Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třicátá druhá: A je to venku část II.

Byl to dobrý nápad, že Snape odstranil dýky, pomyslel si Remus později, když chaos znovu utichl, jinak by byl Ron mrtvý jen pár vteřin poté, co se Hermiony dotkl. Reflexy začaly fungovat, napadla jej s účinnou krutostí, která jej šokovala víc než předtím její zranění.

Její protáhlý výkřik se smísil s ječením Rona a s hlasy Remuse, Harryho a Brumbála, kteří také vyskočili a spěchali mu na pomoc.

Přestože Hermiona nemohla používat svoje nohy a Ron byl mnohem silnější a větší než ona, nemohl se jí ubránit. Hermiona chňapala, kousala a škrábala, loktem ho udeřila do obličeje, praštila ho pěstí a snažila se mu vtlačit prsty do očí, po celou tu dobu ho držíc druhou rukou. Ron neměl šanci, mohl se jen pokoušet si chránit obličej, jak jen to bylo možné, a znovu a znovu křičet její jméno.

Než však mohli ostatní přijít na pomoc, Snape je hrubě odehnal a pomalu se přiblížil k bojujícímu páru.

„Drž je od ní v dostatečné vzdálenosti, Albusi,“ přikázal Snape, rty bílé vztekem, a Brumbál bez váhání poslechl, chytil Remuse a Harryho za ramena a odtáhl je stranou.

Snape, zcela ignorující Ronovo skučení, si opatrně stoupl za Hermionu, celou dobu dávaje pozor, aby se jí nedotkl.

„Hermiono,“ zařval jí do pravého ucha. „To jsem já, Severus. Uchopím teď tvoje ruce, Hermiono. Nemáš se tady čeho bát, vše je v pořádku! Teď je uchopím!“

Najednou jeho paže vystřelily dopředu a popadly Hermionina zápěstí, zatímco ji dále oslovoval jejím jménem a dával jí najevo, kdo je. Boj ustal. Vzduch z Hermioniných plic se prodral ven v podobě vzlyku, a ona se zhroutila dozadu do Snapeovy náruče, silně se o něj opírajíc, když její nohy vypověděly službu. Pomalu spolu sklouzli až do polosedu, z poloviny ležíce na podlaze; Snape jí šeptal do ucha a pevně ji objímal.

„To nic, Hermiono. Odpočin si teď. Jsem tu, není zde nic, proti čemu bys musela bojovat. Jsi v mých komnatách. Jsi v bezpečí. Zavři oči a poslouchej můj hlas! Vše je v pořádku.“

Nakonec se uklidnila, nechajíc svou hlavu poklesnout na jeho hruď, a zavřela oči. Snape pomalu nadzvedl jednu ruku z jejího chvějícího se těla a nasměroval všechny zpět ke skupině křesel.

Ochromení šokem se Harry a Remus doslova zhroutili na své židle, zatímco Brumbál vedl zakrváceného Rona, který hystericky škytal, aby jej posadil a rychle prohlížel jeho rány. Hermionina ruční práce byla obdivuhodná – byl zde jen kousek kůže, ze které netryskala krev či jiná tekutina, avšak zašeptané kouzlo odstranilo většinu stop boje.

Nikdo z nich nepromluvil, nikdo se neodvažoval upozornit Hermionu znovu na svou přítomnost. Konečně pochopili, co myslel Snape tím, když ji nazval „nebezpečnou.“

Pak znovu spatřili, jak se její oči otevřely, okamžitě hledajíce Snapea. Viditelně se uvolnila, když zjistila, že jeho obličej je přímo nad ní a upřeně na ni hledí.

„Co se stalo,“ zeptala se tiše, a přitom zněla zmateně a nesouvisle trochu jako malé dítě.

