Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třicátá třetí – Chytání stop

Po tom, co konečně všichni nezvaní hosté opustili jeho komnaty, se Severus dlouhou dobu ani nepohnul ani nepromluvil. Ani Hermiona ne. Prostě tam leželi, ona pohodlně usazená na jeho teplém, lehce se pohybujícím hrudníku, on zády opírající se o roh pohovky, a nechali víry myšlenek ve svých myslích ustát.

Před nepříjemným, i když krátkým střetem s Hermioninými vrstevníky, byl Severus poněkud nervózní, jak bude Hermiona reagovat. Její hlášení mu dalo příležitost, aby jí řekl o jejich nechtěných návštěvnících potichu, v soukromém jazyce jejich myslí, a varoval ji před posluchači.

Svým způsobem bylo příliš pozdě, už prozradila mnohem víc, než chtěl, aby se ti nebelvírští hlupáci dozvěděli, ačkoli pokaždé, když se vrátila ze zábav či se na ně připravovala, nebo když v ní emoce volně bublaly, uzavřela svou mysl a chránila ji pomocí nitrobrany za ocelovými stěnami.

Navenek nevykazovala žádnou reakci na zprávy, ale na chvíli se její duševní rozpoložení změnilo ve studené jako led a jízlivě tvrdé, rozumový ekvivalent toho, čemu říkal role ledové královny.

Víš, že by na to nakonec přišli, řekl jí potichu a cítil ve své mysli její přikývnutí. Měla bys využít šanci, abys s nimi dala věci do pořádku. A pokud se s tím nesmíří, stále jim můžeme vymazat paměť.

Poslal jí zlomyslný úsměv, jen aby ukázal, jak moc rád by vymazal paměť zatracenému Harrymu Potterovi, a ona mu odpověděla tichým chichotem.

Potřebuju nejdřív sprchu, rozhodla se nakonec. A nechci jim dát vědět o naší myšlenkové řeči, Severusi, takže budeš muset tohle vysvětlení zopakovat nahlas.

A tak s ní uspořádal ještě jedno divadýlko, potichu doufaje, že šok udrží toho příšerného Weasleyho projednou v klidu. Dokonce se snažil s nimi mluvit zdvořile, proboha. A přesto ten spratek odešel a vše spálil.

Skutečně celkem okázale.

A teď ležela v jeho náruči s bolestí, totálně vyčerpaná a nebylo pochyb, že slova toho blba ji straší uvnitř mysli.

Severus se nikdy nepovažoval za mírumilovného člověka, ale množství hněvu, které mu teď kolovalo v žilách, překvapilo i jeho. Ronald Weasley se právě připojil k jeho seznamu Tří nejvíc nenáviděných mužů, hned těsně za Luciusem Malfoyem a samotným Pánem zla.   

„No, to šlo dobře,“ přerušila unaveně Hermiona ticho. „Zajímalo by mě, proč jsme to neudělali už dávno?“

„Muselo k tomu dojít, dříve či později,“ připomněl jí Severus, docela pyšný, že dokázal urážky jejích nebelvírských přátel udržet na uzdě. „Nemohli jsme uskutečnit náš plán bez toho, aby to věděli. A možná to teď namotivuje Pottera, aby používal svůj mozek a držel se mimo nejhorší nebezpečí.“

Povzdechl si. „I když musím připustit, že pan Weasley je právě tak beznadějně hloupý, jak jsem vždy říkal.“

V duchu zasténal, když ucítil její ztuhnutí ve své náruči. Opravdu to nepotřebuje připomínat, Severusi. Skvělá práce.

„Je mi to líto, Severusi,“ řekla Hermiona, hlas zlomený bolestí a vyčerpáním. „Ronovo chování bylo neomluvitelné. No prosím. Chráním je všemi způsoby a oni při první příležitosti dokážou, že jsi měl celou dobu pravdu. Mohla jsem ho klidně za takový… nesmysl praštit! Nedovolíš, aby tě to ovlivnilo, že?“

„Vzít názor pana Weasleyho vážně? Raději bych volil rozsáhlé poškození mozku, Hermiono,“ odpověděl Severus suše, avšak nemohl si pomoci a vzpomněl si, jak slova toho spratka prořízla jeho ochrany a zranila právě tam, kde to bolelo nejvíce.

