Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třicátá první – A je to venku část I.

Remus Lupin by si nejraději dal facku. Právě zíral dolů na poměrně velkou, ale rozhodně zcela prázdnou lahvičku a přemýšlel, jak se tohle mohlo stát.

Proklínal svou nedbalost. S užíváním Vlkodlačího lektvaru se stal příliš lehkovážným. A teď večer si jej musel vzít, zítra byl úplněk a jemu nic nezbývalo.

Právě to se stane, když moc zpohodlníš, Remusi, říkal si naštvaně. Neustálá bdělost!

Což ho přivedlo k jednomu problému.

Severus byl již u Albuse, kde diskutovali o nějakých přípravách předtím, než začne setkání Řádu. Některé přípravy se očividně týkaly Ronalda Weasleyho a stejně tak Harryho Pottera, s největší pravděpodobností jejich poměrně nebezpečného zvyku opouštět v noci společenskou místnost.

Remus přemýšlel na plné obrátky, zatímco opouštěl své komnaty. Severus ho požádal, aby už nevstupoval do jeho pokojů bez upozornění, ale nebyl zde, to věděl jistě, a velice nerad by jeho a ředitele rušil, a to zejména kvůli něčemu tak trapnému a potencionálně nebezpečnému, jako že si zapomněl vzít svůj lektvar.

Věděl přesně, kde v laboratoři má Snape velké zásoby Vlkodlačího lektvaru a uměl poměrně nestabilní směs dotvořit sám. Takže ho není třeba rušit.

Přesto se cítil nervózně a provinile, když přitiskl ruce na potemnělý gobelín. Nebyl zde více jak tři měsíce a Severus by zuřil, kdyby ho tu našel.

V tu dobu, kdy vstoupil přes skryté dveře do Snapeovy knihovny, velká místnost byla kromě mihotavého světla v krbu tmavá. Vydal se k točivému schodišti, když jeho sluch, zbystřený blížícím se úplňkem, zaujal zvuk, který ho donutil se zastavit.

Oddechování, poblíž krbu, přicházející z velké a pohodlné pohovky, na které často sedával, když se Snapem probírali výsledky jeho experimentů.

„Severusi?“ zavolal tiše. Žádný pohyb na pohovce, jen dýchání, mělké a krátké. Nějak si jej spojil s nemocí. Opatrně se přibližoval.

„Severusi, omlouvám se, nechtěl jsem tě rušit, potřebuji svůj lektvar. Myslel jsem, že jsi s Albusem… Ach můj Bože!“

Pach krve ho zasáhl přímo do obličeje. Někdo musel být těžce zraněn, aby to bylo takto cítit.

Zapomínaje na své omluvy, Remus spěchal k pohovce, jeho srdce bilo v hrudi bolestně o závod. Že by se jim konečně podařilo dostat jejich zrádce? Alespoň, že je naživu – stále ho slyšel dýchat.

„Lumos,“ zašeptal tiše, a pokoj se náhle koupal v tak bílém světle, že stěží mohl zadržet výkřik při pohledu před sebe.

Byla to Hermiona Grangerová, zbitá a potlučená, jen stín rázné, silné dívky, kterou začal mít rád. A všude byla krev. Krví byla smáčená její roztrhaná školní uniforma, krví byly slepené její vlasy a krev zbarvovala její obličej a krk do ruda.

Její levá noha byla ohnutá v nepřirozeném úhlu a tvář, pokud ji vůbec mohl pod vší tou krví rozeznat, byla oteklá z krutého bití. Někdo jí nejen ublížil, někdo se jí snažil nelítostně vymazat z povrchu zemského.

„Slečno Grangerová,“ zvolal bezdechým šeptem, ale ona nereagovala.

Co má dělat? Asi by se s ní nemělo hýbat, ale Severusův krb není připojen k letaxové síti, a ona potřebuje naléhavě lékařskou pomoc. Kromě toho ji tu nenechá samotnou, na místě, kde byla takovým způsobem zneužita.

Po chvíli váhání ji jemně zvedl a vzal ji do náruče. Z jejích rtů uniklo zasténání zrozené ze strachu a bolesti. Byl to zvuk, který by si s Hermionou Grangerovou nikdy nespojil, a on proklínal Snapea za to, že ji do tohohle dostal.