„To může chvíli počkat, Hermiono. Nejdříve zranění,“ odpověděl Snape hlasem sametovým a jemným jako teplé objetí. „Pomůžu ti si lehnout.“

Nadzvedl ji na svých pažích a opatrně ji znovu položil na pohovku. Gestem přemístil svou židli vedle ní a posadil se, jeho zrak se ani na chvíli neodpoutal od její tváře.

Něha a strach v jeho černých vřelých očích vyděsila Remuse natolik, že úplně oněměl. Nikdy neviděl Snapea se o nějakou bytost tak starat.

„Mrzí mě, že jsem to přehnala,“ zašeptala, znějíc vyděšeně. „měla jsem dojem, že se někdo ke mně připlížil. Zranila jsem tě, Severusi?“

„Nedělej si starosti,“ zopakoval trpělivě. „To může počkat. Není zde žádné nebezpečí a není kam spěchat!“

Najednou se jeho tón změnil.

„No,“ řekl a znělo to… jako by ji hravě škádlil, uvědomil si překvapeně Remus, „koukám, že se ti podařilo zničit soupravu šatů… zase!“

„Zažaluj mě!“ zasmála se.

Byl to sotva běžný smích, nakřáplý a chraplavý, ale obsahoval skutečné pobavení, a Remus znovu mohl vidět zmatené tváře chlapců. Naopak Brumbálova byla nečitelná, ztuhlá v masce bolesti a lítosti.

„Tvoje noha?“ zeptal se Snape a znovu odhrnul její sukni. Snažila se mu pomoci, ale on zastavil její pohyby rukou.

„To je zjevné, že,“ odvětila suše. „Vymyslel novou kletbu. Jaké překvapení! A hádej, kdo ji musel vyzkoušet?“

„Okouzlující, musím říct,“ komentoval Severus hlasem suchým jako její, „řezání kombinované s pálením a bičovacím kouzlem, je to tak? Každý měsíc je stále víc novátorským. Žádná další prokletí k tomu?“

„Žádná, kterých bych si všimla,“ odpověděla neutrálně Hermiona, „ale párkrát jsem omdlela, a kdo ví, co dělal, když jsem se nedívala. To je jeden z jeho nejhorších zvyků.“

„Raději tedy spustím diagnostické kouzlo, počkej chvíli.“

I nadále se spolu bavili, zatímco Snape zkoumal a uzdravoval její nohu, šílená směsice vtipů a efektních zpráv proudila mezi nimi v kódech, které odhalovaly jejich důvěrnost ještě víc než předešlé Snapeovo podivné chování.

Remus sledoval s bizardním okouzlením, jak pracují ruku v ruce, nebo spíš z úst do úst, jako nějaký zkušený tým badatelů. Jak dlouho tohle dělali? Léčili a mluvili, zatímco si nikdo ničeho nevšiml? Co sakra způsobilo, že Hermiona přišla za Snapem? Každý člen Řádu by jí ochotně pomohl!

Ale nikdo by nevěděl, co potřebuje, lépe než Snape, uvědomil si Remus, zatímco naslouchal jejich škádlení. On tím také prošel. Zřejmě trpěl stejně. Ale on byl na všechno sám.

Mezitím Snape aplikoval čistící kouzlo, uzdravil škrábance a malé rány, které pokrývaly její ruce a nohy a uzdravil její roztržený ret.

„Nějaké vnitřní krvácení?“ zeptal se, každá kapička humoru opouštěla jeho hlas, až byl naprosto neutrální.

„Ne,“ odpověděla unaveně, „žádné šukání mudlovské šmejdky dnes v noci. Náš plán, zdá se, funguje. Mimo to, měli jiné… hračky.“ Poslední slovo bylo jen šeptem, ale byla to první část věty, která způsobila, že se Remus šokovaně obrátil na Brumbála. Starý čaroděj se při Hermioniných slovech zachvěl jako pod úderem biče.

