Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 15: Zatracená nebelvírka

Draco trpělivě poslouchal, jak stále se třesoucí Hermiona vypráví události posledních několika minut. Jeho zuřivost při tom výkladu ještě vzrostla. Ten bastard Nott sem přišel, zneškodnil ho (jen merlinví jak) a terorizoval Grangerovou. Už jen při pomyšlení, že by jí znovu ublížil, se mu udělalo nevolno.

„Dotkl se tě?“ zavrčel temně, když Hermiona zmlkla. Vyměnili si pohledy, pak tiše zavrtěla hlavou a zmijozel se cítil o něco lépe. Nepatrně lépe.

„Nemůžu tu zůstat…“ zašeptala Hermiona se zoufalým výrazem. „Ví, že jsem tady.“

„Bojíš se, že varuje ostatní?“ zeptal se Draco, i když o tom pochyboval. Koneckonců i Theodor se díky svým plánům stal zrádcem. Kdyby je udal, Draco by bez váhání prozradil, co o něm ví, a všichni by prohráli. Hermiona však znovu zavrtěla hlavou.

„Ne, to neudělá. Jen…“ Nervózně si poškrábala malý strup u jednoho z pohmožděných nehtů. „Odmítám trávit celé dny obavami, že znovu překročí práh. To bych nevydržela.“

Pak si všimla, že se na ni divně dívá. V jeho očích četla hněv, což bylo vzhledem k okolnostem pochopitelné, ale cítila v něm také… bolest, zklamání. Nechápala ale, co se mu honí hlavou.

„Co se děje?“ zeptala se zamračeně.

Otázka ho vytrhla z přemýšlení, s trpkým výrazem se odvrátil a pokrčil rameny. „Nic. Jen jsem chtěl… Pche, to je jedno, otravuješ mě svými otázkami.“

„To říkáš pořád,“ poznamenala Hermiona tiše. Naučila se, že si takové poznámky nemá brát k srdci. Zvlášť od Malfoye.

Otočil k ní hlavu a svraštil obočí. „Jen bych si přál, aby to trvalo trochu déle, to je vše. Spokojená?“ vyprskl otráveně.

Ať si Hermiona lámala hlavu sebevíc, neměla tušení, o čem to mluví. A upřímně řečeno, jeho opakované hádanky už ji unavovaly. „Ne, vlastně vůbec ne. Co by mělo vydržet déle?“

Draco si podrážděně povzdechl. „Proč trváš na tom, abych to řekl nahlas? Tohle je tvůj způsob, jak mě potrestat, jak mě ponížit, že?“

Hermioně se rozšířily oči. „O čem to proboha mluvíš, Malfoyi? Uvědomuješ si, že se chováš naprosto nepochopitelně?“ vyhrkla. Tenhle chlap ji opravdu uměl vytočit do nepříčetnosti.

„Přál bych si, abys tu ještě chvíli zůstala, to je všechno,“ vyštěkl, zatímco mu Hermiona zpanikařeně rukou pokynula, aby ztlumil hlas. Pak jí ta slova pronikla do mysli a ona si uvědomila význam toho, co právě řekl. Než však stačila odpovědět, promluvil znovu s rozpačitým výrazem, aniž by se na ni podíval. „Jsem rád, že jsi nablízku: mám uklizený pokoj, v hlavě taky trochu míň nepořádku… No, záleží na tom, v čem. A nevím, jestli to s tím souvisí, ale od té doby, co jsi tady, spím mnohem lépe.“ Hermiona se při těch slovech slabě pobaveně usmála, ale to on neviděl. „Ne, zapomeň na to, nejspíš to s tím nesouvisí. Každopádně… až se odsud dostaneš, budeš zpátky se svými přáteli, s Řádem, se všemi lidmi, na kterých ti záleží, a Blaise a já už v tvých očích nebudeme existovat. To, co jsem právě řekl, je naprosto sobecké, ale je to tak.“

V posledním záchvěvu důstojnosti řekl ‚Blaise a já‘, aby neřekl jen já. Protože byl Malfoy a u Malfoyů se nepředpokládalo, že by se jejich srdce otevírala až do takové míry. Ale v hloubi duše měl palčivou touhu říct: „Už nebudu existovat.“ V místnosti se rozhostilo tíživé ticho a Draco se tvrdošíjně odmítal na Hermionu podívat. Vysměje se mi… nebo mě v nejlepším případě nazve zrůdou.