Jak to mohlo zajít až sem? Jakkoli se v posledních měsících jejich vztah stal chladným a rezervovaným, Remus vždy druhého muže respektoval, i když nesdílel jeho názor na výuku.

Ale zranit studentku? Ne, opravil se, zatímco jeho zrak padl na bezvládné tělo, které nesl chodbami Bradavic, nejen zranit. Mučit ji. Zničit její tělo a možná i její mysl.

Zešílel snad Snape? Byl to podvodník jako Moody před třemi roky? Nebo nakonec jeho špionáž vypustila ven něco z jeho nitra, nějakou temnu touhu, kterou předtím naplňoval jinými způsoby?

Zatímco jeho mysl divoce přeskakovala z hlubokých obav o studentku v jeho náručí na zuřivý hněv vůči jeho kolegovi, Remus spěchal dolů do učebny lektvarů, aby použil tamější krb k dopravě sebe i Hermiony na ošetřovnu.

Madame Pomfreyová, zalarmovaná jejich příchodem, při výjevu, který se jí naskytl, vydala šokované zalapání po dechu.

„Co se stalo?“ zašeptala, když Remus opatrně položil dívku na jedno z nedotčených lůžek. „Kdo jí to udělal?“

„Snape,“ odpověděl Remus chladně a byl odměněn dalším povzdechem. „Za tohle ho dostanu, Poppy. Jen nenechte nikoho kromě mě nebo Brumbála se k ní v tuto chvíli přiblížit, ano?“

Madame Pomfreyová mlčky přikývla a Remus znovu vystřelil pryč, ani nepočkal, až začne svoji práci. Musel se dostat ke Snapeovi dřív, než zjistí, že jeho oběť zmizela. Remus moc dobře věděl, jak nebezpečným kouzelníkem Snape může být, a toto byla jeho nejlepší šance, jak ho chytit, aniž by něco tušil.

Vzdálenost mezi ošetřovnou a ředitelovou kanceláří se mu zdála delší než kdy dřív, ačkoli mu trvalo méně než tři minuty dostat se ke kamennému chrliči a vyštěknout na něj heslo.

Všechny jeho myšlenky se upíraly ke krvácející, sténající Hermioně Grangerové a k muži, který jí to udělal. Což bylo důvodem, proč prudce rozrazil ředitelovy dveře, aniž by se obtěžoval zaklepat.

Jeho oči se okamžitě zaměřily na Snapea, který se nacházel u krbu ve své obvyklé zastrašující póze, pochopitelně vrčící na Harryho a Rona. Když dveře hlasitě práskly o zeď, chlapci, stejně jako Brumbál vyskočili na nohy, ale Remus si toho nevšímal. Celou svou bytostí se soustředil na Snapea a strašlivý hněv v něm narostl.

„Ty hajzle,“ zařval. „Cos jí to udělal?“

„No tak, Remusi,“ Albusův zmatený hlas se ho snažil uklidnit. „Jsem si jistý, že pro takový tón tu není důvod!“

„Ach, ale on tu je, řediteli,“ zavrčel Remus a pomalu se blížil směrem k mistrovi lektvarů. „Ono se nakonec ukázalo, že váš drahocenný špion je zvrácené monstrum!“

Byl už téměř u Snapea, který vstal ze svého křesla a pozoroval ho s chladným úšklebkem na tváři.

„Musí to být blížícím se úplňkem, Albusi,“ poznamenal posměšně. „Nerozumím mu ani slovo.“

„Ty moc dobře víš, o čem mluvím, a jdi do prdele s tou svou arogancí, Snape!“ Jediným rychlým pohybem Remus popadl Snapea pod krkem, odtáhl ho od křesla a přitiskl ke zdi. Snape se vzpíral, ale překvapivě neměl proti Remusově vlkodlačí síle šanci.

„Jak jsi jí to mohl udělat, Snape?“ Remusovy oči se nevírou a zklamáním naplnily slzami.

„Udělat co, Lupine,“ zavrčel Snape. „Potlač pro jednou svoji nebelvírskou blbost a pokus se, aby to dávalo smysl. A nejdřív mě pusť!“

„Je tvojí studentkou, proboha,“ zařval Remus, ignorující Snapeova slova. „A ty jsi ji zmrzačil! Jak jsi mohl lidské bytosti udělat něco takového? Ty jsi ji mučil!“

Uvědomění a hrůza zajaly Severusovu tvář, a ten sevřel své ruce kolem Remusových.