„A neříkal jsem ti, aby ses o ostatní přehnaně nestarala? Nemůžu uvěřit, že ztrácíš čas myšlenkami na takové hlouposti, když vše, co bys teď měla dělat, je odpočívat a spát!“

„Ano, já vím,“ odpověděla tiše. „A za normálních okolností bych souhlasila. Ale tohle je úplně jiné.“

„Chtěla bys mi objasnit proč?“ zeptal se s přehnaným povzdechem. Jejich neshody ohledně toho, co nazýval první zásadou špionáže, často vedly k bouřlivé diskusi a jednou nebo dvakrát i k hádce.

„Protože jde o tebe,“ odpověděla prostě a všechny jeho argumenty se rozpustily ve vlně úžasu.

„Nejsou to jen 'lidé'. Víš,“ vysvětlila s hlavou stále důvěrně položenou na jeho hrudníku, „když jsem tady večer seděla a všichni, na kterých mi v Bradavicích záleží, byli shromážděni kolem mě, najednou jsem si uvědomila, že to není Ron nebo Harry, či Brumbál, na kom mi nejvíce záleží. Jsi to ty. A já bych nemohla snést, kdyby ti tvoje 'zapletení' se mnou způsobilo nějakou bolest!“ 

Před půl rokem by jí za tato slova opovrhoval, před měsícem by je ignoroval. Teď opatrně sklonil hlavu a jemně ji políbil na čelo.

„Nejsi to ty, kdo mě zraňuje, ani naše 'zapletení' jak říkáš,“ odpověděl vážně, věda, že by okamžitě odhalila lež či eufemismus. „Je to Voldemort a předsudky naší společnosti. A ty už proti tomu děláš, co můžeš. Takže se o mě neboj.“

Mezi nimi se znovu rozhostilo ticho, příjemné ticho dvou lidí, kteří se navzájem velmi dobře znají.

„Myslíš, že budeme někdy volní,“ zeptala se pak Hermiona najednou a v jejím hlase byla taková touha, až to Severuse bolelo. „Bez války zuřící kolem nás, beze všech tajemství a neustálého strachu? Myslíš, že někdy znovu budeme moct chodit na světle a zbavit se všech masek, rolí a přetvářek?“

„Nevím, Hermiono,“ jeho odpověď byla sotva slyšitelná, ne více než šepot vánku. „Nevím.“

xXx

Remus očekával, že se Ron dá do další vlny urážek v okamžiku, kdy se za nimi zavřou dveře od Severusovy kanceláře, ale zjevně jej výjev Hermionina stavu umlčel, jelikož neřekl ani slovo, dokud se nedostali na schodiště z podzemí.

Tam Draco, který šel vedle McGonagallové, najednou zpomalil a otočil se směrem k Albusovi.

„Bylo by asi lepší, abych odešel, pane řediteli,“ oznámil s krátkým pohledem na nebelvírské chlapce. „Dnešní noc nepotřebuje další… rušení klidu.“

Albus krátce přikývl, avšak když se se Zmijozelem loučil, na rtech se mu mihnul vřelý úsměv.

„Dobrou noc, profesoři,“ pozdravil Draco a najednou se jeho tvář úplně vyhladila a zbavila se všech stop emocí, vracejíc se k chladné, šklebící se masce, kterou si Remus spojoval s Malfoyem. „Pottere, Weasley.“

A pak se otočil na patě a vrátil se zpět do sklepení.

Jak jsem mohl kdy toho chlapce tak strašně podceňovat? ptal se sám sebe Remus, když sledoval štíhlou postavu, jak mizí ve tmě.

Jako všichni učitelé, měl i on oči otevřené pro možné nové členy Řádu či pro osoby v jakékoliv pozici, co by podporovali jejich boj. Vedl tajná setkání s Nebelvíry, Havraspáry a Mrzimory.

Ale nikdy jsem neplýtval svým pohledem na Zmijozely!

A znovu si s pocitem šoku uvědomil, jak je Hermiona geniální.

Zatímco oni byli zaslepeni svou starou nenávistí, ona vytvořila spojenectví s blonďatým ztělesněním Zmijozelu, který se ukázal být více loajálním ke své nebelvírské přítelkyni než kdejaký Mrzimor, v kterého mohli doufat.

A zdálo se, že tito dva studenti zajišťovali v posledních měsících hlavní příliv informací, dávajíce Řádu jedinou šanci, jak získat pevnou půdu pod nohama proti Smrtijedům a dosud nepříliš spolupracujícímu ministerstvu. Remus přemýšlel, kdy přesně se jeho svět stal směšně matoucím.