On o všem tomhle ví, špitl malý hlas v Remusově hlavě, on ví a dovoluje, aby to pokračovalo. Další myšlenka proběhla jeho myslí: Kolik dalších členů Řádu o tom vědělo?

Nebyl si jist, zda na to chce znát odpověď.

Koutkem oka si prohlédl Rona a Harryho. Oba velmi dobře rozuměli Hermioniným slovům, to se dalo vyčíst z jejich tváří. Ronova kůže se změnila na nezdravě bílou a v Harryho očích spatřil Remus slzy.

Neměli to zjistit takovým způsobem, pomyslel si vztekle.

Ale Snape se je před tím snažil svým způsobem ochránit, uvědomil si najednou a v jeho břiše se vytvořil těsný uzel plný viny. Byl jsem to já, kdo trval na tom je sem přivést. Jsem zatracený blázen!

„Pověz mi to,“ přerušil jeho myšlenky Snapeův jemný hlas.

Ale místo zprávy, kterou očekávali, se mezi dvěma postavami blízko ohně rozhostilo ticho. Severus se na své židli předklonil, svůj pohled spojený s jejím, jako kdyby si posílali skryté vzkazy. Pak nenadále přikývl a opřel se zpět, přičemž zrušil oční kontakt.

„Takže nic důležitého,“ připustil, jako by právě ukončil tichý rozhovor.

„Víš, že bych ti to hned řekla,“ odpověděla a on znovu přikývl, začínaje mlčky s léčivým postupem na její noze. Ticho se vrátilo.

„Tak co se před chvilkou stalo, Severusi?“ zeptala se nakonec unaveně. „Namlouvala jsem si to, nebo byl v pokoji ještě někdo další, někdo… kdo mě napadl?“

„Oni jsou tu stále, Hermiono,“ odpověděl pomalu, a Remus si všiml, jak její malé tělo v reflexu ztuhlo. „Avšak oni tě nenapadli. Weasley, Potter a Remus na vše přišli. Jsou tady, protože se bojí o tvé blaho. Brumbál je zde také.“

„P… proč?“ její hlas byl slabý a mírně se třásl. Severus se uklidňujícím způsobem dotkl její ruky a v krátkosti vysvětlil noční incident. Na okamžik vůbec nereagovala. Pak však pomalu přikývla a se zaúpěním se zvedla do sedu. Neotočila hlavu, aby se na ně podívala.

„Pomoz mi vstát, Severusi,“ požádala tiše.

„Měla bys odpočívat…“

„Prosím.“

Beze slova přijal její prosbu a položil jí ruku kolem ramen. Stále jí projevoval stejnou starostlivost a něžnost a pomohl jí vstát. Sykla, když se její levá noha dotkla podlahy, ale pak se stabilizovala, a nakonec stála bez Severusovy opory. Poté se pomalu otočila.

Její oči pohlédly na Snapea, který téměř neznatelně přikývl, a pak nervózně kroužily kolem skupinky mužů, které teď poprvé zahlédla. Nesetkala se však s jejich pohledy.

„Jdu se teď osprchovat a převléct se,“ oznámila tiše. „Pak si můžeme promluvit.“

„Hermiono,“ začal Harry nešťastně, ale ona zakroutila hlavou a obrátila se ke schodišti.

„Potřebuju sprchu,“ zašeptala znovu a pomalu se vydala po schodech do dalšího patra; Severus ostražitě sledoval její postup.

Neodvažujíce se mluvit Ron, Harry a Remus sklouzli zpět do svých křesel.

Když Hermiona dorazila do nejvyššího patra, Snape, temný stín vedle Brumbálovy židle, se k nim obrátil.

„Půjdu objednat nějaké jídlo a uvařit čaj,“ a unaveně vysvětlil: „Hermiona potřebuje pro sebe čas,“ nemusel dodávat to, co všichni za těmi slovy slyšeli: jako obvykle.

„Neměli bychom jí přinést nějaké náhradní oblečení?“ nabídl Ron, prostě aby něco udělal, cokoliv, pokud ho to zachrání od této noční můry.