„Mluvíš o Hermioně?“ dožadoval se odpovědi.

Harryho a Ronovy oči se rozšířily nad tou otázkou úžasem, ale nikdo z mužů si jich nevšímal. Brumbál konečně vstal, rukama se silně zapřel o okraj stolu, a jeho pohled pro jednou neobsahoval nic než strach a překvapení.

„O Hermioně? Neopovažuj se jí tak znovu někdy říkat! Až s tebou skončím, budeš si přát, abys ji nikdy nepotkal! Vidíš ho Albusi?“ otočil se Remus napůl na ředitele, s výrazem zuřivého vzteku, „On ví, o čem mluvím! Dokonce přiznává, že ji týral!“

„Co jsi s ní udělal, ty hloupý blázne?“ Dožadoval se Severus, jehož hlas stěží zadržoval výkřik.

„Co jsem já udělal?“ Remus nevěřil svým uším.

„Šel jsem dnes večer do tvých komnat, protože mi došel můj Vlkodlačí lektvar,“ zavrčel, a jeho ruka zesílila sevření kolem Snapeova krku. „Když jsem vstoupil do tvé knihovny, našel jsem na tvé pohovce Hermionu Grangerovou, potlučenou a celou od krve, s nohou úplně na padrť! Vzal jsem ji samozřejmě k madame Pomfreyové. Stav, ve kterém byla! Nikdy jsem nevěřil těm drbům, ale ty jsi skutečně monstrum, Snape! “

„Zatracený blázne!“ Pohybem tak rychlým, že ho ani Remus nemohl spatřit, Snape použil bezhůlkovou magii a odmrštil vlkodlaka na protější zeď, kde se s námahou uklidnil a kde nyní vrtěl hlavou, aby se zbavil jejího točení.

Snape už přešel ke dveřím pracovny. „Musím ji okamžitě dostat zpět do svých komnat. Postarej se o tohle, Albusi,“ požádal, ne, přikázal Brumbálovi a v plné rychlosti se vyřítil ven z místnosti. Slyšeli jeho kvapné kroky směřující dolů po schodech, pak už nic.

Harry, Ron a Remus za ním nevěřícně a šokovaně zírali.

„Nemůžete ho nechat takhle odejít, řediteli,“ řekl Remus naléhavě. „On jí ublíží! Je vaší povinností slečnu Grangerovou ochránit!“

„Chcete říct, že Snape nějak zneužil Hermionu?“ zeptal se Harry třesoucím se hlasem. Ron zíral na otevřené dveře, jako kdyby stále viděl Snapeovu odcházející siluetu.

„Nejen zneužil,“ odpověděl Remus ponuře, příliš naštvaný, aby se teď staral o to, že mluví se studentem. „Spíš ji zbil a nechal vykrvácet k smrti!“

Obrátil se znovu na Brumbála, hněv se zrcadlil na jeho tváři. „Nemůžu uvěřit, že tu jen tak stojíš, Albusi! Pokud něco neuděláš ty, tak já ano!“

Vykročil ke dveřím, ale Brumbálův unavený hlas jej zastavil.

„Slibuji ti, že slečně Grangerové od Severuse žádné nebezpečí nehrozí. Raději bych o tom mluvil tady, v mé pracovně. Ani Severus ani slečna Grangerová nepotřebují, abychom za nimi šli!“

„Ty jsi ji neviděl, Albusi,“ protestoval Remus naštvaně, ruku na klice. „A my všichni víme, jak slepě Snapeovi důvěřuješ! Dříve jsem se vždy řídil tvými rozkazy, ale jednu věc ti řeknu, řediteli: Dokud se tohle vše nevyjasní a Hermiona mi to sama nevysvětlí, nespustím ji ani na chvilku z očí.“

Jen co to dořekl, vyběhl Remus z kanceláře a následoval Snapea na ošetřovnu, s Harrym a Ronem v patách. Brumbál kráčel za nimi s mírným odstupem, jeho tvář lemoval strach a vrásky únavy.

Tak a bylo to venku, konečně. 