Po svém boku slyšel Rona si něco šeptat. Ačkoli nedokázal rozeznat co, jeho tón byl více než jasný – nějaká útočná poznámka o Malfoyovi. Ale Harry jen zavrtěl hlavou, stále neříkaje ani slovo, a Ronova ramena se poraženě svěsila, jako by jej toto poslední odmítnutí i malé pomsty zničilo.

Tiše Remus, Minerva, Harry a Ron následovali Brumbála zpět do jeho kanceláře, kde tato noční můra večer začala.

Brumbál všem naservíroval horkou čokoládu, kterou, zdá se, považoval za všestrannou medicínu, ale Remus mohl vidět, že ani jeden z nich se šálku nedotkl. Vypadalo to, že jsou ztraceni ve svém zoufalství.

„Jak dlouho už tohle dělají, Albusi?“ zeptal se nakonec.

„Hermiona je naším špionem více jak pět měsíců. Dohoda… které jste dnes večer byli svědci, se rozvinula ze zoufalé potřeby počátkem listopadu a výborně funguje dodnes.“

Ron si odfrkl. „Pěkná dohoda to je,“ řekl hořce.

A nakonec exploze, kterou Remus očekával od té doby, co Ron pronesl první sprosté slovo, vypukla. A to nečekaně silně.

„Pane Weasley,“ prořízl ovzduší kanceláře Minervin chladný nesouhlasný hlas, až sebou všichni reflexivně trhli. Dokonce i ředitel. „Ještě dnes navečer jsem byla naprosto pyšná na svou kolej a její sedmý ročník. Ale vy,“ její hlas teď už vibroval vztekem, a Remus se moc snažil, aby byl neviditelný; i po tom všem byl totiž Nebelvír, „jste mě dnes večer zostudil! A nejen mě, ale i vaši kolej a stejně tak prefektské postavení! Nikdy jsem neviděla takové nezralé, idiotské chování chlapce vašeho věku, a skutečnost, že je to vaše přítelkyně, komu jste tak hluboce ublížil, dělá celou záležitost ještě absurdnější!“

Ron otevřel ústa, jako by chtěl protestovat, ale její oči se v odpověď zúžily, a vše, co zvládl, byl tichý dusivý zvuk, jako by najednou jeho průdušnice vypověděla službu.

„Ne, pane Weasley, dnes večer už v této záležitosti nechci slyšet ani slovo! Pokud by tato situace nebyla tak nestydatě mimo školní předpisy, vaše kolej by neviděla plusové body po celý zbytek roku! Jsem vámi hluboce, hluboce zklamána!“

S tím se zvedla a dorazila ke dveřím. „Mám povinnosti se svou obchůzkou hradu, řediteli,“ oznámila stále ostrým a chladným tónem. „A pokud dnes v noci přistihnu jen jediného Nebelvíra mimo kolej, draze za to zaplatí!“

Precizní zavření dveří znělo v šokovaném tichu jako úder hromu.

„Minerva má slečnu Grangerovou dost v oblibě a je k ní trochu ochranářská,“ vysvětlil Albus s úsměvem, avšak ten byl unavený a stále ukazoval jeho věk.

Nebudeš jim vykládat, že měla absolutní pravdu? divil se Remus řediteli, ale pak se mu v mysli rozsvítilo. Ale ty jsi příliš dobrý politik, že? Zajímáš se víc o to, jak se s těmito zprávami vyrovnávají, než abys jejich chování kritizoval.

„Teď, jak jsem slíbil, máte šanci zeptat se na to, co chcete vědět. Ale musím vás varovat, že váš objev vyžaduje dát vás pod určité kouzlo, něco, co v našem úzkém kruhu nazýváme 'Nevím nic'. Všichni členové, kteří znají citlivé informace, již byli ošetřeni tímto kouzlem spouštějícím zapomnění, a mohu vás ujistit, že to není nebezpečné.“

Chráníš slečnu Grangerovou svým způsobem, že, Albusi, pomyslel si Remus, když sledoval, jak oba chlapci na souhlas přikyvují.

„Výborně,“ usmál se Brumbál a najednou zas zářil, jako by všechny problémy večera byly vyřešeny. „Takže vaše dotazy!“

Avšak ačkoli před chvíli Remus překypoval otázkami, nemohl teď najít ani jednu. Ve skutečnosti se nechtěl ptát. Nechtěl o tom všem ani přemýšlet, natož považovat to za reálné.

