestrange a bleskově se prodral kolem řady kotlíků pryč.

„Mdloby na tebe!“ zařval Harry. Z prstů mu vystřelil proud planoucí červeně, ale Lestrange uskočil z cesty, klopýtl vedle vyrovnaného profesora Camentuma a pak se vypotácel ze dveří, s Harrym v patách -

- ocitli se na famfrpálovém hřišti, děti byly ještě menší. Ruce držely nad školními košťaty a nervózně se dívaly na madam Hoochovou.

„Křikněte: 'Hop!'„ přikázala jim a koště jí skočilo do ruky.

Harry se rozběhl podíl řady studentů a rozhlížel se kolem sebe, od jednoho konce hřiště ke druhému. Kde je Lestrange, ten parchant? Protlačil se přes dva nebelvírské prvňáky a na chvíli se zastavil; cítil, jak mu srdce buší v hrudi.

„Hop!“ volaly děti sborově. Harry uskočil stranou, když košťata vystřelila vzhůru; cítil vedle sebe závan vzduchu, jak se mu některá košťata otřela o kůži, prošla skrz něj...

Vzhlédl a jejich pohledy se znovu setkaly, Lestrangeův byl skoro tak temný jako Severusův, Harryho pohled zářil zeleněji než pohled Pána zla. Pak Lestrange naskočil na koště a vystřelil směrem k hradu; Harry chňapl po dalším, ale cítil, jak mu ruka prochází dřevem, a tak přinutil prsty sahající po násadě, aby jimi prošel výbuch magie -

Rázem se mu jedno koště objevilo v ruce.

„Ne, takhle ne, Snape!“ vykřikla Hoochová, protože mladý Snape svíral koště ve špatném úhlu. „Musíš ho vždycky držet takhle, jinak z něj hned spadneš...“

Harry se vznesl do vzduchu za zvuků Potterova a Blackova smíchu, hýkání, které stoupalo jako pára a rezonovalo se mu v uších. Uvědomil si, že letí mlžným oparem, ale tam v dálce byl Lestrange. Snižoval náskok, neustále se přibližoval a cítil zuřivé uspokojení - na koštěti ho nikdo neporazí. Ve vzduchu byl králem, jestřábem…

Lestrange se náhle vrhl dolů, do spirály, která se řítila k zemi, a Harry ho neúnavně následoval. Opar houstl, oteploval se, měnil se v dusivou mlhu -

- Harry ucítil pod rukama a koleny mokré dlaždice. Slyšel neustálé bubnování šplouchající vody a náhle si uvědomil, že tohle místo zná: byly to sprchy ve zmijozelském podzemí, a když se vyškrábal na nohy, uviděl skrz mlhu a vodu postavu...

Byl to Severus. Harry cítil, jak mu dech opouští plíce, jako by ho někdo udeřil. Severus byl pod vodou nahý, nahý a naprosto krásný. Harry zalapal po dechu; podlomila se mu kolena. A Harry cítil, jak se mu do tváře hrne krev - Severus byl... byl...

Severus zasténal a Harry cítil, jak mu ozvěna toho stenu rezonuje v hrdle.

„Jonathane...“ vydechl, oči se stočily, víčka se napůl přivřela, jedna ruka putovala po bledé, vlhké kůži...

Náhlý pohyb -

Harry vyskočil jako zvíře a cítil, jak se jeho frustrace, hněv, nenávist a touha rozhořely do bezohledné divokosti.

„LESTRANGI!“ zařval a jeho hlas se rozléhal ozvěnou a prodíral se párou. „Neopovažuj se jít hlouběji, ty parchante! Lestrangi!“

Harry proletěl kolem řady nepoužívaných sprch, kolem mokrých závěsů, kolem zrcadel a umyvadel a prošel dveřmi -

- znovu se ocitli ve zmijozelské ložnici. Příliš dobře znal ty těžké zelené závěsy, doutnající krb, stíny, které zahalovaly stěny, ale tam na posteli...