Když dohonili Snapea, už opouštěl ošetřovnu s Hermioniným bezvládným tělem v náručí. Vypadala teď lépe, sestra ji zjevně očistila a spravila hábit, avšak zle zkroucená noha stále způsobovala Remusovi narůstající pocit nevolnosti v žaludku, a soudě dle dávivých zvuků za sebou, se Harry a Ron cítili stejně.

„Stihl jsem to, Albusi,“ informoval ředitele Snape a zcela přitom ignoroval naštvaného učitele a studenty, kteří jej následovali. „Použil jsem uspávací kouzlo, které by mělo stačit, než se vrátíme do mých komnat. Naštěstí ji Poppy stačila jen očistit, než jsem dorazil. Vzal jsem Hermionu a vymazal Poppy paměť. Nebude to schopná nikomu říct. Měli jsme veliké štěstí.“

„Vzal jsi ji z ošetřovny v tomhle stavu?“ Remus nemohl uvěřit svým uším, ani očím, ani neviděl úlevu na Brumbálově tváři. „Ale ona byla…“

„Mučena to vystihuje docela dobře, vskutku“ přerušil jej Snape suše. „Mučena těmi nejlepšími. Albusi, na tohle nemám čas! Musím ji okamžitě vrátit do mých komnat. Pokud se probudí někde jinde…“

„Bojíš se, že by mohla někomu říct o tom, co jsi jí udělal?“ zavrčel Remus, který stále nevěřil tomu, co se kolem něj děje. A tohle byl muž, kterému nesčetněkrát svěřil svůj život!

Snape si popuzeně povzdechl a znovu spěchal tmavými chodbami ke sklepení.

Byl to Brumbál, kdo se k nim otočil, jeho tvář unavená a stará, a ještě jednou se snažil to vysvětlit.

„Severus jí neublížil ani v nejmenším, mohu vás tři ujistit. Hermiona je… v poslední době v obtížné situaci a Snape jí pomáhá tím projít. Raději bych o tom mluvil v mé kanceláři, pokud by vám to nevadilo.“

„Ach, ale to by nám vadilo,“ odpověděl Harry naštvaně. „Hermiona by nikdy nešla se svými problémy za Snapem! Nenávidí toho umaštěnce stejně jako my!“

„Cokoliv si můžeš říkat, Albusi, my s ní zůstaneme,“ vybuchl Remus a trpělivost ho opustila, když následoval po chodbách Snapea rychlým krokem.

Jen Brumbálova přítomnost a jeho očividná důvěra ve Snapea mu zabránila popadnout Hermionu a zmizet s jejím bezvládným tělem. Ponuré tváře Harryho a Rona, kteří se přizpůsobili jeho rychlému tempu a kteří vrhali vražedné pohledy na profesorova záda, mu řekly, že to cítí stejně.

Dostihli Snapea u dveří do jeho kanceláře. Otočil se a jeho oči znovu plály vztekem.

„To nepřipadá v úvahu!“ Nebyl to ani příkaz, jen prohlášení, a za normálních okolností by na něj Remus bez rozmýšlení přistoupil. Ale tohle nebylo o něm.

„Nenechám ji s tebou samotnou, Snape,“ zasyčel, jeho hněv v tu chvíli odpovídal jeho starému školnímu nepřátelskému já.

Znovu se Snape obrátil na Brumbála, plně ignorujíc tři vzteklé postavy vedle něj.

„To nejde, Albusi. Když se probudí a uvidí je, úplně zešílí. Nebudu riskovat její blaho kvůli hlouposti těchto imbecilů.“

„Ona se zblázní strachy, až uvidí tebe, ty zasraný bastarde!“ zařval Ron a znovu se prosebně obrátil k řediteli. „Pane profesore, jak mu můžete dovolit se jí ještě dotýkat? On jí ublíží!“

„Bohužel,“ vysvětloval Brumbál Severusovi, „nevěří ničemu, co říkám. Takže aby se zabránilo další výtržnosti, budeme je s ní muset nechat, dokud se Hermiona nevzbudí a nebude jim vše moci vysvětlit.“

„Tak jim vymažte paměť,“ požadoval chladně Snape a na okamžik se Brumbál pousmál, když si vzpomněl na již dávnou noc ve své kanceláři, kdy Hermiona požadovala totéž se Snapem. Jak si jsou podobní!