Klást otázky by znamenalo přijmout celou tuto šlamastyku, pomyslel si naštvaně. A já ještě nejsem zdaleka připraven tak učinit!

„Nemůžu tomu uvěřit,“ najednou vykřikl – ještě jedna poslední vzpoura proti nevyhnutelnému. „Myslím Hermionu! Je to ještě dítě! Dobrá se svými knihami, ano, ale nikdy bych si nemyslel, že je schopna něčeho takového! Ron možná, nebo ty, Harry, ale zcela se vymyká Hermioninu charakteru, aby dělala něco tak lehkovážného!“

„Ne, to není pravda.“

K jejich překvapení to byl Harry, kdo s Remusem nesouhlasil, jeho hlas byl zamyšlený a starší než kdy Remus slyšel. Nepromluvil od doby, kdy opustili Severusovy komnaty, ani nebyl hovorný v přítomnosti Hermiony.

Ale teď, když se na něj Remus překvapeně díval, si uvědomil, že Harry byl zaneprázdněný jinými věcmi.

Zatímco ostatní se snažili vyrovnat s jejich objevy, Harry si zřejmě udělal nějaký názor. A dospěl.

V jeho tváři se objevily vrásky plné obav, které dříve neměl, nebo je možná až dosud dobře skrýval, aby si jich nikdo nevšiml, a jeho oči byly tmavě zelené barvy, až mechové, jaké Remus viděl jen jednou – v den, kdy ho Harry ve třetím ročníku vyhledal a požádal, aby jej naučil Patronovo zaklínadlo. Byly to oči, které přijaly nevyhnutelné, čehož Remus sám jen před pár okamžiky nebyl schopen, oči, které najednou viděly svět v novém světle. Oči starší než jejich léta.

„Teď, když nad tím tak přemýšlím,“ pokračoval Harry svým novým zamyšleným hlasem, „je to naprosto logické. Koneckonců Hermiona z nás byla vždycky nejradikálnější, ale vždy takovým tajnůstkářským, diskrétním způsobem, o kterém by nikdo nevěděl. Já a Ron jsme dělali hodně hluku a divadla, ale byla to Hermiona, která vždy přišla se zvraty, triky a řešeními.“

Albus se zatvářil překvapeně a Remus spíše souhlasil s jeho skepsí. Z toho co si pamatoval o eskapádách Zlatého tria, byl Harry vždycky ten, kdo je vedl do nejnebezpečnějších výstupů a situací.

„O čem to mluvíš, kámo?“ zeptal se Ron naštvaně. „Hermiona byla naprosto nevinná! Já nikdy…“

„Ale zamysli se na chvilku, Rone! Vzpomeň si na posledních šest let! Jakmile Hermiona překonala strach z porušování pravidel, byla z nás tří nejurputnější! Kdo vyřešil Snapeovu hádanku v prvním roce, když já jsem nerozuměl básni, a kdo lhal našim profesorům o tom, jak jsme potkali trola? Kdo rozhodl, že bychom se měli přestrojit za Zmijozely, abychom prokouzli v druhém ročníku do jejich společenské místnosti? Kdo uvařil lektvar, a dokonce ukradl ingredience ze samotných Snapeových zásob? Hermiona! “

Blýskl krátkým omluvným úsměvem na své zmatené učitele. „Pravděpodobně byste se o tom nikdy nedozvěděli, ale myslím, že je to teď již promlčené, ne? Byla to Hermiona, kdo objevil povahu té nestvůry a způsob, jakým se mohla pohybovat po škole. Dokonce myslela na zrcátko, kterým koukala za hrany zdí. A ve třetím ročníku se Hermiona bez zábran postavila Trelawneyové. Zjistila, že je Remus vlkodlak celou věčnost před kýmkoliv z nás a mlčela o tom! Praštila Malfoye do obličeje a podařilo se jí udržet v tajnosti obraceč času po celý rok! Nikdy jsme neměli ani špetku podezření, že před námi něco skrývá. Přišla s plánem na záchranu Siriuse a Klofana a bez váhání rozjela dvojitou nepovolenou akci.“

Viděl, že ostatní jej s údivem sledují; pravděpodobně si nikdy neuvědomili, kolik věcí se dělo za jejich zády, ale jemu to bylo jedno, teď musel jít dál. Všechny malé části, zdá se, zapadly na své místo, zatímco procházel jejich minulost a on se jen divil, proč nikdy neviděl, co přichází, proč stále věřil, že je Hermiona normální, třebaže brilantní dívka.