„Ona má oblečení ve svém pokoji nahoře,“ odmítl Snape návrh.

„Ve svém pokoji?“ Ronova otázka byla plná ostrosti.

Snape si neklidně povzdechl a obrátil se k Brumbálovi. „Vzhledem k tomu, že se zdá být tato diskuse nevyhnutelná, měl bys možná přivést ostatní? Mají právo zde být.“

Brumbál přikývl, vyměnil si s Remusem krátký tázavý pohled a když se zdálo, že se mladší muž dostatečně ovládá, aby Snapea v okamžiku, kdy budou sami, znovu nenapadl, následoval Severuse k tapiserii, která sloužila na této straně vchodu jako magické dveře.

Znovu Snape umístil svou ruku na jemný materiál a zašeptal něco nerozeznatelného. Brumbál prošel osvětleným otvorem a zmizel; Snape přešel rychlými kroky místnost a odešel dveřmi, kterých si předtím nevšimli.

Byli sami a mezi nimi se rozhostilo těžké ticho.

„Takže je to pravda,“ řekl Harry po chvilce, hlas a tvář pustá jako vyprahlá zem. „Je Smrtijed.“

„Je špion,“ odporoval mu důrazně Remus. „To je úplně něco jiného!“

„Způsob jakým mluvila!“ nezdálo se, že by vzal Harry Remusovu poznámku na vědomí. „Jako by to bylo pro ni úplně normální!“

„Někdy je vtipkování jedinou možností, jak takovéto zážitky přežít,“ snažil se Remus vysvětlit. Poznal v Hermioně něco ze Snapeova cynismu, který v průběhu let předváděl, ale jí chyběla jeho chladná zatrpklost, a on věřil, že Snape je ten, komu za to vděčí. „Má štěstí, že má Snapea.“

„Štěstí,“ vyštěkl Ron vztekle. „Oni ji mučí, znásilňují, používají jako hračku a on to podporuje! Viděl jste, jak se jí dotýkal? Jako kdyby zatraceně její tělo vlastnil!“

Než na to mohl Remus odpovědět, dveře klaply a Snape se znovu objevil, těsně následován domácí skřítkou. Oba nesli tácy, avšak pohled na Snapea dělajícího domácí práce je dnes večer nemohl pobavit. Tiše poskládali na stůl u židlí talíře se sendviči, keramické šálky a kouřící konev.

„Děkuji ti, Jane. Nyní lektvar, prosím,“ řekl Snape a domácí skřítka zmizela s hlasitým PUF, jen aby se po necelé minutě objevila zpět s velkou lahví.

„Tvůj Vlkodlačí lektvar,“ pověděl Snape Remusovi, když mu láhev podal. „Ne že bychom zapomněli na původní důvod tohoto pěkného malého shromáždění.“

Remus sebou trhl, rozpaky a stud nad tím, jak špatně zvládl celou situaci, jej opět naplnily, avšak Snape jeho reakci naprosto ignoroval a místo toho se pomalu posadil do křesla.

„Hermiona by tu měla být za pár minut,“ objasnil jim, zatímco naplňoval dva šálky čajem, přidal tři lžičky cukru do každého a uchopil jeden do svých dlouhých štíhlých prstů.

„Ale předtím než se vrátí, je zde pár bodů, které je třeba si vyjasnit. Předpokládám, že máte jisté… obavy týkající se mě a mé práce s Hermionou,“ ušklíbl se posměšně, ale hned znovu zvážněl. „A já jsem ochoten o těchto věcech diskutovat. Ale ne teď a ne v její přítomnosti. Raději si vzpomeňte, čím během posledních hodin prošla. I když stále existují skutečnosti, které o Hermioně nevíte, nezapomeňte, že jste její přátelé a spojenci a ona potřebuje vaši podporu, nikoli vaše odsouzení.“

„Kdo jste, že o ní takhle mluvíte?“ dožadoval se Ron naštvaně odpovědi.