„Mýlíš se, Malfoyi,“ oponovala Hermiona sotva slyšitelným hlasem. Čekala, až konečně otočí hlavu jejím směrem, ale když to neudělal, vstala z pohovky a přešla k posteli, kde seděl. Pak mu položila ruku na rameno a pokračovala. „Nikdy nezapomenu, co jste tu pro mě s Blaisem udělali. A udělám vše pro to, aby na to nikdy nezapomněli ani moji přátelé a Fénixův řád. Jsem vám oběma tak vděčná, že si ani nejsem jistá, jestli to někdy budu schopná splatit.“ Draco se nadechl, ale ona ho gestem umlčela. „Ne, počkej. Ještě jsem neskončila. Vím, že se bojíš opustit tohle místo a připojit se k lidem, kteří… buďme upřímní, tě trochu nenávidí…“ (Při tom podhodnocení sebou trhl, ale nic neřekl.)  „Ale já tě nenechám ve štychu. Ani Blaise, když na to přijde. Můžeš se na mě spolehnout.“

Opět nastalo ticho. To se však brzy zlomilo Malfoyovým smíchem. Hermiona se na něj zvědavě podívala; takovou reakci zjevně nečekala.

„Ale, ale, Grangerová,“ zasmál se posměšně. „Moudrý klobouk si u tebe zjevně spletl kolej. Všechny ty nebelvírské bláboly jsou tak klišovité!“ Svou větu přerušil tím, že jí hodil do obličeje polštář a dívka na protest vyhrkla ‚au‘. Pak se polštář vrátil zpět k odesílateli.

„Dobře, ty malá peroxidová zmije, jestli nechceš mou pomoc, řeknu Harrymu, ať tě někde ve štábu sváže a my si na tvé velké prázdné hlavě zahrajeme šipky!“

Malfoy se znovu zasmál, pak zvedl obličej a podíval se jí do očí.

„Už se nemůžu dočkat…“ zašeptal s vědoucím úsměvem na rtech. Uplynulo několik vteřin, během nichž se ztratil v Hermionině pohledu, a ona cítila, jak se nálada mění v něco… podivnějšího.

Ale vzchopila se. Od chvíle, kdy jí tenhle mladík přiznal, že po ní touží (ať už to trvalo jakkoli dlouho), udržovala mezi nimi určitý odstup, ale tenhle úsměv, tenhle okamžik jí připomněl, že musí stanovit hranice. Naléhavě. Odkašlala si, shodila Malfoye z jeho obláčku a ustoupila o několik kroků zpět.

„Promiň…“ zabručel Draco a odvrátil pohled.

„To nic není…“ vydechla Hermiona a nervózně se zatahala za jeden rukáv.

Na několik vteřin se rozhostilo ticho. Draco najednou vypadal, že ho velmi zajímá nit volně visící z baldachýnu, a otočil se zády k Hermioně, která nevěděla, kam se postavit.

„A kdybych byl celý den s tebou, abych tě chránil… zůstala bys ještě chvíli?“ zeptal se hlasem rozmazleného dítěte, které si vyjednává druhý kousek dortu.

Hermiona si dlouze povzdechla. „Nejspíš bychom se nakonec navzájem zabili, Malfoyi, a tvoje přítomnost Notta předtím zrovna nezastavila. Bez urážky.“

Draco se chystal pronést jízlivou repliku, ale raději si to rozmyslel a vzpamatoval se. „Nemýlíš se,“ připustil s polovičním úsměvem. Hermiona se usmála. Trapnost byla pryč.

„Poslyš, Malfoyi,“ pokračovala Hermiona. „Jestli tě trápí jen tohle, můžu tě ujistit, že až se odsud dostaneme, budeme spolu trávit hodně času. Zvláště pokud se rozhodneš vstoupit do Řádu…“

„Ach bože, Grangerová, já jsem se o ničem nerozhodl,“ namítl a rozhodil rukama. „Postupuješ trochu rychle, ne? Pomáhám ti dostat se odsud, starám se o tebe, ale tady moje dobrota končí. Zachraňuju tě jen proto, že se z nějakého důvodu, který nemůžu ovlivnit, cítím mnohem lépe, když tě mám na očích a v péči. Ne proto, že bych se najednou stal milovníkem mudlovských šmejdů.“

Hermiona sebou při té urážce trhla. „Protože si opravdu myslíš, že tě Řád vezme k sobě, bude tě živit, ubytovávat a chránit zadarmo? Jen kvůli tvému vzhledu?“ zeptala se s náznakem rozmrzelosti.