„Čtvrtý ročník? Nevadilo jí ani trochu porušovat pravidla, aby mi pomohla. Dokázala si udržet vztah s Krumem a naše přátelství zároveň, i když jsme byli konkurenti. A pamatuješ, jak přišla na Ritu Holoubkovou?“ otočil se k Ronovi, který na něj zíral s vyjeveným výrazem.

„Že byla neregistrovaný zvěromág? Holoubková se mohla proměnit v brouka a plížit se tak po místnostech. Hermiona ji chytila a držela ji několik týdnů ve sklenici. Pak ji vydírala, aby znovu nikdy nepublikovala žádný článek bez jejího svolení,“ vysvětlil svým profesorům. Dokonce i Albus teď na chlapce otevřeně civěl, zapomenuv pro jednou své předstírání 'vím vše'. Remus nicméně cítil, jak na něj znovu narážejí zlověstné vlny. Byl to pocit, na který si v průběhu tohoto večera docela zvykl.

„To vydírání použila v pátém ročníku k publikování článku v Jinotaji, ten rok naše jediné skutečné vítězství proti ministerstvu. Byla jediná, kdo mě varoval před mým 'záchranářským' komplexem, o Siriusově problému dospět, o skutečných záměrech Umbridgeové – upřímně řečeno jediná, kdo mi řekl pravdu o všem, co se děje. A vytvořila kletbu a bezpečnostní kouzla pro BA, nemluvě o tom, že to celé byl v první řadě její nápad. Falešný galeon, který jsem mohl měnit a každý by zjistil nové datum schůzky na jeho vlastním galeonu? Ona vycházela ze Znamení zla. Nikdy neměla žádný problém s kopírováním a používáním nejtemnější magie pro svou vlastní potřebu. Ani nepociťovala žádné výčitky, když vedla Umbridgeovou do Zapovězeného lesa, i když celou dobu věděla, že tam je Dráp a že Umbridgeová nejvíc nenávidí kouzelné tvory.“

„Ona v pátém ročníku vytvářela kletby a kouzla?“ zeptal se Remus slabě a Harry nepřítomně přikývl; zřejmě neměl ani tušení, jak ohromující skutečnost to pro Remuse byla. Ale pobývat sedm roků v okolí Hermiony pravděpodobně zničilo váš koncept normálního procesu učení a studentských schopností.

„A vzpomínáš si na šestý rok? Využila Kráturu, aby navedla Belatrix a jejího manžela do naší pasti a riskovala při tom svůj vlastní život. Hermiona, která vedla kampaň za práva domácích skřítků více jak dva roky, podvedla skřítka, aby zradil svou paní. Ani sebou neškubla, když ho Belatrix zabila. Samozřejmě že se spřátelila s Dracem, aniž bychom si toho vůbec všimli. A podle toho, co jste nám řekl, pane řediteli, musela plánovat své špehování dlouho předtím, najít si správné kontakty a získat znalosti, aby zůstala na živu. A my jsme si mysleli, že je u profesorky McGonagallové v učení.“

V místnosti se znovu rozlehlo ticho, jak Harry sklopil v tichém přijetí skutečnosti hlavu.

Remus se zoufale snažil vzpomenout na vše, co věděl a co si myslel o posledních šesti letech. Ano, bylo zde něco ohledně Hermionina vyřešení Severusovy hádanky, ale on byl příliš zaměstnaný Pánem zla nacházejícím se v Quirrellově hlavě, aby přemýšlel o prvákovi, který vyřešil logickou hádanku Mistra lektvarů.

Druhý a třetí rok – ano, dozvěděla se o baziliškovi a jeho vlastní skryté temnotě, ale on se vždycky soustředil na knižní stránku věci, na fakt, že Hermiona je dobrá badatelka a vášnivá čtenářka. Co zjistila a co její mlčení, v jeho případě, vlastně znamenalo, to si nikdy plně neuvědomil. A vydírání? Falešné galeony? Kletby a kouzla? Obětování Krátury? Co se dělo za jeho zády? A, podle ohromeného výrazu ve tváři, za ředitelovými zády zřejmě taky?