„Jsem ten, kdo bude sbírat kousky, jestli vy ji ve své spravedlnosti rozbijete,“ vyštěkl zpátky, ale okamžitě se zase uklidnil, protože lehké kroky na schodech je varovaly před Hermioniným návratem, a tak se znovu mezi nimi rozhostilo ticho.

Když se objevila dole, měla na sobě Hermiona hnědé triko s dlouhým rukávem a pláťáky. Její tvář byla napjatá a ztrhaná, postoj ztuhlý a ostražitý a její oči těkaly z jednoho muže na druhého.

Mlčky jí nabídl křeslo s vysokým opěradlem a položil jí deku přes kolena. Vděčně se usmála a schoulila se v křesle, držíc šálek, který jí profesor podal.

„Kořeněný čaj,“ zašeptala, vdechujíc jeho aromatickou vůni. „Děkuji ti, Severusi.“

„Od kdy mu říkáš Severusi,“ dožadoval se rozzlobeně Ron, ale zmlkl, když mu Remus položil výstražně ruku na rameno.

„Rone, Harry. Remusi. Umím si představit, jak moc těžké a šokující to pro vás musí být,“ začala Hermiona váhavě, a nakonec se setkala s pohledem každého z nich. „Ale prosím vás, věřte mi, že jsem to před vámi netajila proto, že bych vám nevěřila. Sám Severus na to přišel jen náhodou a já jsem nikdy neměla v úmyslu vám ublížit!“

Zatímco ji pozoroval, naplnil Remuse soucit, a on odháněl zmatek a smutek pryč, až vše, co viděl, byla dívka, ne, mladá žena, prosící své přátele, aby jí odpustili. Ronovy oči jí však musely říkat něco jiného, protože sebou trhla, když se s jeho pohledem setkala a rychle se obrátila na Harryho, jehož výraz se zdál být naprosto nečitelný.

„Mlčela jsem, protože… protože už tak toho musíš hodně snášet, Harry. A svým způsobem jsem se za to, co dělám, styděla. Chtěla jsem, aby ses ke mně choval jako předtím, jako bych byla stále ta stará Hermiona a ne Smrtijed, který…“

Vtom ji však přerušilo rozléhající se klepání. Rychle se Snape přesunul k zrcátku vedle magického gobelínu.

„To je Albus a ostatní,“ oznámil, a ještě jednou provedl zvláštní rituál.

„Jací ostatní?“ zeptal se Remus, ale předtím, než mu stačil Snape odpovědět, koberec začal zářit a záhy jím rychle prošly tři postavy. Brumbála rozeznali, druhou známou postavou byla Minerva McGonagallová a jako třetí…

„Co ten tady dělá?“ vykřikl Ron a ukázal vyčítavě na Draca Malfoye, který vstoupil do Snapeových komnat poslední.

A zase se přes Remuse převalil dopad událostí jako obrovská vlna. Jak tohle mohli chtít uchovat jako absolutní tajemství a poté informovat syna Luciuse Malfoye? To všichni zešíleli?

Minerva zkoumala malou skupinku okolo stolu s kriticky zvednutým obočím, a pak se na pozdrav usmála na Snapea a jemně se dotkla Hermioniny ruky, než si sedla na pohovku.

„Je dobré vědět, že jste zpátky, má drahá,“ oznámila svým precizně čistým hlasem.

„Děkuji, paní profesorko,“ odpověděla Hermiona a usmála se na ni.

Potom mladá žena otočila hlavu směrem k Dracovi, který zůstal nehybně stát uprostřed místnosti.