„Obávám se, chlapče, že nemáme na výběr,“ odpověděl tiše, ale se stejnou rozhodností jako tenkrát v noci. „Budeme s vámi.“

Snapeovy oči sjely Remuse, Harryho a Rona hodnotícím pohledem a neskrývaly nenávist, kterou k nim cítil.

„Tak pojďte,“ řekl nevrle. „Nemáme času nazbyt!“

Nedal Ronovi a Harrymu čas, aby mohli udiveně zírat na jeho nepřátelské a pusté komnaty, ani nevzal na vědomí jejich šokované výrazy, když jej následovali přes tajné dveře.

„Kde ležela?“ zeptal se Remuse, vážně zkoumaje místnost.

„Neměl bys sám vědět nejlépe,“ odpověděl mu Remus hořce, „kdes ji… nechal?“

„Kde?“ v Snapeově hlase nebylo ani známky po hněvu, jen obavy a naléhavost.

„Tamhle,“ ukázal Remus na pohovku, kde ji našel. „U krbu.“

Severus přikývl a opatrně, dokonce jemně ji položil na pohovku. S nacvičenou lehkostí vyndal hůlku z kapsy svého pláště, pak natáhl ruku a vyhrnul jí sukni.

Harry zalapal po dechu a pokusil se vrhnout se k nim, jen aby zjistil, že je pevně držen profesorem Brumbálem, stejně jako Ron, který se snažil o to samé. Jeho zoufalý pohled se setkal s Remusovým a zjistil, že se v něm zrcadlí stejné pocity: hněv, bezmocnost a nedůvěra.

Remusovy oči se široce rozevřely ve chvíli, kdy se Snapeovy dlaně pohnuly nahoru podél Hermioniných stehen. Chtěl se k němu znovu dostat a zastavit tyto znesvěcující ruce, i přes varovný Brumbálův pohled, když najednou nahoru vykasaná sukně odhalila dvě černá pouzdra, jedno na levém stehně a druhé na pravém, připevněné silnými koženými šňůrkami. Snape opatrně vyňal dvě dýky, které se zatřpytily v záři ohně, a pak rozevřel svůj plášť, jen aby odkryl podobná pouzdra na jeho vnitřní straně, kam pevně připevnil Hermioniny nože.

Pak pečlivě upravil Hermionino oblečení a přikryl ji měkkou dekou. Umístil křeslo vedle krbu, kde byl jeho obličej osvětlen plameny a sám mohl jasně rozeznat její tvář.

Nakonec se otočil a přešel k nim.

„Vyberte si místo, pokud musíte,“ vyzval je bez nadšení. „Bude chvíli spát a není nic třeba, než se jí vrátí vědomí. Ale sedněte si tam, kde vás nemůže okamžitě spatřit. Bude to nebezpečné, pokud se probudí a uvidí něco neočekávaného.“

„Nikdy bychom ji ani v nejmenším neohrozili,“ protestoval Remus naštvaně.

Na to se Snape usmál, a Harry a Ron, kteří nikdy předtím neviděli jejich Mistra lektvarů se usmívat, byli v šoku, jak to změnilo jeho tvář. Náhle se zdál být mladší, mírnější a zvláštním, neobvyklým způsobem i atraktivní. Oba se při tom pomyšlení otřásli.

„To jsem nemyslel,“ odpověděl suše. „Měl jsem na mysli nebezpečné pro vás. Zaskoč ji a ona by ti mohla zlomit vaz holýma rukama.“

„Směšné,“ sykl Harry. „Hermiona by nikdy neudělala takovou věc. Neublížila by ani mouše. Navíc není ani dobrá ve sportu. Neměla by proti Remusovi šanci!“

Znovu Snapeův úsměv rozzářil jeho tvář, jen aby podruhé beze stopy zmizel.

„To byste se divili,“ řekl prostě a opět pokynul ke skupině židlí za pohovkou.

Pomalu, váhavě se jím řídili, ani jeden z nich nebyl ochoten si sednout a obnovit atmosféru zdvořilé diskuse, ale zároveň neměli nic jiného na práci.

Remus byl na rozpacích. Když našel Hermionu pokrytou její vlastní krví, vše se mu zdálo zcela jasné, ale teď uvažoval, zda celou věc špatně neodhadl.