V odpověď se jen zasmál. „Krásnému? Krásnému, chceš říct? Takový odstín šedé se vyskytuje jen v malf...“ Hermiona na něj vrhla tak vražedný, podrážděný pohled, že mu úsměv téměř okamžitě zmizel a vrátil se k hlavnímu tématu rozhovoru. „Samozřejmě, že mě budou chránit!“ namítl. „Jsem politický uprchlík!“

Hermiona se zahihňala. „To se ti jen zdá, chudáčku. Tam, kam jdeme, má každý své místo a účel. Buď se přidáš, nebo vystoupíš. Je to tak jednoduché, Malfoyi.“

Zděšeně se na ni podíval a Hermiona potlačila spokojený úsměv. To, co právě řekla, samozřejmě nebyla tak docela pravda. I když byli dva teenageři až po uši ve smrtijedství, nikdo by neměl to srdce nechat je bez ochrany v divočině, zvlášť poté, co ji s nasazením života zachránili. Ale Malfoyovi to rozhodně nehodlala říct, zejména když ji zajímalo, jak daleko je ochoten zajít. Zkřížila ruce a podívala se na něj, aby své ultimátum podpořila. A když už byla u toho, chtěla využít příležitosti a uvést věci na pravou míru.

„Jo, a taky budeš muset přestat pořád říkat ‚mudlovští šmejdi‘,“ dodala a zvedla bradu. „I když mě to nemá přímo urážet.“

„Dobře, přestaň, to je na jeden den moc,“ zamračil se a pohlédl na ni. „Jsem ochotný přestat s ‚mudlovskými šmejdy‘, ale co se týče zbytku, budu o tom muset ještě popřemýšlet.“

Hermiona – Malfoy 1:0, pomyslela si a skryla vítězoslavný úsměv. Byla by škoda se u toho zastavit…

„Být tebou, moc bych se nerozmýšlela, kdo ví, jak dlouhou dobu tu ještě budu muset strávit…“ culila se ďábelsky. Dotkla se citlivého místa a věděla to.

„Čarodějnice…“ vyhrkl, když se na ni podíval.

„Od tebe je to asi ten nejhezčí kompliment, jaký jsi mi mohl dát,“ ušklíbla se Hermiona. Byla si téměř jistá, že vyhrála. Bylo načase zasadit smrtící úder. „Blaise mi už řekl, že chce vstoupit do Řádu. Ale pokud nechceš následovat jeho příkladu, naprosto to chápu. Kromě toho jsi dost chytrý a umíš to s hůlkou, jsem si jistá, že si tam venku poradíš sám… se všemi těmi Smrtijedy, co po tobě půjdou. Na tvém místě bych se bála, ale ty jsi velmi statečný, takže…“ Vyhýbavě mávla rukou a podívala se na Draca, který velmi zbledl. Hej, hej…

„To je v pořádku, to je v pořádku,“ zamumlal s úšklebkem. „Ale dělám to jen proto, že na tebe chci dávat pozor.“

„Samozřejmě,“ ušklíbla se Hermiona. „A vůbec ne proto, že se bojíš.“

„Já? Bojím? Máš halucinace, Grangerová…“ vyhlásil, když se Hermiona pro sebe zasmála. Draco se však vzpamatoval a ušklíbl se. „A v žádném případě tě nenechám v rukou Wízlíka.“

Hermiona mírně rozpačitě zakoulela očima. Vždycky musel mít poslední slovo…

*****

Snape a Lupin požádali všechny členy Fénixova řádu, aby se sešli na obědě v Lasturové vile a naplánovali Hermionin útěk. Vlkodlak už měl připravený plán, ale chtěl si ho nechat od skupiny schválit. Trochu se obával Mollyiny reakce, protože by se děti musely znovu vystavit nebezpečí, ale spoléhal na Snapeovu podporu, že ji přesvědčí.

Jakmile se všichni shromáždili kolem masového koláče a sklenice s dýňovým džusem byly plné, Snape a Lupin vstali a učitel lektvarů pokynul vlkodlakovi, aby promluvil. Oba muži si vyměnili vědoucí pohled a Lupin začal svou prezentaci, kterou si v noci v hlavě stále dokola zkoušel.

„Vzhledem k jistým okolnostem musíme urychlit útěk slečny Grangerové, aby co nejrychleji opustila panství. Takže já…“

„Co se stalo? Je Hermiona v pořádku?“ zeptal se Harry, protože vycítil, že se něco děje.