„To je v pořádku, Draco,“ zašeptala. „Tak jako tak se to dozví.“

Dracovo štíhlé tělo se očividně uvolnilo a obvyklý arogantní úšklebek zmizel z jeho tváře, aby jej nahradil otevřený, teplý výraz. Poté, co se úsměvem, který byl oslňující ve své kráse a upřímnosti, pozdravil se Snapem, vykročil k ní a kriticky si ji změřil od hlavy k patě.

„Jak se cítíš, lásko,“ zeptal se Draco s obavami. Hermiona k němu zvedla hlavu, bílé zuby rozzářily její úsměv, a on se sklonil a jemně ji políbil na čelo.

„Hrozně,“ odpověděla s nadsázkou. „Jsem v pěkný bryndě.“

„Tedy nic neobvyklého,“ zavtipkoval Draco a vybral si křeslo, na kterém se zkroutil do podobné pozice jako ona.

„Kořeněný čaj?“ zeptal se. „Proboha, nesnáším tuhle břečku, Severusi. Proč nemůžeš dát přednost kávě nebo nějakému slušnému pití? Dostal jsem dopis od otce,“ pokračoval bez další pauzy. „Napsal mi…“

Snapeův varovný pohled jej zarazil a zdálo se, že si poprvé uvědomil, že situace je jiná než obvykle.

„Takže je to pravda, že?“ prolomil hořce ticho Ron, tolik zklamání v jeho hlase, že Remuse bolelo to poslouchat. „Nejlepší kamarádka fretky a Snapea, prakticky žijící v jeho komnatách. Pravděpodobně jsi už teď čestným členem Zmijozelu. Není divu, že jsi přestala trávit čas se mnou a Harrym.“

Beznaděj zatemnila Hermioniny oči. „Není to tak jednoduché, Rone,“ obhajovala se. „Měla jsem dobré důvody pro to, co dělám, a jak už jsem řekla, Severus na to přišel jen náhodou. Draco o tom ví, protože jsem ho potřebovala, abych se dostala k Luciusovi Malfoyovi, a…“

„Co jsi chtěla od Luciuse Malfoye?“ křičel znovu Ron a Hermiona se ve svém křesle zmenšila, obličej měla velmi bledý a ruce se jí lehce třásly.

„Ona ho svedla,“ odpověděl Snape chladně. „Kvůli vstupu do Vnitřního kruhu, kde vyzradila mou pozici špiona, aby si získala Voldemortovu důvěru. A měl byste se přestat chovat jako nějaká ukňouraná dámička, pane Weasley. Tohle není adolescentní tragédie, to je život. Lidé bojují a umírají kolem vás každý den, a Hermiona dělá, co může, aby snížila ztráty na minimum.“

Ronova ústa se pohybovala, avšak žádný zvuk z jeho třesoucích se rtů nevyšel. Harry se otočil a skryl svou tvář ve stínech. A Remus, ten si teprve teď uvědomil, že od té doby, co se Hermiona vrátila, neřekl ani slovo.

„Můžu se s tím smířit, Hermiono,“ našel Ron znovu svůj hlas, ačkoli to zachraptěl a zasípal jako starý muž. „Nechápu, jak to můžeš dělat, ale mohu to nějak přijmout. Ale to stále nevysvětluje… tohle,“ jeho gesto zahrnulo Hermionu stočenou pohodlně ve Snapeově křesle, sedící v jeho knihovně jako by to byl její domov.

„Všichni bychom tě podpořili – Harry a já, Remus, profesorka McGonagallová… Ale ty sis vybrala Snapea! My Snapea nesnášíme! Vždycky jsme ho nenáviděli! A ty s ním žiješ, nazýváš jej Severusem a používáš jeho sprchu. To je zvrácené, Hermiono!“

„Ale já jsem potřebovala pomoc, Rone,“ vykřikla Hermiona zoufale, aby to pochopil. „Málem jsem umřela a Severus byl jediný, kdo mi z toho pomohl! Dal mi sílu, kterou jsem potřebovala a… a stal se mým přítelem,“ při posledních slovech její hlas utichl do šepotu.