Něco divného se zde dělo, něco zcela mimo jeho chápání a on si uvědomil, že mu určitě chybí nějaké důležité kousky skládačky.

„Neměli bychom vyléčit její rány nebo tak něco?“ přerušil Ron jeho myšlenky, zatímco neklidně sledoval Hermionin týl.

Snape zavrtěl hlavou.

„To je příliš nebezpečné,“ vysvětlil. „Nevím, jaká kouzla použili. Někdy připraví nepříjemné překvapení, aby se ujistili, že nepožádá o pomoc. Kromě toho, kdyby její zranění byla natolik špatná, aby vyžadovala okamžité hojení, zavolala by mě. Pokud pouze takto usnula, pak je spánek přesně tím, co potřebuje.“

„Zdá se, že jste si tady vytvořili pěknou rutinu,“ poznamenal Harry hořce. „Jak často se jí tohle stává? A kdo jsou 'oni'?“

Mávnutím své ruky Snape smetl otázky ze stolu. „Na tohle nemám čas, Albusi. Měl bych být v její blízkosti, až se probudí. Vezmi si to na starost, ano? Koneckonců ty jsi ten, kdo trval na tom, říct jim to.“

Se znechuceným odfrknutím opustil Snape malou skupinku a usadil se do křesla, které umístil ke krbu. Vzal si knihu z krbové římsy, tenký svazek vázaný v červené kůži, a otevřel ji na označené straně. O chvíli později se zdálo, že na jejich přítomnost zapomněl.

Remus se sám sebe ptal, zda je Snape schválně provokuje, nebo zda mu jsou ukradení. Jen jednou viděl Snapea tak soustředěného na jeden úkol, a to bylo před čtyřmi lety, když jej sledoval, jak připravuje Vlkodlačí lektvar, jeden z nejtěžších lektvarů, který kdy vařil. Bylo zde něco ve způsobu, jak se o Hermionu Grangerovou staral, intenzita a koncentrace, co Remuse mátlo.

„Vysvětluj,“ požádal teď jednoduše Brumbála, avšak s menší vervou než předtím.

Příběh, který jim Albus vyprávěl, byl absurdní a zcela neuvěřitelný, navzdory faktu, že byli v tuto chvíli svědky důkazu. Podle ředitele jej Hermiona před čtyřmi měsíci kontaktovala se zprávou o jejím začlenění do vnitřního smrtijedského kruhu. Od té chvíle se stala jedním z nejcennějších informátorů Řádu a osobním miláčkem Voldemorta. Snape, řekl Albus unaveně, ji cvičil v umění špionáže a pomáhal jí s „vedlejšími účinky“ její práce.

S vykulenýma očima a s mírně pootevřenými ústy Ron a Harry poslouchali divoký příběh o „Hermionině oboustranném špiónství“ a Remus pochyboval, že vypadá inteligentněji než oba chlapci.

Vždy považoval Hermionu za rozumnou dívku, samozřejmě velmi chytrou, ale svým způsobem normálnější než Harry a Ron, spíše za stojící nohama pevně na zemi, a určitě mnohem opatrnější než chlapci. To prostě nedávalo smysl.

„Ale proč by to dělala?“ zeptal se Harry poněkud zoufale ve snaze pochopit představu Hermiony na hony vzdálené jeho známé Hermioně. „A proč by nám o tom neřekla?“

„Nevěřím ani slovu,“ prohlásil Ron naštvaně, „a Snape je toho důkazem. Ona by se nikdy nesvěřila tomu parchantovi!“

Brumbálovo napomenutí zůstalo viset na jeho rtech, když uslyšeli z pohovky přidušený povzdech. Hermiona se probudila. Klidně a bez sebemenšího spěchu Snape zavřel knihu a čekal.

O několik vteřin později otevřela oči a zasténala.

„U všech Bohů! Jsem na to příliš stará,“ postěžovala si a snažila se posadit.

Najednou se za ní ozval hluk. To Ron spěchal přes pohovku, natahoval k ní ruce a hlasem plným úlevy volal její jméno. Snapeův vzteklý výkřik byl ztracen v divokém zavřísknutí plném vzteku a strachu, když se Hermiona napůl otočila a slepě vyrazila Ronovi po krku.