Severus ležel nahý na Malfoyově posteli, nahý jako předtím ve sprše, a Malfoy nad ním se zlým úsměvem ve tváři funěl, zrychleně dýchal a Severus se díval s široce otevřenýma očima a s pusou dokořán nechával toho chlípníka, aby mu pronikal až do krku a -

Lestrange! Harry se rozzuřil, cítil, jak se mu z temnoty duše dere magie, prochází mu tělem a vrčí jako rozzuřená šelma, skáče s nabroušenými drápy a přistává na černovlasém prefektovi -

Harry se vrhl k posteli a divoce se zasmál, když spatřil Lestrange na podlaze, spoutaného zkroucenými černými provazy.

„Poslouchej, Froste...“ zalapal Lestrange po dechu.

„MLČ!“ vykřikl Harry a Lestrangeův hlas nezněl víc než jako chraplavý šepot. Sáhl dolů, popadl ho za límec a přitlačil ho ke zdi. Oči se protočily bolestí. „Chtěl jsi mě přivést sem, abys mohl utéct, že jo?“ zašeptal. „Chtěl jsi mě rozptýlit, že jo, a použít k tomu mého Severuse - využít ho, využít tuhle vzpomínku!“

Oči se soustředily, zakalené a bez citu, a pak se tvář zkřivila téměř výsměšně. Harry cítil, jak mu tělem projela nenávist, stáhl ruku, sevřel ji v pěst - a udeřil s ní do toho orlího nosu.

„Tak,“ zavrčel, když Lestrange klopýtl dozadu a padl na podlahu, „to je teprve začátek - ty parchante...“ Vymrštil nohu a Lestrange vydal tlumený výkřik, jak něco prasklo - možná žebro, pomyslel si Harry nejasně, když akci opakoval a mířil na hruď, záda, hlavu, slabiny.

„Líbí se ti to, Malfoyi?“ zeptal se mladý Lestrange zdvořile.

Harry se otočil. Malfoy se zachechtal, ale jeho oči byly nesoustředěné, jeho tvář byla maskou prázdného potěšení, zatímco pohyboval boky sem a tam, sem a tam. To není jeho práce, uvědomil si Harry náhle. Je jen loutka, robot.

Na tváři mladého Lestrange, ještě stále dětské, se objevil vědoucí úsměv. „A co ty, Severusi?“ zeptal se zdvořilým tónem. „Líbí se ti to?“

Harry se téměř proti své vůli otočil, aby se na Severuse podíval. Skoro tu tvář, zkřivenou a pokrytou rozcuchanými vlasy, nepoznal, ale ty oči - tmavší než Lestrangeovy, oči doširoka otevřené a upřené, slabě se třesoucí prsty -

Lestrange u Harryho nohou zasténal. Harry se otočil a znovu prudce kopl. Pak se sehnul a vytáhl ho na nohy. „Parchante,“ zašeptal a plivl mu do potlučené, zkrvavené tváře. Lestrangeovy oči se otevřely, ale nebyla v nich žádná lítost, jen zloba a výsměšná zlomyslnost...

Harry stáhl ruku zpátky. Cítil, jak se magie sráží v něco ostrého. S řevem se vrhl dopředu a cítil, jak se mu ruka zalévá teplem, když trhl vzhůru a Lestrangeova ústa se otevřela v tichém výkřiku.

Pustil ho. Lestrange se na okamžik zakymácel, než spadl dopředu. Harry ho zachytil a ucítil, jak mu skrz hábit prosakuje krev a ohřívá mu kůži na stehně.

Lestrange otevřel ústa. Z koutku mu vytékala krev, ale rozbité rty se zkroutily do úsměvu. Oči se mu zakalily, ale cosi v nich jiskřilo a stále neúprosně plálo. „On to vidí, víš,“ zašeptal chraplavě, „Severus tě vidí, Jonathane.“ A pak, jako když mrak bledne na obloze, se jeho obrysy začaly ztrácet, rozplývaly se jako sen a náhle byl pryč.