„Tvým přítelem,“ odfrkl si posměšně Ron, čímž jasně ukázal, jak málo si o tomhle přátelství myslí, a Hermiona sebou trhla, jako by jí uhodil. „Viděl jsem, jak se tě dotýkal, Hermiono. On není tvůj přítel, ten starý odporný Smrtijed! On je celý nadržený, vsadím se, že to s ním cloumá pokaždé, když se tě dotkne. Nejspíš se s tebou chce vyspat tak moc jako Smrtijedi!“

Hermiona se začala třást.

„Přestaň s tím,“ zařval naštvaně Draco, aby Rona umlčel, „Nevíš, co pro ni Severus udělal? Nevidíš, v jakém je stavu?“

„Je mi jedno, co pro ni udělal,“ zařval Ron zpět, jeho tvář rudá a rozzuřená. „Všechno, co vidím, jsou dva špinaví Zmijozelové a zmijozelská děvka!“

V tu chvíli vypadl Hermioně z třesoucích se rukou hrnek. Spadl na koberec a jeho obsah se vylil, tekutina zbarvovala vlnu bohatou škálou barev. Všechna slova v nich utichla, když sledovali, jak sebou její tělo začalo cukat, zmítat se v křečích, svíjet se, až se najednou zhroutila a převrátila křeslo. Její hlava by zasáhla roh stolu, kdyby Snape nebyl rychlejší. Jeho ruka vystřelila a zachytila její hlavu, jemně držel spodní část lebky, zatímco ji opět vzal do náruče a usadil ji opatrně na koberec tak, aby se její horní část těla opírala o jeho hruď.

„Znáš to, Hermiono,“ naléhal na ni tiše. „Dýchej. Odkud to přichází?“

Zvuky unikly z jejích rtů jako kňučení raněného zvířete. Pokusila se otočit hlavu směrem k němu, ale neuspěla, protože ztratila veškerou kontrolu nad svými končetinami.

„Omlouvám se,“ lapala po dechu, dokonce i když trpěla bolestí, byla na rozpacích z toho, čeho musí být svědky. „Já jen…“

„Hermiono!“ zavrčel Snape, zběsilost vyzařovala z jeho těla jako bouře. „Přestaň plýtvat dechem a soustřeď se, sakra! Kde křeče začínají?“

Pokusila se promluvit, ale neměla ani sílu ani vzduch, jak se svíjela a zmítala ve zvrácené napodobenině pohybů plných touhy. Slabě zvedla pravou ruku a ukázala na břicho, sípajíc a kňourajíc.

„To nic,“ řekl Snape uklidňujícím hlasem. „Rozumím. Připravena?“

Přikývnutí bylo viditelné jen proto, že ho všichni čekali, jinak by se ztratilo v silném záchvatu.

„Soustřeď se,“ prohlásil znovu a pak, aniž by zvedl hlavu, k nim promluvil: „A předtím, než se jeden z vás rozhodne zase unáhlit, to, co se teď chystám udělat, je jedinou účinnou metodou na dopady Cruciatu. Naučil jsem se ji komplikovaným způsobem.“

Cruciatu? pomyslel si Remus, opět šokován tím, co se jim osud rozhodl dnes večer odhalit, ale než se stačil zeptat nebo dokonce pochopit Severusův příkaz, muž už zvedl ruku a vrazil vší silou pěst do Hermionina těla.

Zakřičela, krátce a zlomeně, jak její plíce nedokázaly udržet dostatek vzduchu, avšak všechna bolest a zoufalství světa spočívaly v tomto výkřiku. Remus musel odvrátit pohled a Harry s Ronem otevřeně plakali.

Na Dracově, Albusově a Minervině tváři nenašel nic jiného než odevzdanost a hluboký, starý a otrlý smutek.