Když se Lupinovi zkroutil obličej, přišel mu na pomoc Snape. „Nic, co by se vás týkalo, Pottere. Nechte ho domluvit.“

Harry a Ron vrhli na zmijozelského ředitele vražedný pohled a on jim ho stokrát oplatil. Lupin si odkašlal a pokračoval.

„Ehm… no ano, říkal jsem… vymyslel jsem plán, jak během několika minut nalákat co nejvíce Smrtijedů na určité místo. Využijeme rozptýlení, abychom Hermionu dostali ze sídla…“ Lupin převrátil oči v sloup, když viděl, jak se Ronova ústa (plná koláče) otevřela dokořán.

„To je skvělý plán,“ ušklíbl se. „Divím se, že nás to nenapadlo dřív. Počkejte, nás to napadlo! Ale ten starý umaštěný netopýří ksicht se rozhodl, že bude nejlepší nechat Wízlíka a jeho kamaráda vzadu, aby se s tím vypořádal sám.“ Ron hlasitě zatleskal, když Snape sevřel pěst na hůlce v kapse svého černého hábitu. „Dobrá práce, za ten skvělý nápad.“

„RONALDE!“ vyštěkl Artur Weasley a všechny u stolu tím zaskočil. O Molly bylo známo, že na děti křičí, ale u Artura to bylo něco zcela výjimečného. „Přísahám, že jestli okamžitě nepřestaneš s touhle směšnou pomstou profesoru Snapeovi…“

Odmlčel se a nechal hrozbu viset ve vzduchu. Ron se na něj beze slova podíval, ale už ani nemukl. Snape se ani neobtěžoval skrýt úsměv. „Nic se neděje, Arture,“ pronesl medovým hlasem a Ron zrudl do purpurova. „Myslím, že to chápe.“

Na konci stolu si Lupin dlouze, předlouze povzdechl a sevřel si kořen nosu.

„Kam chcete Smrtijedy nalákat?“ zeptal se Harry a vrátil se k tématu.

Konečně rozumná připomínka, pomyslel si Snape, když Remus odpovídal svému bývalému studentovi.

„Dostali jsme informaci, že celé Prasinky jsou chráněny poplašným systémem. Pokud někdo z vládou prohlášených nežádoucích osob vstoupí na území vesnice, spustí se poplašný systém a je povolána kavalerie.“ Harry přikývl a Lupin se na něj usmál: „Naštěstí máme po ruce dva exempláře nežádoucích, Harryho Pottera, číslo jedna, a Ronalda Weasleyho, číslo dvě.“

„Příběh jeho života, věčná dvojka,“ zažertoval George a loktem šťouchl bratříčka do žeber.

„Chceš, abych ti uřízl i druhé ucho?“ vyhrkl Ron a loupl po něm okem.

„Chlapci, chovejte se slušně,“ pokárala je Molly Weasleyová. „Jen tak dál a nedostanete dezert!“

Fred se obrátil k matce s prosbou. „Můžu taky nedostat dezert? Protože vím, jak vypadá tvůj pudink, mami, a upřímně řečeno, jsem si jistý, že je to věc, kterou dávají vězňům v Azkabanu, aby měli deprese…“

Molly se s unaveným výrazem obrátila k Fredovi. Snape si byl docela jistý, že slyšel, jak zamumlala něco, co znělo jako ‚vzdávám se‘, těsně předtím, než pokynula Lupinovi, aby pokračoval v popisu svého plánu.

Lupin se dlouze nadechl. Jestli ho budou děti takhle vyrušovat, slečna Grangerová odtamtud neuteče. Natočil se k Severusovi a oba muži si vyměnili významný pohled. Bylo načase, aby se vydal do sídla a řekl Blaiseovi, Dracovi a Hermioně o jejich plánu. Mezitím Remus oznámil skupině, že nejpozději příští den hodlají přejít do útoku. Pro Harryho, kterému Lupin ještě před dvěma dny vyčítal, že chce jednat příliš ukvapeně, to bude jistě těžko spolknutelná pilulka. Vlkodlak doufal, že se mladík nebude příliš vyptávat na tento náhlý zvrat událostí.

Snape odešel od stolu a povšiml si, že se na něj Harry dívá se svraštělým obočím.