„Hermiona udělala tohle vše?“ zeptal se, když znovu našel svůj hlas. „Ty a Ron jste vždy zněli, jako by po celou dobu jen studovala!“

„To je to, co jsme si mysleli – způsob, jakým jsme ji viděli,“ odpověděl Harry tiše. „Ale teď jsem zvědav, čeho ještě jsme si nikdy nevšimli… co dalšího se nám neodvážila říct.“

„Přesně to mám na mysli!“ skočil mu Ron do řeči, jeho hněv znovu vyvstal na povrch a na všechen šok z Harryho malé skládačkové hry zřejmě zapomněl. „Jsme její přátelé! Říká se 'přátelé na život a na smrt'! Člověk je nemusí držet v nevědomosti nebo jim lhát! Jaký přítel je ona, když věří tomu umaštěnci a fretce víc než nám?“

„Pokud nám nevěří v této věci, Rone,“ zavrčel Harry a jeho hlas byl najednou chladný, „pak jsme jí museli dát důvod. Jak často jsme ji shazovali? Jak často sis z ní dělal legraci, protože moc studovala? Jak často nás žádala, ať otevřeme oči a podíváme se, co se kolem nás děje?“ jeho hlas zeslábl, až byl tichý jako šustění suchého listí. „Jak často jsme ignorovali její varování? Zajímalo by mě, kolik utrpení jsme jí způsobili.“

„Nezpůsobili bychom jí nic, kdyby k nám byla otevřenější! Odmítám se cítit špatně proto, že se Hermiona stala záludným Zmijozelem!“ zařval Ron a na chvíli se Remus vyděsil z výrazu v Harryho tváři.

Ale místo reakce, kterou on i Albus čekali, hlučnou nebelvírskou hádku, se Harry prostě otočil na ředitele a svého přítele zcela ignoroval.

„Kdy budeme mít možnost vzít na sebe to kouzlo, řediteli?“ zeptal se klidně. „Nechci riskovat Hermiono bezpečí.“

„Dobře řečeno, můj chlapče,“ Albus se na něj usmál jako shovívavý dědeček, zatímco Ron si ve svém rohu zlostně odfrkl a v mrzutém gestu zkřížil ruce. „Zítra ráno, snad před snídaní? Zeptám se Moodyho, zda by mi v tomto procesu pomohl. Severus se v tuto chvíli nezdá být moudrou volbou,“ dodal s letmým pohledem na Rona.

Harry na souhlas přikývl. „Jeho přítomnost by možná věci komplikovala,“ řekl suše.

„Nedovolím, aby se mě ten mastný zmetek dotkl,“ protestoval Ron, jeho hlas stále nepřirozeně hlasitý v tichém prostředí ředitelovy pracovny. „A nemůžu uvěřit, že jste prostě všichni přijali, co s ní Snape dělá. Musel ji nějak zmást, nebo vydírat, nebo…“

„Rone!“ tentokrát to byl Remus, kdo přerušil Ronovu tirádu. „Radím ti, abys přestal a zamyslel se předtím, než budeš pokračovat ve stejném duchu, nebo budu nucen zopakovat Minervin malý projev. Jsi už dost starý a měl by ses podle toho chovat!“

„Dobře,“ zaječel Ron, jehož rudý obličej teď ostře kontrastoval se světlejším odstínem jeho vlasů. „Předstírat, že je vše v pořádku a nechat Hermionu hrát si se Zmijozely! Nesmířím se s tím a nebudu se chovat, jako kdyby nežila se starým nadrženým Smrtijedem!“

A dříve než někdo stačil zareagovat, Ron vyrazil z kanceláře a zabouchl za sebou s hlasitým prásknutím dveře.

Harry si povzdechl a lehce se na starší muže usmál. „Měl bych jít raději za ním, abych se ujistil, že nezaútočí na sklepení,“ řekl. „Doufám, že se přes noc zklidní. Pane řediteli, Remusi…“

„Dobrou noc, Harry,“ zavolal za ním Brumbál. „A neboj se, všechno dobře dopadne.“

Ale Harry Potter neměl dobrou noc a svítání zastihlo mladého muže sedícího na parapetu ve společenské místnosti, pozorujícího východ slunce starýma očima, jako by se celý svět přes noc změnil a už nikdy znovu neměl být stejný.

A možná tomu tak bylo.