Remus nerozuměl tomu, co Snape šeptal do Hermioných uší, ale zdálo se, že ji to uklidňuje a pomalu, ach tak pomalu křeče ustoupily. Po době, která se jevila všem jako věčnost, pořád ležela.

„To je podruhé, co sis způsobila bolest tím, že jsi neuposlechla moje příkazy,“ řekl Snape hořce. „Opravdu doufám, že dnes večer neprokážeš svoji hloupost po třetí.“

„A to způsobil Cruciatus?“ zeptal se Harry třesoucím se hlasem.

„Jeho následky,“ vysvětlit Snape, aniž by jedinkrát odtrhl od Hermiony zrak. „To je to, co tuhle kletbu dělá tak zlou. Záchvaty se časem rozšíří a zesílí, dokud jejich oběť není ve stavu neustálé bolesti.“

Draco se náhle otřásl a odvrátil hlavu. „Slyšel jsem otce takto křičet,“ zašeptal s bledou tváří. „Více než jednou.“

Na černém Snapeově hábitu pohnula Hermiona hlavou a její víčka se zachvěla a otevřela.

„Zůstaň takhle chvíli, má drahá. Dej si na čas.“

„Dám,“ slíbila hlasem staré ženy. „Jen jsem to nečekala, Severusi. Promiň.“

„Kdy použili kletbu, Hermiono?“ zeptal se mračící se Snape.

Podívala se na staré hodiny vedle stolu.

„Asi před čtyřmi hodinami,“ odpověděla chraptivě.

„Tak to je příliš brzy na reakci,“ přemýšlel nahlas, jeho obličej prozrazoval hluboké znepokojení. „Jak dlouho tentokrát?“

„Čtyřicet až padesát minut,“ zaskřehotala. „Pán zla potrestal Luciuse za jeho přehnané nadšení… skrze mou osobu a zakázal mu, aby znovu zašel tak daleko. Když odešel pryč, Vnitřní kruh se rozhodl, že potřebuji 'připomenout' svou pozici. Střídali se.“

Minerva zalapala v šoku po dechu a Remusovy rozšířené oči zrcadlily její pocity.

„Ale to je nemožné,“ prohlásila profesorka přeměňování. „To nemůže nikdo přežít! Kletba způsobila, že Longbottomovi zešíleli už po půl hodině! Ona nemohla…“

„Snášet prokletí se dá natrénovat, stejně jako všechno ostatní,“ přerušil ji Snape. „Co tě téměř zničí poprvé, není zdaleka tak nebezpečné při opakovaném kontaktu s Cruciatem. Každý si vytvoří odolnost. Všichni Smrtijedi ji mají. Bohužel, Hermionin nevýhodný původ…“ usmál se na ni dolů, trocha živosti se vrátila do jeho hlasu. „Někdy se vyplatí být čistokrevný, Hermiono.“

„Já… zkusím si to zapamatovat,“ odpověděla pomalu a k Remusově nevíře znovu žertovala. „Příště se určitě polepším.… Pomoz mi vstát, prosím…“

„Ne,“ řekl Snape a nebyla zde žádná možnost zpochybnit jeho rozhodnutí. „Už to trvá příliš dlouho. Musíš se vyspat a vyléčit. Vše ostatní může počkat do zítra. Nemám pravdu, řediteli?“ zeptal se s ostrým pohledem Brumbála.

„Rozhodně,“ souhlasil starý čaroděj. „Snažte se odpočívat, slečno Grangerová. Zodpovím otázky vašich přátel.“

Po této narážce Remus vstal a vedl skupinu přes magickou bránu, kde tiše zamumlali své pozdravy a zmizeli. Poslední věc, kterou před zářivým transportem do pustých Snapeových komnat viděli, byly dvě postavy opírající se o křeslo, Hermiona odpočívající ve Snapeově náruči a on s nejvyšší péčí hladící ji po vlasech.

Nevypadal, že by je viděl odcházet.

A jim se ulevilo, že ne.