„Jdu do sídla, ti tři se musí připravit na brzký odchod…“ oznámil jen, než ve víru černých šatů vyšel ven. Chlapec, který zůstal naživu, ho sledoval očima, dokud nepřekročil práh, pak obrátil pozornost zpět k Lupinovi a viděl, že bývalý učitel obrany proti černé magii ho pozoruje, jako by se bál, že se náhle rozzlobí. To ještě prohloubilo jeho zamračení a Lupin rychle odvrátil pohled.

*****

Snape otevřel velké dveře do Malfoyova sídla, a když uslyšel rozzlobené hlasy z obývacího pokoje, pocítil příval adrenalinu ve všech nervových zakončeních.

No tak, co se to tu zase stalo? pomyslel si s úšklebkem. Chtěl se odplížit do prvního patra, aby si nejdřív promluvil s těmi třemi teenagery, ale Belatrix už stoupala po schodech ze sklepa. Když ho uviděla, rozčileně si povzdechla.

„Na poslední chvíli,“ vyštěkla. „Krizové zasedání. Obývací pokoj. Hned.“

A beze slova otevřela (aniž by se jich dotkla) dvoje dveře vedoucí do velkého sálu. Když Snape za Belatrix vstoupil, viděl, že se tam už shromáždili Lucius, Narcisa, Gregory a Romilda Nottovi a také Avery a Goyle (otec). Jinými slovy, horní vrstvy Smrtijedů. Všichni vypadali velmi rozrušeně. Narcisa se lehce usmála na svého přítele, zatímco Lucius na něj vrhl jedovatý pohled.

„Co se děje?“ zeptal se a snažil se zachovat klid. Byl odhalen mnoholičný podvod? Byly děti přistiženy, jak schovávají slečnu Grangerovou? Snapeovi proběhla hlavou celá řada scénářů. Ale kdyby se to stalo, Lucius by ho s radostí zavřel i s ostatními vězni do pěkné cely s výhledem. Z toho usoudil, že to nemá nic společného s nebelvírkou.

Romilda Nottová se k němu se slzami v očích otočila a zašeptala: „Severusi, nevíme, co máme dělat! Přišli jsme si pro radu…“

Snape se zamračil a obrátil se k ostatním, očekávaje vysvětlení. Belatrix si pospíšila s odpovědí.

„Jejich dítě se vymklo kontrole… Myslím, že se z toho tady stává nemoc. Po princi Krasoňovi a jeho kamarádovi, který chtěl utéct, se teď chová divně i Theodor.“ Lucius po švagrové loupl okem, když slyšel, jak směšnou přezdívku pro jeho syna používá, ale neodvážil se jí odporovat. Neúspěšný útěk Grangerové mu stále ležel v žaludku, a to natolik, že Dracovo zapojení do této historky mohlo jejich jméno vláčet bahnem.

Snape pohrdavě zvedl obočí. „No a co? Do tohoto stavu vás dostaly děti? Za mých časů by naši rodiče seslali dva nebo tři cruciaty a garantuji vám, že by se věc vyřešila.“

Belatrix se lehce zasmála. „Nepokoušej mě, s těmi dětmi mě poslední dobou často svědí hůlka…“

„Ta, která nikdy neměla děti, teď dává lekce výchovy? Tak teď už jsme viděli všechno…“ ušklíbla se Narcisa na svou sestru, zatímco Lucius se culil.

„Co nás dostalo do takového stavu?“ zeptal se Avery chraplavě. „Jde o to, že nikdo nechce převzít odpovědnost za hlášení těchto incidentů Pánovi…“

„Udivuješ mě,“ zabručela Belatrix a zkřížila ruce. „Náš pán je v Bradavicích, má na starosti stovku dětí, zatímco my nezvládneme ani tři! A to naše vlastní. Vážně, jestli se o něčem takovém dozví, rozmetá nás na cucky.“

Snape přikývl, musel uznat, že její úvaha byla správná. „Ale… co Theodor udělal, že je důvod k takové panice?“

Romilda Nottová se naklonila nad pohovku, na kterou si položila brašnu. Vytáhla starou černou knihu a podala ji Snapeovi. Ředitel Zmijozelu po ní sáhl a otevřel ji. Byla prázdná. Tázavě pohlédl na Romildu a jejího manžela.

„Myslím, že takové jsou všechny…“ vysvětloval Gregory temně. „Všechny knihy, na kterých Theodor v poslední době pracoval. Prázdné.“

Snape našpulil rty. „Snad si nemyslíš, že… no, je to směšné, je to ještě dítě. A nikdy jsem neslyšel o kouzlu, které by z knihy vysálo vědomosti. Je to směšné, směšné…“ Zmlkl, mozek mu pracoval na plné obrátky.

„Některé knihy v naší knihovně jsou nesmírně staré a některé z nich se týkají té nejtemnější magie, jaká existuje…“ pokračoval Gregory Nott a jeho žena přikývla. „Mohl zkombinovat mocné formule nebo ho jedna z knih mohla… posednout. Už dříve se vyskytly případy…“

Teď byl na řadě Lucius. „To je nemožné, knihy, které představují takové nebezpečí, získalo ministerstvo kouzel v minulém století. Od roku osmnáct set devadesát sedm nebyl zaznamenán případ posedlosti knihou!“

Narcisa přiblížila ústa k jeho uchu a zatvářila se nevinně. „Zapomínáš na Raddleův deník, drahý. Pamatuješ? Ta holčička, kterou jsi málem zabil, když jsi jí ho omylem podstrčil…“ Samolibě se usmívala a předstírala, že přemýšlí. „Aaaah, jakže se to jmenovala, ta holčička? Fanny Pugsleyová?“

„Ginny Weasleyová,“ zabručel Lucius a plně si uvědomoval, že se mu jeho žena směje.

„Ach, ano, to je ono!“ zvolala a poplácala ho po rameni. „Jaká působivá paměť, můj drahý muži!“

Snape se posměšně uchechtl, když Lucius protočil oči. Nott si prohrábl prošedivělé vlasy. „Prosím tě, Malfoyi, když ministerstvo v devatenáctém století zahájilo pátrání, všechny velké rody našly způsob, jak některé knihy ukrýt. Nemůžu být jediný, kdo má zakázané knihy nebo předměty, že ne?“

Rozhostilo se ticho. Všichni z nich vlastnili větší či menší množství nežádoucích předmětů, takže Snapeova teorie by mohla být pravdivá.

„Jestli mám pravdu, pak tu musí být ještě nějaká kniha, která nebyla vyprázdněna. V případě posedlosti knihou se příslušná kniha stává nezměnitelnou. Jsem si jistý, že nešla vymazat.“ Snape se zamračil. Pak se obrátil k Romildě a Gregorymu. „Musíte ji najít.“

Romilda přikývla, ale její manžel nevypadal, že by se mu ten nápad příliš zamlouval. „Uvědomuješ si, Severusi, že mluvíme o stovkách knih, které je třeba zkontrolovat?“

„Máš snad lepší věci na práci?“ vyhrkla Romilda a rázně do svého muže šťouchla. „Lepší než zachránit svého jediného syna?“

Gregory neodpověděl a tvářil se zkroušeně. „Jak víme, že si tu knihu nevzal s sebou?“ namítl tvrdošíjně.

„Pravděpodobně si neuvědomuje, že je pod vlivem. Proč by se obtěžoval s knihou, když je přesvědčený, že zná a ovládá všechna kouzla, která potřebuje,“ odpověděl Snape, zatímco Belatrix souhlasně pokývala hlavou.

„A až najdeme tu knihu, o které je řeč, pokud vůbec nějaká taková kniha existuje…“ Avery se rozpačitě podívala směrem k Romildě a Gregorymu. „Dá se nějak oddělit kluka od knihy, aniž by se jedno z nich zničilo… nebo oba…?“

Romilda se při té představě zděšeně zajíkla a sevřela manželovu paži.

„Zapracuji na tom…“ ujistil je Snape a pomyslel si, že všechno půjde nejspíš mnohem rychleji, jakmile bude Grangerová zase v pořádku a připravená na výzkum. Měl v úmyslu získat na svou stranu i Řád. Kingsley mohl nahlédnout do archivů ministerstva a mezi nimi by nakonec našli způsob, jak Theodora zneškodnit. A kdyby ho bylo třeba zabít… no, to se teprve uvidí. „Udělejte z toho prioritu a projděte všechny knihy ve své knihovně.“

„A co Pán zla?“ přerušil ho Avery a zkřížil ruce. „Co budeme dělat?“

Všichni se na sebe podívali, více či méně rozpačitě.

„Ani slovo,“ vydechla Belatrix s pohledem upřeným do dálky. „Prostě budeme mlčet a ono se to přežene. Doufejme, že se to nikdy nebude muset dozvědět.“

Lucius Malfoy si podrážděně povzdechl a přejel si rukou po tváři. „Uvědomuješ si, že jsme na pokraji zrady?“ vyhrkl, když se Avery ušklíbl. „Nestačil ti příklad se Zabinim?!“

Nikdo mu neodpověděl. Někdo si odkašlal, kdosi vzdychl a Belatrix zamířila k východu. „Odcházím do Bradavic, abych se ujistila, že se nic z toho nedostane k Voldemortovi. Vy…“ ukázala na Gregoryho a Romildu a ukazováčkem a prostředníčkem udělala písmeno V. „Pospěšte si a najděte tu zatracenou knihu. Doufejme, že existuje.“

Avery následoval ji a manžele Nottovy a brzy byli Lucius, Narcisa a Severus sami. Lucius se naštvaně podíval směrem k mistru lektvarů. „Nenásleduješ je?“

Snape potlačil zavrčení. „Chci prohodit pár slov s…“

„Mojí ženou, jako obvykle,“ zabručel ten druhý a vyrazil z obýváku. Zabouchl dveře a Severus uslyšel jeho kroky přes chodbu směrem do kobek. Pravděpodobně proto, aby si na nějakém nebohém vězni uklidnil nervy.

„Chtěl jsem říct s Dracem, ale to je jedno…“ zamumlal Snape, i když ho Lucius už neslyšel.

Narcisa k němu bez hlesu přistoupila. „Proč chceš mluvit s Dracem?“ zeptala se. Snape se k ní otočil s lítostivým výrazem.

„Brzy to přijde,“ oznámil prostě.

Narcise Malfoyové se v šedých očích mihl záchvěv paniky a ucítila, jak se jí sevřelo srdce. Její syn brzy uteče. Uteče a nechá ji za sebou. Samotnou v tomto blázinci. Severus zřejmě pochopil, co si myslí, protože jí položil ruku na předloktí.

„Mohla bys jít s námi, přidat se k naší skupině,“ vydechl a zvýšil tlak svých prstů. Narcisa se však odtáhla a vydala ze sebe tichý smích, který nezněl dobře.

„Nemluv nesmysly, Severusi,“ zašeptala a odtáhla se. „Byla bych zbytečný přívažek.“

„Nebyla bys…“ namítl, ale ona ho přerušila.

„Diskuse skončila,“ řekla stroze. „Buď tak hodný a slib mi, že to všichni tři zvládnou.“

Snape přikývl. „Uděláme, co bude v našich silách.“

Narcisa bez hlesu vyšla z obývacího pokoje a pokynula mu, že cesta do prvního patra je volná. Sledovala ho, jak stoupá po schodech a zatáčí směrem k Dracovu pokoji. Pak se pomalu, rozvážnými kroky vydala do svého pokoje, a když si byla jistá, že je sama, klesla na podlahu a propukla v tichý pláč.

*****

Když někdo zaklepal na dveře Dracovy ložnice, všichni tři teenageři v pokoji vyskočili na nohy a oba chlapci vytasili hůlky.

„Kdo je tam?“ zeptal se Draco nejistým hlasem.

„Tvůj kmotr,“ zabručel Severus a obával se, že se Lucius objeví bez ohlášení. „Pospěš si a otevři ty dveře, sakra!“

Draco sklonil hůlku a opatrně otevřel. Profesor vstoupil a zavřel za sebou. Vzápětí ho napadl chomáč rozcuchaných hnědých vlasů a dvě hubené paže.

„Merline, tak ráda vás zase vidím,“ vypískla Hermiona a nebyla si jistá, jestli pláče, směje se, nebo obojí najednou. „Jak se má Harry? A Ron? A Weasleyovi? Lupin a Tonksová? Jsou všichni v pořádku?“

Snape nervózně zavrtěl hlavou a nespokojeně se na ni podíval. „Slečno Grangerová, tohle tempo mluvení a vyptávání je upřímně řečeno neúnosné. Kdybych vám tak mohl vzít ještě nějaké body…“ zabručel, i když úsměv z Hermioniny tváře vymazat nedokázal. „A abych odpověděl na vašich tisíc otázek, ano, všichni jsou v pořádku.“

„Promiňte,“ odpověděla Hermiona a odfrkla si. „Je to jen… no, to je jedno. Dostaneme se odsud brzy?“

Snape za ní viděl, jak se Draco při její otázce zavrtěl. Ne všichni byli z odchodu nadšeni.

„Zítra. Musíte být připraveni.“ Tentokrát Dracova ramena poklesla o dobrých dvacet centimetrů. „Teoreticky se nám podaří udržet Smrtijedy v úzkých dost dlouho na to, abyste mohl bezpečně odejít, ale opatrnosti není nazbyt. Před branou na vás bude čekat skupina. Dáme vám vědět, kdy máte přijít dolů, a pošleme Patrona. Budeme muset být rychlí, rozumíte?“

Hermiona horlivě přikývla. Snape sáhl do jedné z kapes, vytáhl hůlku a podal ji dívce.

„Tohle budete potřebovat… Vím, že není vaše, ale…“ Profesor zagestikuloval, Draco však zasáhl dřív, než se Hermiona mohla hůlky dotknout.

„Grangerová už hůlku má a sedí jí mnohem víc než jakýkoli hloupý kus dřeva, který jí můžeš darovat. Večer ti ji donesu,“ vynadal jí zuřivě, jako by obdarovat ji další hůlkou byla skutečná urážka.

„Tu tvé prababičky?“ zeptal se Blaise zamračeně. „Nevzal si ji Theodor minule?“

„Vrátil mi ji, abych ji mohl uložit do vitríny a nevzbudil otcovo podezření…“ vysvětlil Draco. „Je to perfektní hůlka pro tuhle mudlovskou hlavu.“

„To je!“ usmála se Hermiona. „Byla úžasná! Ještě lepší než ta, kterou jsem měla od svých jedenácti let!“

Snape se zasmál. „Kdybyste starou paní Malfoyovou znala, nedivila byste se,“ zamumlal, a když se k němu Hermiona s úsměvem otočila, dodal, „a ne, to není kompliment, slečno Grangerová.“

Hermionina šťastná tvář se poněkud vytratila a ona se otočila k Dracovi, který se smál pod nosem. „Jednou mi opravdu musíš říct, co bylo na té ženě tak zvláštního…“

„Nikdy, ani při mučení,“ odvětil a zavrtěl hlavou.

„To se ještě uvidí,“ pohrozila mu Hermiona a přimhouřila oči.

Blaise se uchechtl a Snape protočil oči. „Buďte vážní. Zítra budete hodně riskovat. Budete muset být rychlí, přesní, poslušní… Nedělejte žádná hloupá rozhodnutí a nesnažte se zachránit celý svět, rozumíte? Pokud jeden z vás zůstane vzadu (ukázal na Blaise a Draca), připomínám vám, že prioritou je stále slečna Grangerová. Pro opozdilce není čas se vracet.“

Draco a Blaise přikývli, ale Hermiona se tvářila pohoršeně. „Ale…“

„Slečno Grangerová!“ zarazil ji profesor příkře.

Hermiona zavřela ústa a podívala se na Draca, pak na Blaise a pak zpátky na Snapea. „Ujišťuji vás, že nikdo nezůstane pozadu,“ pronesla odhodlaně.

Draco za jejími zády se lehce usmál. Zatracená nebelvírka…

Severus vycítil, že ji nedokáže přimět k rozumu, a povzdechl si. „V tom případě se ujistěte, že vše proběhne hladce.“

„Slibuji,“ odpověděla Hermiona téměř v pozoru.

Snape přikývl. „Zítra večer se opět setkáte se svými přáteli, slečno Grangerová.“

Hermiona se rozzářila a cítila, jak jí srdce bije rychleji než od začátku jejího zajetí. Když profesor opustil místnost, otočila se zpět ke dvěma zmijozelům. Blaise v úsměvu cenil všechny zuby. Draco se tvářil poněkud smíšeně, ale mírně se usmál, když v Hermioniných oříškových očích znovu zahlédl jiskru. Trochu mu to připomnělo tu rozčilující se Grangerovou, kterou znal z Bradavic. Byla pohublá, potlučená, ale až na pár detailů to byla tatáž osoba. A rozdíl byl v tom, že už neměl chuť si ji dobírat, nebo ne ve stejném slova smyslu…

„Zítra…“ vydechla a sepjala ruce před bradou. „Je to tak blízko a zároveň tak daleko…“

„Zítra večer bude tohle všechno špatná vzpomínka!“ vyhlásil Blaise a zeširoka mávl rukou. Draco sedící vedle něj se zamračil a Hermiona si toho všimla.

Měkce se na oba chlapce zadívala a počkala, až se setká s Malfoyovým smutným pohledem, a pak dodala: „Přeháníš, Blaisi. Nebylo to tak špatné.“ Draco se na ni nejprve překvapeně podíval a pak se mírně usmál.

Zatracená nebelvírka…